Kapitola čtrnáctá - Kapka jedu

Harry Potter and Pactum Purgamen

Nemohl se dočkat dalšího pondělí, a proto mu celý týden utekl rychleji, než čekal. Nezapomněl ale pozvat Lenku, aby šla na pondělní hodiny s ním, vypadala obvykle šťastně, takže nevěděl, jestli jí to těší nebo ne a tak ho začínalo štvát, že těm dívkám vůbec nerozumí, ať jsou jeho přátelé nebo ne.

Na úkoly se rozhodl vykašlat, buď si je udělá před spaním, nebo je ukradne někomu pod neviditelným pláštěm, takže hned jak skončil s normálními vyučovacími hodinami, tak se začal připravovat na hodiny profesora Aberfortha.

Pod hábit si vzal sportovní oblečení, ve kterém normálně běhal, když měl chvilku času. Nechtěl ztratit svoji fyzičku, kterou tak pracně přes léto nabral. Bohužel si nikde nemohl zaplavat a potápět se v Bradavickém jezeře se mu nechtělo, tak svůj trénink zkrátil pouze na běh.

Rozhodl se, že se půjde ještě najíst a třeba tam i Lenku najde, ale měl smůlu jediný známý, který tam seděl, byl Michael Corner, ale vycházeli spolu v rámci možností dobře, takže si přisedl k němu a s obvyklým pozdravem se pustil do jídla.

„Ahoj Harry, promiň, vždy si chvíli říkám, proč sedíš s námi, než mi to dojde, je to docela neobvyklé, že?“ zeptal se po chvilce ticha.

„Za svoje studium jsem to ještě neviděl, ale zakázaný to není, spíš se o tom neví, že je něco takového možné,“ připustil, že to neobvyklé je.

„Málo kdo taky studuje celý školní řád,“ zasmál se Michael.

„Vlastně znám asi dva lidi, možná tři,“ zamyslel se, jestli jeho máma byla taková jako Hermiona, musí se na to zeptat profesora Křiklana.

„Tak to já znám pouze Hermionu, je to jediný šprt, který ho znám, ale neříkej jí to,“ zasmál se Michael.

„Myslím si, že by to vzala jako pochvalu,“ řekl znalecky a také se zasmál.

Když se Michael po chvíli zvedal, tak ho zastavil.

„Mohl bych jít s tebou, potřeboval bych vyzvednout Lenku,“ poprosil.

„Jo pojď, ale myslím si, že by si dokázal odpovědět na otázku havrana i ty,“ řekl Michael a on nad tím zauvažoval, že by to tak mohlo i být.

Když vešli z Velké síně, tak se Michael zeptal a podle něj se ho chtěl zeptat už dřív.

„Ty chodíš se střelenkou? Ne že by mi do toho něco bylo.“

„Proč ji tak říkáš, je to fajn holka a myslím si, že není hezké říkat někomu přezdívkou, která se tomu dotyčnému nelíbí, ale abych ti odpověděl, nechodím s Lenkou, je to moje nejlepší kamarádka,“ řekl popravdě a jelikož věděl, že Michael je ženská drbna v mužském vydání, tak věděl, že se to hned rozkřikne, což možná i chtěl.

„Dobrá, přestanu ji tak říkat, nechtěl jsem ji urazit, jen že je taková, jiná, řekl bych,“ snažil se omluvit, i když nebylo za co.

„A to je na ní právě to dobré,“ řekl a pak změnil téma, „a jak to tobě vychází s Cho?“

„Mě? Dobře, dokonce se divím, že si vybrala zrovna mne,“ připustil Michael.

„Nesnaž se chápat ženy, je to nemožné,“ pověděl, čemuž se oba zasmáli a v tomhle tématu pokračovali celou cestu.

„Jsme tu, chceš si vyzkoušet odpověď na havranovu otázku?“ zeptal se Michael.

„Jak to funguje, položí mi otázku a já musím odpovědět správně?“ zeptal se pro jistotu, i když jiné vysvětlení asi neexistovalo.

„Omyl, stačí odpovědět tak, aby havran uznal tvoji odpověď za správnou a jelikož se otázky často mění, tak musíš prokázat za celé studium dostatek inteligence, aby si nemusel čekat na někoho chytrého,“ zasmál se Michael a on se přidal, představa jak někdo leží před dveřmi, byla úsměvná.

Přistoupil tedy ke dveřím a zaklepal klepadlem ve tvaru havrana.

„Jaká vlastnost je v lidském životě nejdůležitější?“ položil havran otázku.

Dlouze nad tým zapřemýšlel a pak odpověděl, podle něj nejinteligentnější odpověď, „štěstí,“ a dveře se otevřeli.

„Proč štěstí?“ zeptal se zvědavě Michael, když dveřmi prošli.

„Beze štěstí by ses nenarodil, bez štěstí by si žil nešťastný život anebo by si nežil žádný,“ odpověděl, tak, jak nad tím přemýšlel u klepadla.

„Zajímavá myšlenka, opravdu víš jistě, že tě Moudrý klobouk přeřadil do správné koleje?“ nadhodil otázku, na kterou momentálně neexistovala odpověď, jenže ji Michael ani neočekával, protože se po rozloučení, odešel vřele přivítat s Cho, která mu zamávala.

„Asi ne, protože jsem možná měl být opravdu ve Zmijozelu, byl bych schopnější na úkol, který mě čeká,“ řekl si v duchu, když zapřemýšlel nad Voldemortem.

„Už máš zase nějaká zranění,“ ozvalo se za ním.

„Ne, není nic, co by si pro mě mohla udělat,“ řekl, aniž by se otočil.

„Určitě by se něco našlo,“ pověděla neobvykle mile, což se mu zdálo divné, ale nechtěl nad tím přemýšlet, chtěl najít Lenku a odejít, aby profesor Aberforth nemusel čekat.

