Kapitola osmá

Čtvrtý šampion

Poprvé Harry ucítil užitek toho, proč se učil s Fleur přeskakovat, podlézat a taky padat, protože kdyby tohle neuměl, skončil by jak idiot rozpláclý na zemi po použití přenášedla, takhle jen dopadl na nohy, udělal jakýsi kotrmelec a byl znovu s hůlkou připraven. Albus Brumbál ale samozřejmě přistál jako největší borec na světě.

Ředitel ale na něj jenom kývl. Byla tma, nechtěl na sebe upozorňovat nejspíše více, než musel. Okamžitě mu ale naznačil, ať se schová za něj a Harry tak okamžitě učinil. Možná, že by to ostatní brali jako schovávání se za sukni, ale Harry ne. Stát za nejsilnějším kouzelníkem v takovéto bitvě byla pocta. Harry byl dost vystrašený, byl tedy rád, že tu s ním někdo takový je. Pomalu se rozhlédl, museli se přenést daleko, nic nenaznačovalo, že by byli aspoň méně než deset kilometrů od Bradavic. Právě naopak, vše, co viděl kolem sebe nemělo jakýkoliv záchytný bod, který by naznačoval, že jsou kdekoliv blízko. A to, že stáli na ponurém hřbitově pozdě večer mu odvahy také nedodalo.

„Za chvíli tě přemístím, Harry," byla jediná věc, co Brumbál stačil říct, než uslyšeli kroky směřující k nim.

„Barty něco udělal špatně," ozval se chladný hlas a Harry padl bolestí v jizvě na zem. „Měl přinést jen jednoho a sem k nám. A co znamená ta tma?"

„To, co křičí je ale Harry Potter, pane," ozval se druhý hlas, Harry ale opravdu křičel bolestí, takže se mu hlasy nějak míchaly v jeho hlavě.

„Toho navíc, zabij," ozval se poslední tvrdý příkaz, než se k nim postava v temném hábitu dostala natolik blízko, aby je spatřila. Kdyby byl Harry více při smyslech, pochopil by, že Albus Brumbál udělal všechno možné, aby nikdo nepoznal, že je tu také, v Harryho moci ale chápání souvislostí moc nebylo.

„Ava-," chtěla zamířit ona postava na toho, co nekřičel a nebyl tedy Harry, ale zkoušet porazit v boji Albuse Brumbála bylo velmi naivní. Albus jenom švihl hůlkou a beze slov a beze všeho, co dělají amatérští kouzelníci vyslal kouzlo, které zasáhlo postavu v temné kápi do těla a odhodilo ji desítek metrů pryč. Albus Brumbál následně dalším kouzlem rozsvítil celé jejich okolí a pak odhalil, jestli tu s nimi nikdo další není.

„Harry! Musíš vstát!" zatřásl s ním ředitel lehce a Harryho to probudilo z jakéhosi transu.

„Pane?" tiskl si stále hlavu v dlaních.

„Za moment tě nechám přemístit, ale teď se rozhlédni, budeš navždy svědkem této události, chci abys to vše dokázal popsat a darovat na to silnou vzpomínku. Mohu tě o to poprosit?"

„Ano," vstal Harry se silou, kterou netušil, že v sobě má a podíval se po okolí. Ohromný náhrobek vedle něj, bublající kotel, ležící červíček opodál, kusy něčeho, co vypadal jako uzlíček s masem a Albus Brumbál stále něco čarující. „Myslím, že je to vše."

„Výborně, vedl sis skvěle, nyní to tu vyřídím s madam Bonesovou," a následně Brumbál jen tleskl a objevil se Fawkes a pak oba zmizeli a Harry věděl, že teď opravdu nebude mít povedené přistání.

*ČŠ*

„Pane Pottere!" ozvalo se hned vedle něj, když se téměř rozplácl na něčem dřevěném.

„Žiju," odvětil, když konečně pominula bolest v jeho jizvě. Někdo mu ale zvedl hlavu a donutil jej, aby se jejich oči setkali. „Madam Bonesová?"

„Co jsi viděl?" snažila se překřičet jásající dav.

„Ředitel Brumbál na vás čeká!" pověděl okamžitě hlasem, který zněl trošku zoufale, proč tu ještě stojí a nejde tam, kde je potřeba? Madam Bonesová jenom kývla a po krátkém pohledu na Fawkese zmizela taktéž.

„Pane Pottere, vstaňte a užijte si své vítězství," pomohl mu vstát jeden z bystrozorů a ten druhý na něj použil nějaké kouzlo, aby jeho oblečení nebylo tak zmuchlané a roztrhané. A pak to vše na Harryho dopadlo, on přece vyhrál!

„Harry! Harry!" ozvalo se mocné skandování jeho jména a on se konečně podíval na všechny z Bradavic, kteří tleskali a radovali se s ním. Dokonce i velká část Zmijozelu lehce tleskala, Harry Potter byl pro ně idiot samozřejmě, ale pro Bradavice vyhrál trofej, a to si podle nich asi zasloužilo lehký potlesk.

„Ano správně!" ozval se konečně Pytloun. „Harry Potter, náš nejmladší šampion vítězí v Turnaji tří kouzelnických škol!"

„Dovolte mi, abych byl první, kdo vám pogratuluje, pane Pottere," ozval se bystrozor po jeho levé ruce.

„Děkuji, pane."

„No tak, nikdo vás neslyší, pojďme to tu trochu zbourat, dámy a pánové!" pokračoval Pytloun a jelikož si Harry vzpomněl, co mu řekla Fleur, že dost možná to, že vyhrál turnaj zachránilo Pytlounovi krk od skřetů, tak měl asi větší radost z výhry než devadesát devět procent tady sedících. „Pane Pottere, hned jsem u vás, musím vám pogratulovat!" křikl Pytloun a začal se sunout směrem k němu. „Moc gratuluji, dokázal jste to, Harry. Naše škola opět prokázala své kvality skrze vás, to je jeden z mých nejšťastnějších dnů!" už mu mával rukou sem a tam, jak mu zběsile gratuloval. „Pan ministr vám předá trofej samozřejmě, ale musíme počkat až sem přijdou i ostatní šampioni, jsou ještě na ošetřovně!"

„Děkuji, pane," usmál se Harry na Pytlouna, ale přes křik lidí to bylo, jako kdyby šeptal.

