Kapitola devátá - Politická hra
Harry Potter and Pactum Purgamen
Vzbudil se nevyspalý, protože když člověk spí s lidmi, kteří ho nenávidí a jeden z nich vám slibuje pomstu, tak je zatraceně těžký usnout. Radši si kolem sebe udělal ochrannou bariéru, ale na klidu mu to nepřidalo, a tak se vyspal jen velice málo.
První tři hodiny měli lektvary, kde exceloval díky knize, kterou neustále používal. Díky tomu ho měl Křiklan v čím dál větší oblibě a ostatní v čele s Hermionou ho dostatečně nenáviděli, že jim bere veškeré úspěchy. Další hodinou byla obrana proti černé magii s nejméně oblíbeným učitelem, Snapem. Vůbec se na to netěšil. V životě mu neodpustí, že i kvůli němu zemřel Sirius, kdyby ho naučil nitroobranu a stále nevyčítal Siriusovi, že je srab, tak by nemusel slepě běžet na ministerstvo a mohlo to být všechno jednodušší.
Nenáviděl ho opravdu tak moc, že skoro začínal litovat, že to všechno nesvedl na něj. Klidně mohli Malfoye seniora pustit, když by tam dovlekli jeho. Severus Snape, jak to jméno nesnášel a ještě více nesnášel samotného člověka, který jim teď přišel otevřít.
Když se dovlekl do samotné lavice, jako pokaždé v tomto roce, tak se donutil poslouchat, i když neměl daleko k výbuchu vzteku.
„Tato hodina proběhne bez knih, tak prosím všechny šprtky, aby si je opět zandali,“ řekl výsměšně Snape a vzhledem k tomu, že Hermiona byla jediná s knihou, tak bylo jasné, že to bylo mířené na ni.
„Měli jste každý rok jiného učitele, teď tu jsem já a bude se učit po mém, začneme neverbálním kouzlením, protože vám to dává výhodu proti útočníkovi, jelikož se černá magie pořád vyvíjí a každou chvíli je nebezpečnější, proto musíte dělat cokoliv, co vám ji pomůže zastavit a bránit se bez slov je jedna z důležitých věcí. Nezvládnete to všichni, třeba tady naše hvězda Potter, je bez šance něco dokázat a už vůbec ne zvládnout OVCE, ale stejně vás i jeho to zkusím naučit,“ ukončil Snape svůj výsměšný rozhovor a usmíval se na Harryho.
Snažil se udělat něco, čím by ho dopálil a jelikož ležel opřený hlavou na své ruce, tak udělal gesto, jako že sebou trhnul a podíval se na profesora a omluvně pověděl: „Potřeboval jste něco, že jste zmiňoval mé jméno? Asi jsem nudou zaklimbal a usnul.“
Účel to splnilo, protože se Snape naštval a vypadal jako bůh pomsty.
„Takže, když je můj výklad nudný, tak si všichni stoupněte a vyzkoušejte si to, někdo na vás pošle kletbu a vy ji neverbálně vykryjete. Do dvojic, Potter se mnou.“
„Tak prosím, vykryjte to,“ pověděl vyrovnaně Snape a poslal na něj nějakou kletbu, které se jenom přikrčil, a tím mu proletěla nad hlavou.
„Řekl jsem vykrýt, copak je naše hvězda i hluchá?“ vysmíval se mu Snape a znovu zaútočil a on si hlasitým Protegem plný síly odrazil kletbu přímo na Snape, který byl donucen ji taktéž vyblokovat.
„Nepřehnal jsem to náhodou? Nestalo se něco vašemu hábitu? Já jen, že takový zachovalý, už je určitě velice cenný, možná skoro i na nějakou výstavu,“ odpověděl stejným tónem, jaký používal on na něj a vychutnával si tuto chvíli.
„Řekl jsem neverbálně, pane Pottere,“ zvýšil svůj hlas Snape.
„Poslední rozkaz zněl vykrýt a to jsem splnil, myslím, že i na vynikající,“ ignoroval jeho naštvaný hlas a snažil se, být klidný, i když to šlo obtížně.
„Takže jste už tak hloupý, že si nedokážete zapamatovat první rozkaz? A vy pokračujte, máte svoji práci,“ okřikl nejdřív jeho a pak i ostatní, protože jejich přestřelku poslouchali.
„Nyní neverbálně, chápete to?“ zeptal se ho opět jak idiota a poslal další neverbální kletbu, zkoušel několikrát vyvolat neverbálně Protego, ale nepovedlo se to, tak přeletěl celou místnost a zády narazil do zdi, což rozveselilo všechny Zmijozelské a i některé z ostatních kolejí, třeba takového Rona, který se smál velmi nahlas.
Postavil se na nohy, utřel si rukou krev, která mu tekla ze rtu, a nastoupil odhodlaně se slovy: „mě nezesměšníš,“ před toho proradného grázla, kterému odmítal říkat profesor.
„Znova,“ poslal na něj další kletbu, před kterou opět nestihl vyvolat štít nebo stihl by, kdyby dokázal ovládat neverbální zaklínání štítů. Takhle se opět proletěl a znovu velmi bolestivě se bouchnul do zad a ještě bolestivěji se donutil postavit, protože jak narazil zády do zdi, tak ještě upadnul hloupě na koleno. Ještě mu nějak zalehli i uši, takže nevnímal, jestli se mu ostatní smějí. Přemýšlel, jak se mu podařilo udělat něco s ušima, ale sváděl to na poslední kletbu. S bolestmi došel opět na místo, očekávajíc další kletbu, která přišla znovu, ale opět to bylo stejné, štít se nepodařilo sestavit, takže udělal tentokrát trojitý vrut a spadnul na zem těsně před zdí. Vzhledem k tomu, že dopadl na břicho, tak měl opravdu, co dělat, aby nezakřičel bolestí.
„To zvládnu, nesmím mu ukázat bolest,“ přemlouval v duchu své tělo k pohybu. Skoro minutu se nutil postavit na nohy a zůstat na nich stát, krev mu s pusy tekla už více. Bál se, že si prokousnul jazyk, ale nechtěl vyplivnout krev na zem, aby ukázal tomu bastardovi, že má navrch, a tak ji s ohromnou nechutí spolknul. Naštěstí ji bylo málo, takže to bylo jenom odporné, když mu se slinami sklouzla do krku.
