Kapitola třetí

Čtvrtý šampión

„Á, Harry, co tě sem přivádí?" zeptal se Brumbál, když se k němu Harry konečně dostal přes chrliče a točité schodiště.

„Chtěl bych si zvolit svou věc na pomoc k prvnímu úkolu," prohlásil Harry.

„Opravdu? Máš na to ještě spoustu času," usmál se na něj ředitel, „a navíc, musíme to schválit všichni ředitelé, takže musíš přijít až třeba u večeře… pokud sis tedy ovšem nepřišel jenom pro radu," mrkl na něj.

„Pro radu ani ne," podrbal se Harry na hlavě, „přece jenom to mám zakázané, ale spíše se zeptat dotyčného předmětu, jestli by do toho chtěl se mnou jít."

„Ó," pochopil ihned Brumbál a vstal ze své židle, aby došel k onu místu, kde Moudrý klobouk odpočíval. „Nechám přemlouvání na tobě," a s tím ředitel podal Harrymu klobouk do jeho natažených rukou a sám si šel opět sednout.

„To už je čas na rozřazování?" ozvalo se Harrymu v hlavě okamžitě, když si Moudrý klobouk nasadil. „A to ještě těch, které už jsem rozřadil?"

„Ne, jen jsem…," nedopověděl ani Harry, protože klobouk pokračoval.

„Vím, vím… máš to vše ve své hlavě přece jenom… a musím poznamenat, že v ní máš stále mnoho vlastností, které tě mohou vyzdvihnout na výslunní. A co Nebelvír, stále jsi spokojen se svým výběrem? Na Zmijozel máš stále hlavu, za tím si stojím."

„Jsem spokojen tam kde jsem, ale možná bych se dneska při novém rozřazování tak nebránil a nechal rozhodnout vás."

„To rád slyším," odvětil mu klobouk a možná by se i malinko pousmál, kdyby mohl. „Každopádně přišel jsi sem pro něco jiného než o mé hloubání. Pomoc potřebuješ?"

„Ano, můžete se na to vše podívat."

„Dobrá… hmm...zajímavé… opravdu zajímavé...myslíš si, že ti ale dokážu pomoci? Je ti jasné, že nemohu prozradit nic, co jsem vyčetl v hlavě ostatních."

„Nemyslím, že by mi ani pomohli informace jedenáctiletých dětí," odvětil Harry.

„Vskutku, ale jinak proč ne, ale varuji tě, jestli počítáš s tím, že si vytáhneš Nebelvírův meč, musíš poukázat vlastnosti vhodné na tento skutek, nepůjčuji jej jen tak někomu a už vůbec ne kdykoliv se někomu zamane."

„Jestli budete hledat kuráž, domnívám se, že ji ve mě najdete, nebude proti mě stát drak, ale ať už to bude cokoliv, bude to situace na život a na smrt."

„Uvidíme," pověděl po chvilce Moudrý klobouk, „jistě si ale další dobrodružství společně užijeme, pokud možno ale žádné tunely plné vody, už jsem starý a poničený dost."

„Pokusím se," pověděl s úsměvem Harry.

„To jistě udělej a nyní mě prosím vrať na místo, musím se pořádně připravit."

„Samozřejmě," vzal si Harry klobouk do rukou ale ještě, než si ho sundal, dodal. „A děkuji."

„Tak co ti pověděl?" zeptal se ředitel, když vzhlédl od papírů na svém stole.

„Souhlasí."

„Opravdu?" naklonil ředitel Brumbál hlavu.

„Opravdu," pověděl klobouk, když se na něm znovu objevila jakási ústa.

„V tom případě máš mé požehnání, můj chlapče," dodal ředitel s úsměvem a sledoval, jak Harry po krátkém poděkování míří ke dveřím. „A, Harry, aniž bych ti radil, kus oblečení se nepovažuje za jednu z věcí, kterou můžeš mít s sebou k prvnímu úkolu."

Harry jenom kývl, že rozumí a zmizel stejně tak rychle, jako přišel.

***

„Tak co?" téměř se až k němu rozběhla Hermiona, která podle Harryho tu pochodovala celou dobu a Fleur to podle jejího všeříkajícího výrazu lezlo dost na nervy.

„Prý si ho vzít můžu, ale že nemám počítat s nějakou extra pomocí nebo tak nějak jsem to pochopil."

„Proč ne?" zeptala se Fleur.

„No že mi ten meč nedá zadarmo, že si ho musím zasloužit, abych jej mohl vytáhnout."

„A co nějaké rady?" na další otázku se zeptala Hermiona.

„Prý mi nic nepoví z hlavy ostatních, ale pro mě to znělo jenom jako potvrzení toho, že vše ostatní, co slyšel jinde, by mi prozradit mohl."

„Je to tedy risk," odtušila Fleur.

