Čtvrtá kapitola

Za zrcadlem

Jak všichni očekávali, jednoho dne pár dní před Harryho narozeninami přiletěla sova a nějakým zázračným způsobem trefila dopis do díry ve dveřích. Petunie, když si sedla s Harrym mimo ostatní, aby se Vernon nemusel dívat na cokoliv magického, i když to byl jen hloupý papír, mu nechala ten dopis přečíst.

„T-tady se pí-še, že… budu potřebovat mno-ho věcí,“ pověděl Harry.

„Ano, napíšeš jim dopis, že si přeješ, aby tě někdo vyzvedl a ukázal ti jejich svět a oni tě vezmou do banky, kde si na to vyzvedneš peníze.“

„A t-ty peníze, ti mám pa-pak donést?“ zeptal se Harry se sklopenou hlavou.

„Ne, až tě vysadí zpět doma, tak naplánujeme do té banky druhou cestu, budu si chtít popovídat s bankéři, jaký je kurz, úrok a pak se uvidí.“

„Ano, teto Petunie.“

Petunie se jenom ušklíbla, ale Harry se zrakem dolů ji samozřejmě neviděl. „Napiš jim nějaký ten dopis, pak to spolu projdeme, aby ses nezesměšnil,“ a s těmito slovy odešla pryč, Vernon rád uslyší, že se jejich výplata blíží.

**

Nakonec Harry odeslal dopis a dostalo se mu i rychlé odpovědi, že jej někdo z profesorů vyzvedne. Vernon a Dudley zrovna obrovskou náhodou byli celý ten den na golfu, takže akorát Petunie musela přetrpět dalšího mutanta v jejím domě.

Petunie připravila vodu na čaj a sledovala s opovržením, jak si Harry mne svou mikinu nervozitou. Než mu ale mohla toto vyčíst, ozvalo se zaklepání na dveře. „Počkej tady,“ přikázala jednoduše Harrymu a došla otevřít.

„Ano?“ pověděla, když otevřela a viděla nějakou ženu, která vypadala věkem někde po padesátce a oblečením k padesátým létům.

„Pomona Prýtová,“ pozdravila, „dostala jsem od vás dopis, je pan Potter doma?“

„Ovšem,“ otevřela trochu neochotně dveře a zavedla ji až do jídelny, kde už Harry seděl. „Čekala jsem, že přijde váš ředitel či zástupkyně, která psala dopis.“

„Ředitel Brumbál má mnoho starostí, a proto tyto návštěvy podnikají ředitelé kolejí naší školy. Profesorka McGonagallová by jistě ráda přišla, ale ve vašem dopise stálo, že si přejete, aby tato schůzka byla bez dalších potenciálních studentů a jelikož ona už měla naplánované jiné studenty, byla jsem nominována já. Jestli máte ale nějaký problém…“

„Žádný problém,“ uzavřela debatu na toto téma Petunie. „Dovolte mi představit mého synovce, Harryho Pottera. Harry, tady paní profesorka byla tak ochotná, aby tě provedla po vašem světě, budeš ji dobře poslouchat, ano?“

„A-ano, teto,“ zakroutil okamžitě Harry, pak nervózně vstal ze židle a natáhl ruku, „M-moc mě těší a d-ěkuji, že jste při-přišla.“

„Mě taktéž,“ usmála se na něj Pomona mile, „jsem ráda, že jsem to mohla být já, kdo tě provede první cestou po Příčné ulici. Pověděla ti tvá teta, že v našem světě jsi celebrita?“

„J-já?“ zděsil se Harry.

„Vychovávala jsem svého synovce tak, jak si váš svět přál,“ vzala si slovo Petunie, „Harry ví, že jeho rodiče byli kouzelníci a že zemřeli, když mu byl zhruba rok, taky ví, že existuje kouzelnický svět, do kterého bude patřit, jakmile odejde do vaší školy, jinak mimoto byl vychován jako můj syn naším stylem.“

„Rozumím, to je vše v naprostém pořádku,“ ubezpečila ji Pomona, „je to naše práce, abychom tady panu Potterovi ukázali, jaký náš svět je a jaké jsou odlišnosti. Nebude vám tedy vadit, když se vydáme na cestu?“

„Harry, běž se lépe obléct a počkej v pokoji, než tě zavolám, potřebuji si tady s paní profesorkou promluvit sama.“

Harry jenom rychle kývl a zmizel.

