Kapitola pátá

Čtvrtý šampión

„Žádná slova o strašné výzdobě?" zeptal se uličnicky Harry, když doprovázel Fleur k prvnímu tanci.

„Já si nemůžu na výhled stěžovat," řekla mu, když se mu podívala do očí, ty její se ale tak nějak smály.

„Jednou budu imunní," slíbil ji, když zaklepal hlavou, aby ze sebe dostal jak očarování, tak rudnutí jeho tváří.

„Na ten den se budu těšit, 'Arry," pověděla jeho jméno schválně co nejvíce svůdně. Bylo vidět, že se skvěle baví. „Jestli ti tedy nedám košem hned po prvním tanci."

„Budeš žadonit o další," pověděl nadřazeně.

„Ó," pověděla, „s kým si trénoval?"

„Se Cedem," odvětil ji naprosto klidně, až se rozesmála a podívala se na Cedrika, který na ni mrkl, takže jenom posílil to, že to, co řekl, byla pravda. Ať už byla nebo ne.

Nyní už ale oba stáli na tanečním parketě spolu s dalšími šampiony a obklopeny dalšími studenty. „Abych nezapomněl," začal Harry, než se rozezní první melodie, „vypadáš naprosto úchvatně, jsem ten největší šťastlivec, že mohu jít zrovna s tebou."

„Že ti to trvalo," pověděla mu s úsměvem.

„Správný muž to nepotřebuje vytrubovat do světa," vrátil ji úsměv a pak se rozehrála muzika, a tak ji začal vézt. Být v jiném vesmíru, asi by jej vedla nyní jiná slečna, ale jelikož každý den trénoval a věřil, že má za doprovod tu nejhezčí holku ve škole, nemohl se nechat vézt jak pejsek na výstavě. Harry se stihl ještě kouknout po ostatních a viděl, že všichni zvládají své kroky bravurně. Asi nebyl jediný, kdo trénoval až si málem ošoupal boty a když konečně hudba skončila, všem se jim dostalo ohromného potlesku, takže se Harry uklonil své partnerce a doprovodil ji ke stolu šampionů a členů komise. Tam už jim tleskali všichni, Karkarov velmi neochotně a Percy s výrazem… cože? Co tam dělal Percy? Kde je sakra Skrk.

„Hej Harry, nevěděl jsem, že umíš tak dobře tancovat," pověděl ihned Cedrik.

„Teď jsi to zkazil, Cedriku, tvrdil jsem Fleur, že jsi mě to učil celou dobu ty," povzdechl si Harry hraně.

„Oh… v tom případě, jsi to převedl dobře, Harry, měl jsi dobrého učitele samozřejmě."

„Měli byste se chovat dospěleji," pověděl jim Percy.

„Ty vole, Percy, tebe jsem si ani nevšiml, spletl sis místo? Tvoje rodina sedí někde támhle," ukázal Cedrik někam k Ronovi.

„Jsem tu místo pana Skrka," pověděl Percy hrdě.

„Jo jo, starý Skrk je doma nemocný," vzal si slovo Pytloun, „všude posílá tady Weasleyho nebo to řeší dopisy, ale jelikož si snad Skrk nikdy nevzal dovolenou, nikdo mu to nemá za zlé. Není to lehké něco organizovat. Já o tom vím své."

„A bude zpátky na druhý úkol?" zeptal se Harry.

„Ten je až za dlouho, určitě se do té doby vyléčí," usmál se na něj Pytloun.

„A kdyby ne, tak jej budu znovu zastupovat já."

„Ty, Percy?" rozesmál se Cedrik, „neber mě špatně, tvé teoretické znalosti jsou solidní, ale jak ty můžeš hodnotit něco, čemu nerozumíš?"

Percy na to nic neřekl a radši si objednal večeři. Harry jej rychle napodobil, aspoň věděl, jak se to dělá. A tak si užili chvilku klidu, protože se všichni ládovali. Překvapivě nejvíce povídala u jídla Hermiona. Kdykoliv jindy by nadávala Ronovi, že má jíst a ne žvanit, ale teď tak zaujatě vyprávěla něco Viktorovi, že se občas netrefila vidličkou ani na talíř. Bylo vidět to, že když se nemusela hádat s Ronem a jeho tahat za ručičku, že má čas i na své věci a teď tou ‚věcí' byl Krum, který ji velmi zaujal.

