2. Kapitola - Útěk

Harry Potter & Frozen Throne

Nová stránka 1

Harry nervózně ležel ve své posteli a čekal, až nastane hodina jeho útěku. Čím víc se blížila, tím nervóznější byl. V hlavě pořád přemítal nad Moodym. Neodepsal mu, buď to nestihl anebo s tím nechce mít nic společného. Těžko říct v tuhle hodinu. Když probral Moodyho a neměl nad čím úmyslně přemýšlet, tak se mu v hlavě začali objevovat známé tváře. Albuse Brumbála, Siriuse Blacka, Angely, kterou sice moc neznal, ale zemřela kvůli němu. Cho a taky mu před obličejem proběhla smrt Cedrika, viděl je ve své mysli umírat mnohokrát dokola, z očí se mu vydraly slzy.

„NE.“ Zakřičel a rychle se posadil na posteli.

„To jsem usnul?“ Šeptl si pro sebe. „Doufám, že je ještě čas.“ Dodal potichu. Podíval se ke dveřím a ušklíbl se, jeden z bystrozorů co ho mají hlídat, spal a druhý jej bedlivě pozoroval. Lehl si zpátky na postel a otočil se na bok, zády k bystrozorovy. Pomalu zašmátral pravou rukou pod polštář a po chvíli nahmatal svou hůlku. Pevně ji chytil a přitiskl si ruku k hrudi.

„Teď nebo nikdy.“ Blesklo mu hlavou. Rychle se otočil a mávl hůlkou směrem na bystrozora, který se okamžitě sklátil na zem v bezvědomí. Mávl po druhé a spící bystrozor schytal stejnou kletbu.

„Ještě že mdloby na tebe umím neverbálně.“ Pronesl si pro sebe a pomalu otevřel dveře od ložnice, které vedly do společenské místnosti. Sebral své koště a zmenšený kufr v bezedném vaku, který si pověsil na krk.

Pomalu sešel schodiště a všiml si dvou postav na zemi, svázaných a zřejmě v bezvědomí.

„To je dost, že jdeš. Máš asi dvacet minut zpoždění.“ Pronesla postava stojící v rohu místnosti, hned vedle dohořívajícího krbu. Jako zázrakem tam bylo nejméně světla.

„Omlouvám se, profesore, ale usnul jsem.“

„V pořádku Harry, teď musíme jít. Dej mi neviditelný plášť.“

„Ale…“ namítnul Harry, ale byl přerušen.

„Žádné ale Harry, říkal jsem ti, že ti bystrozoři půjdou po krku. A to by asi šlo těžko, kdybys byl pod neviditelným pláštěm a já vedle tebe.“

„Dobře.“

„Nemusíš se o něj bát, já ti ho vrátím.“ Řekl mu s úsměvem Erlan. A přikryl se Harryho neviditelným pláštěm. V tu ránu mu zmizel z očí.

„Tak Harry, jdeme, musíme být opatrní, hlídá to tu spousta bystrozorů.“ Jmenovaný jen přikývnul a vyšel ven obrazem. Hned za ním stály čtyři bystrozorové, kteří na něj nechápavě hleděli. Než se však stihli na něco zeptat, skláceli se na zem v mdlobách.

„Jste dobrý, pane profesore. Ani já nestihl zareagovat. Ale jak jste se dostal dovnitř přes ně?“

„Díky, víš Harry, nejsem obyčejný kouzelník, ale mág.“ Podíval se s vážnou tváří na Harryho a ten vůbec nechápal.

„Později ti to vysvětlím. Neboj se.“ Harry přikývnul a šli přes schodiště, které bylo kupodivu prázdné. Harry šel do třetího patra, jakmile chtěl otevřít dveře ze schodiště, byl zadržen něčí rukou.

„Profesore?“Zašeptal.

„Ššš, Harry. Jsou tam dva hned za dveřmi.

„Ale jak to…“

„Nediskutuj, a na tři.“ Řekl rázně, ale zároveň potichu Erlan.

„Jedna!“ Začal Erlan.

„Dvě!“ Teď se k němu přidal i Harry.

„Tři! Mdloby na tebe!“ rozeznělo se dvouhlasně a dva bystrozorové stojící zády ke dveřím padly na zem v mdlobách.

„Výborně.“ Pronesl pochvalným tónem profesor. Harry se jen ušklíbl. Procházeli opatrně chodbami, tak Harry kontroloval, každý pohyb na pobertově plánku. Přišli až za sochu jednooké čarodějnice Harry na ni dvakrát poklepal svou hůlkou a pošeptal.

„Dissendium!“ Její hrb se odklonil a vznikl tak úzký průchod. Harry se podíval směrem, kde tušil profesora v plášti plný očekávání.

„Ne Harry, ještě ti ho nedám.“

„Ale já ho…“

„Neboj se Harry. Až ti bude sedmnáct, v den tvých narozenin, přijdi do Prasinek a já tam na tebe budu čekat i s pláštěm, ale teď se ještě já musím dostat k sobě do kabinetu a na té cestě jsou také bystrozoři.“

„Tak se přes ně dostaňte stejně, jako jste se dostal předtím!“

„To nejde Harry. Použil jsem jeden lektvar a než začneš naléhat, že jsem si ho měl udělat víc, tak to sice mohl, ale ten lektvar je zvláštní. Dvakrát v jeden den ho ještě nikdo nikdy nedokázal použít, vypít ano, ale bez účinků.“

„Aha a co ten lektvar vlastně dělal?“

„Přemístí tě to na tebou předem označené místo. A ještě jedna věc, Harry. Až sem přijdeš tak odejdu s tebou a pomohu ti ve tvém boji proti Voldemortovy.“ Usmál se na něj profesor.

„Sbohem Pane profesore.“ Harry mu úsměv oplatil, i když chtěl něco namítat, ale radši už prolezl hrbem čarodějnice, který se za ním hned zavřel.

„Ještě se uvidíme Vyvolený.“ Zašeptal Erlan do ticha bradavické chodby a rozešel se směrem ke svému kabinetu, přikryt neviditelným pláštěm.

Hned jak se za Harrym hrb uzavřel, začal klouzat po nějaké skluzavce. Když dopadl, tak tiše pronesl.

„Lumos.“ A jeho hůlka prozářila temnou hliněnou úzkou chodbu.

„Sakra!“ Zaklel. Dívajíc se na to co předtím nazýval pobertovým plánkem. Roztrhaný a pošpiněný pergamen v jeho ruce už zdaleka nevypadal jako to, co představoval za svého dobrého stavu.

„Fred s Georgem by mě asi zabily, kdyby to viděli.“ Pošeptal do prázdna. Zahodil to, co zbylo z pobertova plánku, a rozeběhl se směrem k medovému ráji. Když doběhl až k poklopu, který vedl do skladu obchodu, tak se zastavil a začal přerývavě dýchat.

„Tohle mě jednou zabije.“ Zaskřehotal. Vylezl do skladu medového ráje s pořád zářící hůlkou, přešel, až do prodejny kde chtěl otevřít dveře, ale ty byly zamčeny.

„Zatraceně. Alhomora!“ Pošeptal. Bílé světlo, které vycházelo z hůlky, rázem zhaslo, ale místo něj vystřelil k zámku dveří oranžový paprsek. Ozvalo se cvaknutí a Harry otevřel dveře. Vyšel ven z obchodu, naposled se rozhlédl po Prasinkách a jeho pohled se zastavil až na Bradavickém hradě, který se tyčil na obzoru.

Sáhl si na krk, pro svůj bezedný váček a vytáhl z něj svůj kulový blesk.

„Stejně by mě zajímalo, proč jsem nemohl letět už z Bradavic.“ Zanaříkal si Harry.

„To protože tam ta ropucha Umbriedgeová nechala hlídkovat plno bystrozorů, že je bezpečnější přesun po zemi než ve vzduchu, aspoň od hradu.“ Řekl mužský hlas za ním, Harry se lekl, ale pak se usmál a odpověděl.

„Profesore, takže jste dostal dopis od Hermiony?“

„Ano dostal, ale dobře ho zašifrovala, málem jsem to nerozluštil ani já s pomocí Tonksový.“ A kývnul někam za Harryho. Ten se otočil a usmál se.

„Ahoj Tonksová.“

„Ahoj, Harry.“ Taky se na něj usmála a rozešla se směrem k němu, ale v tu ránu se rozplácla na zemi, protože zakopla. Harry se pousmál a Moody si něco zamručel pod vousem. Trošku s červenajícími tvářemi od studu, se zvedla a došla až k Harrymu. A pak Moody spustil.

„Poletíme odsud do mojí tajné skrýše, kde se schovávám, když chci vypnout. Tam budeme muset počkat, dokud nebudeš plnoletý což je asi dva měsíce, nemýlím-li se.

„Ano to je.“

„Dobře.“ Usmál se na něj zamyšleně Moody. A pak začal znovu.

„Poletím první a ty poletíš mezi mnou a Tonksovou.“ Po Harryho přikývnutí všichni nasedli na košťata a rozletěly se směrem na Londýn. Prolétávaly nad nočním hlavním městem Anglie, skoro všude byla tma, už ani pouliční lampy nesvítily. Přesto se našlo pár míst, odkud se ještě ozývala hlasitá hudba.

Krajina pod nimi utíkala velikou rychlostí. Po chvíli vyletěli z Londýna, krajina se postupně měnila z městské a hodně osídlené na malé vesničky a nakonec jen veliké louky a lesy. Pak Harry natočil hlavu doleva a dostal šok.