Pak mu ale někdo zaklepal na rameno a ten někdo byl profesor Moody. „Dobrá práce, Pottere."

„Děkuji, pane profesore."

„Tak pojďte, dovedu vás na ošetřovnu a vyzvedneme ostatní. Pan Diggory bude mít jistě super výraz, když mu povíte, že jste vyhrál," zasmál se tak nějak nuceně Moody.

„Ale pane, já tu musím zůstat, ředitel-."

„A od koho si myslíte, že mám příkaz já, Pottere?" vrhl na něj nepříjemný pohled. „Taky bych radši seděl někde než vás doprovázet po škole, ale jako vítěz si zasloužíte trochu i mé snahy," poukázal s humorem na svou nohu.

„Tady bystrozoři-," znovu nedopověděl.

„Ti dva byli ještě v plenkách, když já zaplnil polovinu Azkabanu," podíval se Moody na ně, ale nikdo mu na to nic neřekl, „pojďte prostě."

Harry věděl, že nemá šanci se hádat, a tak prostě pokrčil rameny a zamířil za Moodym, cestou jenom ještě pokrčil rameny na Fleur s Hermionou, které se chtěly dostat k němu, ale asi nemohly nebo to bylo zakázané.

Moody neříkal cestou nic, jenom prostě kulhal ke hradu, teprve, když byli uvnitř, se na něj Moody napůl otočil.

„Povězte mi, co se tam stalo, Pottere."

„V labyrintu, pane?"

„Ano."

„No, jak jsem šel první, tak jsem měl náskok, vlastně jsem měl štěstí na překážky, potkal jsem jich minimum. A nikdo ani ze šampionů na mě nezaútočil, dostali se asi navzájem," řekl Harry, protože nechtěl nikomu prozrazovat, že pomohl Cedrikovi, dokud se na tom nedomluví spolu, bylo lepší, když řeknou společně jeden příběh, a ne dva různé.

„Měl jste tedy opravdu štěstí," souhlasil Moody. „A co konec?"

„Konec, pane?"

„Však víte, co se stalo poté, co jste se dotkl poháru."

„Vždyť to musíte vědět, pane, jestli jste mluvil s panem ředitelem, a kam to vůbec jdeme? Ošetřovna je jinudy."

„Něco jsem si nechal v kabinetě, půjdeme nejdříve tam."

„Aha," začal být Harry trošku nervózní, „no…" začal protahovat Harry, „ta trofej byla přenášedlo, věřil byste tomu?" zasmál se trošku nuceně. „Ale moc se někomu nepovedlo, odneslo mě někam jinam."

„Opravdu? A kam vás vzalo?"

„Byste mi ani nevěřil."

„Zkuste to," pokračoval konverzačně Moody.

„No vlastně ani nevím kam, ale bylo to daleko, žádné hory, co ohraničují Bradavice, víte?"

„A jak to tam vypadalo? Potkal jste tam někoho?"

„Slyšel jsem nějaké hlasy, ale nevím, kdo to byl."

„A ty hlasy nešly k vám, Pottere?" otočil se na něj Moody a zastavil se.

„No… asi ano… ale víte, kdo tam byl se mnou, ne?" zastavil se Harry také a snažil se usmívat, ale moc mu to nešlo.

„Samozřejmě, potkal jste před koncem Diggoryho že?"

„Ano," zakýval nervózně Harry a okamžitě věděl, co se děje. Albus Brumbál mu před trofejí pověděl, že poslal pryč toho, co za vše může, aby nevěděl nic poté, co se setkal s Diggorym. „Přinutil jsem ho ale vzdát se, byl hodně zraněný."

„Takže jste se přemístil sám tedy a co ty hlasy? Kdo s vámi mluvil? Co se tam stalo?"

„Bolela mě jizva, pane," ukázal Harry rukou si na hlavu, „byla to velká bolest, padl jsem na kolena a nevěděl jsem nic chvilku."

„A co se stalo pak, Pottere?!"

„Mdloby na tebe!" ozvalo se za profesorem, ale Moody to asi čekal, protože měl připravený štít. „Utečte, Pottere!"

Harry ale nehodlal utíkat, protože by to stejně nezvládl, a tak rychle vytáhl hůlku a omráčil profesora do zad. Nebylo to moc těžké, když od něj Moody stál necelý metr a hůlkou držel štít směrem na druhou stranu. „Byla to sebeobrana!" řekl ihned, když k němu Snape přiběhl. Ten si jej ani nevšímal a provazy uvěznil profesora Moodyho.

„Nejste tak stupidní, Pottere," bylo vše, co řekl Snape na toto téma. „Když člověk nebude počítat to, že jste s ním neměl jít."

„Je to profesor, měl jsem ho poslat do prdele?" nechápal Harry a odstoupil trochu dál.

Snape se na něj jenom škaredě podíval.

„Jak jste věděl, že tu budeme?"

„Pan ředitel mi zapůjčil ten otravný plánek, co vymyslel váš mizerný otec a kmotr," vysvětlil Snape, „a teď zavřete oči, Pottere a jestli je otevřete, než vám řeknu, tak vás omráčím a svážu taky… a pak vás něčím pomažu a hodím do zakázaného lesa."

Harry tedy zavřel oči a neodvážil se kouknout. „Expecto patronum," ozvalo se a za chvilku bylo ticho.

„Můžete, Pottere. Jsem rád, že aspoň poslouchat jednoduché příkazy vám jde."

„To jsem se naučil od vás, pane… protože jste nikdy nic pořádně nevysvětlil při vašich hodinách," jo jo… Harry o sobě věděl, že je dost kousavý, když je rozčilený, nervózní, ustrašený… občas i když je veselý, šťastný… Harry byl vlastně docela kousavý a sarkastický často.

Snape se na něj jenom zamračil, ale nic na to neřekl.

Pak na sebe minutu koukali, než přiběhlo několik lidí najednou, oba bystrozorové, co stáli tam venku s ním a profesorka McGonagallová.

„Severusi?" nechápala profesorka.

„Je to někdo, kdo používá mnoholičný lektvar," vysvětlil Snape, „můj kabinet je nejblíž a ředitel ví, že tam nejspíše budu, pojďte, počkáme tam na něj."

