Kapitola šedesátá - Běžná rutina
Lepší život
Kabuto když otevřel oči a uviděl nad sebou nebe, pochopil, že stále ještě žije, což s bolestmi, které cítil, bylo skoro až překvapivé. Dokázal ale přes to všechno zvednout hlavu a podívat se po okolí, které připomínalo v menší velikosti to po výbuchu Deidary. On i Naruto měli stejný nápad, kontrovat techniky, které na ně letěly od Kakuzu těmi svými, místo ale vzájemného pohlcení, nastala tato exploze, která nenechala na svém místě nic v okolí desítek metrů. Kabuto spatřil Mutu nedaleko od něj. Očekával, že on byl ten důvod, proč ještě žije, jeho poslední rozkaz do již mrtvého těla zněl ‚zachraň nás‘ a ono to nějak nejspíš zafungovalo. Pak ale spatřil Naruta, který už nebyl obklopen čakrou Kyuubiho a vůbec se nehýbal, to v Kabutovi rozeznělo pomyslné zvony a i přes bolest a zranění se k němu začal plazit. Doufal, že tohle zvládne dřív, než se Hidan a Kakuzu zmátoří, protože nesmrtelnost nebo ne, furt je musela ta exploze zasáhnout.
Když se konečně k Narutovi dostal, udělal to první, co ho napadlo, zjistil, jestli vůbec dýchá a bije mu srdce. K jeho děsu poznal, že ani jedno z toho se neděje. Kabuto věděl, že má zhruba tak dvě, tři minuty, aby přivedl Naruta zpět k životu, což znamenalo, že musel jednat hned. Věděl, co ale toto ‚hned‘ znamená, jestliže začne léčit Naruta, nevyléčí si své vnitřní krvácení, o kterém jako lékař věděl. Měl tedy jednoduše na výběr, zachránit sebe s nějakou předem neurčitou šancí, že to zvládne nebo odevzdat ze sebe vše, aby dokázal oživit Naruta a doléčení nechal na jeho a Kyuubiho regeneraci. Jelikož jeho ruce automaticky začaly léčit Naruta, tak nějak si lehce i oddechnul, že dokázal dostát tomu, co si slíbil. Jeho trénink totiž říkal něco jiného. On byl vždy prioritou. Měl by se vykašlat na Naruta, zachránit sebe, aby byl schopný být podporou i pro Anko a ty, co mají přijít s ní. Ale už dnes přišel o jednoho svého přítele, nemohl dopustit, aby zemřel i jeho ‚bráška‘.
Trvalo to asi zhruba dvě minuty, než dokázal znovu rozpohybovat Narutovo srdce a ještě pár sekund, než Naruto začal sám od sebe dýchat. Byl to ale i moment, kdy se začal nejspíše více soustředit na okolí a poprvé tak z nějakého směru uslyšel Hidanův hlas, křičící, že by ho už konečně mohl Kakuzu znovu dát dohromady.
To byl ten moment, kdy dal Kabuto do léčení vše. Věděl, že kdyby tu místo něj byla Tsunade-sama nebo Matka, nějak by zvládli vyléčit jak Naruta tak i sebe, ale to on ještě nedokázal a tak se postaral o to, aby jeho pacient tohle přežil a nemyslel na to, co to znamená pro jeho krátkou budoucnost.
Po chvíli dokonce i Naruto otevřel oči a podíval se na něj.
„Myslel jsem, že jsem mrtvý,“ dostal Naruto ze sebe.
„Byl jsi,“ nedokázal Kabuto zastavit svůj jazyk.
„Aha,“ nedokázal se zmoct Naruto na něco lepšího a i on trošku bolestně zvedl hlavu, aby se podíval po okolí. První co ale spatřil, bylo tělo Kabuta a Naruto musel silně zkousnout rty, aby zastavil své emoce, ale stejně nedokázal zastavit příval slz. Věděl, co tyto zranění znamenají a jelikož se Kabuto neléčil, věděl to on také. „Můžu ti pomoci léčit-,“ více toho Naruto nestihl říct, protože jej Kabuto zastavil zvednutou ruku a pak se pomocí rukou popostrčil párkrát tak, aby se mohl opřít zády o kořen stromu, co výbuch přežil a vyndal si jeden svitek z kapsy.
„Kdybys byl Tsunade nebo byla v okolí, možná bychom mě dokázali stabilizovat, takhle ale musím udělat něco jiného, abys to tu dokázal přežít, takže použij svou čakru na to, abys vyléčil sám sebe. To je rozkaz,“ bylo to, co Kabuto řekl a Naruto se slzami v očích podpořil Kuramu v léčení sebe samotného. Kabuto tedy roztáhl ten svitek a odpečetil to, co v něm bylo ukryté, takže na malém svitku se z ničeho nic objevila maska. „Musím se přiznat a zároveň se ti i omluvit,“ začal Kabuto, „byl jsem to já, kdo se vloupal do tvého sídla a ukradl z něj tuto masku. Náš tým, když jsem se přidal do ANBU měl za úkol hledat úkryty Orochimara a v jednom byl svitek o tom, že tato maska dokáže donutit Boha smrti, aby vydal zpět ty, které si vzal. Věděl jsem, že je tvým snem znovu vidět rodiče, je to přece jenom sen každého sirotka a jelikož duše tvého otce patří právě bohu smrti, chtěl jsem, aby tu masku nikdo nevzal.“
Naruto nevěděl co na to říct, tak jenom stále plačící kývnul, že mu všechno odpouští a že i zároveň děkuje.