„Mohu vám nabídnout čaj nebo kávu?“ ukázala Petunie na vroucí vodu.

„Jste hodná, ale čím dříve se vydáme na cestu, tím dříve bude Harry zase doma,“ odmítla Pomona, „o čem jste chtěla se mnou mluvit?“

„Jak jste si mohla všimnout, Harry je tichý typ, už od té doby, co jej tady máme, má problémy s mluvením, vyjadřováním a všeobecně být ve společnosti. Udělali jsem své maximum, abychom Harrymu pomohli, navštěvoval speciální učitele a kurzy, ale pokrok je dost pomalý.“

„Víte, co to způsobilo? Nevím o žádné nemoci, která by byla dědičná, co by toto mohla vytvořit.“

„Možná ve vašem světě,“ lehce se zamračila Petunie, „co jsem slyšela od doktorů je toto neobvyklé, ale ne unikátní. Přesný důvod ale samozřejmě nevím, jeden specialista se ale domnívá, že to bylo způsobeno tím, co se stalo v den, kdy jeho rodiče zemřeli, tedy nějaký posttraumatický stres,“ nadhodila část pravdy, opravdu toto jeden specialista tvrdil, ostatní ale nenápadně mířili směrem, že to byla vina jí a Vernona, že nedali Harrymu dostatek lásky a lidského kontaktu. Tuto myšlenku ale rozhodně neplánovala povědět nahlas.

„Chápu,“ viditelně Pomona posmutněla, „budete mi moct připravit nějaké dokumenty s postupem vaší léčby? Harry bude muset navštívit školní lékařku a každá informace jistě pomůže. Nechci znít povýšeně, ale nemoci a zranění jsou v našem světě lépe léčitelné.“

„V tom případě bude Harry v dobrých rukách,“ lehce se usmála Petunie, „kopie dokumentů přibalím Harrymu do kufru až pojede do školy, bude chvíli trvat, než to vše dám dohromady.“

„Samozřejmě, děkuji vám za informaci, pokusím se pana Pottera nevyděsit naším světem,“ pověděla Pomona a po krátkém rozloučení zůstala Petunie sama, napila se svého čaje a pak se vydala otevřít všechny okna, nikdo nechtěl mít pach dvou mutantů u sebe doma.

**

Pomona se s Harrym přemístila mimo lidi a počkala, až se mu přestane motat hlava. „Omlouvám se, že tento způsob dopravy není nejpříjemnější, ale jakýkoliv jiný by byl buď moc dlouhý, nebo problematicky sehnatelný.“

Harry se jenom lehce usmál, což mělo říct, že je to v pořádku.

„Jak už jsem naznačila u tebe doma, tvá historie je trochu složitější,“ začala Pomona vyprávět, jak jeden známý černokněžník zaútočil na jeho rodinu, zabil mu rodiče a způsobil mu jizvu. Samozřejmě mu musela vysvětlit, že jej všichni vidí jako spásu jejich světa, když se ten mocný černokněžník po tomto útoku vypařil a tudíž je velká celebrita. „Tvoje teta mi pověděla, že nejsi rád ve velkém davu, tak tě trochu zamaskujeme. Můžu?“ vytáhla svou hůlku a Harry jenom kývl. Pár kouzel a Harry byl v kouzelnickém plášti i s kouzelnickým kloboukem, nikdo tedy nemohl poznat, koho to tu provází.

„Harry není tak neobvyklé jméno, budu ti tedy dneska říkat pouze Harry, ale až se potkáme ve škole, budeš opět oslovován jako pan Potter, jak je u nás zvykem,“ pověděla a kriticky si jej prohlédla, a když se ujistila, že opravdu nevypadá jako Harry Potter, vyšli spolu do budovy, která vedle do Příčné ulice. Pozdravila několik starých známých, diplomaticky odmítla se zastavit na kus řeči a vedla Harryho dál. Harry neměl ani jednu otázku, ale jeho oči byli stejně nadšené jako jiných dětí, a tak kamkoliv se zaujetím podíval, mu o tom krámku či předmětu něco řekla. Vyprávěla mu o košťatech, na kterých se lítá, o kotlíkách, ve kterých se vaří, o hůlkách, kterou za chvíli bude mít také a sovách, kterou si bude moct koupit. Harry byl jak houba, všechno nasával s plnou pozorností, ale jelikož nepověděla otázku, nic neřekl.

