Kapitola třináctá - Křiklanův večírek

Harry Potter and Pactum Purgamen

Posadil se v nepoužívané učebně, jak se domluvil s profesorem Aberforthem skrz Dobbyho a vyčkával. Spíše se nudil, a tak si z nudy levitoval nějaký starý pergamen, který se válel po zemi jako spousta jiného bordelu.

„Omlouvám se za zdržení, ale jeden ze zákazníků prostě odmítal pochopit, že dneska neotevřu,“ ozval se Aberforth, když zavřel za sebou dveře.

„Nevadí, času je dost,“ odpověděl, když pustil levitující pergamen zpátky na zem.

„Omyl, času je málo, proto to zde musíme co nejdříve poklidit,“ přikázal Aberforth a vyndal si hůlku.

Sám udělal totéž a začal levitovat jednotlivé pergameny na hromadu a spoustu dalšího bordelu kolem, jeho profesor zase odklízel stoly a židle. Po zhruba dvou minutách bylo vše stranou včetně hromady bordelu.

„Lacarnum Inflamare,“ pověděl své první kouzlo jeho profesor a hromada bordelu začala hořet a jelikož to byl kouzelný oheň, tak všechno shořelo velmi rychle, „Aqua Erecto,“ pokračoval dalším kouzlem a uhasil plameny, „Deletrius,“ ukončil své kouzlení posledním zaklínadlem, po kterém zmizelo všechno, co tam dřív bylo.

„Tohle byl příklad kombinace kouzel, všechny by si měl znát,“ začal s přednáškou jeho nový profesor.

„Deletrius nebo jak jste to říkal, jsme se neučili,“ popravdě odpověděl.

„Co vás tady učí? Dobrá, Deletrius, kouzlo z latinského slova delere, což znamená ničit je kletba, která vyvolává zmizení cílového předmětu, samozřejmě s různými omezeními. Nemůžeš nechat zmizet člověka nebo zvíře, ani třeba dveře, či dokonce celý dům, kletba se používala zloději pro ničení důkazů nebo úředníky pro ničení nepotřebných zmuchlaných dokumentů, protože ne vždy je šlo spálit. Kletba Deletrius nenechává žádné stopy po jejím použití, takže její vystopování je takřka nemožné. Bohužel se nedá zvětšit její sílu ani rozsah, takže tohle kouzlo se opravdu snad hodí pouze jako pomůcka pro líné či zloděje kouzelníky.“ vysvětlil opravdu pečlivě funkce kletby.

„Můžu si to zkusit?“ zeptal se zvědavě.

„Samozřejmě, pohyb hůlky naprosto obvyklý, stačí jen zamířit a říct Deletrius,“ předvedl ukázku ještě jednou.

„Dobrá, Deletrius,“ zkusil si on sám, ale nic se nestalo.

„Deletrius,“ opakoval podruhé, „Deletrius,“ zkusil i potřetí.

„Potichu a klidně, není to útočná kletba, do které dáváš vztek na soupeře, prostě naprosto klidně mávni hůlkou a řekni Deletrius,“ pomohl mu profesor.

 Zakýval hlavou a přesně podle rad mávl hůlkou a řekl: „Deletrius,“ a cíl jeho míření zmizel.

„Výborně, kouzlo z úrovně třetího ročníku máš úspěšně za sebou,“ pochválil ho profesor a cítil tam i trochu ironie.

„Ostatní kouzla znáš?“ zeptal se profesor, a když mu pokýval hlavou, že ano tak pokračoval: „Pro dnešní den jsem se rozhodl začít s nácvikem kouzel, s nitrozpytem začneme příští týden.“

„Nebudete mě učit nitrobranu?“ zeptal se překvapeně a možná si i trochu oddychl.

„Souhlasím s taktikou, že nejlepší obrana je útok, tudíž se vykašleme na nitrobranu a přistoupíme k nitrozpytu, který je sice těžší na naučení, ale když má k němu člověk vlohy je to stejně lehké jak číst knihu, jen v tomhle případě místo knihy používáte myšlenky druhých,“ vysvětlil mu to profesor Brumbál svým stylem.