Bystrozorové nevěděli moc co dělat, ale když svázaného profesora začala McGonagallová levitovat zmíněným směrem, přidali se jako čestná stráž také.

„Jste v pořádku, Pottere?" zeptala se starostlivě McGongallová.

„Neřekl bych, že zrovna v pořádku, paní profesorko, ale zraněný nejsem."

„Už to bude za chvíli za námi," snažila se na něj usmát, ale moc jí to nevyšlo, ale hej, aspoň se vynasnažila. Za chvilku všichni byli u Snapea v kabinetu, kde přivázali opravdu silně profesora Moodyho nebo kdokoliv to byl k židli.

„To tu budeme stát hodinu?" nadhodil Harry.

„Máte nějaké praktické znalosti s mnoholičným lektvarem, Pottere?"

„Jsem samouk, profesore, protože z vašich hodin jsem toho moc nepobral."

„To, protože jste hlupá-."

„Stačí, pánové!" uzemnila je oba profesorka McGonagallová, „Harry stůj za mnou pro jistotu."

„Ano, madam," kývl nakonec Harry a postavil se do rohu místnosti.

„Za chvíli se přemění," řekl Snape, „je to přesně padesát devět minut od té doby, co se napil naposledy, jestli se nenapil, když byl tady s Potterem."

To se všichni otočili na něj. „Neviděl jsem ho pít nic."

„Dobrá," řekla profesorka McGonagallová a silněji stiskla hůlku, „jste tu pouze jako pomoc," otočila se na bystrozory, „nezapomeňte, že bez souhlasu ředitele tu nemáte jurisdikci."

Bystrozorové to asi věděli moc dobře, protože neochotně kývli, ale taktéž zamířili hůlkou na omráčeného profesora.

„Barty Skrk junior!" vykřikla za okamžik McGonagallová více než překvapeně.

„Ten má být mrtvý!" ozval se bystrozor číslo jedna.

„Očividně není," přiblížil se Snape blíž a odkopl mu dřevěnou nohu a sundal mu pryč jeho magické oko. „Zůstane omráčen, dokud nepřijde ředitel, takové jsou jeho rozkazy."

„Tak Pottera dovedeme na ošetřovnu."

„Musí tu zůstat," pověděl s nechutí Snape, „ředitel měl jasné příkazy."

McGonagallová se na Snape jen zamračila a pak se otočila na Harryho. „Posaďte se tady," ukázala mu na osobní křeslo Snape, „podívám se na vás aspoň já, nejsem madam Pomfreyová v žádném případě, ale nenechám nic náhodou."

A tak se Harry posadil a nechal nad sebou mávat hůlkou. „Jestliže si pan ředitel přál, abyste tu byl, nemohu vám nabídnout nějaký uklidňující lektvar, nebyl byste úplně při smyslech, ale věřím, že se Severus nebude zlobit, když si vezmeme nějaký posilující lektvar," a její úsměv, který hodila na Snapea říkal, že i kdyby mu to vadilo, tak má prostě smůlu.

Harry tedy poctivě vypil to, co mu bylo podáno a za chvíli se cítil lépe. „Co chci, abyste pane Pottere slyšel, je to, že jsem na vás hrdá," pověděla s úsměvem. „Když vaše jméno vyšlo z poháru, bála jsem se, že to bude ohromná pohroma a že zase strávíte týdny na ošetřovně, ale dokázal jste téměř nemožné. Dokázal jste změnit školu, aby společně podporovala oba šampiony, dokázal jste porazit mnohem silnější a zkušenější soupeře, a nakonec to celé vyhrát."

„Děkuji, paní profesorko," usmál se.

„A dokonce jste si našel i partnerku k tanci," pověděla s náznakem humoru k jejich internímu vtipu.

„To bylo ze všeho nejtěžší, madam," stále se usmíval.

„Nejsem hloupá, Pottere, věděla jsem, že skončíte nakonec se slečnou Delacourovou."

„A kdyby ne?" nadhodil.

„Tak bych vás k prvnímu tanci doprovodila já," pověděla McGonagallová.

Na to se jeden z bystrozorů zasmál.

„Něco se vám nezdá, Kingsleyi?"

„Samozřejmě ne, madam, jen bych u toho chtěl být."

Harry věděl, že mu dost možná jenom lže, aby ho donutila myslet na humorné věci, místo aby se cítil sklíčený, že tu stojí s hledaným smrtijedem, co má být po smrti a že tam někde je Brumbál a řeší kdo ví co s Voldemortem. A ono to i tak nějak fungovalo.

„Myslím, že by se za námi všichni otáčeli, paní profesorko, ale přes vaši krásu by mne přehlíželi."

„Nechte si Pottere tyto vaše řeči pro slečnu Delacourovou," pověděla tvrdě, ale bylo vidět, že se usmívá.

„Ta mě zabije, že jsem se nechal odtáhnout sem, aniž bych ji něco řekl."

„Profesor Kratiknot si vzal jako svůj úkol, aby všechny vaše přátelé ubezpečil, že jste na ošetřovně a že mají počkat až přijdete s ostatními šampiony, aby vám mohli pogratulovat a předat vám vaše ceny."

Harry na to jenom vděčně kývl a pak se celá místnost znovu ponořila do ticha, a to do toho nepříjemného druhu ticha.

Nakonec se ale dveře otevřeli a vešel dovnitř jak Brumbál, tak madam Bonesová a i samotný ministr kouzel. Plus tam byl ještě jeden člověk, protože Brumbál ležérně levitoval Červíčka.

„Dobrá práce, všichni," pověděl ředitel okamžitě a přenechal Červíčka bystrozorům a Snapeovi, kteří svázali i jeho. „Vedl sis bravurně, Harry a jelikož už máme všechny viníky, tady máš slíbené body. Sto bodů pro Nebelvír," oznámil ředitel jen tak mezi řečí.

Snape se samozřejmě zatvářil kysele, protože bylo jasné, že Nebelvír znovu vyhraje, bylo ale také vidět, že to tak nějak očekával.

„Teď se ale musíme přenést k důležitějším věcem. Severusi přines mi nejsilnější Veritasérum co máš, madam Bonesová bude tak ochotná, aby jej použila na naše podezřelé."

Snape se za chvíli vrátil s potřebnou lahvičkou.

