Druhá kapitola
Za zrcadlem
Petunie Dursleyová byla tradiční žena žijící v obyčejném řadovém domě v klidné ulici. Mezi její záliby patřilo zahradničení a aktuálně starání se o nového člena její rodiny. Osud si ale nejspíše přál, aby se starala o dva nové členy, neboť jedné teplé noci našla svého synovce doslova ležet před jejími dveřmi. Petunie byla, jak už bylo řečeno, tradiční žena. To ovšem neznamenalo, že byla hloupá. Věděla moc dobře, co se muselo stát, aby se její synovec objevil v jejím sousedství. Chvilku ignorovala tiše oddechující balíček u vstupních dveří a vyšla až na silnici a rozhlédla se do obou směrů. Někde tam mimo její zrak stál nějaký pošuk s hůlkou, mutant, jakým byla i její sestra. Petunie znala jenom pár lidí z toho jejich divného světa, ředitel Brumbál, který jí před zhruba desítkou let řekl, že i když byla ona a její sestra stejné krve, vychování a možná i povahy, takže pouze Lily může nastoupit do jeho prestižní školy. Dále to byl Severus, ten, co okouzlil Lily řečmi a vytvořil mezi sesterským poutem propast, která nešla překročit. Posledním člověkem byl James Potter, muž, který její sestru od ní vzal a podle dítěte, které stále spalo, ji a sebe zabil. Petunii nemohl tedy nikdo vinit, že nesnáší cokoliv, co má co dočinění s magií, protože jediné, co pro ni magie udělala, bylo to, že jí zničila rodinu a přinesla starosti navíc.
Lily ale jednou více než naznačila, jak oni čarodějové dokážou vše lépe než obyčejný lidé, takže aniž by musela křičet a vyvolat nepříjemné drby, jednoduše do ticha řekla to, co všichni čarodějové museli pochopit. „Poskytnu mu střechu nad hlavu, nakrmím ho, ale všechno mi to do jedné libry zaplatíte,“ a s tím se otočila na patě, vzala svého synovce a donesla ho domů.
„Petunie? Kdo to byl?“ ozval se ze schodů její manžel.
„Pojď dolů, musíme si promluvit,“ odvětila a zamířila do kuchyně, kde košík, či co to mělo být, položila.
Vernon nebyl až tak zvyklý na chladné odpovědi, a tak se vydal potichu až do kuchyně, kde okamžitě poznal, co změnilo náladu jeho ženy. „Kdo to je?“
„Harry,“ pověděla Petunie, když si četla lehkou zprávu, co ležela s Harrym. „Pamatuješ na mého synovce, kterého jsme nikdy neviděli že?“ zamračila se na dítě s ironií toho, že její sestra jim dítě za života ani nepředstavila.
„A proč se tu teď objevil? Kde je jeho rodina?“
„Mrtvá, podle této zprávy je zabil nějaký jejich terorista a Harry nemá kam jít.“
„Tak jej mohl někdo odvézt do nějakého dětského domova či nemocnice ne? Mám ho tam vzít teď? Netuší, jak to u nás funguje?“
Petunie se ještě jednou podívala na malého Harryho, na chvilku se zamyslela a následně zakroutila hlavou. „Máme o pokoj navíc, vyděláváš dost peněz, dokážeme se postarat o dítě navíc.“
„Děti se jen tak neobjevují, nemůžeme si jen tak nechat cizí dítě, ať už je to tvůj synovec nebo ne.“
„Ty mutanti nejsou úplně hloupý. Harry má všechny potřebné papíry, stačí je jenom podepsat a uschovat.“
„Něco nezákonného co? Je to stejné, jak si povídala, že dokážou mazat vzpomínky,“ zamračil se Vernon.
„Určitě, to dítě se jistě nenarodilo v nemocnici, aby jeho informace někdo vyplnil, všechno je to určitě zfalšované,“ odfrkla si Petunie, tak si tyhle čarodějové žili, vše, co jim nešlo pod ruku, vyřešili jejich čáry.
„Nechám to na tobě, ale opravdu se chceš o něj starat?“ zeptal se naposledy Vernon.