„Ale když teda víte, že se Voldemort vrátil,“ řekl a čekal, jestli Aberforth trhne při jeho jméně, ale nestalo se tak, takže pokračoval: „a když se mi bude chtít dostat třeba do hlavy, jak mu v tom zabráním, když nebudu znát nitrobranu, ale jen nitrozpyt?“

„Přirovnejme si tyhle znalosti třeba ke zbraním ano? Řekněme, že třeba nitrobrana je štít a nitrozpyt je meč. Když někdo zaútočí mečem, je samozřejmé, že se můžeš bránit štítem, ale můžeš se také bránit mečem, ale můžeš útočit štítem? No jde to, ale špatně a musíš v tom být hodně dobrý a takhle přesně funguje i nitrobrana s nitrozpytem,“ vysvětlil mu profesor po svém.

„Jak se dá bránit nitrozpytem?“ zeptal se logicky.

„Normálně místo typické bariéry, kterou bráníš své myšlenky proti útoku, použiješ nitrozpyt, a pak to záleží pouze na síle, když vyhraje on a ty neumíš nitrobranu, tak si tě přečte jak knihu anebo z tebe na místě udělá blázna, který bude celý život slintat na sebe u Munga. Když ale prohraješ a umíš nitrobranu, tak pak zase záleží na tvé síle, ale jelikož se musel prát před tím proti tvému nitrozpytu, tak tvé šance jsou vysoké. Poslední případ je, že svým nitrozpytem vyhraješ a tím se dostaneš k němu do mysli, on nemůže použít svoji nitrobranu, protože je to takzvaný nitrozpytový protiútok a ten je tak rychlý, že pokud nemá svoji obranu postavenou permanentně, tak ji nestihne postavit. Pak záleží jen na tvé síle, jak dlouho se mu můžeš hrabat v myšlenkách a vzpomínkách, ale nesmíš své síly přecenit nebo i když si v jeho mysli, on může sebrat své síly a zvednout hůlku a odrazit tě, či do tebe jenom strčit a přerušit tak tvé spojení, pak ty budeš slabý a on tě může jednoduše přeprat, když ale skončíš s nitrozpytem ty, tak on bude ten slabý a ty ten plný síly, rozumíš?“ ukončil svůj dlouhý monolog profesor.

„Myslím si, že z tohohle to pochopí každý,“ usmál se na svého profesora, který se podrbal na vousech.

„Můžu se teda ještě zeptat, proč je teda nitrobrana důležitá, když ji nitrozpyt nahradí?“

„Nenahradí, stále je to pouze meč a ten ti nikdy v obraně nenahradí štít, proto když máš obojí, meč i štít, nitrobranu i nitrozpyt, tak teprve tehdy jsi dokonale chráněn s možností útoku a navíc, když umíš nitrozpyt, tak aspoň na minimální úrovni zvládneš nitrobranu, což se štěstím ti aspoň pomůže vyhnat protivníka z mysli, ale pokud nebudeš mít nikoho sebou, kdo by tě ochránil, tak budeš tak oslaben, že nezvládneš nic a ve většině případů skončíš mrtev,“ povídal dál profesor a on začal mít takový divný výraz strachu na tváři.

„Nediv se, když na tebe někdo použije nitrozpyt, tak většinou jde na tebe s přáním tvé smrti, proto nikdy, opakuji nikdy, když bojuješ s neznámým protivníkem nebo s protivníkem, který umí nitrozpyt, tak nikdy se mu nedívej přímo do očí, neříkám, aby si koukal na zem, ale nesmíš se koukat přímo do očí a taktéž nesmíš myslet na kouzlo, který opravdu chceš vyvolat. V duchu si říkej třeba aquamenti a pošli kouzlo, které musí být úplně jiné, budeme si to cvičit celý dnešní den, ať už budeš někdy bojovat s Raddlem nebo s kýmkoliv jiným, tak to bude nejdůležitější věcí. Musíš se naučit kouzlit bez přemýšlení, vyvolávání tvých kouzel musí být naprosto promyšlené dopředu.“

„Ale to je strašně těžké, nemyslet na kouzlo,“ řekl nedůvěřivě.