„To si se sem přišel jen podívat?“ pokračovala s otázkami Theresa.

„Ne, hledám Lenku,“ pověděl a sám si prohlížel celou místnost, ve které bohužel nebyla.

„Proč se zajímáš o střelenku,“ optala se a on začínal cítit vztek a tak trochu nahlas, aby ho všichni ve společenské místnosti slyšeli, řekl: „nikdo ji tak nebude říkat, ani přede mnou ani před ní, jestli jo, budu to brát jako urážku sebe a tak se i zachovám.“

Podíval se po ostatních a nikdo se netvářil naštvaně, někdo dokonce řekl i „promiň.“

„Á Harry, promiň, já zapomněla, asi jsem se začetla do Jinotaje,“ ozvalo se ze schodů a on se musel divit, jak moc musel zvýšit hlas, aby ho bylo slyšet i třeba do otevřeného pokoje.

„Nevadí,“ usmál se a všichni v společenské místnosti jim nevěnovali pozornost, což oproti Nebelvíru bylo příjemné překvapení.

„Půjdeme?“ zeptala se, když doskákala po schodech i s Jinotajem v ruce.

„Jistě, ale nevím, jestli bude čas, si ten Jinotaj dočíst,“ pověděl, když mu pohled padl na noviny, ke kterým cítil alespoň malý vděk.

„Tenhle výtisk je pro tebe, taťka mi posílá dva od té doby, co jsem mu napsala, že spolu trénujeme,“ řekla Lenka, když vyšli skrz dveře, které z této strany kliku měli.

„Dobře víš, že moc noviny nečtu, nic proti Jinotaji,“ pověděl, tak aby ji neurazil.

„To já samozřejmě vím, ale tam jde spíš o ty kouzelné brýle,“ informovala a vytáhla z novin, zabalené brýle.

„Když už si to připomněla, neber to jako urážku, ale proč je nosíš?“ zeptal se na otázku, kterou chtěl položit už dlouho.

„Odhalují miniaturní broučky, kteří létají kolem každého čaroděje a dokonce jsou vidět i přes zeď,“ odpověděla a on na ni vykuleně zíral.

„To mi chceš říct, že pomocí toho vidíš kouzelníka i přes zeď?“ zeptal se, aby se ujistil, že slyšel správně.

„Ne, jenom broučky,“ opravila ho Lenka.

„To je ale stejně skvělé, proč si mi to neřekla dřív?“ zeptala se nevěřícně.

„Neptal ses,“ usmála se na něj a pokračovala svým až skoro poskakujícím krokem dál.

Měla pravdu, ale ty brýle mu dali nový nápad, možná by se mohlo podařit zjistit kouzlo, kterým jsou tyhle brýle začarovány, vždyť vědět, i když třeba jen málo, že vás čeká za zdí pět nepřátel je přece neskutečná výhoda.

„Myslíš si, že by mi tvůj táta zjistil kouzlo, které je použito na těch brýlích?“ zeptal se dychtivě.

„Můžu se ho zeptat, ale ty brýle jsou z Ameriky,“ pověděla Lenka.

„Ještě lepší, teď mám skoro jistotu, že to kouzlo tady nikdo nezná,“ řekl šťastně.

„Když vidím, jak záříš štěstím, bojím se, že tě ovládli štěstonošky.“

„Nebudu se radši ptát, jak to vypadá a co to je, zjistil bych něco, že bych se bál usnout, pojď už je to jen kousek,“ popohnal, protože se bál, co by ho mohlo všechno ještě ovládnout, ale radši nosičky štěstí nebo jak to říkala, než Voldemort.

Vstoupili do místnosti, kde byl klid a tak se posadili na lavici a on si zatím vytáhl brýle z novin, které byly až komicky růžové.

„Myslím si, že by ti slušeli,“ pověděla usměvavě.

„Ani Imperiusem mě nedonutíš, abych tohle nosil,“ odmítavě zdůraznil.

„Tady tě nikdo nevidí, vezmi si je, prosím,“ zaprosila a on byl tak donucen si dát růžové brýle přes ty své dioptrické.

Vypadalo to celkem komicky, ale měla pravdu, když se na ni podíval, viděl světýlka, která kolem poletovala, viděl i na sobě to samé a také viděl světýlka u zdi, takže v rychlosti vytáhl hůlku a s naprostým soustředěním namířil a pověděl, „Petrificus Totalus.“

Ale kouzlo bylo vyblokováno štítem a tak, i když nechtěl, začínal mít respekt před svým protivníkem.

Když chtěl ale vyslat další, tak jeho protivník sundal neviditelný plášť a před ním stál Aberforth Brumbál.

„Tohle jsem tedy neočekával,“ podrbal se na vousech profesor Brumbál.

„Proč jste byl schovaný?“ zeptal se překvapeně, ale stál, držel hůlku napřímenou.

„Chtěl jsem vědět, co uděláš, až spoutám tvoji kamarádku, chtěl jsem nastínit, co všechno se může stát a na co by si měl být připravený, ale tímhle si mě dostal, kdybych nedržel v ruce hůlku, tak by mě dostal žák šestého ročníku,“ vysvětlil a bylo vidět, že je překvapený.

„Vy jste mě překvapil tím rychlým štítem,“ zapřemýšlel, kde udělal chybu a schoval hůlku.

„To se ode mne očekává, ale neočekává se, že prohlédneš neviditelný plášť,“ řekl profesor Brumbál a prohlížel si plášť, asi jestli není vadný.

On se místo vysvětlování usmál na Lenku a sundal si ty brýle.

„No dobrá, nenapínej mě a vysvětli mi to,“ optal se dychtivě profesor, což se mu zdálo vtipné.

„Asi si to nechám jako tajemství,“ řekl tak, aby to profesor nepochopil jako urážku.