„Doufám, že se budeš smažit v pekle,“ dostal ze sebe šeptem, když vláčivým krokem se postavil na své místo a vnímal jenom úšklebek Snapea, který na něj něco vyslal, s ohromným soustředěním si přál vyvolat štít, ale věděl, že už na to nemá síly, ale stejně si představil, jak vyvolává štít a neustále si v duchu opakoval jediné slovo „Protego, Protego,“ až se mu to podařilo, ale výsledek nebyl tak účinný, takže stejně dopadl na zem. To ho ale dokonale naštvalo a bez logického uvažování, na něj ze země, vyslal Fulgur Vestis, což bylo velmi rychlé kouzlo a očekával, že ho nestihne zablokovat, ale zmýlil se a štít ten bastard vyčaroval, ale stejně se prolítl stejně jako on, možná i víc, protože do toho kouzla dal veškerý hněv, včetně surové magie, která mu pomohla sestavit štít a nyní i vykouzlit kouzelný blesk, a jelikož Snapeův verbální štít nebyl úplně připraven, tak mohl cítit po dopadu stejnou bolest jako on, protože se také trochu prolétl. Pak už úplně bez síly ze sedu spadnul na podlahu a možná ani chvíli nevěděl o světě.
Poté, co znovu otevřel oči, stál nad ním Snape a s naštvaným výrazem mu něco povídal, neslyšel ale nic, stále měl zalehlé uši, a tak si jenom občas otřel rty, aby mu nekapala krev po podlaze a snažil se neusnout, protože to byl základ při možném otřesu mozku.
„Škoda, že jsem ti neviděl do hlavy, když si letěl ke zdi, parchante,“ pověděl si v duchu.
Neviděl ani, co dělají ostatní a možná to, ani nechtěl vidět, prostě jenom ležel. Pak se teprve rozhodl, že se pokusí postavit, což bylo velice obtížné. Byl celý rozlámaný, možná s otřesem mozku a skoro i vyraženým dechem, ale stejně se vzpurně posadil a snažil se dlaněmi párkrát zamáčknout uši, aby začali konečně fungovat. Nakonec se mu to i podařilo, a tak alespoň slyšel šum a nějaká slova.
„Útok na učitele, je čin, za který vás čeká vyloučení. Doufám, že konečně zmizíte jako váš kmotr,“ bylo jediné, co slyšel z určitě dlouhého monologu.
Těžce se postavil se a doklopýtal ke svému stolu, kde si sebral tašku a mezi studenty si razil cestičku až ke dveřím.
„Já s vámi neskončil,“ zvýšil Snape hlas.
„Já bohužel také ne, teď bych byl rád, kdybych si v té chvíli, kdy mi mozek vypnul, spletl kletby,“ řekl a odešel dveřmi pryč, ale než je stihl otevřít, stejně zazvonilo, a tak mu nemohl nikdo říct, že odchází předčasně.
Kráčel směrem ke kuchyni, protože to bylo jediné místo, kde by se nechal ošetřit a musel tam dojít, protože i kdyby si Dobbyho zavolal, stejně by tam museli dojít, takže takhle to bylo lepší.
„Harry, co se ti stalo, vypadáš opravdu otřesně,“ pověděla Lenka svoji typickou upřímností, když se z ničeho nic objevila před ním.
„Malá nehoda v obraně,“ odmávl jako, že to nic není, ale jakmile pohnul rukou a i tělem, tak sykl bolestí.
„Vypadá to, jako kdyby tě pošlapalo stádo testrálů, oni jsou nebezpeční, když je nevidíš, protože nevíš, jestli běží kolem tebe nebo na tebe,“ vysvětlovala něco, co opravdu nepotřeboval vědět.
„To, co mě zranilo, bylo sice taky černý, ale to jenom kvůli tomu shnilému plášti, který nosí neustále na sobě,“ řekl, aby ji pověděl pointu a dál se pomalu sunul do kuchyně.
„Ošetřovna je na druhé straně,“ připomněla mu něco, co věděl.
„Vím, dokonce tam bude jednou po mně pojmenovaná postel,“ odpověděl a pokračoval dál.
„Tak proč tam nejdeš? Opravdu to nebude vypadat dobře, když takhle půjdeš do velké síně,“ Zeptala se Lenka a stále šla vedle něj.
„Protože nechci nikomu ukazovat, jak jsem skončil, chápeš?“ zeptal se už netrpělivě, protože ty otázky ho už začali štvát.
„Takže kam teda jdeš?“ pověděla za chvíli další otázku.
„Do kuchyně, tam se nechám ošetřit, protože nevím kam jinam jít,“ odpověděl upřímně a vůbec nevěděl, proč to říká zrovna jí.
„Skřítci, nejsou moc dobří léčitelé,“ řekla svoji myšlenku a donutila ho tak zastavit.
„Utřít nějakým hadrem krev a dojít třeba pro lektvar dokážou skřítci dobře.“
„Jenže ty potřebuješ vyléčit. Pojď, pokusíme se s tím něco udělat,“ nařídila a šla na druhou stranu.
„Kam mě to vedeš? Tady máte akorát vy společenskou místnost,“ zeptal se klidně, protože Lence věřil, že by ho nevedla nikam do pasti, sice byla v některých věcech střelená, ale nikdy k němu nebyla ošklivá.
„Přesně tam máme namířeno,“ odpověděla a počkala, až ji dojde a přehodila si jeho ruku přes rameno.
„Myslím, že bych došel sám,“ pověděl oznamovacím tónem.
„Takhle to ale bude rychlejší,“ zasmála se svým typickým zasněným hlasem.
„Hm,“ zamumlal v odpověď a potichu se nechal dotáhnout až ke společenské místnosti v západní části hradu.
Lenka si stoupla ke dveřím a zaklepala na klepadlo v podobě havrana, které po ní chtělo odpověď na otázku, na kterou potichu odpověděla, a dveře se otevřely.
