Kapitola osmá - První den
Harry Potter and Pactum Purgamen
Vzbudil se někdy ráno, protože slunce už svítilo do ošetřovny, takže vstal, nazul si boty a vydal se za Pomfreyovou. Když ji uviděl, spustil.
„Proč jste mě uspala? Vždyť mi bylo dobře.“
„Vy se cítíte dobře vždycky, a pak tu týden ležíte s velkými zraněními, takhle jste se vyléčil a můžete jít na hodinu,“ pověděla naštvaným hlasem, jako pokaždé, když se s ní hádal.
„Ale prošvihl jsem zahajovací večeři,“ argumentoval.
„Taky jste se tam ale mohl zhroutit, mohl jsem mít ještě nějaké zranění nebo otřes mozku, to vás nenapadlo? Kdybyste aspoň řekl, kde se vám to stalo, takhle jsem musela předpokládat, že mi zase neříkáte všechno a teď běžte, mám tu ještě spoustu práce,“ vyháněla ho ven.
Podíval se, co myslela tou prací a všiml si ještě jedné obsazené postele, která byla zakryta a tak nemohl poznat, kdo je pacient.
„Madam Pomfreyová, kdo tam leží?“ ukázal na obsazenou postel.
„Váš kamarád Ronald Weasley, se včera dotknul nějakého zakletého předmětu a dostal svědící vyrážku, kterou si rozškrabal, a tak s tím přišel,“ pověděla léčitelka, protože si myslela, že jeho kamarád může vědět, co s ním je.
„Aha děkuju,“ snažil se zamaskovat smích, a tak rychle odešel z ošetřovny a tam se rozesmál, pak šel cestou do nebelvírském věže s výbornou náladou, že jeho kletba na kufru zafungovala, ale stejně doufal, že se tam nedostal, snad ho ta kletba odradila.
Přišel k obrazu buclaté dámy, ale zjistil, že neví heslo a je brzy ráno, aby mu někdo přišel otevřít, nevěděl za kým jít a za Brumbálem by nešel ani náhodou.
Vyzkoušel na buclatou dámu nějaká dřívější hesla, ale žádné nezabralo, kufr tu taky neměl, takže se otočil a vydal se do kuchyně, protože na snídani bylo ještě brzo, když vešel dovnitř, otočili se na něj všichni skřítci.
„Pan Harry se přišel podívat na Dobbyho?“ zeptal se udiveně skřítek.
„Jo, protože nevím heslo od společenské místnosti a je dost brzo, abych někam šel, proto jsem přišel sem,“ odpověděl Dobbymu.
„Skřítci vám donesou snídani a Dobby se půjde podívat do nebelvírské věže, jestli je někdo vzhůru,“ navrhl skřítek.
„Díky Dobby,“ poděkoval a skřítek se okamžitě přemístil, ale toho si přestal všímat, protože se před ním objevilo jídlo, a tak s komickým divadlem pobíhajících skřítků snědl vše, co mu naložili na talíř, včetně dobrého zákusku a za chvíli potom se přemístil Dobby.
„Nikdo vzhůru nebyl, ale Dobby vzbudil slečnu Grangerovou a ta říkala, že otevře tomu, kdo zapomněl heslo, asi neví, že jste to vy, protože jinak by tak ochotně nevstala,“ pověděl skřítek.
„To máš pravdu, kvůli mně by určitě nevylezla z postele,“ odsouhlasil Dobbymu, protože jedinému Dobbymu se svěřoval s problémy s přáteli, protože skřítek byl nezávazný posluchač a on potřeboval někomu všechno říct.
„Asi bychom měli jít, aby slečna Grangerová nečekala dlouho,“ pověděl skřítek.
„Máš pravdu, půjdeš se mnou?“ zeptal se, když vstával od stolu.
„Dobby půjde,“ vyhrkl skřítek a společně vyšli na chodbu směrem k nebelvírské věži.
