Kapitola desátá - Konkurz

Harry Potter and Pactum Purgamen

Číslo povídky se zaokrouhlilo a právě proto bych chtěl poděkovat svým čtenářům, že každý týden ochotně chodí číst a hlavně mému korektorovi Markusovi, který každý týden musí obětovat něco málo ze svého času, aby tahle povídka byl čitelná. Díky.

Necelý týden na to se zase vzbudil poněkud dřív, než byl obvykle zvyklý a možná to bylo i dobře. Nikdo se nemohl pokusit mu něco udělat. Zdálo se, že všichni v jeho pokoji něco plánují a jenom čekají na ten okamžik, ale postel měl zabezpečenou a taktéž celý pokoj byl pod bariérou, která sice nechránila, ale přes to by mu po každém nebezpečném kouzle vyvolala nepříjemný alarm v uších, který by probudil skoro i mrtvého, takže se nebál, že by se útok nedozvěděl.

Celý ten týden byl klidný, obranu proti černé magii neměl, prostě se rozhodl, že na ni nebude chodit a nikdo ho do toho ani nenutil. Dozvěděl se i datum první večeře s Křiklanem, kam se měl dostavit s Hermionou a jinak se nic zajímavého nedozvěděl, možná i proto mu ten týden utekl. Nyní se ale musel soustředit na pozdní odpoledne, kdy měl začít famfrpálový konkurz, kterého se chtěl zúčastnit.

Proto i když byl víkend, tak místo spánku se rozhodl ještě zalétat a přitom navštívit Hagrida, na kterého neměl skoro vůbec žádný čas a to ho mrzelo. Tak se rozhodl to dneska napravit.

Sebral koště, převlékl se do něčeho sportovního, co našel navrchu svého kufru a zmizel potichu po schodech dolů do společenské místnosti. Byl tu klid a jediný, kdo tam seděl, byla Hermiona a jak jinak, než s knihou v ruce.

„Doufám, že pořád souhlasíš s tím, že na ten večírek jdeme spolu,“ řekla z křesla, aniž by zvedla hlavu, která byla skoro zabořená v knize, a tak mu znemožnila možnost bezeslovného souhlasu.

„Pokud sis nenašla nikoho a chceš tam jít se mnou, aby sis polepšila u Křiklana nebo aby si byla ve společnosti lektvarového boha, tak to samozřejmě platí, mé vědomosti jsou vždy k službě,“ řekl a vystřihl poklonu. Zasmál se, když viděl její pohled a odešel na čerstvý vzduch.

Po pár minutách, kdy měl koště stále v ruce, došel až k chaloupce, kde bydlel Hagrid. Zaťukal na dveře a jediné, co slyšel, byl štěkot Tesáka. Pro jistotu obešel celou chalupu, aby měl jistotu, že tu okolo nikde není a se zklamaným pocitem, že se zase nepotkali, nasedl na koště a letěl směrem k hřišti, které by v tuto chvíli mělo být zarezervováno Havraspárským týmem až do doby jejich konkurzu. Přiletěl na tribunu, kde slezl z koštěte a sledoval jejich hru.

Ze všech hráčů poznal akorát Rogera Davise, Cho a Terryho Boota, ještě na jedné z tribun viděl sedět ostatní známé tváře jako Padmu a Michaela, ale radši seděl na lavici sám, protože vedlejší tribuna byla dostatečně plná studenty ze všech ročníku Havraspáru a on se mezi ně nechtěl míchat, a tak jen sledoval hru.

Po chvíli zkoušek střel, chtěli začít normální hru, a tak před něj přelétla Cho a z koštěte ho prosila, aby se připojil, že ji nebaví, chytat zlatonku bez soupeře. Snažil se vymlouvat, že už to neumí a nechce ze sebe dělat idiota před jejími spolužáky, ale i když to celkem tajil, nedokázal říkat prosící dívce neustále ne, a tak se podvolil. Aspoň to budu mít místo tréninku, který chtěl stejně absolvovat. Nasedl tedy na koště, pozdravil se s některými známými hráči a stoupl si na místo chytače, pro druhý tým. Jelikož nehráli v plném počtu, tak každý tým měl jen jednoho odrážeče a dva útočníky, ale to mu nějak nevadilo. Nesoustřeďoval se moc na hru a možná i naposledy se soustředil na post chytače, který už není pro něj a nikdy možná už nebude, ale v tuto chvíli mu to bylo jedno a ponořil se do té atmosféry.

Většinu času ji stejně nenašel, takže se buď na sebe s Cho šklebili nebo koukali na góly, či on si prohlížel, kdo ještě všechno sedí na lavičce. Dokonce tam našel i Theresu, která se na něj ani nepodívala, což mu ani nijak nevadilo, ale pak uslyšel šustění křidýlek a aniž, by přemýšlel, strhnul koště do strany a vyletěl skoro na stejno s Cho pro zlatonku. Měla výhodu, že byla lépe otočená a v rychlosti, to on nebyl, a tak musel zrychlit, co to koště povolovalo. Bohužel zlatonka měla dneska nějakou veselou náladu a ani jeden z nich se k ní nepřiblížil ani na metr, jak byla splašená a měnila směr. Letěli těsně vedle sebe, ale s mezerou, aby se nezranili při tréninku a předháněli se jak v soutěži rychlosti, protože chytání zlatonky, která se stejně ztratila někam do tribun, nemělo cenu.

Takže zabrzdil koště, vylétl zpátky na své skoro předepsané místo a očekával, kdy se znovu objeví, ale podle jeho odhadu, ji chytil nějaký z diváků a teď se jim směje, protože ji neviděl ani odletět z tribun.