„Nejspíš," připustil Harry, „ale Brumbál mi mezi dveřmi prozradil, že pokud si to budu přát, nemusel bych klobouk ani hlásit, protože je prý jenom kus oděvu."

Hermiona si jenom povzdechla, že někdo takový jako ředitel mohl něco takového říct.

„Jestli vymyslíme něco lepšího, můžeme to zahrát na tuhle stránku," zapřemýšlela Fleur, „ale pokud nevymyslíme něco lepšího, přiznala bych klobouk, furt to můžeme využít k tomu, abychom získali nějakou popularitu. Něco ve stylu, že jsme mohli podvádět, ale byli jsme férový."

„To zní jak nějaká reklama v politice… ‚chcete férovost, volte Harryho Pottera‚."

„To nezní špatně, nezapomeň až se do té politiky dostaneš, že musíš všude říkat, že jsem to byla já, kdo ti tuto kariéru nastartoval," mrkla na něj Fleur.

„A budeš mi dělat sekretářku pak?"

„A co by bylo náplní mé práce, pane Pottere? Co vše bych pro svého pána musela udělat?" pověděla tiše a lehce vyzývavě.

A Harry jenom zvedl ruce, že se vzdává, ale dal je blíž k sobě, aby neviděla, že se červená. „Vyhrála jsi."

„Jste jak puberťáci!" odfrkla si Hermiona.

„Ale no tak Hermiono, furt má nabídka platí, úterky a čtvrtky mohou být tvoje," zamrkala hraně svůdně Fleur a Hermiona si radši vzala do ruky knihu a dělala že čte.

***

„Jednu chybu jsme ale přitom plánování přece jenom udělali," řekla Fleur na slavnostním obědě, než měl začít první úkol.

„Jakou?" soustředil se Harry na ní, protože mu oběd stejně do žaludku nijak nešel.

„Nenápadně se mrkni na Pytlouna," nadhodila Fleur a jak on i Hermiona tak učinili, „nezdá se ti, že na tebe kouká jako kdyby ti chtěl něco říct?"

„Nejsem zase tak dobrý v mezilidské komunikaci, abych tohle dokázal rozpoznat," pokrčil Harry rameny, dneska neměl moc náladu na hádanky a tipování.

„Zapadalo by to do sebe," pokračovala Fleur, „pamatujete si jak v hospodě, kde jsme byli, seděli skřeti? A jak když vstoupil Pytloun do hospody mířil ihned k nám, ale okamžitě si to rozmyslel, když spatřil ty skřety o stůl vedle?"

Hermiona se podívala na Fleur v trochu lepším světle, ale nic neřekla.

„Skřeti řeší pouze jednu věc tady… peníze, a to že se jich Pytloun bojí znamená jen jednu věc, že jim něco dluží."

„Jak do toho zapadá komunikace se mnou?"

„Věřím tomu, že Pytloun je stejný jako já."

„Víla?" nadhodil sarkasticky Harry.

„Otrava?" přidala se Hermiona tiše.

Fleur je jenom oba zpražila pohledem. „Kdybych se vsázela, řekla bych, že Pytloun si vsadil na to, že vyhraješ. Ten kurz je šílený."

„Jak takové věci vůbec víš?" zeptala se Hermiona.

„Taky jsem si na Harryho vsadila samozřejmě, jenom blázen by toho kurzu nevyužil."

Harry jsi jenom povzdechl. „Říkal jsem ti, že hlavní cíl je přežít."

„To teď nehraje roli," změnila Fleur debatu, „co jsem chtěla říct je to, že když jsme rozjeli celou tu akci, aby nikdo z komise nemohl nikomu pomoci, přišli jsme o rady od Pytlouna, který by udělal vše, aby si zvětšil šanci na vítězství peněz."

„Pozdě brečet nad rozlitým mlékem," píchl Harry znechuceně vidličkou do vajíček, které měl na talíři.

„Měl bys něco sníst," skoro až poprosila Hermiona, „ať přijde cokoliv, budeš potřebovat sílu."

Harry se chtěl už ohnat slovy ‚to je právě ono, nevíme ani čemu budu čelit!' ale Hermiona samozřejmě nemohla za jeho momentální problémy, a naopak dělala vše proto, aby byl co nejlépe připraven. A tak spolkl svůj hněv a frustraci a následně spolkl i svůj oběd. „Čekám tu na ředitelovo povel jak na popravu," zamručel nakonec.

Hermiona jelikož seděla vedle něj mu jenom stiskla ruku v oblasti bicepsu a pohledem se mu snažila dodat odvahu. „Připravili jsme se, jak nejlépe jsme mohli," a s tím se podívala na Fleur, v její větě nebylo vysloveno to, že z velké části za tu přípravu vděčí Fleur, to nahlas říct nemohla, určitě ne před ní.