Za chvilku ale bylo po jídle a Brumbál Harrymu nenápadně naznačil, že se má postavit, a tak Harry jako kdyby to věděl sám od sebe, se postavil a nabídl Fleur svou ruku, která taktéž vstala a teprve pak vstal i Brumál a pověděl jim, že dá stoly na stranu. A za chvilku bylo ve Velké síni plno místa, dokonce se tu objevil parket a následně i jejich kapela. Fleur si tedy odtáhla Harryho přímo doprostřed, aby byli co nejlépe vidět a za pár vteřin už spolu tančili na pomalou písničku.

Harry musel uznat, že není vůbec špatné být co nejblíž Fleur a zvlášť, když jí mohl držet kolem boku.

„Oceňuji to, že se snažíš zadržet slintání," pověděla mu mezi smíchem.

„Dělám, co mohu, ale některé věci jsou nemožné."

„Jako například."

„Tvá krása a šarm samozřejmě," ušklíbl se na ni.

„Čteš moc romantické knihy, Harry," zasmála se znovu.

„Nefungují? Tak já je Hermioně vrátím, snad ji nebudou vadit, že mají trochu slepené stránky," pověděl hraně zamyšleně.

Nyní se na ně podívalo pár okolních párů, když se oba rozesmáli nahlas. „Chceš z někoho udělat pitomce? Že bych si zatancovala s někým jiným."

„Co třeba Sebastian?" nadhodil vyzývavě.

„Myslíš, že mě nebude osahávat?" zamrkala přehnaně.

„Maximálně do něj narazím plnou rychlostí na koštěti, jestli si to dovolí."

„Dobrá, můžeme se všichni prostřídat, aspoň si zatančíš s Hermionou a s tou asiatkou," usmála se Fleur.

„Cho," opravil ji Harry.

„Znáš její jméno jo?" nadhodila.

„Znám jména všech, který pravidelně porážím ve famfrpálu."

„Tvé ego je čím dál větší, Harry Pottere," zašeptala mu do ucha.

„Člověku se zvýší sebevědomí, když tě má takhle blízko sebe a k tomu vyhrává tento turnaj," pošeptal ji zpátky.

„Nezapomeň, že to dělám jenom pro peníze, jsem totiž zlá zlatokopka," vrátila mu to.

„Těch pět set galeonů bych ti mohl dát i teď, stejně bys ale neodešla, protože tu se mnou chceš být."

„Vsadil by sis na to?"

„Stejně jako sis ty vsadila před turnajem na mě," pověděl a dýchl ji na krk a pobaveně sledoval, jak se jí objevila husí kůže.

„Hm…" bylo jediné co řekla a pak od něj trošku poodstoupila, aby mohli tancovat dál, jako kdyby nikdo z nich nic neřekl. Tenhle druh přátelství byl pro Harryho úplně nový, ale velmi si ho užíval.

*ČŠ*

Harry toho upřímně měl dost. Ano tančil se samými krásnými ženami, a dokonce měl tanec i se Sebastianovou partnerkou, která mu něco francouzsky říkala, respektive ho nejspíše urážela, ale on ji nerozuměl, a tak byl v pohodě. Párkrát ji ‚omylem' sjel rukou na zadek, ale nenápadně, aby to neviděl nikdo jiný a užíval si další sprchu ošklivých slov, kterým nerozuměl. Jo jo, ať žije jazyková bariéra. I přes tuhle zábava toho měl plné kecky.

Teď měl za úkol přinést něco k pití, naplnil si tedy dvě sklenice a vracel se zpět k Fleur, když kolem něj prosvištěl Karkarov, který měl očividně solidně na spěch.

Fleur to viděla nejspíše také a zamířila Harrymu naproti, i když mohla v klidu sedět a počkat si až s pitím dojde k ní.

„Pojď," řekla mu, napila se z nabízeného kalichu, který položila na stůl a za ruku ho táhla pryč. Harry se tedy při tom tahání také napil, a i on položil poloprázdný kalich na stůl.

„Už nechceš tancovat?"

„Jestli si budu chtít s tebou zatancovat, mohu kdykoliv, tohle je důležitější," odvětila mu, „Karkarova takhle ve stresu jsem ještě neviděla, takže se podíváme, kam míří."