„Podvědomí je strašně důležitá věc, na tohle není důležité promýšlení kouzel, stačí se jich naučit pár a rozdělit si myšlení na dvě části. Jedna neustále opakuje třeba to aquamenti a ta druhá podvědomě podle situace vyslovuje zaklínadla, pak až budeš dobrý v neverbálních zaklínadlech, tak to bude ještě jednoduší, pak jen setinu před vykouzlením přestaneš opakovat to aquamenti a představíš si kouzlo, které má z hůlky vyletět, a i kdyby samotný Raddle prohlížel tvou mysl, tak na to nebude schopný reagovat. Důležité je se naučit kouzla maskovat, když si tvůj protivník bude myslet, že na něj pošleš mdloby a místo toho pošleš silný Fulgur Vestis, tak jeho slabě postavený štít nebude stačit, ale taktéž je důležitý, aby ty kouzla vypadala stejně, když si budeš říkat aquamenti, a pak neverbálně pošleš Incendio, tak to tvůj protivník pozná. Nezapomeň, že většinou ten, kdo ovládá nitrozpyt věří svým dovednostem a kouzlům se brání a nevyhýbá.“

„To co jste všechno řekl, si asi nezapamatuju,“ odpověděl usměvavě.

„Tady je to o praxi, pojď, vyzkoušíme si to. Neboj, v boji ti nebudu prohlížet vzpomínky, takže nemysli na žádné prasečiny, jen se soustřeď a nešetři mě,“ dal pokyn k boji a namířil na něj hůlku.

Sám se teda také postavil do bojového postavení a s namířenou hůlkou, rychle vystřelil Expelliarmus.

„Jako první kouzlo dobrý, ale pokračuj,“ dal pokyn profesor.

Snažil se uvažovat, že vyšle další Expelliarmus, ale pak sám sebe v duchu okřikl, že musí použít něco jiného, a tak použil, Everte Stativ, které bylo jednoduše odkloněno štítem.

„Víš co, necháme to na jindy, v mysli máš zmatek, aby si neudělal chybu, a nedáváš pozor. Stihl bych tě zaklít v době, když si přemýšlel o Expelliarmus, dáme si normální souboj, nebudu používat nitrozpyt, teda pokusím se o to, používám ho podvědomě, ale teď se tomu pokusím zabránit.“

Pustili se teda do souboje a po dvou výměnách byl bez hůlky, další pokus dopadl zrovna tak a třetí ještě hůř.

„Má tohle cenu?“ zeptal se naštvaně.

„Tohle budeš říkat Raddlemu nebo nějakému smrtijedovi?“ optal se taktéž otázkou.

„Tam bych bojoval jinak,“ snažil se najít nějakou výmluvu.

„Tak bojuj jinak i tady, neexistuje nic jako důležitý boj a nedůležitý boj, ve všech bojích musíš bojovat stejně,“ pověděl autoritativním hlasem.

„Ano pane,“ odpověděl a pustil se do boje s novou vervou.

Mělo to i úspěch, jelikož se začal vyhýbat, hůlka mu vyskočila z ruky až asi po sedmé výměně.

„Tak teprve teď začínám mít pocit, že učím toho Harryho Pottera, pokračujeme do té doby, než odpadneš únavou, pak půjdeme na teorii. Znovu,“ dal příkaz a začali opět bojovat.

**

Byl rád, že uplynuly už dva dny od hodiny s profesorem Aberforthem, protože celý následující den, byl skoro mrtvý a to, aniž by někdy odletěl po odhazovacím kouzlu. Cvičil do té doby, než se nemohl hýbat, a pak doté doby, než nedokázal, zvednou hůlku, pak jenom ležel na lavici a poslouchal a občas se zúčastnil diskuze, která byla zajímavá od dob Remuse.

Nakonec se dohodli na termínu, který byl zase za týden v pondělí a tentokrát si měl sebou přivést někoho, jestli bude chtít, takže slíbil, že se zeptá Lenky. Bude ji muset někde odchytit, ale bohužel asi ne dnes, protože dneska byla ta uvítací večeře u profesora Křiklana nebo jak té večeři říkal. Naštěstí měl školu krátkou, protože neměli přeměňování, ale pouze Kouzelné formule a lektvary, při kterých profesor Křiklan připomínal dnešní večeři a byl opravdu nadšený, když Hermiona oznámila, že tam přijdou spolu. Když už ničím, tak se aspoň bavil výrazem Ronalda a říkal si, že to přece nebude tak hrozné. Žádné tancování, žádné společné proslovy, prostě tam jen s Hermionou dojde, a pak sám odejde.

Teď se rozhodl udělat si úkoly, kdyby se setkání protáhlo. Měl na zítřek všechno, takže začal přeměňováním, kterého bylo obvykle nejvíc a jedním malým úkolem z formulí.

