Kapitola šestá

Čtvrtý šampión

„Harry, jsem rád, že jsi sem přišel," ozval se ředitel Brumbál, když mu dovolil vstoupit do jeho pracovny, kde kromě něj byl i samotný ministr kouzel a profesor Moody.

„Přišel jsem ihned, jak jsem dostal vaše pozvání, pane."

„Výborně," usmál se Brumbál, „tady Kornelius ti chtěl také něco říct."

„Harry, chlapče, rád tě zase vidím," přišel k němu ministr kouzel a podal mu ruku, „docela jsi mě na chvíli zaměstnal s tvým prohlášením do novin," zasmál se nuceně. „Takové tajemství a ty si jej necháváš pro sebe."

„Nechtěl jsem jej říkat, aby se nekoukalo na ty postižené baziliškem jako na nějaké chudáky."

„To tě šlechtí, můj chlapče… ano ano. Měl jsem mnoho návštěv, které požadovaly, abych ti osobně přišel poděkovat. Do Bradavic chodí mnoho studentů a jejich rodiče a prarodiče pracují na ministerstvu, takže se člověk nemůže divit, že po tak velké zprávě za mnou přijdou lidé, když ví, že tě znám osobně a mohu za tebou přijít."

„To je od vás milé, že jste si našel čas," odvětil neutrálně Harry.

„Samozřejmě, Harry… to byla samozřejmost. Já osobně si ale nemyslím, že poděkování je dostačující… ne ne, někdo, kdo dokáže zastavit baziliška, aby zachránil své kolegy na škole si zaslouží něco více, než jenom vděk… i když ten si zaslouží také... a tak jsem zařídil pro tebe Merlinův řád třetí třídy, který dostaneš na udělování ceny pro výherce turnaje Tří kouzelnických škol. To totiž uděluji také já, víš? A tak mě napadlo, že je to nejlepší doba, aby si své ocenění získal i ty a třeba i s pohárem zároveň," zasmál se ministr.

Teď byl Harry ale doslova v šoku. „Děkuji," bylo jediné slovo, které ze sebe dokázal dostat.

„Není za co, můj chlapče, však sis to zasloužil."

„Pokud ti to nebude vadit, Korneliusi, rád bych si popovídal s Harrym v soukromí, tady Alastor tě doprovodí, kam budeš chtít."

„Samozřejmě, samozřejmě," pochopil ministr, že je vyháněn, „stejně jsem potřeboval jít, rád jsem tě zase viděl, Harry."

A za chvilku tam zůstal jenom Brumbál a Harry. „Než se pustíme Harry do toho, co ti chci ukázat, mám na tebe jednu otázku."

„Ano, pane řediteli?" snažil se dostat Harry z šoku, že dostane Merlinův řád.

„Poučil jsem se z prvního ročníku, kdy jsem s tebou nic neprobral a ty ses pak vrhl do nebezpečí, protože jsi neměl ponětí o tom, co se děje. Tohle nebezpečí je ale bohužel přímo o tobě, a proto se tě musím na toto zeptat. Představ si situaci, že nejspíše vím, kdo hodil tvé jméno do Ohnivého poháru a pokud si to budeš přát, můžu zavolat bystrozory a toho člověka se pokusit chytit."

„A proč byste to tedy neudělal, pane?" nechápal Harry.

„Ze dvou důvodů, chlapče. Za prvé si nemohu být jistý, jestli máme správného podezřelého a jestli chytíme nepravého, tak toho pravého už nikdy nenajdeme. A za druhé, ztratíme příležitost chytit toho, kdo za tou operací je."

„Myslíte si, že ten, co tam hodil mé jméno, je jen pěšák?"

„Můžu se jen domnívat, ale jestli je k něčemu můj věk dobrý, tak je to k tomu, že mohu tvrdit, že většina mých zkušeností je taková."

„Takže plán je takový, že budu dál dělat lákadlo?" založil si Harry ruce na prsou.

„Nechci, aby si na to koukal takhle, Harry… ale nebudu ani tvrdit, že z nějaké části nemáš pravdu," povzdechl si ředitel unaveně. „Být to jiný student, asi bych tuto debatu ani nevedl… ale nechci, aby to znělo tak, že tebe je možné ohrožovat. Celé je to vlastně pokračování našeho rozhovoru z ošetřovny poté, co si porazil Voldemorta a zabránil jsi mu ve zmocnění Kamene mudrců."

„Ptal jsem se tehdy, proč po mě Voldemort jde, je tohle o něm?"

„Domnívám se, že ano… tvé sny budou nejspíše skutečností."

„Takže Červíček je ten, co hodil mé jméno do Ohnivého poháru?"

„Červíček udělal mnoho věcí, ale domnívám se, že to byl někdo jiný, kdo tam hodil tvé jméno."

„Takže plánek nelhal? Byl to pan Skrk?"

„To je to, čím si nejsem jistý, protože mi stále něco uniká, něco malého, ale strašně důležitého, ale jak už jsem zmínil, když budu pátrat dále, budeš stále v ohrožení."

„A budu v ohrožení tento úkol? Pokud se to například stane až v tom posledním, mohl bych vás nechat déle přemýšlet…" zamyslel se Harry.

„Nemohu nic o úkolu prozradit, ale udělal jsem vše v mých silách, aby ti tam nehrozilo nic více, než co je součástí úkolu."

„Budu vám tedy věřit, pane," povzdechl si Harry, „nelíbí se mi, že jsem volavka… ale nejde jenom o mě, Voldemort je nepřítel nás všech."

„Správně, Harry… moc správně, pojď ukáži ti své myšlenky, možná tam uvidíš něco, co já ne… a jen se ptej na to, co jsi tam viděl, třweba když to budu opakovat a vysvětlovat, tak mě něco napadne," a s těmito slovy Harrymu ukázal myslánku a jak se s ní pracuje, byl to pro ně dlouhý večer, ale oba potřebovali více informací, aby tomuhle přišli na kloub.

*ČŠ*

„Sirius se s námi sejde hned po druhém úkolu, jak bude víkend v Prasinkách… prý se máš rozhodnout, jestli chceš přivézt Fleur nebo ne," pověděla Hermiona, když byli oni dva spolu v nepoužívané místnosti.

„Jestli chceš slyšet můj názor, Fleur věřím. Ale tady nejde o mě," řekl Harry smířeně, „napíšu do toho dopisu, že jí věřím a že je na něm, jestli je to pro něj dostatečné. Nechci se se Siriusem hádat a naprosto chápu, že každý člověk je potenciální risk a samozřejmě chápu i to, že pomalu lidem věří. Kdyby mě někdo zradil po sedmi letech přátelství a mě to vysloužilo třináct let ve vězení, asi bych byl také opatrný a paranoidní."

„Chudák Sirius," povzdechla si Hermiona, „pošlu dopis zase jako obvykle, je to bezpečnější, když to půjde přes mě. Ty se ale musíš soustředit na další úkol, je už pozítří a my stále nevíme nic."

„Horší je, že si kromě hůlky nemohu vzít ani nic sebou, Moudrý klobouk byl dobrým společníkem."

„Aspoň jsi tam nebyl sám, i když ti Cedrik pomáhal, byla jsem také radši, že jsi měl s sebou něco nebo někoho, kdo byl plně na tvé straně. Každopádně připomeň mi ještě jednou, co vám řekl pan Pytloun."