„V tom případě si to tajemství braň, je to velká výhoda, dobrá začneme, Harry představ mi tvoji kamarádku,“ začal profesor, jako kdyby se nic nestalo.

„Lenka Láskorádová,“ představila se sama.

„A dcera Xenofiliuse Láskoráda, vašeho otce znám moc dobře, jak se má?“ zeptal se profesor a jemu to strašně připadalo středeční večeři.

 „Dobře pane Brumbále.“

„Tak začneme. Důležitou součástí soubojů jsou také přesily, když je protivník silný, je utopie jít na něj sám, když máš vedle sebe někoho, kdo ti může pomoci, proto dnešní den budeme věnovat vašemu společnému boji proti mně, naučte se chránit jeden druhého, zasáhnu-li jednoho z vás, prohráváte oba, určitě Harry nechceš, aby v opravdovém boji ti někdo umřel, ne?“ vysvětlil jim dnešní plán.

„Ne pane,“ odpověděl a vytáhl si hůlku a kývnul na Lenku, aby udělala to samé.

„Žádné jiné kouzla, než soubojové, já budu používat pouze Expelliarmus, ale pokud si budete říkat, že se nemusíte bát, tak přitvrdím, rozumíte?“ pověděl, a když oba přikývli a stoupli si co nejblíže k sobě, poté začali.

Jelikož nebyly určené žádná pravidla a mělo to simulovat boj, tak ihned začal čarovat, co nejvíce kouzel po sobě, protože když se někdo brání, tak nemůže útočit, ale jeho štít byl neskutečně silný a všechny tyhle kletby bez problému pohlcoval.

Lenka používala taky některá kouzla, ale skončilo to stejně bídně, tak se rozhodl rozběhnout pryč, aby to měl profesor těžší, Lenka pochopila jeho snahu a sama se vydala na druhou stranu, oba posílali kletby, jenže profesor nevypadal, že by mu to nějak vadilo, zvládal se vyhýbat, bránit a dokonce i útočit, za cíl si vybral jeho, takže musel mezi útočnými kouzly používat Protego, které nebylo tak účinné, když ho jednou nestihl vyčarovat a jeho hůlka letěla směrem k profesorovi, ale k překvapení obou nedoletěla, Lenka vykřikla Depulzo hůlka, poté jeho hůlka změnila dráhu a odlétla pryč, pak uslyšel ještě Accio hůlka a Lenka držela dvě hůlky, takže v rychlosti si před něj stoupla a podala mu hůlku a tak stáli oba ozbrojení naproti profesorovi Brumbálovi.

„Velice výborný tah, vaše rychlé rozhodování by bylo možná vítězné,“ pochválil Lenku a na něj se díval docela kriticky a on to chápal.

„Za co mám pochválit tebe, možná za taktiku, rozdělit se bylo inteligentní, ale nebylo inteligentní čarovat po sobě deset kouzel, když jsi viděl, že ty předchozí končí ve štítu.“

„Ano pane,“ vzal kritiku na sebe a řekl si, že se poučí.

„Znovu, mám ještě hodinu, než přijde můj host, pokračujeme,“ řekl profesor a nedal mu ani čas, aby se zeptal, co za hosta myslí.

„Tak po hodině cvičení bych to shrnul takto, bylo by dobré, kdybyste byly alespoň tři, a každý z vás se učil něco určitého. Nejobávanější první smrtijedi byly vždycky partičky dvou či tří šílenců, které ani můj bratr nezvládal a vždy mu někdo musel krýt záda, ve většině případů jsem to byl já, proto jsem se učil hlavně štítová zaklínadla a cokoliv, co nám mohlo pomoct. To samé potřebujete vy, zatím teda ve dvou, když si Harry říkal, že nikomu dalšímu tu na škole nedůvěřuješ, doporučoval bych, aby vaše kamarádka cvičila štíty, už jen proto, že se může něco naučit na obraně, kterou ty nemáš, tebe budeme muset naučit co nejvíce útočných kleteb, zkusím někoho sehnat. Nyní slečno Láskorádová bych vás poprosil, jestli byste nemohla odejít, při cvičení nitrozpytu bych se vám nemohl věnovat,“ řekl po hodině cvičení profesor Brumbál.

„Dobrá pane profesore, děkuji za cvičení,“ pověděla usměvavě Lenka a poté, co se rozloučila i s ním, tak odešla.

„Pane? Kdo bude ten host?“ zeptal se na něco, co mu už chvílí létalo na mysli.

„Trpělivost Harry, je to důležitá věc a stejně má to být překvapení,“ zklidnil jeho nadšení.

„Pane? Říkal jste, že nejlepší smrtijedi chodili v partě, proč se to už teď neděje? Ani Voldemort, ani váš bratr a už vůbec ne žádný smrtijed, ne že bych nebyl rád, ale když je to tak užitečné.“

„Všichni si myslí, že jsou dostatečně dobří, aby to zvládali sami, ale hlavně, při boji ve skupině je nejdůležitější důvěra, pokud svému partnerovi nevěříš, že ti kryje záda, tak je to naprosto zbytečné takto bojovat a dokážeš si představit, že by někomu Raddle nebo Malfoy důvěřoval? Ty tu možnost máš, povahově i věkově máš možnost si najít někoho, kdo ti bude krýt záda, a proto ti to nabízím. Tak či tak, i když jsem se učil štítová kouzla, tebe budu učit jen útočná, včetně útočného nitrozpytu a víš proč?“ zeptal se profesor.

„Protože Voldemort stejně bude používat jen Avada Kedavru a na tu štít není?“ odtušil.