„Je ti jasné, jak bude vypadat to, že jsi mě takhle ve spěchu někam odtáhla, že?" radši se zeptal.

„Jsou mi nějaké pomluvy ukradené, hlavní je, abys tenhle turnaj přežil a případně vyhrál," pověděla Fleur vážně a na Harryho tohle zapůsobilo mnohem více, než veškeré jejich hrané a přehnané flirtování.

„Můžeme se schovat pod můj plášť, ale není tam mnoho místa."

„Po všem to tancování začneš řešit moji komfortní zónu?" zasmála se tiše. „A kam si vůbec dal do tohoto hábitu svůj plášť?"

Harry jenom volnou rukou vyndal onen vak z prvního úkolu. „Nikdo mi neřekl, že ho mám vrátit."

„To je správné uvažování," a za chvilku byly oba pod pláštěm a mířili za Karkarovem, který se zastavil až u Snapea, který měl nejspíše zrovna obchůzku po hradě. Chvilku vedle sebe chodili bez jediného slova, ale když byli v uličce, kde nebyl nikdo jiný, zastavil Karkarov Snape tím, že ho chytl silně za ruku.

„Co se děje, Snape," pověděl šeptem Karkarov, ale dostatečně nahlas.

„Nevím, o čem mluvíš."

„To znamení! Je pořád silnější! Každým dnem jej na svém předloktí pozoruji a je čím dále více vidět."

„To se ti jen zdá," odhodil Snape jeho ruku.

„Nezdá a ty to víš! Také to musíš vidět," pověděl už zoufale Karkarov. Bylo vidět, že má velký strach.

„Tak uteč, Igore," odfrkl si Snape, „já tu ale zůstávám, jsem tu v bezpečí a tebe nějak omluvím."

Karkarov chtěl říct více, ale oba dva narazili na nějaký líbající se pár.

„Dvacet bodů z každé koleje," sebral jim body Snape, „mazejte zpět na ples nebo do postele," odehnal je jako hmyz a pak pokračoval dál. Harry ale Fleur zastavil, aby za nimi nepokračovala.

„Budeme je sledovat takhle," řekl a vytáhl si Pobertův plánek a Fleur mu k tomu přisvítila pod pláštěm hůlkou. „Vypadáte to, že šli každým jiným směrem," ukázal na oddělující se jména Karkarova a Snapea. „Asi si řekli vše, co potřebovali."

„Pokusím se zjistit, co znamená nějaké znamení na předloktí," pověděla zamyšleně Fleur.

„Ten strach, co měl Karkarov byl ale ohromný, ať je to cokoliv, musí ho to velmi děsit."

Na to mu jen Fleur kývla, ale pak přiblížila hůlkou blíže k plánku. „Kde je tohle?!"

„To je...Skrk!" přečetl okamžitě Harry, „a ve Snapeově kabinetu!"

To stačilo Fleur, aby ho táhla znovu… tentokrát směrem ke Skrkově jménu. Když byli ale sotva na půli cesty, Skrk na mapě začal z kabinetu vycházet a zamířil někam pryč. „Musíme zrychlit."

A tak sundal plášť, nacpal si ho zpět do onoho vaku a běželi co nejrychleji to dokázali směrem ke Snapeovo kabinetu, Skrk ale byl tak či tak rychlejší a mířil pryč z hradu.

„Harry!" upozornila ho na jiné jméno, co se k nim blížilo.

„Sakra," zavolal Harry, protože věděl, že když schová plánek, nezjistí, kam zmizí Skrk a když ho neschová, uvidí ho Snape. „Risk je zisk," povzdechl si a plánek neschoval.

„Pottere! Tak to jste byl vy!" vykřikl Snape téměř až nepříčetně.

„Než mě začnete mučit, křičet na mě nebo mi brát body, pojďte se na tohle podívat!" vrátil mu to Harry se stejnou nepříčetností.

„Jak to se mnou mluvíte! Padesát bodů-," více ale Snape nedokázal říct, protože mu Harry strčil natažený plánek před obličej.

„Pan Skrk! Vidíte? Utíká z tohoto směru pryč!" ukázal rukou na místo, kde ještě pár chvil Skrk bude, než zmizí z dosahu mapy.

„Tohle vám seberu, Pottere!"