„Že budeme muset projevit odvahu proti všemu, co nás potká… že ji ale musíme projevit samostatně neboť nám nic nebude moct pomoci… no a že budeme potřebovat jenom hůlku a že se sejdeme zase na obědě. Takže se zase najíme a pak budeme sedět hodinu, než z nás vyprchají možné lektvary."

„To jsou mi ale nápovědy," odfrkla si Hermiona, „skončil jsi na prvním místě, také jsi mohl dostat více informací, k čemu ty body tedy jsou?"

„Dobrá otázka."

„No nic, budeme dál cvičit tvé štíty, jestli je něco jistota, tak je možnost se schovat za štít a pak nějaké další zaklínadla, pokud to bude nějaké monstrum, vystačíš si s tím, co už dobře znáš."

„Co když ale půjdeme jeden proti jednomu? První s posledním nebo tak něco?"

„Tak se pokusíš chvilku bojovat, máš dost bodů navíc, aby sis mohl dovolit prohrát. A stále věřím, že budeš ve větším bezpečí proti šampionovi než proti něčemu neznámému."

„Máš pravdu," souhlasil nakonec, „tak pojď, budeme procvičovat ty tvoje jistoty, jestli tady budu jenom sedět, tak mi hrábne."

*ČŠ*

„Už jste tu všichni? Skvělé!" prohlásil Pytloun, když přišel znovu hodinu před zahájením úkolu do jejich čekacího stanu. „Jako vždy tu společně počkáme hodinu a pak se do toho pustíme, co říkáte?" mrkl na ně, „půjdeme vzestupně podle počtu bodů, takže první půjde pan Bonaccord, následně pan Krum a jelikož pan Diggory a pan Potter mají stejný počet bodů, budou losovat o to, kdo půjde předposlední a poslední. Váš úkol bude jednoduchý a přece složitý. Zamíříte po jednom do Zakázaného lesa a necháte se vézt pomocí světel až k vašemu cíli. Co je váš cíl, to vám samozřejmě nepovím, ale na úplném konci najdete na piedestalu pozlacené vejce s vaším jménem. Každý ten piedestal je obklopen bariérou, kterou stvořil sám Albus Brumbál, aby vám nikdo vaše vejce nemohl schovat nebo jej poničit, jenom vy samy si budete moct své vejce vzít a pak už jen stačí nám ho sem přinést. V lese si můžete dělat cokoliv, co vás zamane, ale nezapomeňte, že body se udělují podle vaší rychlosti a jestli přinesete své vejce a v jakém stavu. Upozorňuji, že bude křehké, pokud si jej rozbijete, přijdete o body. Jo a abych nezapomněl Albus Brumbál mi pověděl, že kentauři v lese nejsou součástí vašeho úkolu, takže si jich nevšímejte a oni vás nechají na pokoji."

„A co když nebudeme moct svůj úkol splnit?" zeptal se Harry.

„K tomu bych se dostal vzápětí, ale dobrá otázka. Všichni ředitelé budou připraveni, takže vám stačí vypustit jiskry a někdo vás přijde zachránit nebo se prostě jenom otočte a přijďte zpátky."

„Ale znamená to, že dostaneme nulu?" zeptal se Krum.

„Ovšem, kdo nepřinese v nějaké podobě své vejce, dostane nula bodů. A ještě jedno varování, budete diskvalifikováni, jestli se pokusíte něco přivolat z hradu nebo z jiných míst. Pár ministerských pracovníků bude na koštěti ve vzduchu, aby toto ohlídali. Vše, co budete mít u sebe, je také to, s čím tento úkol porazíte."

Všichni mu na to kývli, znamenalo to žádné koště a žádné lítání. Když Pytloun řekl vše, co chtěl, tak se také posadil a společně zase jak idioti čekali celých šedesát minut.

„Tak, pane Bonaccord, pojďte, doprovodím vás na start a až se vrátíte, dojdu pro dalšího z vás," a za minutu už slyšeli potlesk pro Sebastiana a pak zase ticho.

„To musí být záživné být divákem tohoto úkolu," odfrkl si Harry potichu.

„Koukat několik hodin na Zakázaný les zní jako zábava," odvětil mu Cedrik.

„Nemáte dovoleno se spolu bavit, takže buďte potichu," pověděl jim tvrdě nějaký ministerský pracovník, a tak se jenom oba zasmáli absurdnímu výmyslu, s kterým ministerstvo přišlo a pokračovali v nic nedělání dál.

*ČŠ*

Nakonec tu Harry zůstal sám, protože se mu dostalo té cti jít na svůj pohřeb jako poslednímu. Bohužel ani nevěděl, jak si ostatní vedli, protože poté, co vyrazil Sebastian do lesa, někdo začaroval jejich stan, aby do něj nešel žádný zvuk. Takže mohli být všichni šampioni mrtvý nebo za minutu zpátky a radovat se z plného počtu bodů. A jestli něco Harryho štvalo, tak to byla nejistota, protože kdyby věděl, že se to nepodařilo nikomu, tak by se ani nesnažil a nechal by si tolik bodů, co má, pokud ale všichni dostali maximum, musí uspět také, aby měl stále šanci na vítězství.

Naštěstí mu Fleur ukázala meditaci, takže tu nemusel pochodovat jak pitomec, takhle jenom jako pitomec seděl a užíral se blbými myšlenkami… jo jo, naprosto ta meditace fungovala.

Uběhlo asi pár desítek minut a někdo přišel do stanu a ukázal mu, že má jít. Harry tedy šel za ním, ale když vyšel z prvního stanu, objevil se ve druhém. Byl to takový stan ve stanu.

„Tady vás prohledáme, jestli u sebe nemáte nějaké věci navíc," řekl někdo a jeden z mužských pracovníků ho důkladně prošacoval. „Než vyjdeme ven, začarujeme na vás zaklínadlo, abyste nic neslyšel a neviděl a doprovodíme vás až k startovnímu bodu, kde tyto zaklínadla zrušíme, takhle nebudete moc vědět, jak dopadli ostatní šampioni, protože vám to nebude moct nikdo prozradit."

„Rozumím, hlavně mě nenechte si rozbít tlamu cestou."

„Nebojte," odmávl jeho starosti někdo, „připraven?"

„Jak jen to jde," odvětil Harry a pak najednou byla tma a naprosté ticho a pak už jenom cítil, jak ho někdo vede až k onomu místo a za chvilku znovu slyšel a viděl.

„Držte se jako všichni těchto světel, dovedou vás tam, kam potřebujete. Hodně štěstí," bylo vše, co mu bylo řečeno. Harrymu to ale stačilo a pustil se do tak sedmdesáti procentního sprintu, aby tam byl rychle, ale zároveň aby neomdlel, až tam dorazí. Co bylo špatné, ale bylo to, že tuto cestu znal až moc dobře… vedla k Aragagovi do jeho doupěte.

„Sakra," zaklel Harry a pokračoval pomaleji, bude potřebovat všechnu sílu, aby se dokázal prodrat přes nekonečno pavouků. Naštěstí jej cestou nic neohrožovalo, takže za pár minut stál daleko ale na dohled vchodu do oné jeskyně pavouků. Teď konečně pochopil, v čem je výhoda jít poslední, neboť okolo vstupu leželo dost omráčených či mrtvých pavouků, o které se postarali ostatní šampioni. Než se ale vydal dovnitř, slyšel štěkot a když se s hůlkou rychle otočil, tak spatřil, jak z lesa opatrně vyšel někdo, koho nečekal.

„Siriusi!" nechápal Harry.

„Haf!" bylo mu odpovězeno šťastným štěknutím a Sirius mu přišel oblíznout ruku.