„Avada Kedavra není jediná, je sice rychlá a účinná, ale existují i jiné kouzla, temná a taktéž účinná a těm se bránit je skoro nemožné, protože je nelze zablokovat nějakým jednoduchým štítem. Na ty nejmocnější kletby, kromě Avada Kedavry, existuje vždy jen jediný štít a pamatovat si všechny štíty a na které kletby jsou určené, je jedno z nejtěžších věcí. Jestli někdy najdeš někoho, kdo tohle dokáže, tak ho i třeba i Imperiusem donuť, aby byl tvým společníkem,“ řekl Aberforth a on věděl, že ta rada pochází od někoho zkušeného a měl by se jí řídit.

„To bych měl klesnout až na Imperius?“ zeptal se nevěřícně.

„Proto, aby si měl na své straně někoho, kdo by se dokázal naučit všechny štíty na nejhorší kletby? Já bych neváhal, ale ty máš spoustu možností, jsi slavný, bohatý, inteligentní a známý čaroděj, když toho dokážeš využít, tak dostaneš na svoji stranu všechny nestranné a možná i některé přetáhneš na svoji stranu,“ vysvětlil tak, že mu začínal připomínat Percyho.

„Moje strana, pane?“

„Jistě, asi bych ti měl něco objasnit, existuje jedna věštba,“ začal profesor, ale přerušil ho svým „existovala.“

„Ach, tak ty už ses s ní setkal? Když mi jí vyprávěl můj bratr, ještě před tvým narozením, dost mě to vzalo, ale ty vypadáš vcelku v klidu, pochopil si ji dostatečně?“

„Že budu muset zabít Voldemorta nebo on mě? Na tom se nedá nic nepochopit, ale spíš mě udivuje, že to víte vy, i váš bratr,“ řekl uraženě.

„Můj bratr tu věštbu slyšel, přímo od zdroje a mě si pojistil neporušitelným slibem, nikdo jiný by to vědět neměl, ale když teda víš o věštbě, proč si se tak divil, když jsem říkal něco o tvé straně,“ optal se ho profesor.

„Já nemám žádnou stranu, profesore, nikdy jsem neměl,“ řekl skutečnost, která ho možná i tížila, když se toho tolik dozvídá.

„Tak to je nejvyšší čas začít, nemyslíš si snad, že zaťukáš na Raddleovo sídlo, řekneš smrtijedům ať počkají venku, vyšleš na Raddleho Avada Kedavru a odejdeš slavit,“ povídal si s ním profesor, jako kdyby byl idiot.

„To ne, ale kde mám podle vás někoho sehnat, kdo by šel se mnou na sebevražednou akci?“ Zvýšil hlas, protože prostě neměl rád, když z něj dělají lidi blbce.

„Jeden stojí před tebou, jeden člověk před chvílí odešel a další sedí na ministerstvu, to není špatný začátek,“ zadumaně pověděl profesor.

„Vy, vy byste bojoval na mé straně?“ zeptal se tak překvapeně, až se zakoktal.

„Jakmile jsem uslyšel věštbu, tak jsem si řekl, že jestli přežiju, tak ti dopomůžu k vítězství, můj bratr si řekl jistě něco podobného, ale asi toho chce dosáhnout jinak a bohužel špatně,“ pověděl přesvědčeně, ale smutně profesor.

„Proč by to někdo cizí dělal, proč by někdo chtěl umřít na sebevražedné akci,“ optal se, protože ještě před pár měsíci si mohl myslet, že by s ním třeba šla Hermiona a Ronald, ale teď se mu nechtělo věřit, že by někdo šel, možná Lenka, ale ani jí by nechtěl táhnout do nebezpečí.

„Víš Harry, viděl si fotku prvního fénixova řádu?“ řekl profesor a pokračoval po jeho kývnutí, „tak ti všichni šli za mým bratrem s tím, že kdykoliv půjdou na sebevražednou misi, nebyli ovládnutí ani zmanipulováni, věděli, že když vyhrají i se ztrátami, tak se jim bude žít dobře, ale když budou sedět na zadku, tak umřou sice déle, ale umřou všichni.“

„Ode dneška jsou v kouzelnickém světě čtyři strany, Fénixův řád a jeho lidé, Raddle, jeho smrtijedi a další posluhovači, nezúčastněná strana, která bude sedět doma a doufat ve výhru těch, kteří je nechtějí zabít a tvoje strana, strana která má za vůdce člověka, který je předurčen k boji proti Raddlemu. Z první skupiny ani z druhé neseženeš asi nikoho, ale ve třetí skupině sedí ještě spousty lidí, kteří by za tebou šli,“ dořekl profesor asi vše, co měl na srdci.

„Já nechci být žádný vůdce, já se prostě mám setkat s Voldemortem, tam je můj boj, sice jsem si ho nepřál, ale utíkat nebudu, nejsem ale žádný vůdce, nemám autoritu, kdo by chtěl být veden sedmnáctiletým klukem,“ pověděl zamítavě.

„Momentálně já a určitě společnými silami seženeme někoho dalšího. Autoritu seženeš, ale musíš se snažit, učit se a dokázat všem, že na to máš, když uvidí naději na vítězství, půjdu s tebou až do pekel,“ řekl a pak si potichu dodal: „jako za mým bratrem.“

„A proč vy nejste se svým bratrem,“ zeptal se nechápavě, protože kdo by radši byl s ním, než s nejsilnějším kouzelníkem přítomnosti.

„Můj bratr je silný a má velkou skupinu výtečných čarodějů, ale jsi to ty, kdo nás může zachránit z této krvavé doby a můžeš všechny pomstít,“ řekl smutně profesor a on si začínal uvědomovat, že vše co říká je pravda.

„Ťuk, ťuk neruším? Chtěl jsem poslouchat za dveřmi, ale ta bariéra mi bránila,“ řekl hlas ode dveří a on uviděl profesora Křiklana.

„Á Horacio, jsem rád, že jsi přišel, zrovna tady s Harrym probíráme kouzla,“ zalhal okamžitě Aberforth.

