Kapitola jedenáctá - Žádné plané lži
Harry Potter and Pactum Purgamen
Po zhruba dvaceti minutách, ale pomalu vstával. Rozhodl se, že ležení mu k vyléčení nepomůže a že se musí hýbat, takže se vydal ke dveřím, které když otevřel, tak uslyšel zezdola rozhovor, a tak zůstal stát ve dveřích a poslouchal.
„Kde je pan Potter, slečno Grangerová?“ poznal podle hlasu McGonagallovou.
„Ve svém pokoji, ale nepřišel zrovna v pořádku, takže očekávám, že vám nebude k dispozici, mám mu něco vyřídit?“ zeptala se Hermiona.
„Ne, zavolejte mi ho okamžitě,“ přikázala profesorka nezvykle hrubým hlasem.
To už, ale vylezl ze dveří a ze schodů řekl: „Nebude třeba.“
Profesorka počkala, až po schodech sejde dolů, a pak začala s výslechem.
„Kde jste byl asi před půl hodinou?“
„Domnívám se, že ve svém pokoji, ale nejsem si jistý,“ odpověděl s rukama za hlavou, jenom proto, aby naštval McGonagallovou tím, že ho opravdu nezajímají její otázky.
„Paní profesorko, přišel před patnácti minutami,“ vykřikla okamžitě Levandule Brownová.
„Takže jste asi nebyl ve svém pokoji,“ pověděla něco, co bylo už opravdu všem jasné.
„V tom případě jsem byl pryč,“ odpověděl se sarkasmem v hlase.
„Podrobněji, pane Pottere,“ přestávala mít trpělivost profesorka, o což mu vlastně šlo.
„Planeta Země, stát Anglie, hrad Bradavice, knihovna, zadní roh, regály s obranou proti černé magii, prostřední židle,“ doplnil, jak žádala, tedy podrobněji.
„Přestaňte si dělat srandu nebo budete po škole a máte na vaši návštěvu knihovny nějaké svědky?“ řekla už mírně naštvaná McGonagallová.
„Ta židle, na které jsem seděl, mi to může potvrdit. Dále také sova, která letěla za oknem a…,“ chtěl pokračovat ve výčtu nesmyslů, ale zastavil ho temný pohled, tak svoji odpověď upřesnil: „Také knihovnice a dvě moc milé slečny, které mě rády doprovázeli až k průchodu.“
„Nikde jste se nezastavovali? A chci vědět jména,“ přikázala profesorka a on přemýšlel, co povědět dál, aby ji naštval.
„Myslím, že jsme se zastavili, když jsem si potřeboval zavázat tkaničky, protože jistě chápete, že to za pochodu nejde a jména? Třeba knihovnice se jmenuje paní Pinceová.“
„Jména vašich společnic, pane Pottere,“ mluvila poněkud naštvanějším hlasem a on se tím vyloženě bavil.
„To jste měla říct hned, já myslel, že neznáte jméno paní knihovnice, a tak jsem se ujal jejího představení,“ odpověděl jenom na to, co odpovědět chtěl.
„Pottere, chci znát ty jména,“ skoro až vykřikla, když tohle říkala.
„To jsem nevěděl, že ve školním řádu stojí, že nám učitelé můžou tykat bez našeho svolení, asi si ho budu muset přečíst znova,“ řekl a palcem se drbal na bradě, aby působil, že přemýšlí.
„Já se tu nebudu s vámi dohadovat, podejte mi hůlku,“ řekla profesorka a natáhla ruku.
S pocitem úspěchu, že neprozradil jména, jí podal hůlku, kterou ona vzala do své ruky a svoji hůlkou provedla Prior incantato.
„Zastírací zaklínadlo?“ zeptala se profesorka.
„Ano paní profesorko, zkoušel jsem strašit prváky tím, že jsem si nechal zmizet hlavu,“ řekl první, co ho napadlo, ale řekl to tak, že nejenom pobavil některé své spolužáky, ale také tak, aby to znělo reálně.
„Dobrá pane Pottere, pokud nám něco nebude sedět, vyslechnu si vás znova, tady máte hůlku,“ řekla a naštvaně odešla pryč a málem se ve dveřích srazila s Seamusem a Deanem, kterým řekla: „Až budete mít příště na někoho podezření, neházejte to na někoho, kdo má alibi.“
Když se dveře v obrazu zavřeli, vytáhli na něj oba nově příchozí hůlku a zakřičeli: „Co si udělal Ronovi a kde je?“
„On se Ronald ztratil? Je pravda, že on měl vždy špatnou orientaci,“ pověděl si sám pro sebe.