„Moře?“ Zašeptal nevěřícně. Ale pak se tím zvláštním pohledem kochal. Moře, osvětleno měsícem v úplňku. Chvíli se tak kochal, až málem narazil do Moodyho, který zpomalil a začal klesat. Tonksová ho celou dobu pozorovala, taky se jí ten výhled na moře moc líbil, ale teď byla spíš unesená Harryho tváří, na kterou dopadal měsíční svit. Takže si ani neuvědomila, že postava před ní začala brzdit, jenže Harry zabrzdil tak prudce, aby nenarazil do Moodyho, že úplně zastavil, ale Tonksová měla trošku starší model koštěte a tak nemohla ubrzdit tu krátkou vzdálenost a narazila do Harryho. Harry ten náraz ustál, ale Tonksová ne a začala padat ze svého koštěte. Harry, otupělý nárazem se rozhlížel, co se stalo, a všiml si vznášejícího se koštěte za sebou, ale Tonksovou nikde neviděl.

Pořád padala, chtěla křičet, ale nemohla. Jakoby jí vítr bral slova z úst. Viděla, jak se zem přibližuje, stále rychleji a rychleji. Zavíraly se jí oči, chtělo se jí spát. Zřejmě má otřes mozku.

Harry si jí všiml a okamžitě vystřelil jako střela.

„Ne, to nemůžu dopustit!“ Prolétlo mu hlavou.

„NE!“ Zakřičel Harry a popohnal kulový blesk k ještě většímu výkonu. Letěl jako střela. Přibližoval se k ní. Už jí chytal, ale pak musel něčemu uhnout. To ho zbrzdilo a zase se od Tonksové vzdálil. Naštval se a znovu pobídl své koště. Podletěl jí a chytil do náruče. Jenže Tonksová není zrovna peříčko a za tu dobu padání mněla obrovskou rychlost. V momentě kdy ji chytil, začal klesat s ní, ale naštěstí seděl na svém kulovém blesku a pád zpomaloval, až úplně zastavil. Rozhlédl se.

„Sakra. To si ten Moody nevšiml, že nejsme za ním?“ Rozhlížel se na všechny strany. Nevěděl kudy se vydat a nemohl se na to zeptat ani Tonksový, protože byla v bezvědomí. Chtěl určit směr, alespoň podle jejího koštěte.

„Sakra, takže její koště se rozhodlo vzít roha.“ Zanadával Harry. Sletěl k zemi a položil na ni Tonksovou. Podíval se na ni a odfrkl si.

„Zraněná není, ale asi se praštila silně do hlavy. Proč musíš být takový nemehlo holka.“ Zašeptal. Vytáhl ze svého bezedného vaku u krku svůj kufr, ve kterém měl nějaké teplé oblečení a přikryl jí a sebe.

„Snad nás Moody najde rychle.“ Pošeptal ještě před tím, než usnul.

***

Moody letěl nevšímaje si katastrofy, kterou způsobil svým dočasným zpomalením, které provedl kvůli své dřevěné noze, protože se mu divným způsobem uvolnila a to ho vytrhlo z rovnováhy. Letěl ještě dobrou hodinu, když zakřičel, že už jsou na místě a sletěl dolů do malé vesničky. Došel až ke dveřím domu, který stál přímo před ním a už se chystal otevřít, když si všimnul, že je něco špatně. Rozhlédl se a zakřičel.

„Tonksová! Pottere! Vylezte a pojďte sem!“ Nic, chvíli tak projížděl krajinu svým okem a pak pronesl o něco tišeji.

„Dobrá! Když se chcete schovávat, tak si spěte třeba venku. Mě na tom nezáleží.“ A zabouchl za sebou vchodové dveře.

***

Procházel zasněženou krajinou, všude kam jeho oko dohlédlo, byl pouze sníh a stromy vypadající jako vysoké Houby. Všude okolo něj byly svítící body.

„Oči.“ Pomyslel si. Šel dál tím zvláštním lesem, až došel na samotný konec. V dáli se tyčil ledovec sahající několik set metrů vysoko.

***

Celý zpoceny se prudce posadil.

„Zase ten divný sen.“ Zašeptal Harry. Podíval se na osobu ležící vedle něj.

„Ještě spí.“ Usmál se.

„Aspoň že u tohohle snu nekřičím ze spaní.“ Pomyslel si. Zvedl se a schoval oblečení, kterým se přikryl do svého kufru. A Posadil se na něj. Jeho pohled se pořád upíral na spící Tonksovou a usilovně přemýšlel.

Z toho ho vyrušilo až tiché.

„Dobré ráno.“ Harry sebou škubnul, usmál se a stočil pohled zpátky na ní a odpověděl jí.

„Dobré, bylo ti teplo?“ Tonksová se na něj nechápavě podívala a pak zdráhavě přikývla, zvedla se a až pak si všimla, pod čím spala.

„To je tvoje oblečení?“

„Jo je. Jelikož jsi byla mimo, tak jsem nás přikryl oblečením, abychom nenastydly přes noc. Přece jen bývá v noci chladno.“

„Aha. A co se vlastně stalo?“ Zeptala se.

„No. Letěli jsme a Moody začal zpomalovat, jenže já si toho všiml pozdě tak sem zastavil úplně a ty jsi do mě vrazila plnou rychlostí a pak si spadla z koštěte.“ Řekl.

„A předpokládám, že jsi mě chytil.“ Po Harryho přikývnutí pokračovala.

„A kde je Moody? Ať si to s ním vyřídím.“

„To nevím. Zřejmě si ten Pošuk vůbec nevšiml, že nejsme za ním.“ Na to se Tonksová uchechtla. Harry pak zabalil do svého kufru i zbývající věci a ten zmenšený schoval do svého vaku.

„Víš, kde jsme nebo kudy bychom měli jít?“ Zeptal se jí Harry. Tonksová se rozhlédla a podívala se na Harryho.

„To sice nevím. Ale asi tam.“ A ukázala vlevo.

„A tím jsi si jistá?“

„Ano, protože přede mnou je moře, které včera bylo na pravé straně. Takže doleva.“ Harry se po jejím vysvětlení praštil do čela.

„To mě mělo napadnout. Na to že jsi docela nemehlo tak ti to myslí.“ Ušklíbl se.

„Hele nech toho jo!“ Začervenala se Tonksová.

„Půjdeme?“ Dodala.

„A cítíš se na to?“ Zeptal se s úsměvem Harry, tím úsměvem, který jí podráží kolena. Pomyslela jsi.

„To my snad dělá naschvál, ještě že sedím.“ Vyskočila na nohy a stočila pohled do země.

„Jasně že se na to cítím, jdeme.“ Na to se rozešli směrem, kterým říkala Tonksová.

„Ty Harry, a proč vlastně neletíme na koštěti?“

„Protože nevím kde to tvoje je. Svoje mám schované, ale to tvoje se asi večer rozhodlo odletět.“

„Aha.“ Posmutněla Tonksová.

***

Moody se ráno probral a vyšel před dům v oné vesnici.

„Hmm, tohle se mi nějak nelíbí.“ Zabručel. Chvíli tam ještě tak stál, když přímo před ním zastavilo koště. Ale bez majitele. Moody ho prohlédl svým rentgenovým pohledem a pronesl.

„To je koště Tonksový.“ Odfrkl si.

„Takhle ze mě dělat šaška!“ Popadl koště a zalezl zpátky do domu.

***

„A vážně se nevlezeme na tvoje koště?“ Zeptala se už po několikáté Tonksová s nadějí v hlase.

„Ne nevlezeme.“ Odpověděl znuděně Harry.

„A proč ho nezkusíš přivolat?“ Zeptal se jí.

„Už jsem to zkoušela předtím, nikdy mi to nešlo.“

„Teď máš, ale motivaci. Pokud si ho přivoláš, máme Moodyho větší šanci najít.“ Pronesl ledabyle Harry. Tonksová se ušklíbla, vytáhla hůlku a pronesla.

„Accio moje koště!“ Na to se Harry uchechtl.

„Co je ti k smíchu?“

„Ví to kouzlo, které koště je tvoje?“ Zeptal se.

„ A co mám jako říct?“

„Co to máš za značku koštěte?“

„Nevím vůbec se v tom nevyznám, hlavně že to lítá.“ Přiznala hrdě Tonksová.

„Tak tu hůlku zase můžeš schovat, protože tohle je zbytečný.“ Tonksová se ušklíbla a hlavou jí prolítlo

„Jistě že vím co to je za značku koštěte, ale přece si nenechám zkazit to, že jsem s tebou sama.“ Zahihňala se.

„To by mě zajímalo, co ti přišlo vtipný?“

„Ale jen jsem si vzpomněla na jednu starou příhodu.“ Usmívala se dál.

„A nechceš se o ni podělit? Když je tak zábavná?“

„Ne, ani ne.“ Úsměv jí ztvrdl na tváři.

„Škoda, já jen, že to mohlo uběhnout rychleji ta cesta, nevíme, jak daleko máme jít a jestli nás vůbec Moody hledá.“

„No to není pro uši dítěte.“ Ušklíbla se, na to si Harry uraženě odfrkl.

„Počkej, za dva měsíce mi to řekneš, to už budu dospělý.“

„To sice budeš, ale jen na papírech, ale pořád budeš dítě.“ Rozesmála se Tonksová.

„Já ti dám dítě. Uvidíš.“ Chytil jí do náruče a rozběhl se směrem k moři. Ta chvíli nevěděla co se děje, ale jak spatřila moře, začala ječet.

„NE! Neblbni. To neuděláš.“

„Ale udělám.“ Pronesl se šibalským úsměvem Harry a hodil jí do vody. Harry se začal šíleně smát a ukazoval si prstem na mokrou Tonksovou, ta měnila barvy a to doslova. Chvíli růžová, pak fialová a nakonec rudá vzteky.

„TY!“ Rozběhla se za ním a svalila ho na zem a obkročmo si na něj sedla.

„Já ti ukážu.“ A začala ho všude na těle lechtat. Harryho smích se jen prohluboval.

„Ne prosím, nech toho.“ Sípal ztěžka, ale nemohl se přestat smát.