Byl rád, že za dvě hodiny práce mohl doslova odhodit popsané pergameny na stůl a pořádně se protáhnout. Nesnášel McGonagallovou za to, že každý den musí prosedět minimálně hodinu a půl nad jejími úkoly, protože i když je víkend, tak má tolik úkolů, že buď u toho jeden den musí sedět více jak šest hodin anebo si to rozdělit.

Z lektvarů si úkol nikdy nedělal, ne že by nebyly, ale stoprocentně věděl, že díky princově knize, udělá lektvar bez jakékoliv přípravy, což se mu vždy podařilo jako jedinému, anebo když byl lektvar jednodušší, tak to zvládla i Hermiona.

A zrovna předmět jeho myšlenek stál za ním a domáhal se pozornosti.

„Ty už jsi ten úkol udělal?“

Nejdříve se podíval, který má asi na mysli, a pak mu došlo, že myslí ten z přeměňování a ironicky odpověděl: „Jo, dvacet listů pergamenů na den není moc.“

„Proč chceš ho půjčit? Určitě sama víš, že to do Křiklanova klubu nestihneš nebo víš co,“ vytáhl hůlku, když se domáhala slova a zakouzlil Geminio a z jeho úkolu se stali dva, jeden od druhého nerozpoznatelné, a tak vzal oba do rukou a jeden ji strčil před obličej a řekl: „ber, dokud mám dobrou náladu.“

„Co to bylo za kouzlo?“ zeptala se ohromeně a díky tomu se ani nebránila vzít okopírovaný úkol.

„Kopírovací kouzlo, učí se po škole,“ řekl a odešel do svého pokoje, aby si ještě chvíli odpočinul, než budou muset vyrazit, a tak si nařídil kouzelné buzení a na chvíli usnul.

**

Probudil se celkem svěží, na to že spal necelou hodinu a půl. Podíval se po pokoji, který byl stále prázdný a to mu více než vyhovovalo, a tak si vyndal z kufru společenský hábit, který mu slušel asi nejvíce a trochu se upravil, aby se nemusel za sebe stydět, a když tam bude vypadat nejlíp, bod pro něj. Vlasy se mu moc srovnat nepodařilo, ale s tím si starosti nedělal, takže jenom pod triko schoval medailon Salazara Zmijozela a doufal, že dnešní večer bude klidný, i když tam bude Zabini.

Odešel z pokoje spokojen se svým vzhledem a na malou vteřinu se zamyslel, kdy se tak začal starat o svůj vzhled.

Když si sedal do svého křesla, zjistil, že si do pokoje vzal úkoly, ale psací potřeby a knihu, ve které hledal informace, si tu nechal, takže se musel zase zvednout a jít ještě jednou do pokoje. Pak už se spokojeně posadil ke krbu a snažil se nevšímat pochechtávání na druhé straně místnosti, ale pak mu to nedalo, a tak se nenápadně podíval, kdo tam je a kromě pár známých i neznámých tváří objevil i autora tohoto podivného smíchu, tedy autorku. Byla to Levandule Brownová, která se smála něčemu, co jí povídal Ronald, a tak se sám pro sebe ušklíbl a v duchu si řekl: „Radši být sám, než skončit s někým takovým.“

Při čekání si říkal, jestli ta Hermiona do pár sekund nepřijde, že se na ni vykašle a půjde sám, jak to chtěl udělat už od té doby, co jako blbec řekl, že půjde s ní.

Skoro jako kdyby ji přivolal svými myšlenkami, sešla po schodech dolů, oblečená v normálním školním hábitu a zastavila se před ním a on si ji tak mohl kriticky prohlédnout, a pak si povzdechl.

„Co máš za problém?“ řekla s rukama v bok a otočila se na ní celá společenská místnost.

„Nechceš jít v tomhle, že ne,“ optal se nevěřícně.

„Proč ne,“ podívala se na sebe.

„Večírek, společenská akce, večeře, setkání výjimečných, stále nic? To jsi nikdy nebyla pozvaná někam? V tomhle se prostě nechodí, je to jen kus hadru, který se normálně používá na podlahu, akorát tenhle tam má vyšitý znak,“ rozmlouval ji její výběr.

„V plesových šatech nepůjdu,“ odsekla svým typickým hlasem, který značil, že všichni okolo ní jsou hloupý.

„Proč já, Dobby!“ zakřičel na domácího skřítka.