„Toto je naše banka, vedou ji skřeti, kteří jsou hrdí na svou práci a nemají rádi, když je čarodějové, jak rádi povídají, zbytečně otravují. Budu mluvit já, pokud se ale na něco zeptají, odpověz jim krátce, nemrač se na ně a pokud něco nebudeš vědět, řekni jim to.“

Harry jenom kývl a podíval se na skřety před vstupem, když slyšel slovo skřet, představil si něco velkého, zeleného a hrůzostrašného, tohle bylo sice taky dle jeho pohledu hrůzostrašné, ale aspoň malé.

„Nevím, z jakého důvodu Bradavice měli k dispozici tvůj klíč, byla jsem ale ujištěna, že od doby smrti tvých rodičů se nikdo nedotkl tvých peněz a škola byla zaplacena již tvými rodiči, když byli ještě naživu. Nyní je klíč tvůj, dobře si ho hlídej, protože i když se dá vytvořit nový, je to práce pro skřety a jak už jsem naznačila, nemají rádi zbytečnou práci,“ a s těmito slovy mu jej podala. „Připraven?“

„Ano,“ pověděl rychle Harry a zhluboka se nadechl.

Harry i se svou budoucí profesorkou zamířili k volnému okénku, po pár slovech a ukázání klíče, mu bylo umožněno se svést s tichým skřetem až ke svému trezoru. Harry nevěděl, co očekávat, ale hromady mincí jak zlatých, tak stříbrných, nebylo ono.

„Kolik?“ zeptal se Harry překvapeně.

„To se budete muset zeptat nahoře,“ odvětil mu znuděný skřet, „ale pokud nebudeš rozhazovat mince sem a tam, vydrží ti to tak do půlky života.“

Profesorka Prýtová mu řekla, že sto galeonů by mu mělo na vše stačit, ale Harry se zamyslel, jestli sem nepojede celý rok, bude potřebovat něco více a teta Petunie mu určitě nic nedá z toho, co si vezme pro sebe. Natáhl se tedy po měšcích, kterých v trezoru pár bylo, a nasbíral si oněch sto zlatých mincí do jednoho a následně i do druhého si nasbíral stejnou částku, tento měšec ale pečlivě schoval.

„Vše?“ zeptal se skřet, kterému bylo jedno, kolik si bere, hlavně aby brzo vypadl.

„Ano,“ řekl rychle Harry a vydal se pryč, očekával, že profesorka Prýtová mu zkontroluje, jestli si opravdu vzal jenom sto zlatých mincí, ta se na něj jenom usmála a neřekla nic. Za chvíli nakoupili společně knížky, kotlíky, přísady – u těch se zdrželi dlouho, protože profesorka nadšeně o všech povídala, dále se zastavili u potřebách pro bylinkářství, kde se zdrželi ještě déle. Harry jenom s úsměvem poslouchal, profesorka mu připomínala věčně nadšenou učitelku, která mu pomáhala s čtením.

„Nákup oblečení je dost soukromá věc, budu na tebe tedy čekat venku a jak je moji dobrou tradicí, koupím nám zmrzlinu, člověk přece nemůže poprvé navštívit nový svět a neochutnat jejich dezert že?“ usmála se na něj, „zmrzlinářství je hned támhle,“ ukázala na jeden z domů, „kdyby se cokoliv stalo, necítil ses bezpečně, přijď mi naproti ano?“

Harry jenom s úsměvem pokýval, bylo to od profesorky hezké, ale i když neměl rád dav lidí a všemi možnými způsoby se mu radši vyhýbal, překvapivě se nebál cizích míst, možná až přehnaně je prohledával. Harry trávil čas v knihovně, v parku, různých uličkách a zákoutích, v klubu, kde se učil, hrál na nástroj a malovat a všechno to jednoho dne byli cizí místa, než je poznal. Stejně jako tento krámek a celá tato ulice, tady na jeho vkus bylo jenom prostě hodně lidí, jinak by to tu prohledal lépe.