Než, aby mu zase pomáhala, tak se dopotácel za ní a vděčně přijal místo v křesle. Místnost byla prázdná, což se mu zdálo neobvyklé, a když se chtěl zeptat, tak už mu odpovídala.
„Je ještě docela brzo, většina studentů je ještě na hodinách nebo jsou ve svých pokojích. Zde se schází studenti většinou až večer, takže z tvého ročníku tu asi nikdo nebude, ale měl by tady být někdo starší, pokusím se někoho sehnat,“ pověděla mile a upřímně, jak bylo jejím zvykem.
„Děkuji ti, Lenko, velmi si toho vážím,“ odpověděl upřímně, protože byl rád, že mu někdo zůstal věrný a nezavrhuje ho kvůli názorům Věštce, byl vděčný za to, že si našel za kamarádku zrovna jí.
„Jsme přece kamarádi a já jsem ráda se svými kamarády,“ řekla a odskákala do vrchních pater.
„Dobby,“ zvýšil hlas, aby to znělo jako příkaz a skoro okamžitě se před ním objevil skřítek.
„Pán Harry si přeje? Co se stalo panu Harrymu?“ pověděl svoji druhou otázku, když zvedl svoji hlavu s úklonu a spatřil jeho obličej.
„Cvičení štítů, mohl bys od profesora Křiklana sehnat nějaké lektvary, řekni mu, že tě posílám já. On bude snad tak ochotný, ale nikomu jinému nic neříkej ani nechoď za nikým jiným,“ poprosil skřítka, který viděl naléhavost, a tak se rychle přemístil.
„Tak kde ho máš,“ ozval se znuděný hlas ze schodů a vsadil by se, že už ho slyšel.
„Dole,“ odpověděl hlas Lenky, který poznal okamžitě.
Když sešli ze schodů, podíval se jejich směrem a poznal Havraspárskou prefektku z vlaku a také Cho.
„Ahoj Harry,“ řekla na přivítanou Cho.
Ale od druhé slečny se mu dostalo jiného přivítání.
„To už si tu zase? A už zase od krve? Že já jsem tě léčila, teď budeš za mnou chodit neustále.“
„Nejsem tu od toho, abych otravoval tvůj jistě drahocenný čas, počkám tu na Dobbyho a vypadnu dřív, než vám stačím zakrvácet křeslo,“ odpověděl na velmi příjemné přivítání a usmál se na Cho.
„Co se ti stalo?“ zeptala se Cho a stoupla si těsně před něj.
„Nic velkého, jak říkám, počkám na Dobbyho a zmizím,“ odpověděl poněkud příjemněji, protože si vzpomínal, kolikrát mu v pátém ročníku brečela na rameni a nechtěl už tohle zažít.
„Tak dobře, já musím chvátat, Marrieta už na mne čeká, máme ještě hodinu. Doufám, že se ještě uvidíme Harry,“ rozloučila se a rychle prošla dveřmi.
Lenka mezi tím někde sehnala mokrý hadr a podala mu ho, takže si vděčně otřel bradu a rty, i když už mu naštěstí krev netekla.
Možná měl i nějakou zaschlou krev na hlavě, takže si tam radši přiložil hadr a po očku koukal, jak se na něho Lenka i prefektka dívají.
„Máš ještě nějaká zranění?“ zeptala se Lenka.
„Nic hrozného,“ odpověděl neurčitě.
„Tak povídej, co tě ještě bolí, ať když už jsem tady, tak tu nestojím a jenom se nedívám,“ pověděla prefektka.
„Nemusíš mě léčit, jsem ti vděčný za pomoc ve vlaku a nemusíš dělat nic navíc,“ zamluvil svá zranění a poklepával si prsty po křesle.
Sundal si mokrý hadr, který byl trochu i od krve a podal ho Lence zpátky.
„Stoupni si, vyléčím ti nějaká zranění, co zvládnu, když už jsi tady,“ vyndala prefektka hůlku.
„Těžko mě asi vyléčíš přes hábit, říkám nech to být, pomůžou mi lektvary,“ odmítl pomoct a začínal se tu cítit blbě, byl by radši v místnosti plné pracujících skřítků.
„U Merlina Pottere, mám na práci důležitější věci než přemlouvat tvoje raněné ego, že si dostal někde ve rvačce, o nějakou dívenku,“ pověděla autoritativním hlasem.
„Chceš vědět, co se stalo?“ zeptal se usměvavě.
„Tak povídej,“ řekla prefektka a přidala se k ní i zvědavě Lenka.
„Sundal jsem Snapea, nikdy bych nevěřil, že poletí ve vrutu tak dobře, ale bohužel jsem to udělal až po tom, co jsem si ty zdi prohlédl sám zblízka,“ řekl tak, aby ten konec zněl smutně, ale i přes to se celou dobu usmíval.
„To si neudělal, vždyť tě můžou vyhodit,“ řekla Lenka netypicky a pro něj to znělo, jako kdyby ho kárala ve čtvrtém ročníku Hermiona.
„To není zlý, pokud je to ovšem pravda,“ řekla naprosto klidně stále neznámá prefektka.
Najednou se otevřeli a dovnitř vběhnul Michael Corner a nahlas zadýchaný pronesl: „nevěřil byste, co se stalo teď na hodině obrany, Harry sundal Snapea, sice to zablokoval, ale i tak si udělal něco s nohou a teď řeší svědky a budou ho chtít vyhodit ze školy.“
„Fakt? Tomu bych nevěřil, jak se to stalo?“ zeptal se ironicky, poté, co se na něj otočil.
„Jé Harry, co ty tu děláš, všichni tě hledají, máš veliký problém,“ řekl stylem, jako kdyby to nevěděl.
„Chci vypadat zdravě, než půjdu před Brumbála,“ odpověděl naštvaně, že se všichni zajímají.
„Jdu říct, že jsem tě neviděl, ať máš nějaký čas se připravit,“ řekl Michael horlivě a zase zmizel za dveřmi.
„Napadnout učitele, není něco zrovna obvyklého, Pottere,“ řekla prefektka, poté co Lenka někam zmizela.
„Harry, prosím,“ řekl a doufal, že mu také konečně poví jméno, aby o ní nepřemýšlel jako o prefektce.
