První kapitola

Za zrcadlem

Horácio Křiklan si užíval dalšího krásného večera v důstojné společnosti. Neuběhl ani měsíc od začátku školního roku 1943 a už musel uspořádat další setkání svého klubu, aby viděl všechny ty natěšené a nadané tváře před sebou. Kdyby Horácio cítil nutnost se pochválit, tak by pověděl, že má rád všechny své studenty a je i díky tomu skvělým učitelem, ale každý věděl, že některé studenty má přece jen raději než ostatní a pro ty vyvolené vždy chtěl to nejlepší. No a ten nejvyvolenější seděl právě před ním.

„Říkám vám, Tome, z vás bude jednou Ministr kouzel!“ zasmál se Horácio nahlas, když si pochutnával na ananasových kouskách, které mu právě onen oslovený přinesl.

„Nevím, jestli je politika pro mě,“ usmál se Tom Riddle. „Ministrem kouzel by měl být někdo z lepší rodiny, než jsem já,“ na jeho větu se ostatní studenti lehce zasmáli, tušili, z jakého rodu Tom pochází.

„Hloupost! Podívejte se na své schopnosti, vy určitě pocházíte z dobrého rodu!“ odmávl jej s humorem Křiklan, chtěl následně pokračovat v lehkém lichocení, ale z ničeho nic jeho hodiny ohlásily, že už je pozdě. „Tolik hodin! Budeme se muset pro dnešek rozloučit! Ti, co mi ale nedodali ještě své úkoly, tak ať tak rychle učiní, to bych ani vám neprominul,“ s úsměvem lehce zahrozil.

Horácio se vydal prozatím umýt nádobí, než všichni odejdou, ale neušlo mu, že právě jeho nejoblíbenější student schválně zdržoval.

„To platilo i pro vás, Tome, jste prefekt, musíte jít ostatním příkladem.“

„Jenom pár otázek, pane profesore.“

„Co s vámi mám dělat,“ usmál se na něj Horácio, „tak povídejte.“

„Při mém pilném studiu jsem narazil na jeden termín… Viteál. Říká vám to něco?“

Horácio Křiklan byl velký profesionál, ale ani on nedokázal zastavit ten mráz, co mu právě přešel po zádech. Nitrobrana ale naštěstí zafungovala dobře a rychle, jakmile se na ní více koncentroval, takže dokázal alespoň po pár vteřinách zastavit klepot rukou.

„Kde jste k tomu termínu přišel, Tome? Není to něco, na co by bylo mnoho knih.“

„Právě v jedné z knih jsem našel zmínku, a tak mě napadlo, že neexistuje nikdo povolanější, než jste vy. Kouzelník vašeho kalibru musí vědět vše o tajemstvích magie, a tak mě napadlo, že se zeptám…“

„Je pravda, že o tom něco vím, nás nadané čaroděje zajímají různé věci,“ snažil se usmát, ale úsměv měl stále jaksi zamrzlý. „Viteál ale je zrovna to, co by mělo patřit za hranice našeho zájmu, je to ta nejtemnější magie.“

„Tak alespoň nějaká základní fakta? Chci to pochopit.“

„Ovšem,“ odmlčel se na chvíli Horácio, „mám dokonce ty základní fakta sepsané… a moc dobře uschované a zabezpečené samozřejmě… přijďte zítra za mnou o půlnoci a můžeme si o tom promluvit. Nesmíte ale o tom s nikým mluvit, rozumíte?! Je to samozřejmě vše jen teoretické,“ počkal si Horácio až mu Tom souhlasně kývne, „ale i tak to musí zůstat mezi námi.“

„Samozřejmě, pane,“ usmál se na něj Tom.

„Jestli najdete ještě nějakou dobrou láhev vína, odhaduji, že ji budu zítra potřebovat,“ vynutil Horácio ze sebe smích.

„Ovšem, nenechávám vás povídat bez ničeho dobrého,“ vrátil mu lehký smích Tom, „děkuji, pane profesore, zítra o půlnoci na viděnou.“

„Dobrou noc, chlapče,“ rozloučil se s ním Horácio a skoro v duchu počítal vteřiny, jakmile se dostal na číslo sto, zapadl tíhou tohoto rozhovoru do svého křesla a zděšeně sledoval třes svých rukou. Nahmatal ale i tak svou hůlku a postaral se ještě o lepší bezpečnost svého kabinetu. Několik dlouhých minut jenom popíjel silnější alkohol a snažil se uklidnit své tělo, uklidnění ale nepřicházelo. Tomu, čemu se chtěl vyhnout, věděl, že se nevyhne, byla to doslova otázka života a smrti.