„Bude to muset stačit," odvětil Harry přesně v ten moment, kdy ředitel Brumbál vstal a zaklepal lžičkou na svůj kalich.

„Jistě už všichni dojedli, a tak můžeme přistoupit k prvnímu úkolu. Odborníci z našeho ministerstva si dali za úkol udělat kousek vedle našeho hřiště na famfrpál jakousi arénu pro tento úkol, tak se pojďme společně podívat, jak se jim to povedlo."

Harry to bral i jako povel pro sebe, a tak si utřel jenom ústa ubrouskem a společně s oběma holkami zamířil k famfrpálovému hřišti. Těsně před hřištěm je ale zastavil Percy.

„Harry, Hermiono," pozdravil je, „musím tě Harry odvézt do přípravného stanu pro šampiony," pověděl Percy s výrazem, že dostal ten nejdůležitější úkol a že jej hodlá splnit a půjde klidně přes mrtvoly.

„Dobrá," kývl mu na to Harry a otočil se na Fleur s Hermionou. „Uvidíme se za chvíli."

„To doufám," odvětila mu Fleur a hodila svými vlasy, jakože nějaké loučení nemá zapotřebí.

„Nevšímej si ji," chytla ho Hermiona za ramena, „dojdeš tam, porazíš je všechny, nic se ti nestane a přijdeš zpátky, rozumíš?"

Harry jenom stihl zasalutovat, než si Percy významně odkašlal, že už fakt jako musí jít. Tak ho Hermiona jenom v rychlosti objala, než zamířil tam, kam měl. Percy ho odvedl do kulaté místnosti, kde byli čtyři dle jeho názoru pohodlná křesla, ale zajímavé bylo to, že byly všechny co nejdál od sebe, jak to jen šlo.

„Jsi tu první, vyber si jedno a posaď se," víceméně přikázal Percy a Harry s pokrčením ramen tak učinil. Netrvalo to ani pět minut a další členové ministerstva přivedli ostatní šampiony, a i ti byli nasměřováni do volných křesel.

„Tak je tu pro nás tak významný den, že?" ozval se Pytloun okamžitě, jakmile prostrčil hlavu do stanu, pak pomalu došel doprostřed místnosti a pokračoval. „Teď vám povím podrobnosti k tomuto úkolu. Ten započne přesně za hodinu v aréně, kterou jsme připravili. Ptáte se, proč za hodinu? Z mnoha důvodů. Chceme, aby se všichni diváci stihli posadit, případně si zakoupili nějaké suvenýry a aby byl čas na nějaké to sdělení od ministerstva, možná na nějaké rozhovory od ředitelů a podobně. Hlavní důvod jste ale vy," a s těmito slovy na ně nějak mrkl, i když mu polovina lidí nemohla vidět do tváře, protože jim stál zády. „Byly tu nějaké pokusy o podvádění… ale to je všechno dávná minulost že?" znovu mrkl. „Ale stejně ministerstvo rozhodlo, že by se z vás někdo mohl pokusit zesílit sám sebe pomocí nějakých látek, a to nechceme dopustit. Takže tu hodinu tady budete sedět pod dohledem tady pánů a paní, aby z vás případně vyprchali požité lektvary, směsi nebo nějaká krátkodobá očarování. A samozřejmě nesmíte za tu dobu promluvit a dáte mi své hůlky, které na vás budou čekat společně s vaším vybraným předmětem už v aréně."

Harry se podíval překvapeně na Pytlouna, ale když si k němu přišel pro hůlku, i když nechtěl, tak mu ji podal.

„Výborně," usmál se na ně Pytloun, „pod křeslem máte zajímavou knížku o famfrpálu, abyste se tu nenudili… to byl můj nápad…" znovu na ně mrkl, „a je tam i malý letáček toho, co jsem teď řekl ve vašem rodném jazyce, aby i naši kolegové z jiných zemí nepřišli o to, co jsem řekl, protože mi úplně nerozuměli, a i pár dalších informací o úkolu. A s těmito slovy vás tu zanechám a uvidíme se za hodinu. Ať vyhraje ten nejlepší!"

„Supr," řekl si Harry sarkasticky pro sebe a vytáhl si onu knížku a z ní si vyndal onen letáček, kde byl i nákres arény a jejich pozice, kam se mají postavit, až tam za hodinu vstoupí. Více zajímavých informací tam ale nebylo, a tak se Harry koukl na knihu, jestli má o ní zájem. Nějak ale na čtení stejně neměl náladu, tak ji položil na opěradlo, lépe se opřel a zavřel oči. Samozřejmě neměl šanci usnout, ale bylo lepší koukat na víčka z druhé strany, než na netrpělivé šampiony a securiťáky, co je měli hlídat.