„Co tu děláš?!"

Sirius mu ale jenom ukázal hlavou a tím, že se rozešel k jeskyni, že má jít dál a nevyptávat se. Harry chápal ten risk, co Sirius dělá, a tak se vydal tam, kam má. Jeskyně snad byla ještě větší, než si pamatoval, ale vůbec nikdo na něj zákeřně nezaútočil.

„Pojď dál," ozvalo se silným hlasem a Harrymu se okamžitě postavily chloupky po celém těle. Tohle byl Aragogův hlas, to bylo jasné. „Neublížíme ti, než se dotkneš svého vejce."

„Tobě tak budu ještě věřit!"

„My se někdy potkali?" zeptal se zvědavě Aragog. Bylo vidět, že jeho slepota stále trvá.

„Nepamatuješ si? Přišel jsem si pro radu, poslal mě sem Hagrid a tys na mě stejně zaútočil!"

„Á, ty dvě chuťnoučké děti," pochopil Aragog, „škoda, že jste utekli, moje rodina měla hlad."

„Doufám, že vás ten Ford hodně krát přejel," křikl zpět Harry.

„Dneska už tě ale žádný magický vynález nezachrání, chlapče," vysvětlil mu Aragog, „pojď, seber si své vejce, ať se do tebe můžeme pustit."

Harry se k ničemu neměl, a tak jej Sirius popohnal ve své psí formě. Harry stále svítil do všech směrů, ale vypadalo to, že dokud se nedotkne zlatého vejce, že na něj nezaútočí. Albus Brumbál jim musel sakra něco slíbit, aby takhle poslouchali. Tak či tak to bylo ale děsivé, všude ho sledovalo stovky očí a kam se podíval, tam pavoučí noha... na zemi, na stropě, po stranách a jakmile přišel ke svému vejci, dokonce mu nějací pavouci začali blokovat i jediný východ. Pecka.

„Na co čekáš, dítě, nemáš snad nějaký časový limit?" vysmíval se mu Aragog.

Harry ale zrušil své světlo a místo toho vyslal jiné kouzlo na svou kapsu hábitu.

„Co to děláš! Ještě jedno kouzlo a zaútočíme bez váhání!" varoval ho Aragog rozčileně.

„Dobrá, jen si rozsvítím svou hůlku," a s těmito slovy tak udělal, a když znovu spatřil celou jeskyni, všiml si, že nikdo na něj nezaútočil, asi bylo světlo opravdu povoleno. Harry si tady hlasitě oddechl a zamířil ke svému vejci a čím byl blíže, tím více se ozýval klapavý zvuk, který vydávali pavouci těšící se na svou kořist. „Nemůžete mě nechat jít jakožto přítele Hagrida?"

„Svou odpověď znáš jistě již z minule," dostalo se mu odpovědi.

„Škoda," povzdechl si Harry a okamžitě čapl svou levou rukou vejce a rozběhl se k východu. „Lumos maxima!" oslepil všechny pavouky poblíž a běžel bez přestání dál. „Sonorus," zvýšil si hlasitost svého hlasu a pak napodobil zvuk baziliška, který si pamatoval moc dobře.

„Bazilišek! Zavřete své oči!" křikl Aragog.

A to Harrymu stačilo, vyslal své nejsilnější kouzla, která znal od Fleur na prvního pavouka, který mu blokoval cestu, druhého sejmul ve své psí podobě Sirius, tím že mu skočil za krk a kousl. Harry nepřestával mezi kouzly mluvit hadím jazykem, to neznamenalo ale, že pavouci jen nehybně stáli, jen nic neviděli, ale stále kličkovat v doupěti akromantulí nebylo jednoduché. Sirius ale byl neskutečná pomoc, kousal do nohou nebo kamkoliv dosáhl a dostával mu z cesty vše, co dokázal. Harry byl ale téměř obklíčen, když si znovu zvýšil hlas a znovu zařval jako bazilišek, což na chvilku zastavilo všechny a Harry trefil toho nejbližšího do břicha, což bylo jasný K.O a proběhl dál.

„Siriusi!" křikl na svého kmotra, který se rozběhl za ním. Teď Harry pochopil, k čemu mu veškerý to běhání bylo, neboť když za vámi běží hromada pavouků, je sprint vše, co potřebujete a on tedy jen utíkal, jak nejrychleji to dokázal a za chvilku za nimi nikdo neběžel, a tak se mohl zastavit, aby popadl dech.

Sirius ale vedle něj pobíhal a stále mu ukazoval, že má běžet dál.

„Půjdu, ale ty musíš zmizet také."

„Ňuf," pověděl mu Sirius.

„Uvidíme se v Prasinkách, jak jsi chtěl! Teď tě ale nemůžou najít, musíš se schovat, tam odkud jsi přišel.

„Haf, haf," odsouhlasil mu to Sirius nejspíše a ukázal mu, že má běžet.

„Žádné riskování, chci s tebou bydlet, Siriusi, nenech se tu sníst!" a s těmito slovy a posledním tvrdým pohledem se rozběhl zpět na start. Když tam dorazil, spustil se ohromný potlesk a Harry uviděl první záchranný maják, kterým byla Fleur. Tak se tedy u ní zastavil a nechal se obejmout. V tu chvíli mu ale vymizel adrenalin z těla, takže padl únavou na jedno koleno a málem vzal Fleur sebou.

„Harry Potter je zpátky a jestli mě mé hodinky nemýlí, zvládl to jako druhý! To je výborný výkon! To chce ještě větší potlesk, protože pokud pan Potter nerozbil své vejce, znamená to, že je na prvním místě!" vykřikoval Pytloun.

Harry jenom s pomocí Fleur vstal, usmál se na Hermionu, která přiběhla ihned také a ukázal všem nepoškozené vejce.

To spustilo jenom další ohlušující potlesk a jásání. „Harry, to vejce," objevil se vedle něj Brumbál a ono zlaté vejce ihned od Harryho dostal. „Vezmi své kamarádky a dojdi si na ošetřovnu."

Harry chtěl namítnout, že je v pořádku, ale Hermiona si ho vzala do své moci a už ho téměř táhla do stanu, kde byla ošetřovna.

„Pane Pottere! Pojďte, mám tu protijed," ozvala se madam Pomfreyová ihned, jak ho spatřila.

„Víte no… já nebyl kousnut," podrbal se Harry na hlavě.

„To je snad poprvé, co se vám něco nestalo, doufám, že v tom budete pokračovat," pověděla překvapeně madam Pomfreyová, ale stejně ho posadila a kompletně prohlédla. „Nevypadá to, že jste byl někde kousnut, ale pro jistotu stejně jako všichni ostatní šampioni, přijdete zítra ke mně na ošetřovnu, abych si vás znovu prohlédla."

„Ano, madam."

„Tak si běžte," propustila ho a Harry tak obklopen děvčaty se vydal zpět.

„Harry, pojďte blíž, ať vám můžeme dát body," ozval se Pytloun, a tak Harry došel k sedačkám, kde seděla komise. „Prokázal jste druhý nejrychlejší čas ihned za panem Krumem a své vejce jste donesl v pořádku, proto vám dáváme čtyřicet tři bodů!" a to Harrymu stačilo, aby zvedl vítězně ruku v pěst směrem do vzduchu. „Celkové výsledky jsou tedy následující! První místo patří panu Potterovi s osmdesát devíti body, druhé místo panu Diggorymu se sedmdesáti osmi body, třetí místo panu Krumovi s přesně sedmdesáti body a čtvrté panu Bonaccordovi s padesáti dvěma! Gratuluji!"