„Theresa,“ oznámila a natáhla k němu ruku, kterou jak se učil, políbil.
„Zatím mě neustále překvapuješ, Pott- Harry,“ opravila se uprostřed oslovení.
„Pokud to není špatně, tak to snad není zlý,“ řekl, ale odpovědi se nedočkal, protože se před něj přemístil Dobby.
„Dobby přinesl pro pana Harryho, co žádal,“ pověděl uctivě skřítek a podal mu dvě lahvičky, které bez jakéhokoliv přemýšlení ihned vypil.
„Díky Dobby,“ řekl, ale zatvářit se kysele, protože lektvary byly opravdu odporný.
„Může Dobby ještě něco udělat?“ zeptal se znovu skřítek a mával ušima ze strany na stranu.
„Po- Harry, nejdřív bys měl sehnat někoho, kdo tě bude zastupovat, jestli půjdeš před Brumbála sám, tak si povídáme naposled, sestřelit Snapea, není něco, co se promíjí,“ povídala Theresa dál, jako kdyby tam skřítek nikdy nebyl.
„Hm, Dobby sežeň mi Percyho, pověz mu, že mi hrozí vyloučení, nic víc, nic míň,“ přikázal skřítkovi a ten s úklonou přemístil.
„Tak výborně, teď si tam půjdu na smrt,“ vstal a odmítal přijmout bolest, která i když byla menší, stále byla cítit.
„I když by mě rodiče zabili, tak ti nemůžu dovolit jako zástupci rodiny Blacků, vyjít tam jako vandrákovi, takže si sundej hábit a bez řečí, dělám to pro tebe,“ přikázala svým autoritativním hlasem.
„Chceš mě vidět nahého do půl těla?“ zasmál se jejímu výrazu, ale bez dalších řečí si sundal hábit a pod ním měl stejně ještě tílko, takže mu to nevadilo.
Hábit si vzala do ruky a jednoduchými kouzly ho vrátila do původního stavu, měl chuť ji říct, že je šikovná jak domácí skřítek, ale nevěděl, jestli by to její smysl pro humor vzal.
„Tady máš, teď ještě kalhoty, pak se tě pokusím vyléčit, jasný?“ i když to měla být otázka, stejně to vyznělo jako příkaz.
„Prostě mě chceš vidět nahého,“ odpověděl usměvavě a vůbec mu nevadilo ji provokovat.
„Jestli nechceš, abych tě tam poslala nahého, a mám čím dál větší chuť to udělat, tak udělej, co říkám,“ přikázala mu naštvaně.
„Nenechám si rozkazovat,“ čapl ji hábit z ruky a oblékl si ho na sebe a na nohavice začaroval nejjednodušší čistící kouzlo, které jako jediné znal a poté, co si řekl, že je to ucházející se vydal pryč.
„Harry,“ řekla Lenka, když prošla dveřmi dovnitř, „je tu někdo pro tebe, myslím, že někdo říkal Percy, přišel asi letaxem z Nebelvírské místnosti, čeká u ředitelny.
„Díky Lenko, hodně ti dlužím,“ poděkoval a odešel otevřenými dveřmi pryč.
Šel, jak mu zranění dovolovala, ale díky všemu tomu adrenalinu v těle, pospíchal celkem rychle, cestou naštěstí nepotkal nikoho, přisuzoval to tomu, že všichni mají hodinu nebo jsou ve společenských místnostech či na obědě.
Došel až před ředitelnu, kde u chrliče stál opřený Percy.
„Sakra, ty jsi mi dal, víš jak je to hnusný, když se u tebe objeví skřítek s tím, že tě chtějí vyhodit?“ zeptal se Percy.
„Taky tě rád vidím,“ usmál se, když viděl, jak ho dostal.
„Hm, ahoj, tak co se stalo,“ dožadoval se odpovědi.
„Řekl si, ať si to tu užiju, tak jsem sice omylem, ale udělal jsem to, co jsem si přál pět dlouhých let,“ odpověděl skoro až pyšně.
„A jsi v pořádku? Kromě tohoto divadla?“ ukázal rukama kolem sebe.
„Myslím, že jo, ale něco málo mě bolí,“ řekl pravdivě, protože bolest cítil čím dál míň.
„Ať to dopadne jakkoliv, tak tě dostanu k Mungovi, nyní pojď, začneme to jediné, co mi jde dobře. Politická pranice, mám podporu i ministra, protože jsem se musel přemístit z jeho kanceláře, takže to nějak dopadne a hlavně, nech mluvit mne, uhrajeme to, jasný?“ zeptal, a když viděl souhlas, tak se otočil na chrliče.
„Nevíš náhodou heslo?“ zeptal se znovu, ale tohle ho donutilo se rozesmát.
„Ne, asi chtějí, abychom šli pryč,“ pověděl optimisticky.
„Takhle lehký to nebude, ale v jednom máš pravdu, nebudu tu vyjmenovávat různý sladkosti, zvlášť když jich znám pětinu co on,“ pověděl stále otočený k chrliči, pak se otočil na něj, „kdo tu má nejblíže kabinet?“
„Asi Kratiknot, ale můžeme využít zase Dobbyho,“ nadhodil ucházející tip a udělal tak, když viděl rozhození rukama k souhlasu.
„Pan Harry si ještě něco přeje?“ zeptal se uctivě skřítek.
„Potřebuji, aby si došel za ředitelem, aby nám řekl heslo, protože je neslušné, když je někdo pozvaný a zapomene mu otevřít,“ pověděl skřítkovi, který okamžitě zmizel.
„Takže, co si udělal, abych věděl něco dopředu,“ a naznačil, že poslouchá.
„V obraně se Snapem, jsme se učili neverbální štíty, posílal na mne kouzla a já se měl bránit, poté co jsem se ale třikrát roztřískal o zeď, jsem to nevydržel a vypustil surovou magii, která to zablokovala, ale pak jsem na něj vyslal Fulgur vestis, který bohužel zablokoval, ale na ten jeho přemet a náraz do zdi v životě nezapomenu,“ popisoval velice důkladně celý čin, kterého nelitoval. Dokázal se pomstít za Siriuse a za to, ten vyhazov klidně stojí.
