Kapitola šestapadesátá - Nikdy více

Lepší život

Nová stránka 1

Jedna krátká vsuvka pro ty, co komentují. Vadí vám můj styl odpovídání na komentáře hromadně se zpožděním? Já jen, že mě nikdy nenapadlo se zeptat, jestli byste raději odpověď co nejdříve nebo vám stačí přečíst si ji předtím, než se vrhnete na další kapitolu. Dejte mi to prosím vědět v dalším komentu a já se přizpůsobím tomu, co vám nejvíce vyhovuje. Děkuji

Sasuke věděl, že tyto vteřiny pracuje jako stroj a jeho tělo dělá všechno automaticky, protože mozek nechápal vše, co se stalo. Bylo to asi podobné tomu, co mu vyprávěl Naruto, když bojoval s Gaarou, že také jenom hloupě zíral před sebe. Gaara ale stejně jako další tento souboj nepřežil. Asuma jejich tým vedl sem i kvůli tomu, aby mohli Kazekage-sama předat tělo Gaary, protože mít možnost pochovat svého bratra – svou rodinu, je jeden ze způsobů, jak se časem vyrovnat s tím, co se stalo. Něco tomu ale nepřálo, to Sasuke věděl ihned, jak viděl ohromnou světelnou zář. Ta říkala to, že mnoho lidí zemře ale bohužel i to, že do hrobů se budou spouštět jen prázdné rakve.

Sasuke ale taktéž nedokázal říct ani jedno vhodné slovo, nebylo to ale paralýzou jazyka kvůli bleskové technice, ale prostě proto, že nevěděl, co říct. Jeho ruka ale aspoň něco málo zachránila, když pomalu dopadla na Shikamarovo rameno a lehce jej stiskla.

„J-ak?“ plakal Shikamaru a sledoval utrpení před sebou a místo, kde naposledy viděl svého senseie a kamaráda Izuma. „P-roč?“

„Izanagi,“ pověděl Sasuke jediné slovo, které vysvětlovalo vše. Minimálně pro ty, co věděli něco o Uchiha klanu. „Technika obětování oka za nějaký čas, kdy jsi víceméně nesmrtelný. Je to trošku složitější… ale něco mi říká, že teď nechceš nic slyšet.“

Shikamaru se na něj podíval a všiml si opravdu toho, že jedno oko je zakryté a druhé nedokáže zastavit příval slz.

„Proč ale já? A… a ne oni?“

Sasuke jenom bezradně pokrčil rameny. „Izanagi má fungovat jenom na uživatele… poslední roky jsem kvůli jednomu prozření sice strávil studováním, ale bylo jenom pár informací o tom, že člověk dokáže ovlivnit i své okolí. Nevěřil jsem tomu… připadalo mi, že je to jenom výplň historických příběhů, které měli udělat náš klan slavnější,“ přiznal Sasuke a setřel si zraněnou a špinavou rukou slzy na tváři. „Když jsem ale vzal tebe na ramena, snažil jsem se ochránit i tebe a protáhnout okruh i na ně,“ ukázal na místo, kde už nic nebylo, „ale zklamal jsem, asi opravdu to byly jenom válečné pohádky.“

„Měl jsi zachránit Asumu-senseie.“

„Byl na tom z nás nejlépe, nenechal by se odnést,“ řekl Sasuke, ale věděl, že Shikamaru mluví jenom ze smutku a bere na sebe veškerou vinu… to dělaly ztráty a války s lidmi.

„Kdybych se jenom dokázal dřív postavit a zadržet Deidaru…“

„A kdybych jenom já jej dokázal zabít…“ přidal se Sasuke.

„Ani jsme neslyšeli jejich poslední slova, nikdo se nedozví, co nám chtěli předat,“ brečel Shikamaru dál. Sasuke na to kývl, to byla bohužel pravda, nikdo nedostal šanci se rozloučit. „Budu muset zajít za Kurenai-san.“

„Půjdu s tebou,“ slíbil Sasuke, „i za Kotetsu, za Hokagem-sama, kamkoliv.“

Teď to byl Shikamaru, který kývl, vstal a setřel si slzy. „Musíme předat naši polohu,“ a s tím si vyndal světlici, kterou po pár vteřinách odpálil do vzduchu. Neměli sice rádio, které zmizelo stejně jako jejich přátelé, ale Sasukeho technika je obnovila celá, se vším všudy, tudíž měl Shikamaru stále veškeré vybavení.

„Co teď?“ zeptal se Sasuke.

