Kapitola dvanáctá - Soud

Harry Potter and Pactum Purgamen

Vzbudil se v posteli, která nebyla v jeho pokoji, a tak musel chvíli vzpomínat, kde vlastně je a co je vůbec za den. Za chvíli mu došlo, že se rozhodl, po tvrdém tréninku s Lenkou, který podle ní byl, aby se zdokonalil, spát právě zde, v komnatě nejvyšší potřeby.

Pak si, ale vzpomněl, že si měl sehnat nějaký doprovod a začal panikařit. Když si přál hodiny a zjistil, že nejsou ani čtyři ráno, tak se snažil uklidnit. Docela se mu to povedlo, tedy až na srdce, které stále tlouklo jako splašené.

Přál si něco na sebe a před ním se objevil normální nebelvírský školní hábit, do kterého se sice hned neoblékl, protože nejdřív si přál vanu, která se taktéž objevila. Musel se nad tím pousmát a v duchu poděkovat zakladatelům, za tuhle výbornou komnatu.

Poté, co byl připravený, si přivolal Dobbyho, který i když bylo ráno, se k němu okamžitě energicky přemístil.

„Dobby budu potřebovat, aby si pro někoho zašel a poprosil ho, aby se sem do tří hodin dostal, že mu všechno vysvětlím,“

„Dobby dojde, Dobby ale musí vědět jméno,“ pověděl nadšeně skřítek.

Tak se k němu sehnul a pošeptal mu jméno do ucha.

„Dobby se pokusí, Dobby řekne, že ho shání pan Harry,“ vykřikl skřítek a zmizel.

„Doufám, že mě neodmítne, je to moje záchrana,“ řekl si sám pro sebe, vzal si svůj včerejší hábit do ruky a vyrazil opatrně do společenské místnosti.

Sebral si ze svého pokoje, co nejvhodnější oblečení a dole se upravil, aby vypadal přijatelně, a pak si sedl do svého křesla, které nejdřív vyčistil, protože nechtěl dostat vši, když tu seděl Ronald.

Chvíli přemýšlel nad zabezpečením svého křesla, když se před ním objevil Dobby zrovna ve chvíli kdy zíval.

„Pan slíbil, že přijde, prý na vás počká u Velké síně,“ vyhrkl Dobby a skoro ihned zmizel.

Chvíli nad tím přemýšlel, ale když se chtěl zvednout a jít k Velké síni, tak se před ním Dobby znovu objevil.

„Dobby přinesl panu Harrymu čaj s povzbuzujícím lektvarem,“ pověděl Dobby s nataženou rukou, ve které byl šálek.

„To si budil profesora Křiklana?“ zeptal se zvědavě.

„Ne pane Harry, skřítci mají některé lektvary v kuchyni.“

Vzal si tedy čaj, poděkoval a skřítek okamžitě zmizel. Jelikož byl čaj vlažný, tak ho vypil skoro okamžitě, a pak si vyrovnaným a pomalým krokem vykročil k Velké síni.

Když ale došel na místo určení, tak kromě Snapea a ředitele tam nestál nikdo jiný, ale nenechal se tím zaskočit.

„Takže jste nikoho nesehnal, Pottere? To mě ale mrzí,“ řekl sarkasticky Snape.

„Ale naopak, sehnal, protože se nemůžu dočkat soudu, bude to jistě zábava jako tenkrát, ve vašem kabinetě, jak jsme se učili nitroobranu, vzpomínáte? Jak jsem viděl zajímavé věci o mém milém tatínkovi a kmotrovi,“ vrátil mu to a měl krásný blažený úsměv.

„Ty jeden,“ nedořekl Snape, protože byl přerušen ředitelem, „tak kde máš svůj doprovod, Harry?“

„Já jsem přece tady, bratře,“ ozval se hlas za ním, který nemohl patřit nikomu jinému než Aberforthu Brumbálovi.

„Aberforth?“ zeptal se překvapeně Snape.

„Jistě nebo nejsem dostatečně vhodný na ochranu, mladého pana Pottera?“ optal se mladší z bratrů Brumbálových.