Když vstoupil dovnitř, okamžitě si ho všimla baculatá paní, ale její úsměv byl taktéž příjemný, takže jí ho Harry jemně opětoval. „Někdo schopný ti koukám už pár oblečení přeměnil,“ podívala se na něj, „ale přeměněné oblečení nevydrží navždy a každý malý čaroděj potřebuje oblečení svoje. Nastupuješ do Bradavic?“

„Uhm,“ souhlasně kývl.

„To už jsi dneska několikátý a všichni odešli spokojeni. Pojď, seberu ti míry, upravím oblečení na tebe a budeš moct jít zpět za profesorkou, kterou jsem viděla za oknem,“ a s tím jej posadila a samohybný metr jej začal měřit. „Profesorky Prýtové se drž, je velkým specialistou v bylinkářství a všichni pilný studenti v jejích hodinách odcházejí s nejlepšími známkami.“

„Budu,“ souhlasil Harry.

„Tak míry máme, teď už to jen dát dohromady, zatím si tady sedni a já to přinesu,“ a s těmito slovy tam zůstal Harry sám ve svých myšlenkách. Kouzelnický svět vypadal zatím fajn, lidé byli úsměvní a ochotní, možná mu opravdu bylo předurčeno tu být.

***

Druhá Harryho návštěva Příčné ulici už nebyla tak příjemná, teta Petunie je nechala odvést strýčkem poblíž vstupu a poté, co jim hostinský otevřel, zamířili rovnou do banky. Teta Petunie obvykle dostala to, co chtěla, a tak když se zastavila u okénka se skřetem, dokázala si domluvit setkání s nějakým čarodějem, který tam byl zaměstnaný přesně po potřeby rodičů, který nerozumí kouzelnickému světu. Harry opět maskovaný čekal na jedné z laviček asi třicet minut, než přišla teta zpět.

„Pojď,“ pověděla mu a společně se vydali do ulice. Když vyšli ven, vrátila mu s nechutí klíč, Harry očekával, že si ho nechá, takže byl lehce překvapen. „Jeden z tvých lidí tvrdil, že je nezákonné, abych měla klíč já u sebe, že jsi poslední svého jména a musíš mít klíč tedy u sebe.“

Harry jenom kývl, když už bude mít prázdný trezor, aspoň od něj bude mít klíč.

„Taktéž jsem se dozvěděla, že jedna ta zlatá mince má hodnotu pět liber, což se mi zdá dost málo, přece jenom je to zlato, ale bylo mi jasné, že váš svět by se dozvěděl, kdybych se snažila je roztavit a poslat je do oběhu jen tak, jistě by se dostalo zpět k nám, na všechno máte ty vaše čáry,“ pověděla tiše Petunie, Harry chápal, že mu říká něco ve stylu, jelikož nemůžu okrást váš svět, vezmu si ty peníze rovnou od tebe. „Každopádně maximální výběr tvého trezoru je jednou měsíčně tisíc těch vašich galeonů, což jsem vybrala a nechala si to převést na naši měnu a jenom pár si jich nechala, protože mě něco napadlo.“

Harry jenom kýval, nechtěl tetu naštvat, mezi ní a peníze se stavět nechtěl.

A tak společně šli cestou zpět, kde se teta Petunie zastavila a bez nějakého dlouhého přemýšlení zmizela do jednoho z obchodů, kde Harry s paní profesorkou kupoval svůj kotlík. Harry nečekal dlouho a teta vyšla ven se zlatým kotlíkem a jenom pokynula Harrymu, ať jde za ní.

Harry nebyl nejbystřejší kluk, ale pochopil, že teta Petunie bude chtít ten kotlík prodat nějakému sběrateli, protože vypadá obyčejněji než zdobená mince a vydělat na tom, co nejvíce. Harry jenom sklopil oči a následoval, ty peníze stejně už nebylo jeho, takže bylo asi nejspíše jedno, co s nimi bude jeho rodina dělat.

**

Harry dostal podrobné informace, jak se dostat na nádraží, a tak tam trefil jednoduše, horší bylo, když viděl kombinaci třech věcí, velké schody do vlaku, těžké kufry a slabé ruce. Harry si jenom mohl povzdychnout. Položil jeden kufr vedle dveří a druhý postupně schůdek po schůdku zvedal nahoru.

Harryho ale vylekal lehký smích, takže kufr pustil a ten mu s rámusem spadl zpět na zem. Ještě že začal s kufrem, kde měl oblečení a ne věci, co by se mohli rozbít.