„Nejradši bych to ukončila, ale všichni s největším zaujetím pozorují náš závod, takže jim to nemůžeme udělat a navíc, potřebuji se pořádně protáhnout,“ pověděla Cho, když k němu přilétla, takže by ho skoro dokázala strčit z koštěte, ale nevěděl, proč zrovna přemýšlí o tom, že by ho shodila, tak radši zakroutil hlavou, aby zahnal hrozné myšlenky a chopil se odpovědi. Poněkud zvýšeným hlasem, aby překřičel vítr, hluk zezdola a taktéž, aby donutil spolupracovat hlasivky.

„Ona se ta zlatá mrcha za chvíli objeví a musím si užít poslední chvíle, kdy jsem na tomto postu,“ řekl usměvavě a byl rád, že se má i ve vzduchu s kým bavit.

„Jak to, už nechceš být chytač?“ zeptala se podivujíc se nad tímto rozhodnutím.

„Kapitán se rozhodl tam dát někoho jiného, jenom aby mě naštval, ale pokusím se o něco jiného, protože zrovna já se nehodlám vystrnadit z famfrpálu,“ řekl a znělo to skoro jako slib, na což uviděl příjemný úsměv na tváři Cho.

„To doufám, jinak bychom sehnali mnoholičný lektvar a hrál by si za nás,“ řekla se smíchem, ale jemu to jako vtip nepřišlo, spíš to viděl jako zajímavou možnost, jak hrát, když mu to nevyjde, ale nepředpokládal, že by se tam nedostal, jelikož odešel z týmu Fred a George, a tak nebyl nikdo, kdo by tento post mohl obsadit.

Pak ho, ale ze zamyšlení vytrhla Cho, která zakřičela „támhle“ a vyrazila plnou rychlostí, a tak vyrazil přímo za ní. Děkoval za rychlejší koště, které ho právě dostalo skoro na stejnou úroveň a zase se mohli přít o to, kdo bude mít ruku blíž ke zlatonce, která stále měnila směr, a tak musel dát ruku zpátky na koště a provést manévr. Takhle to opakovali už několikrát v té nejvyšší možné rychlosti, které koště povolovalo, a tak když zlatonka udělala naprosto nečekaný obrat na stranu, kde letěla Cho, nemohl se divit, že musel obrátit veškerou svou sílu, aby ve větru obrátil koště o devadesát stupňů bez toho, aby ztratil rychlost. To se bohužel podařilo lépe Cho, a tak byla o několik metrů blíže ke zlatonce a on mohl, jenom sledoval proutky na jejím koštěti. Snažil se vytáhnout ještě větší rychlost, ale to skončilo v momentě, kdy viděl jak zlatonka skončí v její ruce a pomalu začíná brzdit a on tak musel změnit směr, aby do ní nenarazil, takže koště nasměroval dolů ke stadionu a těsně před zemí nahnul koště a jen pár centimetrů nad zemí si stoupl na koště a zamával studentům Havraspáru, kteří ho ocenili taktéž bouřlivým potleskem a on tak mohl s klidným svědomím přistát na zemi a vzít si koště do ruky.

Vůbec mu nevadilo, že všichni letí nebo jdou pochválit Cho, i sám musel přiznat, že manévr, díky kterému se dostala před něj, byl výborný a bylo by asi blbý, kdyby vyhrál on, ale ne že by si to nepřál, určitě by byl, šťastný o tom nemůže být žádná řeč.

Pak, ale uviděl, jak k němu jde, a tak se na ní usmál a přesunul si koště do levé ruky, aby měl pravou ruku volnou na podání si rukou.

Když k němu přišla, tak tu ruku s úsměvem natáhnul a přejícně ji popřál k vítězství, dostal dokonce od ní pusu na tvář a i možná nechtě si vzpomněl na časy, kdy byly spolu.

„Opravdu výborná hra, vyškolila si mě tam nahoře jak nějakého začátečníka,“ pogratuloval ji i slovně.

„Třeba jsem chtěla udělat dojem,“ mrkla na něj, ale nedokázala úplně schovat rozpaky.

„V tom případě se ti to povedlo výborně,“ musel zvýšit hlas, protože i když to byl tréninkový zápas, seběhlo k nim spousty lidí.

„Dobrá hra, Pottere,“ pochválil ho kapitán Roger a on jen kývnul hlavou, že rozumí. Někdo ho také poklepal po ramenou, někde slyšel, „dobrá hra,“ někdo se přidal s „dobře jsme se bavili Harry“ a dokonce viděl mávání od Lenky, která musela přijít v době, kdy splašeně létal v oblacích, a tak jí také zamával.

Pak, ale všichni začali odcházet do sprch, či po tribunách zpátky do hradu a on si tak mohl nasednout zpátky na koště a letět si sednou na lavičky, kam by každou minutou měli přijít studenti z jeho koleje, aby mohl začít konkurz.

Divil se, že nikdo neletěl, ale místo toho spousty lidí přicházelo z hradu pěšky, sice nepoznal kdo, protože z jeho pohledu byly velcí jak mravenci.

Musel počkat, než se k němu všichni dopotácí, a když už byli od něj dostatečně blízko, sletěl pomocí koštěte přímo doprostřed hřiště, kde se za chvíli objevovalo mnoho hráčů nebo jenom těch, co to chtějí zkusit. Ostatní už si pomalu posedávali po tribunách, a když to vypadalo, že už se nikdo do hřiště nepostaví, tak Ron začal vyprávět nějakou úvodní řeč, z které pochytil akorát, že je vítá a je rád za účast. Ještě pověděl, jak bude probíhat konkurz, a že post chytače je už zabraný a přitom se tak na něj usmíval, ale uvidí se, kdo se bude smát naposled.

