Šestá kapitola

Za zrcadlem

Harrymu utekla cesta lépe, než předpokládal. Penelope mu naznačila, že i když to není doslova očekávané, udělá lepší dojem na profesory, když bude víceméně nazpaměť znát látku z prvních pár stránek ze všech předmětů a tak se Harry do toho pustil. Támhle to byla přeměna na jehlu, támhle kouzlo accio, nejvíce ho ale překvapilo, když zjistil, že nějaký kámen, který léčí jedy, se nachází v žaludku koz… jak se tam dostal a proč by ho tam vůbec někdo hledal, na to nebyla v té knize ani zmínka. Harry samozřejmě prošel všechny knihy už doma, ale když bylo vhodné se naučit pár stránek téměř nazpaměť, tak to udělal, něco mu ale říkalo, že to stejně dělali jen lidé z její koleje, kterou vychválila, jak je známá inteligentními a učenlivými studenty.

Jelikož měl zatažené závěsy, tak jej nikdo nerušil a dovnitř přišel na moment jenom ten Robert, aby se převlékl a vzal si něco z kufru. Naštěstí byl tak hodný, aby ho pobídl taktéž k změně úboru a vysvětlil mu, že po zastavení se má hlásit u nějakého Hagrida, který je tak velký, že se nedá minout.

No a Harry jej neminul, Hagrid byl opravdu kus chlapa a mezi studenty prvního ročníku vypadal, jako obr. Vypadal ale přátelsky a mile, takže Harry potlačil nervozitu a nechal se nasměrovat do jedné z lodiček. Moc nevnímal, že měl nějaké spolupasažéry, protože chlapec vedle něj se bavit nechtěl a dvě dívky se bavily mezi sebou.

Cesta po vodě byla ale kouzelná, když žil uvnitř své hlavy a představoval si, jak je princ v nějakém zámku nebo hradě a zachraňuje princezny před draky, nikdy si nepředstavoval něco tak noblesního, jako místo, ve kterém bude teď minimálně sedm let studovat. Třeba práce s draky je taktéž možné povolání? U Gringottových něco o draku říkali, ale kdo ví, jestli si z něj jen neutahovali.

Za chvíli ale byli pryč z vody a zamířili si to dovnitř a Harry, i když měl vždy radši oči mířený směrem na špičky bot, tak na to nějak asi zapomněl, protože sledoval obrazy, sochy, brnění a vše, co zdobilo toto působivé místo.

„Tak a jsme tady,“ zaburácel Hagrid a trošku i pobaveně sledoval, jak se někteří lekli, když promluvil. „Zde počkáte, až si vás profesorka vyzvedne, žádné křičení, nebude to trvat dlouho.“ S těmito slovy odešel a nechal tam děti samotné, a jelikož děti byly tradičně poslušné, začali se ihned nahlas bavit.

„Slyšel jsem, že Harry Potter bude studovat s námi,“ prohlásil nahlas a nadřazeně kluk s blonďatými vlasy a předstoupil před skupinu, jako kdyby byl ona profesorka, co je má vyzvednout. „Prohledal jsem vlak a nikde jsem jej nenašel, tak co Harry Pottere, jsi tu nebo ‚chlapec-který-přežil‘ netrefil do vlaku?“

„Jsi hlupák, Malfoyi,“ ozvalo se, „Harry Potter nejezdí vlakem jako my.“

„Nevíš, o čem mluvíš,“ ozval se Malfoy zpět, „kdyby bylo na výběr, rodina Malfoyů by nikdy nejezdila vlakem.“

„Ne vše se dá koupit, Malfoyi,“ pověděl někdo další.

„O tom víš své co, Weasley?“ zamlaskal si Malfoy. „Ve vaší rodině se nedá koupit nic, máš aspoň něco svého? Vše si zdědil co? Stoprocentně vaše vlasy a pihy, vypadáš jako každý další krve zrádce z tvojí rodiny.“

„Aspoň nemusíme používat peníze, aby tatínek nemusel jít do vězení!“

„Můj otec nic nespáchal!“ zakřičel Malfoy a už se dle Harryho schylovalo k souboji – i proto se proplížil takticky až nakonec skupinky, aby se všemu vyhnul – ale zachránilo je otevření dveří.