„S tím nepočítej.“ Chvíli Harryho ještě trápila, ale pak přestala a svalila se na zem vedle něj. Leželi vedle sebe a oba dýchaly jako by jim někdo hodlal ukrást kyslík, tak se ho snažily nashromáždit co nejvíce.

„Ty jsi mě teda dala.“ Řekl s úšklebkem Harry a podíval se na osobu ležící vedle něj.

„To byl taky účel toho všeho, aby jedno malé dítě dostalo za vyučenou.“ Řekla rázným tónem, ale po tom se rozesmála.

„Jasně a ty jsi snad velká, co?“ Oplatil jí to stejnou mincí. Na to si jen odfrkla a sledovala oblohu.

„Chtěla bych vidět, Moodyho co udělal, když zjistil, že nejsme s ním.“

„To nejsi sama. Určitě nás hledá, neboj se.“ Odpověděl jí s pobaveným úšklebkem.

„No dovol, já se ničeho nebojím!“ Pronesla hrdě a vypnula hruď.

„O tak to pardon madam.“ Napodobil úklonu, ale protože ležel, tak to vypadalo dost zvláštně. Tonksová se usmála. A pomyslela si.

„Skoro ničeho.“ Zvedla se a nahlas řekla. „Je čas jít ať toho Moodyho najdeme.“

„Stejně si myslím, že bychom měli raději počkat, až nás najde on. Co když někde zahnul? Nemusel letět pořád rovně.“

„To asi neznáš Moodyho, Sice je to Pošuk, ale když lítá tak rovnou pokud nemusí jinak.“ Zasmála se Tonksová.

„Dobrá tedy, budu ti věřit.“ Zamyslel se. „Tak jdeme.“ Zvedl se taky a znovu se rozešli směrem, kde si myslely, že najdou Moodyho.

***

„To by mě zajímalo, kam ti dva zmizely.“ Mrmlal si pod vousem Moody při obědě.

„Asi bych se měl kousek vrátit a podívat se po nich, snad se neztratily.“ A dál si v klidu ujídal svou porci.

***

„Harry, já už mám docela hlad.“ Zanaříkala Tonksová.

„Tak si něco k jídlu vyčaruj, jsi přece ta dospělá kouzelnice.“ Řekl jí s širokým úsměvem.

„To sice jsem, ale jídlo vytvořit z ničeho neumím.“

„Tak to budeš muset ještě vydržet, hele támhle je nějaká vesnice.“ Ukázal před sebe Harry.

„Výborně, tam se najíme.“ Usmála se radostně Tonksová.

***

„Nevím, jak dlouho vydržím, těm učitelům lhát, že nevím kde Harry je.“ Postěžoval si Ron.

„To je tvůj boj, já vtom prsty nemám, já o ničem nevím.“ Odpověděla mu Hermiona nadšeně.

„Kdyby se aspoň tak blbě nevyptávaly! Ale to je samé, Pane Weasley, kde se nachází pan Potter, pane Weasley, co pan Potter dělá tak důležitého, že není na vyučování a pane Weasley, co se stalo, že se pan Potter nemohl dostavit na vyučování. Ještě, že už je oběd a pak máme klid.“

„Jo jídlo to ti vždycky zvedne náladu, že?“ Zeptala se Hermiona.

„Samozřejmě, stejně jako tobě knihovna.“ Zahlaholil s plnou pusou. Hermiona nad tím jen zakroutila nevěřícně hlavou a také se pustila do své porce.

Když bylo po obědě a Hermiona s Ronem, se chtěli odebrat do společenské místnosti, tak je zadržela Ředitelka Umbriedgeová.

„Slečno Grangerová, Pane Weasley. Zastavte se prosím za hodinu před mou pracovnu, musím s vámi něco probrat.“ Řekla svým jemným hláskem.

Za hodinu už stály před, chrličem.

„Aspoň nám ta baba mohla říct heslo, abychom se tam dostali.“ Postěžoval si Ron. Hermiona chtěla něco namítnout, ale byla předběhnuta.

„Ehm-ehm.“ Oba se otočily a spatřily jí.

„Budu dělat, jako že jste to nikdy neřekl, pane Weasley.“ A bylo vidět, že se docela baví tím, jak se Ron tvářil. Přišla k chrliči a řekla.

„Růžová.“ S takovým povzdychem, jako by jí jen to slovo polechtalo na duši. Chrlič ustoupil a Umbriedgeová vystoupala po schodech nahoru, následována dvěma studenty.

„Posaďte se, prosím.“ Řekla mile. Když se posadily, tak dveře vedoucí z její pracovny se zavřely a zacvakly.

„Takže.“ Začala a vytáhla ze stolu lahvičku s průzračnou tekutinou.

„Doufám, že se obejdeme bez tohohle.“ Ukázala na onu lahvičku.

„Co jste od nás potřebovala, paní ředitelko.“ Řekla Hermiona, ignorujíc její předešlou větu.

„Nuže, tedy rovnou k věci.“ Usmála se.

„Kde se nachází pan Potter, mi asi neřeknete, že?“

„Ne to bohužel, neřekneme, protože to ani nevíme.“ Odpověděl jí pohotově Ron.

„Co jiného se taky dalo čekat.“ Povzdychla si Umbriedgeová.

„Pan Potter, utekl ve včerejších nočních hodinách. Usmrtil dva bystrozory a dalších dvanáct omráčil.“ Řekla ledabyle, jakoby se nic nestalo.

„Navíc mám podezření, že ukradl docela slušnou dávku knih, z části s omezeným přístupem.“ Vesele se ušklíbla a pak pokračovala.

„Víte, já celou dobu věřila v jeho nevinu, že nezabil, pana Brumbála a ty ostatní. Jenže tímto útěkem si vůbec nepomohl. Pokud řeknete, kde se nachází, pomůže mu to.“ Ukončila svůj monolog ředitelka.

„Vy že jste věřila v Harryho nevinu? Tomu nevěříte snad ani vy sama.“ Řekl bez přemýšlení Ron.

„Opravdu si to myslíte? Pane Weasley?“ Rozhodné přikývnutí z Ronovy strany jí to potvrdilo.

„A co tedy bude s polohou pana Pottera?“ Zeptala se.

„Nic, protože nemáme tušení, kde je a ani jak utekl.“ Pípla Hermiona.

„Takže, souhlasily byste s tím, že podstoupíte výslech pod veritasérem.“

„Klidně.“ Odbyl jí Ron a tím si vysloužil Hermionin nepříjemný pohled.

„Dobrá, to celou věc jen ulehčuje.“ Usmála se Umbriedgeová.

„Tak nejdřív vy slečno.“ Ukázala na ni. Hermiona uchopila malou lahvičku a kápla si tři kapky veritaséra do pusy. Tím se Umbriedgeové rozšířily zorničky štěstím.

„Tak. Vaše Celé jméno?“ Začala.

„Hermiona Jane Grangerová.“ Odpověděla jí.

„Výborně. Jak dlouho se znáte s panem Potterem?“

„Šest let.“ Odpověděla jí, ale vůbec se jí nelíbilo, proč se na to ptá.

„Co cítíte k panu Potterovy?“ Zeptala se úlisným hlasem.

„Mám ho ráda.“ Vypálila na ni. Ron se na ni trošku žárlivě podíval, ale víc to nekomentoval.

„Pomáhala jste mu s útěkem?“

„Ne.“ Odpověděla.

„Jinak, pomáhala jste mu naplánovat jeho útěk?“

„Rozhodně ne.“ Usmála se Hermiona.

„Jak zněl plán jeho útěku?“ Nevzdávala to Ředitelka.

„Opravdu nevím, paní ředitelko, Harry se mi s tím nesvěřil.“

„Poslední otázka, Kde se nachází pan Potter?“

„Zřejmě někde na území Anglie, pochybuji, že už jí stihl během dne a noci opustit.“ Odpověděla a zářila štěstím. Za to Umbriedgeová vypadala velice nešťastně.

„Teď vy.“ Křikla rozzuřeně na Rona, ten na nic nečekal a taky si vlil tři kapky do pusy a čekal.

„Vaše celé jméno prosím.“

„Ronald Bilius Weasley.“ Řekl jí. A Pak začal výslech velice podobný tomu, který podstoupila Hermiona, dokonce i se stejným výsledkem. Umbriedgeová se nedozvěděla nic.

„Dobře můžete jít.“ Řekla a oba se zvedly a odcházely z místnosti. Hned jak byly pod schody a za chrličem tak si oba odplivly.

„Fuj, ještě že jsem to nespolknul.“ Postěžoval si Ron.

„Tady ne Rone.“ Pokárala ho Hermiona.

„No jo pořád.“

***

Moody už byl opravdu hodně nervózní. Bylo pět hodin a Tonksová z Harrym nikde.

„Možná se jim přece jen něco stalo a já tady sedím na zadku.“ Zamumlal, zmenšil koště Tonksový, strčil si ho do kapsy od hábitu a vyletěl na svém.

***

„Konečně jídlo.“ Radovala se Tonksová. Harry se na ní jen usmál a dál se ládoval, co to šlo.

***

Moody letěl na koštěti směrem, odkud přiletěl, už byl notný kus daleko od vesnice, kde měl svůj úkryt. Byl nervózní, nemohl je nikde najít. Zkoušel lokační kouzlo, ale to taky nezabíralo.

***

„Harry budeme tě muset trošku změnit, sice je to jen vesnička, ale nemůžeme riskovat.“ Harry jen přikývnul na souhlas a postavil se čelem k Tonksové v jedné malé uličce mezi domky. Ta mávla hůlkou a Harryho vlasy změnily barvu z černé na hnědou a prodloužily se natolik, aby dokonale zakryly jizvu.

„Myslím, že to stačí úplně bohatě, stejně tě každý poznává jen díky té jizvě.“

„Jo a už mě to někdy leze až na nervy.“ Dodal zhnuseně. Jeho společnice se na něj jen povzbudivě usmála a pak pokračovala.

