Kapitola první
Čtvrtý šampión
Harry v klidu seděl vedle svých přátel u Nebelvírského stolu a hlavou mu v tento moment běhaly hlavně dvě myšlenky. Kdo se stane šampiónem Bradavic a jestli to bude Angelina a druhá, kdy už konečně zmizí jídlo ze stolů, aby se mohlo přistoupit k tak očekávanému losování. Všichni včetně něj jako kdyby měli tu moc, popoháněli svými zraky pana ředitele, aby už laskavě dojedl a začal vyhlašovat jména. Albus Brumbál ale možná jako svůj jistý osobitý druh humoru si schválně vychutnával každé sousto. Harry se tomu chtě nechtě musel usmát, jejich ředitel byl prostě takový.
„Nastal ten dlouho očekávaný moment, pohár bude potřebovat už jen tak minutu, než vypustí tři jména. Ty jejichž jména přečtu, prosím vstaňte a zamiřte vedle do místnosti a vyčkejte na nás."
Harry si všiml, že Lee Jordan a pár dalších u jeho stolu počítá do šedesáti. Možná proto, aby zjistili, jestli to bude přesně minuta nebo aby zahnali tu nedočkavost. Tak či tak to bylo nakažlivé, Harry začal v duchu počítat také.
„Padesát devět," pověděl Lee Jordan a další vteřinu už nestihl vyslovit, neboť první jiskra vystřelená z poháru je všechny oněměla. Pak přišlo to, na co všichni dychtivě čekali, plamenný jazyk, který upustil vysoko ve vzduchu první papírek a ředitel Brumbál ho chytil s jistou elegancí.
„Šampionem pro Kruval," začal číst, „je Viktor Krum," a Harry se přidal k potlesku, který zdaleka nedosahoval intenzity studentů Kruvalu a ani Rona, který k tomu pronesl, že to bylo přece jasné. Trvalo to jen možná minutu, než Krum došel do určené místnosti, protože mu musel ještě cestou pogratulovat jeho ředitel.
„Šampionem pro Krasnohůlky," vzal si Albus Brumbál do rukou další vystřelený lístek, „je Sebastian Bonaccord," a s tím se všechny oči upřeli na jednoho z chlapců z Krásnohůlek, on i Ron možná doufali, že to bude ta dívka, co je přišla požádat o nějakou tu francouzkou polívku, ale Ohnivý pohár asi věděl, co dělá. Nebo možná ne. Jediné slovo přehlušilo potlesk pro francouzského šampiona, a to slovo přišlo právě od té holky, nad kterou přemýšlel. Harry nevěděl z francouzštiny vůbec nic, tohle ale stoprocentně tušil, že znamená: „Cože?!"
Nikdo samozřejmě nevěnoval oné dívce pozornost, ani dalším dvěma, které si plakaly v náručí, že nebyly vybrány ony. Ne asi každý to bere stejně, pokrčil si nad tím Harry rameny. Pak i tento Sebastian odešel a nastalo ticho, které přerušovaly jen francouzské konverzace mezi studenty z Krásnohůlek.
Nyní přišel ten okamžik, na který Harry – a nejen on samozřejmě – čekal, pokusil se ukázat Angelině, že jí drží obě pěsti, ale ta hypnotizovala třetí ohnivý jazyk a papírek na něm.
„Šampionem pro Bradavice je Cedric Diggory," a s tím se ozval nejmohutnější potlesk, dupot a jiné zvuky či pazvuky. Bradavice měly tady jasnou přesilu studentů, a tedy i decibelů, které dokázaly vyvolat. Mrzimor propukl v radost, jako kdyby to Cedric už rovnou vyhrál. Ne že by se ale až tak divil, Mrzimor nebyl poslední dobou tou kolejí, která byla známá nějakými úspěchy, takže tohle pro ně měnilo mnohé. Harry se ale podíval na Rona, který dělal gesto, že si strká prsty do krku, aby vynutil zvracení, tomu se Harry upřímně zasmál. Pak i Cedric za chvilku zmizel a všichni začali opět poslouchat, co má ještě ředitel Brumbál na srdci.
„Naše šampiony máme vylosované, takže doufám, že nejen moji studenti, ale i vy všichni ostatní budete plně podporovat své favority a spolustudenty, protože to je to, o čem tato soutěž je, o podpoře a zdravé konkuren-," pak se ale Albus Brumbál zastavil a s mírným děsem v očích a s ohromným překvapením sledoval čtvrtý papírek, který Ohnivý pohár vypustil. Brumbál musel být chytač v minulém životě, protože i v naprostém šoku jej zachytil a Harry si představil, že to všechno musel být jen čistý reflex. Pak se ale Harrymu na mysli objevilo něco jiného, že nejhorší slova na tomto světě zní stejně jako jeho jméno. Protože co Albus Brumbál po chvilce ticha přečetl, znělo strašně podezřele jako „Harry Potter".