„Dobrá, doprovodíš teda Harryho na ministerstvo, a pak jestli si bude přát, tak ho můžeš odvést zpátky,“ řekl ředitel a společně se Snapem odešli k hlavnímu vchodu.

„Děkuji, pane Brumbále, že jste přišel, nevěděl jsem koho jiného požádat,“ poděkoval po chvíli, kdy ředitel a umaštěnec odešli.

„Nic se nestalo. V pondělí stejně přichází málo hostů, takže si aspoň udělám zdravou procházku, ale musím ještě do hostince, vzít si něco na sebe, když už musím na ministerstvu počkat,“ řekl a vykročil směrem k tajné chodbě.

„Máme čas, máme tam být až v devět,“ odpověděl, aby mezi nimi nebylo ticho.

„Tak to je času více než dost, to si ještě možná učešu vousy,“ zasmál se Brumbál.

Prošli celkem rychle tajnou chodbou a vyšli obrazem Brumbálovi sestry v hostinci U prasečí hlavy, kde bylo ještě větší ticho, než když se tu minule objevil.

„Vezmi si třeba máslový ležák a sedni si, ať tu nemusíš stát,“ řekl pan Aberforth a zmizel v obývací místnosti.

Řekl si, že si pouze sedne, a tak si podepřel rukou hlavu a vyčkával. Doufal, že se Brumbál neobléká stejně dlouho jak ženy, protože to by nestihl ani konec soudu.

„Můžeme jít,“ ozval se hlas před ním, když zrovna nad něčím přemýšlel, a tak si ani ničeho nevšiml.

„Hm, jasně,“ zamručel v odpověď, protože i když všem tvrdil, jak se k soudu těší, tak by radši kuchal žáby v Křiklanově učebně.

„Stejně nechápu, proč tě musím někam doprovázet, když půjdeme krbem,“ pověděl Brumbál, když mu podával misku s letaxem.

„Spíš si myslím, že to mělo být kvůli tomu, abych nenašel nikoho a nemohl se zúčastnit,“ odpověděl a vzal si hrst letaxu.

„Jo to dává smysl, doufám, že víš, kam máme jít,“ optal se ještě před cestou.

Zakýval souhlasně hlavou a vstoupil jako první do krbu a zvolal: „Ministerstvo kouzel.“

Jelikož už byl zvyklý, tak mu nedělalo problém přistát na nohou, a tak jenom musel počkat, až se objeví i jeho doprovod.

„Už jsem tu dlouho nebyl,“ pověděl pan Aberforth, když vyšel z krbu.

„To jste šťastný člověk.“

„Copak, netěšíš se k soudu? To budeš souzen ty?“ zeptal se Brumbál.

„Já ne, ale stejně bych se tomu radši vyhnul,“ pověděl oklikou, protože nechtěl zrovna jemu říkat, že ten kdo bude souzen, bude jeho bratr.

„Ahoj Harry,“ ozval se hlas za ním, ale než se stačil na Percyho otočit, protože ho poznal podle hlasu, tak ještě stačil dodat „Dobré ráno, pane Brumbále.“

„Vám také pane Weasley.“

„Ahoj Percy, jsme tu poněkud dřív, protože se ředitel rozhodl sabotovat moji účast,“ pověděl na uvítanou.

„To mi budeš muset vysvětlit. Pojď, půjdeme ke mně do kanceláře, přidáte se k nám, pane Brumbále, když už jste tady? Totiž i s vámi bych chtěl něco probrat,“ pozval je Percy.

„Jistě, proč ne,“ ozval se Brumbál, čímž ho překvapil. Neočekával, že se tu bude zdržovat déle, než je nutno.

„Tak tedy za mnou,“ požádal Percy a všichni se mlčky vydali pryč z místnosti s krby.

Když se konečně dostali do kanceláře Percy Weasleyho, jak bylo napsáno na dveřích, tak za sebou zavřeli, zamkli a Percy se postaral o zabezpečení.