„Kde je ty hajzle,“ zařval Seamus a zarazil mu hůlku do břicha, což si opravdu nenechal líbit a jednoduchým chvatem, který ho učil Jack, mu skoro otočil ruku, tak že ho donutil pustit hůlku, ale když viděl, že i ostatní šahají pro hůlku, tak ho rychle pustil a odstoupil o krok zpět.
„Nevím, kde je nějaký Weasley a vůbec mě to nezajímá a pokud nechceš tu ruku zlomit, tak už tohle příště nedělej,“ řekl nebezpečným hlasem.
„Tak ty nic nevíš? A co ty děvy co tam byly s tebou,“ řekl výsměšně Seamus a stále postával dva kroky před ním.
To už ale on nevydržel a zase se nechal ovládnout něčím, jako když ležel na chodbě a jelikož stáli celkem blízko od zdi, tak udělal krok dopředu a vší silou do něj strčil.
Účinek to mělo větší, než očekával a určitě větší než očekávali ostatní. Nevěděl, kde vzal takovou sílu, ale nějak mu to nevadilo, mozek mu říkal jediné, ublížit a to pořádně, a tak když se Seamus rozplácl o zeď, tak svým raněným krokem, postoupil blíž a poté, co zatnul pravou pěst, tak udeřil přímo na nos, který nepříjemně a hlasitě křupnul. Jeho majitel se sesunul bolestí k zemi. Chtěl se přikrčit a udeřit znovu, ale to se před ním objevil někdo cizí a zabránil mu v tom, poté co zvedl své oči, aby poznal, kdo to udělal, poznal Hermionu.
„Harry, co děláš!“ zařvala tak, že zastavila jeho pohyb ruky, která chtěla praštit.
Podíval se, ji pořádně do očí a uviděl tam starost, která sice nebyla o něj, ale stejně ho to donutilo chytnout se za hlavu rukama a pořádně s ní zakroutit, a pak už vše bylo zřetelnější, včetně té krve na zemi a na jeho kloubech.
Podíval se za Hermionu na Seamuse u kterého už seděl Dean a řekl, co nejtemnějším hlasem, jaký dokázal: „Ještě jednou urazíš mne nebo mé přátele a neskončí to jenom zlomeným nosem.“
„To má být výhružka?“ zeptal se naštvaně Dean, místo Seamuse.
„Ano to je výhružka a jsi blázen, jestli mi nevěříš,“ ukončil rozhovor a s otočením a kulhavým krokem se vydal do svého pokoje. Zastavil ho, ale další hlas.
„Kde je Ronánek, copak si s ním udělal,“ řekla Levandule Brownová.
„Tobě tak něco řeknu,“ odsekl a pokračoval ve své cestě a musel si skoro razit cestu překvapenými studenty.
„Asi brečí někde s Uršulou, že se nedostal do týmu, i když je jeho kapitánem,“ řekl výsměšně Cormac.
Když kolem něho procházel, tak se na něj usmál a poplácal ho po ramenou a nahlas řekl: „To si trefil.“
Pak už v klidu došel do svého pokoje, který byl prázdný, Nevill byl asi někde pryč, a tak si sedl na svoji postel a vytáhl z hábitu medailon, který příjemně hřál na dotyk.
„Budu muset zjistit, co jsi zač, začínáš mě děsit,“ řekl směrem k medailonu, když si s ním pohrával v ruce, pak ho zase uschoval na své místo a přivolal si Dobbyho, kterého poprosil o lektvar proti bolesti. Poté co ho dostal, vypil a zabezpečil si postel. Konečně mohl v klidu spát.
Ron se našel hned druhý den, když Brumbál prohledával celou školu. Našli ho na stejném místě, kde ho nechal a stále v bezvědomí. Doslechl se, že si nepamatuje vůbec nic a poleží si nějaký ten den na ošetřovně. Divil se, jak to, že si nic nepamatuje, když paměťové kouzlo stoprocentně nepoužil, ale nechal to být, vidina klidných pár dnů, byla dostatečná, než aby se v tom vrtal.