„Harry? A kam půjdeme teď?“

„Nevím zůstal bych radši tady, a počkal, až nás Moody najde. Zatím se můžeme ubytovat v nějakém hotelu.“ A vydal se směrem k budově, kde to vypadalo, že by mohly mít nějaký pokoje.

„Dobrý den, přejete si?“ Zeptala se recepční za pultem. Harry si jí prohlédl zkoumavým pohledem, a když se zadíval do jejích modrých očí tak recepční ucukla a zadívala se jinam. Harry se na to usmál a začal.

„Ano rádi bychom si vzali dva pokoje zatím na jednu noc.“

„Jistě.“ Podívala se do nějakého zvláštního přístroje.“

„Bohužel, nemáme volné dva jednolůžkové pokoje, ale ani jeden dvojlůžkový, je tu pouze jeden manželský a jeden jednolůžkový.“ Harry nevypadal, že by ho ta zpráva potěšila.

„Tak nám dejte ty dva volné pokoje prosím.“ Řekla Tonksová.

„To bohužel nepůjde, slečno. U nás se neplatí za pokoje, ale za osoby, takže nemohu dát pokoj pro dva, jedné osobě.“

„Dobře bereme ten manželský.“ Řekl poměrně nesměle Harry a pokukoval po Tonksové

„Bude to dvacet liber.“ Harry začal šmátrat po kapsách, ale jediné co vytáhl tak byly zlaté mince.

„Promiňte mi to, ale nemáme vaší měnu. Nebude vadit, když budu platit zlatem?“ Zeptal se.

„Ale jistě že ne.“ Odpověděla rychle Recepční a v tu ránu před ní přistály dva galeony. Recepční se z široka usmála a řekla.

„Takže kouzelníci, to vše usnadňuje, toto je kouzelnická vesnice. Jen občas tudy někdo projíždí a ubytuje se zde, proto to krytí s librami. Projíždějící si stěžují na vysokou cenu a kouzelníci buď nemají a platí galeony anebo si vůbec neztěžují.“ Vysvětlila jim.

„Kouzelná vesnička říkáte?“ Zeptala se Tonksová.

„Ano.“

„To je parádní, takhle máme více šancí, že nás tu Moody najde.“

„Moody? Není to ten anglický bystrozor?“

„Ano je, jsme jeho přátelé a nedávno jsme se ztratily, víte.“ Usmál se na ní Harry.

„Oh, tak to mě mrzí.“ Zářivě se na ně usmála.

„Takže je možné, že v naší vesničce strávíte déle než jednu noc?“

„Ano je to více než možné.“ Opětoval jí úsměv Harry.

„Ještě bych prosila jméno, na které mám ten pokoj napsat.“ Položila jim recepční normální otázku a Harrymu to šrotovalo v hlavě, jaké má říct jméno.

„Nymfadora Tonksová.“ Řekla jeho společnice, Harry i Recepční se na ní otočily, ale Harry se na ní usmál, jako že ho to vůbec nenapadlo a recepční jen přikývla.

„Tak mi to tady podepište, paní Tonksová.“ Řekla jí, Nymfadora to podepsala na určeném místě a pak recepční spustila znovu.

„Tak tady máte klíč od vašeho pokoje, číslo dvě stě třicet čtyři. Kouzelnický pokoj. Jen v téhle vesnici není žádný letaxový krb, takže se odsud nedostanete.“ Dodala smutně.

„To nevadí.“ Odpověděl jí Harry. A pak mu problesklo hlavou.

„Stejně bychom ho nemohly použít.“ Hlasitě pak ještě dodal.

„Děkujeme.“ A vyšel ven z hlavní budovy následován Tonksovou. Přišli až k části s ubytovnami, jenže něco bylo špatně.

„To má být zase co. Jsou tu pokoje od nuly až po devět. Nikde nevidím dvě stě třicet čtyři.“ Hned jak to dořekl tak čísla ze všech pokojů vyletěla kousek blíž k němu, a čísla dvě tři a čtyři se ve vzduchu spojila do jednoho čísla a vryla se do jedněch dveří.

„Aha, už to chápu.“ Zasmál se Harry a vyšel směrem ke dveřím s číslem jeho pokoje. Hned jak za sebou zavřely tak se čísla vrátily na svá původní místa.

Rozhlédl se uvnitř, bylo to strohé, ve středu místnosti byla, jedná veliká postel, hned v jejích nohách byl gauč naproti němu krb, ve kterém plápolal oheň a stůl, podlaha byla z parket. Na zdech byly pohybující se obrazy krajin a jedny dřevěné dveře. Tonksová k nim přišla a otevřela je.

„Koupelna.“ Vydechla a vlezla dovnitř. Zavřela za sebou a už se ozývala jen tekoucí voda. Harry se usmál a skočil na gauč, lehl si na něj a řekl si.

„Tonksovou nechám spát na posteli, na tom gauči by se mohla ještě zabít.“ A hypnotizoval dveře od koupelny. Čekal, až na něj přijde řada.

***

„Zatraceně! Že já na ně nedával větší pozor, budu hledat i v noci, snad aspoň zapálí na noc oheň.“ Zanaříkal Moody a dál pročesával okolí, už i prohledával okolí mimo trasu, kterou uletěly, a prostě nemohl nic nalézt.

***

Tonksová vyšla z koupelny zabalená v ručníku s velmi blaženým úsměvem. Přešla až k posteli a chtěla se začít převlékat, když si uvědomila, že v místnosti není sama. Otočila se a rozhlédla se po místnosti, až se její oči setkaly se smaragdovými.

Harry si jí prohlížel celou dobu, co vyšla z koupelny, byla tak jiná a ten její úsměv. Nemohl z ní odtrhnout oči. Vyrušila ho až ona sama.

„Už se můžeš jít osprchovat.“ Harry její slova ze začátku moc nechápal, ale pak mu ten význam došel.

„Jistě.“ Usmál se na ni a vešel do koupelny.

Po chvíli vyšel i Harry, ale ten byl už jen v trenýrkách. Všiml si, že Tonksová už leží v posteli a teď pozoruje ona jeho. Přišel až k ní a sebral si jednu peřinu a polštář. Ta se na něj nechápavě podívala, tak jí to začal vysvětlovat.

„Já budu spát na gauči.“

„Aha, no klidně můžeš spát se mnou v posteli, mi to nevadí.“ Zašeptala tiše, jenže Harry jí slyšel. Ušklíbl se a nerozhodně stál u postele s polštářem v ruce. Podíval se na Tonksovou a té se v o čích zračila prosba. Hodil polštář na místo a lehl si vedle ní do postele.

„Dobrou noc zašeptal.“

„Dobrou.“ Odpověděla mu štěstím bez sebe.

***

Bylo něco po půlnoci, když Moody zrovna přelétával nad jednou malou vesničkou.

„Zatraceně, tady vlezu do hotelu a prospím se.“ Vešel do jedné budovy, kde stál recepční.“

„Budete si přát?“

„Ano jeden pokoj na jednu noc.“

„Jistě pane, vaše jméno?“

„Alastor Moody.“

„Oh jistě pan Moody, Tady máte klíč od pokoje dvě stě třicet pět. Bude to jeden galeon.“ Moody se ušklíbl.

„Takže kouzelnická vesnice.“

„Tu máte.“ A hodil před něj zlatou minci.

„Ještě bych měl jednu otázku, neubytovaly se tu dneska nebo včera, žena kolem dvaceti pěti a chlapec, kterému bylo šestnáct?“

„Nemám tušení, Pane Moody. Já jsem noční směna a vy jste můj dnešní první zákazník. Ale můžete se zeptat zítra denní směny, bude tu má kolegyně, třeba budete mít štěstí.“

„Dobře, děkuji.“

„Nemáte zač, dobrou noc.“ Popřál mu recepční.

„Zatraceně! Mohl jsem se ho zeptat, jestli nezná jejich jména a mohl jsem se podívat do databáze.“ Uvědomil si Recepční a praštil se rukou do čela. „No nevadí, zítra se snad zeptá znovu.“

Moody přešel z hlavní budovy k druhé trošku protáhlejší, kde viděl deset pokojů označených čísly od nuly až k devíti.

„mmm.“ Zabručel

„Dvě sta třicet pět.“ Řekl o něco hlasitěji. Za chvíli už před ním poletovali čísla, která se složila na vyřknutou číslovku a vpila se do jedněch dveří, kam Moody později vešel. Ani se po pokoji nerozhlížel, přešel k posteli, která tu byla, a sedl si na ni. Shodil ze sebe hábit, odvázal si nohu a praštil sebou do peřin, v momentě usnul.

Tonksová se ráno probudila a když otevřela oči, málem vyjekla. Ležela na Harrym, ale první myšlenka, která ji proletěla hlavou, byla.

„Co to je ksakru za chlapa a co dělá v mojí posteli.“ Pak si uvědomila, že je to Harry, že mu změnila vzhled ona. Oddechla si, rychle vstala a odešla do koupelny. Jenže to jí už doprovázel pohled smaragdových očí. Hned jak z ní vyšla, tak spustila.

„Dobré ráno Harry, zajdeme se někam nasnídat?“ Jmenovaný jí odpověděl se známkou pobavení.

„Dobré ráno Doro, ale jistě, že tvé pozvání přijímám.“ Ušklíbl se.

„Doro?“ Zašeptala.

„Ano, nebavilo mě oslovovat tě Tonksová a tvoje jméno se ti nelíbí, tak jsem to trošku zkrátil.“

„No nezní to špatně.“ Začervenala se. „Díky.“ Dodala.

„Nemáš zač, tak jdeme.“ Vyšli ven a vydali se do hostince, kde se včera navečeřeli. Chvíli po nich svůj pokoj opustil taky Moody.

„Zatraceně to jsem se, ale vyspal.“ Zívnul, před vchodem do svého pokoje a rozešel se směrem k recepci, kde už stála mladá žena.