„Nevím,“ přiznal Shikamaru, „všichni obdivují náš klan, že vždy víme odpověď, ale já… já žádnou teď nemám.“

„Půjdu se podívat támhle,“ ukázal na epicentrum výbuchu, na místo, kde se Deidara odpálil, „chci alespoň na nějakou chvíli mít pocit, že jsme vyhráli… že jsme je pomstili.“

„Jdu také,“ souhlasil Shikamaru a společně se mlčky vydali těch několik desítek možná stovku metrů, které je dělilo od epicentra. „Hajzle,“ neodpustil si Shikamaru, když stál vedle místa, kde Deidara spáchal sebevraždu.

Sasuke se ale zaměřil na něco jiného, prsten, který tam ležel. „Není to divné?“ poukázal na něj.

„Vezmi jej,“ pokrčil tak nějak Shikamaru rameny, „jestli ten prsten dokázal odolat tomu všemu, co se stalo, má nějaký význam.“

Sasuke tak tedy učinil, stále ale jako stroj.

Oba dále zírali na místo, které započalo konec života jejich přátel a málem i jejich a oba stále nedokázali přijít na něco rozumného, co říct. Až Shikamaru promluvil.

„Zachránil jsi můj život, možná to teď nevypadá… a možná to nějaký ten čas ani vypadat nebude, ale jsem ti nesmírně vděčný, kdyby něco-.“

Sasuke jej ale přerušil. Chápal, co chce Shikamaru říct a rozhodně to nedělal kvůli nějakým budoucím výhodám nebo službičkám. Chtěl je zachránit všechny, ale bohužel byl až příliš slabý. Nebo to bylo jenom nemožné přání… To prozatím nevěděl.

„Pověz mi více o té technice,“ řekl Shikamaru z ničeho nic a Sasuke tak spustil, začal ze sebe sypat vše, co věděl, co přepokládal, i to v co naivně doufal. Před několika lety by jej možná zavřeli za zradu a vyzrazení tajemství, ale s tím, co udělali Shisui a Itachi, mohl udělat bez výčitek téměř vše. Uchiha klan možná žije ve třech lidech, ale je to on, kdo z pravé cesty Uchiha nesešel, a tak má právo si zvolit co komu řekne… A kdo je bez vinny, ať si klidně hodí kamenem.

***

„Světlice!“ ozvalo se od několika lidí, kteří stále byli na stráži, aby nikdo neotravoval tento provizorní lékařský tým.

Naruto se jenom lehce otočil a stejně jako ostatní spatřil v dáli světlici hořící vysoko nad zemí.

„Přežili to!“ ozval se šťastně Lee a hodně lidí se k němu přidalo svými úsměvy a možná i oddechy.

„Zatím rádiový klid, asi se jim jenom rozbila vysílačka,“ pověděl operátor dalekonosného rádia, „ještě že měli ale světlici.“

Naruto ale nedokázal zastavit slzu, která mu padala po tváři, když to spatřil Sekka, jenom na něj lehce mrknul, i on byl šťastný, že mají dobré zprávy. Naruto ale věděl něco více a ta slza, která právě spadla na zem, nebyla štěstím, jak si ostatní mysleli. On byl optimista, vždy se o to snažil, ale když pocítil výbuch ze vzdálenosti desítky kilometrů či možná i o trochu více, věděl, že tým, který s Deidarou bojoval, neměl žádnou absolutní obrannou techniku.

Přesto ale někdo vyslal světlici, a to znamenalo jediné… Izanagi. Sasuke se mu svěřil se vším za poslední tři roky, a tak samozřejmě nevynechal techniku, která údajně měla zachránit Shisuie, ale ve skutečnosti to byl celé jenom podvrh. Nic to ale neměnilo na tom, že ta technika existovala a podle všeho měla zachránit člověka před vším.

Naruto si dokázal přiznat to, že pouze Sharingan dokázal zachránit svého uživatele před něčím takovým, jako byla tato doposud neviděná exploze… Bohužel ale dokázala zachránit jenom svého majitele.

„Není to skvělé, Naruto?“ přiběhl k Narutovi energeticky Lee, když už věděl, že nepotřebuje to soustředění, které si vyžádal zezačátku. Naruto se na něj jenom falešně usmál. Ano bylo skvělé, že se alespoň jeden z jeho přátel zachránil, ale jak dokáže lidem vysvětlit, že tohle je jediný dobrý konec, který dneska dostanou? Jednoho ze čtyř?

***

Gai když přiběhl na dohled od místa, odkud vyletěla světlice, už měl chuť radostně možná i vykřiknout něco ve stylu: „Asumo, ty starej pardále, jak jsi tohle dokázal přežít!“ a společně se všemi se tomu zasmát. Na místě ale nebyl žádný Asuma, na místě nebyl žádný Izumo.