Školní hodiny mu utekly překvapivě rychle, protože exceloval v lektvarech, a pak měl Kouzelné formule, kde taktéž chápal vše. Přeměňování bylo naštěstí až zítra, takže měl celkem klidný den a to i díky tomu, že ho nic nebolelo. Sice musel vysvětlovat profesoru Křiklanovi, na co to potřeboval, ale bylo vidět, že zrovna on mu potíže dělat nebude.
Byl čas oběda, takže se rozhodl jít do velké síně na jídlo, možná jenom proto, aby byl mezi lidmi, protože ráno a dopoledne se rozneslo, co udělal, a tak na něj všichni koukali buď s pohrdáním, nebo s respektem.
A tak nic nového nebylo, že když otevřel dveře, tak se na něj otočila celá velká síň, včetně některých zmijozelských. Ti co nekoukali doteď, tak začali koukat, když místo k nebelvírskému stolu sebevědomě vyrazil ke stolu havraspárskému, tam si sedl vedle Lenky a kousek od Cho a Marriety.
Vedle Cho seděl Michael Corner, její momentální přítel, se kterým se pozdravil pouze kývnutím a celou svoji pozornost věnoval jídlu a Lence, která na něj koukala s úsměvem.
„Ahoj Harry, myslíš si, že tady máme lepší jídlo?“ zeptala se usměvavě.
„Nevím ještě jsem nezkoušel, ale je tu lepší společnost,“ pověděl, když si na talíř pokládal jídlo.
„Ale tam máš kamarády,“ řekla Lenka.
„Jediný kamarád na celé škole sedí vedle mně,“ usmál se a mrknul na ni a nevnímal, že jejich rozhovor poslouchá víc lidí, než je zdrávo.
„Je fajn, mít za kamaráda někoho jako jsi ty,“ souhlasila a oba se pustili do jídla.
Občas, když kouknul k učitelskému stolu, nemohl si nevšimnout úsměv na tváři profesora Kratiknota, i když byl profesor tak malinký.
Když dojedl, počkal, až svůj oběd sní i Lenka a s ní společně vyšel z velké síně.
„Asi nemám očekávat kroužek obrany proti černé magii nebo ano?“ zeptala se Lenka, aby nevzniklo mezi nimi hloupé ticho.
„Víš, co se mi líbí?“ přeskočil odpověď a zeptal se sám. Když viděl její nesouhlasné kývání, tak odpověděl: „že vždy víš co říct tak, aby to nikoho nenaštvalo.“
Když viděl její úsměv, tak konečně odpověděl i na její první otázku.
„Neplánuji udělat nějakou novou armádu, ale pokud budeš chtít, tak jsem celý prázdniny cvičil a plánuji začít znovu, abych nezlenivěl, takže můžeš trénovat se mnou. Za společnost budu vděčný a nemusím aspoň cvičit sám.“
„A kdy?“ zeptala se zvědavě, jak bylo jejím zvykem.
„Kdykoliv budeme mít čas třeba,“ pokrčil rameny, aby ukázal, že je mu to opravdu jedno.
„Takže třeba teď?“ zeptala se nadšeně a podle hlasu bylo poznat, že už teď je pozdě.
„Teď? No můžeme, jestli tak moc chceš,“ řekl a byl rád, že má aspoň někoho, komu může zde ve škole říkat přítel.
Cvičit začali poté, co podle jeho přání se komnata nejvyšší potřeby přetransformovala do podoby místnosti v jeho sídle. Na začátek ji vysvětlil základy kouzla, Everte Stativ a tak ho okamžitě začali cvičit.
Po necelých dvou hodinách, Lenka kouzlo pochopila a on už dokázal, Everte stativ vyčarovat rychleji. Zjistil, že zbytečné mávání hůlkou je na obtíž, a tak svůj pohyb zkrátil na co nejmenší míru. Když si přáli něco k jídlu, hned to bylo splněno, a tak se domníval, že za tím stojí Dobby. Ale byl zato rád, a tak se s chutí pustil do svačiny a při ní přemýšlel nad tím, proč tu s ním je Lenka a ne třeba Hermiona nebo i třeba ten Ronald, to se toho přes ty prázdniny tolik opravdu stalo, že se všechno změnilo.
„Nad čím přemýšlíš, že se tváříš, jako kdyby si poprvé viděl testrály,“ optala se Lenka, čím ho dokonale vytrhla z myšlenek.