To ale na něj mířila hůlka Fleur. „Na to nemáte ani nejmenší právo, dle pravidel turnaje, jsou všechny osobní vlastnictví šampiona jen jeho a nikdo mu je nemůže sebrat, aby mu snížil šanci na výhru, jediná výjimka je komise rozhodčích a vzhledem k tomu, že k ní nepatříte…"

„Buď přijmete to, co vám říkám já a tahle mapa, že to byl pan Skrk, kdo se vám vloupal do kabinetu, nebo se vrátím zpátky na ples a vše řeknu panu řediteli osobně," dal mu na výběr Harry.

„Podívám se, co jste mi ukradl, Pottere a pak vás k panu řediteli dovedu osobně."

„Máte smůlu," stál si za svým Harry, „někdo kdo tu nemá být, se právě vloupal do hradu a já to půjdu říct rovnou řediteli," a s tím se rozešel pryč, stále ale po očku koukal na mapu, tak i na Snapea, jestli ho prokleje do zad. Ten ale naštvaně zamířil do svého kabinetu, a tak se oni rozběhli zpět na ples. Jedno Harry oceňoval na Fleur, že tohle vše brala vážně, kdyby byla namyšlená, jak si o ní myslí všichni, že je, těžko by tu s ním běhala v těchto šatech a v těchto botách.

Když doběhli zpět na ples, stali se zase centrem pozornosti, přece jenom šampion a jeho partnerka většinou nesprintují úplně splavený do Velké síně. Harry se zastavil až u ředitele Brumbála.

„Musím s vámi mluvit, pane řediteli… okamžitě," dostal Harry ze sebe.

„Pojď," pochopil naléhavost ředitel a odvedl jeho i Fleur zpět do místnosti, kde se poprvé setkali všichni šampioni a když je spatřila Hermiona, rychle se omluvila Krumovi a rozběhla se i ona za nimi. „Tak co se děje?"

Harry se rychle podíval do plánku, ale Skrk byl už pryč z mapy, tak jen sprostě zaklel. Teď už nemá důkaz. „Víte o tomhle plánku že?" podal mu jej Harry.

„Ovšem že," usmál se Brumbál.

„A taky víte, že se nedá obelhat a že jsme kvůli němu našli Červíčka… tak teď na něm byl pan Skrk a vykrádal Snapeovi kabinet!"

„Profesoru Snapeovi, Harry," opravil jej Brumbál. „Jsi si jistý, že jsi viděl Bartemiuse Skrka tam?"

„Dokonce jsem to ukázal i profesoru Snapeovi, ten mi ale nevěřil a obvinil mě, ale viděl to i on, tím jsem si jistý… a samozřejmě Fleur, ta byla se mnou!"

„Bartemius Skrk je prý vážně nemocný, nechodí do práce, odpovídá jenom přes dopisy, a dokonce neotvírá ani dveře," začal chodit Brumbál po místnosti, „a i když vím, jaký Bartemius je, nedává smysl, aby tu dnes byl."

„Pane řediteli," vřítil se sem Snape, asi ho někdo sem nasměroval.

„Slyšel jsem, Severusi," přerušil ho Brumbál, „ta mapa se nemýlí," dodal důrazně, aby Severus pochopil, že věří té mapě, a ne jeho tradičnímu obvinění proti Harrymu. „Budu tě muset požádat o něco moc důležitého Harry, i když vím, že to bude hodně složité."

„Ano, pane?"

„Budu si muset tu mapu půjčit, nemůžu po tobě chtít, abys ji hlídal na každém kroku a já toho přece jenom méně naspím, plus v mé pracovně je plno obrazů, kteří ji mohou sledovat celou dobu."

„Dobrá," podal mu ji, i když moc nechtěl.

„Slibuji ti, že ti ji vrátím, co nejdříve se tohle vyřeší."

„Samozřejmě," slabě se usmál Harry.

Nyní se ale Brumbál otočil na Snapea. „Znovu mnoholičný lektvar, Severusi?"

„Ano," přiznal neochotně Snape. „Vzal jsem i Veritasérum, můžeme jej dát tady Potterovi."