Celé to vypadalo jako jeden z těch špatných filmů, které musel občas sledovat za trest, když prohrál sázku s Kakashim. Všude v okolí žádný záchytný bod a jenom dvě postavy mladých mužů stály uprostřed epicentra toho výbuchu. Gai ve svém životě viděl hodně smrtí, hodně utrpení, hodně zmasakrovaných těl, slyšel spoustu nářků, výkřiků bolesti. Co ale věděl stoprocentně, že nikdy neviděl nic takového. Díval se do obličeje dvou chlapců, kteří tu víceméně ani v tomhle věku být neměli a sledoval jejich prázdné výrazy, jako kdyby na to místo někdo vytesal sochy.

„Sasuke? Shikamaru?“ zeptal se Gai opatrně a své jednotce dal jasným povelem příkaz, ať počkají tam, kde stojí. Nebylo na místě, aby se tam všichni nahrnuli, a i možná svými nevyřčenými gesty se ptali, co se stalo.

„Gai-sama,“ podíval se na něj Sasuke a stále jeho tělo odmítalo úplně povolit, furt byl připravený na nějaký boj. Shikamaru jako odpověď jenom kývl, do očí se mu ale nepodíval.

„Jste v pořádku?“ to byla jediná otázka, která byla v tento moment důležitá, ale to člověk zjistí až díky rokům trpkých zkušeností.

„Ano, pane,“ potvrdili oba, více toho ze sebe nějak nedostali.

Gai jenom lehce a téměř nenápadně ukázal povel, že má sem někdo zavolat lékařské shinobi nebo alespoň to, ať jsou připraveni. „Je něco, co tu ještě můžeme udělat?“ nechtěl se Gai zeptat přímo, jestli všichni ostatní jsou po smrti.

„Jsme tu jen my… ostatní… jsou pryč,“ řekl Sasuke to, co každý čekal, ale nikdo nechtěl slyšet.

Mnoho lidí, co přišlo, konečně přijalo to, co tušilo, když zde uvidělo jen ony dva. Nejhůře na tom ale pochopitelně byla Ino a Chōji.

„Tak pojďme domů,“ řekl Gai, „někdo se na vás cestou podívá,“ a jako kdyby to byl rozkaz nebo spíše povel pro jejich těla, oba dva vykročili směrem k nim. Gai měl samozřejmě mnoho otázek, jako nyní už oficiální vedoucí této skupiny měl povinnost zjistit, co se tu stalo… ne ale teď, a ne možná ani dnes.

***

Naruto si pochopitelně vyžádal to, když doběhl společně s ostatními k jeskyni, kde byl shromažďovací bod, aby mohl jednoho ze svých přátel, kteří byli momentálně v umělém spánku, nést. Nikdo samozřejmě nic nenamítal. V tento moment by se nabídl každý z těch, co tu byli. Loajalita bylo to, co většinu shinobi spojovalo. Ale nikdo neprotestoval, když přistoupil Chōji, že ponese do Písečné Shikamara a nikdo neprotestoval, ani když přistoupil on, aby nesl Sasukeho.

Nikdo pochopitelně stále nevěděl, co se tam stalo, ale Narutovi to bylo jedno, Sasuke nějak dokázal zachránit i Shikamara, a to bylo to nejdůležitější. Tušil, že ale oba z nich budou přemítat nad tím, jestli nemohli udělat něco jinak, jestli neměl radši přežít tamten, jestli neměl radši zachránit tamtoho. On věděl, že bude muset udělat všechno, aby při svých přátelích stál a tohle období jim tak nějak pomohl přejít… stejně jako to udělali oni tenkrát pro něj. Ne že by takováto situace dokázala být někdy zapomenuta.

To bylo ale před několika hodinami, teď momentálně byli v Písečné kvůli ukončení mise, Gai-sensei si šel promluvit s Kazekage-sama a s lítostí ji oznámit, že nedokázali zabránit tomu, aby démon nebyl z Gaary vyjmut a také že nemohli přinést zpět jeho tělo. Naruto si ani nedokázal představit, co musí Temari prožívat.

Jedna z nejhorších věcí na světě shinobi bylo posuzování misí, konkrétně co byl úspěch a co neúspěch. Tahle mise byla obojí, alespoň podle některých, někteří jim budou po příchodu domů tleskat nad hlavou, protože zastavili dva členy Akatsuki a nepřišli ‚skoro‘ o nikoho. Pro něj? On nezažil horší neúspěch ve svém životě, šli sem zachránit Gaaru a zabránit vyjmutí démona a místo toho přišli o velitele celé jednotky a Izuma… To to opravdu mohl vidět někdo jako něco jiného než totální propadák?