„Posaďte se, dáte si něco k pití, doporučoval bych něco nealkoholického, ale jestli si budete přát něco jiného,“ nechal Percy větu nedokončenou, aby slyšel jejich objednávky.

„Máslový ležák prosím,“ poprosil, protože radši ať má něco v žaludku, než půjde k soudu.

„Percy mě nalij ohnivou whisky,“ ozval se Brumbál a on měl co dělat, aby schoval své překvapení, což se mu už ale nepovedlo, když mu odpověděl Percy „jistě, jak jinak že.“

„Vy se znáte?“ zeptal se překvapeně, protože mu to nešlo do hlavy.

„Samozřejmě, to u krbů to bylo jen divadlo,“ odpověděl mu Brumbál.

„Aberforth je takový dvojitý agent. Má nepřeberné množství veškerých informací o různých lidech a to včetně těch, kteří jsou na velmi důležitých místech, a tak je přirozené, že ministr chce něco vědět a já také chci něco vědět,“ vysvětlil Percy.

„Fajn, je dobrý, že jsem se tohle dozvěděl včas,“ pověděl sarkasticky.

„Harry,“ pověděl pomalu, jako kdyby to povídal malému dítěti. „Někdy bych možná byl radši, kdyby si studoval ve Zmijozelu. Boje a války se nikdy nedali vyhrát bez informací a lidí na správných místech, to musíš pochopit a tady Aberforth je jedním z nejlépe informovaných lidí v Anglii.“

„Takže když jsem se rozhodl, že mě pan Brumbál bude doprovázet sem, tak to nebyl můj nápad, ale váš?“ zeptal se trochu naštvaně.

„Ale ne, žádný takový podvod v tom nebyl. Když za mnou přišel skřítek a požádal mě, že mě chceš na hradě, tak mě došlo, že v tom bude nějaký problém, nic víc v tom skutečně nebylo,“ odpověděl mu pan Brumbál.

„Dobrá, omlouvám se,“ ospravedlnil se, že jim křivdí za něco, co se nestalo.

„Neomlouvej se, nikdo ti nemůže mít za zlé, že si podezřívavý, hlavně ale nebuď jako pošuk Moody,“ pověděl s úsměvem Percy, čímž donutil k úsměvu všechny přítomné.

„Teď ale to hlavní, proč je tu i Aberforth. Dostal jsem tvůj dopis a dost mě znepokojil,“ začal úplně s něčím novým Percym.

„To nebylo jeho cílem,“ chtěl zamluvit tohle téma, což byla předem prohraná bitva.

„To je teď jedno, spíš mi vysvětli, jak si to myslel,“ dal mu prostor Percy.

„O čem se tu teď baví?“ zeptal se ještě Aberforth Brumbál.

Takže se nadechl a začal vyprávět: „Kdykoliv jsem naštvaný nebo v úzkých, tak ztratím vládu nad svým tělem a dělám věci, které bych třeba rád udělal, ale mozek by mě včas zastavil, ale teď ne. Takže když jeden student nazval moji kamarádkou něčím nehezkým, tak jsem mu vrazil takovou pěstí, že druhou dostal o zeď, a pak si narazil zadek o zem. No a předtím, když mě někdo napadl a pořádně mě skopal, tak ve chvíli, kdy to nečekali, jsem jednomu z nich zlomil nos, kopl do kolena a jeho hůlku jsem ho poslal do bezvědomí, když se setkal se zdí,“ vyprávěl zkrácenou verzi, která zněla poněkud drsněji, než se stala. To mu ale nevadilo, stejně pro jistotu radši ale vypustil jména.

Chvíli bylo ticho, než se ozval pan Brumbál: „Nezaklel tě někdo kouzlem nebo nevypil si nějaký lektvar, který by tohle způsoboval?“

„Ne já vím, čím to je,“ překvapil je svým tvrzením a vytáhl z hábitu medailon.

To se k němu oba přiblížili a začali si medailon prohlížet, to ale prakticky vykřikl Aberforth Brumbál: „Chlapče to je medailon Salazara Zmijozela.“

„Prosím?“ ozval se Percy.