„Bohužel jsem nikde nemohl najít něco, co patřilo tvé mámě, abych je mohl oživit oba najednou…“
„To je v pořádku… já… díky za to, že ses pokusil.“
„Chtěl jsem tě vidět šťastného, splnit ti to,“ dostával ze sebe čím dál hůře Kabuto, oba věděli, že mu nezbývá moc času, minuty maximálně. Naruto na to jenom možná až zběsile kýval hlavou a do toho smáčel slzami své tváře, které dále dopadaly na jeho ruce stále držící lékařskou technikou. „Je ale ještě jedna věc, kterou mohu udělat, aby tvůj sen dosáhl naplnění.“
Naruto chtěl říct něco, že přece nemusí, že udělal všechno možné, že toho dokázal pro něj udělat tolik, že si více nezaslouží. Ale jeden Kabutův pohled jej zastavil, bylo vidět na Kabutovi, že tohle chce a zároveň musí udělat, aby v tom místě po smrti došel klidu a nezůstal někde na půli cesty sedět u zapáleného ohniště a čekal třeba i několik desetiletí na omluvu.
„Můžeš přivolat klon a donést mi jeho tělo?“ zeptal se Kabuto na nečekanou otázku a Naruto se nevyptával, v tyto okamžiky člověk nepřemýšlí nad tím, že některé příkazy a žádosti znějí divně. Prostě jen pozastavil svou léčbu, vyvolal klon pomocí jedné ruky a poslal jej konat. Za chvíli jeho klon přinesl tělo Muty a nezávislý pozorovatel by jistě musel také potlačit nejednu slzu nad tím, jak tento tým s tak velkým potenciálem, mohl dopadnout takto. „Díky příteli za všechno, díky za to, že jsi nás zachránil. Tam nahoře… v baru, jdou všechny drinky na mě,“ pověděl si Kabuto už víceméně pro sebe, protože tomu komu jeho slova patřila, jej pravděpodobně nemohl slyšet. Alespoň ještě nějakou tu chvíli. „Rituál na tuto techniku jsem provedl nedávno, protože jsem měl pocit, že se něco takového může stát… toto je to, co ti může splnit tvé sny místo mě.“
„Kuchiyose: Edo Tensei,“ zvolal Kabuto do ticha poté, co udělal nutných šest pečetí a kousek od něj ze země vyrostla velká rakev s krásně vyzdobeným jménem, že bylo poznat, že člověk si onu osobu velmi vážil. A s tímto Kabuto pocítil, jak jej opouští téměř veškerá čakra, ještě že se nesnažil léčit i za pomoci klonu sám sebe, nikdy by pak tuto techniku nezvládl.
„Znovu jsi mě přivolal?“ ozvalo se, když se dveře otevřely a ona postava vyšla.
„Neřekl bych přímo znovu, když jsme se minule setkali jenom na pár sekund a pak jsem vám dal možnost ještě odpočívat,“ snažil se zavtipkovat Kabuto, ale věděl, že jeho snaha je vše, jen ne humorná.
Naruto okamžitě poznal druhého Hokageho.
„Tobirama-sama, jestli dovolíte, než vám předám mé ‚rozkazy‘ rád bych se rozloučil,“ pověděl Kabuto a ani si nepočkal na kývnutí a zaměřil se zpět na Naruta. „Pojď sem, nyní když už jsem udělal vše, mohu i já zapojit své lehké léčení. Tam kam mířím, mi ten zbyteček čakry bude stejně k ničemu.“
Naruto samozřejmě poslechl, jeho tělo tak nějako šlo automaticky.
„Vezmi si k té masce i prosím tyto svitky, obsahují všechnu DNA, kterou jsem byl schopen sehnat za tu dobu, co jsem se začal učit techniku Edo Tensei. Nic více jiného pro tebe teď nemám, ale veškerý můj majetek jsem rozdělil mezi tebe, Matku a Anko, takže najdeš některé věci tam. Napsal jsem i závěť, protože jsem nečekal, že budu mít možnost se s tebou rozloučit,“ a s tím mu než se dal do léčení, mu naposledy roztřepal vlasy. „Vždy jsem si jako sirotek přál mít mladšího brášku a všichni ze sirotčince se stali mými sourozenci, když jsem ale poznal tebe, bylo to něco jiného… jsem rád, že jsem dostal tenkrát tu misi… zachránila ne jednoho člověka. Možná ti jednoho dne Ansatsu poví svůj příběh, na kterém máš také svůj podíl, protože jsi to byl ty, který tento příběh začal a věřím, že to budeš i ty, který jej šťastně zakončí.“
„Já… pokusím se… slibuji.“
„Jsi opravdu ten nejlepší bráška, jakého si člověk může přát a jakého si člověk jako já ani nezaslouží. Udělal jsem v životě mnoho špatných věcí, ale snad všechno to špatné udělalo něco dobrého. Zde Tobirama-sama na tebe dá pozor, když já to už dokázat moct nebudu,“ pokračoval Kabuto, ale jeho ruce už jej čím dál méně poslouchaly a nebylo to v žádném případě nedostatkem čakry. Ani slzy z jeho očí už netekly, protože jeho tělo už nefungovalo tak jak má. „Máš dar, který na tomto světě nemá mnoho lidí a pokud tento svět bude moct jednoho dne spočinout v míru, budeš to ty, který k tomu pomůže.“
„Udělám pro to všechno,“ plakal Naruto.