Prohlížel, kdo vše jde pro odrážečskou pálku a zjistil, že jsou to studenti z druhého nebo třetího ročníku, a tak velmi sebevědomě prošel mezi nimi a vzal si jednu pálku s potloukem, který jen tak, aby byla sranda, z poloviny hřiště odpálil přímo do jedné z obručí, jak to cvičil skoro celé léto. Úspěch to samozřejmě mělo, protože na něj koukali všichni, ale to nevnímal, protože se potlouk vrátil, a tak ho odpálil zpátky a jenom o trochu minul levou branku. Pak ale, když se vrátil znovu, vytáhnul hůlku a chytil ho do Wingadium Leviosa a po přistání v ruce a následném pohlazení ho vrátil do bedny a pak se s úsměvem otočil ke skupince stojících kolem a s milým výrazem řekl: „Promiňte, nechal jsem se unést.“

Ron vypadal jako by ho boleli zuby, ale všichni včetně jeho věděli, že to není kvůli bolesti, ale tím, že Ronaldovi zkazil radost a to možná byla ta nejlepší odměna, kterou mohl dostat. Jelikož Ron viděl, že s tím nic neudělá, tak nejdřív naštvaně rozpoutal zkoušku brankářů, tím že si tam samozřejmě stoupnul sám a všichni střelci se měli prát o camrál a pokusit se skórovat, v čemž jim jako odražeč měl zabránit. Teda jenom některým, některé měl zase chránit a odstřelovat soupeře. Prostě jako v zápase, takže se toho ochotně chopil, nasedl na koště, přidal rychlost a lítal tak, aby mohl odstřelovat potlouky, které kolem něj proletěli.

Sundal zatím jenom dva střelce, ale jenom do koštěte, takže se zatočili, ale nespadli, neměl v plánu zatím nikoho mrzačit. Ještě musel také tížit situaci Ginny, která lítala za zlatonkou, takže i po ni vystřelil sem tam potlouk, ale nikdy se netrefil, protože rychle letící cíl, se špatně trefuje. Po chvíli se sletělo dolů a Ron se chlubil pouze dvěma inkasovanými brankami z patnácti střel, takže to ostatní zájemci vzdali kromě Cormaca McLaggena, který byl o rok starší než on a postavou připomínal svalovce, a tak se musel celý proces opakovat s tím rozdílem, že nyní se rozhodl odstřelovat ty zkušené střelce, aby na McLaggena stříleli jenom ti tupci a on měl menší práci, ale po dvou střelách, které na McLaggena šli od Katie, nejlepší střelkyně z jejich týmu a on je s naprostou pohodou a klidem chytil, se už nemusel až tak snažit. Občas střílel potlouk, aby se neřeklo a dokonce se mu podařilo sundat dalšího odražeče, kterým byl pro něj nějaký neznámý třeťák. Vypadal v pohodě, protože spadnul jenom z velmi nízké vzdálenosti a okamžitě nasedl na koště a vzlétl znova.

Když viděl chvíli, kdy na bránu nikdo neútočí, tak zalétnul těsně vedle McLaggena, který hlídal všechny obruče, i když nemusel, protože se hrálo skoro na druhé půli.

„Chtěl bych tě upozornit, že všichni chtějí, aby vyhrál Ron,“ řekl nahlas, ale tak, aby ho slyšel jenom on.

„To má být výhružka, abych něco pustil?“ zeptal se nebezpečně McLaggen.

„Právě naopak, to má být varování, aby sis dával pozor na potlouky a camrál, protože hodně lidí tu udělá cokoliv, aby tě sestřelilo,“ zasmál se, protože ho pobavilo, že si myslel úplný opak, jak by on mohl chránit někoho takového jako je Ron, který se mu otočil zády už víckrát než jednou a on nikdy nebyl typ, který odpouští.

„Myslím si, že zvládnu všechno, neměj starost,“ chválil sám sebe, až to dle jeho názoru nebylo hezký.

„Jen se nepřeceň, stačí potlouk zezadu a týden se nepohneš z ošetřovny nebo klidně může přijít i nějaké kouzlo. Dej si pozor, chci, aby byl v týmu někdo, kdo to umí, a nechci, aby se tam dostávali tací, jako je například Ronald,“ ukončil rozhovor a odletěl směrem od něj zpátky do hry.

Byl rád, že jeho slova zapůsobila a McLaggen si dává pozor a jelikož už na něj šlo dvanáct střel a ještě ani jednu nepustil, tak jeho vítězství byla otázka ještě dvou dobrých zákroků, a tak i on musel dávat pozor, kdyby se dělo něco, co by mohlo ohrozit McLaggenovo vítězství. Sice nebyly žádní přátelé, ani se vzájemně neznali kromě jmen, ale když bude v týmu někdo, kdo umí dobře chytat, bude to mnohem jednodušší.

Zrovna prolétával kolem tribuny, když viděl Hermionu vytahovat hůlku, takže rychle zabrzdil a zastavil se tak, aby ji stál ve výhledu, protože by mohl skoro hádat, kam by kouzlo šlo, a i ona poznala, že to je špatný nápad, tak hůlku opět schovala a tvářila se jako by se nic nestalo, což mu stačilo a mohl letět pryč, ale radši se vždy otáčel, ale nyní už si mohl být skoro jistý, že nic neudělá, protože by věděl, kdo čaroval.