„Co? Jo, teda vlastně ne,“ vyhrkl, než mu došlo, co vlastně říká, a tak radši přestal říkat vše a snažil se vymyslet nějakou kloudnou odpověď, ale šlo to hůř, když se mu kvůli tomu Lenka smála.
„Přemýšlím nad tím,“ ale svoji úvahu nedopověděl a spíš se zeptal: „Připadám ti po prázdninách jiný?“
„Jsi srandovnější, milejší, jinak jsi pořád stejný Harry,“ pověděla Lenka a bylo vidět, že je upřímná, vlastně jako vždy.
„Tak proč se kromě tebe se mnou nikdo nebaví?“ optal se na otázku, na kterou ani neočekával odpověď.
„Nevím, Harry, asi tě nikdo nechápe.“
„Chápeš mě ty a to mi v tuhle chvíli stačí. Pojď, dáme si ještě cvičný souboj, abych rozpohyboval nohy ze včera,“ vstal i když pořádně nedojedli, nechtěl se už na toto téma bavit, i když s ním sám začal.
Po dalších deseti minutách, kdy se snažil uskakovat a následně vysílat svá zaklínadla, ale skoro nikdy netrefil, vždy měla Lenka obrovské štěstí a nějak zázračně se tomu vyhnula. Skoro by řekl, že u toho tancovala nebo něco podobného, ale nemohl ji zasáhnout, což on naproti tomu se už dvakrát pěkně prolétl, a tak si slíbil, že zase do tréninku musí dát všechno. Nechtěl říct, že Lenka je špatná, ale boj proti smrtijedům a hadímu ksichtu bude mnohem horší.
Trochu mrzutě ukončil boj s porážkou, ale nechtělo se mu bojovat dále jen proto, aby se snažil vyhrát, musí si prostě přiznat, že bojoval špatně a bude muset cvičit mnohem víc.
„Jsi dobrý učitel Harry, jednou by si tady mohl dělat profesora,“ pověděla Lenka, když se rozhodli odejít.
„Nevím, jestli by tohle měla být moje profese,“ řekl zadumaně, když se o tom snažil přemýšlet.
„Proč ne, jde ti to dobře.“
„A co by si chtěla dělat ty?“ zeptal se na oplátku, protože nechtěl na sebe poslouchat chválu, ne že by mu to vadilo, ale necítil se na to, aby mohl být chválen, když má být ze všech nejsilnějších, aby porazil nejmocnějšího protivníka a v tuto chvíli, ho porazí každý.
„Možná pokračovat v tátově práci a dál vydávat Jinotaj nebo možná hledat nějaká vzácná zvířata, ale nejradši bych byla někde se svými přáteli, protože tak se pracuje přece nejlíp ne? Ale stejně si myslím, že tyhle školní přátelství skončí ihned po škole,“ řekla Lenka, co si myslí, protože to byl její zvyk, říkat úplně vše.
„Možná skončí, možná ne, to záleží hlavně na nás, ale můj názor je, že když si přátelství udržíš ve škole, tak zůstane i po ní,“ odpověděl tímhle stylem, protože si zase vzpomněl na své bývalé přátele.
„A co chceš dělat ty, ihned poté co vyjdeš školu?“ zeptala se taktéž na otázku, na kterou věděl až moc jasně odpověď.
„Mám jeden důležitý úkol, kterému se budu muset věnovat ihned po škole nebo možná ještě dřív,“ konec věty řekl potichu, ale stejně si byl jistý, že ho slyšela.
„Asi mi neřekneš podrobnosti,“ pověděla, ale byl rád, že na něj netlačí.
„Jednou možná, ale teď je to až příliš složitý,“ řekla a ukončil tuhle debatu a začali se bavit už o mnohem lepších tématech a bavili se dobře do té doby, než se rozloučili a každý šel svoji cestou.
**
Celý týden utekl až moc rychle, z přeměňování míval úkoly, na více jak čtyřicet stran pergamenu, takže nestíhal vůbec nic, ani skoro tréninky. Pouze jednou si s Lenkou zacvičili a jenom dvakrát měl chvíli si zalétat, ale teď když byl konec poslední hodiny přeměňování v pátek odpoledne, tak začalo období klidu, alespoň na ty dva dny.
Dozvěděl se, že dneska večer je trénink, který už bohužel povede Ronald, ale to mu stejně náladu zkazit nedokázalo.