***
Harry seděl opřený o zeď kousek od Velké síně a přemýšlel, jestli se mu to zdálo, zkoušel se i štípnout, ale kromě bolesti se nic nezměnilo. Celá poslední půl hodina se prostě a jednoduše stala. Jeho jméno bylo vylosováno pohárem navíc, a aniž by se přihlásil. Celá škola si myslela, že je lhář, podvodník nebo z pohledu Mrzimoru „ten-co-jim-ukradl-slávu". Aspoň, že Albus Brumbál mu věřil a s ním i profesorka McGonagallová. To bylo ale jediné pozitivní na tom, že musel jít jak na porážku do místnosti, která měla být jen pro šampiony a tam poslouchat hádku všech přítomných, že se určitě přihlásil sám, že je to nefér, že ostatní školy odjedou nebo chtějí dalšího šampiona, a nakonec i Moodyho větu, která přibila poslední hřebík do jeho obrazné rakve. „Ten, co pana Pottera přihlásil, to jistě udělal, aby ho ohrozil na životě." Bezva… co je lepšího než být za zrádce a lháře než být obojí, a ještě k tomu jako bonus být ve smrtelném nebezpečí? Moody byl znám jako paranoidní šílenec, ale opravdu byl tak daleko od pravdy? Chyběly mu tři roky zkušeností, které možná v důchodovém věku neznamenají nic, ale tady a teď? Tady a teď to byly tři roky, které budou sakra znát. Jediné, v čem se jim mohl rovnat bylo tak maximálně v letu na koštěti, ale i tam by ho Krum sestřelil jak toho chytače z Irska na mistrovství světa. Harry bohužel věděl o jednom člověku, který by měl sakra radost, že se jeho jméno objevilo a tím byl samozřejmě Voldemort a když si vzpomněl na matný sen z prázdnin… bavil se tam on s Červíčkem, opravdu to nějak společně nastražili?
Další myšlenky ale vyrušily kroky a Harry tedy rychle vstal, očekával, že to bude pan ředitel nebo paní profesorka a už si v hlavě připravoval výmluvu, kterou řekne, proč se tu zdržel, ale nepřišel ani ředitel a nepřišla ani profesorka.
„Harry Potter, že?" pověděla před ním dívka a on poznal tu samou. Tu, co chtěla před chvílí tu polívku.
„Ty jsi ta, co se posměšně smála, když vás náš ředitel přivítal u nás na škole, že?" ani Harry pomalu nevěděl, kde se tahle drzejší odpověď v něm vzala. I když nad tím více zapřemýšlel, vždy když byl frustrovaný z něčeho, tahle jeho sarkastická a drzá stránka se magicky objevila.
„To není něco, čím jsem chtěla být známá," zaměřila na něj pohled a pověděla ne úplně slušnou angličtinou. Ale hej, on neuměl francouzsky ani slovo pomalu a tahle umí anglicky natolik, že jí solidně rozuměl, tak kdo je větší žabař. „Mé jméno je Fleur Delacourová."
„Těší mě," řekl Harry, ale ruku mu nenabídla, takže i tu svou nechal na jejím místě.
„Gratulace jsou nejspíše na místě že?" nadhodila, „čtvrtý šampion, co může být lepšího?"
„Promiň, ale jestli jsi mě přišla obviňovat nebo se mi vysmívat či mě zatracovat, že jsem zastínil toho Sebastiana, nemám na to dneska náladu," a s těmito slovy a lehkým odfrknutím zamířil kolem ní pryč, její ruka – a ironický smích – jej ale zastavila.
„Zastínit Bonaccorda?" zvedla hlas, ale bylo poznat, že jej nezvedla na něj. „Nenávidím toho tupce," a s těmito slovy měla Harryho plnou pozornost. Tohle si chtěl poslechnout. „To on mi sebral místo! Já měla být šampionkou!" pověděla namyšleně.
„No… pohár si to očividně nemyslel… ale z toho si nic nedělej, ten pohár byl nejspíše na drogách, když jeho jediný úkol bylo vybrat tři jména," dodal s důrazem na tři.
„Pohár neměl mít na výběr," zasyčela potichu, „říkám ti to jenom proto, že něco od tebe budu potřebovat, ale já měla být jediná, kdo tam hodí své jméno."
„A co ten váš zástup studentů? Viděl jsem, jak je tam házíte všichni," a tím myslel samozřejmě papírky se svým jménem.
„Divadlo," odmávla ho, „nebo si myslíš, že Viktor Krum byl vybrán náhodně? Opravdu?" spustila rychle, takže Harryho překladač v hlavě, si docela mákl, aby pochytil vše, co mu chtěla říct. „Viktor Krum je hvězda famfrpálu, kolik hodin si myslíš, že věnuje učení a akademickým schopnostem? Kolik hodin asi týdně tráví procvičováním kouzel no? Jak dlouho pilně studuje magické tvory a runy? Viktor Krum školu dodělá jenom proto, že jeho ředitel mu určitě ulehčí vše, jen aby byl lepší ve famfrpálu. Nevím, jakou mají spolu dohodu, ale určitě byl jediný, kdo tam měl své jméno a teď kromě hvězdného hráče," to znělo opravdu hodně pohrdavě podle Harryho, „tu máme i šampiona v jednom, sponzorské dary potečou proudem a Viktor a ředitel Karkarov si budou žít jako v pohádce."
Harry přemýšlel nad jedním, buď mluví pravdu nebo právě zasoutěžila s Pošukem Moodym o první místo nejparanoidnějšího člověka na této škole.
„Uznám, že to zní logicky, ale co to má dělat s tebou a Sebatianem?"
„Naše paní ředitelka mi slíbila," dodala s důrazem, „že to budu já, kdo bude vylosován. Jsem nejlepší," tohle slovo mělo ještě větší důraz a Harry přemýšlel, jak by tahle samochvála a povýšenectví znělo od někoho, kdo nevypadá jak modelka z titulní strany časopisu. „Připravovala jsem se na to a místo toho tu čest dostane on? Zazobanec s konexemi a předkem Nejhlavnějšího hlavouna Mezinárodního sdružení kouzelníků?"