Cestou Dobbymu pověděl o napadení smrtijedy a také, že jednoho chytili. Také mu řekl, že strávil celou noc na ošetřovně. Dobby mu zase vyprávěl, co bylo dobrého k večeři a o co přišel, takhle společně došli až k buclaté dámě, která zase chtěla heslo a tak se Dobby přemístil a za chvíli se buclatá dáma otevřela a za ní stála Hermiona a Dobby.
„To jsem si mohla myslet, že to budeš ty,“ řekla naštvaně s rukama v bok.
„Na Santu je ještě brzo,“ odsekl a vstoupil dovnitř.
„Pán se snaží být vtipný, ale moc mu to nejde,“ pověděla stále s rukama v bok.
„Paní se snaží být nepříjemná a daří se jí to převelice,“ odpověděl ji a otočil se na Dobbyho.
„Díky Dobby, máš to u mě, po večerce se když tak zastavím a můžeme pokračovat v našem rozhovoru dál,“ poděkoval Dobbymu a to další dodal, jenom pro to, aby naštval Hermionu.
„Jistě pane Harry, aby Dobby nezapomněl, Krátura vzkazuje, že se máte podívat, jak zničit to,“ pověděl tak neurčitě Dobby, že to mohl pochopit jenom on.
„Pokusím se, měj se Dobby,“ rozloučil se s Dobbym, který se přemístil pryč a nevšímajíc si Hermiony, se vydal k nástěnce, kde visely různé zprávy a jedna z nich byla, aby navštívil profesorku McGonagallovou.
„Děláš si ze skřítka služku?“ zeptala se za ním nevěřícně Hermiona.
„Ne, oni mi slouží dobrovolně,“ odpověděl, ale pak si vzpomněl, čím by ji mohl naštvat a dodal: „třeba Krátura mi složil slib oddanosti, že mi bude sloužit dokonce života, a když budu chtít tak třeba i obětuje svůj život.
„Jsi odporný,“ řekla Hermiona znechuceně a slyšel, jak kráčí někam pryč.
„Takových je v této skoro prázdné místnosti více a nejenom tady, jeden se válí dokonce na ošetřovně, poté co zkoušel vykrást můj kufr. Doufám, že ho ty puchýře sežerou,“ řekl dostatečně nahlas, aby ho slyšela a pak uslyšel jenom třísknutí dveřmi.
Když zjistil, že je v celé místnosti sám, tak vytáhl z hábitu medailon a vzpomněl si na Kráturova slova: „Je prolezlý černou magií, je to viteál,“ po chvíli, co se na něj koukal, si potichu řekl: „To jsem takový, kvůli tobě? Jestli je to tak, tak bych tě měl opravdu, co nejdřív zničit, ale nejdřív si vychutnám svoji pomstu, na některých určitých lidech.“
Pak ho zandal pod hábit a vydal se do svého pokoje, šel potichu, aby nikoho nevzbudil a odklel kufr, vyndal z něho čistý hábit, a pak si vzpomněl, že vlastně neví, co má za hodiny.
Znovu tedy zaklel kufr a hodil ho na svou postel a zatáhl závěs, s knihami v ruce se vydal do společenské místnosti, a odtud směřoval ke kabinetu profesorky McGonagallové.
Zaťukal na dveře, a když se ozvalo dále, vstoupil.
„Takže jste konečně přišel, pane Pottere. Propříště, když chcete strávit první noc na ošetřovně, chci to vědět, rozumíte?“ velice příjemně ho uvítala ve svém kabinetě.
„Ano paní profesorko,“ odpověděl mrzutě a vyčkával.
„Tenhle tón si vyprošuji, mám tu pro vás rozvrh, chcete být zaklínač, co chcete studovat pokročile?“ zeptala se stále svým nepříjemným tónem.
„Obranu proti černé magii, kouzelné formule a přeměňování,“ vyjmenovával předměty, které ho jako jediné zaujali.
„Dobrá, vzhledem k vašim známkám, které jste měl na NKÚ, můžete tyto předměty studovat a pokračovat na zaklínače,“ řekla profesorka, když něco zapisovala do notesu.