„Dobrý den, přejete si?“ Vypálila na něj hned od vchodu.

„Ale jistě, chtěl jsem se zeptat, nepřišli sem včera, jedna mladá žena ve věku asi pětadvacet let a s ní mladý kluk, kterému bylo šestnáct?“

„A bližší informace nemáte? Ale ano, myslím, že včera tu dva takový byli.“

„No ta žena měla fialové vlasy…“ Na to mu recepční skočila do řeči.

„Ale jistě, tak ti tady byli. Mají pokoj číslo dvě stě třicet čtyři. Jmenuje se Nymfadora Tonksová.“

„Výborně, takže jsem je konečně našel.“ Zaradoval se Moody.

„Oh, vy jste ten slavný bystrozor Anglie, Alastor Moody?“

„Samozřejmě.“

„Promiňte, já Vás nepoznala.“ Dodala červenající se recepční.

„To je v pořádku, už nejsem nejmladší tak si mě lidi pletou.“ Zabručel, rozloučil se a šel zpátky k pokojům.

„Dvě stě třicet čtyři.“ Řekl a za chvíli už stál před jmenovaným pokojem. Přišel ke dveřím a zabouchal.

„Tonksová, Pottere otevřete!“ Nepřestával bouchat. Namířil hůlkou na dveře a tiše pronesl.

„Alohomora.“ Místo cvaknutí zámku se však rozezněl alarm.

„Sakra.“ Zanadával Moody. Za chvíli u něj stály dva bystrozoři.

„Půjdete s námi prosím.“ Už ho chtěli odvléct, když se ozvalo.

„Počkejte!“ Všichni tři se otočili tím směrem a stála tam recepční.

„Omlouvám se vám, pánové, ale tento pán si pronajal pokoj. A asi došlo k nějakému omylu a objevil se mu jiný pokoj.“

„Opravdu?“ Zeptal se jeden z bystrozorů a podíval se na Moodyho.

„Samozřejmě.“ Odpověděl a ukázal jim klíč, který držel v ruce.“

„V tom případě se omlouváme, příště si dávejte lepší pozor.“ A s úklonou oba bystrozorové zmizely.

„To bylo o fous, mockrát děkuji, mohu vám to nějak oplatit, slečno?“ Zeptal se Alastor s mírnou úklonou.

„Nemáte vůbec zač, ale ano něco by se našlo. Vždycky jsem snila o jídle s nejlepším bystrozorem světa.“

„V tom případě, veďte mě někam, kde se můžeme společně najíst.“

„Následujte mě.“ Pokynula mu širokým úsměvem a vedla ho do nejbližšího hostince.

„A smím vědět, jak se jmenujete, slečno?“

„Ale jistě.“ Odpověděla pohotově. A vešla do dveří od hostince jako první.

„Jmenuji se…“ Byla přerušena Moodyho výkřikem.

„Tonksová! P…“ Zasekl se.

„Petře!“ Dodal rychle. Po jeho výkřiku se na něj totiž otočil celý hostinec, včetně jmenované, která se rozzářila.

„Moody! Tak jste nás konečně našel.“

„Jo, ale dalo mě to teda zabrat.“ Řekl už o něco tišeji, ignorující zaraženou recepční u vchodu. A sedl si k nim ke stolu.

„Nazdar Tonksová, Petře.“ Pozdravil je oba a kývnul jim.

„Nazdar Moody.“ Oplatila mu jeho pozdrav Dora.

„Dobrý den profesore.“

„Ale teď k věci, jak jste se mi proboha dokázali vytratit.“ Řekl sklíčeným tónem Moody. A tak mu začali popisovat, co se stalo.

„Jo to je z části moje vina.“ Přiznal se Moody a podíval se na Harryho.

„Padala mě moje noha a nechtěně jsem zpomalil, když jsem si jí připínal zpátky.“

„To si děláš srandu!“ Vyjela Tonksová po Moodym

„Klid Doro.“ Řekl Harry sledující všechny okolo jejich stolu, kteří na ně civěli co se děje.“

„Doro?“ Ušklíbl se Moody.

„Jmenuje se Nymfadora.“

„Říkala jsem vám, ať už mi tak nikdy neříkáte!“ Začala zvyšovat hlas s červenajícími se vlasy.

„Nechte toho oba.“ Řekl jim Harry a pustil se dál do vyprávění, jak našli tu vesnici.

„Tak to je super, já se o vás strachuju, hledám vás celou dobu a vy co, vy si tu popíjíte máslový ležák a chováte se jako byste byly na rekreaci!“ Reagoval na vyprávění Harryho. A pak dodal šeptem.

„Navíc tahle ta vesnička je docela z kurzu, nedivím se, že jsem vás nemohl najít. Našel jsem jí úplnou náhodou.“

„Jo to mi taky, právě kvůli ní jsme změnily směr.“ Dodala Dora.

„To jo, byla jako seslaná z nebes, už jsem myslel, že umřeme hlady.“ Připojil se Harry.

„Panebože, proč jste si něco nevyčarovaly?“ Řekl rázně Moody.

„Víš, chtěli jsme, jenže já nemůžu, nejsem plnoletý a tak by mě našli a…“

„No a já to neumím.“ Dodala zahanbeně Tonksová.

„Panebože, co jste si z té školy zapamatovala?“

„Popravdě, moc ne. Vždyť víte, jaká je na výšce nuda!“

„A já se pak můžu divit, že máme bystrozory nemehla. No nic zřejmě část tréninku podstoupíte s Po-Petrem.“ Vyloudil ze sebe.

„Zřejmě nemám na výběr, že?“ Zeptala se s nadějí v hlase.

„Ne, to nemáte.“ Uzemnil i její poslední naději.

„A ještě jedna věc.“ Zašmátral ve své kapse a vytáhl z ní něco. Dal to před Doru a ona vtom poznala své koště.

„Kde jste ho našel?“ Zeptala se zvědavě.

„Prostě ke mně přiletělo. Máte štěstí, že se tak stalo, jinak bych vás ani nevyjel hledat, myslel jsem si totiž, že si ze mě děláte srandu a někde se schováváte.“ Přiznal neochotně Moody.

„Moody, vy si ze mě děláte srandu! Jak jste si tohle mohl myslet! “ Rozčilovala se Tonksová.

„Úplně normálně mě to napadlo.“ Pronesl ledabyle.

„To je teď jedno, ta je tu s vámi?“ Kývl Harry směrem k recepční pořád stojící u vchodu a zaraženě a naštvaně hledícího na Moodyho.

„Ou.“ Ujelo Moodymu.

„Nějak jsem na ní zapomněl.“ Zanaříkal. Otočil se na ni, pokusil se vyloudit úsměv a pokynul jí, ať si k nim přisedne. Recepční ještě chvíli nerozhodně stála, ale pak se rozešla k jejich stolu a posadila se.

„Ahoj.“ Pozdravila nesměle.

„To je…mm.“ Chtěl představit dívku Moody, ale uvědomil si, že jí chudinku přeřval, když se chystala představit.

„Eh, omlouvám se, že jsem vás předtím nenechal domluvit.“

„To je v pořádku, jmenuji se Tamara Whiteová.“

„Hezké jméno, Mé jméno už znáte.“ Pronesl Moody směrem k ní.

„Toto je Nymfadora Tonksová, nemá ráda, když se jí říká jménem.“ Ušklíbl se a po chvíli pokračoval.

„A toto je Petr Hill.“ Řekl směrem k Harrymu.

„Hill? Nejste náhodou ze Skotska?“

„Ne to opravdu nejsem, žiju u Londýna, celá má rodina.“ Podíval se nepěkně na Moodyho, proč mu vybral zrovna takové jméno.

„Aha, no nevadí. Už jsem si myslela, že jsme příbuzní.“ Usmála se na něj.

„To jste šli na rande s Moodym?“ Zeptala se Tonksová s úšklebkem.

„Ale ne, Pan Moody mě pozval na jídlo, protože jsem ho zachránila před jednou nepříjemnou situací, že?“ Odpověděla s pohledem upřeným na něj.

„Samozřejmě. Slečna Whiteová mi hodně pomohla.“

„Ale, nepovídejte. Copak jste provedl?“ Vyzvídala Dora a s pobavením sledovala, jak se Moody na ni nepěkně zašklebil. Na to jim Tamara řekla, jak Moodyho chytli bystrozorové, když se chtěl vloupat do jejich pokoje. Na to se Harry s Dorou šíleně rozesmály, až se po nich opět otočil celý lokál, dnes už po třetí. Když se dostatečně nasmáli, tak Tamara pokračovala.

„A kam máte nemířeno? Jste docela daleko od domova.“

„Ano jedeme do Skotska, navštívit jednoho společného přítele, jsme bystrozorové na dovolené, víte.“ Řekl rychle Moody.

„Aha. No já se budu muset vrátit do práce, už jsem se tu zdržela příliš, přestávka na snídani mi skončila před půl hodinou. Tak vám přeji příjemnou cestu a Nashledanou.“

„Nashledanou.“ Ozvalo se trojhlasně, na to se zvedla a odešla z hostince.

„Tak mi už taky můžeme vyrazit ne?“ Zeptal se Moody.

„Samozřejmě.“ Přitakal Harry.

„V tom případě nás tu už nic nedrží, jdeme.“ Vyšly ven, ale hned jak to udělaly, tak je venku zadržela znovu Tamara.

„Víte, omlouvám se, že jsem si nevzpomněla dřív, ale potřebuji vrátit klíče od pokojů, než odejdete.“ Usmála se na ně.

„Samozřejmě, děkujeme, že jste to připomněla, asi bychom odletěli s nimi.“

„No to by až tak nevadilo, klíče by se vrátily kouzlem, ale musíte podepsat odchod a to je hlavní, pojďte semnou.“ Dovedla je, až k recepci, kde jim dala velikou knihu, Tonksová s Moodym odevzdali klíče a podepsali se, naposledy se rozloučily a už stály před hotelem.