„Dělejte si dobré poznámky či si dobře pamatujte, co uslyšíte," řekl Brumbál po chvilce, „protože věřím, že to nebude trvat mnoho dní, než budeme vypovídat na ministerstvu," a Harry se tedy postavil, aby lépe viděl. „Madam Bonesová, je to ve vašich rukách."

A za chvíli začalo to, co se nejspíše zapíše do dějin na dost dlouho. Oba jejich podezřelý začali, jak se říká zpívat. Barty Skrk junior se přiznal k tomu, že sloužil Lordu Voldemortovi, že přepadli pravého Alastora Moodyho, že jej unesli, aby měli jeho vlasy stále k dispozici, aby mohli používat mnoholičný lektvar. Přiznal se také k tomu, že vhodil jméno Harryho Pottera do Ohnivého poháru a že udělal své maximum proto, aby se Harry dostal jako první k trofeji a byl přenesen na hřbitov, kde bude moct Pettigrew známý jako Červíček použít Harryho krev na znovuoživeni Voldemorta. Také samozřejmě se přiznal, že Harrymu ukradl hůlku na mistrovství světa ve famfrpálu a že tam vyvolal znamení zla. Prozradil i to, jak se dostal z Azkabanu a vše, co předtím udělal.

Červíček prozradil mnohem horší věci, že zabil Bertu Jorkinsovou a pomáhal ji mučit, i to, že pomohl zabít mudlu, který hlídal starý pozemek, kde přebývali. Následně pověděl, jaký rituál chtěli použít a že drželi Bartyho Skrka seniora pod Imperiusem, než jim někam utekl. Červíček vyklopil vše a Brumbál si dal záležet, aby také přiznal nahlas, že zradil rodinu Potterů on a ne Sirius, což potěšilo Harryho nejvíc. Sirius bude volný!

„Slyšel jste dost, Korneliusi?" otočil se přísně ředitel na ministra kouzel.

„Ale… on nemůže být zpět!"

„A také není, postarali jsme se o to s Harrym tady," řekl Brumbál klidně, „přerušili jsme jeho rituál a donutili ho opustit to, co jste viděl a připomínalo to zohavené tělo malého dítěte, teď je Voldemort bez svých přisluhovačů ve své přízrakové podobě."

„Takže se nemůže vrátit?"

„Pokud mu v tom zabráníme tak ne, na to ale potřebujeme podporu všech."

„Pane ministře, je vám jasné, že pokud nebudete souhlasit, veřejnost se to stejně dozví ode mě," pověděla madam Bonesová nekompromisně.

„Nemůžete po mě chtít, abych oznámil všem tuto zprávu! Svět není připraven!"

„A ani nebude, pokud se to nedozví," vrátil mu to ředitel, „Korneliusi nemáte na výběr, sám to musíte vědět."

„Co po mě chcete, abych řekl?" vzdal marný boj ministr.

„Pravdu," bylo jediné, co řekl Albus Brumbál.

„Kingsley, váš úkol bude vzít tyhle dva do cely. Jestli se jim něco stane, než budou vypovídat, půjdete do Azkabanu do konce života místo nich, rozumíte?" přikázala madam Bonesová s ohromnou autoritou. Kingsley jenom kývl, asi věděl, co se od něj očekává.

„Minervo, doprovoďte zde bystrozory až k místu, kde se mohou přemístit, bude to lepší než cestovat krbem. Severusi dojděte pro madam Pomfreyovou a zajděte s ní do kabinetu, kde bude uvězněn pravý Moody, dostaňte se tam všemi možnými prostředky, pokud to bude nutné. Madam Bonesová, Korneliusi, přiveďte ostatní šampiony dolů, já si něco vyřídím tady s Harrym v ředitelně a přijdeme tam také," rozdal rozkazy Brumbál a společně s Harrym se rozešel pryč, byl prostě tak mocný, že věděl, že jej všichni bez řečí poslechnou.

„Co potřebujeme u vás, pane?" zeptal se Harry.

„Chci abys mi předal to, co si viděl jako vzpomínku do myslánky. Budu se chtít na to, co jsi viděl, lépe podívat, stejně jako na to, co jsem spatřil já. A navíc, chce tě vidět Sirius, věřím, že ty jej chceš vidět také."

„To chci, pane," usmál se Harry. „Povíte mi, co se tam stalo?"

„Když jsem zabránil Červíčkovi ve smrtící kletbě, odhodil jsem jej a omráčil, protože jsem nechtěl riskovat, že kletba půjde tvým směrem nebo se nějak blbě odrazí. Možná jsem zazmatkoval, ale stále věřím tomu, že to byl dobrý nápad. S čím jsem ale nepočítal, bylo to, že Voldemortovo provizorní tělo bylo tak křehké, že náraz na zem nevydrželo. Nebo možná vydrželo, ale Voldemort se jej pro jistotu vzdal, abychom jej nemohli zajmout. To je nejspíše věc, kterou se už nedozvíme. Každopádně madam Bonesová a i ministr kouzel viděli Voldemortovo bývalé tělo, rituální kotel a slyšeli výpovědi jak Bartemiuse, tak Červíčka, takže není žádná šance, že by se toto zametlo pod koberec, což naše ministerstvo dělá bohužel někdy rádo.

„Takže jsme úplně neuspěli, pane? Chtěli jsme Voldemorta porazit."

„A to také učiníme, prozatím jsme získali možná i pár let času, než se znovu dostane do takové formy, v jaké jsme jej viděli na tom hřbitově. A to je dostatek času, abychom mu v tom zabránili úplně."

„Jak ale může stále umírat a měnit se v přízrak?"

„Mám pár nápadů, Harry… a jeden je otřesnější než druhý, budu muset o prázdninách navštívit několik svých známých a poprosit je o radu, protože jinak si nebudeme nikdy jistý."

Harry jenom kývl, černá magie byla očividně velmi zvláštní. „A co bude teď se Siriusem?" zeptal se na další důležitou věc.

„Postarám se, aby jeho líčení bylo co nejdříve, takže druhý měsíc prázdnin by si mohl být už s ním."

„Ale ten první budu zase u Dursleyů?" povzdechl si.