„Ještě aby ne,“ řekl potichu, ale profesorka stejně nadzvedla hlavu.
„Tady máte rozvrh, pane Pottere a doufám, že se nebude opakovat vaše nepřítomnost na důležitých večeřích,“ ukončila rozhovor a podala mu rozvrh hodin.
„Nebude,“ řekl a s tichým rozloučením odešel.
„Myslel jsem si, že bude na mě nepříjemná kvůli Brumbálovi, ale tohle jsem nečekal,“ zamyslel se nad tím, proč zrovna ona je proti němu, ale na nic bohužel nepřišel, a tak se vydal zpátky do společenské místnosti, odkud vyběhl schody do pokoje a vzal si z kufru věci podle rozvrhu.
Když už bylo dostatek hodin, tak se vydal před učebnu kouzelných formulí, kde už čekalo několik studentů, a tak se opřel o zeď daleko od nich a také čekal. Poté co přišli všichni kromě Rona, otevřel malý profesor Kratiknot dveře a pustil je dovnitř. Sedl si do první lavice, aby mohl poslouchat výklad, protože když začal studovat Zaklínače, byl tohle nejdůležitější předmět.
„Vítejte studenti v novém školním roce, jsem rád, že vás tu vidím v plném počtu,“ říkal profesor Kratiknot stojící na knihách, ale pak se zarazil a přejel pohledem po celé třídě a zeptal se: „kde je pan Weasley?“
„Na ošetřovně pane profesore,“ vykřikla za ním Hermiona.
„Copak se mu stalo?“ zeptal se zaujatě profesor.
Ale než stihla odpovědět Hermiona, řekl on sám.
„Strkal svůj nos tam, kam neměl, a tak se mu dostalo řádného trestu, příště se aspoň naučí nekrást.“
„To mi musíte vysvětlit,“ pověděl svým pisklavým hlasem profesor.
„Pokoušel se otevřít můj kufr, a tak ho postihla bodláková kletba umístěná jako past při otevření, není nebezpečná, ale je pěkně nepříjemná, ale svůj majetek si musím chránit,“ odpověděl profesorovi a usmíval se nad tím klidem, který byl ve třídě.
„Měl bych vám strhnout body, pane Pottere, ale protože studujete na zaklínače, tak to neudělám, protože jsem rád, že cvičíte zaklínání i mimo hodiny. Stavte se za mnou po hodině,“ ukončil rozhovor profesor Kratiknot, a pak se usmál a jako kdyby se nic nestalo, pokračoval s uvítáním, a pak teprve začal hodinu, která byla spíše opakovací.
Další hodina byla taktéž opakovací, ale chtěl si dokázat, že ví všechno a tak pozorně poslouchal, když hodina skončila a všichni se začali balit, on zůstal sedět a poklepával prsty na stole, až teprve všichni odešli, tak přistoupil k učitelskému stolu.
„Pan Pottere, přišel mi velmi zajímavý dopis,“ začal profesor.
„Dopis pane profesore?“ zeptal se nechápavě.
„Ano, poslal mi ho můj známý z ministerstva, dělal s vámi zkoušky NKÚ,“ vysvětlil profesor.
„Jistě, už vím, říkal, že vám napíše,“ odpověděl profesorovi.
„Ten dopis mě velice zaujal, popisuje vás tam jako velmi nadějného studenta, kterému se mám plně věnovat, že nemáte zas tak velké znalosti kouzel, ale máte dobré nápady a že jste dokonce převezl zkoušející.“
„Myslím, že ten pán přehání,“ zkonstatoval, poté co si to vyslechl.
„Ale to určitě ne, vždy mi říkal objektivní názory na studenty a mezi námi, už pár let nenapsal takovou chválu. Rád bych viděl, čím jste ho tak uchvátil, mohl byste mi to ukázat?“ zeptal se profesor a v jeho hlase bylo slyšet, jak se těší, až to uvidí.
„Jestli si to přejete,“ řekl a pomalu šel za malým profesorem Kratiknotem, který ho přivedl k jedné truhle.