***

Ráno jako každé jiné. Rozlepila oči, šla do umývárny udělat ranní hygienu, ve společenské místnosti ji už čekal její kamarád. Spolu se vydaly na snídani. Ranní pošta se taky zdála být jako každý jiný den. Hermiona dostala Denního věštce, do kterého se ihned začetla, protože titulní strana ji zaujala.

Harry Potter! Přiznal vinu!

Ze spolehlivých zdrojů víme, že Harry Potter, před dvěma dny utekl, ze školy čar a kouzel v Bradavicích a to ještě ten den, kdy jsme vám milí čtenáři sdělily jeho obvinění. Také víme, že ten den dostal dopis od našeho milovaného pana ministra Korneliuse Popletala, ve kterém ho prosí, aby se dostavil na ministerstvo k soudnímu procesu.

„Je to šokující, sám jsem nevěřil, že je vinen, ale jeho útěk mluví za vše.“ Prohlásil pan ministr dnes ráno. A myslím, že mnohým z nás, kteří jsme o jeho vině pochybovali, nyní přijdou jeho obvinění pravdivá. A co víc, dozvěděli jsme se, že při svém útěku omráčil dvanáct nebohých bystrozorů a dokonce zabil další dva!

„Je to neskutečná tragédie, mrtvé bystrozory jsem znala osobně, vůbec nevím, co se s tím mílím chlapcem stalo.“ Přiznala nám ředitelka bradavic paní Dolores Umbriedgeová. Všem nám nyní koluje spousta otázek v hlavě. Jak to mohl chlapec, který přežil udělat? Kde se právě nachází a pro koho si přijde příště? Všichni teď budeme žít ve strachu z chlapce, která nás měl zachránit, před Vy víte kým.

„Panebože!“ Zašeptala Hermiona potichu, Ron se na ni podíval a zašklebil.

„Tak co píšou už o Harrym?“ Místo odpovědi mu vtiskla Denního věštce do ruky, hned se do něj začetl a za chvíli zbledl.

„Nezabil je, že ne?“ Zeptal se.

„Určitě ne, tady něco nesedí.“ Pronesla Hermiona.

„Musíme si promluvit s profesorem Erlanem po hodině odpoledne.“

„Dobře, tak před učebnou obrany proti černé magii ve dvě hodiny.“ Hermiona jen přikývla a začala do sebe ládovat snídani.

***

„Myslím, že tentokrát bude lepší, když poletíme vedle sebe.“ Nadhodil Harry.

„Jo Harry má pravdu, tak si aspoň všimnete, že jsme se ztratily.“

„Já se toho asi tak lehce nezbavím, že?“ Zeptal se Moody.

„To teda rozhodně ne.“ Řekli dvojhlasně.

„Myslel jsem si to.“ Řekl sklíčeně Moody a pak dodal už trošku vyrovnaně.

„Ale letím uprostřed, a vyrážíme.“ Na to všichni nasedli na svá košťata a rozletěli se.

Cesta jim ubíhala rychle, i když se vůbec nebavily. Za chvíli už stáli v jiné vesnici dost podobné, té minulé a s Moodym v čele zamířily rovnou do jednoho na první pohled hodně skromného domku, vypadalo to jako nějaká chatrč spláclá s pár prken.

„Moody, to nemyslíte vážně, jak v tomhle máme vydržet dva měsíce?“ Zanaříkala Tonksová. Jmenovaný si jen odfrknul a zabručel.

„Vydrž Tonksová.“ A otevřel dveře, bylo to opravdu malé a velmi strohé, první místnost, do které vstoupily, měla na levé stěně jeden obraz nějakého vyschlého stromu, naproti nim byly dvě křesla se stolem a vpravo dveře do další místnosti.

„Oh jsem uchvácena.“ Pronesla sarkasticky Tonksová. Harry to jen pozoroval a radši nic neříkal.

„Nemůžete s tím přestat?“ Prskl na ni Moody. A vedl je k oněm dveřím, jakmile je chtěl otevřít, tak vytáhl hůlku a poklepal s ní dvakrát na dveře a klika se rozzářila, pak je otevřel a ocitly se v kamenné chodbě. Harry vytahoval hůlku, ale Alastor ho zastavil.

„To nebude třeba, pojďme.“ Vlezly dovnitř a hned jak se dveře zavřeli, vzplála pochodeň blízko nich a osvětlila kousek prostoru chodby. Moody na nic nečekal a vydal se kupředu. Pomalu kráčely spoře osvětlenou chodbou a vždy když se jakoby dotkly stínů, které znamenaly konec světla předešlé pochodně, tak vzplála další a ta za nimi zhasla.

„Jak dlouho nás budete ještě vodit takovým místem?“ Zašeptala Tonksová.

„Tiše.“ Odbyl jí Moody.

„Ale…“

„Buďte zticha zatraceně!“ Zaražená Tonksová na něj hleděla, jestli si z ní nedělá legraci, když v tom se ozval hluboký řev.

„Sakra, už o nás ví.“

„Kdo o nás ví?“ Zeptal se tentokrát Harry.

„Strážce Labyrintu, Minotaur.“ Odpověděl ledabyle.

„To jste nás vzal do Labyrintu? Zešílel jste?“ Začala znova Tonksová, ale byla znovu uzemněna.

„Řekl jsem, ať jste z ticha, že ví, že jsme tady, neznamená, že ví, kde přesně jsme.“ Vynadal jí tiše Moody. Po asi další půl hodině, se ocitly na konci labyrintu. Vyšli z něj ven a ocitly se v domě, podobném tomu, z kterého se dostaly dovnitř. Hned jak se dveře zabouchly tak Tonksová začala.

„Panebože Moody? Proč jsme šli takovým místem kvůli téhle díře!“

„Protože nyní nejsme v Anglii ale na Islandu.“ Odpověděl ledabyle.

„A na ten kouzelníci ze světa nemají přístup, prostě se sem nedostanete normální cestou.“ Tonksová i Harry najednou nevěděli, co mají říct.

„Víte, Island je ten nejkouzelnější Ostrov a zároveň nejčistější. Minotaur v tom labyrintu slouží jako očista, Kouzelníky poznamenané černou magii zabíjí, stejně tak jako kouzelníky, kteří ho vyruší ze spánku. My měli štěstí, že já znám velmi krátkou cestu, protože jste ho probudila Tonksová.“

„Dobře, ale proč jsme tady?“ Zeptal se Harry.

„Jednoduše, tenhle kouzelnický svět, je odříznut od okolního, chápeš Harry? Můžeš tu vyřvávat Harry Potter a nikdo tě nepozná, můžeš tu říkat Voldemort a nikdo necukne, ten tady nemá žádnou moc, prostě se sem nedostane.“

„To je vynikající, proč něco takového nemá i Anglie.“ Další otázka od Harryho.

„Protože to udělal Merlin, všechny knihy, které říkají, kde Merlin skonal, jsou lživé. Mají to zde v knihovně, dokonce i zaznamenán obraz. Merlin ve svém posledním roce života odešel sem a vybudoval tohle místo. A ten Minotaur, přísahal věrnost Merlinovy, přísahal, že každým kouskem své duše bude chránit dobré na Islandu proti zlu zvenčí, aby se mu odvděčil za to, že ho vytrhl ze spárů Hádesových.“

„To je vážně super.“ Zareagovala ironicky Tonksová.

„Náhodou je. Třeba tu Merlin zanechal i něco víc.“ Prohodil Harry

„Jo to zanechal, je tu jeho hůl.“ Dodal pobaveně Moody.

„Teď se ale přesuneme z tohohle domu jinam.“ Pokračoval a vyšel na ulici. A rázem je praštil zápach rybiny přímo do nosu.

„Tohle je rybářská vesnička, nejblíže k Anglii. Vytáhněte košťata a letíme.“ Prohlásil Moody, všichni tři tak učinily a už letěly. Brzo je Moody zavedl přímo před město.

„Nyní se nacházíme v pátém největším městě Islandu, Keflavíku“ Zahrál si na průvodce Moody a pokynul jim, aby jej následovaly. Procházely městem a prakticky všude je provázel zápach rybiny.

„Na to si zvyknete, kromě té rybiny je tady krásně a je to město s nejmenším počtem kouzelníků.“ Pošeptal jim Moody.

„Nejmenším?“ Zeptal se Harry.

„No prakticky jsme tu jediní momentálně. Ale lidi zde o kouzelnících vědí, jen není dobré před nimi ukazovat, že jsme kouzelníci.“ Vysvětlil mu Moody.

„To ale ztrácí smysl ne? Jestli vědí, že kouzla existují, tak proč se nadále schovávat.“ Připojila se Tonksová.

„Protože, se najdou i takový, kteří by chtěli kouzelníka využít ve svůj vlastní prospěch.“

„A neříkal jste, že tady jsme chráněni od všeho zlého?“ Dodala rychle.

„Zlého zvenčí, Merlin nějak nedomyslel schopnost mudlů všechno využívat a myslel si, že tohle se tu nestane. Ale jinak je tu poměrně klid, Černokněžníci tu opravdu nejsou, tady to řeší trošku jinak než u nás.“

„Jak jinak?“ Zajímal se okamžitě Harry.

„Když někdo začne vystrkovat zlé růžky, tak ho prostě popraví a mají klid. U nás pokud neudělá nic závažného tak nemá ani pořádný soud a když už ho má tak ho zavřou do vězení, kde to hlídají mozkomorové, kterým stačí slíbit, že když ti pomohou ven a budou ti sloužit, můžou vysávat štěstí, z koho chtějí. A snad si umíš představit, co to pro ně znamená.“ Zasmál se sám sobě Moody.

„Aha, chápu, trošku drsnější země.“ Polknul Harry.