Z jeho přemýšlení jej ale vytrhl příchod Gai-senseie, který přišel do budovy, kde byla celá jejich jednotka, a i několik lékařů z Písečné, kteří se starali o poslední úrazy a zranění.

„Naruto?“ vyžádal si Gai pozornost.

„Ano?“

„Kazekage-sama si s tebou přeje promluvit,“ řekl jednoduše a ukázal na dveře, kterými přišel.

Naruto polkl otázku ‚proč se mnou?‘ a radši se podíval stále na spícího Sasukeho a Shikamara.

„Budu tu s nimi,“ řekl jednoduše Chōji a on tedy jenom kývnul a vydal se na cestu. Hned za dveřmi se mu lehce poklonil jeho doprovod a společně mlčky zamířili do kanceláře Kazekageho. Netrvalo to ani dlouho nebo možná trvalo a jeho vnímání času se jen trošku zhoršilo. Každopádně, než si v hlavě dokázal promítnout, o čem asi tato debata může být, už mu jeho doprovod tiše naznačoval, jestli může zaklepat. Naruto dal samozřejmě svolení.

„Dále,“ ozvalo se ženským hlasem, který byl samozřejmě netypický na funkci Kageho. Naruto vstoupil dovnitř a uklonil se. „Nechte nás tu o samotě, Kankurō se postará o moji bezpečnost,“ dala příkaz na její ochranku i na toho, co přišel a za chvíli tu Naruto zůstal sám jenom s Temari a Kankurem. „Posaď se… prosím.“

„Co si ode mě přejete, Kazekage-sama,“ zeptal se Naruto, když se tedy posadil.

„Mohu ti něco nabídnout?“ pokračovala v Temari a Naruto za ní uviděl nějaký čaj nebo karafu s vodou.

„Ne děkuji… není nijak chuť, jistě mi rozumíte.“

Temari na to jenom kývla, rozuměla až moc dobře. Pak ale stejně všichni tři ještě několik dlouhých vteřin mlčeli, protože nikdo nevěděl, jak tuto debatu začít a Naruto vlastně ani nevěděl, o čem bude. „Mrzí mě vaše ztráty,“ začala Temari tedy s tímto, „kdybychom odstranili u nás alespoň jednoho z Akatsuki, mohla vaše mise dopadnout úspěšněji.“

„Jedno chytré děvče mi povědělo, že ‚co by kdyby‘ nic nezměnilo,“ vzpomněl si s lehkým úsměvem Naruto, „Asuma a Izumo zemřeli jako hrdinové a Listová si svých hrdinů váží.“

„Naruto, není potřeba této diplomatické řeči,“ snažila se také malinko usmát Temari.

„Tak to není, Kazekage-sama. Asuma-sensei byl můj mentor, bude nám všem chybět, ale vím, že kdyby měl možnost obětovat svůj život, aby kdokoliv z jeho týmu přežil, udělal by to bez nejmenšího rozmyšlení. Věřím, že ať je teď kdekoliv, je tam s úsměvem na rtech, protože alespoň polovina týmu přežila něco, co by nedokázal přežít nikdo jiný.“

„Když jsme se dozvěděli o tom, že Sasori dokázal zabít třetího Kazekageho, který byl u nás ve vesnici uznáván jako nejspíše nejsilnější shinobi, který kdy u nás byl, nedokázali jsme si moc představit, že ten Deidara by mohl být silnější soupeř než někdo jako Sasori,“ pověděl zamyšleně Kankurō.

„A ještě když byl stejně starý jako já,“ dodala trošku zklamaně vůči sobě Temari.

„Dokud se Sasuke nebo Shikamaru neprobudí, mohu vám jenom potvrdit to, že ten boj s ním nebyl až tak nebezpečný a věřím, že by Deidara byl opravdu slabším soupeřem. I proto jsme rozdělili síly, tak jak jsme je rozdělili,“ naznačil Naruto mocnou přesilu proti Sasorimu. „Ale už dávno jsem se naučil to, že když člověk zažene zvíře do kouta, uvidí jeho pravou tvář. Hádám, že to samé byl Deidara a my všichni můžeme děkovat Asuma-senseiovi za to, že Deidaru odvedl, co nejdál od všeho živého, díky jeho rozhodnutí nezemřel ani žádný civilista ani nikdo další z naší společné jednotky.“