„Ukažte mi to, co jste předvedl u zkoušek, budu se koukat, a když tak vám poradím.“
Stoupl si před truhlu a začal dělat úplně vše, co si pamatoval, někde ho profesor pochválil za nápad, někde mu poradil, jak kouzlo lépe umístit nebo jaké tam dát jiné, a tak asi po necelých pěti minutách skončil.
„Výborně pane Pottere, i když jsem viděl, co jste dělal, stejně by mi zabralo o mnoho více minut, to odstraňovat. Dostanete za V jako svoji první známku a byl bych rád, kdybyste za mnou přišel po škole, pokusím se vás seznámit s účinnějšími metodami. Nyní běžte, jelikož byly dvě hodiny spojené, možná nepřijdete ani pozdě a kdyby náhodou jo, tak vás omlouvám,“ pověděl profesor a rozloučil se s ním.
„Tak teda po škole, pane profesore. Nahledanou,“ rozloučil se také, sbalil si věci a rychlejší chůzí se vydal do učebny přeměňování, která byla zavřená, a tak předpokládal, že přišel pozdě.
Potichu zaťukal a vstoupil dovnitř a všichni se na něj otočili, ale to nevnímal a vydal se k volnému místu úplně vzadu.
„Pane Pottere, myslíte si, že když jste dostal za V z přeměňování, tak na něj nemusíte chodit?“ zeptala se ostře profesorka McGonagallová.
„Kdybych si tohle myslel, tak bych nechodil na žádné hodiny. Byl jsem u pana profesora Kratiknota, který se rozhodl, že mi dá hodiny navíc, asi ho zaujali moje schopnosti,“ odpověděl tak, aby ho slyšela celá třída.
„Na mě neuděláte dojem, pane Pottere, ani vašimi zkouškami z NKÚ, které se vám zázračně podařili, a s panem Kratiknotem si promluvím, ale když jste mi připomněl, že máte za vynikající, předveďte nám nějakou kombinovanou přeměnu,“ přikázala profesorka.
Přemýšlel, co dokáže, protože i když se přeměňování učil, tak moc kombinovaných přeměn se neučil, ale pak si vzpomněl na jednu pěknou a vyndal si z tašky pergamen, který si položil na stůl a nejdříve ho přeměnil na mnohem větší pergamen, který kouzlem rozřízl na dvě půlky a z jedné udělal poupě a z druhé stonek, pak to spojil dohromady a udělal z toho opravdovou růži, kterou si vzal do ruky a přičichl k ní a s úsměvem ji položil na stůl.
Profesorka McGonagallová přišla k němu ke stolu a růži přeměnila opět do pergamenu a odešla zpátky ke svému stolu a řekla: „Tak, když už jsme tu všichni, můžeme začít,“ pak už jenom přišla další hodina opakování.
Po této hodině šel na oběd, kde byl skoro sám, protože ostatní měli předměty a on měl dneska jenom tři hodiny, a pak volno. Sedl si ke skoro prázdnému nebelvírskému stolu a v klidu jedl, jediné čeho si všiml, že vstal profesor Křiklan a pomalu, jak mu jeho břicho dovolovalo, se vydal k němu.
„Pane Pottere?“ zeptal se, když stál před ním a on se otočil a začal mu věnovat plnou pozornost.
„Dočetl jsem se, že nepokračujete v pokročilých lektvarech jako vaše matka, mohu se zeptat proč?“
„Protože už nejsou potřebné pro moje povolání a navíc, byl jsem v nich dost slabý,“ odpověděl popravdě.
„Vaše výsledky NKÚ vypovídají něco jiného,“ řekl profesor.
„To bylo víceméně štěstí,“ vysvětlil s úsměvem, když si vzpomněl na svůj úkol.
„Byl bych rád, kdybyste stejně přišel alespoň na první hodinu, chci vědět, co ve vás je. Třeba ve vás najdu skryté umění, které máte po matce, když vás tu nebude bavit nebo prostě to nebudete zvládat, nemusíte na další hodiny chodit, co vy na to?“ navrhnul profesor Křiklan.