„Heh,“ zasmál se Kabuto a ruce mu spadly k zemi, „člověk si představuje, jak jeho proslov bude noblesní… ale pak… ani neví, co chce říct.“
„Bude to muset být rychlé, blíží se k nám nepřátelé,“ odhadl Tobirama, že to jsou nepřátelé, kteří dokončili nějakou techniku a zamířili pomalu k nim.
„To je v pořádku… to je ten váš úkol Tobirama-sama, nedám vám do hlavy žádnou pečeť na ovládání, vaše oživení je nejspíše vrchol techniky, kterou jste sám vymyslel. Budete v té nejlepší formě, jakou jsem dokázal stvořit… a váš jediný úkol bude ochránit Naruta, před nimi,“ naznačil Kabuto Kakuzu a Hidana, „a před každým dalším, kdo se bude o jeho život pokoušet. A také najít DNA jeho otce a matky a přivolat mu alespoň na nějakou dobu jeho rodinu zpět.“
„Dobrá,“ souhlasil po chvilce Tobirama.
„Děkuji vám,“ naposledy se ještě otočil Kabuto na Naruta, „A ty mi prosím tě dej pozor na Anko, zvládneš to?“
„Samozřejmě, Kabuto,“ usmál se možná naposledy Naruto.
„Výborně… to rád slyším… a nyní je běžte porazit… není to nepřítel, kterého je radno nechat připravit.“
„Ale Kabuto,“ chtěl něco ještě říct Naruto, ale chytli ho Kabutovo zmrzlé ruce.
„Měj se, Naruto, budu tam nahoře čekat… ale dej si na čas,“ a s těmito slovy se Kabuto naposledy nadechl a vydechl a Naruto pochopil, kolik to snahy, síly a lékařských schopností stálo, aby Kabuto vůbec dokázal říct tohle všechno.
Naruto mu tedy jak se slušelo, zavřel oči, uschoval si všechny svitky do prázdných kapes a aniž by věděl proč, nasadil si tu děsivou Uzumaki masku na sebe, která už měla připravenou i pásku k přivázání k hlavě. Pak už jen pomalu vstal.
„Jaký je plán?“ zeptal se Tobirama, co také sklopenou hlavu uctil smrt toho, jenž jej přivolal zpět na tento svět s dobrými úmysly.
„Zabít je všechny,“ ozvalo se temným hlasem a Tobirama ani nečekal, že v ten moment ucítí na vteřinu tolik děsu. Když se podíval na Naruta spatřil v očích masky ty rudé oči démona, které doprovázely uši, tři ocasy a oranžový bublající plášť.
„Dokážeš jej ovládnout?“
„Ovládnout?!“ zasmál se děsivě Naruto, „přejeme si to samé, aby cítili tu stejnou bolest, to utrpení, tu ztrátu jako cítím já! Kurama teď ví nejlépe, co si přeju, není potřeba jej ovládnout, právě naopak… jen mu dát prostor na hraní,“ ušklíbl se pod maskou, takže to nemohl Tobirama vidět, ale něco mu říkalo, že to poznal. „Kurama ale říká, že mám zabít i tebe, protože všichni Senju mají zemřít… ale hej… nevrhnul jsem se proti vám, ne?“ pokračoval v děsivém smíchu Naruto, „Kurama ví, že teď jsou všichni menší zlo, než tihle dva a Kurama také ví, že musí zemřít za to, co provedli jeho a mým sourozencům.“
„A kdo že jsou naši soupeři? Potřebuji znát jejich silné a slabé stránky,“ dokázal si zachovat chladnou hlavu Tobirama a neřešit moc Narutovo pološílené blábolení.
„Vše bude,“ odmávl jej Naruto a mlčky přikázal svému klonu, aby vzal jak tělo Kabuta, tak Muty a utíkal s nimi pryč směrem k Anko. „Ale teď… jste nesmrtelný že?“ zeptal se řečnicky a pak se otočil do směru, kde tušil, že jsou jeho nepřátelé a nechal Kuramovi plnou nadvládu nad tělem a ten opravdu nelenil. Poslal do jeho těla ještě více své čakry a začal připravovat svou nejsilnější techniku. Za pár vteřin se země začala otřásat pod nátlakem oné síly a pak už stačilo udělat jenom správný poměr čakry, onu kouli si vytvořit před maskou a jako vlnu smrti ji poslat dopředu. Naruto s potěšením sledoval zkázu před sebou, která ještě dokonala tu zkázu, která tu už byla. Naruto nechápal, proč jej Kakuzu nenapadl hned, ale vydal se nejdříve složit Hidana. Možná to bylo namyšleností nebo jistotou, že oni už se nezvednou a že možná všichni zemřeli, také to mohlo být tím, že když člověk dosáhne takového věku, jakého dosáhl Kakuzu, začne člověk přemýšlet jinak. Ať to bylo jakkoliv, bylo mu to jedno, teď pomstí své přátele.
Naruto dokázal zpozorovat to, jak Kakuzu i Hidan pomocí oněch divných masek s dráty vzletěli do vzduchu, aby se vyhnuli jeho útoku, ale asi to něco stálo, protože na pustině, která se tu ocitla, zůstala jedna maska roztříštěná.