Temari jenom kývla, to mrazení po zádech, které jí přepadlo, když Gai vyprávěl o výbuchu, který nespatřil téměř nikdo za svůj život a který se klidně mohl konat uprostřed její vesnice, ani teď neopadlo. „Když jsem se dozvěděla zprávou, že Gaara zemřel, zamyslela jsem se nad tím, co to pro nás znamená,“ pověděla, „myslela jsem, že naše vesnice dokáže zachránit svého vlastního jinchūrikiho, až po této zprávě jsem zjistila, jak jsem se mýlila,“ pokračovala Temari, „z našich třech vesnic jste pouze vy, kteří mají své Jinchūriki. Mlžná stále nemůže najít Utakatu a démon Sanbi se ještě neobjevil.“

„Mám v plánu po návratu do vesnice varovat osobně jak Kamennou, tak Oblačnou, o problémech, které hrozí,“ vzal si Naruto své vlastní pojetí proslovu Temari a souhlasil s ním.

„Nevím, jestli to něčemu pomůže, ale zastavovat tě pochopitelně nebudu. Měla jsem na mysli něco jiného,“ a když se na ní Naruto zvědavě podíval, dodala. „Listová vybudovala jednotku, která má v plánu zastavit Akatsuki, moje vesnice se bude v tomto snažit nabídnout svou ruku, pokud ale neuspěji, a i když uspěji, mám v plánu vytvořit ještě jednu jednotku.“

A jelikož Naruto vytušil, že se má zeptat, tak tak učinil. „A jaký bude její cíl?“

„Tvá ochrana,“ řekla Temari klidně. „Nevím, jak přesně to může fungovat, kolik mi dovolí Hokage-sama, kolik mi dovolíš ty, ale jsi naší hlavní nadějí na to, aby Akatsuki nedokázali sestavit to, co si přejí.“

Naruto chápal, že tato debata je jak o něm, tak i o Fū, ale člověk dokázal chápat, že Temari nerozhazuje s informacemi, o kterých by neměla vědět, protože to, že je Fū Jinchūriki mělo být furt tajemství. „Abych řekl pravdu, také nevím, jak by tohle mělo fungovat,“ přiznat trochu rozpačitě Naruto.

„Je to samozřejmě jenom ve fázi plánování, ale zklamala jsem Gaaru, nemůžu zklamat nikoho dalšího.“

„A navíc, furt ti vděčíme za naše životy,“ přidal se Kankurō.

„Teď máte na starosti ale tisíce jiných,“ poukázal Naruto, „a navíc přiznejme si tohle, jestli někdo z vás dá rozkaz k tomu, aby se nějaká část shinobi starala o bezpečí člena Listové vesnice a ještě navíc mě, bude z toho pohroma. Listová bude viděna jako slabá, že si kupuje ‚eskortní mise‘ od Písečné. Vaše vesnice bude mumlat o tom, že silné jednotky jsou na misi, která vaší vesnici nic nepřinese.“

„Co tedy navrhuješ?“ zeptala se Temari po chvíli, kdy se snažila přijít na to, kde Naruto na všechny tyhle názory chodí.

„Zabít je všechny,“ řekl Naruto klidně s možná i trochu děsivým úšklebkem, „nebude mě mít co ohrožovat, když budou po smrti nebo zavření.“

Kankurō byl první, který mu vrátil podobný úsměv. „S tímhle bude souhlasit každý v naší vesnici,“ a po těchto slovech vstal a došel k Narutovi, nabídnutá ruka neodešla bez povšimnutí.

Naruto nečekal v žádném případě dlouho a nabízenou ruku stiskl. „Pomstíme Gaaru,“ slíbil, „jeho ‚démon‘ byl pro toho mého bratr. Pro vás byl Gaara něco, co si já jako sirotek nedokážu plně představit. Bude tedy v nejlepším zájmu, když se Akatsuki ztratí.“

„Pomohli jste odstranit chybu Písečné, kterou udělala se Sasorim, my budeme připraveni na vaše zavolání, až budeme tuto službu oplatit,“ obešla stůl i Temari a tentokrát to byla ona, kdo natáhla ruku.

Naruto i zde samozřejmě neváhal a ruku stiskl, zde ale neopomněl, se lehce uklonil, jak to bylo požadováno. „Tyto věci každopádně musíte probrat s Hokage-sama.“

„Jsem Kazekage, nemusím nic,“ ušklíbla se na něj Temari, „svá slova ale samozřejmě nabídnu, jestli bude má nabídka přijata, už teď nehraje roli, něco mi říká, že vím tvůj další cíl, abys dostál tomu, v čem jsi už nyní známý.“

Naruto si byl samozřejmě dobře vědom pohledu na meč, který měl, a tak bez problému chápal, kam Temari míří.