„Bohužel i tento rok na tom musím trvat, ale věřím, že se mi podaří udělat pár věcí, které ti tvůj pobyt zpříjemní," naznačil Brumbál spiklenecky, ale to už byli téměř v jeho kanceláři a Harry se tedy neptal, teď mu stačilo, že uvidí Siriuse a že se ocitne v jeho bezpečném objetí.

*ČŠ*

„A zde je, dámy a pánové! Harry Potter, náš šampion! Přichází si převzít v doprovodu ředitele Albuse Brumbála svou zaslouženou cenu," probral Pytloun všechny v dosahu pár kilometrů, když je spatřil.

Brumbál ukázal Harrymu, že má jít mezi ostatní šampiony a sám se rozešel k ostatním ředitelům.

„Cenu bude předávat náš ministr kouzel, pane ministře je to vaše," předal slovo Pytloun a všichni počkali až si Harry stoupne na jakýsi stupeň vítězů.

Ministr kouzel dělal jako kdyby jej dnes neviděl a vcelku solidně fingoval to, že je rád, že tady může být.

„Gratuluji, chlapče," řekl ministr, když mu podal ruku, „děláš naší škole obrovskou čest," a s tím mu předal trofej, kterou Harry obezřetně stiskl, když se ale nikam nepřemístil, zvedl ji nadšeně nad hlavu a tím spustil konec světa… nebo aspoň to tak vypadalo, když všichni začali hulákat a tleskat. Harry ukazoval trofej všem přítomným a pak si nechal pogratulovat i od ostatních šampionů, kterým se dostalo také slávy, když jim ministr kouzel poděkoval za účast a všechno okolo.

Byl to všechno neskutečný okamžik, Harry dostal tisíc galeonů, trofej pro vítěze, nakonec i Merlinův řád třetího stupně a všichni se radovali nebo plakali, že vyhrál či nevyhrál jejich oblíbenec, ale nikdo netušil, že za pár dní se jejich nálada změní, protože všichni budou vědět, že je Voldemort zpátky a že byl Harry jenom kousek od toho, aby jeho mrtvé tělo Voldemorta oživilo.

*ČŠ*

Harry se následně zavřel do jednoho stanu, kam ho nasměroval Brumbál, kde bude mít své soukromí, když už tak nějak nezvládal všem podávat ruce a jeho uši už také nevnímali, jak by měli. Harry se tam okamžitě natáhl na jakýsi gauč a povzdechl si. Tenhle večer byl nejšílenější ze všech, a to v jeho životě říkalo mnoho. Naštěstí už teď nemusel s nikým bojovat.

„Harry!" vřítila se dovnitř Hermiona a okamžitě si před tím gaučem klekla, aby jej mohla aspoň tak nějak obejmout. Byla samozřejmě tak rychlá, že se Harry nedokázal ani zvednout, aby jí to jakkoliv ulehčil. „Jsi v pořádku? Co se tam stalo? A co ostatní šampioni? Nikdo nic nepovídal o Voldemortovi, objevil se tam?"

Harry ji ale jenom silněji k sobě přitiskl. „Dýchej, Hermiono… jsem v pořádku, opravdu," řekl a hladil ji po zádech. „Nenechal jsem se zabít ani hůř vyloučit," zopakoval ji její oblíbenou větu, která se tak nějak stala jeho nejoblíbenější.

Hermiona jej ale ani nepraštila, jenom mu zavzlykala štěstím na ramenou. Jediný, kdo se lehce zasmál, byla Fleur. Harry ji ale téměř neviděl, protože jej stále Hermiona zatěžovala vlastním tělem.

„Dokázal jsi to, Harry," řekla tiše a teprve teď ho Hermiona alespoň trošku propustila, aby se společně s ní mohl tak nějak posadit a podívat se i na Fleur. Harry si ale všiml, že i ona měla tváře od slz.

„A za vše vděčím vám dvěma," pověděl s úsměvem a ukázal Fleur ať přijde a taktéž ji alespoň na půl objal. „Nebudu tvrdit, že to byla procházka růžovým sadem… možná tedy byla, ten, co mě chtěl zabít, mi dost ulehčil cestu, abych se na ten konec labyrintu bezpečně dostal. Ale i přes to všechno jsem viděl věci, na které bych si přál zapomenout."

„Co například?" zeptala se Hermiona a utřela si slzu. Harry se na ní jenom smutně usmál, protože první věc, co mu přišla na mysl, byl šílený Viktor, ale to byla zrovna ta věc, kterou ji nikdy nemohl říct a kterou se pokusí si vzít, jak se říká sebou do hrobu.

„Pomlácený Cedrik například. Chudák si zažil své, ale stejně se přese všechno dostal až k cílové rovince. Možná že jsem vítězem já, ale jestli byl někdo šampion s velkým Š, tak to je on."

Hermiona jenom kývla, že chápe.

Harry věděl, že život prostě nebyl fér, kdyby do toho turnaje nespadl i on, vyhrál by to jistě Cedrik, proslavil by svou rodinu, svou kolej… a na konci své cesty by pro tuto slávu nejspíše zemřel. Cedrik byl frajer, ale nebyl někdo, kdo by porazil Červíčka s Voldemortem v uzlíku.

„Já ani pomalu nevím, co říct," řekla Fleur po chvilce příjemného ticha, „jestli ti také gratulovat, děkovat všem možným, že jsi to přežil nebo tě pořádně obejmout."

„Myslím, že bych si přál to třetí nejvíce," snažil se trochu odlehčit atmosféru humorem, ale to, co si přál, toho se mu dostalo.

„Už nikdy takové hlouposti jo?" pověděla mu u ucha, když se k němu doslova přitulila. „Už jsi mě proslavil, to stačí. Teď zůstaneš v bezpečí."

„Ale když nebudu v nebezpečí, tak jak tě donutím být tu se mnou?" nadhodil s úsměvem.

„Myslím, že to nějak vymyslíš, jsi přece jenom nejmladší šampion a hrdina všech."

„To už abych začal přemýšlet."

„Uhm," pověděla mu možná trochu zasněně stále s hlavou položenou na jeho rameni.

Harry se jenom podíval na Hermionu, jestli ji nevadí, že ji na těch deset vteřin přehlíží, ale ta se na něj jenom zářivě usmívala. Poté co si nechala upravit svou velikost zubů se usmívala mnohem raději a bylo to dost znát. Tak Harry jenom ústy naznačil: „Děkuji," a za to se mu dostalo ještě hezčího úsměvu. Byly dny, kdy nenáviděl, že je Harrym Potterem, ale teď v tento moment být Harrym Potterem bylo to nejlepší, co se komukoliv mohlo stát.