„Pane profesore?“ podivil se a otočili se na něj oba profesoři.

„Horacio Křiklan je velký znalec nitrobrany a navíc, pro tebe by navíc udělal cokoliv,“ druhou část věty řekl profesor šeptem.

„No nebudu rušit, zavřel jsem hospodu jen na chvíli, ale přijdu i ve čtvrtek ve stejnou dobu a budu tě učit nějaká kouzla. V pondělí, až budeš znát základy nitrobrany tě naučím nitrozpyt, souhlasíš?“ optal se profesor a on mu jen kývnul.

„Nuže Horacio je to na tobě, nauč ho co nejvíc, vsadím se, že jsem mu dostatečně domluvil, že učení obětuje klidně i několik hodin, že Harry?“ zeptal se otázkou, na kterou asi nechtěl slyšet odpověď, protože poklepal profesora Křiklana po rameni a odešel.

„Vypadáš překvapeně, Harry, čekal si někoho jiného?“ zeptal se usměvavě profesor Křiklan.

„Neberte to jako urážku, pane profesore, ale čekal jsem opravdu někoho jiného,“ odpověděl popravdě.

„Tak to jsem rád, že jsem tě překvapil, ale kdo by odmítnul tě učit Harry, nejsem sice žádný přeborník, ale už nějaké roky musím používat permanentně nitrobranu, takže snad ti budu dostatečným učitelem,“ povídal stále usměvavě profesor a vypadalo to, že je opravdu šťastný.

„Proč zrovna vy musíte používat nitrobranu?“ zeptal se zvědavě.

„Tajemství Harry, tajemství a hodně důležitá, která musí zůstat tady,“ řekl profesor a zaťukal si prstem na hlavu.

„Zde ale není nikdo, kdo by vás chtěl o ty tajemství připravit,“ podivil se a v duchu zapřemýšlel, jestli má na mysli Snape nebo někoho jiného.

„Ale ano je, dokonce jsem musel zmanipulovat své vzpomínky, protože je vyžadoval pan ředitel a jenom díky tomu, že ovládám nitrobranu a nosím tohle,“ vytáhl z kapsy malou lahvičku a pak ji tam znovu zandal „jsem chráněn před jakýmkoliv pokusem o ukradnutí mého tajemství, ale ředitel ví, že bych odešel, kdyby zkusil něco s nitrozpytem.“

„To by neudělal,“ řekl, i když ředitele neměl v oblibě, tohle mu k němu nesedělo.

„Když jsem jediný, kdo ví tak strašné tajemství, které se nikdo nesmí dozvědět, tak mi věř, že by byl ředitel schopen tohle udělat,“ pověděl profesor a vypadal smutně.

„Tak aspoň víte, jak se chránit, to já nevím.“

„Od toho jsem tady, takže se posaď a vypij tohle,“ podal mu profesor lahvičku.

„To mě naučí nitrobranu?“ předstíral úžas.

„Kéž by to bylo tak jednoduché, to tě donutí dávat pozor, je to celkem světu neznámý lektvar, ale zlepší tvé smysly a to je to, co potřebujeme, aby si mě viděl, slyšel a pořádně vnímal,“ vysvětloval profesor, v době, kdy se tvářil kysele po tom odporném lektvaru.

„Nechtěl bych to pít pořád.“

„Ani bych to nedoporučoval. Takže Harry, víš jak nitrobrana funguje?“ začal s lekcí profesor.

„Uzavřít svoji mysl? Nemyslet na nic?“ odpověděl, naznačujíc, že jsou to jen domněnky.

„Ano, takže zavři oči a naslouchej mi, nebudu na tebe útočit legilimensí, takže se jenom soustřeď.“

Po zhruba hodině, kdy měl neustále zavřené oči a snažil se zahnat veškeré myšlenky, mu profesor poručil, aby je otevřel.

„Tohle budeš muset cvičit častěji, pokud možno po každých lektvarech, které máme oba jako poslední, tudíž úterý myslím a budeš to muset také cvičit sám a to každý večer před spaním a kdykoliv, co budeš mít čas, není to věc, kterou se naučíš za den, ale malé výsledky můžeme vidět každým dnem. Zkusíme Legilimens, vyhoď mě z tvé mysli, ale neboj, pokud uvidím něco, co bych vidět neměl, sám to kouzlo skončím,“ řekl profesor a on si i když nechtěl, vzpomněl na hodiny se Snapem, kde si Snape vychutnával vše, co viděl.

„Tři, dvě, jedna, Legilimens,“ odpočítal profesor a jemu se začali zjevovat okamžiky s letošních prázdnin, kde si četl, kde se učil přemisťovat, jak dobýval svůj barák, ale jak vzpomínky pokračovali, stejně nedokázal vytlačit profesora ze své hlavy, ale za chvíli to zmizelo samo.

„Harry, jsi synem, Lily a Jamese, to je něco, co ti muselo dát tolik genetických schopností, že tohle musíš zvládnout jako Doušek smrti,“ snažil se mu pomoct profesor, ale nevěděl, že zrovna přirovnání k lektvarům není to nejlepší.

„O lektvarech bych se radši nebavil.“

„Proč ne, jdou ti výborně a tvůj doušek smrti byl nejlepší, co jsem kdy viděl, i tvá máma a Snape by ti záviděli a to jsem je měl za nejlepší žáky v lektvarech,“ chválil ho profesor a on přemýšlel, jak to, že když se drží návodů, je lepší než ten kdo ho psal.

„Děkuji, tak to zkuste ještě jednou, třeba to půjde lépe,“ plný optimismu si začal věřit, že by to mohlo být lepší.