Viděl, že McLaggen chytil třináctou střelu z patnácti, takže pokud chytí ještě jednu, tak vyhrál. Taktéž viděl, jak se na něj řítí Katie s ještě jedním střelcem, a tak rychle letěl k potlouku a odrazil ho směrem na Katie, která se musela vyhnout a hodit camrál svému spoluhráči, kterému chyběla síla střely, a tak jeho pokus McLaggen bez problému chytil, což ukončilo první část konkurz nebo možná i celý.

Všichni sletěli dolů, kde se měli říct výsledky a taky, že řekli, ale trochu neočekávané.

„Tohle byla první část konkurzu, kde se mělo zjistit, kdo mezi vámi je dostatečný schopný být v mém týmu, teď přijde druhá část konkurzu. Rozdělíme se na dva týmy, kteří budou hrát proti sobě, ukončíme zápas po třiceti minutách, kdo ukáže lepší výsledky, dostane se do týmu, nyní si vybírám já,“ pověděl Ron svůj monolog a začal si vybírat samozřejmě ty nejlepší hráče, Katie, Ginny, Deana, Seamuse a jelikož, aby byl zesměšněn dostal vedení druhého týmu on, tak si vybral McLaggena, Demelzu, Jimmyho Peakse a Ritchieho Coota.

Nastoupili proti sobě ve zvláštní formaci on s Jimmym jako odrážeči a Demelza s Ritchiem jako střelci, u nich byl tým rozestavěný normálně a jelikož nebyly chytači, celé to záleželo na výsledku a jelikož jeho střelci byly o dva roky mladší než Ginny a o čtyři než Katie, tak jejich šance byly hodně malé.

Hra se rozběhla se všemi míči, takže kolem nich létali dva potlouky a camrál samozřejmě dostal Ronův tým a tím se hra rozběhla. Domluvili se s Jimmym, že každý z nich bude chránit jednoho ze střelců, on dostal na starost Demelzu a sám si určil prioritu ochraňovat taktéž McLaggena, protože vítězství teď záleželo hlavně na něm. Létal po hřišti a odpaloval všechny potlouky, které letěli na Demelzu a taktéž se snažil sestřelit Ginny nebo Katie, které se snažili camrál sebrat. Po prvních chvílích vyhrávali dvacet k nule.

Hra byla rychlá a on při jejich útoku musel chránit Demelzu a při obraně chránit McLaggena, ale zatím se mu to dařilo a proto byl zápas v tuto chvíli třicet ku deseti.

Po zhruba dvaceti minutách, kdy se skoro nedostali do útoku a musel odrážet potlouky mířené od Deana a Seamuse, které povětšinou směřovali na McLaggena, ale jelikož létal před ním, vždy stačil odrazit potlouk a ještě ho nasměrovat na někoho ze střelců, který povětšinou ztratil stabilitu, a střela byla jednodušší na chycení.

Když čas odbyl pětadvacet minut se skórem sedmdesát na sedmdesát, rozhodli se vzít pauzu.

„Výborná hra, Demelzo zkus více přihrávat Ritchiemu, Ritchie zkus střílet na krajní brány, Jimmy, více braň brankáře, já se pokusím bránit střelce, když se nám podaří dát dvě branky, stáhneme se do obrany, když ne půjdeme do útoku. McLaggene spoléhám na tebe, že vše vychytáš,“ vysvětlil taktiku a trochu se i podivil, že ji všichni akceptovali bez řečí, když ho nikdo v Nebelvíru neměl rád, ale přikládal to k tomu, že při famfrpálu je jedno, co kdo provedl.

Znovu se rozběhla hra, a jelikož měli camrál, rychle se rozlétl proti potlouku a ihned ho odstřelil na Katie, která se musela uhnout a Demelza měla volné pole, do té doby než přiletěla Ginny a ona podle taktiky hodila míč Ritchiemu, který camrál nádherně skóroval do krajní obruče.

Asi v osmadvacáté minutě dostali taktéž branku, takže to byla zase remíza, kývnul na všechny hlavou hned, pochopili a vydali se všichni do útoku, samozřejmě mimo brankáře. Nyní měl camrál Ritchie a Jimmy ukázkově zabránil Ginny v sebrání. Sice před potloukem ji ochránil Dean, ale i tak byl Ritchie malý a mrštný a mohl prolétnout. Demelza byla pod útokem dalšího potlouku, takže to bylo celé na Ritchiem, Jimmy ho chránit nemohl, a tak vyrazil, co koště dalo, aby mohl pomoci a jedinou příležitost viděl v něčem riskantním.

Letěl v co nejvyšší rychlost k druhému potlouku a byl těsně za Ritchiem, který zrovna ve chvíli, kdy on odpaloval Potlouk, Ritchie vyhazoval camrál, přímo do prostřední brány, kde stál připravený Ron, ale jenom do té doby, než si všiml potlouku, namířeného přímo na něj. Neměl nejmenší šanci se vyhnout a jediné, co stačil, bylo krýt si obličej, než do něj narazil pětadvaceti centimetrový železný potlouk a on spadl z koštěte a v tu chvíli prolétl camrál obručí, což jim zaručilo vítězství, ale on sledoval Rona, který padal a těsně před zemí ho chytila za ruku Ginny a z pohledu pozorovatele málem spadla taky, ale dokázala doletět k zemi, kde ho mohla položit. Čímž ukončila hru, protože už nebyl čas a to znamenalo jedině vítězství, jejich vítězství.

Všichni z Ronova týmu okamžitě přistáli vedle něj a jeho tým slétl o několik metrů dál, Demelza s Jimmym a Ritchiem skákali radostí a McLaggen se tvářil, jako kdyby bylo jasné, že vyhrají, když on je v bráně.