*ČŠ*

Harry samozřejmě musel několik dní poté dojít na ministerstvo a zúčastnit se soudu dvou usvědčených smrtijedů. Albus Brumbál byl ale víceméně celou dobu po jeho boku a společně dokázali přesvědčit celý Starostolec, tedy hlavy všech důležitých rodin, že opravdu někde Voldemort je ve své přízrakové podobě a že udělá vše možná, aby znovu získal své tělo.

Každopádně to byl šok pro celé ostrovy. Nikdo neměl ani tušení, že se někdo jako Voldemort může tímto způsobem vrátit a bylo vidět, že mnoho lidí nevědělo, co s touto informací dělat. Podle slov ředitele Brumbála to vypadalo tak, že budou všichni hlasovat, aby Amelia Bonesová převzala místo ministra kouzla a vedla je všechny k tomu, aby se Voldemort nikdy nevrátil. Albus Brumbál byl velkým zastáncem tohoto rozhodnutí, ale případná volba se stejně měla udát až někdy o prázdninách, a tak o tom nikdo moc nepřemýšlel a už vůbec ne Harry.

Harrymu záleželo hlavně na to, že osvobodili jeho kmotra, jinak ať si tam na ministerstvu řeší, co chtějí. Do toho stejně nemohl nijak mluvit. Možná jen tím, že by přemlouval ostatní, aby volili v to, co si přál on, ale na to Harry zatím nechtěl přistoupit, pokud to ale bude vypadat, že budou chtít Voldemorta zamést pod koberec, věděl, že bude muset vyjet na svých imaginárních koních a začít jednat. Prozatím jenom přes noviny nebo schůzky s ředitelem zjišťoval, jak to pokračuje.

Oba usvědčené smrijedy očekával pravděpodobně mozkomorův polibek, protože ať už současný ministr, tak i madam Bonesová, která ho nejspíše nahradí, se na tomto rozhodnutí shodovali, takže pro Červíčka už asi nebylo záchrany a Harry nemohl říct, že by mu to jakkoliv vadilo. Možná že v tomto turnaji ztratil trochu lidství, ale nedokázal přát jen vězení někomu, kdo chtěl vykuchat jeho tělo, aby oživil nejmocnějšího černokněžníka, který k tomu všemu zabil i jeho rodiče.

Čas ale plynul dál a než se Harry nadál, byla poslední večeře před jejich odjezdem domů. Harry měl už samozřejmě sbaleno, a tak v doprovodu svých věrných kamarádek se posadil k velmi živému nebelvírskému stolu, kde si tam každý užíval, že vyhráli další školní pohár. Harry si všiml, že u stolu sedí opravdový profesor Moody a vedle něj stále madam Pomfreyová, bylo vidět, že mu víceméně dělá osobní lékařku a jakéhosi psychologa. Moody to ale určitě potřeboval, musel si prožít hotová muka a Harry věděl, že si s ním musí před odjezdem promluvit, minimálně proto, aby udělal tlustou čáru za dalším zážitkem.

„Studenti, dovolte mi abych pronesl svou závěrečnou řeč," vyžádal si Brumbál jejich pozornost. „Mám toho mnoho na srdci a začnu tím pozitivním, abych nenakazil chmurnou atmosférou ty radostně věci, které vám chci sdělit," pověděl a usmál se na ně. „Jak jistě vidíte, vítězem letošního poháru se stává Nebelvír! Velmi gratuluji!" a tím se ozvalo radování ze strany této koleje a uctivý potlesk z jiných směrů. „Nemohlo to být samozřejmě ani jinak, poté co se stal Harry Potter vítězem našeho turnaje. Godrik Nebelvír se určitě teď usmívá, když vidí, kam to jeho kolej dotáhla, určitě je hrdý, stejně jako zde naše paní profesorka McGonagallová," pověděl s humorem a poukázal na profesorku vedle sebe. „I když jdu s měsíčním zpožděním, ještě všichni společně zatleskejme Harrymu za jeho odvahu, sílu, inteligenci a všechny další důležité vlastnosti, které projevil jak během jednotlivých úkolů, tak když se setkal v tváří tvář Voldemortovi. O tom ještě ale později."

Někomu se moc nechtělo tleskat, když slyšeli slovo Voldemort, ale šílející Nebelvír to nějak dohnal a následně i nakazil ostatní. Za chvilku zase tedy všichni blízcí plácali hrdě Harryho po zádech.

„Turnaj Tří kouzelnických škol ale myslí jenom na první místo, jak mě ale znáte, nebyl bych to já, kdybych neudělal něco divného na konci roku," pokusil se je pobavit ředitel, „oficiální trofej patří Harrymu, který ji prozatím nechal u nás v Bradavicích, abyste se na ní všichni mohli podívat zblízka, ale stále bych chtěl předat ještě jednu trofej, tak snad mi naši hosté odpustí."

Tím na něj koukala celá škola nechápavě a sem tam nějaký student se otočil na svého kamaráda a oba si pokrčením rameny řekli, že neví, o čem to ten ředitel vlastně mluví.

„A zde je!" řekl a strhl jakousi látku a odhalil menší, méně úchvatnou trofej, ale přesto trofej. Na ní byly napsány jen dvě slova. TÝM CERRY.

To způsobilo upřímný smích téměř celé školy a pobavený potlesk všech se smyslem pro humor.

„No tak chlapci, pojďte si pro ni, je jenom vaše," pobídl je ředitel a Harry i Cedrik vykročili směrem k učitelskému stolu, kde se na sebe zazubili a podali si ruce a pak se chlapsky objali a poplácali se po zádech. „Tak nás nenechte čekat, obě ucha na vás čekají," a to jim stačilo, aby každý čapl ono zmiňované ucho a společně zvedli onu trofej nad hlavou. Teď už šíleli celé Bradavice, kdo nechtěl tleskat na Harryho vítězství, si chtěl zatleskat na Cedrikovo polo-vítězství.