To, že to byla snad nejhorší hodinka, o tom nemusel ani vyprávět, ale pak se ozval gong a kdyby se Harryho někdo ptal, tipoval by, že přišel tak za tři hodiny, a ne za slíbenou jednu.

„Můžete jít dovnitř, víte, kam se máte postavit že?" řekl jeden z těch lidí, co je tu hlídali a po kývnutí ode všech, je propustil dovnitř.

„A nyní nastupují!" ozval se Pytloun jako komentátor… to byla asi jediná věc, co mu skutečně šla. „Naši šampioni! To chce ohromný potlesk, jsou tu jenom pro vás dámy a pánové."

Harry si ten potlesk i trochu užíval, ale nikomu to nepřizná a už vůbec ne Fleur. A tak za doprovodu toho samého člověka ze stanu se postavil tam, kam má. Stejně tak to učinili i ostatní šampioni a Harry se cítil trochu nesvůj, když stáli každý v jednom rohu čtverce a byli sakra blízko sebe. Čekal, že to bude souboj proti příšerám, a ne proti sobě.

„Teď si všichni postupně podáte ruce, ministerstvo chce vidět, že se respektujete," přišel rozkaz, a tak se Harry vydal nejdříve k Cedrikovi, který udělal to samé.

„Hodně štěstí," řekl mu Cedric a podal mu ruku.

„Sebastian," řekl ale Harry rychle, když jeho ruku silně stiskl.

„Cože?" zdržel ho ve stisknutí Cedrik.

„Sebastian," naznačil hlavou ještě jednou Harry a pustil jeho ruku, když na ně jejich rozhodčí začal koukat divně. Cedrik asi ale pochopil, a tak kývl hlavou. Harry tedy zamířil za Krumem, který mu ruku málem rozdrtil a pak i za Sebastianem. Když si všichni podali ruce, byli nasměrováni zpět na své místo a rozhodčí jim podal postupně malý vak.

„V tom vaku mají šampioni svou hůlku a svůj tajemný předmět, co si vybrali na pomoc k tomuto úkolu, tak co dámy a pánové, těšíte se, co nám šampioni odhalí?" to byl zase Pytloun a Harry aspoň pochopil, co v tom vaku má najít, a tak jej lehce otevřel a spatřil, že v tom malém vaku, který byl samozřejmě kouzelný, bezedný a to všechno, byla jak jeho hůlka, tak Moudrý klobouk. „A jelikož všichni chtějí vědět, o čem první úkol je, tak vám to rád povím. Znalejší z vás poznali, co tato aréna napodobuje. Ano! Je to Koloseum! A šampioni dnes si užijí, jaké je to být gladiátorem… ne doslova samozřejmě, žádné máchání meči… snad tedy," zasmál se Pytloun svému vtipu. „Naši šampioni ale budou čelit jak sami sobě, tak i ostatním věcem, které na ně byli připraveni."

A Harry konečně pochopil, proč jsou tak blízko sebe, někoho trefit na tuto vzdálenost není vůbec složité a jestli divné zvuky znějící ze stran znamenali něco, tak byl rád, že stál uprostřed, a ne u kraje. Harry nebyl žádný historik, na základní škole ho naučili dost málo, než zmizel do Bradavic, ale věděl, co je Koloseum a taky věděl, že není vůbec dobré být v něm zavřený a málokdo to dělal dobrovolně, a ještě méně lidí o tom mohlo vyprávět ve zdraví.

„Až zazní výstřel, mohou šampioni začít, jak se jim zlíbí," řekl Pytloun natěšeně a Harry si přál nějaké vyměňovací kouzlo, zavolal by si sem Pytlouna a sám by to šel komentovat, pak by se vidělo, jaká je to pro Pytlouna zábava. „Připravit," Harry ale přestal myslet na kohokoliv jiného mimo arénu a vytáhl si hůlku a ihned poté Moudrý klobouk, který si dal na hlavu. Nepotřeboval jej schovávat do poslední sekundy, protože ostatní jeho soupeři nevěděli stejně, co dělá.

„Prásk," ozvalo se od děla a Harry okamžitě zamířil na Sebastiana a poslal omračující kouzlo, Cedrik byl ale ještě o sekundu rychlejší, a tak na Sebastiana letěli hned dvě kouzla, ten je ale obě odrazil a když vyslal své první kouzlo na Harryho, tak ten už dělal kotoul pryč.

„Štít!" řekl klobouk v jeho mysli, a tak Harry vyčaroval své Protego, které odrazilo další kouzlo od Sebatiana. „Uskoč!" další rada od klobouku a Harry se dalšímu kouzlu vyhnul a následně poslal své kouzlo, v ten moment ale na Sebastiana letěli tři kouzla a jedno dokonce z jeho slepého úhlu, protože Krumův „tajemný předmět" bylo koště a tím jej dostal ze vzduchu do jeho zad. Tohle sundání Krumovi asi stačilo, neboť okamžitě zamířil vysoko, aby nejspíše zmizel z arény.