„To sice ano, ale jinak je tu pěkně a můžeme tě tady pořádně vytrénovat.“ Zajásal Moody.

„Vy jste nějak nadšený z toho, že ho budete trénovat.“

„Samozřejmě Tonksová. Kdo by nebyl, kdyby měl příležitost jako já učit chlapce, který přežil?“ Zeptal se, se značnou ironií v hlase. Až se Harry uchechtl.

„Jen doufám, že se tu dá jíst i něco jiného než ryby.“ Pronesl sarkasticky Harry.

„Samozřejmě, jsou tu i města či vesnice, které chovají různou zvěřinu. Tenhle ostrov žije prakticky z toho, co si sám vypěstuje a taky z cestovního ruchu. Nechápu ty lidi, jak jsou schopni platit za to, že se jezdí dívat na tryskající vodu ze země.“

„Náhodou, Ta tryskající voda ze země, je velice zvláštní a zajímavá a svým způsobem nádherná.“ Rozplývala se Tonksová.

„Bohužel, musím opět souhlasit s Moodym, ty gejzíry nejsou nic zajímavého. Raději nám ukažte, kde budeme bydlet.“ Odbyl jí Harry.

„Dobrá tedy, je to přímo zde a ukázal na dům, který na první pohled vypadal úplně stejně jako všechny ostatní domy kolem. Dvě patra, menší dvorek před domem, v každém patře dvě okna na každé straně a mezi domy malá ulička na průchod.

„Docela mi to připomíná Anglii.“ Prohlásil Harry, prohlížející si na chlup stejné domy.

„Ano tohle je docela moderní trend, dnešní doby.“ Prohlásil znuděně Alastor a vstoupil do domu.

Hned na začátku, je uvítala pěkně vyzdobená místnost, vše bylo v barvách zlaté a červené. Hned naproti dveří byl věšák zlaté barvy, pověšený na zdi barvy červené. Hned vedle něj se vyjímal obraz Albuse Brumbála, který je hezky pozdravil. Hned u dveří byla jakási zlatá nádoba plná deštníků. A na druhé straně byl veliký Globus natočen přesně tak, že příchozí viděl Anglii. Jenže tam zrovna svítilo pár šedých teček. Moody si všiml jeho pohledu a jal se vysvětlovat.

„To je detektor černé magie, ty šedé tečky jsou smrtijedi neaktivní. Jenže i když je vidíme, přesto je nemůžeme dostat, dokud nic neprovedou. Být smrtijedem stále není protiprávní, pokud jste nic neprovedl.“ Pronesl hodně sklesle.

„To snad ne, co ten Popletal v tom ministerstvu dělá.“ Řekl Harry se značnou nechutí.

„To se raději ani neptej, kolují spekulace, že sám je Smrtijedem, tak proto tento zákon neschvaluje.“ Řekl Moody a po menší odmlce pokračoval.

„Víš, mezi bystrozory se sází na to, kdo dostane Popletala z křesla. Nedávno ještě byly největší sázky na Brumbála, já vsadil na tebe.“ Mrkl na něj.

„Tak se snaž, ať se ti to povede, potom budeme v balíku.“ Zasmál se Moody.

„Mmm, a zvětšují se časem sázky?“ Zeptal se Harry.

„Samozřejmě, taky se vsází i na den kdy se to stane, ale na ten jsem ještě nevsadil. S tím mně pomůžeš ty a pak si vyděláme tolik peněz, že do smrti nebudeme muset pracovat.“ Řekl nadšeně Moody.

„Ale no tak Moody, vždyť to není pravda, jako bystrozor bych o tom věděla.“

„Ty nevíš nic Tonksová, Sázejí tam převážně starší bystrozorové, těm kterým se věří, že předpisům moc nedají.“ Řekl pyšně Moody. A Tonksová si zhnuseně odfrkla.

„Jako kdybych to já letěla okamžitě vyžvanit, ale chci taky svůj podíl na výhře, jinak tvým kolegům řeknu, že to máš domluvený.“ Podívala se s vítězoslavným úsměvem na Moodyho, který vypadal, že usilovně přemýšlí.

„Tak dobrá, ale ani slovo!“ Zahřměl Moody. Dora mu na to jen přikývla na souhlas.

„Tak, ale je tu menší problém. Mám tu jen dva pokoje, kde by se dalo spát. A Jeden je můj, takže budete na stejném pokoji.“

„Myslím, že to už po předešlých zkušenostech nebude tak veliký problém.“ Zasmál se Harry. Ale pak mu to docvaklo.

„No, ale co Ron a Hermiona?“ Skoro vyprskl.

„A co by s nimi mělo být?“ Zeptal se nechápavě Moody.

„No na začátku prázdnin jsme se domluvily, že přijdou za mnou a spolu zničíme Voldemorta.“

„V tom případě, ti si budou muset najít něco blízko, nedaleko je ubytovna, tak tam by mohly. Ale sem se nevejdou.“ Řekl Moody tónem, že se o tom nehodlá dál bavit.

„Tak nám ukaž náš pokoj.“ žadonila Tonksová.

„Nic vám ukazovat nebudu. Nahoru po schodech a druhé dveře vlevo. Ty první jsou koupelna se záchodem a naproti mám pokoj já a vedle něj mám knihovnu, kde budete trávit hodně času Pottere.“ Usmál se na něj.

„Navíc, myslím, že by bylo moudré konečně si tykat.“ Zamyslel se Moody. A podal ruku Harymu.

„Alastor.“ Zahřměl. Harry chvíli na něj hleděl, než mu došlo, co chce.

„Harry.“ A stiskl jeho ruku, pak se zasmál. Moody se otočil na Tonksovou a zopakoval gesto.

„Dora.“ Řekla s nadšením a podívala se na Harryho.

„Čí to byl vlastně nápad říkat ti Dora?“ Zeptal se Moody a jmenovaná jen kývla na Harryho.

„Jeho. Prý to není tak špatný.“ Zahihňala se tomu.

„A docela se mi to i líbí. Zvláštní, že to nikdy nenapadlo mě.“ Zamyslela se.

„No to nevadí, po zbytek dne si dělejte, co chcete, oběd bude přesně v jednu a večeře přesně v sedm večer a snídaně v sedm ráno. Později ani dřív jídlo nedostanete. A zítra ti začne pořádný trénink Harry.“ Harry jen něco zamumlal a vydal se nahoru po schodech do svého a Dořina pokoje. Rozhlédl se, byla tu menší polička na knihy dvě šatní skříně a jedna postel pro jednu osobu. Hodil svůj kufr na postel a začal vybalovat. Všechny knihy, které sebral z bradavické knihovny si hezky urovnal, mezi knihami bylo i učivo šestých a sedmých ročníků. Jen jednu knihu nechal na posteli. Díval se na ni, tak ho přitahovala ani nevěděl proč. Znovu se koukl na nápis v divném jazyce. Který se za chvíli přeměnil do angličtiny, jak jí držel v ruce.

„Magie vyvolávání – Nemocnější magie Lichů.“ Zase zašeptal, od doby co ho vyrušily v knihovně, neměl příležitost si jí přečíst, jakoby mu ta kniha chtěla něco říct, tak moc ho přitahovala, otevřel knihu na první straně, kde se zračil nápis.

„Vítej kouzelníče.“ Nápis zmizel, jakoby se vpil do stránky a za chvíli se objevil další.

„Chceš li se Lichem stát, magii pěti musíš znát.“ „Zvláštní.“ Pomyslel si, teď litoval, že si to nedočetl, předtím mu ta kniha chtěla říct něco jiného, věděl to. Možná že byl sám, mělo na to vliv. Ale co je to ten Lich a magie pěti? Uvažoval ani si nevšiml, že za ním stojí Tonksová a kouká mu přes rameno.

„Ty umíš číst v tom divném jazyce?“ Vypálila na něj, až nadskočil.

„Jak v divném? Je to anglicky. Podíval se na knihu a opravdu tam byly zvláštní symboly, které se mu při pohledu nějak zvláštně zavlnily, a opět v nich přečetl předešlý text.

„Anglicky? To bych neřekla.“ Odfrkla si Tonksová. Nechápal, pak mu to došlo.

„Zřejmě prostě tomu textu rozumím.“ Zamyslel se, podíval znovu na text a pak na Tonksovou.

„Jo rozumím tomu, proto mi přišlo, jako že je to anglicky.“

„Aha, a co je to za knihu?“ Dívala se nedůvěřivě na knihu Lichů.

„Nemám ponětí, to už je po druhé co mě někdo vyrušil, když jsem si jí chtěl přečíst.“ Usmál se na ni a ona mu úsměv nesměle opětovala.

„Vidím, že jsi zabral jedinou postel, kterou tu máme.“ Změnila rychle téma.

„No ty si můžeš postel vyčarovat, já ne. Takže je to jasný.“

„Ach.“ Povzdechla si.

„Ať už ti je sedmnáct a nebudeš mi to pořád předhazovat.“ Vytáhla hůlku a mávla s ní směrem k jedné volné stěně, kde se objevila postel podobná té Harryho. Obyčejná palanda.

„Taky se těším na ten den.“ Ušklíbl se. A schoval knížku do svého bezedného vaku. Tonksová ho sledovala, jak to udělal a vůbec se jí to nelíbilo.

„Proč jsi tu knihu nedal na poličku k ostatním?“ Zeptala se.

„Protože, tahle kniha si nezaslouží být mezi ostatníma, neumím to vysvětlit, ale mám pocit, že ta kniha je víc než kniha lektvarů pro sedmý ročník a podobně.“ Tonksová na něj hleděla jako na blázna, ale raději to nekomentovala.

„Nepůjdeme se najíst, mám už docela hlad.“ Vyletěla Dora z její postele a vyrušila tak Harryho ze čtení knihy Magie jak jí ještě neznáte. Harry se znuděně koukl na hodiny, které tam vyvolala Tonksová a jen zaklapl knížku a zvedl se.