„Ovšem, že nechci, ale nemáme na výběr,“ rozhněvala se nad situací. „Buď to uděláme dobrovolně, nebo se zítra probudíme a někdo tě s hůlkou donutí se o něj starat, a to ještě když budeme mít štěstí. Jejich svět je zlo a my nedokážeme bojovat proti něčemu, co nevidíme,“ odmlčela se Petunie na moment a snažila se uklidnit. „Jedenáct let pod naší střechou než vypadne do jejich světa a pak nám oni zaplatí úplně vše i s úroky za to, že jsme ho tu nechali. Ber to prostě jako dlouhodobou investici, která se vyplatí.“
„A ty peníze dostaneme?“
„James Potter byl zbohatlík, a jelikož tohle dítě nedostal nikdo jiný, zdědil vše Harry a jakmile mu bude jedenáct, dostane k tomu všemu přístup. Platí vše zlatem, dokážeš si to představit?“
Vernon se na chvíli zamyslel a pak kývl. „Furt jsem tvrdil, že náš svět je lepší než ten jejich zvrácený, jsem slušný člověk a postarám se o to dítě, ale není to můj syn a nikdy nebude.“
Petunie se ještě naposledy zamračila na dítě na stole. „To opravdu nikdy nebude.“
**
Dítě může mít vše na světě, hračky, sladkosti, vlastně cokoliv, na co si vzpomene, ale když tyto věci nemá s kým sdílet, když si nemá, s kým co povědět, je to jako kdyby neměl nic. Možná to neplatilo pro všechny, lidský mozek je složitý objekt, který nejde tak jednoduše pochopit nebo vymezit, ale když se někdo podíval na Harryho Pottera, musel poznat, že něco není v pořádku.
„A t-tak princ po-porazil d-draka,“ vykoktal ze sebe zdlouhavě Harry, když dočetl stránku a podíval se na paní učitelku před sebou.
„Výborně, Harry,“ pochválila jej, „budeme zase pokračovat příští týden, abychom se dozvěděli, jak to dopadne že?“ a Harry jenom lehce stydlivě kývl, také chtěl vědět, jak ten příběh skončí. „Tak si vezmi brašnu a pošli mi sem tvoji tetu, ano?“
Harry poslušně znovu kývl, zvedl ruku, aby zamával na rozloučenou, ale v půlce pohybu si to rozmyslel, sklopil hlavu a odběhl splnit, co měl.
„Přála jste si mě vidět?“ zeptala se Petunie poté, co za sebou zavřela dveře. Neměla ráda tyto schůzky, a tak doufala, že tato bude co nejkratší.
„Jak pokračuje cvičení?“
„Dělám vše, jak jsme byli domluveni,“ což byla samozřejmě pravda, Petunie si nemohla dovolit udělat nějaký přehmat, všechno muselo vydržet, než bude jejímu synovci jedenáct let a zmizí na většinu času z jejich života. Možná, že kdyby byl Harry normální jako Dudley, byla by to pro ni menší přítěž, ale takhle musela utrácet peníze, věnovat čas všem těmto extra věcem jenom proto, že Harry nedokázal pořádně ze sebe dostat kloudnou větu v době, kdy Dudley dokázal číst Vernonovi jeho obchodní noviny. Stačilo, aby Harry nebyl takový slaboch a mohli se mít všichni lépe, on mezi ostatními mutanty a oni sami v normálním světě, takhle ale jednoduché to být nemohlo. Harry byl díky svým problémům s řečí a vystupováním vytipován jako někdo, komu může být ubližováno doma, a tak měli na návštěvě sociální službu. Ona i její manžel museli podávat výpovědi, její synovec byl kontrolován u doktora, jestli nemá nějaké staré zranění. No, a když nic nenašli, pojali to jako, že Harry není v hlavě úplně v pořádku, a tak mu museli platit tyhle extra vyučování, protože ne na vše stát přispíval. Jako by nestačilo, že má svůj pokoj a všechny hračky, které Dudley už nechce.
„A žádné problémy?“ zeptala se učitelka.
„Nic neobvyklého, jde to stále pomalu.“
„Musíte mít trpělivost, paní Dursleyová,“ usmála se na ní, „Harry je ještě ve věku, kdy všechno může dohnat, jen mu musíme věnovat potřebnou péči.“
„Samozřejmě,“ kývla Petunie.
„Příští lekci bych si s Harrym udělala v přírodě, našla jsem nějaké informace o nové metodě a ráda bych ji vyzkoušela.“
„Jak si přejete, jen mi pak prosím pošlete účet jako vždy.“
„Jsme tedy domluveni, tak na shledanou za týden,“ a s těmito slovy se obě ženy rozloučily a Petunie zamířila s Harrym domů, tohle bude ještě dlouhý den, a to se ani nebavila o tom, že to budou dlouhé roky, než bude Harry z jejich života pryč.
**
„Jak to šlo?“ přivítal ji Vernon doma, když poslali Harryho do jeho pokoje.
„Další peníze navíc,“ zamračila se Petunie.