Došel si tedy pro letax, následně jej vhodil do krbu a pověděl jméno, které se vázalo ke slibu, ke kterému doufal, že nikdy nedojde. „Sirius Black“.

**

Sirius Black, či oficiálně Sirius Black II už spal, když jej vzbudil domácí skřítek.

„Co se děje?“

„Krátura se omlouvá, že vás budí,“ uklonil se skřítek uctivě, „Krátura si ale pamatuje váš příkaz, že když se ozve Horácio Křiklan, má Krátura dát vědět. Horácio Křiklan čeká dole v krbu.“

Sirius se zamračil, něco mu říkalo, že tuší, o co tu jde. „Vyřiď Horáciovi, že za pět minut jsem dole.“

„Krátura vyřídí,“ uklonil se ještě jednou skřítek a zmizel.

Sirius byl hrdý na svou pověst, vzhled, výstup a vše, co jej dělalo hlavou rodiny Blacků, ale některé situace vyžadovali rychlost, a tak na svůj noční úbor nahodil jenom plášť, rychle se podíval do zrcadla a zamířil ke krbu. „Horácio,“ přivítal hlavu svého známého a jedním povelem ruky dal rozkaz Kráturovi, aby je nikdo nerušil. „Co je tak důležitého, že to nepočkalo do rána.“

Horácio se ale na něj zle zatvářil. „Nejsem tu proto, abych se zeptal, jak se máš,“ osočil ho, že mu pokládá takto hloupou otázku.

„Ovšem, na to máš své studenty,“ odvětil s náznakem na jeho klub, kde mu každý leze skoro až do zadku.

„Nezapomeň, že tvoje vnoučata jsou taktéž moji oblíbení studenti, vždy jsem se o tvou rodinu staral,“ vyčetl mu lehce Horácio.

„Ale proto jsi mě nenavštívil, kdyby se něco stalo například Orionovi, hádám, že by se ozval ředitel a ne ty.“

„Jde o náš slib samozřejmě,“ pověděl Horácio a tím na pár vteřin úplně zastavil konverzaci a jenom praskání krbu zabraňovalo tomu, aby se rozrostlo úplné ticho.

„Kdo?“

„Můj student, Tom Riddle, nejspíše nejnadanější student od dob Albuse Brumbála.“

„Kolik mu u Merlina je?“ zděsil se Sirius.

„Šestnáct.“

„Tak mladý,“ povzdechl si Sirius nahlas, „začínám si vybavovat, prefekt že? Orion vyprávěl, že má omotaný celý Zmijozel kolem svého prstu.“

Horácio si ofrkl. „Omotaný celé Bradavice spíše, studenti jako je on, se objevují zřídka, je tedy jasné, že jsou velmi oblíbení.“

„A zrůdy,“ zabodl Sirius do Horácio pohled. „O tomhle jsme se už bavili, Viteál je zrůdnost a musí být vymýcena z našeho světa.“

„Pamatuji si,“ zavrčel skoro až Horácio, „dal sis záležet, abych si to pamatoval, málo kdo zapomene na něco, co jej zabije.“

„Neporušitelný slib byla nutnost,“ nesnažil se hrát Sirius nějakého dobráka, „nenáviď mě za to, ale oba víme, že kdybych si jej nevyžádal, dnes by si tu nebyl. Znám tě, něco bys tomuhle mladému zázraku pověděl a za pár let bychom tu měli Grindelwalda verze dvě.“

„Nemůžeš vědět,“ odsekl mu Horácio.

„Máš pravdu,“ souhlasil Sirius, „jeho osud a budoucnost byly zpečetěny, jakmile se začal zajímat o Viteálech.“

„Takže jej zabiješ.“

„Nejdříve z něj vytáhnu všechny informace. Pokud bude nevinný, upravím mu paměť a nechám jej být… jestli ne…“ nedopověděl schválně Sirius, když se ale podíval na Horácia, tak si všiml, že si stírá slzy rukávem. Samozřejmě dělal, že nic takového neviděl, muži přece nepláčou.

„Co ode mne potřebuješ?“ dostal ze sebe Horácio.