„Musím říct, že mi dělá radost, že někdo na této škole nenávidí někoho více než jak budu nenáviděn já tenhle rok," řekl a Fleur do něj zabodla jen další pohled, který říkal mnohé. „Dobrá, shrňme si to, měla jsi být šampionka ty, ale stejně jako v případě Kruvalu to dostal někdo slavný z nějakého důvodu, který stále nechápu. Proč jsi to přišla říct mně? Nechci znít jako nevděčník," řekl rychle radši, její pohledy možná opravdu mohly vraždit, kdo ví. „Jsem rád za náhodné znalosti stejně jako každý druhý, ale v té soutěži nemám co dělat a jak mi bylo potvrzeno, neexistuje šance se z toho vyvléknout, nemohu ti tedy pomoc dostat to místo, co jsi tak chtěla… a jestli mohu být upřímný, radši budu soupeřit se zbohatlíkem," použil její slovo, „než s někým, kdo něco dokáže, možná po tvém proslovu si dokonce začnu i více věřit."
Fleur na něj chvíli koukala, nejspíše nepřemýšlela ani nad tím, co právě řekl, ale spíše jestli má couvnout z toho, co chce udělat. „Nemůžeš mi pomoci stát se šampionem, ale můžeš udělat druhou nejlepší věc v této situaci."
„A to je?" protáhl netrpělivě.
„Vyhrát," řekla jednoduše.
„Aha," dostal ze sebe překvapeně, „jo," dodal dál, „ehm, Fleur vynasnažím se tedy… udělat ti radost vítězstvím."
Fleur se ale zasmála a poprvé ji viděl v jiném světle než jako nafoukanou dívku. „Tak jsem to přímo nemyslela," usmála se na něj, „nabízím ti mou pomoc, abys tohoto cíle dosáhl."
Harry se cítil hrdě, že hned nezačal souhlasit, už od svých příbuzných věděl, že když vám někdo nečekaný nabídne něco dobrého, má to své velké ale. „Co z toho budeš mít ty? Nebo jinak, co bys za něco takového chtěla?"
„To je správná otázka," mrkla na něj, „nejprve začneme tím, co ti nabízím ne? Budu tvá osobní učitelka a asistentka, v případě nouze budu také ta, co bude řešit tisk a tvé dobré jméno, protože tvoje dobré jméno bude mou vizitkou."
„Stále nechápu."
„Tak stručně ano? Udělám z tebe pravého šampiona, učiním tě vítězem a zajistím, že budou k tobě všichni vzhlížet a na konci toho turnaje budeš miláčkem davu a co já budu mít za to? Všude budeš tvrdit, že jsem to byla já, kdo ti pomohl a kdo tě přivedl na výslunní," usmála se na něj.
„Nabízíš mi pomoc za mou slávu?" ujistil se Harry pro jistotu.
„Ve zkratce ano," pokrčila rameny, „moje škola vybrala svého šampiona a já si vybrala svého. Madame Maxime musela tušit, že se nevzdám a když nemohu udělat díru do světa způsobem, jakým jsem si vysnila, když jsem o této soutěži poprvé uslyšela, tak najdu jiný a možná lepší."
„Neříkám, že jsem tak neznámý, lidi čučí na mou jizvu pořád, ale myslím si, že mou slávu přeceňuješ."
Fleur si dala v prsty v obrazné uvozovky a spustila: „'Nejmladší šampion, který byl vybrán proti své vůli a který neměl mít nejmenší šanci, porazil nejznámějšího chytače novodobé historie, potomka Největšího hlavouna a vlastního rivala,' také vidíš ty novinové články? A tam samozřejmě bude napsáno, že to zvládl jen díky vytrvalému tréninku jakési Fleur Delacourové. ‚Dívka, co dokázala za rok naučit tři roky vědomostí a mnohem více. Zázračná učitelka a dívka, která šla proti své škole, aby bojovala za pravdu a proti nepravosti tohoto světa.' Všechno jsou to samozřejmě jen bláboly, nic to ale nemění na tom, že nám to bude každý zobat z ruky a až si udělám své závěrečné zkoušky, nebudu mít o práci nouzi... a samozřejmě mi dáš půlku výhry, abych si mohla nastartovat svou kariéru."
Harry se jen zasmál. „Oceňuji, jak jsi dodala tu část s penězi až nakonec. Teď ale vážně, nemám náladu na žádné další kouzelnické smlouvy, ta jedna, kterou někdo podepsal za mě a ‚kouzelně' platí mi stačila. Chceš po mně polovinu výhry a slova chvály za to, že ze mě uděláš ve čtvrtém ročníku někoho, kdo porazí sedmáky?"
„Mimo jiné," pověděla vyhýbavě.
„Mimo jiné?" zopakoval po ní.
„Přejděme ten most až budeme u něj," odmávla jeho starosti.
„Nech mi několik dní na přemýšlení," řekl to první rozumné, co ho napadlo.
„Jinak bych to ani nechtěla," ušklíbla se na něj, „budu se těšit na tvou odpověď. Ráda jsem tě poznala, Harry Pottere," a s těmito slovy se otočila na patách a zamířila pryč.
Harry tam ještě chvíli zůstal stát. Musel uznat, že jméno z jejích úst znělo lépe, než jak jej řekl Albus Brumbál. Možná že byla šance, aby se z toho dostal celý. Nejhorší bylo to, že musel dát Moudrému klobouku zapravdu, kdyby neměl ambice jako mají zmijozelští, tak by nepřemýšlel tak důsledně nad nabídkou Fleur.
***
Nedělní dopoledne nebylo o mnoho lepší. Jasně včerejší oslava jeho vybrání v Nebelvíru – i když mu samozřejmě nikdo nevěřil, že tam lístek nehodil on sám – byla zajímavá, ale bylo to stejné jako být slavný, jako že se o vás ‚zabije' mocný černokněžník, když jste batole… počkat, to byl také on. Každopádně, jediný kdo mu bezmezně věřil, byla Hermiona a byla to také ona, která mu přinesla jídlo, aby nemusel na snídani, protože oba tušili, že jestli včera převládal šok nad jeho zvolením, dneska by to bylo pohrdání a hněv.