„Ty jsi takový paličák Harry, před padesáti svědky sundáš učitele,“ potichu mu vyčetl a on si všímal, že mu to vadí víc, než kdyby se rozkřičel.
„Někde v sobě, jsem to chtěl udělat Percy, nic by tomu nedokázalo zabránit,“ řekl taktéž tichým hlasem.
„Tak pojď, ty šílenče, nějak to uhrajeme, ale snaž se tam být potichu, a teď taky, někdo jde,“ ukončil rozhovor.
Po schodech sešel Snape s úsměvem na tváři, který se mu zmrazil, když uviděl Percyho a ihned poznamenal: „Co tu děláš Weasley.“
„Zástupce Harrymu, Snape,“ řekl jeho oslovení, že se musel za Percym smát.
Snape si přehodil plášť do ruky a naštvaně jak netopýr odkráčel zase zpátky.
Viděl, jak se Percy usmívá, když na něj mrknul a oba dva se vydali po točitých schodech nahoru, kde na něj čekala politická hra, jak to nazýval Percy.
Nemuseli ťukat, protože Snape stál ve dveřích, jako kdyby je chtěl vyděsit, ale spíš to bylo opačně, a když viděl, že na něj Snape kouká, rukou naznačil trojitý salto a pak rozplesknutí o zeď. V tomto případě o druhou ruku, takže to vypadalo, jako když tlesknul. Účinek to mělo okamžitý, Snape se tvářil velice naštvaně, a tak si říkal, že toho za tři dny dokázal více než kdokoliv jiný. Škoda že už se nemůže zeptat Siriuse, jestli naštvali Snape do tří dnů od začátku roku.
Kdyby se nemusel starat o vystupování na veřejnosti, dal by si ruce za hlavu a pískal si nějakou veselou písničku, ale pamatoval si jednu vtipnou Jackovu radu, „nečůrej proti větru,“ nemělo to význam, že nemá vykonávat potřebu venku ve větru, ale mělo to znamenat, že nemá zbytečně provokovat, tak mu to alespoň vysvětloval.
„Pan Weasley? Přišel jste se podívat na školu?“ zeptal se přívětivě Brumbál.
„Ne slyšel jsem, že můj kamarád Harry něco provedl, tak jsem tu jako ministrův zástupce, abych mu zde dělal obhájce, jelikož se to neřeší v soudní síni, tak jsem přišel sem,“ začal Percy mluvit hlasem, jako kdyby to měl celé naučené dopředu.
„Ach tak to je, dáte si bonbón?“ zeptal se stále přívětivě Brumbál.
„Ne děkuji, přistupme radši k případu,“ vyzval profesionálně k začátku.
Stále stál, jak ho to učila etiketa vedle Percyho, a mlčel, jak slíbil. Viděl, jak k němu přistupuje Snape a Percy musel trochu zvednout tuku, aby ho uklidnil, takže vztek zastrčil někam do ústraní a snažil být se taktéž profesionální.
„Jste se seznámen s obžalobou, pane Weasley?“ zeptal se Snape.
„Byl jsem seznámen, ale můžete mi to říct i z vašeho pohledu,“ řekl trpělivě Percy.
„Při hodině mi tu zde přítomný Potter usnul, a pak mi řekl, že neříkám nic důležitého,“ vyprávěl Snape, ale byl přerušen, kým jiným než Percym.
„Víte jistě, že Harry usnul? Měřil jste jeho tep a puls? Zakázal jste v hodině mluvit? Jestli jsou vaše odpovědi na tyto otázky ne, tak prosím vynechte věci, které nejsou v případu důležité, a přejděte k věci.“
„Rozdělil jsem třídu do dvojic, Potter šel se mnou,“ vyprávěl už trochu naštvaněji Snape, ale zase byl přerušen.
„Proč jste si vzal Harryho do dvojice vy? Nějaký nový druh trestu za něco, co neudělal? Myslím, že učitelé nemají povoleno si dělat ze žáků cvičné terče, aby ukazovali ostatním žákům, jako jsou výborní, ale pokračujte, tohle budeme řešit potom,“ pustil ke slovu Snapea.
„Řekl jsem mu, že se má bránit, ale první kletbě se vyhnul a druhou mi zablokoval verbálně, když jsem mu dal příkaz neverbálně,“ usmál se vychytrale profesor Snape.
„Dobrá, porušil váš příkaz, který nebyl přímo specifický, to není ani na hodiny po škole, pokračujte,“ řekl Percy a on musel obdivně sledovat, jak si Percy počíná.
„Pak jsem tedy poslal kouzlo, kterému nedal do cíle střely štít, a tak ho zasáhlo, pak jsem chtěl to ukončit, ale on se postavil, takže jsem na něj poslal další kouzlo, který opět nedokázal vykrýt, a tak se stalo i potřetí,“ nechal Snape čas, asi aby Percy mohl promluvit.
„Jaké to byly kletby, počítám, že to byla lechtající, či kletba, která nutí k tanci nebo ke zvětšení třeba vlasů nebo se mýlím?“ zeptal se Percy, protože si jistě vzpomněl na část jeho vyprávění, kdy se prolétl.
„Ne byly to odhazovací kletby, aby to studenty donutilo ten štít vyčarovat.“
„Myslíte neverbální? Štít, který nedokáže vyčarovat ani, kde jaký student po škole a většina studentů to nezvládne ani v celém svém životě? Na zkoušku tohoto štítu jste používal odhazovací kletbu, počítám s tím, že všechny zdi a podlaha byla zabezpečena kouzly proti úrazu nebo se opět mýlím?“ zeptal se už po několikáté Percy.
„Nebyly, ale používal jsem málo magie, takže to nebylo nebezpečné,“ zkusil Snape.
„Je to tak Harry?“ otočil se na Harryho.
„Není, dvakrát ze tří kouzel jsem skončil ve zdi, která byla vzdálená několik metrů ode mne,“ snažil se odpovědět klidně, aby neudělal nic, čím by zhoršil Percymu jeho výborný výkon.
„Můžeš nám ukázat tvá záda?“ zeptal se Percy a nevnímal okolí.