Pak si ale všiml naštvaně tvářící Ginny, která šla přímo k němu, až to vypadalo, že ho zakleje nějakou nehezkou kletbou, ale jediné, co udělala, bylo, že mu zabodla prst do hrudi a výhružně pověděla: „Doufám, že se Ronovi omluvíš za to, co si mu provedl, až se probudí.“

„Hej McLaggene, mám se omluvit Ronovi, že to nevydržel a odpadl?“ otočil se směrem k brankáři, který mu naznačil, že by byl blázen, kdyby to udělal, pak se otočil na šťastné mladší studenty, kteří se radovali z výhry, i když to byl zápas jen v rámci tréninku a těch se zeptal podobně, „Hej děcka mám se jít omluvit Ronovi?“ ale odpověď se nedozvěděl, a tak si nahlas znalecky řekl: „mlčení znamená souhlas.“

Pak se otočil na úplně vytočenou Ginny a jelikož byl větší než ona, tak ji z výšky temně řekl: „Nikdo si nemyslí, že se mám omluvit a já jsem stejného názoru, jestli se nedokázal vyhnout, nemá v základním týmu, co dělat a jelikož jste prohráli a on mě určil kapitánem druhého týmu, tudíž zástupcem týmu, ale to asi nevěděl, ale jeho chyba, takže nyní si já zvolím základní soupisku.“

„To nemůžeš, Ron je kapitán,“ rozkřičela se Ginny až tím zklidnila všechny, i radující se děti z jeho týmu.

„Hej Rone, můžu?“ zeptal se nahlas, a jelikož byl klid, tak se usmál a pokračoval: „takže mlčením souhlasíš s mým názorem? To jsem rád, takže brankářem se stal McLaggen, gratuluji Cormacu,“ pokýval hlavou, aby bylo vidět, že je rád, že zrovna on bude krýt obruče.

„Střelci budou následující, Katie jako střelec na středu a po krajích Demelza s Ritchiem, jako odražeč bude hrát Jimmy spolu se mnou a chytač bude Ginny, sice dneska nic nepředvedla, ale snad aspoň něco chytí,“ ukončil svůj výběr, pogratuloval všem třeťákům, kteří kolem něj skákali a děkovali. Hlavou kývl na Cormaca, který udělal to samé a otočil se směrem k šatnám, ke kterým odcházel jak kdyby vyhrál mistrovství světa, ke Katie také natáhl ruku a ona mu tohle gesto váhavě vrátila a na Ginny se jenom ďábelsky usmál a ta naštvaně odešla za jejím bratrem, kterého levitovali pryč Seamus s Deanem, ale jelikož byly ještě na doslech, tak zakřičel, že společně s Ronem jsou náhradníci a potěšený sám sebou a s ohromným úspěchem, sundal dres a nahý do půli těla se před plnou tribunou vydal taktéž do šaten, následován Demelzou, Ritchiem a Jimmym. Tam se v rychlosti osprchoval a přemýšlel nad tím, jak by tohle dopadlo, kdyby vypil Felix Felicis, když už teď měl samé štěstí.

Celou sobotu strávil Ron na ošetřovně a pustili ho až v neděli večer, to pro něj znamenalo klid a z neděle na pondělí radši spal v posteli pod ochrannými zaklínadly.

V pondělí měl čtyřhodinovku formulí, dvě hodiny normálních pokročilých formulí a další dvě hodiny formulí pro zaklínače, potom měl klid, protože už neměl Obranu proti černé magii, takže se rozhodl dojít si pro nějaké knihy do knihovny, aby mohl aspoň provozovat samostudium. Teď se ale těšil na čtyři hodiny nových informací, z nichž první dvě musel přežít s Ronem a jeho momentálními nejlepšími přáteli Deanem a Seamusem, ale vyřešil to tak, že si sedl do první lavice a nevnímal, co se děje za ním.

První dvě hodiny utekly rychle a další hodiny už měl jen s pár studenty, což mu vyhovovalo mnohem víc. Celou dobu odpovídal na otázky profesora Kratiknota, protože to byly úplné základy a on je uměl, což zapříčinilo radost profesora a i vlastně jeho samotnou, protože zrovna profesoru Kratiknotovi chtěl ukázat své znalosti, které v ostatních předmětech už byly horší.

Byl rád, že v této dvouhodinovce věděl vše, co by vědět měl a tak, když se zadával úkol, který měl být pojednání o odemykacích a zamykacích kouzlech na minimálně čtyři strany pergamenu, tak si byl jistý, že úkol zvládne rychle a bude se moct věnovat úkolu s přeměňování.

Když už si balil věci do batohu, aby mohl odejít na oběd, tak si ho zavolal profesor, aby tu zůstal po hodině, jestli nechvátá a jelikož opravdu nechvátal, tak jenom počkal, až se všichni rozloučí a odejdou.

„Doslechlo se mi, že vy jste příčinou, proč se mají příští týden dostavit profesor Snape a ředitel Brumbál k soudu,“ pověděl profesor, ze stohu knih svým typickým skřetím hlasem.

„Ano pane profesore,“ řekl bez emocí v hlase, aby věděl, jakým směrem se bude tato diskuze ubírat.

„A smím být tak smělý a zeptat se, co k tomu vedlo?“ optal se profesor.

„Snape mě napadl v hodině obrany a porušoval řád školy, aby mě znemožnil, zranil anebo i něco jiného, nevím přesně, o co mu šlo,“ řekl stále v klidu, protože nevěděl, jestli má prokazovat radost, nad soudem nebo se snažit lhát a dělat smutného.

„A kvůli tomuhle nekamarádíte se svými spolužáky? Všiml jsem si, že pokaždé sedíte sám u stolu,“ řekl své zjištění a trochu se odklonil od tématu, které probírali předtím.