Celé odpoledne strávil tím, že se letěl proletět, a pak navštívit Hagrida, se kterým si povídal pouze chvíli, protože Hagrid chvátal pryč do lesa a jeho samozřejmě vzít sebou nechtěl, tak mu alespoň slíbil, že se staví, co nejdřív, když to dnes nevyšlo.
Když se šel alespoň navečeřet, aby měl dostatek síly na trénink, tak i tohle nešlo tak jak chtěl. Ihned co dosedl a chtěl si nandat, uslyšel zahoukání sovy, která mířila jak jinak než k němu.
Přistála mezi jídlo tak, že vůbec nic neshodila, na rozdíl od sov, které používají Weaslyovi.
Rozbalil dopis přímo tady, jelikož u havraspárského stolu neseděl skoro nikdo a už vůbec ne nikdo známý, protože bylo na večeři brzy a na svačinu pozdě.
Ahoj Harry
Měl ti přijít úřední dopis o tom, že si pozvaný k soudnímu stání jako svědek obžaloby, ale nechtěl jsem tě takovými kravinami zatěžovat, takže ti píši já. Bude to v pondělí, přesně v devět hodin ráno. Dostav se na ministerstvo letaxem, já tě tam vyzvednu, a ne že přijdeš pozdě! Vezmi si na sebe něco vhodného a připrav si v hlavě vhodné odpovědi, mají tam přístroj na odhalování lži, takže říkej alespoň poloviční pravdu, aby to nebylo poznat. Doufám, že se máš dobře a už nic hrozného se ti tam nestalo. Jestli něco budeš chtít, napiš, jinak se uvidíme v pondělí.
Užij si víkend, Percy
„Hlavně, že všichni říkají, abychom říkali jenom pravdu, a teď mě přímo nabádají, abych lhal,“ řekl si v duchu, ale aspoň ho to donutilo usmát. Vzal si dopis do kapsy hábitu a konečně se najedl.
Trénink proběhl v poklidu. Všichni z Weaslyovi party na něj nenávistně hleděli, ale nedovolili si nic. Možná z důvodu, že nikdo z nich kromě Ginny na hřišti nebyl, protože nejdřív trénovala základní sestava, tudíž byli zastoupeni těmi lepšími.
Zkoušeli všelijaké taktiky pro nadcházející zápas, který je někdy příští měsíc a který hrají s Mrzimorem, i když mu slova chvály šla těžce říct, tak přece jenom musel pochválit Ginny, za její výkon, ale jinak spíš křičel Ronald, i když jenom jako trenér a ne hráč, což ho strašně těšilo a Cormaca ještě víc, ale nelitoval toho. Cormac i přes své namakané tělo byl výborným brankářem.
Rozešli se asi po dvou hodinách, když byly skoro všichni unavení. Ronald se celou cestu chlubil jak půjde využít Prefektskou koupelnu, protože on je přece ten prefekt.
Tyhle slova pouštěl jedním uchem tam a druhým pryč. Tohle jeho machrování bylo ubohé, zvlášť, když kdykoliv zaútočil na něj, skončil na ošetřovně, ale neměl chuť mu to připomínat.
Tak se co nejrychleji převlékl, rozloučil se s hráči, kteří se s ním aspoň v rámci famfrpálu bavili, a vyrazil do hradu.
Skočil se vykoupat do komnaty nejvyšší potřeby, která se po jeho přání přetvořila na prefektskou koupelnu. Vlastně to dělal jenom pro to, aby naštval Ronalda, i když je jasné, že o tom vědět nebude. Další z jeho nápadů bylo to, že napíše dopis Percymu, a tak si přál stůl, pergamen a psací potřeby a začal psát.
Percy
Beru na vědomí čas a místo setkání a taktéž se budu snažit vymyslet něco inteligentního do výpovědi, ale k tvé druhé otázce. Jeden problém by tu byl a tím je moje sebeovládání, ne že by mi vadilo poslat tvého bratříčka na ošetřovnu a taktéž jednoho spolužáka, co urážel mé přátele, ale bojím se, že mě to ovládne na místech, kde si nemůžu dovolit někoho zaklít nebo mu zlomit nos. Jestli s tím máš nějaké zkušenosti, byl bych rád, kdybych to mohl nějak řešit.
Uvidíme se v pondělí, Harry.