„Pane Malfoyi, jestli máte chuť procvičit své hlasivky, za chvilku budeme zpívat školní hymnu,“ podívala se na něj zamračeně a i když byl Malfoy podle Harryho druhý Dudley, tak i on z jejího pohledu pochopil, že jsou soupeři, co se nedají porazit. „Zařaďte se zpět mezi ostatní,“ a s tím Malfoy bez řečí se zapojil do jejich skupiny. „Nyní vám vysvětlím, jak bude vaše zařazení do kolejí probíhat a pak mě budete následovat dovnitř,“ a Harry poslušně poslouchal, nebylo nic horšího pro jeho koktání a třepot rukou než to, že by se ztrapnil před celou nastoupenou školou. Profesorka jim pověděla něco, o kolejích, o bodech, školním poháru, a že je to důležité rozhodnutí, neboť kolej bude jejich rodina. No, snad se s ním jeho nová rodina bude bavit, ta jeho to moc ráda nedělala, i když chápal proč, jeho slabé místa mu neustále někdo připomínal.

Harry když se rozešel za ostatními, sledoval jenom podlahu, protože stovka studentů sedících a ukazujících na ně mu nepřidala žádnou odvahu, svého úhlu pohledu ale ihned zalitoval, když z podlahy vylétl duch. Ve škole žili duchové? Čarodějové když zemřou, se stanou duchové? Proč byl támhle nějaký duch tlustého mnicha? Samozřejmě neměl ale odvahu, aby se takhle na veřejnosti zeptal.

Jeho reakce byly ale dostatečně vycvičené, protože když se jejich skupinka zastavila, dokázal bezmyšlenkově taktéž zastavit a nenarazit do kluka před sebou. Pak nastalo rozřazování a Harry pečlivě sledoval, co se bude dít. Bylo to podle abecedy a písmeno P bylo docela daleko, takže si to mohl dostatečně nasimulovat. Nebelvír byl vpravo, Zmijozel vlevo, Mrzimor támhle a Havraspár támhle, aspoň věděl, že nezamíří špatným směrem, až i na jeho hlavě klobouk něco zakřičí. Co když ale nebude patřit nikam? Podle písně klobouku každý někam patří, tak snad i on.

„Harry Potter,“ pověděla profesorka McGonagallová a Harry šel hledat srdce do kalhot. Proč vyvolání jeho jména vyvolalo takový strach, když jeho noční toulání po samotě v něm nevyvolalo nic? Harry ale poslušně vykročil ke stoličce a dostal klobouk na hlavu.

„Co teď?“ zamyslel se Harry, klobouk byl ale pár vteřin ticho.

„Hmm,“ bylo jediné, co klobouk na začátek řekl. „Vidím tvé myšlenky, tvou osobnost a musím uznat, že je mi trochu smutno,“ ozvalo se v jeho hlavě, „kam tě zařadit? Jsi bystrý chlapec, co rád čte, ale ne ten, co by v nich hledal nějaké moudra. Havraspár by pro tebe nebyl, i když by si to slečna prefekta přála. Máš kuráž, často se vrháš do situací, kam by se tvoji vrstevníci nevměšovali, ale nejsilnější odvaha je postavit se druhým osobám a to je něco, co ti dáno nebylo. Nebelvír by tě tedy utrápil a to samé i Zmijozel, kde jakákoliv ukázka slabosti je potrestána. Takže i když by ses tam mohl stát mocným kouzelníkem, stejně jako ten, co ti způsobil tvou jizvu, tak pro něj nejsi stavěn. Možná ve světě, kde by ti někdo podal pomocnou ruku, ale takhle ne,“ zastavil se klobouk ve svém monologu. „Zbývá nám už jen jedna kolej, ale ještě jsem se ani nezeptal, kam bys chtěl ty sám.“

„Mohu si vybrat?“ pověděl ve své hlavě, kde se naštěstí nezakoktával.

„Dám váhu i tvé volbě.“

„Penelope zněla, jako kdybych se v Havraspáru měl dobře.“

„Ach ano, Havraspár je znám tím, že jsou studenti často o samotě s knihou v ruce, nikdo je neruší a jediný stres mají ze zkoušek. Možná máš pravdu, že by ses tam měl dobře, i když se tam nehodíš,“ zamyslel se klobouk, „ale naše škola nebyla postavena, aby student musel něco nabízet své koleji, ale o tom, aby kolej měla co nabídnout studentovi a já byl stvořen, abych zabránil různým tragédiím, a něco mi říká, že jedné zabráním, když tě naučím vycházet s lidmi příjemnějším způsobem, než tě hodit do jámy lvové.“

 „To zní fajn,“ usmál se poprvé Harry, byl rád, že půjde podle někoho zkušeného tam, kde mu bude dobře. „Takže… Mrzimor?“

„Správně,“ pověděl mu Moudrý klobouk, „hodně štěstí,“ ozvalo se naposledy v jeho hlavě a pak už nahlas klobouk vykřikl: „Ať je to tedy Mrzimor!“

A s tím Harry poděkoval a seskočil ze stoličky. Studenti tleskali možná méně, než u ostatních studentů, ale Harry koukal na své nohy, takže si nemohl všimnout šokované tváře všech učitelů a i mnoha studentů. Kdo očekával, že nejznámější chlapec se dostane do nejméně známé a podle všech nejnudnější koleje?