Viděl jak se Hermiona chce ozvat, ale v tom ji zabránil Dobby, který se přemístil na volné křeslo.

„Ano pane Harry?“ pověděl usměvavě Dobby, který měl tentokrát dvě čepičky, místo jedné.

„Potřebuji společenský hábit vhodný pro dámy, ať Krátura něco vybere, velikost snad bude sedět,“ přikázal skřítkovi, který ihned zmizel.

„To nemyslíš vážně,“ pověděla naštvaně Hermiona.

„Smrtelně vážně,“ dohadoval se s ní a nenápadně sledoval vyjevené obličeje jeho spolužáků.

„Nic si od tebe nevezmu,“ stála si stále za svým.

„Já dámské společenské hábity nenosím, takže to ode mě nebude,“ chytil ji za slovo, protože ho bavilo se s ní hádat.

„Prostě půjdu v tomhle, a ani ty to nezměníš,“ ukazovala na něj výhružně prstem.

„Tak běž, cestu znáš, ukaž všem zmijozelským, že být mudla znamená být chudák a neznalec společenských pravidel,“ rozhodil rukama a musel se pochválit, že dokázal změnit její názor tak jednoduše. To že vyhrál, poznal z jejího výrazu.

To se ovšem přemístil Dobby a v ruce držel hábit, minimálně pětkrát delší než byl on sám.

„Krátura posílá hábit své paní, Dobby mu radši neříkal, pro koho jsou, on by byl možná naštvaný,“ pověděl skřítek nadšeně.

„To bylo chytré, díky Dobby,“ poděkoval a skřítek se po poděkování usmál a zmizel.

Vzal si hábit do ruky, a jelikož byl zavřený, tak ho rozepl zipem a kriticky se na něj podíval a pak ho schválil „jo ten je dostačující,“ ale v duchu si říkal: „když už nic jiného, tak Blacková měla dobrý styl.“

Viděl jak si ho Hermiona bere do ruky a sama se na něj dívá: „To si to mám opravdu vzít?“ zeptala se po chvíli.

„Hlavně běž, mezi slušné vychování patří i dochvilnost,“ popostrčil ji slovy k nějakým činům, protože samo se nic neudělá. Viděl jak Hermiona odchází a za ní se zvedali i její spolubydlící a šly za ní.

„Myslíš si, že si nás tady koupíš?“ ozval se naštvaně Ronald.

„Nenuť mě opakovat tvoji hodnotu, kdybych si tebe chtěl koupit,“ odbyl jeho snahu.

„Nikdo tě tady nemá rád a tvoje dárky nic nezmění,“ začal Ronald chytračit.

„Říká první kapitán v historii, který se nedostal do týmu, protože hrál otřesně,“ odsekl a bavil se jeho naštvaným výrazem.

„Neprovokuj,“ zahrozil Ronald.

„Nebo co, chceš souboj, řekni čas a místo, můžeme to vyřešit jako chlapi,“ zvedl se a podíval se mu vyzývavě do očí, i když stál od něj přes celou místnost.

„Nesnížím se na takovou úroveň, abych s tebou zápasil,“ pověděl a on se mohl vsadit, že viděl v jeho očích strach.

„Jsi jenom obyčejný srab, co nikdy nic nedokázal. Kdybys nebyl od prvního ročníku se mnou a pod mojí ochranou, už dávno by tě někdo šikanoval, přežíval si na mé ochotě a slávě, jenom díky tomu, se teď neválíš mámě pod sukní,“ pověděl v klidu, nedával do své řeči moc emocí, aby ho neovládal medailon.

„Moji bratři to říkali dobře, že jsi stejný parchant jako Percy,“ řekl Ronald a jejich hádku poslouchala celá společenská místnost.

„Vždy si uměl jen papouškovat názory jiných, ať už to byly názory tvých bratrů nebo moje, nikdy si sám nic nedokázal a ani nedokážeš, si předurčen k porážce a chudobě, je mi tě vlastně líto, nikdy bych nechtěl dopadnout jako ty, vždycky ten slabý, ten nepotřebný a hloupý, kdyby Hermiona nebyla taková jaká je, tak by si dopadl stejně jako, Crabbe a Goyle,“ pokračoval dál a ani nevěděl, kde se to v něm bere, ale prostě mu chtěl všechno vrátit a teď byla výborná možnost.