Nejhorší ale možná nebylo ani to, že mu nevěřil Ron, ale že na něj byla naštvaná jeho vlastní sova. „No tak, Hedviko, jsi sice krásná… ta nejkrásnější samozřejmě... ale sněhově bílá sova není zrovna nenápadná a ten komu posíláme dopis," tím někdo byl samozřejmě Sirius, kterému psal, protože se nechal ukecat Hermionou, „si přeje být nenápadný."
Kdyby sova mohla ukázat prostředníček, tak teď by ukázala dva. „Snažil bych se tě utěšit, že tě pošlu někam jinam, ale nemám nikoho jiného, komu bych napsal, takže pokud se nechceš proletět sto metrů k Hagridovi, tak pro tebe bohužel nic nemám."
Hedvika se ale jen zvedla a uraženě odletěla, než to ale udělala, trošku ho škrábla. Nebylo to více, protože jí řekl, že nejkrásnější, aspoň to tak odtušil.
„Je tu ještě něco, co bych ti měl říct," otočil se Harry radši na Hermionu, když odeslal Siriusovi dopis o tom, že byl vybrán a kdo další byl vybrán a že neví, co to znamená a jestli se mu pokouší někdo ublížit či co.
„Ano?" zeptala se.
„Včera za mnou byla Fleur… to je jedna studentka z Krásnohůlek a nabídla mi, že mi pomůže stát se vítězem tohoto turnaje."
„Tomu nemůžeš věřit, Harry, všichni stojí při sobě, spíše tě bude chtít oklamat a zavézt tvoji pozornost někam jinam, abys dopadl ještě hůře."
„To mě také napadlo," uznal, „ale… zněla přesvědčivě… ta její nenávist k tomu Sebastianovi, stejně jako já bych nemohl fingovat, že Malfoye mám rád, tak ona nemůže fingovat, že má ráda jejich šampiona."
„A co po tobě za tuto ‚pomoc' chce?" naznačila v uvozovkách.
„No… půlku výhry," po tomhle si Hermiona odfrkla, „a abych jí dělal reklamu ve zkratce."
„Reklamu?" nechápala.
„Víš jak ‚bez zlaté Fleur, nejlepší z nejlepší, nejúžasnější z nejúžasnějších, božské Fleur, bych si ani nezavázal tkaničky před pár měsíci, ale dneska? Je ze mě další Merlin, jenom kvůli ní… a když zavoláte do třiceti minut, kromě Fleur obdržíte ještě jednu Fleur zdarma a podstavce, kam je umístit.'"
Hermiona nedokázala udržet klidnou tvář a začala se lehce smát a jemně ho štouchla prstem do ramena. „To není k smíchu, Harry, co když má špatné úmysly."
„Tak odejdu? Není to tak, že s ní budu podepisovat nějakou smlouvu, když mě opravdu naučí to, co umí a pomůže mi vyhrát, tak ať si půlku výhry vezme a jestli mi dá znalosti, které mě zachrání, tak klidně řeknu těm, co budou poslouchat, že mě učila ona."
„Jsi rozhodnutý tedy, chápu to dobře?"
„Nevím," povzdechl si, „ale mám na výběr? Je mi jasné, že přišla až moc příhodně v pravý čas, je na to ale nějaký přísloví, že slabost přitahuje supy nebo tak něco," odmávl to, „a jestli je opravdu tak namyšlená, jak vypadá a docela tomu věřím, že taková je, tak prostě si mě našla v době, kdy tu pomoc opravdu potřebuji. A že si vezme půlku výhry? Neplánoval jsem vyhrát, takže místo nuly, budu mít pět set galeonů, můžeš si nějaké vzít na tu tvou snahu o nápravu skřítků, když mi slíbíš, že mi budeš dál pomáhat a po dobu soutěže mi nebudeš s tím lézt na nervy."
„Práva škřítků nejsou žádná maličkost-," začala ale když viděla, že na ní Harry s úsměvem vyplazuje jazyk, vrátila mu to také.
„Že já se s tebou bavím," zahrála uraženou.
„Upřímně, jsi jediná," dodal vážně.
„A božská Fleur," přidala a protočila oči.
„Jo to je vlastně pravda, že po mě ty holky jdou viď?" a s tím si Harry zasloužil jen další ránu do ramene. Její výraz ale stál za to a následně dlouhou minutu se nedokázali oba přestat smát.
***
„Pottere, koukej se, co tu máme," ukázal Malfoy na svou placku na hábitu, kde bylo napsáno: „Potter je hnusák," a s tím se on i patolízal jedna a patolízal dva zasmáli.
„Fíha, Malfoyi, to jsi zvládl napsat sám, nebo ‚se o tom musel dozvědět tvůj táta' a ten ti to pak vyhláskoval?"
„Máme jich dost, jednu může také dostat tady tvoje mudlovská šmejdka," překvapivě nereagoval Malfoy a řekl něco dalšího urážlivého, a to bylo na Harryho moc, jak si včera říkal, že jeho frustrace podněcuje sarkastické poznámky? Také podněcovala hněv, a tak si vytáhl hůlku a zamířil ji na Malfoye. Ten udělal samozřejmě to samé. Z ničeho nic ale na něj přestal Malfoy mířit, a to možná dokonce i se slinou u pusy. Draco a i všichni ostatní chlapci se prostě dívali někam za něj. Harry se tedy také podíval za sebe, nerad by vyslal kouzlo a za sebou spatřil někoho z profesorů. Tam ale jenom stála Fleur a lehce na něj mrkla, když si všimla jeho pohledu. V tom se otevřely dveře a Harry jen tak tak schoval hůlku, než vyšel Snape. Muselo se tomu prevítovi dostat zajímavého pohledu, slintající kluci, slintající Malfoy s nataženou hůlkou a Harry který v tom okamžiku zahrál divadlo nejublíženějšího z nejublíženějších.