**

Harry dokázal udržet trochu vynucený úsměv celou cestou až do postele. U Mrzmiorského stolu byla radost veliká, když se k nim přidal. Výkřiky nadšení, že dle jejich slov dostali Pottera byla nakažlivá a tolik rukou, co stiskl, nestiskl za celý svůj život. Všichni se mu představovali a on jejich jména jedno po druhém zapomínal, jak jich bylo hodně. Nikdo ale nepřišel na jeho koktání, protože říkal buď své jméno nebo jednoslovné odpovědi, více se od něj prozatím nechtělo.

Prefekt Gabriel Truman byl veselý chlapík a po jídle je odvedl až do jejich koleje. Ta byla schovaná překvapivě za barely. Gabriel s hrdostí tvrdil, že jelikož nemají heslo ani žádnou hádanku, nikdo se k nim nedostane, protože to chtělo poklepat do správného rytmu na správný barel a jestli se tak nestalo, vystříkl vinný ocet a dotyčného polil. Harrymu to stále připadalo, že není ve škole, ale v cirkuse.

Každopádně jejich společenská místnost byla útulná, hřejivý krb, hodně pohovek a všude samé květiny, které sem přinášela profesorka Prýtová. Gabriel jim naznačil, že nejde neprojít přes bylinkářství s ničím jiným než s nejlepší známkou, neboť celá tato místnost je jeden velký tahák a ať sedíš kdekoliv, vždy se něco dozvíš o nějaké rostlině, čeho se dá využít u zkoušek, a to se prý ani nebavil o mnoha knihách, ze kterých se domácí úkoly na tento předmět dělali skoro sami.

Každopádně za chvíli je zavedl do pokoje, kde mu sousedy budou dělat 4 kluci. Zachariáš Smith, který vypadal otráveně, že tu musí být. Wayne Hopkins, který byl stejně tichý jako Harry. Justin Finch-Fletchley, který pocházel z mudlovské rodiny, ale podle školy, co měl v mudlovské škole studovat, to byl nejspíše někdo z bohaté rodiny, Harrymu ale nepřipadal jako někdo, kdo by se tím chlubil a vypadal mile, a nakonec Ernest Macmillian, který byl podobný Justinovi, a to hlavně tím, že také pocházel z dobré rodiny, ale tady v kouzelnickém světě. Rod Macmillian byl jeden z nejznámějších rodů v Anglii, kam prý patřil i rod Potterů, o čem samozřejmě Harry neměl ani tušení.

Všichni se rozhodli jít brzo spát, a tak Harry, který nemohl usnout, zůstal za chvíli jediný, kdo byl stále vzhůru. Nakonec mu to nedalo a vyrazil zpět do společenské místnosti, kde si sedl k hřejícímu krbu a díval se do praskajícího dřeva.

„Nemůžeš usnout?“ ozvalo se za ním a Harry se zcela očekávaně lekl, když šel dolů, nikoho nepotkal. Harry se rychle otočil, očekával, že spatří nějakého staršího studenta, místo toho tam ale levitoval onen tlustý duch.

„N-ne, pane,“ odpověděl popravdě.

„Nemusíš mi říkat pane,“ pověděl s úsměvem, „můžu se k tobě přidat?“

„Samozřejmě,“ chtěl Harry ukázat, že je vedle něj volno, ale duch by si asi nesedl, a tak se jenom začervenal a podíval směrem ke svým bačkorám.

„Děkuji,“ přiletěl duch blíže k ohni, jako by se chtěl zahřát. Harry nechápal, jestli je to potřeba, ale možná poznal, že se Harrymu bude lépe povídat, když si nebudou muset koukat z očí do očí. „Tak jak se ti u nás v Mrzimoru líbí?“

„J-je to tu fa-jn, všichni jsou tu m-moc milý.“

„Tím byla tahle kolej vždy známá, už za mých časů!“ zasmál se duch a napil se ze svého přízračného korbelu. „Když jsem já před tisíci lety studoval přímo pod paní Helgou, která tuto kolej pojmenovala, vedla tuto kolej tak, aby tu každý našel domov. Všichni jsme pracovali pilně, pomáhali jeden druhému a dostali se až sem.“

„Ho-dně dětí má ale ji-jiné mínění.“

„Ano, poslouchám to pravidelně, Mrzimor má pověst druhořadé koleje, ale jak sám poznáš, nikomu to tady nevadí.“

„Ne?“

„Ovšem,“ zasmál se lehce mnich, „všichni si myslí, že být slavný a mocný je vrchol toho, čeho můžeš dosáhnout, ale nemít přehnané ambice znamená, že zůstaneš nohami na zemi a můžeš sdílet svůj čas a zkušenosti se svými přáteli a těch tu najdeš hromady.“

Harry se jenom usmál, přátelé zněli fajn.