„Před profesorem Snapem nikdy,“ odpověděl Percymu, ale slovo profesor řekl, jako kdyby se bavil o něčem velmi nechutném.
„Jistě, ukažte svá záda řediteli Brumbálovi, pan Snape půjde pryč, že ano?“ přikázal a Snape, i když určitě nechtěl, opustil místnost.
On si nejdřív vyhrnul nohavice a ukázal zakrvácené koleno, z kterého už naštěstí krev netekla, dále ukázal bouli na hlavě a naposledy tedy ukázal záda, kde byla velká modřina. Až poté se oblékl a Percy došel pro Snape.
„Zranění jsou celkem vážná, takže očekávám propuštění do péče svatého Munga,“ řekl Percy směrem k Brumbálovi.
„Jistě, to je samozřejmost,“ pověděl Brumbál jako hodný dědeček.
„Tak pokračujte, pane Snape, žalobu na vás si necháme na potom,“ řekl Percy a on se vedle něj musel snažit nerozesmát.
Snape tedy neochotně pokračoval: „Při čtvrtém slabším kouzle se mu podařilo štít vyčarovat, ale bylo do něj dáno málo magie, takže dopadl na zem, ale ze země na mě poslal nebezpečné kouzlo, které jsem naštěstí zablokoval Protegem,“
„Neverbálním?“ zeptal se Percy.
„Prosím?“ nechal se slyšet Snape.
„Jestli jste použil neverbální štít na odklon Harryho kouzla,“ dodal víc informací ke své otázce.
„Ne, myslím, že ne, co to má dělat s tímto případem?“
„To, že Harry, kterému se podařilo konečně provést neverbální štít, což je opravdu úžasný výkon, tak pokračoval v úkolu a vyslal na vás kouzlo, které chtěl, abyste zablokoval taktéž neverbálně, jak to při podobných cvičných duelech bývá, kde se kouzla střídají, proč jste tak neučinil? Popíráte svá slova, že chcete, aby se zadané úkoly plnily? Proč jste tedy vyčetl první zablokování, když jste to tak sám neudělal?“ položil Percy několik otázek za sebou.
„Vy tu popíráte útok na učitele a ukrýváte ho do pokračování cvičení?“ zeptal se nevěřícně Snape.
„Jistěže ano nebo to tak nebylo Harry?“
„Bylo, vyslal jsem kouzlo, abych viděl, jestli jsem štít vyvolal tak, jak se vyvolat má, ale bohužel jsem tím použil hodně magie a spadnul jsem na zem,“ zalhal rychle.
„Vidíte, proč by jinak i po třetím zranění nastupoval proti vám, než kvůli tomu, že chtěl vidět ten štít v praxi?“ zeptal se Percy stylem, jako že ani jiné vysvětlení není.
„Chtěl mě napadnout,“ řekl výhrůžným hlasem Snape.
„Ale prosím vás, napadnout učitele ve třídě, při spoustě očitých svědků, takový blázen není nikdo nebo nazýváte Harryho bláznem?“ už dneska asi po desáté položil Percy otázku, která byla opravdu chytrá.
„Ne, ale když už mluvíte o svědcích, co kdybychom někoho také povolali?“ zeptal se Snape a vypadalo to, že má na mysli někoho určitého.
„Já věřím vašim slovům, je zbytečné povolávat svědky, stalo se pak něco poté, co jste zablokoval kouzlo?“ přeskočil návrh se svědky a pokračoval v případu.
„Ano, opustil třídu bez mého dovolení a ještě měl poznámku, že chtěl použít jiné kouzlo.“
„Tak to se, tím vysvětluje úplně všechno, jsem rád, že jste to řekl, to aspoň omlouvá Harryho, protože jestli chtěl použít nějakou slabou kletbu, jako je třeba lechtající, akorát si prostě v té chvíli nevzpomněl na nic jiného a k tomu odchodu, no jestli byl zraněný, tak je pochopitelné, že se chtěl nechat vyléčit a když už jsme u těch zranění, tak bych chtěl podat žalobu na úmyslné zranění zde přítomného pana Pottera, při nesmyslném zkoušení nebo řekněme děláním cvičného terče učiteli, které to nemá povolený. Dále byla ohrožena bezpečnost nezabezpečením zdí a podlahy, takže mohlo hrozit zlomení vazu a taktéž nenabídnutí pomoci, při zranění studentů, což je učitelova povinnost. Dále tu máme vyhrožování panu Potterovi vyhazováním ze školy, což mu jistě způsobilo psychický šok a musel se ukrývat, že se ani nedostavil na ošetřovnu, a taktéž bych chtěl zažalovat vás, pane řediteli za nedohlédnutí na plnění školního řádu učiteli. To by mohlo být pro tuto chvíli všechno, vše ostatní bude stát v dopise, kde bude datum, kdy se bude toto soudní jednání konat,“ pověděl opravdu dlouhý monolog Percy, pak si vteřinku dal klid a pokračoval: „Nyní vezmu Harryho k lékaři, jestli zranění nebudou trvalá, lékařská zpráva bude přiložena k žalobě, teď mi prozraďte, jaký je vás rozsudek pane řediteli, ať můžeme odejít.“
„Vysvětlil jste tady všechno, pane Weasley. Nemyslím si, že Harry udělal něco, co neměl, ale budu trvat na tom, aby si doplnil veškerou zameškanou látku, která se bude probírat v jeho nepřítomnosti,“ pověděl mile ředitel, až se jemu z toho dělalo zle.
„Nebudeme tam dlouho, takže předpokládám, že se vrátí brzy, ale souhlasím s tímto trestem, nashledanou,“ rozloučil se Percy a jemně ho před sebou táhl až ke dveřím.
Mlčky pokračovali až po schodech dolů, kde to nevydržel a rozesmál se.
„Čemu se směješ?“ zeptal se taktéž pobaveně Percy.
„Takhle to ještě nikdo nikdy nenandal Snapeovi, kolikrát jsem se bál, že po tobě něco sešle, to bylo opravdu úžasný. Myslel jsem si, že mě vyhodí a ty jsi to zahrál výborně a ještě zažalovat Snapea. To není možný,“ povídal stále smějící se.