„Každý ze zakladatelů měl nějaký svůj artefakt. Tohle je artefakt Salazara Zmijozela, medailon, který podle dochovaných informací zvětšuje sílu kouzelníka, ale taktéž jeho hněv, opovrhování a namyšlenost. Měl by sis ho sundat, je to nebezpečná věc, kterou není radno nosit jako ozdobu a zvlášť pro někoho z Nebelvíru,“ poradil Aberforth Brumbál.

„Nemůžu. Slíbil jsem, že ho nesundám a to taky udělám,“ trval na svém.

„Abeforthe, šlo by nějak jinak zamezit tomu, aby se moc z medailonu neprojevovala, když si ho chce nechat?“ zeptal se přímo Percy, čímž mu udělal radost.

Aberforth si chvíli nechal na přemýšlení, a pak pověděl svoji domněnku: „Myslím si, že by tomu mohla pomoci znalost nitrobrany či spíše nitrozpytu.“

„Pochybuji, že by mně tohle učil Snape nebo váš bratr,“ pověděl ironicky.

„To si myslíš, že to umí jenom dva lidé?“ zeptal se překvapeně Percy.

„Já jen říkám, že to umí lidé, kteří mě učit nebudou,“ opravil se.

„Tak s tím něco uděláme, ne? Máme k tomu výbornou možnost,“ pověděl potěšeně Percy.

„Co tím máš na mysli?“ zeptal se Aberforth Brumbál, i když podle něj určitě něco tušil.

„Co by si říkal na jeden den v týdnu odpočinku od hospody?“ něco začal Percy naznačovat.

„Jako že já bych ho učil?“ zeptal se vyděšeně Aberforth a vůbec jim nevadilo, že ho vynechávají.

„No, kdo jiný než ty, umíš toho spousty, co by si mohl Harryho naučit,“ zalichotil Percy.

„Nevím, jak by s tím můj bratr souhlasil.“

„Proto říkám, že máme teď výbornou možnost, když za chvíli začíná soud,“ vrátil se ke svému předchozímu nápadu.

„Takže ty řeči, že bude můj bratr u soudu, jsou pravda? Já jsem si myslel, že se to šuškalo z velkého množství alkoholu v krvi,“ zeptal se Aberforth.

„Jsou, takže souhlasíš, že by ses stal učitelem?“ zeptal se na oplátku Percy.

„Zeptej se Harryho, jestli by s tím souhlasil,“ otočil se na něj, za což byl rád, protože už ho to začínalo štvát, že jde rozhovor mimo něj.

Takže teď na něj koukali dva lidi a očekávali odpověď, kterou skoro vykoktal: „Jistě, budu rád.“

„Tím se teda všechno řeší, jdu s tím rychle seznámit ministra, aby spolupracoval. On bude rád, že má vše pod kontrolou a my budeme mít volné působiště, takže Harry tvým úkolem jako svědka, bude vyprávět, že odmítáš, aby tě profesor, nezapomeň profesor Snape učil, že nechceš být zraňován a já to zahraju v náš prospěch. Rozumíš?“ zeptal se vážně Percy.

„Chápu, budu se snažit,“ odsouhlasil a schoval medailon pod hábit

„Já vím, že jo,“ poplácal ho Percy po ramenou a odemkl dveře a zrušil kouzla.

„Pane Brumbále, doprovoďte prosím Harryho k soudní síni do místnosti pro svědky,“ začal Percy zase hrát svoji hru.

Takže šel za panem Brumbálem, možná budoucím učitelem k soudní síni, jak řekl Percy.

Nebyla to kdovíjak velká místnost, ale byly tam aspoň židle, takže se posadil a chvíli čekali potichu, ale za pár minut ho to přestalo bavit, takže se zeptal: „Vám nebude vadit mně učit?“

„Proč by mělo, když vím o návratu hada,“ pověděl Brumbál neurčitě, aby to on jediný pochopil.

„Víte?“ zeptal se překvapeně, protože to neočekával.