Harrymu se dostalo dvojitého obětí a strhujícího potlesku hlavně od Nebelvíru. Život byl najednou fajn a zvlášť když věděl, že má dlouhou dobu klid… klid na to, aby se připravil na to, že ho chce Voldemort zabít… život nebyl najednou fajn.

*ČŠ*

„Pane řediteli, mohu mít otázku?" zeptal se Harry pár dní po druhém úkolu, když byli znovu u něj v ředitelně a prohlíželi si další vzpomínky, dneska to bylo Karkarovo jmenování jmen smrtijedů u soudu, aby si zachránil kůži… úplně přesně to potvrzovalo to, co si tak nějak o Karkarkovi myslel už předtím.

„Jistě."

„Věděl jste, že tam bude Sirius?"

„Nemohl jsem ti tam pomoct Harry, i když bych moc chtěl. I když jsem s Aragogem promluvil a slíbil mu mnohé, aby spolupracoval při druhém úkolu, stále jsem měl pochyby a tyto pochyby jsem sdílel se Siriusem."

„Musel jste tušit, že Sirius je horká hlava a přijde mi pomoct s úkolem."

„Kdybych to tušil, tak bych mu to nikdy nenapsal, přece jak povídám, nemohu ti pomoci nijak," odvětil mu ředitel Brumbál. „Sirius tam měl být jenom proto, kdyby se objevil někdo z Voldemortových lidí či kdyby někdo očaroval akromantule, tak aby tě ochránil, ne aby ti tam pomohl s tvým úkolem. Chceš mi tvrdit, že ti pomohl i s úkolem?"

„Ne, pane, Sirius jenom hlídal, aby se mi nic nestalo od Voldemortových poskoků," zopakoval Harry poslušně.

„V tom případě je vše, jak má," usmál se na něj ředitel nakonec. „Jsem ale rád, že se má domněnka potvrdila a nikdo navíc se neukázal, udělal jsem také vše, abych toho dosáhl."

„Hlídal jste pana Skrka?"

„Něco v tom stylu, Harry," pověděl Albus Brumbál neurčitě, „ale třetí úkol bude Voldemorta poslední možnost, takže jestli stále souhlasíš s plánem chytit všechny při činu, budeme možná muset riskovat to, že tě diskvalifikují, protože pokud zasáhnu, mohou tě vyloučit."

„Lepší je být poslední než mrtvý, pane."

„Vskutku," souhlasil chmurně ředitel. „Ale na nic takového bys neměl myslet, Harry. Pojď, podíváme se na mou další vzpomínku, možná se něco nového dozvíš o Bartemiusovi Skrkovi," a s těmito slovy Albus Brumbál spustil svou další vzpomínku, na kterou se dívali několikrát a pak si o tom ještě dlouho povídali.

*ČŠ*

„Harry, jak vám to vůbec klape s Ronem?" zeptala se tak nějak nenápadně Hermiona.

„Je mezi námi takový jeden problém," povzdechl si Harry hraně, „ani jeden z nás není gay."

„Tak jsem to nemyslela!" strčila do něj, „myslím, jestli se spolu hádáte nebo je všechno v pořádku."

„Moc spolu nemluvíme," přiznal Harry neochotně, „Ron se snaží, aby nebyl žárlivý nebo respektive, aby se jeho žárlivost nedostala na povrch, ale pokaždé když mě vidí s Fleur nebo možná i s tebou… nebo tebe s Viktorem, tak by byl schopen si vytrhat vlasy a ukousat si uši do špičky, takže se radši otočí a odejde. Což samozřejmě respektuji, jeho chování se zlepšilo. Možná, že se přes to stále nedokáže přenést a vyrovnat se s tím, ale aspoň nevybouchne jako kotel."

„Ale proč ta žárlivost?" nechápala stále Hermiona.

„Hermiono," povzdechl si Harry, „jsem retard, ale i já jsem si všiml, jak na tebe koukal v ten večírek."

„Tak proč mě nepozval?!"

„Stejně jsi byla první den už zamluvená."

„Ale to nemohl vědět, mohl za mnou přijít…"

„Abys ho odmítla? Myslím, že stačilo, že ho odmítla Fleur, když jí téměř přepadl s žádostí… a samozřejmě ona pak šla se mnou… a pak ty jsi neustále se mnou nebo s Krumem, jeho dlouhodobým idolem. Nechci znít, že ho chápu… a ani ho neomlouvám, ale když o něco stojí, tak mu to sebere někdo z jeho okolí."

„My ale nejsme nějaké věci, Harry," povzdechla si Hermiona trochu unaveně.

„Nejsme… ale ten kluk má i trochu smůlu. Vše, co tento rok chtěl, jsem mu nějakým způsobem vzal já nebo někdo jiný."

„Kdyby přišel dříve…"

Harry jen pokrčil rameny, že ji chápe, ale nemá pro ni nějakou přesvědčivou odpověď. „Není lehké být kamarádem Harryho Pottera."

„To neříkej, Harry!" chytla ho silně za ruku.

„Ale no tak, Hermiono, to že jsi skvělá a neobtěžuje tě to, je krásné, ale kdybys nemusela polovinu dne pomáhat mě, mohla by sis užívat také jinak… ať už v knihovně nebo by ti někde ukazoval Krum své koště," za to se mu dostalo jen další rány, „myslel jsem to na létání!"

„To určitě!" pověděla hraně naštvaně, než se začala smát.

„Prostě musím vydržet tento rok na našich rozhovorech typu, jak se mám, že mi přeje štěstí do dalšího úkolu a dobrou noc. A příští rok, až bude Fleur a Viktor pryč… nebude tu žádný turnaj, který vyhrávám a to všechno, tak se k nám Ron zase vrátí."

„Doufám, že máš pravdu."

„Já také," řekl si Harry v duchu, moc tomu chtěl věřit.

*ČŠ*

„Měl jsi pravdu, že mi bude tento den připadat divný," pověděla Fleur tak nějak kousavě, když byli kousek od Prasinek, „protože to, že nás někam vede pes a vám to vůbec nevadí, je sakra divné."

„Haf!" ozval se onen pes šťastně a zavrtěl na ně ocáskem.

„A dokonce se zdá, že rozumí všemu, co říkám a nikomu kromě mě to nepřijde divné," pokračovala Fleur.

„A bude to jen horší," řekl jen tak Harry.

„Cože?"

„Nic… vůbec nic," povzdechl si Harry, už se těšil na debatu číslo jedna, tohle je Sirius a je to hledaný zločinec a debatu číslo dva, vlastně moje jméno tam hodil Voldemort a při třetím úkolu se mě pokusí asi zabít. Jeho život někdy zněl jako parodická komedie. Nakonec ale došli na místo určení, což bylo jakési Siriusovo útočiště, tedy obyčejná jeskyně, kde nebylo téměř nic kromě pár výtisků novin, pár zbytků od jídla a něco, co mělo připomínat postel.

„Siriusi, nechtěj mi ani naznačit, že v tomhle bydlíš," povzdechl si Harry znovu.

„Haf," vrátil mu to Sirius.

„Přemluvím Dobbyho, aby ti sem něco donesl, není tak chytrý, aby pochopil, co jsi zač, když tady v ten moment nebudeš. Mu řeknu, že si tady dělám nějaký bunkr nebo něco."

„Harry!" osočila se Hermiona.

„Necháme tu Siriuse zmrznout a umřít hlady nebo pro jednou využijeme domácího skřítka?"