„Ptal jste se, co je to za shinobi,“ řekl Naruto poté, co dopadl jak zvíře na všechny čtyři, „Ten mladý je uživatel boje na blízko, který ke svým technikám potřebuje krev oběti, takže jelikož vaši nedostane a mou teď také ne, nechal bych je jako sekundární cíl. Stále je ale nesmrtelný. Toho druhého možná znáte, je to Kakuzu z Travnaté, který stále nějak přelstívá smrt. Každá jeho maska dokáže používat techniky, viděli jsme jednu bleskovou, ohnivou a větrnou.“
„To je způsob jeho přežívání,“ nemusel ani dlouho Tobirama vzpomínat, „ty masky jsou ve skutečnosti srdce lidí, které zabil. Každé srdce mu dává onu afinitu a téměř dokonalost v ní, také se za něj obětují, když by měl Kakuzu utrpět smrtelné zranění. To je to, co udělala támhleta na zemi.“
„Výborně,“ ušlíbl se Naruto, aniž by stále spustil oči z nepřátel, „takže tři srdce… jestli mu stačí jen rozcupovat tři srdce, budiž.“
„Jsi si jistý, že tento souboj zvládneš?“ zeptal se ještě Tobirama a vyndal si jeden kunai, na kterém si udělal svou značku.
„Nikdy jsem se necítil silnější,“ odvětil Naruto stroze. „Nemusíte se bát, v tento moment necítím nic víc, jen touhu se pomstít, to je jediná emoce, kterou vnímám.“
Tobirama byl vždy označován jako chladný shinobi a tak tu nehodlal dávat nějaké rady. Popravdě se divil tomu, že tenhle Naruto Uzumaki, který byl pověřen jeho bratrem, dokázal v rozpoložení jakém je vůbec komunikovat. Možná, že měl Hashirama a tady Naruto pravdu. Možná jenom on s bratrem nikdy nepochopili, jací démoni doopravdy jsou. Anebo možná byl Naruto už na hranici, z které se už nevedlo cesty zpět.
„Mám plán,“ řekl ještě Tobirama a tím zastavil jakési skoro odražení Naruta, který už chtěl vyskočit do té ohromné výšky, ve které zůstal Kakuzu i ten Hidan viset pomocí černých drátů z oné větrné masky. Bylo vidět, že nadvláda démonů měla další nevýhodu, člověk nepřemýšlel moc logicky, protože jestli si opravdu myslel, že tam nahoru vyskočí, tak byl idiot.
Naruto jenom něco zavrčel, ale zůstal stát, to muselo jako odpověď stačit.
„Doufám, že jako samozvaný informátor víš, jak fungují mé schopnosti. Mám v plánu je dostat k zemi a rychle zabít. Nikdo kdo ohrožuje naši vesnici, si nezaslouží nic jiného,“ Naruto na to jenom souhlasně zamumlal, ale pohled stále nespouštěl ze svých nepřátel. „Připrav si svou nejlepší techniku nablízko a zamiř ji po divném pocitu pod sebe,“ to bylo vše co Tobirama řekl a pak udělal pět pečetí, stiskl své dlaně a vyslal jednu ze svých nejsilnějších vodních technik. Suiton: Suidanha byla technika, která vypustila tak silný proud vody, že to co většinou zasáhla, nepřežilo či nezůstalo na svém místě, ale co nikdo neviděl, bylo to, že s touto technikou vyslal i svůj kunai, který nenápadně letěl několik metrů nad nepřátele. Pak už mu jen stačilo se dotknout Naruta, který už nejspíše ztrácel trpělivost a udělat tu jednu známou pečeť. Hiraishin no Jutsu v jeho podání dokázalo přenést i někoho s ním a toho oba hodlali využít. Protože jejich nepřátelé se dokázali vyhnout jeho vodní technice, ale to bylo vše součástí plánu.
Naruto nevěděl, jak to že se mu z toho okamžitého přemístění nezamotala hlava, ale bylo mu to jedno. Byl nahoře, jeho nepřátelé dole a mezi nimi jenom chvilka ticha, než je oba zabije. Kdyby měl meč, popravil by je jinak, ale takhle… člověk si prostě nemůže vždy vybírat. Levá ruka posílená DNA nejsilnějšího klanu minulosti rychle šáhla po krku Kakuzu, že mu jej zlomí jak nějakou větvičku, ale Kakuzu se ještě zmohl na zemskou techniku, která z jeho těla udělala něco tak tvrdého jako diamant. Ale Naruto už dávno neměl jen jednu ruku, ta pravá už mezitím stihla zformovat jeho vlastní verzi větrného Rasenganu. Možná že by tento souboj vítr versus země prohrál, ne ale za pomoci Kuramy a tak jeho technika plná oranžového hněvu, prošla veškerým brněním přímo do hrudi Kakuzy a tam explodovala a odhodila je kompletně všechny pryč. Naruto tak sice trochu omráčen, ale stále s šíleným úšklebkem začal padat k zemi. Ne ale na dlouho, protože se k němu přemístil Tobirama a společně je přemístil někam jinam. Naruto si všiml, že kousek vedle něj leží Hidan odhozený onou explozí a že se oni přemístili k němu pomocí kunaie na zemi, který tam asi stačil Tobirama ze vzduchu hodit.
Hidan už chtěl uskočit, ale Tobirama nebyl ten, který nechává své protivníky utéct a tak spustil to, co nedokázal napodobit nikdo jiný. Vyvolal bez jediné kapičky vody v okolí ohromnou bariéru, která ve většině případů sloužila jako obranná. Přece jenom udělalo to ohromný válec vody, který chránil člověka ze všech čtyř stran. Teď ale tato technika nesloužila tímto účelem, protože v této ohromné bariéře, byl jak on, tak Naruto, tak jejich protivník. Člověk někdy musel využít své nesmrtelnosti.