„Mé stranění se přátelům má hlubší význam, než je tento,“ snažil se vyhnout odpovědi, ale počítal s tím, že si akorát prodlouží čas na její přípravu.

„A smím vědět jaký, protože mě opravdu překvapuje, že někdo jako vy, ztratil všechny kamarády,“ zeptal se profesor a balancoval na knihách, kterých měl pod sebou minimálně pět.

„Většina z toho byla v Denním Věštci, všechno jsou to následky toho, co se stalo na ministerstvu, jestli o tom něco víte od ředitele,“ nastínil pár věcí a očekával, jestli se profesor chytne nebo bude muset vysvětlovat více.

„Pan ředitel, pane Pottere, pan ředitel,“ opravil ho maličký profesor, ale pak pokračoval: „Jistě, pan ředitel nám vyprávěl něco málo o tom, co se stalo na ministerstvu, ale stejně nechápu, co to má dočinění s vašimi přáteli.“

„Všichni si myslí, že nenávidím ředitele, a tak si myslí, že se musí rozhodnout mezi tím, jestli se přidají na mou stranu anebo budou proti mně a tím si polepší u těch, co mě opravdu nenávidí,“ pověděl a vůbec nevnímal, že byl před chvíli opraven, aby říkal pan ředitel, on ale necítil, aby řediteli nebo Snapeovi říkal pane.

„Víte, že tohle je naprostý nesmysl,“ zeptal se profesor, a když viděl souhlasné pokývání, opět navázal, „tak pak to nejsou opravdový přátelé a to se o Nebelvíru říká, že jsou tam spolehliví přátelé.“

„To bývávalo asi dřív, teď se tam nebavím s nikým, ale nějak mi to ani nevadí,“ řekl popravdě a nestačil se divit, komu všemu se dokáže otevřít a říct jim skoro vše.

„Ale zase jsem si všiml, že trávíte více času s mými studenty a dokonce, že jste navštívil jejich společenskou místnost,“ pověděl všímavě profesor.

„Vadí vám to, pane?“

„Jistě, že ne, jsem rád, že v mé koleji jsou studenti, kteří stojí za vámi a i proto bych vám chtěl nabídnout, pokud tedy chcete, že muset sedět při jídle u našeho stolu. Myslím si, že to nebude nikomu vadit a většina studentů bude ráda a jestli se vám bude chtít, můžete trávit i svůj volný čas u nich ve společenské místnosti,“ nabídl profesor něco, co opravdu nečekal, ale vůbec mu to nepřišlo špatné, když už nikdo jiný, tak tam má Lenku nebo Cho, což mu zaručí mnohonásobně lepší společnost, než kterou by našel u sebe v koleji a je odtud docela blízko i komnata nejvyšší potřeby, kde by mohl přespat.

„To by se mi líbilo, alespoň bych nemusel být sám,“ odpověděl sice pravdivě, ale poněkud nervózně ani nevěděl proč, jestli to bylo tím, jak se baví s profesory, se kterými se nikdy nebavil, nebo že dostává nabídky, které jsou úplně postavené na hlavu.

„Výborně,“ zaradoval se profesor a skoro i radostí poskočil, ale v tom mu bránila hromada knížek, které se mohli snadno shodit.

„Takže budu rád, když vás uvidím u našeho stolu. Teď běžte, ať vás tu nezdržuji a mimochodem, máte výborné znalosti, které jste dneska předvedl, jsem rád, že jsem si jako pomocníka vybral zrovna vás, takže začneme příští týden. Naučte se základní zaklínadla, ale myslím si, že je umíte, když jejich teorii znáte na výbornou,“ pochválil ho profesor, on slušně poděkoval, rozloučil se a odešel do knihovny, jak si ráno slíbil.

V knihovně zrovna nebylo přecpáno, seděli tu nějací studenti z prvního ročníku, možná z druhého a za svým stolem seděla postarší knihovnice, paní Pinceová, která byla známá tím, že by nejradši všem studentům rozdávala rukavice, aby si mohli knihu vzít do ruky. Četla si nějakou knihu, kterou už znala určitě nazpaměť, stejně jako všechny ostatní, co tu byly.

Chvíli musel hledat, než našel oddělení s učebnicemi a tam pak najít nějaké knížky s obranou proti černé magii, nechtělo se mu to někam brát, takže si sedl do jednoho rohu, kde byl dobře schovaný za regály a v klidu, beze spěchu se začetl, do něčeho, co by třeba nemusel znát nebo už si to nepamatoval.

Po tom, co si už ze třetí knihy vybral zajímavé pasáže, se rozhodl, že si jednu knihu přece jenom vezme sebou na pokoj a bude pokračovat ve čtení jindy, takže si u knihovnice zapsal, co si vzal za knihu a pomalým krokem se vydal do jídelny. Sice mohl použít i kouzelný talíř, ale velká síň byla blíž, a tak vyhrála ve výběru.

Ale poté co zahnul na prvním rohu chodby, ho čekalo nemilé překvapení v podobě rány, která mu asi zlomila nos, a tak se za něj chytnul a opřel se zády o zeď, protože neviděl vůbec nic, natož odkud ta rána přišla, ale to bylo jen na okamžik, pak se ozvalo trojité finite a před ním se nyní už nezastření objevili jeho spolubydlící, Ronald, Seamus a Dean, kteří okamžitě na něj namířili hůlky.

„Doufám, že tě to nebolí Potříčku,“ napodoboval šišlání, které ráda používala Belatrix Lestrangová a tomu se hned začali smát jeho kumpáni.

Musel se pořád držet za nos, ale kde by byla jeho čest, kdyby něco neodsekl.