Hermiona si jenom povzdechla, ale věděla, že má pravdu, a proto se dál nehádala.

„No, tak ať to máme za sebou, Fleur," podíval se na ni, „ukážu ti jedno tajemství, tak si to nech vysvětlit, než začneš zbrkle jednat, protože jinak bych tě musel omráčit."

„Prosím?!"

„Mluvím vážně," podíval se na ni, „tohle bude možná šokující… takže… Fleur, tohle je Sirius Black, můj NEVINNÝ kmotr, Siriusi tohle je Fleur, má kamarádka, učitelka a partnerka na onom večírku," a sotva, co to dořekl, přeměnil se Sirius do své lidské podoby, a to už Fleur sahala po hůlce, ale Harry byl rychlejší a její ruku chytil do té své. Chytačské reflexy byly OP prostě.

„Rád vás poznávám, slečno Delacourová," snažil se Sirius zapůsobit dobře na první dojem… tedy jak to jen jde, když jste hledaný zločinec v otrhanějším oblečení.

„Harry, ty opravdu neděláš věci jednoduché."

„Hádám, že proto mě máš tak ráda," nadhodil Harry.

„Kdo řekl, že tě mám ráda?"

„No, ještě jsi nevytáhla hůlku, neomráčila nás všechny – ne že by se ti to povedlo – a neběžela to říct prvním lidem, co potkáš."

„Proč myslíš, že by se mi to nepovedlo?" pověděla Fleur vyzývavě.

To ale promluvila Hermiona. „Mám hůlku v rukávu, co na tebe míří celou dobu."

„Jak jsem ti pověděl, Fleur, Hermiona má vždy má záda pokrytá," pokrčil Harry rameny.

To se ale Fleur začala téměř hystericky smát, až ji začaly téct slzy po tváři. „Tohle je vše tak absurdní," pověděla a chvilku nevěděla, co dělat, „každopádně… také vás ráda poznávám, pane Black," natáhla mu ruku, když ji Harry pustil. To způsobilo hlasitý oddech od všech přítomných, tohle dopadlo dobře. „Tak aspoň už dává smysl to, co jsi myslel tou svou větou před prvním úkolem."

„Ano, mluvil jsem o svém kmotrovi."

„Teď bych ale ráda slyšela celý příběh," pověděla Fleur, přeměnila jakési krabice na nějaké ohromné křeslo a pak si všichni dlouho povídali na téma, proč je Sirius nevinný a kdo je vlastně Červíček a jak zemřeli jeho rodiče.

„A když už jsme u toho, tak mám ještě jednu bombu," podrbal se Harry rozpačitě na hlavě.

„Jsi ve skutečnosti žena?" pověděla Fleur sarkasticky.

„Tohle je trošku větší bomba… jak asi víš, Voldemort… Ten-jehož-jméno-se-nevyslovuje, říkej si mu jak chceš, je mrtvý," počkal si, až mu kývne. „No… tak není."

„Prosím?"

„Ten posednutý učitel, o kterém jsem ti vyprávěl?" nadhodil Harry a počkal si až Fleur kývne, „tak byl posednutý Voldemortem. Ten bazilišek? Vypustil ho duch Voldemorta… no a moje jméno v Ohnivém poháru? Bingo Voldemort…"

Teď na něj jenom čučela Fleur s otevřenými ústy. „Chceš mi říct, že největší černokněžník posledních let přežil svou smrt a jeho cílem je ulovit tebe?"

„Ano," pověděl Harry jedním slovem.

„A… jsi si jistý?"

„Naprosto," kývl smutně Harry, „dle mého je to pomsta, že jsem jej jako mimino zabil nebo, co jsem to vlastně udělal."

„Lidé, ale nevstávají z mrtvých, Harry!"

„Také to nechápu," pověděl ji, „jsem jenom student čtvrtého ročníku, ale i tak jsem zjistil, že magie nemá hranic. Nikdo nikdy neměl přežít kletbu smrti, ale jak vidíš, stalo se. Možná ji Voldemort poslal nějak špatně, mě zranil a sebe přesunul do duchové podoby nebo opravdu má matka udělala něco nemožného… nevím prostě. Jestli budeme věřit řediteli Brumbálovi, tak za to vše mohla láska mých rodičů, a i když věřím, že moji rodiče byli úžasní," usmál se na Siriuse, „věřím, že bylo v historii spousta rodičů, co své děti bezmezně milovali a stejně jejich děti nepřežili kletbu smrti."

Sirius mu kývnutím dal za pravdu. „Ani já jsem nepřišel, čím by to mohlo být. Neber mě špatně, jsem neskutečně šťastný, že jsi mi zbyl aspoň ty, ale ani můj mozek nedokáže pochopit, co se tam v ten osudný den stalo."

„A proč se to neví? Proč jsi v novinách ty, a ne takováto informace?"

„No a zde je třetí bomba… tentokrát pro vás všechny. Na tom se pracuje."

„Řekni mi, Harry, že to není tak, jak si myslím, že to je!" zvedla se Hermiona.

„Budu v bezpečí!" ubezpečil je, a hlavně sám sebe, „potřebuji ale pokračovat v tomto úkolu, aby se Voldemort ukázal a až se tak stane, postará se o něj ředitel Brumbál."

„Nebudeš volavka, Harry! To ti zakazuji!" pověděl přísně Sirius.

„Nemám na výběr," mírnil a uklidňoval je všechny najednou, „turnaj a celá ta magická smlouva neskončí dřív, než jej někdo ukončí a vyhraje, musím podle té smlouvy projevit alespoň snahu o zúčastnění se, takže tak či tak musím do toho posledního úkolu nastoupit, i když vím, kdo po mě jde. Náš plán je takový, že ředitel Brumbál tak nějak ví, kdo po mě půjde, takže jej zastaví a dostane z něj, jak se dostat k Voldemortovi, aby se mu mohl on sám postavit."

„Proč jsi mi to neřekl?" podívala se na něj Hermiona.

„Chtěl jsem si to nechat nejdříve projít hlavou," přiznal Harry, „a nebylo to moc jednoduché upřímně, ale Albus Brumbál když jsem zabránil Voldemortovi poprvé povstat, mi řekl jednu památnou větu: ‚a když mu někdo zase znovu zabrání povstat, možná že se mu to už nikdy nepovede‚' nebo tak nějak to bylo, už si to přesně nepamatuji. Co myslel, je ale jasné, Voldemort je pouze přízrak nebo nějaká skořápka toho, co býval… a když mu nezabráním v tom já, stane se zase člověkem a bude to ohromný problém pro všechny."

„Tak jestli jde po tobě, tak by stačilo, aby ses schoval."

„Ano, to by třeba také pomohlo," souhlasil Harry, „ale našel by jistě další plán, o kterém bychom nevěděli a jak zabránit něčemu, o čem člověk neví?"

„Musím říct, že se mi to nelíbí, Harry," vzal si slovo Sirius, „ale Brumbálovi věřím a pokud o všem ví a dá na tebe pozor, pevně věřím, že na tebe ani Voldemort ani nikdo jiný nebude moct vztáhnout ruku. Musíš být ale opatrný, rozumíš? Jestli Voldemortovi jde o to, aby tě dostal v třetím úkolu, musíš být paranoidní jak Moody, ničemu tam uvnitř nevěřit."

„To je dobrá rada a zvlášť když ten někdo má k dispozici mnoholičný lektvar, když jej Skrk ukradl Snapeovi."