„Samozřejmě, mé zdroje jsou spolehlivé a navíc mi to potvrdil i můj bratr, a i když se nestýkáme, v tomhle se nedá vtipkovat.“

„To máte pravdu, ale spousta lidí si myslela asi něco jiného,“ snažil se také povídat jen tak, aby nic neprozradil, kdyby někdo poslouchal.

„Buďme za to vděční,“ zašeptal Aberforth.

**

„Pane Pottere, jste předvolán,“ řekl někdo v nyní již otevřených dveřích.

„Jistě,“ odpověděl a stoupl ze židle, pokýval hlavou na „hodně štěstí,“ které mu popřál Aberforth a vydal se za někým do soudní síně, kterou už znal.

Snažil se nenápadně pohledem podívat po známých tvářích, ale v tom mu bylo zabráněno, když ho postavili ke stolu, kde seděl ministr kouzel. Před něj se postavil kouzelník a natáhl proti němu hůlku.

„Chyťte tu hůlku do své pravé ruky a ujistěte soudní síň, že vše co řeknete, bude pravda,“ řekl tentýž kouzelník.

Chytil tedy hůlku podle instrukcí a slíbil, že bude říkat pravdu, pak se posadil na židli a vyčkával.

„Jste pan Harry James Potter, narozen jednatřicátého července roku devatenáct set osmdesát?“ zeptal se ministr.

„Ano,“ odpověděl jednoslovně, aby nezačal koktat.

„Můžeme tedy začít, obžaloba začne,“ pustil ke slovu Percyho.

„Děkuji, pane ministře,“ řekl slušně Percy a došel až k němu. „Takže pane Pottere, řekněte všem přítomným, kde jste byl zraněn při hodině obrany proti černé magii.“

„Byl jsem zraněn na zádech, páteři, měl jsem pochroumané koleno, naraženou ruku a z pusy mi tekla krev,“ pověděl a očekával, jestli se neozve, někdo že lže, i když říkal pravdu.

„Zajímavé, byl jste svým profesorem dopraven na ošetřovnu?“ ptal se dále Percy.

„Ne pane, nebyl jsem ošetřen, jen jsem vypil pár lektvarů, které mi sehnal můj skřítek.“

„Takže vám nijak váš profesor nepomohl a vy jste se musel sám vyléčit?“

„Ano,“

„Nemám zatím další otázky,“ ukončil rozhovor Percy a před odchodem na něj mrknul.

„Pane Brumbále, máte taky nějaké otázky?“ zeptal se ministr, a když Brumbál vstal, tak musel polknout a zmáčknout si nohu, aby zahnal ten hrozný pocit.

„Tohle všechno se stalo v hodině obrany proti černé magii, že ano,“ zeptal se na první otázku ředitel.

„Ano.“

„Takže si počítal s tím, že se můžeš nějak zranit,“

„Ano, ale ne, že se tam zmrzačím kvůli svému profesorovi, který mi chce dokázat, že umí kletby lépe než já, což je jasné, když je starší,“ odpověděl vzpurně.

„Nebyla to třeba tvoje vina, že si vybral profesor zrovna tebe, místo někoho z tvých spolužáků?“ zeptal se mile ředitel.

„Ano byla, protože jsem se narodil, díky tomu mi profesor Snape dělá ze života peklo.“

„Tak to určitě není, chlapče,“ řekl přívětivě ředitel.

„Všichni vědí, že mě profesor nesnáší kvůli tomu, kdo je mým kmotrem a mým otcem,“ odpověděl a díval se mu přímo do očí.

„Profesor Snape určitě nepřenáší svůj osobní život do svého pracovního,“ hájil Snape ředitel.

„Takže mě nenávidí kvůli jizvě, kvůli brýlím, nesnáší mně, protože jsem z Nebelvíru nebo se mu třeba nelíbí můj účes? Je mi to ale jedno, nechci, aby byl mým profesorem,“ zvýšil svůj hlas, až skoro ke křiku, ale stále se musel ovládat, aby neudělal něco jiného.