„To nebude nutné, Harry má mou plnou důvěru. Pojď přesuneme se do ředitelny, budu potřebovat použít myslánku," nyní se otočil na Harryho, „naše zítřejší schůzka s tiskem stále platí, Harry a až budeš mít čas v následujících dnech, stav se prosím za mnou, náš rozhovor o tvých snech budeme muset trochu uspíšit," na to jen Harry kývl, „užijte si zbytek noci," a s těmito slovy zmizel jak on tak i Snape.

„To jsou noci," sesunul se Harry na sedačku.

„Co se přesně stalo?" zeptala se Hermiona a tak ji to vše Fleur vysvětlila.

„Takže mě chce zabít Skrk?" vypustil Harry tuhle bombu.

„To nemůžeš vědět, Harry," pověděla Hermiona.

„Někdo hodí do poháru mé jméno, aby mi ublížil, a jak to dneska vypadalo, Karkarov to není, je vystrašený jak štěně, a kdo má větší možnost než někdo, kdo je v komisi? A slyšela jsi Brumbála, zase… pověděl zase, někdo se vkradl Snapeovi alespoň dvakrát do kabinetu a ukradl mu něco a to něco jsou přísady do mnoholičného lekrvaru! Skrk se klidně mohl přeměnit na mě a hodit tam moje jméno, a i kdyby jej někdo viděl, tak by to jenom vypadalo, že jsem slávychtivý a hodil jsem to tam já sám!"

„Neříkám, že to nedává smysl, Harry," pověděla Hermiona smířlivě, „ale co by z toho pan Skrk měl?"

Na to jen Harry pokrčil rameny, co má vlastně někdo z jeho smrti? Dobrý pocit? Zářez na pažbě?

„Běž za Viktorem, Herimono," řekla Fleur, „jistě je tam nervózní bez tebe. Já tu s Harrym počkám a pokud bude chtít, doprovodím ho až k vašim komnatám."

„Harry je důležitější než moje rande!"

„Jen běž, Hermiono," usmál se Harry trochu, „teď už mi nic nehrozí a nemusím zkazit rande dalšímu člověku."

„Nevadí ti to?"

„Přímo na to trvám," pověděl s trošku širším úsměvem, „pozdravuj Viktora, řekni mu, aby nedělal nic, co bych nedělal já a užijte si společně tento večer."

Hermiona ho rychle objala a pak se tedy stále otáčející se na Harryho, jestli si to náhodou nerozmyslel, vydala zpátky do Velké síně.

„Tohle bylo nejoriginálnější rande, co jsem kdy měla," pověděla po chvilce Fleur.

„Vidíš to, pro mě to bylo první rande, jaké jsem kdy měl… a upřímně jsem si jej představoval trochu jinak," řekl Harry stále trošku sklíčený, když ale Fleur nic neřekla, tak se na ní podíval a ta mu jen nabízela ruku, aby se o ní zvedl.

„Tak si zatancujeme tady, ne?" přitáhla si ho blíž k sobě. „Dobré rande dělá dobrá společnost, to si zapamatuj, Harry. To všechno ostatní je jenom bonus. A navíc, kdy se ti podaří za večer zamotat se do mezinárodního problémů, krádeže a strachu ředitelů?" Harry ji na to lehce kývl, buď tu může brečet a stěžovat si nebo se zvedne a něco s tím vším udělá… a ta druhá možnost zněla lépe, sakra lépe.

*ČŠ*

„Řekla si jeden rozhovor," sykl Harry na Fleur, když seděl v místnosti u podlouhlého stolu a po jeho levé straně seděla právě Fleur a po jeho pravé ruce Albus Brumbál.

„Jeden rozhovor, ale se třemi deníky," ušklíbla se na něj.

„Můžeme začít kdykoliv budete chtít," začal Albus Brumbál, který měl s tiskem nejvíce zkušeností, tak to tu měl i na starosti. Harry se ale ještě potichu hádal s Fleur, že nepostřehl ani představení se prvního z reportérů.

„Mé jméno je Xenofilius Láskorád a zastupuji na vaše pozvání deník jménem Jinotaj."

„Andy Smudgley, jsem tu na vaše přání z Denního věštce a vzhledem k tomu, že máme výsadní postavení, dovolte mi, pane Pottere jednu otázku na začátek. Otázku, která bude zajímat naše čtenáře především, proč teď? Proč dávat první rozhovor v tuto chvíli?"