Dopis složil a schoval do obálky a vydal se co nejkratší cestou do sovince, kde si vyhlédl Hedviku a s jednoduchým příkazem „doruč tohle Percymu,“ ji poslal na cestu k ministerstvu a sám se vydal do postele, protože zítra bude muset udělat všechny úkoly.
**
Jak si slíbil, tak udělal, zastavil se s hromadou knih ve společenské místnosti a postupně začal plnit všechny úkoly a jelikož zabral nejlepší místo a nikdy si k němu nechtěl sednout, tak měl naprostý klid.
Nejtěžší byly úkoly z přeměňování, které byly speciální, a dostával je jenom on, ale bral si z toho jenom to nejlepší a to bylo zdokonalování, Učil se hlavně věci, které mu pomůžou v boji, a tak si dělal různé úkoly na téma, přeměna povrchu, prostředí a různých věcí, které se nachází na bojišti.
Takže napsal asi padesát listů pergamenu, a pak si musel dát pauzu, aby mu neupadli ruce od křečovitého držení brku.
Takže odložil všechno učení na stůl a dal ruce do stříšky, aby si odpočinul a zamyslel se nad tím, co musí ještě za víkend stihnout, aby měl v pondělí klid.
Jenže to mu někdo zaklepal na rameno, takže se na dotyčného otočil a poznal jednoho z prváků.
„Chce se s tebou sejít pan ředitel,“ vyhrkl a zmizel pryč.
Naštvaně vzal zase všechny knihy a psací potřeby do ruky a odnesl si je do pokoje, kde je hodil na postel, protože jelikož byla zabezpečená, tak se neměl prozatím čeho bát.
Sešel dolů a viděl, jak v jeho křesle sedí Ronald, což se mu opravdu nelíbilo, a tak když viděl, že se nikdo nekouká ani on, tak si nenápadně vyndal hůlku do rukávu hábitu a jednoduchým přeměňovacím kouzlem mu změnil barvu vlasů na zelenou a zrychleně odešel, než si toho někdo všimne, což bude určitě brzy, tak aby byl pryč.
S pocitem dobře odvedené práce se vydal k řediteli, ale sotva, co odešel k chrliči, zjistil, že neví heslo, a tak si povzdechl a zavolal Dobbyho.
„Pán Harry si přeje?“ zeptal se nadšeně skřítek.
„Ano, ať mi laskavě někdo otevře,“ řekl a ukázal na chrliče, což byl pokyn pro Dobbyho, který se okamžitě přemístil.
„Asi mu budu muset něco koupit za jeho práci,“ zapsal si do svého imaginárního zápisníčku další věc, kterou musí udělat.
Najednou se, ale před ním Dobby objevil a zakýval ušima.
„Pan ředitel vzkazuje, že heslo je cukrová pěna,“ vykřikl rychle skřítek, že mu skoro ani nerozuměl.
„Dobrá, díky Dobby,“ rozloučil se se skřítkem, který se okamžitě přemístil pryč a on si tak mohl sám dojít k chrliči a pověděl nyní už známé heslo. Chrlič se odsunul a on mohl vyjít po točitých schodech až k zavřeným dveřím, na které neochotně zaťukal.
„Volal jste?“ zeptal a schválně vynechal oslovení, protože nechtěl oslovovat někoho, kdo ho zradil.
„Ano Harry volal, musíme vyřešit tvoji propustku na ministerstvo,“ pověděl mile ředitel, až mu z toho bylo skoro zle.
„Nechápu, prostě v pondělí odejdu nebo ne?“ divil se, kvůli jaké blbosti tady stojí.
„Se mnou a profesorem Snapem jít nemůžeš, protože bychom mohli ovlivnit tvé svědectví a nikdo si pro tebe sem nepřijde, takže se tam musíš dostavit sám, což já nemohu dopustit. Ještě by se ti něco stalo,“ pokračoval dál ředitel v klamech, protože mu podle jeho názoru šlo jen o to, aby se tam nedostavil.
„Tak se mnou někoho pošlete, někdo bude ochotný na rozdíl od některých,“ pověděl vzpurně, protože se mu vůbec nelíbilo, kam tohle spěje.
„Nevím, kdo by byl tak ochotný, aby šel s tebou, profesoři učí a student to být nemůže,“ prakticky odmítl jeho nápad.
„A když si někoho seženu sám, někoho mimo hrad?“ zeptal se, protože si vzpomněl na jednu osobu, která na to bude velice vhodná.