„Pouhá znalost školního řádu, který mám tolikrát přečtený, že bych to ho možná řekl i nazpaměť,“ pověděl skromně Percy.
„Sváděj to, na co chceš, ale teď tě možná nenávidí víc, než mě a to jsem si myslel, že to není možný,“ pověděl dál se skvělou náladou.
„Budu moct být přítomný přitom soudním sporu?“ zeptal se dychtivě, když si vzpomněl, že by mohl vidět Snape odsouzeného.
„Jelikož budeš hlavní svědek, tak tam samozřejmě budeš muset být, ale teď pojď, musím se vrátit na ministerstvo a tebe hodit k Mungovi. Sice musíme přes ministra, protože ochrany jsou tady velký, ale s ministrovou kanceláří, je to tu spojeno,“ řekl Percy a vydal se směrem do věže.
„Jasně a za to, že si mě z tohoto dostal, bych tě tam měl donést,“ zasmál se a zdálo se mu, že dobrou náladu mu nemůže nikdo zničit.
„S tvými zraněními bychom se nedostali ani pár kroků, pojď,“ donutil ho svými slovy přidat do kroku.
„Opravdu musím jít k Mungovi?“ zeptal se otráveně.
„Bude to lepší, ale tak za dvě hodiny jsi zpátky, přemístíš se letaxem do Prasinek, odtud tě sem někdo vezme,“ zatrhl další otázky k tomuto tématu a pokračovali dál do Nebelvírské věže.
Po chvíli se dostali k buclaté dámě a tak řekl: „Spravedlnost,“ heslo, které zjistil včera večer, a vstoupili oba dovnitř.
Typicky se na ně otočili všichni, protože skončila před chvíli hodina, jak zjistil podle času, takže zase víc lidí se znuděně válelo po společenských místnostech.
„Tak co, vyhodili tě, Pottere?“ zeptal se Seamus.
„Bohužel pro tebe, jsem nedostal ani trest a jako omluvu za vyslýchání mě pustili pryč ze školy,“ zalhal, aby všechny přítomné naštval.
„Jasně, spíš odcházíš už navždy,“ zavtipkoval Seamus.
„Ne, jenom si sednu někam do hospody, oslavím své vítězství nad sklenkami Ohnivé Whisky, a pak zase přijdu, neboj, mě se jen nezbavíš, Finnigane,“ odpověděl a došel ke krbu. Percy mu podal trochu letaxu z krabičky, kterou měl v hábitu a se slovy „kancelář ministra kouzel,“ ho pohltily plameny a chvíli ho to táhlo všemi možnými směry, než ho to vyhodilo v kanceláři, kde si jenom trochu očistil hábit a pak se divil, že ho skoro nic nebolí, ale to se za ním objevil Percy, který vylezl taktéž z krbu.
„Pojď, doprovodím tě k Mungovi, odtud už trefíš do Prasinek, kde bude třeba někdo nebo se tam vydáš sám,“ řekl Percy a nabídl mu znova letax, který po něm hodil zpátky do krbu, z kterého přišel, ale nyní se slovy, „nemocnice svatého Munga.“
„Proč tam nemůžeme jít stejnou cestou, jako jsme přišli?“ zeptal se, když se sešli v místnosti s krby.
„Ministr si zakládá na tom, aby nikdo nechodil jeho krbem, pokud to není něco kritického,“ zdůraznil poslední slovo.
„A když se jedná o mne, tak je to vždy kritické,“ imitoval slova ministra.
„Pořád se nemůžeš smířit, že se to točí kolem tebe? Už si dospělý, když si na to nezvykneš, že budeš v očích některých hrdina a v očích těch ostatních největší zmetek, tak budeš mít život složitější, přijmi, jaké to je,“ poradil Percy stále stojící u krbu, ale když mu chtěl něco odpovědět, tak viděl, jak mu mává a zmizel v krbu, donutilo ho to aspoň pousmát a otočil se a vyšel dveřmi na nemocniční chodbu, kde málem srazil sestřičku, ale ta se mu naštěstí vyhnula, takže nemusel poslouchat nadávky. Zastavil se na recepci, kde si vyžádal nějakého volného doktora.
Po zhruba hodinového prohlídce a ošetření nějakými kouzly a doporučením jednoho dne odpočinku se vydal i s pergamenem, přesně popisujícím celé jeho zranění, zpátky k místu s krby. Nabral si trochu prášku, kterého tam bylo hodně a jelikož nevěděl, kam se přemístit, tak zkusil pouze „Prasinky“ a očekával, kde ho to vyhodí.
Po chvíli splašeného létání letaxovou sítí se objevil v hospodě. To bylo jediné, co na první pohled i na první nádech nosem poznal. Nebyl to ale hostinec u Tří košťat, tenhle byl jiný a velmi prázdný. Sice se to mohlo svést na to, že bylo ještě odpoledne, ale úplně prázdný hostinec asi nemohl vydělávat. Přemýšlel, jestli je to ta stejná hospoda, kde se konala první schůzka Brumbálovy armády nebo si spletl místa a jelikož si to chtěl zjistit a nenapadlo ho nic chytřejšího, než zavolat: „Je tu někdo?“ Tak si musel počkat na odpověď a rovnou si k této příležitosti sedl na jednu z desítek volných židlí.
„Já jsem si říkal, že jsem slyšel krb,“ odpověděl nějaký pán, který podle bílých vousů mohl být tak stejně starý jako Brumbál.
„Dáte si něco, pane Pottere?“ zeptal se znovu, jakmile si všiml, že on je jediný jeho návštěvníkem.
„Netrvalo vám dlouho mě poznat,“ poznamenal potichu.
„Kdo bych byl, kdybych nepoznal oblíbeného studenta mého bratra,“ řekl starý kouzelník, když se shýbal za bar.
„Vašeho bratra, pane?“ nechápavě se zeptal.
„Ještě ti o mně nevyprávěl? On se za mne vždycky styděl, ale možná nějaký náznak?“ bez odpovědi mu položil otázku sám.