„Naše vesnice je stále ponořena do minulosti, nikdo z veteránů neodmítne vyřízení účtu s uživatelem Sharinganu a co mohu slíbit stoprocentně, není mnoho lidí, kteří by nezvedli dobrovolně ruku, až se půjde na Orochimara,“ zamračila se lehce Temari, „jak říkám, budu spolupracovat s Hokagem i Mizukage, kdybys měl ale někdy pocit, že je to teď anebo nikdy… a náhodou ti nechtěl doma nikdo dát povolení, dej vědět.“

Naruto jenom kývnul. „Jsem rád, že jste se stala Kazekage-sama vy,“ bylo ale jediné, co k tomu řekl.

„Vybral jsi správně,“ řekl Temari a neznělo to ani tak arogantně, jak jsi myslel, že to bude znít, „a těch co nesouhlasilo, moc není.“

Naruto jenom kývl a jelikož pochopil, že je tak nějak propuštěn, zamířil pomalu ke dveřím, aby mohl využít toho posledního momentu k té důležité věci, kterou chtěl říct. „Vím, jak to tu funguje, teda alespoň částečně. Gaara jako ochranka bylo něco, co drželo vaše odpůrce na uzdě. Možná, že už Gaara není mezi námi, ale připomeňte lidem, že devět ocasů je více než jeden a každý by měl vědět, kde jsou moje sympatie,“ a s těmito slovy odešel po krátkém úklonu pryč. Tahle diskuze, i když byla velmi nečekaná, byla velmi důležitá a přínosná. Tsunade měla jako vždy pravdu, byl výborný nápad omluvit se Temari a udržovat s ní písemnou komunikaci, protože kdyby tomu tak nebylo, tato debata se vůbec nemusela stát.

***

Cesta domů byla jedna z těch nejhorších, které měl. Všichni chápali, co se stalo a každý se s tím srovnával po svém, někteří si povídali, někteří vzpomínali a někteří se o této misi bavili jako o té, kde dokázali zabít dva členy Akatsuki a nemysleli na ztráty. Nejhorší to bylo pochopitelně pro Sasukeho a Shikamara, kteří několik hodin vzdáleni od Listové, museli Gai-senseiovi říct vše, co se stalo, aby to mohl podat do zprávy a také, aby mohl s plným vědomím události předat všem potřebným upřímnou soustrast.

Sasuke tedy řekl vše, co mohl a co ze sebe dokázal dostat. Slovo Izanagi, ale nepadlo, víceméně ale ani nemuselo. Gai-sensei znal o Sharinganu mnoho věcí, byl přece jenom nejlepší kamarád Kakashiho a tak dokázal vzít to, že je Sharingan zachránil.

Naruto ale věděl, že ať je za toto nebude vinit nikdo jiný, oni dva si své břemeno ponesou celý život a žádná jeho slova tomu nezabrání a možná ani nepomůžou. Ne že by se teda přestal snažit.

Nikdo jim ale z Listové nepřišel na pomoc, kompletní vyléčení proběhlo v Písečné a tak Gai poslal zprávu domů, že není potřeba žádné podpory ani lékařské jednotky, že už to domů dojdou. A ono se i tak stalo, po dlouhých dnech se znovu v dáli objevila zeď Listové, jen ne všichni ji bohužel znovu uvidí.

Pro Naruta nebylo ani překvapení, že za bránou už čekala jeho ‚rodina‘, když ji ale viděl, jeho první reakce bylo podívat se na zem, nechtěl se jim podívat do očí a takových bylo dle jeho názoru mnohem více. Naruto si ani nedokázal představit, jaké to bude, až potkají Kurenai. Možná že bude v té době peklo milostivé a stáhne je dolů.

Gai-sensei prošel jako první a všichni ve strážní boudě pochopili, že oficiální dokumentace počká. Nijū Shōtai přišla, to tam každý poznal a jelikož vedoucí jednotky Asuma Sarutobi s nimi nebyl, nikdo se na nic neptal. Jen se tam lidé postavili na výraz respektu, Nijū Shōtai měla ve vesnici už od založení velkou úctu. Ten, kdo tam byl, měl jistotu, že se potká s nejnebezpečnějšími shinobi, které svět nabízí. Nikdo téměř nevěděl, kdo Akatsuki je, ale tato jednotka byla taková nová ANBU bez masek a lidé, jelikož věděli přesně, ke komu mohou vzhlížet, někteří tak i dělali. Každý shinobi Listové byl ochoten obětovat svůj život za svou vesnici, ale ne každý dobrovolně cvičil proto, aby se stal součástí této prestižní jednotky.