„Pokud ten dotyčný tu bude brzo ráno v pondělí, tak uvidím, jestli je dostatečně vhodný na tvoji ochranu, pokud ne, nebudu tě moct pustit,“ řekl ředitel a vypadalo to, že ukončil rozhovor.
Takže jen pokýval hlavou, že rozumí a vypadl z ředitelny, co nejrychleji po točitých schodech, poté co se chrlič zavřel, vytáhl hůlku a použil stejné kouzlo jako na Ronalda. Očekával, že se nic nestane, že bude chrlič všelijak chráněn, ale normálně se změnil na zeleného, takže zkusil kombinaci barev a přidal tam červenou a s uspokojivým výrazem ve tváři se vydal zpátky do společenské místnosti, kde ho ještě čekali úkoly.
**
„Dej do toho kouzla víc magie,“ zakřičel, ale ihned toho zalitoval, když se prolétl ke zdi.
„Nestalo se ti nic?“ okamžitě se k němu Lenka rozběhla.
„Dobrý, je mi fajn, teď už to bylo lepší,“ pochválil, když se s její pomocí zvedal zpátky na nohy.
„Proč ty kouzla vůbec zkouším na tobě?“ optala se skoro až naštvaně.
„Musím se to naučit,“
„To?“ zeptala se nechápavě Lenka.
„Vydržet cokoliv a vždy moct stále bojovat,“ doplnil konec své věty.
„Začínáš mě děsit, ale pokusím se ti pomoct ve všem, to doufám víš ne?“ zeptala se ještě jednou pro jistotu.
„Vím a jsem za to velmi rád,“ řekl část věty, a pak se pořádně nadechl, postavil se do výhodnější pozice, zavřel oči a velice odevzdaně doplnil, „ještě jednou.“
Očekával další prolétnutí, ale to se nestalo a tak trochu otevřel oči, aby zjistil, co se stalo, a uviděl Lenku, jak nemá ani napřaženou hůlku, a tak se zeptal: „Děje se něco?“
„Nechtěj po mně, abych tě zasahovala kouzly, když se už nemůžeš ani zvednout,“ pověděla přesvědčeně Lenka.
„Já se sám zasáhnout nedokážu,“ řekl a povzdechnul si.
„To je jenom dobře, protože by ses umučil k smrti, to je ten tvůj úkol tak důležitý, že musíš dělat tohle všechno?“ optala se a v té otázce cítil nedůvěru.
„Když řeknu nejdůležitější úkol od roku devatenáct set čtyřicet pět?“ řekl otázku zrovna s tímhle rokem, protože si vzpomněl, co všechno se v tom roce stalo.
„V tom roce byl poražen Grindelwald, že ano,“
„Ano to byl,“ odpověděl pouze krátce.
„Snad toho nebudu litovat,“ slyšel Lenku potichu a uviděl, jak k němu natahuje ruku, na kterém si vytáhla rukáv a pokračovala: „Určitě znáš kouzlo neporušitelného slibu.“
„To neudělám a navíc nemáme třetího,“ vykřikl zoufale a měl chuť si nafackovat, za to že vůbec něco prozradil.
„Tak si zavolej skřítka, já to chci udělat, k čemu by byly ty řeči, že budu stát při tobě, když by to byly jen plané lži,“ pověděla Lenka a musel si přiznat, že ho dostala.
„Dobby,“ vykřikl odevzdaně se zmínkou smutku v hlase.
„Pan Harry volal Dobbyho?“ zeptal se skřítek a prohlížel si komnatu nejvyšší potřeby.
„Potřebuji tě, aby tu byl někdo, při neporušitelném slibu,“ odpověděl skřítkovi, který si okamžitě poté přivolal stůl, aby byl stejně vysoký jako oni.
Namířil teda hůlku, ale v mysli mu pořád probíhalo, že dělá chybu.
„Slibuješ, že vše co ti tady řeknu, se od tebe nedozví nikdo jiný? Slibuješ, že se pokusíš pochopit to, co ti tady povím?“ a jelikož nevěděl, co říct jako třetí otázku, jak to říkal ten bystrozor u něj doma, tak doplnil: „A slib mi, že mě nebudeš litovat.“
Poté, co všechno odsouhlasila a jejich ruce spojila jakási barevná stuha, skřítek pochopil a zmizel.
„Tak povídej,“ řekla šťastně a on se skoro začal bát, že si začne prozpěvovat.