„Nemohl jsem si ale nevšimnout, že jsi u večeře sledoval duchy více než profesory a spolužáky, nebyl jsi sám samozřejmě, ale nejspíše jediný z Mrzimoru, tak jsem si říkal, že budeš mít pár otázek… nečekal jsem, že se ale uvidíme už tak brzy,“ zasmál se znovu.

„Mohu se z-zeptat?“ byl Harry překvapený.

„Určitě, jsme škola, kde jinde podporovat touho po vědění!“

„Co z-znamená být duch tady?“ měl Harry ihned připravenou otázku.

„Ihned zhurta, tak se mi to líbí! Taky jsem nebyl nikdy někdo, kdo se snažil skrývat svou povahu. Takže, kde začít,“ zamyslel se, „stát se duchem je dobrovolný čin, nevím, jaké to je po smrti, žádný duch toto neví, protože se někam tam,“ ukázal mnich do neznáma, „sám nedostal a vybral si vrátit zpět.“

„A p-proč nezůstanou všichni?“

„To je hodně filozofická otázka. Nevím, jak tohle vysvětlit někomu, kdo nemá dostatek znalostí z vědy, magie a otázek duše. Zkusím to ale nějak jednoduše. Jistě na mě koukneš a vidíš ducha a říkáš si, ten někdy umřel a objevil se jako duch, ale tak to úplně není, být duchem znamená nechat tu otisk tvé duše, část toho, co jsi byl, než jsi zemřel. Tudíž si pamatuji, jak jsem zemřel a že jsem před svou smrtí vyléčil pomocí kouzel hodně nemagických lidí za což mě následně zabili, taky si pamatuji, jak jsem chtěl být kardinál a cítím hněv, že jsem se jím nestal, ale například už nevím, jak jsem se jmenoval, proto mi tu všichni říkají Tlustý mnich. Nejsem tedy stejná existence, jaká jsem byl, když jsem byl naživu a nejspíše proto si jen tak málo lidí vybere tuto cestu.“

„Ale!“ vykřikl skoro až Harry a zakoktal se u toho, „k-když máš ně-někoho rád, chceš s ním být! N-ne odejít!“

„Rozumím, co chceš říct, chlapče,“ otočil se na něj Tlustý mnich a podíval se na něj smutně, „Ty, co ale ztratíš, nezůstanou těmi, co byli za života a nemyslím si, že by bylo pro nikoho dobré potkat své milované v této podobě a oni by tě třeba ani nepoznali nebo by ti neměli co říct, protože život po smrti je tak jiný než ten tvůj. Nemohu ti říct, jaký je posmrtný život, ale domnívám se, že je to místo, kde se jednoho dne všichni sejdou a je lepší vědět, že tam budeš mít všechny než to, že zůstali jen jako odtisk jejich duše tady na zemi.“

„J-já bych je a-le chtěl poznat,“ utřel si Harry slzy. „Proč nemohu?“ zavzlykal.

„Protože je tvůj úděl žít krásný život,“ usmál se na něj mile Tlustý mnich. „tvoji rodiče že? Poznal jsi je?“

„N-ne.“

„Poptám se profesorů, jestli nemají nějakou fotku, abys věděl, jak vypadali, kouzelnické fotografie jsou hodně populární. Nebude to stejné, to chápu, ale tak jako já si nepamatuji skoro nic ze svého života, tak oni by si třeba nepamatovali ten svůj, nesmutni tedy, že tu nejsou a věz, že na tebe koukají s úsměvem a budou čekat stovky let až za nimi přijdeš a povíš jim, jaký krásný život jsi vedl a oni ti určitě rádi poví vše o tom svém.“

„T-ty fotografie bych m-moc rád viděl,“ vysmrkal se Harry a znovu si utřel slzy.

„Udělám, co bude v mých silách, slibuji, jsme přeci Mrzimor a jak jsem povídal, tady si všichni pomáháme!“

„A mohu ně-co u-dělat na oplátku?“

„Pomoz zase někomu ty!“ zasmál se Tlustý mnich, „a pomoz nám vyhrát školní pohár, když už jsi u toho, žlutá barva sedí k Bradavicím nejlépe.“

„U-udělám co budu moct,“ pokýval hlavou Harry a po tomto prohlášení ještě chvilku koukali do ohně, než se Tlustý mnich rozloučil a on odešel spát.

Formát pro tisk