„Kdy se můžeme setkat?“

„Slíbil jsem mu, že mu povím zítra o půlnoci vše o Viteálech ve své kanceláři.“

„Budu tam,“ řekl Sirius nekompromisně, „počkej na mě zítra v osm večer v Prasinkách a zařiď nějakou cestu k tobě, aniž by o nás někdo věděl.“

Horácio jenom kývl. „Dobrou noc tedy.“

„Nemyslím si, že spánek je to, co dnes přijde, Horácio. Vím, co musím zítra udělat a něco takového tě spát nenechá,“ ukončil svůj rozhovor Sirius a za malý moment už tam zbyl sám.

„Kráturo!“ počkal si, až se skřítek objeví, „připrav mi nějaké jídlo do mé pracovny, něco proti spánku a mé rodině případně vyřiď, že nechci být rušen,“ a bez toho, aniž by čekal na nějakou odezvu, se vydal pryč. Všechno musí zítra vyjít, jinak bude svět ještě horší místo, než je.

**

Bylo to trochu složitější, ale jak předpokládal, mnoho kouzel a několik tajných cest stačilo, aby se s Horáciem dostal až do jeho kabinetu. Sirius nebyl hlupák, a tak si dokázal přiznat, že ředitel Dippet o nich možná mohl vědět, jestli se zaměřil na různá lokalizační zaklínadla a bariéry, které měly Bradavice k dispozici. Samozřejmě ale udělal vše proto, aby nikdo nevěděl, že tu byl zrovna on, včetně vypití mnoholičného lektvaru.

„Je ti jasné, že strašně riskujeme,“ pověděl mu Horácio, který nikdy neměl odvahy na rozdávání.

„Ano,“ pověděl Sirius jednoduše, „riskujeme smrt tisíce lidí, jestliže nezabráním té zrůdě v tom, co začal.“

„Stále může být nevinný,“ chtěl věřit Horácio.

„Ovšem, ale taktéž nemusí a od toho jsem tady.“

Horácio si jenom těžce povzdychl. „Jaký je plán tedy?“

„Slíbil jsem ti tenkrát, že pokud si to budeš přát, tak tě z toho vynechám. Dám ti tedy na výběr. Až Tom Riddle přijde, můžeš mu dát vypít nějakého lektvaru, který jej odstaví, pokud si na to ale netroufáš, prostě jej odstavím sám pomocí hůlky.“

„A co nějaký příběh? Nemůže se jen tak ztratit z mého kabinetu, byl bych hlavní podezřelý.“

„Je samozřejmostí, že ten lektvar nebo něco z mé hůlky schytáš také,“ odtušil Sirius, „minulou noc jsem se snažil toho vymyslet hodně, ale myslím, že vše půjde podle plánu A. Riddle dle mého už Viteál vytvořil. Nepřekvapilo by mě, kdyby jej dohnala k tobě starost o tom, co se s ním děje, a proto se přišel zeptat. Oba víme, co Viteál vytvoří, vražda… jaký student zemřel v poslední době? Slečna Uršula Warrenová. Mohu se mýlit a mohl zabít někoho o prázdninách, ale myslím, že to vše sedí… nadaný student, drby o otevření Tajemné komnaty, vražda, vytvoření Viteálu. V mém životě jsem se naučil, že tolik náhod nemůže být náhoda.“

Horácio na něj koukal překvapeně a zděšeně. „Ty si myslíš, že za vše může on?“

„Za pár hodin se to dozvíme ne?“ nadhodil konverzačně Sirius, i když i on měl své obavy. „Každopádně ty skončíš nějakým způsobem omráčen, co odhalí Bradavice jako nezvaného člověka, kterým jsem já, bude někdo, kdo pomůže Tomovi ‚utéct‘ ze školy. Pak z naší strany už jen stačí z Toma dostat to, co potřebujeme skrz Veritasérum, vzít mu vlasy, přeměnit se do něj, najít Viteál, nějakým tajným, ale velkolepým způsobem se v jeho podobě přiznat k vraždě a otevření Komnaty a pak jej odstranit.“

„A kdo bude ten, co se do něj přemění? Já budu v bezvědomí,“ odfrkl si Horácio, „a ty budeš mít plno práce z něho dostat to, co potřebuješ.“

„Dobrá otázka,“ dovolil se lehce usmát Sirius. „Mého prvorozeného syna asi nemusím představovat že?“ rozhodil rukou v ležérním gestu a jeho syn ze sebe sundal neviditelný plášť.