„Á, pan Krum zjišťuje, že okolo celé arény je bariéra, neboť do ní právě na svém koštěti narazil. Ne ne, pane Krume, z této arény se dostane až po skončení."

Harry se musel chtě nechtě krátce zasmát, nejlepší chytač století a narve to do bariéry, a i když o ní nevěděl, bylo to komické. Co už komické nebylo, byl zvuk pomalu otevírajících se bran.

„Dámy a pánové, za jednu minutu uvidíme první vlnu divoké zvěře!" pokračoval Pytloun.

Harry se tedy rychle podíval po aréně, které nebezpečí je nejakutnější. Krum poletoval co nejvýše mu to aréna dovolovala, Cedrik do sebe naléval elixíry a lektvary, které byly nejspíše jeho tajnou zbraní a on… on přesně nevěděl, co má dělat.

„Hej," pověděl Harry nervózně směrem ke klobouku na své hlavě, protože stále nevěděl, co je nejaktuálnější na programu, co se týkalo jeho přežití. „Jak jsi věděl, kterému se kouzlu vyhnout a proti kterému mám dát štít?"

„Nevěděl," odtušil Moudrý klobouk, „chtěl jsem jenom vyzkoušet, jestli mě budeš poslouchat."

Harrymu se jenom otevřela ústa do písmena O a na slova se nezmohl. Pak ale Krum pochopil, že poletováním nic nevyhraje a střemhlav zamířil na Cedrika, který byl větší hrozba z jeho pohledu, ale Cedrik ukázal, že je připraven. Odhodil poslední lahvičku lektvaru, udělal krok vedle, čímž se vyhnul letícímu kouzlu, nechal si Kruma vletět do zad, udělal otočku téměř na patách a jedním kouzlem Kruma sestřelil v letu z koštěte na zem. Takhle jednoduché to pro Cedrika bylo, i když podle Harryho to byla ta nejabsurdnější věc, která se mohla někomu podařit.

„Tak tohle byla ta nejpůsobivější rána, co jsem ve svém životě viděl, a že už jsem viděl ledacos," zmohl se po pár sekundách Pytloun a jeho slova byla sotva slyšet přes rachot a úchvat diváků. Harry se nezmohl na to, aby vůbec něco řekl, protože jestli je Cedrik takovýhle král, co on vůbec dělá v tomhle turnaji? Jo… je tu vlastně omylem, to dávalo smysl.

Pak ale Cedrik namířil na něj. V ten moment sebou ale škubly brány, což značilo, že za chvilku na ně něco vyběhne a podle zvuků, co to vydávalo, to mělo velký hlad. Cedrik si jenom povzdechl velmi nahlas. „Pojď, Harry, budeš mi krýt záda."

A Harry dokázal jedno velmi dobře, chytat se záchranných kruhů, které mu někdo vhazuje. Harry tedy doběhl těch pár metrů, co je oddělovalo a stoupl si s hůlkou zády k Cedrikovi.

„Co oni?" naznačil ležícího Kruma a Sebatiana.

„Přivolej je k nám," a jakmile to Cedrik dopověděl, už Krumovo omráčené a potlučené tělo přivolával k sobě. Harry uměl jenom levitující kouzlo a pomocí něj Sebastiana dolevitoval blíž.

„Hej, Cedriku."

„No?"

„Jak jsi do prdele dokázal trefit Kruma v letu?" nedokázal se Harry nezeptat.

„Možná ti to někdy povím," zasmál se lehce Cedrik, ale pak se klece otevřely a srandičky skončily. Protože když se na člověka rozběhne ze všech stran několik lvů, srandičky obvykle skončí. Ne všichni naštěstí se na ně rozeběhli, někteří jako by vyčkávali. První, co se ale rozběhl, skončil blbě, neboť dostal několik kouzel od nich dvou.

Harry toho moc nezmohl, tak prostě jenom pálil na ty, co měl nejblíž a Cedrik dělal jiné divy, támhle přivolal jakéhosi psa, který ty lvy na sebe lákal, támhle další dva lvy spoutal nějakými kořeny, bylo vidět, že to byla jenom první řada příšer, neboť jak rychle to začalo, tak to skončilo. Pro zdatné kouzelníky nekouzelnické příšery nebyly prostě problém. Možná že kdyby v tento moment bojovali ještě oni čtyři proti sobě, tak by lvi byli větším problémem, takhle byli ale pro Cedrika a jeho mladšího pomocníka Harryho jenom otravným hmyzem. Harrymu to připomínalo nějaký komiks z dětství, kde nějaký pitomec chodil v černém oblečení a vedle sebe měl také věrného pomocníka.