„Pane Malfoyi, můžete mi vysvětlit, co děláte s hůlkou zamířenou tady na Pottera?"
„Co?" vzpamatoval se Malfoy. „To on na mě vytáhl hůlku, pane profesore!" ale když se podíval na Harryho, tak ten jenom stál s výrazem děsu a nechápání, všichni ale kromě Snape věděli, že to Harry jen hraje.
„Pan Potter má neviditelnou hůlku, to mi chcete říct, pane Malfoyi?" zaznělo od Snapea sarkasticky, „schovejte tu svou okamžitě a vy všichni běžte do třídy, nemám náladu na vaše hry."
„Ehm," odkašlala si Fleur. „Mám vyzvednout pana Harryho Pottera, koná se převažování hůlek."
„Pan Potter," řekl Snape nepříjemně, „má dvouhodinovku lektvarů," a s tím to považoval za vyřešené.
„Pan Ollivander nevypadal, že ho zajímá, co má pan Potter za hodinu," usmála se Fleur, ale nebyl to pravý úsměv.
„Tak běžte!" poslal ho Snape víceméně do háje ve slušném podání, „příští hodinu mi ukážete, že umíte všechno, jistě vám vaši fanoušci řeknou, co jsme dneska brali," dokončil ironicky a s tím zmizel do třídy a zabouchl za sebou dveře.
„Profesionální přístup ke studentům tu máte," nadhodila Fleur a ukázala mu, ať ji následuje.
„Snape má rád jen svou kolej, a tak nějak trpí všechny, co se nejmenují Longbottom a Potter," pokrčil nad tím rameny Harry. Snape byl prevít. Tečka.
„Platila bych s nadšením ohromné peníze za vzdělání od někoho, kdo se ke mně chová jak on," nyní byl její sarkazmus ještě očividnější.
„Když to řekneš takhle," pokrčil rameny, na tohle neměl protiargument. „A co to převažování hůlek? To tě někdo poslal?"
Fleur se na něj podívala jak na malé dítě. „Říkala jsem, že se o tebe postarám, a i když si s mou nabídkou zatím nesouhlasil, tak to neznamená že si nezjistím potřebné informace. Převažování hůlek opravdu začne tak za hodinu a půl, ale proč tě nevytáhnout z hodiny dřív?" mrkla na něj. „Aspoň máme hodinu a půl, abych s tebou probrala to nejdůležitější o této události. Říkejme tomu zkušební lhůta, dneska ti budu dělat osobního asistenta, jak jsem slíbila a pak mi řekneš svou odpověď?"
„Dobrá," to znělo pro Harryho moc dobře, měl v plánu stejně ji na to kývnout, takhle aspoň minimálně bude vědět, do čeho jde.
„Výborně," usmála se – a tentokrát mile a ne falešně. „Tady máš soupravu na čištění hůlek," vytáhla si ze své tašky, co měla u sebe, „pořádně si ji vylešti a vyčisti."
Harry nevěděl proč přesně, ale udělal, jak mu bylo nakázáno.
„Podařilo se mi zjistit, že focení a dokumentaci z této události povede jakási Rita Holoubková, její reputace je hrozná," pověděla Fleur bez jakéhokoliv protahování, „v žádném případě nepřistoupíš na žádný soukromý rozhovor s ní. Za tu chvíli jsem toho moc o ní nezjistila, ale pár úsměvu na určité studenty a dostalo se mi pár jejích článků a ona není ta, která by nám dvěma," dodala důrazně na to, že jsou v tom společně, „zlepšila reputaci."
„Rozumím, vyčistit hůlku, žádný rozhovor s Holoubkovou."
Fleur jen souhlasně kývla. „Trochu ti pomůžu vypadat lépe, budeš mít fotky určitě na přední straně… jak jsem říkala ‚nejmladší šampion Harry Potter' a jelikož jsme v Anglii, myslím, že ostatní šampioni budou rádi, že se dostanou tak na čtvrtou stránku."
„Ono jde vypadat na fotkách dobře?" pověděl ironicky Harry.
„S tvými vlasy? Silně pochybuji, ale můžeme to zahrát na nějaký ležérní styl. Hlavně si proboha nestoupej vedle madame Maxime, vypadal bys jak trpaslík. Zkus místo toho tam postavit Sebastiana, nenápadně samozřejmě, bude vypadat jak idiot on."
„Nechceš tam jít rovnou se mnou?" povzdychl si Harry.
„Myslela jsem, že se nikdy nezeptáš," mrkla na něj a Harry pochopil, že právě padl do pasti… anebo se chytl záchranného kruhu? Někdy tyto dvě věci nedokázal rozlišit.
***
Harry začal vidět na tomto převažování jednu velkou výhodu, když dovnitř vstoupil s Fleur, aby podle ní přišel ‚tak akorát pozdě', dostalo se mu zajímavých pohledů. Ten nejkrásnější přišel ale od Sebastiana, šampiona Krasnohůlek, který tam byl se svou ředitelkou. Jeho výraz, i když se jej rychle snažil urovnat, byl v malý moment ten, jako kdyby snědl kilo citrónů a Harry přemýšlel, že si nechá u sebe Fleur jenom proto, aby vídával dál takovéto reakce. Jedno ale věděl jasně, Fleur nenáviděla Sebastiana, minimálně za to, že ji sebral místo a ani její ředitelka jí tu neviděla ráda.