„Zavřít se tu se mnou, heh,“ pověděl Hidan sebevědomě.
Naruto jenom jako odpověď zamířil své oči skrz masku na Hidana a nechal jej pocítit strach z toho pocitu, jaké to je, když zůstaneš v malém prostoru se zrůdou, jakou byl momentálně on. „Mýlíš se, to ty jsi tu zavřený s námi.“ A s tím se na něj vrhnul rychlostí, kterou dokázal vyvinout jen pod nadvládou Kuramy. Hidan okamžitě pochopil, že bránit se bez své kosy nebude tak lehké, ale i tak se vrhnul na Naruta s úmyslem z něj nějakou krev pro svůj rituál dostat.
Naruto ale věděl, co potence čakry Kuramy znamená pro lidské tělo a také věděl, co udělá ostrá vodní bariéra a tak se okamžitě vrhnul na Hidana a okamžitě jej k té vodě přimáčkl. Naruto ucítil, jak mu něco probodlo břicho. Smrtelné zranění to nebylo, protože jeho zvířecí reflexy mu pomohly se trochu uhnout, ale jeho mozek na tohle téměř nijak nereagoval. Jeho mozek si totiž všiml něčeho jiného. Jestliže Hidan přestal držet jednu jeho ruku, aby mohl zaútočit, znamenalo to, že i on má jednu volnou a když se na ní podíval, zjistil, že tomu i tak je. Ta ruka okamžitě vyčarovala oranžový čakra skalpel a zabodla jej Hidanovi do krku a pak se na moment jejich oči setkaly. Hidan vypadal zděšeně a Naruto se jenom dál usmíval, byl to takový pat. Oba kdyby byli normální lidé, tak by byli teď mrtvý, ale ani jeden z nich normální nebyl. A tak se Naruto naposledy ušklíbl a veškeré černé dráty nebo nitě, které drželi Hidanův krk prostě urval nebo uřízl a pak druhou rukou, která najednou byla také volná, si vyndal Hidanovu ruku ze svého břicha. Pak nastal moment klidu a on tak mohl bez problému sebrat Hidanovu hlavu, která nepřestala sršet nadávky, které nikdo tady ani nevnímal.
Pak ale bariéra začala opadat a on ucítil už nyní známý pocit přemístění a byli znovu pryč. Tobirama totiž poznal, že onen Kakuzu už se stihl zvednout a pomocí zemské techniky je chtěl zabít zezdola, odkud nebyli chránění.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Tobirama, když viděl ono zranění.
„Jenom škrábnutí,“ odmávl to Naruto a Hidanovu hlavu hodil za sebe. „Vidím dobře, že má jen dvě srdce?“
„Ukončím to tedy jedním útokem,“ řekl Tobirama klidně, „jsem nesmrtelný, takže mě nech to dodělat-.“
„Ani náhodou,“ a s tím se Naruto rozběhl proti Kakuzovi. Ten ale okamžitě dokázal, proč se dožil tolika let a objevil se před Narutem ještě rychleji a jeho zesílenou pěst pohodlně zastavil nastavenou dlaní a druhá ruka okamžitě vylétla a pomocí oněch černých drátů chytla Naruta podél krku. Jestli něco byla ironie, tak toto.
„Šéf nám přikázal nezabíjet tě, ale za ty škody, co jsi napáchal mým srdcím, kašlu na to, co si přeje,“ a s tím mu začal doslova lámat krk, ale s jednou věcí nepočítal, mezi Narutem a jím v té malé mezeře se objevil Tobirama a technikou, kterou lidské oko nedokázalo spatřit, mu zabodl meč do srdce. Kakuzu ale nestihl ani vyplivnout krev či jinak reagovat a Tobirama zmizel znovu, objevil se v téměř to samém okamžiku u pečetě na zemi za ním, kterou tam zanechal při boji Naruta s Hidanem a dalším rychlím útokem, mu probodl jeho poslední srdce.
Naruto tedy jen sledoval to, jak Kakuzu na něj padá a povoluje tak sevření na jeho krku. V klidu tedy jenom uhnul a nechal Kakuzovo tělo spadnout k zemi. „A je konec,“ a s těmi to slovy se také pomalu řítil k zemi a od nárazu do hlavy ho zachránil znovu Tobirama.
„Kdybys mě poslechl, nemusel bys takhle dopadnout,“ vyčetl mu lehce Tobirama, když viděl jak Naruta opouští oranžová čakra.
„Nedokážu stát a pozorovat jak někdo řeší mé problémy,“ dostalo se mu odpovědi.
„Paličatý jako můj bratr.“
„Budu to brát jako kompliment,“ snažil se pousmát Naruto, ale přes bolest jednak těla a jednak tu emocionální, která se ani nedá léčit, to stejně nedokázal.
„Jsou ještě nějací nepřátelé v okolí?“ zeptal se na to důležitější Tobirama.
„Ne, jenom oni dva… ale i tak byli na nás až moc.“
„Zemřel ti celý tým?“ reagoval Tobirama na to, že všechny týmy byly většinou čtyřčlenné.
„Anko-sensei šla pro posily, každou chvilku by tu měla být… i když moje klony ji ještě nepotkaly, jinak by se jeden z nich zrušil.“
„Jsem rád, že technika Kage Bunshin je stále používaná,“ cítil trochu hrdosti Tobirama, ale nějak v tom, co se poslední minuty stalo, to trošku opadlo.