„To se jen tak nevidí! Výborná spolupráce Bradavic, ano ano… moje škola byla vždy skvělá, tady vidíte onen příklad," začal Pytloun mluvit do jásotu, „to ale není všechno, nyní přijde něco dalšího."

Harry i Cedrik se začali ohlížet a za skřípavého zvuku se otevřeli další brány a z nich doslova vyšlo několik ohromných vlků.

„Neútoč!" křikl mu v mysli Moudrý klobouk.

„Další humorná vsuvka?" odfrkl si Harry s kouzlem na jazyku.

„Teď ne, jen nestřílej!"

„Cedriku, vydrž!" rozhodl se Harry poslechnout Moudrý klobouk a jeho radu předal dál.

„Cože?"

„Moudrý klobouk mi řekl, že nemám útočit, věřil jsi mu, když tě rozřazoval, tak je asi na místě v tom pokračovat," nadhodil Harry, stále ale také v plné připravenosti, když kolem nich vlci začali pomalu kroužit. Naštěstí ale dostatečně daleko.

„Jestli nás zabije, budu ho strašit."

„Jsem rád, že ve mě moji studenti pevně věří," zaznělo sarkasticky v jeho hlavě. „Každopádně, tohle nejsou obyčejní vlci, to jsou vlci ze Zakázaného lesa," tohle už klobouk řekl nahlas, ale tak aby jej slyšeli jen oni dva. „Před mnoha desítky let měli dva vlkodlaci při úplňku sex a následně se narodili vlci."

„Cože?" podivil se Harry.

„Jak tohle vůbec funguje?" nechápal Cedrik.

„Biologie vlkodlaků a člověka stranou, tihle vlci jsou jenom potomci těchto vlkodlaků, kteří našli útočiště v našem lese."

„Takže nás nesnědí?"

„Víte o někom, koho snědli vlci v Zakázaném lese?" odvětil jim klobouk.

„Mě málem snědli pavouci," odporoval Harry.

„Připadá ti tohle jako pavouk?"

„Taky mě málem zabil přízrak… moje myšlenka je taková, co brání další příšeře ze Zakázaného lesa mě sežrat nebo zabít."

„Prostě mi věř, vybral sis mě kvůli tomu ne?" povzdechl si klobouk, „pokud na ně nezaútočí student první, oni útok nebudou opětovat, jinak by je ředitel Brumbál v lese nenechal."

„Tamhleto vypadá na alfa samce," ukázal Harry na největšího vlka. „Hej, Cedriku, ty máš Péči o kouzelné tvory ne? Jak jim říct, že nejsme nebezpečí?"

„Pomočit je, abys jim ukázal dominanci?" nadhodil Cedrik. Harry na něj hodil pohled, který říkal mnohé. „Jestli jsou inteligentní, zkus metodu, co platí na hipogryfy, pomalu se přiblížit a uklonit se, já to ale zkoušet nebudu, nejsem sebevrah."

„Oukej," řekl si Harry pro sebe nahlas s povzdechem, schoval hůlku a pomalu s rukama nataženýma, že není nepřítel vyrazil k onomu vlku, který vypadal jako vůdce. „Vím, že bys mě snědl jako malinu," začal Harry svůj přesvědčivý monolog, „ale taky vím, že bych ti nechutnal, jsem samá kost a věř mi, že ten materiál, z kterých jsou tyhle hábity vyrobeny, také nejsou moc k snědku, tak co kdybys nás nesnědl a já ti pak po tomhle úkolu donesu, co budeš chtít? Zjistím, kde jsou v našem hradě kuchyně a donesu vám tolik masa, že se vám to vyplatí více, než nás sníst… a klidně i opečené na rare, well done by vám asi nechutnalo co?"

Vlk na něj samozřejmě koukal jak na pitomce, ale když se Harry následně uklonil, jak to udělal s Klofanem, jeho gesto mu bylo tak nějak opětováno. Jestli Harry očekával nějaké očuchání ruky, jak to dělají psy, tak se ale mýlil, vlk se prostě jenom otočil a zamířil do své klece, ostatní ho jako vůdce samozřejmě napodobili.

„Ten lektvar ale sakra funguje," řekl Cedrik a pokýval na Harryho zkušeně hlavou.

„Jaký lektvar?" nechápal Harry, ale v ten moment se ozvalo tleskání a komentář Pytlouna.

„Velmi působivé řešení, velmi působivé. Tým Cerry… to je moje vymyšlená kombinace jejich jmen… se vypořádal s další překážkou, jak ale zvládnou tu poslední?"

Harry tedy okamžitě zamířil zpět k Cedrikovi, aby si zase kryly záda.

„Galeon, že to bude troll," dostalo se mu tipu od Cedrika.

„Vsázím, že to bude akromantule."