„Tak se mi líbíš Harry, vidím v tobě tvé rodiče a dokonce i tvého kmotra,“ řekl profesor a v momentě, kdy chtěl něco taktéž říct, mu profesor pronikl do mysli. Tentokrát viděl okamžiky už ze školy, trénink famfrpálu, běhaní po pozemcích, hádku s Hermionou, před večeří, ale nedařilo se mu nějak lépe, takže to pravděpodobně profesor ukončil.

„Neřekl si mi, že tam se slečnou Grangerovou opravdu nechceš jít, myslel jsem, že se škádlíte jako vaši rodiče, než se dali dohromady,“ tvářil se profesor podivně, když viděl všechny jeho vzpomínky.

„Nevadí, pane profesore, Hermiona je pořád lepší než kdokoliv jiný,“ snažil se ho rozveselit.

„Takže očekávám, že přijdete spolu i příště, jste nádherný pár,“ usmál se na něj profesor a aby si pojistil, že ho nepošle někam, což měl v úmyslu, tak na něj namířil hůlku a on jen mohl očekávat další Legilimens.

„Vítám vás na prvním zápasu tohoto školního roku, který se odehraje mezi Mrzimorem a Nebelvírem,“ uslyšel hlasatele, který křičel tak, že to došlo až ke kabinám, kde se převlékali.

„Takže očekávám, že vyhrajeme, střelci budou hodně agresivní a…,“ byl Ronald přerušen ve své taktické řeči, nikým jiným, než Cormacem.

„Nebudu poslouchat řeči kapitána, který bude sedět na lavičce, Harry řekni taktiku,“ vybídl ho, když si zrovna připevňoval chrániče.

„Není kapitán,“ rozčílil se Ronald.

„Ale hrál spousty let, stejně jako bude hrát i dnes, na rozdíl od nehrajícího kapitána,“ posmíval se Cormac, což nevydržela Ginny a naštvaně se postavila.

„Můj bratr je kapitán a ty to budeš akceptovat.“

„K tomu mě nedonutíš nebo ty chceš radši poslouchat někoho, kdo viděl famfrpál pouze z tribuny? Já ne, proto chci, aby Harry vybral taktiku a ujal se vedení,“ snažil se Cormac a on mohl jen přemýšlet proč.

„Nebudeme se před zápasem dohadovat, kdo bude kapitán,“ snažil se on zamítnout Cormacův návrh.

„To jsem chtěl slyšet, a jelikož to bude Harry, kdo bude kapitán na hřišti a bude si podávat ruku, tak nám řekne i taktiku,“ ukončil vítězně Cormac a všichni kromě Ginny a Ronalda pokyvovali hlavou.

„Takže týme, Mrzimor nikdy neměl nejlepší tým a ani letos se tak nestane, jejich chytač je nový, nezkušený, takže Ginny má jednoduchou práci a může tak pozdržet hru, než my uhrajeme pár bodů. Na brankáře se můžeme spolehnout, takže přesuneme hru do útoku, Katie je nejzkušenější z hráčů a tak je převálcujeme. Jimmy, chci, aby si chránil Katie a Ritchieho za každou cenu, sundej každého, kdo je bude otravovat, já si beru ochranu Demelzy i Ginny, taktéž si beru na paškál otravování jejich chytače, takže na tobě jsou jejich střelci, Demelzo, buď neustále Katie nápomocná, Ritchie, tebe chci co nejvíc v útoku, nebudou čekat, že budeš dobrý v tak mladém věku, takže to tam jdeme vyhrát, jasný?“ zařval na konec nepřipraveného proslovu.

„Jasný!“ ozvalo se skupinově, kromě sourozenců Weaslyových, kteří tam naštvaně postávali.

„Ginny,“ odtáhl si ji kousek vedle, „od tebe potřebuji co největší pozdržení hry, jejich chytač je nemehlo a kdyby neměl rychlé koště, tak snad ani nevzlétne, takže sleduj výsledkovou tabuli a pokud to nebude nevyhnutelné, tak ji nechytej a užívej si čerstvého vzduchu.“

„Jako kdybych poslouchala tvé rady,“ odsekla a už chtěla odcházet, ale on ji chytl za dres.

„Nenuť mě ti to opakovat, pokud ráda hraješ, tak mě budeš poslouchat, takže doufám, že si všechno slyšela a budeš se řídit mými radami,“ vysvětlil ji temně a teprve pak ji dres pustil.

„Nemůžeš nic, Pottere,“ vysmála se mu do obličeje a jeho chytnul vztek a tak zařval, až překřičel celý tým.

„Thomasi, jdeš do základu, zastoupíš mě jako odražeč, já jdu jako chytač.“

„To nemůžeš,“ zakřičeli na stejně oba Weaslyovi.

„Omyl, já můžu všechno. Thomasi věřím, že dokážeš ochránit Demelzu i sundat co největší počet hráčů, jestli ne, tak zůstaň sedět tady na zadku,“ dal nabídku jednomu z bývalých přátel.

„Kvůli tobě to nedělám,“ odsekl Dean a začal se oblékat.

„Takže taktika je stejná, snažte se nabrat co největší rozdíl, já nahoře pozdržím hru,“ řekl a vyčkal, než se Dean převlékne a snažil se vypustit veškeré nadávky, který na něj mířili od Ginny a Ronalda.

„Dobrá týme, jdeme vyhrát,“ propustil je a postupně vylétli na hřiště, kde jednou zakroužili a zastavili na svých místech, totéž po nich udělali i hráči z Mrzimoru.

„Kde máš pálku, Pottere,“ řekl kapitán Mrzimoru.

„Rozhodl jsem se, že si chytím svoji jubilejní desátou zlatonku,“ řekl tak, aby to slyšela i madam Hoochová.

Poté, co si podal ruku s naštvaným kapitánem, začala hra a on líně vzlétl do oblak a jenom sledoval hru, věděl, že se zlatonka tak brzo neobjeví, a že druhák nebo třeťák s mrzimorského týmu ji dřív nenajde.