„Slečno Delacourová, co vás sem přivádí?" zeptal se ředitel Brumbál s úsměvem. Harry mu dal v mysli bezvýznamný plus, že ví i jména pro něj nedůležitých lidí, jak to zvládal, ale stále netušil.
„Jsem tu jako podpora tady Harrymu," usmála se.
„Opravdu?" ředitelova otázka směřovala přímo na Harryho.
„Ano, pane," pověděl přesvědčivě.
„V tom případě buďte vítána," roztáhl lehce ruce, jak bylo jeho zvykem u slavnostních večeří a obědů.
„Není to proti pravidlům?" zeptal se Sebastian.
„Nic takového, chlapče… nic takového, pravidla zakazují pomoc od učitelů a ředitelů," vzal si slovo Pytloun, „pomoc od přátel je jenom vítána a mezinárodní spolupráce? To byl náš hlavní cíl," prohlásil hrdě a nadšeně, „dobrá práce, synu," došel Pytloun až k Harrymu a poplácal ho po rameni s šibalským úšklebkem.
Fleur se na Harryho podívala a lehce se zasmála. On tedy moc nevěděl, čemu měla potřebu se zasmát.
„Než začneme, mohu mít i já pár otázek?" ozvala se Rita Holoubková a přiblížila se až koketně k Pytlounovi. „Je přece jenom nejmladší šampion, musíme tomuto turnaji dát nějakou šťávu."
„Jestli Harry souhlasí…"
„Já-," bylo vše, co stihl Harry vyslovit, než jej Rita chtěla s úsměvem odtáhnout pryč. V cestě jí ale stála Fleur a Harry mohl tak pozorovat nejabsurdnější souboj ve svém životě… souboj ve falešných úsměvech.
„Jistě dokážete Harrymu položit otázky tady," řekla Fleur a nadhodila falešný úsměv číslo jedna.
„Já bych radši preferovala soukromí," nyní přišla obrana falešným úsměvem z druhé strany.
„Musím trvat na tom, abyste své otázky položila tady, co kdyby na ně chtěl odpovědět někdo z přítomných?" zahrála Fleur, stále se ale falešně usmívala. „Taková profesionálka jako vy musí zvládat jistě rozhovor i v rušnější místnosti."
„Poslyšte, slečno," další falešný úsměv, „nevím, kdo si myslíte, že jste, ale nejste Harry Potter, on je totiž ten, se kterým bych chtěla vézt rozhovor."
„Ale však můžete, Harry se jich nemůže dočkat, že Harry?"
Harry nadhodil svůj profesionální úsměv alá ‚jistě strýčku Vernone, sen mého života je ti připravovat každé ráno slaninu s vajíčky' a kývl.
„Je tu nějaký problém?" přišel za nimi ředitel Brumbál, „přejete si napsat další smysluplný článek jako ten o mě? Jeho nechutnost krásně podtrhovalo moje oslovení… jak to jen bylo? Morous, co patří do starého železa? Chvíli jsem přemýšlel, že si to dám k oficiálním titulům, ale už tak jich mám mnoho."
Harry nedokázal zadržet údiv. Setřel teď jeho ředitel Ritu Holoubkovou?
„Měla jsem k tomu své důvody," pověděla bez mrknutí oka.
„Samozřejmě. Věřím, že vše bylo podloženo mnoha skutečnostmi, výzkumem a dlouhým brainstormingem… a i když bych debatou na toto téma rád strávil dlouhé hodiny, musím požádat, aby se tady Harry připojil k ostatním šampionům."
Harry poznal záchranné lano, když ho vidí, a tak napodobil falešný Brumbálův úklon a zamířil k židlím, kde seděli oni zmiňovaní ostatní šampioni. Brumbál tedy představil pana Ollivandera a postupně k němu zamířili všichni. Harry jako čtvrtý šampion šel nečekaně čtvrtý.
„Moje hůlka," protočil si Harryho hůlku mezi prsty, „a ve výborné kondici, jako kdyby se o ní někdo před pár hodinami bravurně postaral," usmál se na něj Ollivander.
„Starám se o ní takhle pravidelně, hůlka si přece vybírá svého majitele, že ano," dokázal Harry říct bez toho, aniž by se zasmál. Kdyby mu Fleur nepodala onu čistící sadu, našli by na jeho hůlce hotovou civilizaci mikroorganismů a některé by možná už zakládali i první civilizace.
„Zlatá pravda," mrkl na něj Ollivander, vyčaroval z jeho hůlky nějaké kouzlo a zase mu ji zpátky podal.
„A nyní fotky," řekl Pytloun nadšeně, „musíme zvěčnit tuto událost na dlouhou dobu dopředu."
Fotograf je několik minut upravoval, protože každý vypadal divně vedle madame Maxime, takže ona nakonec seděla a ostatní stáli. Harry se postavil a za ním byl ředitel Brumbál a vedle něj Cedric. Harry ale sledoval něco jiného než fotografa. Vedle stojanu na fotoaparát stála Fleur a hrála si s vlasy, takže všichni ostatní šampioni na ní koukali jak na nějakou bohyni. Harry pochopil, že dělá to samé, co spustila na Rona tenkrát ve Velké síni a na Malfoy a jeho bandu před pár hodinami. Harry věděl jedno, i když se neuměl usmát do foťáku, určitě nevypadal tak zoufale jako banda náruživých puberťáků.