„A co ty, Ronánku, jak se ti líbilo ležet dva dny na ošetřovně, kde si musel ležet, když si nemohl odsunout své tuky pryč, aby tě nesrazil můj Potlouk.“

Slova zapůsobila a Ronald vypadal, jakoby chtěl použít Crucio nebo něco podobného.

„Dělej, Ronalde, použij na mne Crucio, dej mi tu možnost, abych ti to mohl oplatit a zařídit ti pokoj vedle Nevillových rodičů,“ řekl pevně, protože nechtěl ani v nouzi, vypadat jak srab.

To ovšem dostal ránu do břicha pěstí a kopanec, takže spadl na zem, kde si přiblížil nohy k sobě, aby byl co nejvíc chráněn a mělo to i úspěch, mohli ho kopat pouze do nohou, což bylo mnohem lepší než břicho a ostatní důležité části těla. Přemýšlel, čím by to zastavil, protože bolest se začala stupňovat a byla čím dál více nesnesitelná.

„Už nedokážeš nic sám Ronánku? Musíš si platit cvičený opice? Kde na to bereš peníze, půjčuješ jim svoji sestru na noc?“ pověděl výsměšně, jak mu jenom bolest dovolovala se snahou vyprovokovat Ronalda, aby měl klid od Seamuse a Deana, což se mu podařilo, protože Ronald na něj namířil hůlku asi ze třiceti centimetrů a bylo vidět, že přemýšlí, co na něj sešle. On na rozdíl musel přemýšlet jak se z tohohle vyhrabat a naštěstí řešení přišlo z chodby, když se ozvalo dvojité Expelliarmus a Seamus i Dean odletěli pryč a jen tak, že nesundali i Ronalda, když letěli vzduchem. Naštěstí Ronald otočil hlavu směrem, odkud přiletěli kouzla a on tak mohl provést protiútok. Odklonil jeho hůlku pryč od jeho hlavy a vykopl nohu, směrem na Ronovo koleno, z kterého se ozvalo křupnutí, a jeho hůlka mu zůstala v ruce a jelikož Ronald se přikrčil bolestí, tak ještě jednou vykopnul nohu, ale tentokrát mířil na hlavu, a tak jenom viděl, jak padá na zadek, a tak namířil hůlku, kterou stále držel a naštvaně zakřičel: „Everte stativ“ a Ron po zadnici doletěl až do zdi, kde se bouchnul do hlavy a vypadalo to, že omdlel.

Stále jako kdyby neovládal své tělo, stočil svůj pohled na Seamuse a Deana a ze země chtěl vyslat další salvu nepěkných kleteb, ale to mu někdo sebral hůlku z rukou a v tu chvíli si uvědomil, že z rukou kletbu nevyšle, a tak se podíval vzhůru, kdo že mu tu hůlku sebral.

„V pořádku Harry?“ zeptal se starostlivý hlas, který ho donutil se probrat z toho pocitu, že má umučit každého, kdo mu chce ublížit, a tak ještě jednou zakroutil hlavou, aby tohle všechno dostal ze sebe pryč a podíval se do tváře obvykle usměvavé, ale nyní ustarané Lenky.

Když mu konečně došlo, že by měl odpovědět, tak se podíval na své nohy, které sice vypadali pořád stejně, ale podvědomě věděl, že se nezvedne a tak tohle své zjištění pověděl.

„Jestli v pořádku znamená, že se nepostavím, tak asi ano.“

Podíval se, od koho přišlo to druhé kouzlo a kdo byl ten společník Lenky a uviděl Theresu, která stála nad Ronaldem, protože Dean se Seamusem zdrhli, ihned poté co se zvedli po tom, co odlétli.

„To nevadí Harry, aspoň si zopakuju tvoje podpírání,“ usmála se na něj přívětivě Lenka a i jemu v téhle hrozné situaci zacukali koutky.

„Doufám, že se z toho nestane zvyk, radši chodím po svých,“ snažil se i přes bolest vypadat na venek normálně.

„Je dobré, že se bavíte, ale co s ním,“ poukázala na omráčeného Ronalda.

„Zpopelnit?“ navrhl první, co ho napadlo a zdálo se, že to mělo úspěch, protože je aspoň rozesmál.

„Chceš spravit ten zlomený nos?“ změnila téma Lenka, asi když viděla, že se stále drží za nos a zastavuje krvácení.

„Už si to někdy dělala?“ zeptal se nedůvěřivě.

„Ne,“ odpověděla přímočaře svým zasněným hlasem.

„Tak prosím, horší už to snad nebude,“ řekl a sundal trochu zakrvácené ruce z nosu, aby šance, že to bude horší, byla co nejmenší.

„Episkey,“ pověděla Lenka a slyšel prasknutí v nosu a když se pokusil jím nadechnout, zjistil, že je v pořádku.

„Neboj, vypadá to normálně,“ pověděla znalecky Lenka, když se pokoušel zjistit, jestli bude bolet, když se ho dotkne.

„Moc normálně teda nevypadá, teď by mohl jedině tak strašit malý děti,“ pověděla Theresa se znaky výsměchu.

„Dokud vypadám líp než Ronald, tak je to pro mě dostačující,“ odsekl, protože toho měl pro dnešek dost a k radosti mu opravdu nepomáhalo, že se mu kdejaká studentka vysmívá.

„Chceš pomoct někam dopravit?“ zeptala se Lenka, protože asi chtěla zmírnit napětí mezi nimi a to musel ocenit.

„Jestli budeš tak hodná, ocenil bych to,“ usmál se na Lenku, která mu ihned po odpovědi podala ruku, po které se vyhoupnul, ale musel se opřít, aby neskončil znovu na zemi.