„Těch důvodů je mnoho," pověděl Harry, když spolkl hořkou slinu, „všichni vědí o mé slávě, byl jsem pod drobnohledem od té doby, co jsem se objevil poprvé na Příčné ulici a buďme upřímní zrovna k vašim novinám, pane Smudgley, občas se stává, že si upravujete pravdu, jak se vám to zlíbí. I proto jste tu vy, a ne Rita Holoubková. Nechtěl jsem, abych řekl něco a druhý den byl za pitomce, protože nějaký reportér našel v mé větě něco, co tam vůbec není. Není to ale samozřejmě jediný důvod, zmíním tu ještě dva. Jsem součástí tohoto turnaje ať už jsem chtěl nebo ne a VŠICHNI vědí, že jsem se nepřihlásil, pokud nechtějí zpochybnit ministerstvo a veritasérum, ale jednou jsem tady a znovu jsem se dostal na první stránky vašich novin a přišlo mi rozumnější vám dát rozhovor než pak řešit, že mě někdo odposlouchával nebo něco takové. Třetí důvod, který je asi i nejdůležitější, sedí vedle mě," poukázal na Fleur, „Fleur se stala mou učitelkou a asistentkou na tomto turnaji a přála si, abych tu seděl… a tak tu tedy sedím."

„Děkuji," pověděl mezi psaním Andy Smudgley.

„Je všeobecně známo, že jste vy dva byli spolu na včerejším večírku, znamená to, že jste pár?"

„Jsme pouze dobří přátelé a obchodní partneři, jestli to chcete takto nazývat. Včerejší večer jsem si ale skvěle užila, Harry je naprostý gentleman a muž, kterého by každá svobodná žena chtěla mít jako doprovod na takovýto večer," pověděla tentokrát Fleur.

„Dovolte mi ještě jednu otázku, která naše čtenářky zajímá po téhle možná nejvíce. Takže žádná trvalá partnerka není na obzoru? Co například Hermiona Grangerová?"

„Hermiona je moje kamarádka už od prvních dní na této škole, i ona je obrovskou pomocí a podporou při plnění jednotlivých úkolů. Včerejší večer si ale užila ve společnosti Viktora Kruma, jestli chcete vědět, jak to mezi nimi vypadá, budete se muset zeptat jich. Co se týče ostatních dívek, abych vám odpověděl. Tak ne, není nikdo, s kým bych měl jakýkoliv romantický vztah a upřímně to v průběhu tohoto turnaje ani neplánuji."

„Uhm," poděkoval mu onen třetí reportér a taktéž začal zapisovat.

„Jinotaj je známý svou zálibou o magických tvorech, takže bych své otázky rád zaměřil na ně," ozval se pan Láskorád, „jak jste věděl, co bude platit na onoho kerberuse a magické vlky?"

„Těch zkušeností je více," začal Harry, „není žádný tajemstvím, že Hagrid, zdejší učitel, co se týče magických tvorů a já jsme přátelé, jestli člověk může nazvat někoho na pozici učitele jako svého přítele. Každopádně mě magický tvorové zaujali ihned po vstupu do magického světa a Hagrid mi vždy o nich rád vyprávěl ještě, než se stal učitelem. Člověk se nemůže divit, že něco pochytí a když mi v prvním ročníku vyprávěl o tříhlavých psech, poslouchal jsem velmi pečlivě," zasmál se lehce, „vím, že pro lidi, co pocházejí z kouzelnických rodin to bude znít bizarně ale já, když slyšel slova jako drak, či právě kerberus, tak jsem poslouchal a téměř si to zapisoval až za uši, abych na to nezapomněl, jak mě to vše fascinovalo. Tím ale neříkám, že ostatní hodiny zde ve škole jsou nudné, ale mě prostě více nadchlo něco velkého, magického a žijícího než jak udělat jehlu z kusu dřeva."

Po tomhle delším monologu se Harry podíval na Brumbála, který se na něj usmál, asi byl jeho slovy potěšen.

„Zmínil jste, že těch zkušeností je více," pokračoval Láskorád.

„Víte, když jsem byl mladší, tak jsem byl strašně zvědavý a jednoho takového kerberuse jsem už stihl potkat… a přesně ta magická harfa je ten důvod, proč mě onen kerberus nesnědl ani tenkrát, ani v prvním úkolu. A co se týče těch vlků, to byla rada Moudrého klobouku, který o nich věděl a řekl mi vše, co jsem potřeboval vědět… a pak už stačilo jen kousek štěstí, aby mé prosbě vyhověli."