Chvíli přemýšlel, o kom se baví, ale když se tenhle kouzelník zvednul z baru a nesl mu láhev máslového ležáku, okamžitě se mu vybavila fotka starého fénixova řádu, kde stál jeden člověk s vousy, stejně dlouhými jako Brumbál a taktéž si vzpomněl na rozhovor s ředitelem ve čtvrtém ročníku, kde se opravdu zmínil o svém bratrovi.
„Vy jste Aberforth Brumbál,“ řekl překvapeně a taktéž nadšeně, že zjistil totožnost.
„Trefa mladíku, za to tady máš ležák na účet podniku,“ řekl s podtónem sarkasmu a položil mu na stůl, který před položením utřel utěrkou, láhev máslového ležáku.
„Proč pracujete tady, pane Brumbále,“ řekl, když se po dlouhé době něčeho napil a tak zapil svoji obrovskou žízeň.
„Jako proč nepracuji ve škole se svým bratrem?“ upřesnil sám otázku a po jeho souhlasném kývání pokračoval: „Ještě jsem odtud nikdy nedostal nabídku a nemám moc rád malý děti. Nevím, jestli bych dokázal vyučovat spousty malých děcek, který se snaží překřičet, asi bych je změnil v kozy.“
„V kozy, pane?“ zeptal se pobaveně.
„Měli jsme kozí farmu, takže proto kozy,“ upřesnil svoji odpověď.
„Takže protože nemáte rád děti, provozujete hospodu? To je docela logický,“ odsouhlasil nahlas, protože mu to opravdu přišlo logický.
„Hospoda je taky místo, kde se člověk nejvíc dozví, a já jsem rád informovaný a navíc už jsem si na tohle prostředí zvyknul. Nevím, jestli bych ho dokázal opustit,“ pokračoval v rozhovoru při čištění dalších stolů.
„Ani kdyby vám to nabídl váš bratr?“ zeptal se, protože chtěl vědět, jaký je mezi nimi vztah.
„Kdyby mi to nabídnul bratr, tak bych se domníval, že je pod kletbou Imperius. Dlouhá léta se prakticky bavíme jen při nejnutnějších událostech, jinak naše styky končí u posílání dopisů,“ odpověděl mrzutě, jako kdyby to nebylo zrovna jeho oblíbené téma.
Proto se pro jistotu omluvil, nechtěl ho naštvat, protože v tomto muži viděl výhodu informací, které dostával ředitel, ty by mu velmi pomohli, až bude jednou připraven pozvednout hůlku proti Voldemortovi.
„Nemusíš se omlouvat, není tvoje chyba, že naše styky nejsou zrovna sourozenecké,“ a svoje slova potvrdil mávnutí rukou, jako že se opravdu nic neděje a možná i proto se odvážil vyzvídat víc.
„A kdo za to může nebo spíš čí je to chyba?“
„Vše to zapříčinila její smrt,“ zavzpomínal mladší z bratrů Brumbálových a ukázal na velký obraz na poschodí, který byl velký jak kdejaké dveře.
„Kdo to je?“ zeptal se zvědavě, když si stoupl, aby alespoň z části mohl vidět ženu na obraze.
„Moje sestra Ariana.“
„Kdo ji zabil, pane?“ odvážil se k další otázce a bál se, aby nepřekročil mez, ale jak bylo vidět, mladšímu Brumbálovi nevadilo bavit se o soukromých věcech.
„Možná já, možná Albus anebo to mohl být i Grindelwald,“ odpověděl bez nějakého citu v hlase, jak kdyby probíraly počasí za okny a ne smrt jeho sestry.
„Tohle nechápu, pane,“ řekl popravdě, protože mu to opravdu nedávalo žádný smysl, jak si člověk nemůže být jistý, jestli to byl on, kdo někoho zabil nebo ne.
„My tři jsme se nepohodli a začali létat kletby, dokázali jsme se všichni dobře bránit a žádná smrtící tam nebyla, ale pak mezi nás skočila moje sestra a jedna z těch vážnějších, které se sice dají vykrýt, do ní narazila, zemřela na zranění,“ řekl a přitom do sebe na ex vypil skleničku něčeho tvrdšího.
„To je mi líto, pane, promiňte, že jste to musel říkat, neměl jsem být tak zvědavý,“ pronesl svoji omluvu zcela vážně.
„Ne, bylo by neférové, kdyby si nic nevěděl, ale nyní radši běž, když se dotkneš toho portrétu, tak se ti otevře a v něm vede cesta až do Bradavic a třeba se zase někdy zastav a můžeme pokračovat v rozhovoru,“ pověděl se snahou být milý a nalil si další skleničku.
„Dobrá, pokusím se někdy zastavit, určitě budou zase nějaké povolené návštěvy Prasinek nebo to někdy vezmu tím portrétem, je obousměrný?“ zeptal se pro jistotu, a když se mu dostalo kladné odpovědi, rozloučil se pouhým „nashledanou“ a otevřel si průchod za obrazem a vydal se temným tunelem zpátky na hrad.
Autor: Amren Vydáno: 4.2.2011 15:55 Přečteno: 3740x Hodnocení: 100% (hodnoceno 1x) |
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
Je podivuhodné, že Percy za svých studií v Bradavicích navštěvoval Nebelvír a ne Zmijozel. Kdo by jsi pomyslel, že se v něm skrývá takováhle dokonalá politická zmije. Každopádně jsem ráda, že je na straně Harryho a ne proti němu. Stejně jako celé ministerstvo.
Už se těším na soudní pojednávaní, doufám, že Snapea odsoudí minimálně k doživotí, za to, co tady předvádí. A Brumbála by už taky mohli sesadit.
och, hodina sa mi náramne páčila! tento Potter ma neskutočne baví a Percy je neskutočný!
ach, Aberforth, to bude ešte zaujímavé, mať priechod medzi krčmou a školou
Musím uznat, že tahle povídka se vyvýjí zajímavým směrem. Nikdy by mě nenapadlo, že prvnotní nápad se takhle rozvine. Jinak fakt moc dobry. Jen tak dal.
hmmm velice dobra kapitola .Smula že harry nepoužil Bombardo maxima nebo ignitio.TO by se Snape asi nezvedl:DJen me trochu stve ze to byl snape jelikoz je to nejlepsi postava v HP samozdejme krome Voldíka