„Omlouvám se,“ ozvalo se rychle a pak uslyšel jenom rychlé kroky. „Nečekala jsem, že tě vylekám, jsi v pořádku?“

„Já n-nespadl,“ poukázal, že to byl kufr, co není v pořádku.

„Správně,“ pousmála se dívka. „Reparo,“ pověděla, a i ten nejmenší škrábanec na kufru zmizel. „Dovol mi ti pomoci,“ a s tím mu kufry vyletovala nahoru a Harry nestačil dělat nic jiného než koukat. „Pocházíš z mudlovské rodiny že? Nikoho jiného by nepřekvapilo, že ti kufry vzlétly nahoru.“

„Ano.“

„Ještě jednou se ti omlouvám, byl ale na tebe vtipný pohled,“ mrkla na něj a Harry si ji poprvé prohlédl, dívka byla jistě o několik let starší. „Nevím, jestli jsou prváci čím dál menší nebo kufry větší, ale musíš uznat, že to bylo trošku komické. Příště se neboj zeptat, od toho jsme tu my,“ poukázala na svůj odznak. „To znamená, že jsem prefekt, naším úkolem hlavně dnes je vám poradit či případně pomoci.“

„T-to jsem ne-věděl.“

„Očividně,“ znovu se na něj usmála, „pojď, doprovodím tě k nějakému volnému kupé, jsi tady dost brzo, takže si můžeš vybrat.“

„Je nějaké, k-kde budu sám?“ zadoufal Harry.

„Nejsi fanda tlačení se?“ podívala se na něj, „hm, co s tebou,“ zamyslela se, „no… pověděla jsem, že prefekti jsou od toho, aby pomáhali, tak něco vymyslíme, pojď za mnou.“

Beze slova došli až k jednomu kupé, kde byl pouze jeden kufr. „Toto je prefektské kupé, aktuálně v něm budu sedět já a můj kolega Robert, což mi připomíná, ani jsem se nepředstavila. Penelopa Clerwaterová, prefekt Havraspáru,“ a s tím mu podala ruku.

„Harry Potter,“ řekl Harry, jeho jméno byla jedna z mála slovních spojení, co dokázal říct, aniž by se zakoktal.

„Kdo by to byl řekl, že první den své nové pozice málem zničím Harrymu Potterovi kufr,“ zasmála se Penelopa, „neříkal jsi, že pocházíš z mudlovské rodiny? Rodina Potterů je hodně známá jako kouzelnický rod.“

„Vy-růstal jsem s tetou.“

„No v tom případě musím využít tohoto momentu a povědět ti vše, co je úžasné na Havraspáru a převést tě na naši stranu!“ pověděla nadšeně a pomohla mu s kufrem nahoru, následně otevřela okno a vystrčila hlavu ven. „Roberte!“ zakřičela.

„No?“ ozval se chlapský hlas.

„Nechám to venku na tobě, mám tu důležitý úkol!“

„Důležitý úkol,“ odfrkl si pobaveně, „jestli tě najdu spát, tak si mě nepřej.“

„Výborně!“ zavřela nadšeně okno. „Takže,“ protáhla to slovo a otočila se zpět na Harryho, „prefekti, když vlak jede, se potulují po vlaku a pomáhají ostatním studentům, takže tu budeš, až se vlak rozjede, sám. Ale na oplátku si vyslechneš příběh o kráse Havraspáru a mé velmi nenápadné naznačení, že by si k nám výborně zapadl. Co na to říkáš?“ sedla si naproti němu s úsměvem.

„Zní fé-r.“

„Takže,“ protáhla znovu, „důvod číslo jedna…“ a s tím nadšeně spustila skoro až nacvičený seznam věcí, proč je Havraspár nejlepší. Naštěstí byla tak hodná, že mu řekla o všech kolejích, protože mu naznačila, že stejně jako jeho hůlka si vybrala jeho – alespoň podle pana Olivandera, tak kolej si vybírá jistým způsobem studenta. Harry si ale pamatoval slova, když si kupoval svou hůlku, že se od něj očekávají velké věci, stejně jako se očekávali od toho, jenž mu zabil rodiče a se kterým měl sesterskou hůlku.

Formát pro tisk