„Arcturus? Řekl jsi o tomhle někomu dalšímu?!“ rozčílil se Horácio, „Tenhle neporušitelný slib měl zůstat tajemstvím!“

„Z tvé strany samozřejmě, já nic takového neslíbil,“ řekl Sirius, „ale aby to neznělo jako hraní, kdo je lepší Zmijozel, je to prosté. Mé zdraví už mi tolik neslouží a nedá se předpokládat, že se dožiji stovek let jako Dippet, tudíž musí někdo s touto naši domluvu pokračovat dál a můj prvorozený je na to ideální kandidát a následně bude za mnoho desítek let na něm, aby to předal někomu dalšímu.“

„K tomuhle jsem se neupsal!“

Sirius ale poprvé za jejich setkání ukázal i své drsné emoce a to tím, že udělal dva rychlé kroky k Horáciovi. „Možná, že tobě nezáleží na našem světě ale pouze na pohodlí, co ti přináší tvé konexe, ale já jsem jiný,“ řekl s důrazem na všechny tři poslední slova. „Má rodina žije v této zemi stovky let a mám na starosti jako hlava rodiny ohromné množství lidí a nenechám,“ zapíchl do Horácia prst, „je zemřít v boji proti zrůdě nebo ještě hůře, pro tuto zrůdu, jenom proto, že jsem mohl něco udělat a neudělat. Byl jsi teď někdy venku? Četl noviny? Grindelwald si dělá, co se mu zlíbí a mimo náš svět se mudlové střílí v nějaké jejich zbytečné válce, a to nemají přístup k Viteálu. Dokážeš si představit, co nadaný, charismatický, nesmrtelný šílenec dokáže udělat?!“

Horácio na tohle nic neřekl. Upsal se k tomuto slibu dobrovolně, protože tak nějak podvědomě oba tušili, že jestli se bude někdo chtít ve škole zeptat na toto téma, bude vypadat jako nejlepší volba. Proč by také nevypadal?

„Přeješ si mít ale ruce čisté, to respektuji. Pokud to tvé duši pomůže, udělám vše proto, aby se Tom Riddle dostal k spravedlivému soudu. Slibuji tě ale jedno, ať bude jeho verdikt jakýkoliv a já budu vědět, že Viteál stvořil, postarám se, aby zemřel. Jestli chceš, aby náš slib zůstal čistý a neměli jsme krev na našich rukách, připrav si dojemnou řeč k obžalobě, protože pokud jej neprohodí Obloukem smrti oni, budeš usínat s vědomím, že jsem najal někoho, aby to udělal.“

Horácio jenom kývl, jednou se k tomuto slibu upsal bez donucení a pokud byl Tom opravdu vinný, dokázal tohle přijmout.

„Tak jak sis vybral?“ vrátil se k předchozí k debatě Sirius, když se trochu odtáhl.

„Jsem jeden z nejlepších specialistů na jedy a protilátky, nenechal bych se otrávit ve svém kabinetu vlastním ani cizím pitím.“

„Dobře,“ souhlasil Sirius, „Arcturusi, sleduj místo, kde budu neviditelný, jakmile budu Toma omračovat, přidej se, nechci nic nechat náhodě.“

„Samozřejmě, otče.“

„Horácio, po tobě budu chtít, jakmile Tom přijde, aby ses postaral o nějakou větší ochranu tvého kabinetu. Toma to ujistí, že si dáváš pozor, aby se nikdo o Viteálech a jeho tajemství nedozvěděl a zároveň nám neuteče, kdyby se něco pokazilo,“ a když s ním oba souhlasili, podíval se na své kapesní hodinky a zamračil se. Za chvíli bude půlnoc a on bude muset odstavit někoho, kdo byl skoro stejně starý jako jeho vnuk, a tedy se ještě nemohl ani dožít své dospělosti.

**

Sirius i Arcturus byli dobrý duelisté, ne že by to bylo v tomto případ potřeba. Kouzlo seslané ze slepého úhlu do sedícího nic netušícího nepřítele, byla vždy víceméně jistota. Tom Riddle byl výjimečný student, ale nebyl to paranoidní válečný veterán.

„Omlouvám se, Horácio,“ řekl ještě Sirius, než omráčil i jeho. „Svaž jej, paralyzuj a klidně ho přilep i k zemi, nechci, až jej budu vyslýchat, aby se jakkoliv vzpouzel.“

Jeho syn se okamžitě vydal toto splnit, Tomovu hůlku pečlivě schoval a pak se postaral, aby se Riddle nemohl pohnout do té doby, než si to jeho otec bude přát, což očekával, že nebude dlouhou dobu. Za chvíli bylo vše hotovo, oba měli dostatek času pod mnoholičným lektvarem, nic na sobě, co by naznačovalo, z jaké rodiny jsou, Tom neměl šanci se jakkoli hýbnout, a tak už jen stačilo jej probudit a dát mu Veritasérum.