„Proč ne, stejně za chvíli už bude čas.“ A spolu se vydali dolů do kuchyně, kde chvátal nějaký skřítek.

„Dobby?“ Řekl Harry velice překvapeně.

„Ó HARRY POTTER!, Dobby vás rád vidí, Harry!“ Zaskřehotal skřítek a dál se věnoval své práci.

„Ty pracuješ pro Alastora?“

„Ano, Pán mě přijal do služby, Pán na Dobbyho moc hodný.“ Usmál se skřítek.

„Ty ho znáš?“ Reagovala Dora.

„Samozřejmě. V druhém ročníku mi kradl poštu, abych si myslel, že se o mě nikdo nezajímá.“ Dobby to slyšel a nesměle se na Harryho podíval.

„Dobby se omlouvá, on myslel, že to tak bude nejlepší. Neřád Dobby!“ Už to vypadalo, že začne mlátit hlavou o stůl, ale pak jako by se zastavil a pokračoval ve své práci.

„Takže ses konečně naučil netrestat?“

„Dobby ne sám, to nový Pán Dobbyho naučit, že se nesmí trestat, jinak bude potrestán.“ Přiznal Dobby. A Harry se tomu zasmál.

„Dobře to na něj vymyslel.“

„Moody tě trestá?“ Zeptala se Tonksová Dobbyho.

„Ne, Pán je na Dobbyho hodný, moc hodný, ale Pán vyhrožovat, že když se Dooby potrestat, tak pán Dobbyho sníst. Dobby nechce být něčí večeře.“

„To od něj, ale nebylo vůbec pěkné ti takhle vyhrožovat.“ Stěžovala si zase Tonksová.

„Doro, on byl předtím u Malfoyů a ti ho byli pořád, dokonce ho přesvědčily, že je správné trestat se sám, tou výhružkou mu pomohl a ne uškodil.“ Řekl Harry a sedl si ke stolu.

„Aha, to jsem nevěděla, já jsem ale blbá.“ Řekla sklíčeně Dora a sedla si vedle Harryho. Ten ji objal kolem ramen a řekl.

„Nejsi blbá, nevěděla jsi to a reagovala jsi na základě vlastního sice ukvapeného, ale vlastního úsudku.“ Řekl jí a vypadala, že má hned lepší náladu.

„Máš pravdu, kde je vlastně M-Alastor?“ Zeptala se.

„M-Alastor? To ti dělá až tak velký problémy mu tykat?“

„Jo no, víš, jak dlouho si vykáme? Strašně dlouho už asi šest let a to v člověku prostě zanechá stopy.“ Přiznala se Tonksová.

„No něco na tom bude.“ Usmál se na ni a v tom přišel do kuchyně Alastor.

„Dobby, můžeš nosit na stůl.“ Přikázal, a hned v ten okamžik se na stole objevily grilovaná kuřecí křidýlka a všelijaké druhy zeleniny a příloh.

„Chudák Dobby se s tím nadře a pak si z toho ani neochutná.“ Řekla Tonksová naštvaně k Moodymu.

„Nymfadoro. Nerozebírej mého skřítka, nevíš, co on dělá. Že nejí s námi, neznamená, že nejí to, co navařil.“

„A proč nejí s námi! A říkala jsem ti ať mi tak neříkáš!“ Neodpustila si další otázku Tonksová.

„Protože za prvé, nemůže podle starých zvyklostí skřítků a za druhé sám nechce, protože dodržuje pravidlo jedna. A už klid!“ Prskal už Moody.

„Docela jsem ho rozčílila, že?“ Zašeptala Harrymu.

„Jenom trošičku.“ Uchechtl se Harry. Po té už jedli v klidu až do konce, kdy přerušil ticho Alastor.

„Harry, Gringotovic tady na Islandu mají svojí pobočku, takže když budeš potřebovat pár drobných, můžeš si tam zajít.“

„Skvělé a kde ta pobočka je?“

„V hlavním městě, Rejkjavíku, tam se neztratíš, tam je to samý čaroděj. A přesný směr je odtud na sever asi padesát kilometrů.“ Oznámil mu Moody.

„Dobře, díky za informaci a proč nezačneme s tréninkem už dnes odpoledne? Vůbec netuším, co bych tady měl dělat.“

„Protože ještě dnes musím do Anglie, zařídit pár věcí. A co se týče dělání, máš tu Doru tak se nějak zabavte.“ A s tím odešel z domu.

***

Bradavické hodiny právě odbyly druhou hodinu a dva Nebelvírští studenti stáli před učebnou obrany proti černé magii. Kývnuly na sebe a otevřely dveře, přešli až do zadu ke kabinetu profesora Erlana.

„Slečno Grangerová, pane Weasley. Co pro vás mohu udělat?“ Zeptal se s naprostým klidem

„Víte, pane profesore.“ Začala Hermiona.

„Jak jste pomáhal, vy víte s čím Harrymu, že on to neudělal?“

„Neudělal přesně co?“ Zajímalo profesora.

„Vy jste nečetl denního věštce? Dnes ráno.“

„Ne bohužel bulvár nečtu.“ Prohlásil hrdě profesor.

„Jde o to, že prý Harry zabil na útěku dva bystrozory.“ Vychrlil na něj Ron. Erlan se vůbec nesnažil skrýt své překvapení.

„To není možné, všechny jsme je jen omráčily.“ Zamyslel se Erlan.

„Jedině že by ti dva nesedly naši milé paní ředitelce.“ Usmál se na ně Erlan.

„Přece jestli se to objevilo až dneska, tak to má trošku zpoždění, nemyslíte?“ Oba dva horlivě přikývli.

„Tak vidíte, Harry by prostě nevinného člověka nezabil. Teď už běžte, mám ještě nějakou práci.“ Vyhnal je ze svého kabinetu a všichni tři se rozloučili.

„Rone, jestli je to tak a Umbriedgeová se jich zbavila, aby to hodila na Harryho, musíme si dávat zatraceně velký pozor.“

„To si nemyslím, že by to udělala. Četla jsi přece denního věštce, Umbriedgeová řekla o Harrym, že je milý chlapec.“

„No snad tomu nevěříš, že to myslela vážně!“

„Samozřejmě, že ne. Jen tě zkouším.“ Zasmál se vlastnímu vtipu a šel směrem do společenské místnosti a nechal zaraženou Hermionu na místě.

„To ale vůbec nebylo vtipný.“ Zašeptala si pro sebe Hermiona a už si to rázovala chodbami Bradavického hradu za Ronem.

***

„Tak co budeme dělat?“ Nadhodila Tonksová.

„Nemám zdání, moc se mi toho momentálně nechce.“

„Achjo, to sem si myslela, že s tebou bude teda lepší zábava.“ Ušklíbla se.

„A co bys ráda dělala ty?“

„To co bych já ráda dělala, tak na to ty jsi ještě moc mladý.“ A začala se smát Harryho výrazu pochopení.

„Jo, máš pravdu na šachy, jsem opravdu ještě mladý.“ Tím utnul její smích a sám se začal smát.

„Prý šachy.“

„Jasně, ty jsou pro staré lidi, jako jsi ty a Moody.“ Znova se rozchechtal. Jenže Dora nevypadala, že by jí bylo do smíchu, spíš byla velice rozzuřená, zčervenali jí vlasy.

„TY!“ Vykřikla a vrhla se na něj, Harry vědoucí co by mělo přijít, se radši zvedl a začal velice rychle utíkat před rudou Tonksovou.

„Promiň, Doro já to tak nemyslel.“ Říkal jí mezi záchvaty smíchu.

„Kdybys to tak nemyslel! Tak mi nezdrháš a nesměješ se!“ Řvala na něj, ale cukaly jí koutky. Naháněla ho po celém Alastorově domě. Rozzuřená natolik, že jí nenapadlo použít kouzla. Dokud se trochu neuklidnila. Šibalský se na Harryho usmála a vytáhla hůlku.

„A jej.“ Ujelo Harrymu. To už ale na něj letěl paprsek lechtací kletby. Uskočil do strany a chtěl se smát, že jí to nevyšlo, ale vtom dostal druhým paprskem do hrudi a svalil se na zem v křečích od lechtání a nezadržitelném smíchu.

„Pomsta je sladká.“ Pronesla sladce Tonksová a sledovala Harryho, jak se na zemi svíjí.

„Přestaň, prosím to nejde vydržet!“ Naříkal Harry a pořád se chytal všude za tělo, jak na něj kletba působila.

„Děláš jako bych na tebe použila Cruciatus, prosím tě.“ Odfrkla si.

„Ani při Cruciatu nevydává takový nářek. Možná by ho Voldemort měl mučit tímhle.“ Zasmál se Moody ode dveří.

„To už by stačilo.“ Kývnul na Tonksovou, která neochotně kletbu zrušila.

„Díky Alastore.“ Ujelo Harrymu.

„To už jsi zpátky? Nějak brzy ne?“ Zeptala se Tonksová.

„Brzy? Akorát jdu včas na večeři.“ Opověděl jí. Dora vůbec nevěděla, která bije, se podívala na hodiny a měl pravdu, bylo skoro sedm hodin večer.

„Pomoz Harrymu vstát, ukliďte to tu. Dneska vám to přetrpím, že jste tu blbly jako malý děti, ale zítra nastává nový režim.“ Řekl Moody a odešel do kuchyně.

„Achjo, bručoun jeden.“ Řekla Tonksová a pomohla Harrymu na nohy. A pak mávla párkrát hůlkou a všechny převrácené věci, které shodily svým dováděním, se vrátily na svá místa. Pak se vydaly do kuchyně, kde už na ně čekala dobrá teplá večeře.

3. kapitola

Autor: Dollow
Vydáno: 28.11.2010 15:05
Přečteno: 2573x
Hodnocení: 100% (hodnoceno 2x)

Formát pro tisk