„Hm,“ odfrkl si Vernon, „hodí nám toho kluka na starosti a pak jsou s ním takové problémy.“
„A ještě jako by naznačovali, že je to naše chyba,“ nepřestávala se Petunie mračit, „deprivace, jako kdyby toho neměl dostatek.“
„Nemůžeš to tak brát, jenom my víme, že takový oni mutanti jsou,“ obejmul Vernon svou manželku, „ale už jenom pár let a budeme mít klid.“
„Už aby to bylo,“ nechala na sobě vidět zhnusení nad tím, co musí snášet, důležité ale bylo to, že Dudley byl její miláček a žádné tyto problémy od jejich nezvaného hosta nechytil, to byl jeden ze dvou důvodů, proč ho tu trpěli a pak peníze, na peníze se nedalo v žádném případě zapomenout.
**
Harry neměl ve škole žádné přátele, ale aspoň věděl proč, jeho spolužáci mu to s výsměchem rádi vysvětlili. Nikdo nechtěl kamarádit s někým, kdo nedokázal ze sebe dostat pořádně větu a občas se počůral. Harry samotu ale zvládal čtením knih, knihám totiž nevadilo, že neumí moc mluvit, knihy nepotřebovali jeho slova, aby mu poskytli svůj příběh. Pravda ale byla, že ne všem slovům v knihách rozuměl, ale ta hodná paní, co ho učila mluvit, vždy našla takové knihy, kde bylo hodně obrázků a jednoduchá slova a v této byl dokonce i drak!
A tak Harry trávil čas buď ve škole, u té hodné paní anebo doma ve svém pokoji. Teta Petunie se sice na něj nikdy neusmála, ale vždy pro něj měla jídlo nebo čisté oblečení a strýc na něj skoro nikdy nepromluvil, ale pravidelně mu nosil knížky, které paní učitelka doporučila nebo ho odvezl do školy. Byla jenom škoda, že Dudley nebyl jeho kamarád, ale když viděl, jak Dudley občas dělá neplechu a tahá holky za vlasy nebo hází mokrou houbou na tabuli po spolužácích, možná byl i rád, že si jej Dudley nevšímá.
**
Harrymu bylo dáno na jeho desáté narozeniny velký dárek, jeho teta a strýc jej vzali do zoo. Dudley mu sice v autě pošeptal s úšklebkem, že to on chtěl jít do zoo, a tak aby mu nemuseli nic k narozeninám dávat, tak tuhle návštěvu nazvali jako dárek. Harry si ale nestěžoval, protože měl zvířátka rád. Nejdříve měl z nich strach, teta Marge měla zlé psy a dost ho děsili, ale když jej paní učitelka vzala na nějakou léčbu s hodnými psi, bylo to hned lepší. Paní učitelka povídala, že hraní si s vycvičenými psi pomáhá a měla asi pravdu, a tak jednou měsíčně si chodil hrát s dvěma pejsky.
Zoo byla ale téměř prázdná v tuhle hodinu, a tak si mohli všechno prohlédnout zblízka, bylo úsměvné poslouchat různé zvuky zvířátek a některé si mohl dokonce i pohladit. Jeho návštěva se ale troška změnila, když dorazil do malé tmavé místnosti, kde byli pavouci, plazy a hadi.
Strýc a Dudley se šli podívat do vedlejšího pavilonu na krokodýly, a tak s lehkým odstupem tam s ním byla jenom teta.
Harry si procvičoval tady mluvení tím, že u každého zvířátka se snažil vyslovit jeho jméno jak v jeho rodném jazyce, tak v latině, nikdy to ale nevyvolalo takovou reakci jako teď.
„Jo tak mi tu říkají,“ odpověděl mu had, aniž by se pohnul.
„Ty umíš anglicky?“ pověděl Harry nadšeně, aniž by se zakoktal, což jeho nadšení ještě posílilo.
„Ne ty mluvíš mojí řečí,“ reagoval had.
„Umím hadsky?“
„Náš jazyk není pojmenovaný nebo aspoň mi nikdo neřekl, že ano,“ odvětil had a přiblížil se ke sklu, „ani mi nikdo neřekl, že potkám dvojnožce, co bude mluvit naší řečí, ale z nějakého důvodu mě to ani nepřekvapilo, jako kdyby každý mého druhu věděl, že se něco takového může stát… zajímavé,“ zasyčel had.
„Co to tedy znamená, že můžu mluvit s tebou?“
„Normálně bych řekl, že máš štěstí, ale něco mě nutí říct, že jsi výjimečný,“ nyní had zasyčel trošku nebezpečně, „nevím proč, ale něco mě nutí ti odpovídat pravdu a z části tě i poslouchat, jako kdybych byl začarován.“
Harry chtěl něco odpovědět, ale zastavila ho ruka na rameni.
„Ty mu rozumíš?“ zeptala se zamračená teta.
„A-ano, teto,“ pověděl Harry, nyní už se ale zakoktal.
„Tak se s ním rozluč, budeme si muset o tomhle doma promluvit,“ pověděla mu vážně, otočila se a odešla z pavilonu pryč.
„Budu muset jít,“ otočil se Harry zpět.