„Pane ministře? Vypadá to, že svědek není na tom psychicky dobře. Bylo by nejlepší, aby se co nejdříve vynesl rozsudek,“ pověděl za zády ředitele Percy.

„Dobrá, obžalobo jaké máte návrhy rozsudku?“ zeptal se ministr.

„Obžaloba požaduje, aby pan Severus Snape nesměl vykonávat funkci profesora obrany proti černé magii nebo aspoň, aby nevykonával tuto funkci jako učitel zde pana Pottera. Dále požaduje, aby si svého učitele vybral zde, pan Potter a taktéž aby jeho problémy ve škole řešila rada učitelů, místo ředitele Albuse Brumbála, který chtěl nařídit, vyhození za čin, který se nestal,“ řekl pevně Percy.

„Kdo souhlasí s tímto rozsudkem?“ zeptal se ministr kouzel a k jeho překvapení zvedlo ruku minimálně čtyři pětiny sálu.

„Rozsudek přijat, pan Severus Snape přestane vykonávat funkci profesora zde panu Potterovi a taktéž ztrácí vůči němu jakákoliv učitelská práva, dále bude muset zaplatit odškodné ve výši sto galeonů. Od nynějška budou veškeré problémy pana Pottera řešit rada učitelů, ve které nebude profesor Snape,“ řekl ministr a ukončil tím celé soudní stání.

To pro něj bylo vysvobozením, a tak se konečně mohl zvednout a odejít pryč, chtěl počkat na Percyho, ale ten mu řekl, ať jde pryč, a tak vyrazil ze soudní síně, kde už čekal Aberforth, který ho doprovodil až ke krbům a oba se postupně odletaxovali zpátky do hostince.

Chvíli poté co se opět setkali, Aberforth řekl: „Takže jsi uspěl.“

„Je úspěch vyhrát v něčem, co si možná ani nepřeju?“ zeptal se, protože chtěl vědět odpověď.

„Posaď se a řekni mi, co tím myslíš,“ nabídl Aberforth.

„Od té doby, co sem přišel do Bradavic, jsem si dělal přátele, kteří za mnou stáli celou dobu, až do června a teď? Každou chvíli se stane, že někoho žaluju a nejčastěji je to právě váš bratr a v době, kdy je ředitel nejznámější člověk, kterého zná každý a má tisíce podobizen na kartičkách, tak jak to asi se mnou dopadá,“ svěřil se už svému učiteli.

„Takže nemáš žádné přátele a bojíš se, že teď to bude ještě horší?“ zeptal se Aberforth.

„Tak nějak, ale nejvíc ze všeho mě štve, že jde všechno mimo mě,“ pokračoval.

„Můžu ti dát jednu radu?“ optal se mile Aberforth, čímž mu v dobrém připomínal svého bratra.

Pokýval hlavou, aby do toho nemusel zasahovat.

„Ve svém životě, který už je pěkně dlouhý, jsem neměl skoro žádné přátele. Jediný kdo mě alespoň akceptoval, byl Grindelwald, pak se ale stalo to s mojí sestrou, která byla jediná, se kterou jsem se dokázal bavit. Od té doby byli mí přátelé jen kozlové na farmě, a když jsem opustil i je, tak nikdo. Tak mě pozorně poslouchej. Neudělej tu samou chybu jako já, udrž si přátelství, všichni v tvém věku ještě nevědí o životě ani o smrti nic, musíš to být ty, kdo jim ukáže, že s tebou to poznají, sám víš, kteří lidé byly vždy s tebou, a ty dostaň zpátky. Oni musí pochopit, že když bojuješ proti něčemu, co je zlé, tak zlý být nemůžeš.“

„Tím zlým myslíte svého bratra?“ zeptal se překvapeně.

„Tím hlavním zlem myslím Raddleho, ale ani můj bratr není žádný svatoušek, dostal na svoji stranu mnoho lidí a ne vždy to bylo čestným způsobem. On je takový hráč, nachystá si co nejvíce figurek, a pak s nimi hraje hru, to taky není správný Harry. Já ho zastavit nemůžu, ale tobě se to zatím daří, on není zlý člověk, ale tak jako mě i jeho změnila smrt naší sestry,“ pokračoval ve vysvětlení.