Naruto na tom jenom kývl a možná i trošku nechtěně podpořit slova o klonové technice tím, že přivolal další tři klony, i když ani pomalu nevěděl, kde na to furt bere čakru. „Dojděte pro můj meč, pro tu kosu, přineste jeho hlavu a zkuste kontaktovat přes nějakou vysílačku nebo světlice, že jsme v pořádku, jestli něco z naší výbavy bude po těch explozích a tak fungovat,“ rozdal příkazy.
„Co budete dělat vy?“ zeptal se Naruto, co se docela těžce zvedl a podíval se na minulého Hokageho. „Nevím o té technice mnoho, ale jste volný ne? Můžete si dělat, co chcete… klidně se i osvobodit.“
„Mám v plánu tu zůstat,“ řekl jenom Tobirama, „mohu se aspoň na vlastní oči podívat, jak to na tomto světě momentálně je a navíc dal jsem tomu uživateli mojí techniky slib, že se postarám o to, co si přál.“
Narutovo jakési poděkování zmizelo v hromadě nadávek od třepající se hlavy v ruce Narutovo klonu.
„Nepovedlo se vám mě zabít co? Počkejte, až se k vám dostanu, prokoušu vám tepny a obětuji vás!“ spustil Hidan okamžitě, když viděl, že má alespoň částečně jejich pozornost.
„Věř mi, že budeš od teď jenom litovat, že si někdy obdržel svou nesmrtelnost. Ibiki a Anko budou mít ohromnou chuť vyzkoušet si, co všechno dokážeš vydržet, než povíš něco, co budou chtít slyšet a až bude po všem, rozdrtí tvou osobnost, udělají z tebe jenom slintající kus masa, bude mi tvou největší ctí tě někam zakopat a doufat, že tě vykope až nějaké zatoulané zvíře, co si z tebe udělá svačinu,“ zamířil své oči skrz masku na Hidana, který znovu něco spustil, ale už jej nikdo neposlouchal.
Naruto se pomalu vydal k tělu Kakuzu a lehce vyčerpáním před něj dopadl na jedno koleno. Bylo mu to ale jedno, aspoň se nemusel ohýbat. Naruto ale hledal jediné. Sasuke mu vyprávěl a následně mu i ukázal i jakýsi prsten, který zůstal po Deidarovi, takže jej okamžitě napadlo, jestli to není něco, co symbolizuje Akatsuki, jestli ano, rád bych si vzal dva prsteny jako trofeje. Netrvalo to ale ani dlouho a opravdu našel prsten na Kakuzovo ruce. „Tobirama-sama, právě byl můj klon zničen, ale neví, jak jsme na tom a jestli můj klon nenajde něco, jak jim dát vědět, že jsme v pořádku, tak se připravte, že vás mohou brát jako cíl, přece jenom tu nemáte co dělat a můžete být technika nepřítele.“
„Vyšlu k nim tedy svůj klon, třeba mě nechají mluvit, než mě zničí, bude lepší, když ty už žádný další nebudeš dneska vyvolávat.“
„Jak si přejete,“ řekl Naruto, vzal si onen prsten a zamířil o pár desítek metrů dál k Hidanovu tělu, odkud chtěl vzít další prsten. Originální Tobirama šel stále s ním, jako kdyby svou práci ochranky bral podvědomě jako příkaz. „Máte tušení, jestli můžou mít nějaký speciální funkci?“ zeptal se a natáhl dlaň s oběma prsteny.
„Dokázal bych si představit, že ano. Jestli budeš chtít, podívám se v Listové do svých spisů, jistě tam bude i něco o předmětech spojovanými s nějakými technikami, protože pokud usuzuješ, že tato organizace je nosí, mohlo by to něco znamenat… nebo to je jen možná jejich poznávací znamení jako ten plášť.“
„Stejně budeme brát všechno od nich, něco mi říká, že se z jejich těl dá zjistit mnoho věcí.“
„Ano, i to byl jeden z úkolů budoucích ANBU, když jsem tuto jednotku vytvářel,“ souhlasil Tobirama.
„Něco mi říká, že vaše přelomové myšlenky se stále používají,“ pověděl Naruto bez nějakých komplimentů, ale prostě jako holý fakt. Před ním stála legenda, která nejenom že dokázala mnoho věcí, ale zachránila i jeho v boji, který byl dost možná ztracený už od začátku. „A jestli vám to nebude vadit, potřebuji se posadit,“ a s tím se tak trošku sesunul k zemi, nebylo to bolestivé nebo tak, ale rozhodně to nebylo něco, jak by měl shinobi vypadat. Byl to ale i tak nějak moment, kdy mu všechny klony přinesly věci, o které si zažádal, jeho batoh dopadl hrozně, takže přežili jenom zapečetěné věci, naštěstí tam měl i světlice, tak jednu po odpečetění prostě pustil do nebe. Hrozilo, že může přijít i někdo nezvaný, ale s tím, že tady byl Tobirama a hnala se sem téměř celá armáda Listová, by ten člověk byl sebevrah.
„Zajímavé zbraně,“ pověděl zaujatě Tobirama.