Láskorád se jenom lehce zasmál a vše potřebné si zapsal.

„A co dalšího jste při své zvědavosti, jak jste to nazval sám, potkal?" zeptal se zvědavě Smudgley.

„Myslím, že bude jednodušší, když na tuto otázku zodpovím já," vzal si slovo Brumbál a posunul si své brýle, „myslím, že je na čase, aby se všichni dozvěděli, co se dělo na naší škole před dvěma lety."

„Máte na mysli ono fiasko, kde někteří studenti byli paralyzováni?"

„Přesně to," souhlasil Brumbál, „toto fiasko, jak jste to nazval, zrodilo dva hrdiny. O paní profesorce Prýtové všichni nejspíše slyšeli, její odvar z mandragory, zachránil všechny paralyzované studenty a nebýt jejích velkých zásob a schopností, bylo by mnohem těžší sehnat dostatečné množství onoho magického odvaru pro všechny. O druhém hrdinovi jste ale neslyšeli, protože si nepřál být zmiňován, a jak samozřejmě tušíte, je jím Harry."

„Takže za paralyzováním studentů stál magický tvor?" dal si reportér jedna a jedna dohromady.

„Ano, byl to bazilišek," souhlasil smutně Brumbál, „a mrzí mě, že jsem na to nestihl přijít, než mě z naší školy dočasně odvolali. Musím ale přiznat, že odvolání nebylo na škodu, neboť jsme mohli tento problém řešit s madam Bonesovou, než jsme ale mohli dle zákona zasáhnout, byl problém Harrym vyřešen."

Bylo vidět, že jenom málo lidí dokázalo zpochybnit slova Brumbála a tak najednou ve vzduchu byli zvednuté všechny tři brky a všichni chtěli slyšet to samé. Jak to ten Harry dokázal, a tak se Harry pustil do dlouhého vyprávění, jak Hermiona před svou vlastní paralýzou přišla na baziliška, jak je VŠECHNY zachránila hadí řeč, kterou ovládá a že bez ní by byla mrtvá celá škola, kdyby ji neuměl, takže ať si strčí své problémy s hadí řečí někam. Pak jim povyprávěl, jak poprosili o pomoc Lockharta, jak se je pokusil omráčit a vymazat jim paměť, jak se musel s Ronem rozdělit a jak po dlouhém běhání okolo, dokázal s pomocí klobouku, fénixe, meče a ohromného štěstí zabít baziliška. Nikde žádná zmínka o Voldemortovi, diáři nebo posedlé Ginny, prostě čistá práce, která nemohla nikoho více obvinit nebo způsobit větší rozruch, než co řekl do teď.

Bylo to těžké to ale vše říct, měl ale u sebe dvě silné zbraně, úsměv Albuse Brumbála, ve kterém byla vidět pýcha a to, že ho celou dobu tajně pod stolem držela Fleur za ruku. A tak zvládl říct téměř kompletní historku, kterou odmítal prezentovat víceméně od té doby, co se stala a řekl ji celému světu, a to ještě tak, aniž by vypadal jako uplakánek. A jestli mu nějaká slza stekla po tváři? Fotograf tu žádný nebyl, takže se vždy mohl vymluvit na to, že se to všem okolo něj jenom zdálo.

*ČŠ*

„Jsi připraven na den, který změní tvůj život?" zeptala se ho Fleur, když byli na dohled od Velké síně.

„Jsou to jenom noviny, ať je v nich cokoliv," pověděla Hermiona.

„Postarala jsem se o to, aby než odešli, aby všichni pochopili, že pokud tam bude něco navíc, co jsi neřekl, že už se k tobě nikdy nepřiblíží… a oni to naštěstí pochopili, dokonce mi i dali ukázat, co si napsali za poznámky a nebylo tam nic špatného. Myslím, že všichni tě stále vidí jako hrdinu, Harry a nikdo nechce napsat něco, co by pošpinilo památku oběti tvých rodičů," pokračovala Fleur a Hermionu víceméně ignorovala.