„Proč nemůže být život jednoduchý,“ povzdechl si.

„A bavil by tě takový život?“ zeptal se Brumbál a donutil ho nad tím přemýšlet.

**

Pět dní uběhlo od soudu a vypadalo to, že se to nikdo nedozvěděl nebo aspoň nikdo to nenaznačoval. Samozřejmě kromě Snapea, který ho zabíjel pohledem u oběda, večeře i snídaně a profesorky McGonagallové, která nevynechala příležitost mu dát úkol o minimálně dvaceti stranách.

Nestalo se skoro nic, pouze jeden famfrpálový trénink a jinak hromada úkolů, které z většiny byly od profesorky McGonagallové a profesora Křiklana. Dneska se ale rozhodl, že dojde za ředitelem a oznámí mu svůj výběr učitele obrany proti černé magii.

Sice byl už celkem pozdě, ale stejně to chtěl mít za sebou a nechtěl to nechat na ráno, a jelikož ředitel určitě nespí, tak je teď ta správná doba.

Vydal se pouze ve školním hábitu. Neočekával, že někoho potká, takže nechal v kufru neviditelný plášť i Pobertův plánek.

Otevřel si průchod a pomalu se vydal na cestu. Nikde neslyšel protivné mňoukání ani hudrování starého motáka, tak se nesnažil jít ani opatrně, čehož po chvíli zalitoval.

„Můžeš mi vysvětlit, co tu takhle pozdě děláš?“ ozvala se jak jinak než naštvaně Hermiona.

„Dneska nemám čas se s tebou hádat,“ odbyl ji a pokračoval v cestě.

„Chceš mi to vysvětlit radši svázaný?“ zahrozila mu, takže zastavil.

Hlasitě si povzdechl a otočil se směrem k ní, ale pořádně ji neviděl, kvůli nepřítomnosti oken.

„Kam si myslíš, že jdeš,“ zeptala se zase na to samé.

„Za Brumlou,“ vzpomněl si na přezdívku ředitele, kterou mu dávali občas studenti.

„A důvod?“ pokračovala ve vyptávání, ale bylo vidět, že je naštvaná za přezdívku.

„Hele vážně na tebe nemám náladu, běž otravovat Weasleyho, určitě tu nikde slídí a aspoň si na prefekta hraje, když ho v té funkci nikdo nebere vážně,“ zkusil ji znovu odbýt, ale věděl, že se mu to nepovede.

„Mě Ron nezajímá, já chci vědět, co děláš ty po večerce venku, protože všechno co děláš je nějaké podivné.“

„Jsi paranoidní a já chci dojít za ředitelem dřív, než si na sebe oblékne ten hrůzný župan a mě to bude strašit celou noc,“ snažil se, co nejvíc mohl, aby ji odehnal.

„Půjdu s tebou, aby si nedělal žádné hlouposti,“ vymyslela si další hloupý nápad Hermiona.

„Tak jo, řekni mi, co po mně chceš, já ti odpovím a ty mi dáš pokoj jo? Nemám náladu se tu dohadovat s tebou o něčem o čem si přesvědčená, že je pravda, i když nikdy nebyla,“ zvýšil hlas, protože ho to opravdu začínalo iritovat.

„Tak to není, já jakožto prefekt chci dohlédnout, že dojdeš do společenské místnosti,“ začala se Hermiona obhajovat.

„Jsem plnoletý, ale což, dělej si, co chceš, já jdu,“ odmávl její řeči rukou a pokračoval tam, kam měl namířeno.

Ale dlouho ticho nevydrželo, protože Hermiona zase začala: „Doufám, že si nezapomněl na večeři u profesora Křiklana, na kterou jdeme my dva spolu.“

„Nezapomněl,“ odbyl ji jedním slovem.