Sledoval hru, která byla už čtyřicet proti nule v jejich prospěch, a vypadalo to, že to bude i takhle pokračovat, všichni hráli dobře a dokonce i Dean Thomas hrál obstojně, takže se uklidňoval, že udělal dobře, je pravdou, že si chtěl chytit zlatonku a nemusela to být ani desátá v pořadí, ale stejně tak chtěl hrát jako odražeč a nemohl za to, že si Ginny hrála na někoho důležitého a on ji musel vyhodit ze základní sestavy.

Po deseti minutách se vedlo o dalších sedmdesát bodů a on spatřil zlatonku, překvapivě si ji nevšiml Mrzimorský chytač a tak se tryskem vydal za ní, popoháněl koště do co nejvyšší rychlosti a byl rád, že zrovna on vlastní takovéto koště, ale neměl čas přemýšlet nad koštětem ani nad ničím jiným, protože se blížil ke zlatonce, která když ji skoro měl, zrychlila a zahnula směrem dolů, což musel zopakovat, ale další obrat nedokázala udělat, protože ji měl v ruce a chvíli se divil tomu, jak to bylo jednoduché oproti nácviku proti Cho.

Nechtěl se zabývat blbostmi a tak sletěl dolů se zlatonkou, která ukončila zápas s výsledkem dvě stě šedesát proti dvaceti.

Všichni mu gratulovali a poplácávali ho po rameni, včetně Katie, která ho i přátelsky objala. Když se všichni otočili, vytáhl hůlku a na zlatonku vyčaroval Geminio a tak měl v ruce najednou dvě, tu pravou si schoval do kapsy a tu falešnou předal v nejbližší příležitosti, madam Hoochové.

Pak se procpal spoustou studentů na hrací ploše, kteří si vychutnávali výhru s jeho spoluhráči, které se nechtěl zúčastnit a tak zamířil rovnou do kabiny, kde sotva zavřel dveře, už na něj mířila hůlka.

„Kdo si myslíš, že jsi, abys mohl rozhodovat o tom, jestli budu hrát nebo ne,“ pověděla majitelka na něj mířící hůlky.

„Harry Potter, malý bystrozor, ochránce nevinných, chlapec, který přežil, či moje oblíbené, hrdina kouzelnického světa,“ pověděl všechny jména a přezdívky, na které si vzpomněl.

„Ne, jsi jen obyčejný parchant, který se na nás vykašlal a myslí si, že je nejlepší,“ křičela naštvaně Ginny.

„Až ti budou všichni profesoři, lidé na ministerstvu i noviny říkat, že jsi nejlepší, tak pochopíš, že je to pravda a dej tu hůlku pryč nebo tě dostanu nitrozpytem, zjistím o tobě vše a pak to vystavím v naší společenské místnosti,“ snažil se blafovat, a když viděl, že hůlku trochu sklonila, rychle vystřelil ruku a hůlku ji z ruky vytrhl a odhodil někam pod lavici.

„Ještě jednou na mě namíříš hůlku a nebudu si brát servítky s tím, že jsi holka,“ strčil do ní ramenem, sebral si své věci a bez převlékání odešel do hradu.

Cestou přemýšlel, kam se schová přede všemi slavícími, na mysl mu přišla komnata nejvyšší potřeby, ale ta byla daleko a navíc, kdyby potřeboval nějakou společnost, nikdo by tam nebyl, takže zamířil někam jinam.

„Pane profesore?“ zeptal se, když zaťukal na otevřené dveře kabinetu.

„Harry, pojď dál, tebe bych tu nečekal po famfrpálovém utkání,“ pozval ho profesor Křiklan přívětivě dovnitř.

„Zjistil jsem, že mám radši klid, než velkou pozornost,“ řekl, jako omluvu, když za sebou zavíral dveře.

„U mě jsou pro tebe dveře vždy otevřené, stejně jako pro ostatní, ale tebe tu uvidím rád,“ usmál se na něj profesor a ukázal, ke dveřím, kde předtím byl večírek.

„Pane profesore, přemýšlel jsem nad tím, jací byli vůbec moji rodiče?“ zeptal se na otázku, na kterou si slíbil, že zjistí odpověď.

Profesor nejdříve ukázal na jednu ze židlí a sám si sedl na židli naproti, pak teprve začal vyprávět. „Je pravda, že jsem mnohem lépe znal tvoji matku, tvého otce jsem potkával většinou na školních trestech, které trávili společně s vaším kmotrem, byla to opravdu nezbedná parta, oni dva, ale jejich žerty jsem měl rád, asi hlavně pro to, že nebyly mířeny na mne. Myslím si, že za to mohla, Lily, jelikož ji váš otec miloval, tak si nedovolil útočit na mne, aby si ji neznepřátelil, ale je to jen moje domněnka, ale pravdou je, že jsem se nikdy nestal obětí jejich žertů, za což jsem samozřejmě rád. Jinak co bych ti o nich řekl, na lektvary nebyly nejlepší a v jejich přítomnosti neočekávaně bouchali kotlíky všem zmijozelským, ale nikdy jsem je nehodnotil špatným hodnocením, protože se Lily, většinou naštvala a ty jejich hrozné lektvary opravila. Byla to opravdu moc hodná žena.“

„A jaká byla mimo hodiny? Učila se hodně, četla knihy?“ snažil se dozvědět, co nejvíc, protože ho strašně hřálo na srdci, že se o jeho rodičích baví pouze v dobrém.

„Myslím, že říkala, že dost času tráví v knihovně a dokonce jsem ji i občas potkal sedět před učebnou a číst si učebnici, takže ano, opravdu to byla pilná studentka, to máš po ní, sice si postavou po tátovi, ale vše ostatní máš po ní, na to můžeš být hrdý, oni jistě na tebe jsou,“ pokračoval ve chválení profesor.