„Můžete se více usmát?" zkoušel to fotograf, když ho ale nikdo moc neposlouchal a viděl nejspíše pohledy ředitelů a zbytku poroty, který říkal, ať si pohne, udělal pár fotek a pak si vyžádal i samostatné. Ty ale nedopadli o moc lépe, Viktor, Sebastian a Cedric vypadali zasněně… Viktor jenom trochu, asi byl otupělý vůči vílám nebo mu to prostě jen Fleur nedávala tak sežrat. A tak když přišel Harry s nejistým úsměvem a byl ochoten si stoupnout tak, jak si pan fotograf přál a udělat správné pózy na jeho přání, vytušil že bude mít nejlepší fotky.
Fleur Delacour byla jednoduše stoprocentní Zmijozel a Harry poprvé v životě uznal, že mu toto přirovnání vůbec nevadí.
***
„Takže?" zeptala se Fleur, když ho doprovázela na další hodinu, co měl v dnešním rozvrhu.
„Jestli bude každý den takovýto," usmál se jenom nad vzpomínkou, „budu jenom rád."
„Byla to sranda ne?" pousmála se, „ale vše nebude jen legrace," dodala vážně.
Harry se na ní jenom podíval jak na idiota. „Mluvíš s člověkem, kterého někdo přihlásil do nejnebezpečnější soutěže, co tahle škola nabízí," pak se ale na chvilku zarazil. „Věříš mi vůbec, že jsem se nepřihlásil sám?" zeptal se.
„Záleží na tom?"
„Mě ano," kývl hlavou, „chápu, že mi nepomáháš z dobrého srdce, ale je rozdíl, jestli mi pomáháš a věříš mi nebo mi pomáháš, a přitom mi nevěříš."
Fleur se zastavila v pohybu, povzdychla si a následně pevně – ale ne bolestivě – chytla jeho hlavu do svých dlaní a podívala se mu do očí. „Přihlásil ses sám nebo jsi nějak zařídil to, abys byl vybrán?"
„Cože?" nechápal, ale držela jeho hlavu pevně, takže nemohl ani hlavou pořádně zatřást, aby dostal ze sebe takový divný pocit. „Ne! Říkal jsem to kolikrát."
„V tom případě ti věřím," a s těmito slovy zamířila dál, jako by se nic nestalo.
„Co to bylo? Nějaká technika kradení informací z mozku?"
Fleur se jenom zasmála. „Ne to byla má vílí síla, i ty jsi na ní citlivý, ať si myslíš možná opak. Chlapy omámení mou silou dělají všelijaké hlouposti, takže kdyby ses přihlásil, tvůj obličej nebo slova by tě prozradili. Ty jsi to ale neudělal," pokrčila rameny nad tím, že jí to vlastně bylo úplně jedno, ale teď má svoji odpověď. „Což mi připomíná, že při každém našem tréninku budu schválně vypouštět tuto ‚energii' abys časem získal na ni úplnou imunitu. Je docela obtížné, omámit všechny kolem a tebe nechat v pořádku," naznačila obě situace, tu s Malfoyem, tak tu při focení. „Máme alespoň oba štěstí, že jsi psychicky odolnější než ostatní."
Teď aspoň Harry chápal, proč se i on nechoval jak retard, přece jenom na tom mistrovství nevypadal jako někdo, kdo je imunní. Ale dosáhl také toho, co chtěl, další člověk mu věřil. Jen škoda, že to nebyl někdo, kdo by u toho projevil trošku větší nadšení. „A tahle tvoje schopnost," zaměřil se na něco jiného, „je to vůbec legální používat?"
„Je vůbec legální nutit čtrnáctiletého studenta účastnit se soutěže pro sedmnáctileté a starší?" vrátila mu to jinou otázkou. „Nikdy jsem netvrdila, že ti pomůžu bez porušení různých morálních kodexů. Tenhle turnaj je legendární tím, že v něm každý nějak podvádí, aby dosáhl vítězství, s tím jsem sem také jela, že budu podvádět na maximum. Teď to vše využiji proto, abys vyhrál ty, ale přitom vypadal jako svatý čaroděj."
„Nebude to vše ale padat nakonec na mou hlavu? Přece jenom mi pomáháš."
„A kde máš něco takového podepsané?" podívala se na něj s úšklebkem, „tenhle turnaj má mnoho chyb a my využijeme všech, které najdeme. Chudáci šampioni za čtyři roky po nás, všechny mezery v pravidlech budou už zalepeny," měla na tváři dál ten úšklebek, který říkal mnoho o tom, jaká je a nebylo to moc pozitivní z jeho pohledu.
„Můžu mít ještě jednu otázku?" zeptal se po chvilce na něco jiného, předchozí debata byla odpovězena tichem, který pro ni zanechal. „Kdyby nevylosoval Ohnivý pohár mě, pomáhala bys takhle Cedrikovi?"
„Ptáš se mě na to, jestli mi jde více o pomstu mé škole nebo o to, co mi přinese tvá sláva?" otázala se, ale na chvilku se nad jeho otázkou zamyslela. „Ne, myslím, že bych Cedrikovi svou pomocnou ruku nepodala a ani nikomu jinému. Možná tomu teď nevěříš, ale osud tomu chtěl, abychom se mi dva spojili. Ocenila bych, kdybych se já stala šampionkou a ty mi zlepšoval reputaci ze strany poradce, ale jak už jsem řekla, člověk někdy musí vzít to druhé nejlepší."
„Nevadilo by mi, kdyby to bylo obráceně."
„Říkáš teď," usmála se na něj konečně, „na konci školního roku až budeš vítěz, bys nikdy neměnil."