„Vedle, hoši, tohle má více hlav," řekl jim klobouk, když zamžoural do poslední neotevřené klece, která se po jeho slovech s ohromným rámusem otevřela.

„Do prdele!" shrnul to Cedrik.

„Ne… ne… ne! Dalšího ne!" zamířil hůlkou do tmy Harry. „Prosím ať je to Chloupek."

„Chloupek?" nechápal Cedrik.

„Vyčaruj hrající hudební nástroj!" stihl křiknout Harry, než se na ně kerberus vrhl a oba museli skočit na jinou stranu, aby je neporazil. Když Harry vstal, všiml si, že oba jejich omráčení protivníci zmizeli, někdo na nich asi aktivoval na dálku přenášedla, protože kdyby ne, tak je právě Chloupek zašlápl.

„Cože?"

„Hudební nástroj!" zakřičel Harry znovu.

„Ale proč!" ozvalo se od Cedrika mezi kouzly, co posílal na obřího tříhlavého psa.

„Buď ti to budu vysvětlovat nebo mě poslechneš a přežijeme to!" odsekl Harry a zamířil ke koštěti, které tu po Krumovi zůstalo. „Klobouku, zpívej!"

„Není nový školní rok."

„A ani se ho nedožiješ, pokud nezačneš zpívat!" zavyhrožoval Harry, „pokud nezačneš, tak skončíme oba v žaludku téhle potvory."

„Tak mě dostaň blíž, pokusím se něco vymyslet," povzdechl si Moudrý klobouk, Harry tedy naskočil na koště a doletěl co nejblíže k Chloupkovi. Následně začal na něj střílet ze vzduchu vše, co ho napadlo. To samozřejmě jenom Chloupka rozčílilo a začal se po něm ohánět.

„Teď je ten pravý čas na tu hudbu, Cedriku!"

„Není to jednoduché!"

„Umírání ale je!"

Cedrik už na tohle odpověď nenašel, a tak začal rychleji přeměňovat kámen na harfu, kterou samozřejmě musel předtím očarovat, než začne sama hrát.

„Dáme si školní hymnu," zařval nahlas Moudrý klobouk a začal zpívat, „Bradavice, Bradavice, Brada Bradavice, každý z nás chce vědět víc, než ví, ať jsme hloupý jelimánci, nebo nám už vlasy šedivý."

Harry se k němu ihned přidal, lepší vypadat jak zpívající retard, než být mrtvý. Ale nějak to nefungovalo, Chloupek je ani neslyšel, jak zuřivě štěkal.

„Musíš blíž!" ozval se klobouk, než pokračoval ve zpívání.

Harryho napadlo něco jiného, zamířil na koštěti s kerberusem v zádech směrem k tribunám a zastavil se vedle sedaček pro Mrzimorskou kolej. „Jestli nechcete mrtvého Cedrika, začněte zpívat!" rozkázal, jakmile si byl jistý, že jej uslyší. Kouzelné slovo Cedrik zdá se platilo, protože poté, co se na sebe mrzimorští podívali, přidali své hlasy k Moudrému klobouku. „Použijte Sonorus!" křikl na ně ještě ve spěchu, než se rozletěl střemhlav na kerberuse, protože ten přestal sledovat Harryho a rozběhl se sežrat Cedrika, který měl plné ruce s harfou. Harry pochopil, že musí udělat něco ihned a věděl že cokoliv, co vyčaruje hůlkou, stačit nebude.

„Já musím být normálně šílený!" zašeptal si Harry pro sebe a pak udělal něco, co nečekal, že někdy udělá. Napálil to na koštěti v plné rychlosti do prostřední hlavy Chloupka. Pak už nastala jen bolest, pád a další ještě větší bolest. Harry se ale donutil otevřít oči a mohl tak spatřit, že leží asi tak pět metrů od Cedrika, který nechápal stejně jako on a zhruba metr a půl od kerberuse, který nechápal taktéž. Ale ani obří čokl nebyl imunní proti ráně do hlavy v téhle rychlosti, a tak skončil ležet v jakémsi polo-omráčení. Harry ale nespatřil vedle sebe svou hůlku, a proto se natáhl po Moudrém klobouku, který ležel po jeho pravé ruce.

„Myslím, že si tohle zasloužíš," řekl Moudrý klobouk vážně a uvnitř něj se najednou objevil Nebelvírův meč.

V ten moment ale už zpívalo mnoho studentů a přidal se dokonce i školní sbor. Harry ale tohle neslyšel, jen jakýsi šum v hlavě, i to mu ale stačilo, aby spatřil dvě věci, že se Chloupek zvedá a že drží v ruce nějaký meč. Harry se tedy postavil a připravil se na jediný výpad, bylo to jak tenkrát s baziliškem, buď anebo. Rána přes tlamu do mozku byla potvrzena jako úspěšná, snad to bude účinné i teď.