„Opravdu si myslíte, že jsem po ní?“ chtěl se ujistit.

„No samozřejmě, trávila v mé učebně mnoho času, takže jsem ji mohl dostatečně poznat a podobáš se jí víc, než myslíš.“

„Děkuji, pane profesore, je hezké to slyšet,“ poděkoval a na mysli mu připlula slova profesora Aberfortha. „Je spousty lidí, co by za tebou šli,“ a on si tak postupně uvědomoval, že profesora Křiklana, by na té své straně rád viděl.

„To nic není, víš co, dáme si medovinu, dostal jsem jednu od mého bývalého studenta, že se s ní mám rozdělit s mým nynějším nejoblíbenějším studentem a jelikož si dneska vyhrál ve Famfrpálu, jak si taktně naznačil, tak to tou medovinu oslavíme,“ vstal profesor a málem svým břichem odstrčil stůl, čemuž se tlumeně zasmál, když se profesor otočil.

„Tenhle student, vždy věděl, čím mi udělat radost, jsou jenom dvě věci, co mám velmi rád a to je dobrá medovina a ananas, ten tu taky někde mám, takže si ho dáme k tomu, doufám, že ti chutná,“ povídal profesor, když se hrabal ve skříňkách.

„Jistě pane profesore, ale není to nutné, nemusíte na mne vyplácávat to nejlepší.“

„Blbost, s kým jiným, než s tebou, bych měl tu láhev vypít a dokonce je k tomu i určená,“ řekl profesor, když vše našel a položil i s dvěma poháry na stůl.

Jenže zrovna ve chvíli, kdy chtěl profesor nalít, se ozvalo klepání na stejné dveře, kterými přišel on.

„To bude jistě nějaký další student, chvilku vydrž, jenom to vyřídím, mezitím si nabídni sám,“ omluvil se profesor a odešel dveřmi, které za sebou zavřel.

„Kdo v tuhle chvíli může mít stejný nápad,“ přemýšlel nahlas, ale jen tak, aby si byl jistý, že ho vedle neuslyší.

„Slečno Grangerová, jistě pojďte dál, rád vám na vaše otázky odpovím,“ uslyšel hlas profesora za dveřmi a díky tomu, že zjistil jméno návštěvy, taky věděl, že to bude na dlouho, takže se pohodlně opřel a prohlížel si celý kabinet, jelikož o večírku měl na práci něco jiného a k prohlížení se pořádně nedostal.

Neustále slyšel tlumené hlasy zpoza dveří a tak si už z nudy nalil skleničku medoviny, která voněla opravdu dobře, přemýšlel, jestli má nalít také profesorovi, ale pak si řekl, že porada s Hermionou, bude na tak dlouho, že by se ta medovina mohla i vypařit, takže láhev vrátil na stůl a zakousl se do ananasu.

Rozmyslel si, že nebude čekat a začne pít sám, takže si sám sobě popřál na zdraví a obrátil do sebe to málo, co měl v poháru nalito.

Po jedné krátké sekundě zjistil, jak špatný nápad to byl, veškeré jeho svalstvo přestalo pracovat a ještě vnímal, jak padnul ze židle přímo na bok a cítil, jak mu něco trhá žaludek, byla to nejhorší bolest ve svém životě, dokonce mu z pusy šlo ohromné množství pěny a vody, že měl v tom celý obličej položený. Začínalo se mu stmívat před očima a trpěl ohromnou bolestí, která je určitě smrtelná, ruce i nohy mu cukali a on ztrácel vědomí, jeden z jeho posledních pohledů mu padl na hůlku, která mu vykukovala z kapsy hábitu, snažil se dostat cukající ruku na hůlku, ale zavřely se mu oči a přestával dýchat, věděl, že za pár vteřin ho ta ohromná bolest dostane nebo se udusí. Najednou ucítil v ruce něco divného, snažil se to vytáhnout a těsně před omdlením, pomyslel na kouzlo Bombarda a pak už nic, jen tma.

Formát pro tisk

Komentáře

Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).

Jméno
Kontrola
Text

---

Lucia, - (18.4.2011 19:18) odpovědět

och, takže všetky tie Lunine teórie sú pravda? krčorohé chrapogoty a tak? zaujímavé
Slugy nitrobranca sa mi celkom pozdáva, uvidíme, čo Pottyho naučí :)
Cormacova podpora v týme je super, aspoň má Potter nejaké zázemie, aby mohol zrušiť ryšavých „Thomasi, jdeš do základu, zastoupíš mě jako odražeč, já jdu jako chytač.“ - go Potty, go!
bavila som sa, kým sa nenapil tej medoviny, wtf?! skoro som spadla zo stoličky!
ale musím súhlasiť s Karlosom, páči sa mi, ako si upravuješ známu skutočnosť pre svoje potreby, výborné!

Vruon, - (12.3.2011 17:26) odpovědět

Pěkná povídka :D
Docela se mi líbí jak jsou téměř všichni proti němu :D Taky se mi zamlouvá ta "Harryho strana" kterou jsi naznačil, že by se mohla začít tvořit, to je perfektní nápad.
Trochu si nejsem jistej proč jsi nechal otrávit Harryho...i když záměrem by mohlo být ono objevení netušených sil... jinak je to docela...na nic dobrý :D
Rozhodně se těším na další kapitolku jelikož tahle je extra useknutá a jsem docela zvědav kdo ho nakonec zachrání :D

nekdo, - (11.3.2011 21:09) odpovědět

kapitola za 1+ chválím :)

Karlos-sama, - (11.3.2011 20:40) odpovědět

Zase takový konec xD
Jinak se mi líbí, jak si hraješ s fakty a přizpůsobuješ je nové situaci :) A ano, z Křiklana bude jistě výtečný spojenec