„Pověz mi o tomto více, v tvém dopisu toho nebylo tolik," řekl Sirius a Harry tak nějak spustil vše, co si pamatoval z té noci. Siruis mu na oplátku řekl něco o Skrkovi, jak mířil na post ministra, ale pak mu podlomilo nohy mnoho věcí, včetně toho, že jeho syn byl obžalován jako smrtijed a následně umřel v Azkabanu.

„Jestli ale Skrk nesnášel smrtijedy tak, že uvěznil svého jediného syna, jistě by se k němu nepřidal."

„Třeba ten někdo obelhal i moji mapu a využil toho, že je Skrk nemocný a předstírá že je on," pokrčil Sirius rameny, „kdyby ses mě zeptal minulý rok, řekl bych ti, že ta mapa nemá chybu, ale po tom všem, co se děje… si už nejsem tak jistý."

„Pan ředitel teď ale tu mapu má, takže jestli někdo dokáže odhalit její chybu, tak je to on."

„Tomu věřím také," souhlasil Sirius.

„A co teď budeme dělat?" promluvila po dlouhé době Fleur. „Chtěla jsem, abys vyhrál tento turnaj a nějakým způsobem zesměšnil mou školu, ale teď už to o tohle vůbec nejde, jak se mám s tímto vyrovnat?"

„Jestli si to přeješ, můžeš mě cvičit dále," usmál se na ni, „nebo si od toho dát pokoj a spolehnout se na to, že to dobře dopadne, Albus Brumbál je přece jenom legenda."

„Chceš, abych to vzdala?"

„Vzdala?" ušklíbl se Harry, „naučila si mě mnoho, udělala ze mě hvězdu ve škole i mimo ní, dají mi i Merlinův řád za zásluhy, jestli někdy někdo splnil něco, co slíbil, tak jsi to byla ty."

„Řekla jsem, že odměnu chci až vyhraješ," usmála se na něj.

„Tak to pojďme vyhrát a přežít," usmál se na ni také, „co vy na to. Siriusi? Hermiono?"

Oba nejspíše chtěli říct něco ve stylu, že kašlou na výhru, že je důležité to přežít, ale ani jeden mu asi nechtěli kazit radost, tak jenom přikývli a možná trošku nuceně mu úsměv vrátili. Pak už dali Siriusovi všechno to jídlo, co mu přinesli a spokojeně sledovali, jak jí něco pořádného a pak si ještě několik hodin povídali o všem možném a Harrymu to na malý moment připadalo, že takhle by to vypadalo, kdyby přišel ukázat nějakou holku svým rodičům… a na ten malý moment byl jeho život moc krásný.

*ČŠ*

Harry vyrazil s Fleur, Hermionou a Cedrikem směrem k famfrpálovému hřišti, protože tam se s nimi měl sejít Pytloun a říct jim, co je čeká v třetím úkolu.

„A jak to vůbec je mezi tebou a Viktorem?" zeptal se z ničeho nic Cedrik.

„Viktor je fajn," pověděla mu.

„Na to jsem se úplně přesně neptal," odvětil jí.

„Chce, abych jej navštívila o prázdninách," pověděla jim nakonec.

„Vau, upřímně si ani nedokážu představit, jak si někdo jako Krum žije," řekl Harry, „všechny ty reklamy, turnaje, mistrovství světa, to musí žít v hradu ne?"

„Nevím, o tom jsme se nebavili."

„Nemyslel jsem to tak, že se chlubí svým jměním!" ohradil se Harry pro jistotu, „ale furt jak jsem v tomhle magickém světě nový, tak si nedokážu představit, jak si žijí slavní a bohatí lidé, přece jenom Weasleyovi žijou… v unikátním domě."

„Naše rodina žije v prostorném domě se zahradou," pověděla Fleur, „myslím si, že ale Krum nežije v žádném hradě, pokud se odstěhoval od rodičů, bydlí někde sám v nějakém bytě, luxusním bytě, ale přece jenom bytě. Nevypadá jako někdo, kdo by se chtěl starat o tři patra a kilometrové zahrady."

„To asi ne," souhlasil Harry, „ale dokázal bych si představit, jak vlastní svoje hřiště."

„Což není těžké, i já mám na zahradě obruče," přidal se Cedrik. „A jak vůbec bydlíš ty, Harry? V mudlovském světě myslím."

„Moje teta se strýcem bydlí v řadovém domě, má to dvě patra, hezkou zahrádku, je to hezké sousedství," řekl Harry pravdu, naštěstí se ho ptali na dům, a ne na to jací jeho příbuzní jsou.

Cedrik jenom kývl chápavě. „Upřímně, když jsem byl malý, myslel jsem si, že bydlíš ty v nějakém hradě," zasmál se Cedrik, „Nevím proč, ale připadalo mi, že chlapec-který-přežil musí mít vlastní hrad."

„Nevím, nepřipadám si stejně jako Krum, že bych se chtěl starat o tři patra a rozlehlou zahradu a kdybych si zaměstnal skřítky, našla by si mě Hermiona," řekl a uhnul se malé ráně od ní.

„Už jste tady!" zavolal na ně Pytloun a tím je dostal z jejich veselé konverzace a trošku je šokoval, když lehce poukázal na hřiště, které už fakt nebylo na hraní. „Nebojte! To vrátíme zpátky, příští rok budete moct pane Pottere zase znovu zápasit a lítat jako vítr."

„Stavíte tu bludiště?" ozvala se ihned Hermiona.

„A vy jste kdo?" zaměřil se Pytloun na Hermionu ve tmě, „Á slečna Grangerová! Nevím, jestli byste tu měla být, stejně jako vy, slečno Delacourová, ale myslím, že to nemůže uškodit, tak či tak byste to ráno viděli," pokrčil Pytloun rameny nakonec. „Každopádně máte pravdu, tohle je labyrint a bude to i váš třetí úkol. Budu k vám upřímný, tohle byl úkol, který byl vymyšlen ještě předtím, než se stala celá ta situace s podváděním, ale společně já a pan Skrk a další jsme vymysleli jenom první dva úkoly a pak už se pan Skrk neukázal… a když jsme mu psali, jestli si přeje tedy změnit i třetí úkol, napsal nám v dopise, že ten může zůstat. No tak jsme se poradili i s řediteli a když jsme se ujistili, že vám nic neprozradili, nechali jsme tento úkol být," usmál se na ně. „Váš úkol bude jednoduchý, najít střed labyrintu a sebrat si trofej, která tam bude… kdo ji sebere, je vítěz. Opravdu jednoduché že? Ne tak úplně, labyrint se bude měnit, jak se mu zachce a bude v něm i pár překvapení a překážek, o kterých vám samozřejmě nic neřeknu. První půjde tady pan Potter, protože má nejvíce bodů. Každý bod dává dvě vteřiny náskoku před ostatními, takže všechna vaše snaha či neúspěchy se projeví ve vaší šanci vyhrát. Bude to ale jistě zábava, všechny ty příšery a zaklínadla."

„Můžete se zúčastnit taky, pane Pytloune," odvětil mu Cedrik nevinně.

„Před několika lety bych vás vzal za slovo, pane Diggory," zasmál se Pytloun hlasitě, „jo to byly časy, teď je ale váš čas, abyste se proslavili a já vám to budu zase komentovat."

„Budeme moct i zde vyslat jiskry, aby nás někdo zachránil?" zeptal se Harry.