Povzdechl si a posadil se, aby se mu lépe vyprávělo, a když viděl šťastný obličej jeho kamarádky, šlo to z něj ještě hůř.
„Určitě si ještě vzpomínáš na nepovedenou akci na ministerstvu,“ začal a sám sobě chtěl vynadat, že nedokáže začít ani nějak normálně a připomíná něco, na co se snad nedá zapomenout, ale pokračoval dál: „Na začátku jsem v ruce držel skleněnou kouli, vlastně věštbu, která se pak u oblouku rozbila, ale svůj úděl splnila, řekla mi tu věštbu, která se týkala mně.“
„Začínáš mě děsit,“ přerušila jeho chvíli klidu, než chtěl vyprávět dál.
„Jednou to možná budu vyprávět jako hororový příběh, pokud se toho dožiju,“ konec věty řekl, ale pouze v duchu.
Pak se ale donutil pokračovat: „Ta koule pověděla, celé znění věštby, které si slovo od slova přesně nepamatuji, ale bylo to nějak takhle. Příchod toho, kdo dokáže porazit Pána Zla, se blíží. Pán Zla ho poznamená jako sobě rovného, on ale bude mít moc, jakou Pán Zla nezná, ale ani jeden nemůže žít, dokud je ten druhý živ.“
Koukal na přemýšlející Lenku a teď by byl rád, kdyby ji mohl číst myšlenky.
„Takže ty porazíš toho-jehož-jméno-se- neříká? To je ale dobrá zpráva,“ pověděla Lenka.
Chvíli si musel držet pusu, aby mu nespadla na zem, a pak odpověděl, „co, nic takového se tam neříká, já ho nemám šanci porazit a on to moc dobře ví.“
„Sám si říkal, že máš moc, jakou ten-jehož-jméno-se-neříká, nezná,“ pověděla přesvědčeně Lenka.
„Jenže se tam neříká co, třeba ta moc vůbec nemusí být užitečná, třeba je to,“ chtěl dokončit větu, ale byl přerušen zvednutou rukou.
„Proč si nevěříš? Kdybych si měla vybrat já, koho označím jako svého soupeře, nikdy bych si nevybrala tebe, protože vím, že máš moc porazit každého, a tak i když to zní ošklivě, jsem ráda, že jsi to ty, protože ty nás ochráníš před každým nebezpečím,“ řekla usměvavě Lenka a bylo vidět, že to myslí vážně.
Překvapeně vstal a snažil se zahnat slzy dojetí, což se mu naštěstí podařilo. Nechtěl tu vypadat jako ubrečenec, ale v tu chvíli ho přátelsky Lenka objala a pokračovala ve své řeči: „Harry, neboj se, ty to zvládneš a já ti v tom pomůžu, ano?“
„Díky Lenko,“ pověděl šťastně a musel si v duchu říct: „Možná se to dá opravdu zvládnout,“ podíval se na Lenku, která když ukončila objetí, tak se na něj usmívala, a tak si ještě v duchu dodal: „musím to zvládnout pro ty, co mi věří.“
|
Autor: Amren Vydáno: 19.2.2011 20:20 Přečteno: 3733x Hodnocení: neohodnoceno |
Formát pro tisk
. Šťastné a veselé, drazí čtenáři a hodně zdraví, bude se určitě hodit.
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
ach, Brumla začína vystrkovať rožky.. myslela som, že keď vie o veštbe, bude sa nejak snažiť dostať Pottera na svoju stranu a nejak sa zdá, že si myslí, že sa bez Pottera zaobíde..
Lenka je správna podpora, keď sa mu všetci ostatní otočili chrbtom
Jsem rád, že se vám to líbí a snad vás můžu navnadit na to, že to bude čím dál tím napínavější a akčnější.
Wow, přečetl jsem to jedním dechem. Mám rad, když není Brumbál úplně ,,hodný", snad se z něho stane ještě něco horšího. Opravdu skvělé.
Hoho, jsem první s komentem xD
No, začíná se mi to líbit čím dál tím více a myslím, že Brumbál trochu přestřelil. Počítám s tím, že pro Harryho by si mohl dojít i samotný Ministr kouzel
Jinak Lenka je suprová, pochybuji, že by Harryho litovala i v knize, ona ve všem vidí to nejlepší a dokáže člověku pomoci, ale i ho zmásti a to až nebezpečně