„Ty taky nejsi nejlepší a bez Hermiony by si už dávno ležel u Munga.“

„Ano pomohla mi, ale já ji také, zachránil jsem jí život, ale pak jsem všeho dosáhl sám, třikrát jsem zabil Voldemorta, v tomhle je proti mně i slavný Brumbál nic,“ zvýšil trochu tón svého hlasu a výsměšně sledoval, jak se všichni bojí ubohého jména.

 „To že si měl štěstí, neznamená nic. Já jsem oproti tobě prefekt a kapitán týmu, ty nejsi nic, jen obyčejný ubožák,“ začal se Ronald chlubit.

„Já jsem ubožák? Nevím, kdo se tu chlubí nějakými hloupými tituly. Jsem zvědav, až si pro tebe přijde nějaký smrtijed, jak ho těmi tituly porazíš,“ pověděl výsměšně a už měl těch řečí dost, a tak se rozešel k východu a uviděl Hermionu oblečenou v šatech jak stojí u dveří a poslouchá celý jejich rozhovor. Věděl, že teď za ním nepůjde, tak prošel obrazem pryč.

Ale sotva co ušel pár kroků, ozvalo se „počkej,“ a tak se zastavil a počkal na Hermionu, která pospíchala za ním.

„Nepůjdu se mu omluvit,“ řekl, protože to bylo jediné, na co přišel, co by po něm mohla chtít.

„Jdeme spolu k profesorovi Křiklanovi ne?“ optala se zvědavě.

Snažil se nedat přiznat překvapení, když se na ní otáčel, a pak se musel ještě snažit nedat přiznat údiv, jak jí to slušelo, Hábit si sice prohlížel, ale takhle vypadal honosněji, s diamantovou sponou, díky které vypadal hábit naprosto nepopsatelně krásný.

„Sluší ti to, Krátura měl dobrý výběr,“ pochválil a usmál se na ni, protože i když nebyly přátelé, aspoň pro tento okamžik spolu museli vycházet.

„Vypadám v tom hrozně,“ ozvala se a sama sebe prohlížela.

„Tvoje postava je zrozená pro něco takového, takže sebe nekritizuj a můžeš jít okouzlit všechny chlapce, včetně Křiklana,“ snažil se ji dodat sebedůvěry, protože i když tam nechtěl s ní jít, tak nechtěl, aby tam šla jak na popravu a aby to vypadalo, že ji k tomu donutil Imperiusem.

„Změnil si se,“ pověděla poté, co se přestala prohlížet.

„Až tě nechají přátele v nouzi čelem smrti, tak se taky změníš,“ řekl pravdivě a pak dodal: „měl bych ti nabídnout rámě, ale nebudu se tady ztrapňovat, pokud o to nestojíš, ale hlavně pojď.“

Viděl, že nic nedělá a neodpovídá, tak se otočil a vyrazil sám a ona ho následovala.

„Takže všechno je kvůli ministerstvu?“

„Nebudeme si kazit jediný večer, kdy se snažíme spolu vycházet tím, že mě budeš nutit odpovídat na otázky, na které odpovídat nechci,“ odpověděl ji po svém, protože nebude zrovna jí povídat, že i ona se na něj vykašlala a nezajímala se o něj.

Mlčky pokračovali celou cestu, což bylo možná nejideálnější, nemohl se tak začít hádat a to mu vyhovovalo. Když došli ke kabinetu, kde se toto setkání slavných nebo jak tomu profesor Křiklan říkal, zjistil, že meškají několik minut.

„Jdeme pozdě,“ řekl jen tak a otevřel dveře, aby mohla projít.

Všichni je pozorovali a centrem pozornosti byla Hermiona, čemuž se usmíval, protože měl zase pravdu a za to byl rád.

„Omlouvám se, pane profesore za zpoždění, ale moje společnice se chtěla vhodně obléknout, a tak jsem na ni musel počkat,“ pověděl poloviční pravdu, která by podle jeho názoru uspěla i pod slibem pravdy.

„Nic se nestalo, posaďte se vedle mne, čekali jsme na vás,“ odpověděl usměvavě profesor a mrknul na něj.

„Děkuji, vážíme si toho,“ odpověděl za oba a postavil se ke stolu a odsunul Hermioně židli a teprve tehdy, když seděla, posadil se na své místo.