„A jestli nechceš, abych se tam k tobě chovala hrozně, musíš mi vysvětlit, jak to, že se ti, ty lektvary tak daří,“ pokračovala Hermiona.

On se ale začal smát, díky čemu vykřikla: „Proč se směješ!“

„Hermiona Grangerová mi vyhrožuje,“ řekl a znovu se začal smát.

„Přestaň a odpověz mi.“

„Výhružka od Hermiony to si musím někam zapsat,“ smál se dál, protože mu to přišlo naprosto komické.

„Jestli se nepřestaneš smát, tak ohlásím řediteli, že se potuluješ po večerce,“ snažil se dál Hermiona.

Díky čemu se přestal smát a ona si myslela, že vyhrála.

„Prosím udělej to. Nahlas to řediteli, chci vidět jeho výraz, až kvůli tomu bude muset svolat radu učitelů,“ otočil se na ní a v klidu ji to pověděl.

 „Co tím myslíš,“ zeptala se zaujatě a to, že ho chtěla před chvíli zaklít a naprášit řediteli zapomněla.

„Skoro nic,“ odmlčel se, aby tomu dodal větší váhu a dodal: „jenom třeba můžu podpálit celou školu a ředitel nemůže nic udělat.“

„Lžeš,“ vykřikla překvapeně.

„Proč bych to dělal, a ještě něco. Chceš vědět, proč jdu za ředitelem? Abych mu nahlásil profesora, který mě bude učit, místo umaštěnce a on to bude muset akceptovat, i když bych si za profesora vybral třeba Voldemorta,“ řekl tak, aby to znělo tajemně.

„A víš proč? Protože já vyhrál. Překazil jsem mu tu jeho hloupou hru, sebral jsem mu nejcennější figurku na šachovnici. To je na tom to nejlepší víš? Konečně po šestnácti letech nebýt něčí figurkou,“ ukončil jejich rozhovor a nechal ji tam stát, aby mohla nad tím přemýšlet. Vzal si slova Aberfortha k srdci, pokusil se něco málo naznačit, aby postupem času viděl, jestli Hermiona je na jeho straně, či na straně proti němu.

Když došel k chrliči, který byl zase zavřený, chtěl zavolat Dobbyho jako už po několikáté, ale všiml si, že vedle jednoho z chrličů stojí krabička od nějaké sladkosti, takže došel blíž, a když si přečetl název, tak ho jen zopakoval nahlas a chrlič se otevřel. Postupoval po schodech výš a prošel otevřenými dveřmi a dokonce měl štěstí, Brumbál ještě nebyl ve svém nočním úboru.

„Harry, copak si přeješ,“ začal ředitel, když si ho všiml, ale podle něj to jen hrál a věděl o něm mnohem dříve.

„Přišel jsem vám oznámit jméno svého profesora,“ odpověděl v klidu, ale stejně radši koukal na zem, aby ředitel nemohl použít nitrozpyt, kdyby chtěl.

„Nech mě hádat, že by Remus?“ navrhl ředitel se svým typickým úsměvem.

Pokusil se imitovat jeho úsměv a teprve pak odpověděl: „Ne, vybral jsem si vašeho bratra.“

„Aberfortha?“ zeptal se překvapeně a skoro by se i vsadil, že viděl poprvé překvapení na ředitelovi tváři.

„Ale chlapče, můj bratr není žádný profesor, je to obyčejný pastevec. Nechceš si vybrat někoho jiného?“ snažil se změnit jeho názor.

„Ne, jsem o svém výběru rozhodnut,“ pověděl důrazně.

„Tak dobrá chlapče, je to tvé přání,“ odsouhlasil ředitel a objevil se mu na tváři zase ten jeho úsměv, i když tenhle byl spíš nucený.

„Dobrá, nashledanou,“ rozloučil se ze slušnosti a kráčel ke dveřím.

„Měj se, chlapče,“ slyšel za svými zády, ale nějak to nevnímal a kráčel dál po schodech dolů. Cestou už nikoho z prefektů nepotkal, takže měl celou cestu klidnou a mohl i v klidu zalehnout do postele.

Formát pro tisk