„Ano ano… tohle je úžasný okamžik," pokračoval Brumbál, „být ředitelem je stresující práce občas, ale mít úžasné studenty vždy toto vynahradí a tuto profesi prostě musíte milovat. Když se rozhodlo, že se tento turnaj obnoví, nikdo neměl ani zdání, jak se mu povede a jestli dokáže vyburcovat zdravou rivalitu a přátelství… s ohledem zpět to bylo zbytečné strachování. Dva studenti z různých kolejí, dva soupeři, dva rivalové ve sportu... tito dva se ve všech důležitých momentech spojili, aby dali jeden na druhého pozor, a to je přesně to, o co nám všem šlo. Jste pýchou svých kolejí a profesorů, pánové."

„Vezmi si ho domů," zašeptal Harry Cedrikovi, když jim zase tleskali. Harry si připadal jak v divadle, tam se také tleská do té doby, než hlavní hrdinové odejdou do zákulisí. „Ať se s ním můžeš pochlubit doma."

„Díky," usmál se na něj Cedrik.

„To já děkuji, lepšího parťáka jsem si nemohl přát."

„To mi připomíná, že můžeme trošku upravit výzdobu," ušklíbl se ředitel a tleskl. Z poloviny nebelvírských závěsů se jako kouzlem objevila polovina křížených, byly z části nebelvírské a z části mrzimorské. Co ale na nich bylo nejzajímavější bylo to, že tam zase a znovu stálo TÝM CERRY.

Cedrik se jenom zasmál a pomocí hůlky také všem upravil odznáčky, i tam stálo hned tým Cerry.

„Tím ale samozřejmě můj výčet díků nekončí. Mluvil jsem zde o mezinárodní spolupráci a jedna osoba se stala téměř zhmotněním této myšlenky. Ano touto osobou je Fleur Delacourová! Studentka Krásnohůlek, která udělala vše proto, aby pomohla Harrymu k vítězství i jeho bezpečí. Jako ředitel této školy vám slečno mnohokrát děkuji."

Fleur jenom vstala a všem se postupně uklonila a komické bylo, že možná dostala větší potlesk… jo jo, krásné ženy to měly jednodušší.

„Už se můžete posadit," řekl Brumbál mile a poslat jej oba zpět ke stolům, Cedrik si vzal k tomu svému jejich trofej a tím tam způsobil velkou radost, všichni si chtěli sáhnout a podívat se. „Samozřejmě bych ale chtěl poděkovat všem zúčastněným školám, všem studentům, ministerským pracovníkům, ředitelům a profesorům. Bez vás by tento turnaj nikdy nemohl vzniknout," a pak Brumbál viditelně zvážněl. „Teď ale musím povědět i něco nepříjemného, ale jako ředitele školy je to moje morální povinnost. Voldemort se vrátil. Mnoho si z vás si o tom jistě přečetlo v novinách či v dopisech ze svých domovů, bohužel vše, co jste si přečetli, je pravda, a proto vás chci varovat, že takové nebezpečí hrozí a měli bychom všichni držet za jeden provaz, neboť společně jsme neporazitelný. Bradavice budou vždy symbolem naděje a ochrany, takže kdokoliv z vás, kdo tu sedíte, bez ohledu na věk, profesi či školu, můžete za mnou přijít a já vám nabídnu azyl nebo radu," řekl Brumbál a Harry se jenom podíval po svých přátelích, byl rád, že to nikdo nebere na lehkou váhu. Brumbál pokračoval v tomto duchu ještě chvilku dál a bylo vidět, že má pozornost velké části sálu, takže možná svými slovy něco ředitel změní, Harry v to chtěl moc věřit.

*ČŠ*

„Profesore Moody, mohu na moment?" doběhl po obědě Harry do jeho kabinetu.

„Nejsem váš profesor, Pottere, nikdy jsem nezačal, nemusíte mi tak říkat," dostalo se mu odpovědi a nabídnuté židle.

„Myslím, že je to oslovení, které používáme pro lidi, kterých si vážíme, pane, nezáleží, jak dlouho tu profesi vykonávali."

„V tom případě to nechám na vás," pokrčil Moody rameny. „Co vás sem přivádí?"

„Budu trochu arogantní a myslet jen na sebe, ale potřeboval jsem se na něco zeptat."

„Mluvte tedy."

„Mluvil jste o tom, co se stalo s panem ředitelem? Myslím jako kompletně o všem."

„Ano," kývl mu Moody, „Albus mi vysvětlil vše, co se stalo v době mé nepřítomnosti včetně toho, že mě zachránil váš plánek. Dobrá práce."

„Takže víte, že jsme vás mohli zachránit dříve, když bychom-," nadhodil Harry, ale Moody jej zastavil rukou.

„Už chápu, co mi chcete říct. Můžete to ale hodit za hlavu, jsem bystrozor a Albusův dlouholetý přítel, a i když jsme očividně neměli žádný způsob komunikace, tak i kdybychom měli, trval bych na tom, aby plán postupoval přesně takto. S teroristy se nevyjednává, to platí ve světě mudlů a tady je to podobné, když to převedeme na naší situaci. Když se člověk přidá k bystrozorům, musí odříkat jeden slib a v něm je zmíněno, že udělá vše proto, aby ochránil nevinné i za cenu svého života. Takže když by se Albus rozhodl zachránit mě a tím dovolil Voldemortovi povstat nebo ohrozit vás, tak bych ho akorát nakopal do zadnice. Nebudu vám tu tvrdit, Pottere, že v té truhle to byl nějaký med, ale zažil jsem ve válce mnohé, a nakonec všichni radši obětujeme sebe, než abychom viděli naše blízké trpět. A to je všechno k tomuto sentimentálnímu a ufňukanému tématu," zasmál se Moody. „Věřte, že jste si vedl dobře a doufám, že se mi jednoho dne podaří vás také něco naučit a nebudu to muset nechávat na někom falešném."

Harry na toto jenom spokojeně kývl, tohle tak nějak potřeboval slyšet.

*ČŠ*

Harry nikdy nestál o zástup fanynek a fanoušků a naštěstí to lidi chápali i teď, když se o něm zase psalo v dobrém. Takže když čekal ve vstupní síni, než přijedou kočáry, co je odvezou až na nádraží, stálo s ním jenom minimum lidí a samozřejmě Hedvika v kleci.