„Jsem rád, že jste přišli všichni, kdo jste byli pozvaní, jelikož se asi vzájemně znáte, tak je to ještě lepší, ale já vás tak dobře neznám, takže jsem využil téhle příležitosti, abych vás lépe poznal. Většinou znám jen vaše příbuzné nebo vaše výjimečné znalosti,“ začal s projevem profesor Křiklan.

On si mezi tím všímal lidí, kteří tu sedí, Zabini, McLaggen, kterého pozdravil kývnutím, nějaký další student, kterého neznal, ale rozhodně byl mladší než on a pak tu samozřejmě seděl on a Hermiona, byla to jen taková malá sešlost, ale přemýšlel, co tu dělá McLaggen.

„Začneme nejdřív dámou, takže slečno Grangerová, říkala jste, že vaši rodiče jsou mudlové, nemýlím-li se, povězte mi, co dělají za práci,“ začal se vyptávat Hermiony a jelikož to dlouho byla jeho kamarádka, tak odpovědi věděl, takže nijak nedával pozor.

„Takže Belby,“ pověděl neznámému studentovi, a tak se i on rozhodl poslouchat, „jak se má tvůj strýc? Byl to výtečný čaroděj a vlastně díky tomu dostal i Merlinův řád, jo opravdu si ho zasloužil, vídáte se často? Mohl by tě toho hodně naučit a ne jenom tebe.“

„Občas, on má hodně práce,“ odpověděl pomalu, protože to vypadalo, jako kdyby chtěl odtud utéct.

„Jistě, jak by taky ne, všichni výteční lektvaristé mají hodně práce a on byl opravdu výborný, ale stejně musí k vám občas chodit ne, Belby?“ pokračoval ve vyptávání a on se snažil předstírat, že ho to nenudí.

„Jen málo, on a můj táta se nijak moc nemají rádi, takže ho většinou navštěvujeme jen s mámou a on pracuje na lektvarech, takže si většinou povídá jen s ní, ale když má čas, tak mi povídá o svých lektvarech,“ snažil se Belby usmívat, ale bylo to poněkud křečovité, takže se snažil nesmát, když to viděl.

„Ach tak, držte se svého strýce, možná jednou bude stejně slavný,“ ukončil s ním rozhovor a otočil se na Zabiniho.

„Blaise, jak se má vaše matka, je to okouzlující čarodějka a taktéž slavná a bohatá, škoda že jsem ji neměl šanci učit, ale věřím, že byla pilná studentka, ale kolikrát jsem potkal vaši matku na různých večírcích, jenže teď jsem ji dlouho neviděl, pověz mi jak se má?“

„Bohužel špatně, umřel ji manžel, nějaká nevyléčitelná choroba,“ pověděl Zabini.

„To je ale vážně neštěstí, chudák vaše matka, to už je po sedmé? Lituji vaši matky, musí to asi těžce nést, že má v životě takovou smůlu,“ pověděl usměvavě profesor Křiklan a přemýšlel, jestli těmhle žvástům, že její manželové umřeli na chorobu, věří.

„Ano, po sedmé vaše informace jsou přesné, ale moje matka je silná žena,“ řekl Zabini a Křiklan mu na to odpověděl „to jistě je,“ a pak se začal věnovat Cormacovi.

 Jejich debata šla o nějakém slavném příbuzném a jeho slavných přátelích, se kterými Cormac chodil na lov, pak ale nastala řada na něj, na což se nijak netěšil.

„Znáš to přísloví, třešnička na konec a to nejlepší na konec, Harry?“ usmál na něj profesor a on mu úsměv vrátil. Nemohl mu mít za zlé, že se k němu chová mile.

„Škoda, že už tvoji rodiče nežijí, jak rád bych si o nich s tebou povídal,“ pověděl smutně a on se na něj povzbudivě usmál, protože chtěl překročit debatu o tomhle a to se mu podařilo „ale stejně tak dobře se dá bavit o tobě, pověz mi Harry, jaké to je být zletilý kouzelník ve věku šestnácti let.“

„Vskutku skvělé, ale není to tak jednoduché, protože jsem zletilý jen v kouzelnickém světě v tom mudlovském je mi stále jenom šestnáct, a tak mám někdy problém vědět, co můžu a co ne.“

„To je ale složité, ale stejně je to velká výhoda. Tvoji rodiče by na tebe byli pyšní, dokázal si toho dost, takže si to zasloužíš, divím se, že jsi nedostal Merlinův řád, ale pro tebe je určitě zletilost příjemnější, že?“ pokračoval v otázkách, na které mu odpovídal a jestli se s ostatními bavil dohromady deset minut, tak s ním minimálně dvacet.