Naruto věděl, co může teď jít dělat, protože slova Gai-sensei mu zněla úplně přesně v hlavě. „Až dojdeme domů, požaduji jenom aby velitelé týmů šli se mnou do kanceláře Hokageho, ostatní možná budou povoláni, tak buďte případně připraveni. Odměna za hlavu členů Akatsuki je velmi vysoká, tudíž zajděte do naší restaurace a jestli cítíte potřebu se pořádně napít, učiňte tak na můj účet. Věřím, že mohu říct za Hokageho-sama, že jestli někdo potřebuje si posedět s nějakým odborníkem a popovídat si o této misi, ať tak učiní, vy ostatní využijte své přátele nebo rodinu. A ti, kteří cítí, že tato jednotka není pro ně, mi mohou dát vypověď osobně nebo ji poslat, nikdo opakuji nikdo, vám to nebude mít za zlé. Všichni jsme na této misi ztratili někoho důležitého a nikdo z nás není stroj, aby toto přešel bez toho, aniž by se nějak změnil. To je vše, rozchod,“ a s těmito slovy je tenkrát propustil, Naruto samozřejmě nebyl vedoucí mise, tudíž nemusel jít do kanceláře Hokageho a tak mohl jít kamkoliv, opít se, popovídat si nebo se bezcílně toulat uličkami Listové. A tak když prošlo branou více než třicet členů jednotky, jíž by členem, tak bez nějakých slov zatočil někam do první ulice, kterou spatřil. Nechtěl teď padnout do náručí Karin, Fū, Matsuri nebo Tayuya, chtěl být sám a věřil, že to ony pochopí.

Když se otočil zpět, uviděl, jak Tayuya objímá zničeného Shikamara a jak jej ostatní holky hledají mezi ostatními, protože kvůli Karin věděly, že tam někde je, a tak si Naruto pohledem vyžádal pozornost Karin a jenom lehce smutně kývl a ona ho pochopila dokonale. To že máš schopnost najít kohokoliv, bohužel neznamená, že vždy tak můžeš udělat, někdy prostě potřebují být lidé sami.

***

Naruto seděl sám na lavičce, když uslyšel, jak se k němu blíží dvoje kroky, a tak lehce vzhlédl, aby spatřil jak Shikamara, tak Sasukeho. Oba měli v ruce zmrzlinu, a aniž by se ho nějak zeptali, každý z nich si sedl vedle něj, jen oba na jinou stranu.

„Ná,“ řekl Shikamaru a odtrhl svou zmrzlinu s dvěma klacíky, a tak dostal jednu půlku a druhou si nechal on sám.

Naruto jenom úsměvem poděkoval a vzal si ji do ruky. „Něco mi říká, že jsem to měl být já, který vás dva vyhledá…“

„Na tom nezáleží,“ promluvil znovu Shikamaru.

„Nejspíše ne,“ připustil Naruto. „Co Ino a Chōji?“

„Byl jsem s nimi doteď,“ vysvětlil Shikamaru, „následně jsem je nechal s rodiči, jsou věci, co ani já nedokážu pořádně vysvětlit, od toho jsou tu otcové a matky.“

„Já byl doma,“ ani nevěděl Sasuke, proč se ozval, když to ale načal, pokračoval, „potkal jsem Shisuie, víš, co mi řekl? Že jsem hrdina a to všechno, že jsme si teď mnohem blíž, když jsme oba použili Izanagi. Kretén.“

Naruto si jenom odfrkl. „Moje nabídka stále platí, můžeš bydlet trvale u nás.“

„Asi tě vezmu za slovo.“

„A co teď?“ zeptal se Naruto až po chvíli a všichni jeho otázku pochopili.

„Měli jsme v plánu jít za Kurenai a Kotetsuem, tak jsme se chtěli zeptat, jestli se přidáš. Následně jsme chtěli připravit pohřeb, je to přece jenom naše práce,“ pokrčil Shikamaru rameny. Měl tak nějak pravdu, Listová pochopitelně měla lidi, kteří se o to starali, ale když zemřel někdo ze shinobi, povětšinou to byl jeho kolega, kamarád, který se o všechno nutné postaral. Listová měla zajímavou myšlenku, že dokud si zemřelého někdo pamatuje, vlastně nikdy nezemřel. A takhle si mohli zemřelého pamatovat navždy, když mu pomohli udělat poslední rozloučení se světem.

„Samozřejmě, počítejte se mnou,“ řekl Naruto a ochutnal zmrzlinu, které mu už stékala po ruce. „Kdyby něco, mohu jim to říct já.“

„To je v pořádku, budu to já,“ vzal na sebe břímě Shikamaru, „je to náš úkol,“ ukázal na sebe a Sasukeho, „a Sasuke už toho udělal více než dost a více než mu budu moct někdy splatit.“

„Jen mít tu sílu udělat toho o trošku více,“ pověděl tiše Sasuke a také ochutnal své zmrzliny.