„Tahle kosa je jeho,“ naznačil hlavou Hidana nebo to, co po něm zůstalo. „Tento meč je ale můj.“
„Naučil ses jej používat už jednou rukou, vidím, že experiment se povedl a máš ruku s naší DNA.“
Naruto věděl, co Tobirama dělá, snaží se jeho hlavu zaměstnat rozhovorem tak nějak o ničem a byl mu za to i vděčný. „Já trénoval celou dobu sílu ve své zdravé ruce, když jsem tu druhou neměl, ale je pravda, že ta levá je jak z jiného vesmíru, stále je to občas divný pocit, ale v boji se cítím, jako kdybych neměl protivníka… což samozřejmě moc nesedí, ten Kakuzu zastavil můj maximálně zesílený útok jenom svou dlaní.“
„Znal jsem Kakuzu jenom podle vyprávění mého bratra, když s ním bojoval a už tehdy mu skládal téměř až poklonu, takže následující desítky let zlepšoval svou sílu, nikdo se nemůže divit, jaké monstrum se z něj stalo.“
„Teď ale nám leží pod nohama,“ odtušil Naruto.
„Protože v tomto světě neexistuje něco jako ultimátní obrana nebo útok, všechno se dá nějak překonat, jen něco hůře než ostatní.“
„Jeho nesmrtelnost je asi výjimka…“ snažil se trochu zavtipkovat Naruto.
„Je to dle mého prokletí, věř mým slovům,“ řekl Tobirama jako zkušený člověk a Naruto věděl, že má nejspíše pravdu… žít a vidět umírat všechny své blízké znělo něco, co si snad nejde ani přát natož po tom toužit. „A ta maska, plánuješ jí nosit?“
Naruto si ji tedy sundal z hlavy, otočil si ji na sebe a chvilku na ní mlčky zíral. „Kabuto říkal, že má moc přivolat Boha smrti a donutit ho vydat vše, co si vzal,“ začal Naruto po chvíli, „něco mi říká, že je to mé dědictví, které bych měl nosit,“ zastavil se téměř uprostřed věty. „A navíc, myslím, že potřebuji, aby mi něco připomínalo, co se dneska stalo. Chci, aby až se někdo z Akatsuki na mě podívá, tak aby poslední co viděli, byla tato maska.“
„Rozumím.“
„A s těmito slovy se vám chci i omluvit.“
„Z jakého důvodu?“ zeptal se Tobirama.
„Slíbil jsem, že vyboduji tento svět na tom, že mé ruce budou čisté, ale nevím, jestli po dnešku můžu něco takového tvrdit.“
„Jedna věc náš slib nezmění, bojoval si o svůj život, život svých přátel a odvedl si výbornou práci, když si odmyslím tvou zbrklost, která se dá pochopit, myslím, že jsi udělal vše to, co si od tebe můj bratr přál.“
„Děkuji za vaše slova, neberte ale osobně, že budu potřebovat nejspíše ujistit od více lidí.“
„To nebudu,“ usmál se lehce Tobirama, pak ale otočil. „Blíží se tvé posily.“
„O důvod víc mít už navždy tuto masku na sobě,“ a s těmito slovy si ji Naruto nandal a aniž by chtěl, zaběhli mu myšlenky na jednu věc. Možná už věděl, proč se Tobirama v tamtu osudovou noc obětoval, bylo jednodušší zachránit všechny a obětovat sebe, než být jediný přeživší a smutné zprávy předávat.
***
Ona posila byla samozřejmě Anko a možná i něco přes desítku mnichů, všichni připraveni na cokoliv, ale jediné co nalezli, bylo opřeného Naruto a vedle něj stojícího Tobiramu, druhého Hokageho. Jelikož o něm věděli, díky klonu, který poslal, tak to bylo menší překvapení, ale stále to alespoň pro mnichy bylo divné setkání. Naruto nevěděl, jak vůbec víra v těchto chrámech funguje, ale asi člověk ať už z části shinobi nebo ne, není nikdy připraven, že se setká s někým, kdo je už dávno po smrti.
Anko věděla, že Tobirama-sama byl na listu těch, které Kabuto dokázal najít a měl ho připraveného v záloze, i proto měla jistotu, že to není žádný přelud, technika nepřítele nebo něco podobného a tak udělala tu nejdůležitější věc v této situaci, objevila se okamžitě vedle Naruta.
„Anko-,“ začal Naruto, ale byl přerušen tím, že se objevil ve velmi silném objetí. „Kabuto… on…“ nedokázal ze sebe dostat něco kloudného.
„Já vím,“ odvětila mu z bezprostřední blízkosti, „hlavně, že jsi v pořádku ty,“ pokračovala okamžitě, tohle musel slyšet.
„Ale oni…“ neudržel se Naruto a znovu se mu spustily slzy.
Anko věděla, že i ona bude potřebova spousty času na to, aby se vyrovnala s tím, co se tu stalo, ať už na pohřbu, na nějakém to setkání po něm nebo několik dní uzavřená sama doma, ale teď měla svůj úkol, do kterého emoce nepatřily… nebo si to aspoň snažila nalhat, aby tomu věřila. „Dokážeš chodit? Nějaké vážné zranění?“
„Budu žít,“ odpověděl tak nějak Naruto a aby svým slovům dodal váhu, tak se pomalu postavil a tím ukončil i jejich obětí.
Až teď si mohla Anko pořádně prohlédnout, co za masku měl Naruto na hlavě. „Ta maska, mrzí mě, že jsme ti o ni neře-.“
Tentokrát to ale byl Naruto, který ji přerušil mávnutím ruky. Co se stalo, stalo se… byl v tom dobrý úmysl, i když někde slyšel, že cesta do pekla je právě dlážděna dobrými úmysly. „Dej vědět, že jsem
v pořádku, náš rozhovor počká,“ snažil se usmát Naruto, pak mu ale došlo, že se kvůli masce snažit ani nemusí, jeho předstírání stejně nikdo nepozná.