„Skoro bych zapomněl na večeři, skřítci nám připravili něco výjimečného, k pití doufám nepohrdnete ležákem nebo džusem, protože jenom Harry si může dát se mnou medovinu. Doufám, že nepohrdneš Harry,“ optal se profesor.

„Jistěže ne profesore,“ odpověděl mu přívětivě a hned potom se před nimi objevilo jídlo, jak je zvykem ve velké síni.

„Dobrou chuť,“ popřál všem Křiklan a všichni mu odpověděli včetně Zabiniho.

Po chutné večeři, která byla opravdu vynikající, pokračovali otázky na všechny, ale nejvíc se bavil samozřejmě s ním a dokonce ho donutil vypít dvě sklenky medoviny, pak už odmítal. Nechtěl do společenské místnosti dojít opitý.

„To už je hodin, že nám to ale uteklo. Jsem rád, že jste všichni přišli, bylo pěkné si s vámi popovídat a doufám, že se takhle do vánoc ještě minimálně jednou setkáme, ale čím častěji, tím lépe, takže dobrou noc a na viděnou na lektvarech,“ popřál jim všem profesor Křiklan a oni tak postupně opouštěli krásně vyzdobenou místnost, která byla až moc útulná. Člověk by ani neřekl, že tu bydlí někdo, kdo je profesorem lektvarů.

Postupně se rozdělili a dokonce i Cormac vyrazil rychle, takže zůstal zase sám s Hermionou, a tak aby aspoň nebylo ticho, řekl: „Přemýšlím, proč jsme měli jít spolu, když to bylo naprosto zbytečné.“

„Zeptej se ho, vypadalo to, že jste dobří přátele,“ řekla, jako kdyby mu záviděla, a tak si povzdechl.

„Má rád všechny slavné nebo v tvém případě schopné kouzelníky,“ pověděl neutrálně, aby mezi nimi nevznikla další hádka.

„Šla jsem tam jen proto, že si na mě upozornil ještě před první hodinou, jinak byste tam byly jen vy, se slavnými příbuznými,“ pokračovala v řeči, kterou nechápal. Děkuje mu nebo je na něj naštvaná? Vůbec Hermionu ani ostatní holky nechápal.

„Upozornila si na sebe sama, tím že si věděla všechno. To že jsem se s ním bavil o tom, že být od mudlů neznamená být idiot, byla náhoda,“ řekl popravdě.

„Tak ale proč si oblíbil hlavně tebe?“

„Moje matka byla jeho nejoblíbenější studentkou a taktéž má rád historky o chlapci, který přežil, nevím, proč bych mu to měl mít za zlé, je to výborný učitel a jestli byl dobrý učitel, kterému věřila má máma, tak proč bych měl být já jiný a v dobách, kdy mi někteří profesoři věští smrt, někteří mě chtějí zabít v hodině, další z nich mi dávají úkoly, které jsou dvakrát až třikrát delší než pro ostatní, tak proč bych měl odmítat někoho, kdo se ke mně chová slušně a s úctou?“ zeptal se taktéž otázkou a bylo vidět, že neví co říct a možná i něčeho lituje, ale pokud se jí nemůže podívat do hlavy, tak její pocity doopravdy neuhodne.

„Nemyslíš, že si to vše působíš ale sám?“ pověděla po chvíli, když už se blíží k Buclaté dámě.

„Jistě že ano, ale takhle zjišťuji jednu důležitou věc, jestli lidi, kteří kolem mě byli spousty let, jsou skuteční přátele nebo ne,“ pověděl pomalu, aby mu odpověď došla až k obrazu, kde zodpověděl heslo a vstoupil dovnitř a jelikož ještě někdo nespal, tak věděl, že na jeho poslední názor nebude mít námitku.

„Kdy budeš chtít vrátit ten hábit?“ zeptala se, když se posadil do svého křesla.

„Nikdy, je tvůj, ber to jako poděkování,“ zamítl její nápad s vrácením.

„Poděkování za co?“ zeptala se překvapeně.

„Nevím, něco si vymysli, třeba tě nějaká maličkost napadne,“ pověděl neurčitě a viděl, jak odchází po schodech nahoru a pár minut za ní se vydal také, jen do pokojů na druhé straně.

Formát pro tisk