A Harry ať už chtěl nebo ne, tak si vzpomněl na to denní snění, které měl, když se dozvěděl o tomto turnaji a kde si představoval, jak mu všichni jako vítězi gratulují.
„Přesně o tom mluvím," odfrkla si pobaveně nejspíše jeho výrazu, který nyní měl. „Tady se rozloučíme, uvidíme se zítra na večeři a tam se domluvíme, jak budeme postupovat," a s těmito slovy a krátkým rozloučením jej nechala stát před učebnou, kde za chvilku mu měla začít hodina. Určitě toho měl na mysli dost, ale myšlenka jeho jako vítěze, jej vůbec nechtěla opustit.
|
Autor: Amren Vydáno: 24.12.2017 23:59 Přečteno: 1906x Hodnocení: neohodnoceno |
Formát pro tisk
. Šťastné a veselé, drazí čtenáři a hodně zdraví, bude se určitě hodit.
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
Vypadá to dobře.
Super, teším sa na druhú kapitolu, zatiaľ to vyzerá veľmi sľubne :) na tieto stránky som narazila cca pred týždňom, a aj pri chodenie do prácne som stihla prečítať celú poviedku Lepší život, a to som si myslela, že poviedky s tematikou Naruto už nie sú nič pre mňa, tá tvoja ma vyviedla z omylu :) teraz sa plánujem vrhnúť na ostatné, aby som si skrátila čas, kým pribudne pokračovanie tejto poviedky :) prajem všetko dobré do roku 2018 :)
Dominika: Děkuji za velmi povzbuzující a delší komentář, udělal mi velkou radost. Narazila si na mé stránky, když jsem se ozval na "Karlos-webu"? Nebo jenom šťastná náhoda? Je vždy pro mě potěšením sledovat, jak mě lidé najdou po tolika letech, co pravidelně vydávám.
. U mě je to tak nějak opačně, já musel do Naruto světa vyrůst, protože jsem začal Harry Potterem a hle... jsem tu zase. Každopádně jsem rád, že se líbilo, myslím, že moje (nové) povídky jsou rozpoznatelné typickým druhem humoru a stylem psaní, kde lidé popisuji vše možné, já píšu miliony a miliony přímých řečí a rozhovorů, takže jestli se ti líbil Lepší život, věřím, že se ti bude líbit i toto. Nevím, jestli se dočteš tohoto komentáře nějak brzy, či vůbec, ale chci tě upozornit nad tím, co píšu všude. Pactum Purgamen je srdcová povídka pro mnoho, ale většina z nich ji má rádo víceméně jen z nostalgie, taková ta vzpomínka na první PC hru, kterou člověk hrál a dneska vypadá už jenom jako kostičky. Takže opatrně, je to co chci asi říct. Psal jsem to před mnoha lety, kdy jsem HP téměř ani neznal, takže spíše si přečti Cesty životem a nebo se obrň, protože rozdíl mezi Pactum Purgamen a Čtvrtým šampionem, je jako obraz od umělce a od nadprůměrného slona se štětcem v chobotu. 
Přečíst Lepší život takhle rychle chce odhodlání a vytrvalost, přece jenom to nějakou tu A4 má
Každopádně díky tvému komentáři jsem se rozhodl trošku předčasně vydat další díl, takže si jej ty i všichni ostatní, co na tento komentář narazí, užij. Vážím si jej o to víc, že jsi jej napsala o silvestru a ještě v tuto hodinu, kde snad neznám nikoho jiného, kdo by se do psaní komentářů pustil. Tobě také vše nejlepší do nového roku.
Kata: Napětí se cení, věřím, že je na co se těšit a co očekávat. Děkuji za komentář, drahá čtenářko
.
v HP je to momentálně dost populární, ne dost aby to porazilo Ginny/Hermionu/Voldemorta/Snape/Draca, ale dostatečně aby se o tom psalo. V CZ/SK to ale není, takže aspoň vám všem předám něco, co si myslím, že je fajn příběh o fajn lidech. Děkuji za pěkná slova i komentář.
Filip: Jestli jsi četl Lie i´ve Lived, tak asi víš, co znamená přečíst si nejlepší povídku na "tento ročník". Zrovna Lie a pár dalších bylo to, co ve mě tak před 4 lety probudilo zvědavost na toto téma a furt mi v hlavě kolovalo tohle... respektive nápad na nějakou takovouto povídku, takže jsem rád, že jsem se z toho dokázal tak nějak vypsat. Co se týče Rona, tak pro smutek nebo radost ostatních se tam objeví málo, tenhle příběh je o jiných postavách... tím nechci naznačit, že mám něco proti Ronovi, už jsem z "pubertální nenávisti vůči postavám" vyrostl, jen prostě jsem chtěl využít trochu jiných postav. Každopádně děkuji za tvůj komentář a budu se těšit i s další kapitolou.
Reaper: Ta je netradiční jen tady u nás... i když já lecos naznačoval v PP
LillyPotterml: Nemáš zač, děkuji za přání.
Awechen: Děkuji, cením si, že to vidíš jako originalitu. Pokračování se těší jistě i na tebe
Rozhodně originální nápad. Těším se na pokračování :)
Dakujem. Vesele sviatky :)
Pěkný začátek. Těším se na další počínání téhle trochu netradiční dvojice. :D Jen tak dál.
Tak par anglickych ze čtvrtého ročníku sem četl. Snad v teto nebude Harry idiot co okamzite odpusti Ronovi ze ho nechal na pospas osudu. Rozhodne zajimavy napad a napjate ocekavam pokracovani.
Nooo... musím říct, že jsem napjatá... Super drahý autore...