„Co bude s Ronem?“ zeptala se, když ho přidržovala ve stoje.

„Stačí jedno kouzlo,“ řekl a vytáhnul hůlku a zastřel zraněného Ronalda, který nebyl vůbec vidět a kdyby tam nemířil hůlkou, nic by nepoznal.

„Takže ho tu necháme?“ zeptala se Theresa.

„Klidně si ho můžeš vzít sebou do postele,“ navrhl s andělským výrazem.

„No radši jeho, než tebe,“ odsekla a vypadala uraženě.

„Tak hodně štěstí v hledání a přeji příjemnou zábavu,“ rozloučil se a pomalým krokem přidržovaný se vydal do společenské místnosti.

„A co tu mám dělat já?“ vykřikla za nimi.

„Můžeš mi pomoci z druhé strany,“ navrhla usměvavě Lenka.

Místo očekávaných urážek a řečí, si Theresa stoupla z druhé strany, a když ho chtěla podepřít, napadlo ho, že si z ní udělá ještě srandu.

„Nedotýkej se! Mám dýňový mor, napadá sice hlavně dýně, ale sem tam se splete a přeskočí i na člověka, který má hlavu podobnou dýni.“

Viděl, že se usmívá, ale stejně dostal facku, která nebyla zrovna malá, a pak ho teprve podepřela z druhé strany, a tak už nebyl takový problém někam dojít.

„Tak proto s tebou nikdo nekamarádí, bojí se nákazy?“ zeptala se Theresa naoko zaujatě, ale popravdě to asi pověděla kvůli tomu, aby se mohli spolu hádat.

„Ne to ne, oni se ti slabý, vždy báli těch silných, a tak je samozřejmý, že mě se budou bát ze všech nejvíc,“ odpověděl a snažil se do hlasu dát trochu machrování, aby to znělo autenticky.

„Tak proč tě dneska takhle zbili?“ přidala se do škádlení i Lenka, do které by to opravdu neřekl a tak měl co dělat, aby nevypadal překvapeně.

„To bylo jen na oko, abych vypadal zuboženým dojmem, na to letí všechny holky, vy dvě to jen potvrzujete,“ pověděl znalecky a vsadil by se, že viděl, jak se začervenali.

„Takže, když tě tu necháme ležet, tak ti zničíme tvoji teorii?“ položila další otázku do nesmyslné debaty Theresa.

„Ale vůbec ne, jen mě tu odložíte pro další slečny, které se budou prát o to, aby měli tu čest mě podpírat až do společenské místnosti,“ pokračoval ve své teorii.

„Myslím si, že by si tu seděl do té doby, než by tě přišel zachránit ten domácí skřítek,“ řekla Theresa.

„Ne, Dobby by musel rozdávat pořadová čísla, aby mě ten zástup dívek nezašlapal, až budou bojovat o mou přízeň,“ nechtěl se vzdát, ale bylo to čím dál horší bránit se, dvěma dívkám naráz.

„V tom případě by to číslo stačilo jedno, protože by byl jediný, kdo by si ho vzal,“ pokračovala v provokování Theresa.

„Ještě zapomínáš na sebe, podle toho jak se ke mně tulíš, by si byla první zájemkyní, ale pokud budeš milá, možná ti dám svůj podpis,“ snažil se vyhrát jejich slovní přestřelku, ať to stojí, co to stojí.

„Máš štěstí, že si mrzák a já mrzáky nemlátím, protože za tohle by si už ležel v louži krve,“ odpověděla mu ne zrovna milým hlasem a jemu v duchu zněly vítězné fanfáry.

„Tak se Theres za to nestyď, že si Harryho obdivovatelka,“ pověděla Lenka a on se musel zasmát, protože tahle Lenka se mu líbila mnohem více.

„To než tohle, tak se radši nechám ostříhat dohola,“ odsekla Theresa.

„Mám ti vyčarovat nůžky? Ale upozorňuju, že když nebudeš mít vlasy, tak se budeš líbit jenom Filchovi,“ pustil se s novou vervou, protože cesta byla dlouhá a v duchu si musel přiznat, že mu chybělo povídat si s někým, kdo ho nechce zabít.

„Nebo paní Norrisové,“ doplnila Lenka a společně se smáli a pokračovali v nenormální diskuzi až k obrazu Buclaté dámy.

Když řekl heslo a chtěl se rozloučit a dokulhat sám dovnitř společenské místnosti, zastavila ho ještě Theresa.

„Měla bych se ti omluvit, za své chování, když si byl u nás na koleji,“ řekla a bylo vidět, že to myslí vážně.

„Dneska jste mi zachránili můj okouzlující úsměv, kdy jindy než teď bych měl odpouštět?“ položil otázku, na kterou nečekal odpověď.

„Tak doufám, že se někdy přijdeš zase k nám podívat a pokud možno už zdravý,“ pověděla s úsměvem Lenka.

„Nebojte, svoje obdivovatelky nenechám čekat, mějte se,“ rozloučil se a stále otevřeným průchodem se doklopýtal dovnitř, který se za ním zavřel.

Ihned na něj hledělo něco kolem dvaceti studentů, v různém věkovém rozmezí, od prváků až po sedmáka, který hrál zrovna s někým šachy.

Usmál se nad tím a kulhavým krokem se vydal do schodů, které se vylézaly ze všeho nejhůř a zabodnuté pohledy do jeho zad, tomu nijak nepomáhaly ba naopak, ale zvládnul je zdárně a tak si otevřel dveře do pokoje a tam si potom, co se oblékl do nepochroumaného hábitu, lehnul do postele a přál si, aby takhle mohl ležet několik hodin.

Formát pro tisk