„Chápu,“ podíval se had směrem odkud jeho teta odešla.
„Můžu pro tebe něco udělat, než odejdu?“
„Mám vše, co potřebuji, spíše udělej něco pro sebe,“ odvětil mu had, „nejdříve si zjisti, jaký mají ostatní dvojnožci názor na mluvení s hady, než jim řekneš, že to dokážeš, nebo by se mohlo stát, že budeš v podobné kleci jako já.“
Harry se trochu otřásl, to znělo děsivě. „Děkuji za radu, třeba se ještě někdy uvidíme.“
„Nemyslím si, že si tě budu pamatovat,“ pověděl had upřímně, „něco mi říká, že tohle není normální a za chvíli zapomenu, že je běžné mluvit s lidmi a vrátím se zpět ke svému životu.“
„Ale já na tebe nikdy nezapomenu, to snad stačí ne?“ snažil se Harry usmát, „jsi navždy už můj kamarád,“ shrnul to.
„Děkuji,“ zasyčel had jednoduše a stočil se zpět do klubíčka, „měj se, malý dvojnožče.“
„Ty také, pane hade,“ a s těmito slovy Harry vyšel ven a teta mu pokynula, ať jde za ní, něco mu říkalo, že ať s ním bude probírat cokoliv, bude to opravdu až doma v jeho pokoji.
**
„Tohle je důležitý rozhovor, takže mě budeš dobře poslouchat,“ sedla si na židli Petunie a podívala se na Harryho, který seděl na posteli. „Zaprvé nikomu tady nebo ve škole nebo ve městě neřekneš, že umíš mluvit s hady. Tvůj strýc i Dudley vědí, že jsi… jiný, ale nechtějí, abys jim to připomínal, takže nebudeš otravovat ani je, rozumíme si?“
„Ano, te-to.“
„Výborně,“ zamračila se lehce, „a teď to druhé, ty a já nejsme stejní. Vypadáme stejně, ale stejný nejsme. Pamatuješ jeden ten příběh, jak vedle lidí existovali i trpaslíci? Tak tohle je něco podobného, narodil ses jako čaroděj, protože tvoji rodiče byli také čarodějové. Jenže vy a my spolu normálně nekomunikujeme, žijeme ve stejném světě, ale vy máte domy, které jsou neviditelné pro nás, chodíte do neviditelných škol a nakupujete v neviditelných obchodech, rozumíš zatím?“
Harry jenom kývl.
„Normálně by ses narodil v takovém neviditelném domě a nás třeba ani nenavštívil, i když jsme tvoji příbuzní, ale tvoji rodiče zemřeli a z nějakého důvodu asi nemáte rodiny, které by se postarali o malé děti. Jelikož mají nejspíše zjištěné, že existuje někdo z tvojí rodiny, kdo nebydlí v neviditelných domech, dali tě nám. Jsme slušná rodina a v našem světě, kde jsme tě vychovali, jsou děti chráněné a radost, takže jsme se tě na rozdíl od tvého světa ujali a vychovali.“
„Děkuji,“ odvětil Harry, jak bylo od něj jistě očekáváno.
„Hm,“ řekla mu jen jeho teta, „až ti bude jedenáct let tak někdo z těch, co tě tu zanechal, tě vezme do jejich školy, abys uměl dělat i jejich věci. Až ten den přijde, tak s nimi odejdeš.“
„Ano, teto.“
„Starat se o dvě děti ale není nic levného, takže až se dostaneš k penězům, co ti tvoji rodiče zanechali, vše, co nebudeš potřebovat, nám předáš.“
Harry jenom kývl souhlasně.
„Jsem ráda, že si rozumíme. Nemám ale žádné knihy ani informace o tom, jak váš svět vypadá, takže se mě na to neptej, vše ti vysvětlí až ti bude jedenáct,“ a s těmito slovy bez rozloučení odešla. Harry měl stejně mnoho věcí na přemýšlení.
|
Autor: Amren Vydáno: 4.11.2019 14:14 Přečteno: 790x Hodnocení: neohodnoceno |
Formát pro tisk
. Šťastné a veselé, drazí čtenáři a hodně zdraví, bude se určitě hodit.
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
Je to zaujímavé. Znamená to že sa niekto iný stal Temným pánom alebo to bola len nehoda. Uvidíme :)
Následující díly napoví, jak jsou tyto příběhy propojený a že ne všechno je tak jednoduché, jak se zdá. To tajemství a neznámo je dle mého jedno z předních věcí, co tento příběh nabízí a všechno se to postupně objeví. Děkuji za aktuálně jediný komentář, moc si toho vážím.
Tak momentálne si to ľudia prečítali 55x takže dúfam že okomentujte to aj niekto iný. Ale ja sa medzi tým budem tešiť na ďalšiu časť