„Vím, jak se cítíš,“ povzdechl si smutně Shikamaru, „teď máme ale další úkoly, nemůžeme tu jenom pořád sedět a vyčítat si to.“

„Zabít Itachiho,“ souhlasil po svém Sasuke.

„Zbavit se celé Akatsuki,“ doplnil Naruto.

„Ne to přesně co jsem myslel, ale i tohle musíme udělat,“ přidal se Shikamaru, „když už ne kvůli pomstě, tak kvůli předejití dalším ztrátám.“

„Pokusím se ten druhý důvod nalhat… třeba mu někdy i uvěřím,“ zamračil se Sasuke a nikdo k tomu neřekl nic, ono totiž tak nějak nebylo co.

***

Naruto nemohl v žádném případě zapomenout na zoufalství, které musela cítit Kurenai, když padla s pláčem na kolena přímo před nimi. Nebylo to vůbec nic lehkého, dojít za člověkem, ke kterému svým způsobem vzhlížíš a do očí mu říct, že jeho milovaný se už domů nikdy nevrátí, a přesto to Shikamaru dokázal. Bylo to možná i několik hodin, sám nevěděl, jak rychle čas plynul v těchto chvílích, ale seděli tam oni tří s Kurenai a odpovídali ji na otázky, které si přála slyšet. V tu stejnou dobu se i dozvěděli to, že Kurenai je těhotná, v prvních měsících, ale těhotná. Naruto nevěděl, co přesně má cítit, jestli radost nad tím, že Asumův odkaz bude žít dál nebo smutek nad tím, že dotyčný nebo dotyčná nikdy nepozná svého otce.

Setkání s Kotetsu nebylo o nic lepší, ani jeho mysl nedokázala pobrat to, že jeho nejlepší kamarád, se kterým trávil veškerý volný a někdy i pracovní čas, se už nevrátí. I pro něho tam nějaký čas pobyli a vyprávěli mu to, co chtěl slyšet.

Pak už zbýval jenom prostor pro to, aby se přidali k celé jednotce, která měla úkol dát všem vědět, kdy se bude konat pohřeb. Člověk prostě v těchto časech potřeboval úděl a smysl života.

Naruto si pamatoval na svá slova, které pronesl na hromadném pohřbu shinobi a civilistů, kteří zemřeli po invazi Zvučné a Orochimara, že už nenechá nikoho důležitého zemřít a hle… zde byl a zde stál. Bylo skoro až od života drzé, že tak brzo, co musel svým blízkým dělat podporu, se to celé opakovalo, tentokrát ale zemřel jeho občasný sensei a známý, ne jenom neznámé tváře za neznámými jmény.

Bylo to příšerné znovu sledovat to, jak vyhasli životy lidí, kteří měli mnoho, co na ně doma čekalo. O nic hezčí nebylo sledovat smutné a zraněné tváře jeho přátel a známých. Pohřeb Asuma Sarutobi byl bezesporu jeden z nejplnějších, každý shinobi Listové znal Asumu-sensei a každý jej chtěl vyprovodit na jeho poslední cestě.

Jedna z nejsmutnějších věcí, co ale spatřil, byl pohled na tři lidi. Kurenai byla první, její černé oblečení a její ruce, které i přes třes držely květiny, ukazovaly, co všechno člověk může sebrat jednou technikou. Byla ale silná, její tvář nelemovaly žádné slzy, to Konohamaru byl opačný příklad, celý pohřeb probrečel a jeho oporu mu dělal Hokage, který právě znovu poznal to, jaký je život hajzl. Jako Hokage přežil svého nástupce a nyní přežil i svého syna, neexistovalo na tomto světě nic horšího, než být rodič a nemít možnost zachránit své dítě, a ještě když jej ohrožuješ tím, že jej na takové mise posíláš. Hokage a jakýkoliv jiný Kage museli dělat velké oběti pokaždé, když svůj tým někam poslali, ale když ti přijde zpráva, že to nepřežil tvůj vlastní syn, musí v tobě zemřít kus tvého já. I to byl jeden z důvodů, proč by tuto pozici nechtěl vzít, nedokázal by žít sám se sebou, kdyby někam poslal někoho ze své rodiny a ten se už nevrátil. Profese Hokageho patřila někomu jinému, to věděl moc dobře a on bude radši ten, co udělá vše, aby ochránil své blízké na misích, administrativu a plánování nechá těm, kteří se na to hodí více.