„Byl to úžasný rok," pověděl Cedrik, který seděl na svém ohromném kufru a pozoroval, jak si jeho přítelkyně povídá se svou kamarádkou.

„První dny mi to tak nepřipadalo," odvětil mu Harry.

„Nebudu tvrdit, že jsem občas neměl chuť tě ze začátku zaškrtit, že jsi nacpal svůj nos i do tohoto turnaje a já tak všude musel poslouchat, že Harry Potter tohle a Harry Potter tamto," odfrkl si Cedrik.

„Ještě štěstí, že Ritu Holobkovou už nikdo nepustil k dalším článkům o nás," souhlasil Harry, „jsem zvědav, kolik lidí se mě ještě zeptá, jestli opravdu preferuji polygamii."

Na to se Cedrik upřímně zasmál. „Ty jsi musel mít vždy něco navíc."

„Jestli mě budeš štvát, tak ti seberu ten náš společný pohár."

„Jako kdybych nic neřekl," ukázal Cedrik, že si zamyká svá ústa.

„Je to zvláštní jet domů po tom všem, co se stalo," přidala se Hermiona do debaty, „byl to šílený rok."

„Myslím, že jsme měli štěstí, že jsme dostali vůbec možnost tento turnaj reprezentovat. Kolik generací studentů si asi přálo, aby se tento turnaj obnovil a ono se tak stalo až za nás. Takže souhlasím, že to byl šílený rok, ale neměnil bych za nic a upřímně jsem rád, že mám ještě rok v Bradavicích před sebou, kdybych měl po této šanci jít jen někam pracovat, asi bych si to užil méně."

„Přiznej, že si chceš jenom užít další rok se mnou ve škole," nadhodil Harry.

„Prohlédl jsi mě, všechno se točí jenom kolem tebe," řekl Cedrik ironicky.

„Zvládnete to vůbec bez sebe ty dva měsíce?" nadhodila už z dálky Fleur, když se k nim blížila.

„Budeme si se Cedem každý den samozřejmě dopisovat," pověděl Harry, jako kdyby to úplně jasné.

„Jo, tým Cerry zůstává stále při sobě, to vy frantíci nemůžete pochopit," odmávl ji hraně Cedrik, „se podívej na Sebastiana, jak dopadl, vůbec nic vás tam na druhé straně neučí."

„Máš štěstí, Diggory, že jsem nedostala příležitost se zúčastnit, jinak bych ti tyto slova vmetla do obličeje."

„Čtvrté místo by na tebe čekalo s otevřenou náručí," ukázal ji Cedrik onu zmíněnou otevřenou náruč.

Fleur jenom prohodila vlasy a chytla Harryho za ruku a táhla ho pryč.

„Mucky, mucky," naznačil Cedrik líbání a Harry mu na to tou volnou rukou ukázal prostředníček.

„Kam jdeme?" zeptal se Harry.

„Někdo má povinnost mě ještě naposledy doprovodit k našemu kočáru."

„Že mě chceš unést," nadhodil pobaveně.

„Možná," protáhla tohle jediné slovo a usmála se na něj.

„Tak hlavně žádné zamykání do kufru," odvětil Harry.

„Příliš brzo na tento druh humoru," pověděla káravě, ale nemohla zastavit smích, takže ji to pokárání moc nevyšlo.

„A co ty? Už sis prošla nějaké nabídky bydlení?" změnil téma, když byli tak na půlce cesty.

„Něco mě zaujalo, ale čtrnáct dní budu určitě doma ve Francii, tak uvidíme, jestli se nabídka nějak změní. Pak chci ještě možná dodělat nějaké zkoušky na ministerstvu, abych měla ty správné papíry na to, co budu chtít dělat."

„Kdybys potřebovala mou pomoc, stačí říct. Slíbil jsem ti, že když vyhraji, udělám ti reklamu."

„To jsem si přála," souhlasila Fleur, „a dostala jsem toho tak tisíckrát více," usmála se, „z domova mi například napsali, že už mi tam chodí i nabídky se zaměstnáním. Novinky se šíří rychle očividně."

„Zasloužíš si jenom to nejlepší, Fleur," řekl vážně.

„I když jsem tě chtěla jenom využít, Harry?" pověděla hraně svůdně.

„Neznamená to, že jsem se nenechal chytit rád, někdy není špatné být využit, když tě to udělá šampionem."

„Aby ti to nevlezlo do hlavy, Harry."

„Povídá někdo, kdo byl před rokem nulou a teď se o něj perou zaměstnavatelé… stačilo být jenom hodnou holkou a pomáhat úžasnému Harrymu," nadhodil Harry a uhnul se její lehké facce. „Jmenuji se Fleur Delacourová a právě mě nevybrali do turnaje," napodoboval schválně velmi špatně její hlas ze začátku roku, „celý svět se spikl proti mě, pojď Harry, musíš mi pomoci."

„Počkej až budeš někdy chtít zase pomoci," hraně se urazila.

„Stejně jsme ale urazili dlouhou cestu," pověděl Harry nyní už vážně, „první den jsem tě nemohl pomalu ani vystát, jak jsi měla nos nahoru a urážela všechno, co mám na Bradavicích rád… a teď jsme tady, doprovázím tě až k místu odkud mi odjedeš a místo nějaké zajímavé rozlučky, kterou nedokážu vymyslet tu filozofuji."

„Chceš to ulehčit?" zasmála se líbezně.

Harry trošku váhavě kývl hlavou.

Fleur se tedy k němu naklonila a dala mu pusu na každou tvář. „Uvidíme se brzy, slibuji."

„Můžeš to celé zopakovat? Nějak jsem to minul."

Fleur se jenom usmála a dal mu jednu pusu na tvář. „Na druhou tvář dostaneš, až se znovu uvidíme," mrkla na něj a následně jej objala, žádné flirtování, žádné hraní, prostě milé obejmutí od někoho, kdo vás má jakýmkoliv způsobem rád.

„Budeš mi chybět, Fleur," pověděl upřímně.

„Jestli mi nebudeš odpovídat na dopisy, tak si pro tebe zajedu."

„Slibuješ?" pověděl vyzývavě. Fleur se na něj jenom tajemně usmála a pak bez dalších slov zamířila pryč. „Nepotvrdila jsi mi to!" křikl za ní, odpovědí mu byl ale jenom krásný smích.

Formát pro tisk