„Samozřejmě, doufám, že se ale nevzdáte všichni, kdo by to pak vyhrál?" zasmál se Pytloun znovu, „a nyní jestli nemáte dotazy, bych zamířil zase domů a vás tu nechal si to případně prohlédnout, jestli chcete. Jak ale říkám, ten labyrint změní své rozložení, jak se mu zachce, tak nepromarněte čas mapováním nebo tak."

A s těmito slovy je Pytloun opustil a zamířil pryč.

„Nechceš Hagrida přemluvit, aby tam nedal něco hrozného?" zeptal se Cedrik napůl vtipně, napůl vážně.

„Copak, Cede, netoužíš tam vidět kerberuse?"

„Já na rozdíl od tebe dokážu vyčarovat hudební nástroj."

„Asi s ním opravdu dojdu promluvit," řekl nakonec Harry, Cedrik měl pravdu, a tak dostal malé bezvýznamné plus.

„Takže co, půjdeme zpátky do hradu?" nadhodil Cedrik.

„Doprovodím tradičně Fleur k jejich kočáru, takže pokud nebude chtít jít Hermiona, můžeš jít sám."

„Dobře, tak se tu mějte," rozloučil se Cedrik a mávl jim, než zamířil pryč. Harry se chtěl zeptat, proč se té Hermiony nezeptal, ale ta byla zažraná do něčeho, co jí vyprávěl Viktor Krum a rychle mu to došlo také.

„Necháme je tu spolu?" zeptala se Fleur.

„Viktore!" křikl na něj Harry, „postarej se, aby přišla Hermiona včas do hradu!"

„Harry!" ohradila se Hermiona.

„Doprovodím ji," pronesl lámanou angličtinou a Harrymu to stačilo, Hermiona Viktorovi věřila a byl by pokrytec, kdyby ji tvrdil, že nemůže věřit Viktorovi, když on vyslepičil Fleur téměř vše.

„Tak můžeme jít," usmál se nakonec Harry na Fleur a společně vyrazili kousek od Zapovězeného lesa směrem k obrovskému magicky zvětšenému kočáru. „A jak to tam vůbec vypadá?" snažil se Harry udržet konverzaci a ukázal na jejich ubytování.

„Máme trošku luxusnější prostředí," pověděla Fleur, „je tam i dost místa, ale mám jednu spolužačku na pokoji, abychom se tam vešli všichni, jenom Sebastian má pokoj sám pro sebe… a samozřejmě madame Maxime."

„A vycházíš se svou spolubydlící? Přece jenom… vybrala sis mě místo své školy."

„Ze začátku mě za to moc nemusela, teď si ale myslí, že spolu chodíme a jelikož je dle mého strašná romantička, tak to okamžitě pochopila a řekla mi, že člověk musí jít za svou pravou lásku i proti své škole a že mi to už nemůže mít více za zlé… takže nepochopila nic nakonec, ale nebudu jí to vyvracet."

„A já věřil tomu, že přesně kvůli tomu se mnou jsi," hraně posmutněl Harry.

„To je tím, že čteš jistě stejné braky jako ona," ušklíbla se na něj Fleur.

„Náhodou-," chtěl namítnout něco Harry, ale ozval se hluboký hlas, který je oba vylekal.

„Harry Pottere," pověděl onen hlas, co vycházel z lesa, „Mars měl pravdu, když mi pověděl, že tě tu potkám."

„Firenze? Jste to vy?" otočil se Harry na kentaura.

„Ano, jsem to já, pojď, musím ti něco předat."

„Jsi si jistý?" zašeptala Fleur se strachem v očích i hlase.

„Zachránil mi život," usmál se na ni. „Samozřejmě, co pro mě máte," přiběhl blíže.

„Našel jsem v lese tohoto člověka, tak jsem jej přivedl sem a čekal až se tu někdo z vašeho druhu objeví, abych vám jej předal. Bude potřebovat ošetřit, trpí zraněními, hladem, žízní a bludy."

„To je pan Skrk," poznal okamžitě Harry a doběhl k zraněnému člověku, který seděl opřený o kmen stromu.

„Weatherby, sežeňte lístky," zašeptal Skrk v jakémsi polospánku.

„To povídal neustále, asi si stále myslel, že pracuje, chtěl přinést čaj, dopisy a podobně," pověděl mu Firenze v době, kdy Fleur vyčarovala teplou deku, kterou Skrka přikryla.

„Povídal ještě něco dalšího?" zeptal se Harry.

„Ano a moc důležitého, Harry Pottere. Mars už dávno naznačoval, že to, co jsme spatřili spolu v lese, jsme neviděli naposledy a tenhle člověk tvrdí to samé… tvrdí, že je zpět, že znovu zabíjí a že je o hodně silnější."

„Voldemort mu tohle udělal?!"

„To je, co tento člověk povídal, chtěl dovézt za Brumbálem a já jsem s ním souhlasil, Albus Brumbál si bude vědět rady, měli byste tedy pospíchat."

„A nebudete mít problém? Váš klan se moc nedívá dobře, když nesete člověka na zádech, to si moc dobře pamatuji," usmál se omluvně na starého kentaura.

„Svět je mnohem větší, než abychom na něj mohli hledět jenom z našeho pohledu," vysvětlil mu až skoro poeticky Firenze, „postarejte se, Harry Pottere, aby se tento muž dostal až tam, kam si přeje, možná, že zachráníme více životů, než jsme si, kdy mysleli. To je náš osud."

„Samozřejmě a děkuji mnohokrát… za vše."

„Něco mi říká, že se ještě potkáme, Harry Pottere, proto na viděnou."

„Na viděnou," rozloučil se Harry a pak znovu poklekl vedle Fleur. „Jak je na tom?"

„Potřeboval by na ošetřovnu a to nutně," shrnula to.

„Bude tam ale v bezpečí?" nadhodil Harry vystrašeně, „podívej se na jeho boty a nohy, musel sem jít pěšky hodně dlouho, ať chce říct řediteli cokoliv, myslím si, že je nutné to říct, co nejdříve."

„Dobrá, máš s sebou plášť?"

„Jsi úžasná," usmál se nad jejím nápadem a okamžitě vyndal plášť, který přes něj položil. Fleur pak onen plášť na něj přilepila a vyčarovala jakási nosítka, pak už jenom stačilo dostat neviditelného Skrka na toto lehátko a začít ho levitovat. „Nevypadáme moc nenápadně," nadhodil ustaraně, když došli k bráně zpátky do Bradavic.

„Nic lepšího mě nenapadá, nechci být paranoidní, ale něco mi říká, že kdyby jeden z nás šel pro ředitele, že by ten druhý mohl mít velký problém."

Harry jenom na sucho polkl. „Doufejme, že budeme mít alespoň jednou štěstí a nepotkáme toho, co používá onen mnoholičný lektvar."

„Měj radši hůlku venku a štít připraven na jazyku," pověděla mu a co nejtišeji, ale zároveň co nejrychleji zamířili k ředitelně, cestou ale opravdu nepotkali nikoho a když už byli na stejném patře, co byla ředitelna, potkali právě ředitele, a to dokonce v běhu.

„Pojďte rychle!" ukázal jim.

„Co jste viděl ve vy víte jakém zrcadle," posvítil si na něj Harry hůlkou, mnoholičný lektvar stále na paměti.

Albus Brumál se na něj jen hrdě usmál, jeho oči byly ale tak nějak smutné. „Ponožky, Harry… konkrétně vlněné."

„Omlouvám se-."