Chloupek ale udělal sotva jeden malý krok a spadl znova, tentokrát ale se zavřenýma očima. Pak už ale vedle něj byl i Cedrik s hůlkou a když s ním zatřepal, tak se Harrymu vrátil i sluch a on tak mohl slyšet krásnou melodii harfy a všelijaký zpěv jeho kolegů.

„Ty jsi naprostý magor, Harry," táhl ho Cedrik za volnou ruku pryč od spícího Kerberuse. Harry viděl na Cedrikovi všelijaké grimasy, takže moc nepoznal, co si myslí.

„Díky, Cede," dostal ze sebe Harry těžce.

„To nebyl kompliment," nechápal Cedrik.

„Za tu harfu."

„Ó," pochopil Cedrik, a i on se podíval na hrající harfu. „Jak jsi věděl, že to zabere?"

„Jsem prostě tak dobrý."

Cedrik se ale jen zasmál, možná až trochu moc hystericky. „Jsi fakt magor."

Najednou se ale ozval Pytlounovo hlas, který nějak magicky překřičel i stále zpívající dav. „Neskutečné! Poslední tvor je poražen, nyní už jenom zbývá zjistit, kdo bude posledním stojícím kouzelníkem."

To byl tak nějak povel, aby od něj Cedrik na krok odstoupil.

„Nemám hůlku, Cedriku," povzdechl si Harry.

„Ale držíš v ruce mega kurvesky legendární meč," snažil se možná Cedrik odlehčit situaci humorem.

„Myslíš, že tě jím propíchnu?"

„S tím kerberusem jsi to měl v plánu."

Harry si jenom povzdechl znovu a přendal si meč do druhé ruky. „Gratuluji, vzdávám se," řekl a natáhl Cedrikovi ruku. „Oficiálně samozřejmě. Jsi vítěz, užij si to. Já jdu pryč, s tímhle vším ať si trhnou."

Cedrik mu ji po krátkém váhání stiskl. A to asi Brumbálovi stačilo, protože se objevil vedle nich a tím i utišil i veškerý zpěv, který nebyl už ani potřeba. Brumbálovi samozřejmě stačilo jedno kouzlo a Chloupek měl jistotu, že se jen tak nevzbudí.

„A máme tu vítěze!" vzchopil se Pytloun. „Harry Potter se vzdává, vítězem je Cedrik Diggory!" a tím samozřejmě nastal mohutný potlesk a celé Bradavice se mohli potentovat, aby Cedrikovi zatleskali a zajuchali.

Harry ale místo toho všeho zamířil pro svou hůlku, která ležela vedle Chloupka. Když ji sebral, tak se podíval na ležící bestii vedle sebe a odfrkl si, takováhle zrůda a její slabinou je hudba. Harry svého volného času využil tím, že si našel pohledem Hermionu a Fleur. Obě byly viditelně rády, že žije a pro uklidnění jim zamával. Pak ho ale napadlo něco vtipného a šíleného zároveň a jelikož byl napůl stále mimo z toho pádu a přišlo mu to více vtipné než šílené, tak došel až k prostřední hlavě Chloupka a položil na ni vítězně nohu a následně meč zdvihl do vzduchu. Hermiona si dala ruku před pusu šokem a Fleur si jenom pleskla do čela. Harryho ale napadla ještě blbější myšlenka tak si na tu prostřední hlavu sedl a znovu zdvihl vítězně meč do vzduchu. Moc dlouho mu to ale neprošlo, protože si vedle odkašlal Brumbál.

„Stačilo, Harry?" odpověděl napůl pobaveně, napůl s pocitem, že je na to už starý.

„Když řeknu ne, můžu tu sedět dál?" zkusil Harry.

„Bohužel ti to musím zamítnout, Harry."

„Tak v tom případě stačilo," a s těmito slovy seskočil dolů a zamířil k řediteli. „Tohle je vaše nejspíš," předal mu meč a pak došel dva kroky k Moudrému klobouku, co stále ležel na zemi a i ten předal řediteli. „A tohle taky."

„Vrátím to na své místo," usmál se na něj Brumbál. „Ale nyní běžte oba na ošetřovnu," zvedl svůj hlas, aby jej i Cedrik slyšel. „Někdo vás zavolá, až budeme připraveni rozdat body."

A když mu oba kývli, zamířili tam, kam je ředitel poslal. Cedrik mával divákům, Harry se držel jednou rukou za bolavou hlavu.

„Přemýšlím, jestli by draci nebyli jednodušší," pronesl Cedrik zamyšleně.

„Víš co, Cedriku? Jdi do prdele," odvětil mu Harry a odpovědí mu byl jenom hlasitý Cedrikův smích.

Formát pro tisk