Anko si jej změřila pohledem a pak kývla a začala komunikovat do přenosné dalekonosné vysílačky.
Tobirama byl stále na místě u hlavy Hidana a trošku se pobaveně šklebil slovům, které jej jeho hlava bez přestání zasypávala. V tomto rozpoložení k němu došel Naruto.
„Myslím, že bychom ho měli co nejdříve dostat zpět do vesnice,“ bylo vše, co Tobirama řekl.
„Nic nás tady asi nedrží, jakmile sem přijde nějaký další tým, co nás vystřídá…“ pokrčil Naruto rameny, „možná, že bychom je mohli vzít oba rovnou, ale myslím, že Kakashi jako bývalí člen ANBU se bude chtít podívat na to tělo tady na místě, třeba zjistí více.“
„Upřímně si nemyslím, že kromě mého bratra by někdo dokázal zahladit stopy, přece jenom každý by poznal, že se tu něco dělo,“ poukázal Tobirama na ten fakt, že stojí na mýtině.
Naruto mu dal za pravdu lehkým kývnutím. Jediné, co si přál, bylo to, aby byl někde pryč a o samotě, ne obklopen lidmi, které z většiny ani nezná a samozřejmě obklopen prostředím, které mu vše připomínalo.
„První týmy tu budou za pár minut,“ přišla s touto zprávou Anko, „ty nejvzdálenější jsme odvolali, není potřeba, aby tu byla celá jednotka… teď už ne.“
„Rozumím,“ odpověděl Naruto a ze země si sebral meč a připnul si ho zpět na záda a po chvilce úprav si tam nějak připnul i onu kosu, bylo to hodně nepraktické, ale chtěl ji tam prostě mít. „Můžeme odejít dříve, než přijde Kakashiho tým?“
Anko až možná teď pochopila, kdo je v Kakashiho týmu a položila Narutovi ruku na rameno. „Samozřejmě… zařídím to.“
Naruto byl za tohle vděčný. Poslední, komu se teď chtěl takzvaně podívat do očí, byl Sasuke… jakoby osudu nestačilo to, co se stalo, ještě tu musel být s přítelkyni zemřelého a oba v rámci protokolu museli dělat, že je vše v pořádku… podělaná profese shinobiho… a do hajzlu s běžnou rutinou, jakou tato mise měla být.
|
Autor: Amren Vydáno: 13.8.2017 17:17 Přečteno: 1195x Hodnocení: neohodnoceno |
Formát pro tisk
. Šťastné a veselé, drazí čtenáři a hodně zdraví, bude se určitě hodit.
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
Hezká kapitola Amrene.
Doufám, že brzy dodáš další :D
Ahoj Amrene :)
tak jsem si splnila svůj slib a během 'prázdnin' jsem se vrátila k tvojí povídce a přečetla jsem si ji celou od začátku.
Musím říct, že je tam vidět obrovský pokrok. Popravdě ty první díly by chtěly ještě jednu korekturu, protože chybami a špatným slovosledem celkem odrazují od dalšího čtení, což je určitě škoda :) protože poté se to začne postupně čím dál více zlepšovat a zlepšovat, jak příběhově tak gramaticky a slohově.
Vypadá to, že to máš namyšlené celkem dopředu jak charaktery tak událostmi, které se stanou a budou dál ovlivňovat osobnosti postav. Což se nejvíce ukazuje právě u Naruta a přímo v téhle kapitole to jde vidět asi nejlépe. Tak nějak jsem čekala, jestli mu někdy shodíš ty pomyslné brýle a naivitu, kterou si zachovával i přes všechno co zažil, až jsem si někdy říkala, jestli by to člověk dokázal.
Ze začátku jsem se bála, že chceš z Naruta udělat přehnaně silného shinobi, ale nakonec se ti to povedlo krásně vyvážit až to na člověka působí tak, že když přijde v jeho životě něco dobrého či nějaká odměna, dostaví se i trest.
I u ostatních postav jde vidět jejich progres, což je skvělé, protože to alespoň působí reálně.
Když jsi nechal přežít Sasukeho a Shikamara, bála jsem se, že se přikloníš k autorům kteří se bojí zabít své postavy (což mi k tobě moc nesedělo :D), v dnešní kapitole jsi mi to naštěstí vyvrátil. A myslím si, že právě tyhle události změní běh celého příběhu. Na což se těším, protože mi přijde, že je teď v možnosti strašně moc alternativ jak povídku vést dál a jsem zvědavá, kam to budeš směřovat.
Další věc co by mě zajímala, je ta jestli hodláš využít prsteny Akatsuki proti nim, když je tam pokaždé tak nenápadně zmíníš :). A samozřejmě spousta dalších věcí ať už jinchuriki, souboj Naruta a Kuramy (působilo to na mě tak, že ten souboj o nadvládu by se měl udát co nejdříve po pomoci s Gaarou), a převážně následky těhle posledních kapitol. Takže doufám, že se tu za měsíc dočkám dalšího dílu, abych ukojila svoji zvědavost :D (když díl přidáš dřív nebudu se vůbec zlobit :D).
Pěkná kapitola
Pekne
jak psal kolega prede mnou naruto je stale slaby 
coz pokladam za dobre 
tesim se na dalsi dil 
Chudák naruto,stále mu všetci umieraju :D stále je taký slabý :D