„Stejně nedokážu uvěřit, že jsem to tam všechno řekl," řekl Harry tiše.

„Bylo to moc dobré, Harry," zmáčkla mu Fleur rychle ruku, „myslím, že po dnešku budeš mít více obdivovatelů, než jsme jenom my dvě," usmála se na něj. „A hlavně, teď to bude kvůli něčemu, co jsi dokázal, když nemáš rád slávu, kvůli které jsi byl známý dodnes."

„Hlavně že to nezmění váš pohled na mě."

„Já tu budu s tebou vždy, Harry… byl jsi se mnou od začátku a já s tebou budu až do konce," usmála se na něj Hermiona.

„A já ti taky sem tam pošlu dopis z Francie," ušklíbla se na něj hravě Fleur.

„Žádné představení rodičů?" snažil se Harry taky zavtipkovat.

„To bude dříve, než čekáš," mrkla na něj.

„Co tím myslíš?" nechápal Harry.

„Já něco řekla?" zahrála nevinnou, „jenom to, že stojíme před Velkou síní."

Na to se zasmála i Hermiona a popostrčila ho, aby se konečně znovu rozešel, a tak Harry pokračoval dál a pak mezi svými kamarádkami vstoupil dovnitř a měl na sobě doslova pohled všech přítomných, nikdo nechyběl na obědě a nikomu nechyběl na stole výtisk alespoň jedněch novin.

Pak se ale ozval potlesk, sice jen jedné osoby, ale Hagrid vydal za patnáct lidí sám. Harry se rychle na Hagrida usmál, než ale došel ke svému stolu, přidali se k potlesku Fred a George, ihned poté jejich famfrpálový tým, pak se přidal celý Nebelvír, Cedrik, všichni, které bazilišek paralyzoval a pak víceméně všichni ze všech kolejí. Zmijozel se držel potichu, ale studenti z Kruvalu potlesk od jejich stolu tak nějak zveličili, i když dle Harryho tleskali jen proto, že začal Krum a ten tleskal spíše kvůli Hermioně. Tak či tak se mu dostalo největšího potlesku, který kdy zažil a on tak nějak nevěděl, co má dělat. Když najednou nastalo ticho, cítil potřebu něco říct.

„Tímto mým rozhovorem jsem na přání, pana ředitele chtěl ukončit tajemství, které spadlo na to, co se před dvěma lety stalo. Nyní každý ví, co napadlo jejich přátelé a kolegy a jak to onen bazilišek dokázal. Nechtěl jsem nikoho zmiňovat z těch, co skončili paralyzováni, pokud chce ale někdo někomu něco dodat, prosím učiňte tak. Byl to bolestný zážitek pro nás všechny, ať už jste se obětí stali nebo ne. Nebudu vám tvrdit, že nás to učinilo silnějším, nevím, jestli je to pravda, v co ale věřím je to, že jste si všichni zasloužili vědět, co přesně se stalo… a omlouvám se, že jsem to dokázal nahlas říct až po dvou dlouhých letech," a s těmito slovy se posadil.

„Věřím, že si nikdo nemyslí, že se máte za co omlouvat, pane Pottere," pověděl uctivě Brumbál, „co je ale mou milou povinností jako ředitele, je toto," něco ukázal, ale jelikož Harry seděl daleko, moc nepoznal, co to je. „Je to uznání pro pana Pottera za jeho ušlechtilé činy, které pro tuto školu udělal. Nechal jsem ji připravit už před těmi dvěma lety, ale teď je správný čas jej dát na své místo, mezi ostatní studenty a profesory, kterých si naše škola velmi váží."

Harry dostal další potlesk, tentokrát menší a kratší a pak se všichni pustili dál do jídla nebo do tichých konverzací o tom, co se právě stalo. Harry ale cítil takový divný pocit v těle, jako kdyby ukradl slávu, která mu nepatřila a docela ho to tížilo na hrudi, ale když se na tu hruď podíval, všiml si svého odznáčku, na kterém bylo napsáno: „Zabíjím bazilišky. Zn. Levně," a Harry se musel až trochu hystericky zasmát, přemýšlet o tom, jestli si tu slávu zaslouží nebo ne, může v tichosti své postele, teď je tady, mezi lidmi, kteří oceňují, co udělal a ti lidé chtěli vidět jeho úsměv.

Formát pro tisk