„To nic, naprosto ti rozumím, ale nyní pojďme, nemáme moc času," a s tím společně zamířili do ředitelny, Skrka v bezvědomí si ale už levitoval ředitel. Teprve až když se za nimi zavřeli dveře, si dovolili oddechnout, Fleur se ale stále trochu třásla, a tak Harry udělal to jediné, co ho napadlo, objal ji opatrně kolem ramen.

„Mám to chápat, že slečna Delacourová ví alespoň něco z toho, co jsme spolu řešili?" zeptal se ředitel, aniž by se na ně podíval, protože uzdravoval Skrka svými kouzly.

„Ano, pane."

„Dobrá," přijal toto ředitel jako fakt, „jestli vás zajímá, jak na tom pan Skrk je, bude v pořádku až si odpočine a vyléčí, někdo jej dlouhou dobu ovládal kletbou Imperius."

„To poznáte? Já myslel, že to právě nejde poznat."

„Ne vždy," souhlasil Brumbál, „tady pan Skrk jej ale prolomil, což ho stálo převeliké úsilí, a to zanechá stopy."

„Takže to byl nakonec on, kdo tam hodil mé jméno? Někdo jej dostal pod Imperius a donutil?"

„Obávám se, že pravda je mnohem strašnější a složitější, Harry. Byl jsem upozorněn obrazy, že se objevil pan Skrk a že mi jej vedete, i proto jsem byl schopný vám přijít naproti. I když ale věřím, že pan Skrk udělal také pár nepěkných věcí, v našem problémů účinkuje někdo jiný a nyní už víme přesně, kdo. Ale jak jistě tušíš, nemohu ti to prozradit."

„Proč ne?" jako by se probudila Fleur a chtěla okamžitě vědět.

„Abych neudělal chybu," pochopil najednou Harry.

Brumbál mu jenom na odpověď kývl. „Aby tento člověk vystoupil ze stínu, nesmí nikdy ani tušit, že o něm víme a bohužel ani jeden z vás neovládá nItrobranu na takové úrovni, aby dokázal vědět pravdu a nijak ji svým tělem nedal znát."

Harry nevěděl, co nitrobrana je, ale schoval si to slovo do své mysli, teď na to nebyl čas. „Schováte tedy pana Skrka tady?"

„Nejspíše ano, odvážím se tvrdit, že jsem na úrovni madam Pomfreyové, co se týče léčení, takže se pan Skrk bude mít v péči dobře a až mu bude lépe, vyzpovídám ho. Jistě nám jeho slova přinesou mnohé."

„A co my?"

„Poprosím vás, abyste šli spát a nikomu o tomto neříkali. Vím, že věříš slečně Grangerové i Siriusovi, ale moc bych si přál, abyste oba dělali, jako kdybyste pana Skrka nikdy nenašli, jenom tak bude v bezpečí jak on, tak i ty sám, Harry."

„Chcete toho dost, pane," dovolil si říct.

„To bohužel vím, ale všichni si přejeme, aby toto vše skončilo, tak vás musím oba o toto požádat, a dokonce i na tom trvat. Dám vám oběma uklidňující lektvar, a i lektvar na lepší spánek, ten první si vypijete tady a ten druhý před spaním, jistě vám to pomůže na tuto noc trochu zapomenout," a s těmito slovy nechal pana Skrka ležet a došel pro zmiňované lektvary a pro pár dalších, které asi byli právě pro jejich pacienta.

„Tak na zdraví," zašklebila se Fleur a uklidňující lektvar ráda vypila, Harry ji rychle napodobil.

„Všichni učitelé jsou ve svých kabinetech a pan Filch je ve třetím patře, takže když vyjdete teď, nepotkáte nikoho," řekl jim Brumbál, když překontroloval očima Pobertův plánek. „A Harry, deset bodů pro Nebelvír, dal bych ti víc, ale chceme být nenápadní," mrkl na něj nakonec ředitel, „vězte, že jste oba udělali velmi dobrou věc."

Harry za ně za oba poděkoval a pak zamířili pryč z pracovny. Když byli už opodál, chytla ho Fleur za ruku. „Jak si říkal, že se jmenoval ten kentaur?" zeptala se.

„Firenze," odvětil ji.

Fleur jenom kývla a pak vyndala hůlku a vytáhla mu rukáv. „Co děláš?" nechápal. Pak mu ale Fleur kouzlem něco napsala na ruku, a to něco bylo právě slovo Firenze, pak to dalším kouzlem skryla. To samé udělala i ona sama sobě.

„Jestli nám někdo vymaže paměť, tak tohle nám připomene, že jsme se s tím kentaurem sešli a budeme vědět, kdo nám má osvěžit paměť."

„Jsi si jistá, že nejsi až moc paranoidní?" podíval se na ni napůl užasle, napůl znepokojivě.

„Udělám všechno, abys tohle přežil, rozumíš?" pověděla mu a znovu jej chytla za ruku, tentokrát ale jen tak, ne za žádným jiným úmyslem, jako je psaní jmen na ruku. Harry věděl, že to dělá jenom proto, že má strach a je nadopovaná lektvarem, ale stejně si to velmi užíval.

Formát pro tisk

Komentáře

Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).

Jméno
Kontrola
Text

---

Amren,    (13.4.2018 18:42) odpovědět

LillyPotterml: Sirius byl vždy vykreslován jako ten, který nikdy nebral v potaz věci jako pravidla, ať už v dobách, kdy "šikanoval" lidi ve škole nebo neuposlechl rozkazy Brumbála, aby neodcházel z domu (ať už byl tento rozkaz správný nebo ne) proto myslím, že když Sirius měl možnost Harrymu pomoci, udělal by to i přes zákaz, protože takový on dle mého je.

Anonym: Děkuji, jsem rád, že mé nápady se líbí.

Reaper: Děkuji mnohokrát, ono já se vždy snažil napravovat typické chyby v příbězích (jak u Naruto povídky, tak tady) a hlavně tady tato povídka má být krátká, tudíž by ani nešlo ji uměle prodlužovat tím, že by byl Harry pitomec a běžel by, jak jsi napsal přes hlavní síň. Co se týče této povídky, tak dnes (v době psaní tohoto komentáře) jsem vydal 7. díl, potom je ještě 8. díl a následně epilog. Co se týče pokračování do dalšího ročníku, ta možnost tam pochopitelně je, není to ukončené tak, aby se na to nedalo navázat, ale vzhledem k tomu, že jsem 3-4 měsíce nenapsal nic a komentáře stále upadají, nevím jestli se někdy v dohledné době do pokračování pustím.

Reaper, - (21.3.2018 18:55) odpovědět

Opět musím pochválit celou kapitolku. A především jsem rád, že v tvém příběhu hlavní postavy aspoň přemýšlí a necpeš tam takový ty klasický klišé. To myslím ten závěr, kdy se snažili být nenápadní. Je mi jasný, že v devadesáti procentech povídek by tam Harry běžel se Skrkem na zádech skrz hlavní síň a pravděpodobně by ještě zrovna potkal Moodyho, který by mu ochotně pomohl. Jinak jsem se chtěl zeptat, jak to vidíš s dalšími díly, protože se mi zdá, že příběh poměrně rychle spěje k závěru, teda co se příběhu čtvrtého ročníku týče. Máš v plánu například navázat pátým ročníkem nebo třeba dovolenou ve Francii? :D :D

Anonym, - (18.3.2018 16:26) odpovědět

Jsem rád za kapitolu a těším se na další. Sirius byl super a využít hadí jazyk byl skvělý nápad.

LillyPotterml, Nová kapitola (16.3.2018 10:57) odpovědět

Sirius..... Fakt? Ja som nečakala že bude podvádzať.