„Co se to děje?“ snažil se hrát Tom nevinného studenta, i když byl jistě překvapený, ale to už měl na jazyku sérum pravdy a jeho vlastní vůle byla potlačena.

„Má silnou nitrobranu na to kolik mu je,“ pověděl Sirius svému synovi, „můžeš začít zapisovat, postarej se, ať máme dvě kopie, jednu pro nás a jednu do budoucna pro ministerstvo, kde nebude žádná zmínka o Viteálech,“ a nyní už se otočil na Riddleho, přisunul si blíže k němu židli a začal. „Chápej rovnou, že nejsme žádný bystrozoři, takže nemáš žádná práva a prostě a jednoduše mi povíš vše, co chci vědět. Tato lahvička Veritaséra je plná, nebojím se použít kletbu Imperius a klidně tě budu i mučit.“

Tom Riddle na něj ale koukal jenom nesoustředěným pohledem.

„Celé tvé jméno.“

„Tom Marvolo Riddle.“

„Jména tvých rodičů?“

„Tom Riddle a Meropa Gauntová.“

„Gaunt, dobrý rod,“ pověděl si Sirius nahlas sám pro sebe, „než začal produkovat šílené lidi,“ podíval se všeříkajícím pohledem na Toma, „Riddle mi ale nic neříká, pověz mi o něm něco.“

„Je to mudla, máma ho nadopovala lektvarem lásky, aby s ní byl.“

„Už si vzpomínám, nějaký Riddlové byli zavražděni někým z tvé rodiny minulý měsíc,“ zamyslel se na chvíli Sirius, „to byl myslím tvůj strýc, jestli si pamatuji rod Gauntových dobře. Skončil následně v Azkabanu.“ Tom na to ale nic neříkal a Sirius pochopil, že nepoložil otázku. „Víš o té vraždě něco více?“

„Zabil jsem je já.“

„Podrobněji.“

„Chtěl jsem se dozvědět o své rodině, když jsem zjistil, že můj otec je mudla, sebrat jsem svému strýcovi hůlku, pomocí ní jsem zabil svého otce a jeho rodinu a následně jsem strýci upravil paměť, aby vzal jejich vraždu na sebe.“

„Zajímavé,“ zamračil se Sirius a podíval se na Arcturuse, jestli vše stíhá zapisovat. „Použil si jejich vraždu k vytvoření Viteálu?“

„Měl jsem to v plánu na vytvoření druhého Viteálu, nejdříve jsem ale chtěl vědět kolik jich můžu stvořit.“

„Z jakého předmětu jsi jej měl v úmyslu vytvořit?“

„Z prstenu na mé pravé ruce.“

Sirius mu jej tedy došel bez problému sundat, tedy poté, co se ujistil, že mu nic nehrozí a poznal pečetní prsten rodu Gauntů. „Ironie, že bys použil nejspíše nejcennější věc, co tvoje rodina měla. Pamatuji si, jak s ním starý Marvolo stále mával, aby se s ním chlubil, prý dědictví po Salazarovi. Teď ale k tomu důležitějšímu, tvůj první Viteál, jak vznikl, co jím je, koho jsi zabil a kde jsi zjistil informace o jejich stvoření.“

A Tom začal vyprávět, jak našel informace v jedné unikátní knize tady v Bradavicích, jak si vše zapisoval do svého deníku, jak našel Tajemnou komnatu, jak vypustil baziliška, protože se chtěl zbavit všech, co nebyly podle něj čisté krve, jak zabil slečnu Warrenovou, jak chtěl pokračovat dál, ale zastavilo ho to, že by se zrušila škola a on by musel zpět mezi mudly, což odmítal připustit. Přidal i to, že Viteálem udělal právě svůj deník a kde jej aktuálně má.

Sirius byl zhnusen a zhrozen zároveň. „Přeměň se na něj, dojdi pro ten deník, ukradni tu knihu z knihovny a cestou zpátky pomocí krve napiš na zdi jeho přiznání k vraždě,“ pobídl svého syna a pomocí jednoduchého kouzla dostal z Toma jeho krev do jedné z lahviček, kterých bylo všude okolo mnoho. Jeho syn se okamžitě vydal toho splnit. „No a my si ještě chvilku popovídáme, ještě je toho jistě dost, co mi můžeš říct,“ ušklíbl se nakonec, když tu zůstal s Tomem sám.

Formát pro tisk