„Jestli v té době nemám nějakou hodinu, tak přijdu,“ odpověděl, protože vyzkoušet se má všechno.
„Pokročilá hodina začíná příští hodinu a zkontroloval jsem si, že máte volno.“
„Dobrá, přijdu, ale nemám sebou žádné věci,“ pověděl svoji situaci.
„Připravím pro vás učebnici a ostatní věci, tak zatím Harry, uvidíme se na hodině,“ řekl profesor a opět pomalu se vydal pryč z místnosti.
„Tohle snad nejsem já, dobrovolně se hlásím do lektvarů,“ pomyslel si a dojedl svoji nandanou porci.
Jak slíbil, čekal u neoblíbené učebny lektvarů. Nyní ale dobrovolně, což bylo na tom právě to nejdivnější. Nikdo se na něj divně nedíval, asi očekávali, že tu má být. Jedině kdo se o něj zajímal, byla Hermiona, která na něj koukala stylem, že by se na něj rozkřičela.
Dveře se otevřely a profesor Křiklan usměvavě pouštěl žáky dovnitř a na něj obzvlášť mrknul, nadechl se krásné vůně, která vycházela odevšad z celé místnosti, která byla zabarvena do zelena, a musel přiznat, že takhle pěkně nikdy tato místnost nevypadala.
„Harry, vezmi si vše, co potřebuješ ze skříně, jsou tam váhy, kotlík i kniha,“ řekl ještě směrem k němu profesor, než se vydal za katedru.
Zakýval hlavou, i když nebylo třeba a otevřel skříň, kde byly dvě knížky lektvarů, a tak každou z nich otevřel, aby zkontroloval, která byla v lepším stavu, avšak v té druhé našel spousty vepsaných informací, a tak si řekl, že by mu to mohlo pomoci. Vzal si jí, sebral ještě všechno potřebné, a pak si prohlédl osazenstvo u stolů. Čtyři ze Zmijozelu stáli u jednoho stolu a čtyři z Havraspáru u druhého, třetí obsadila Hermiona s Erniem a ještě určitě drželi místo u stolu Ronovi, takže si povzdechl a sednul si sám ke stolu, kde byl bublající kotlík, kterého když se nadechl, cítil vůni trávy a moře. Připomnělo mu to prázdniny u jeho sídla, také tam ucítil vůni dřeva, a pak ještě něčeho, co nedokázal identifikovat, ale vonělo to překrásně, a tak měl chuť, to celé vypít, ale udržel se. Teprve tehdy, když si všichni vyndali věci na stůl, začal profesor Křiklan hodinu.
„Vítejte na pokročilých lektvarech studenti. Pro ty, co stále nevědí nebo nebyli na zahajovací večeři, jsem Horacio Křiklan a tuto práci jsem vzal po profesoru Snapeovi. Jelikož by zde měli být studenti, kteří lektvary velmi dobře ovládají, tak rovnou přikročíme k něčemu užitečnému, jako je třeba poznání následujících lektvarů, které jednou budete moct sami udělat,“ pověděl profesor a stále se na něj usmíval, jako kdyby byl nějaký poklad nebo jeho oblíbené jídlo, ale stejně mu úsměv oplatil.
„Tak kdopak mi řekne, co za lektvar je zde na stole?“ zeptal se profesor a ukázal na stůl, kde seděli zmijozelští.
Jen tak se pokoušel nahnout, aby něco viděl, ale neviděl skoro nic a stejně se ihned přihlásila Hermiona, takže se ani nepokoušel tipovat.
„Ano slečno?“ oslovil profesor Hermionu.
„To je Veritasérum, sérum pravdy,“ vyhrkla ze sebe, co nejrychleji, aby ji náhodou někdo nepředběhl.
„Správně slečno,“ řekl tak, aby mu prozradila svoje jméno.
„Grangerová Hermiona,“ dodala ihned.
„Takže, kdo ví, co je na tomto stole,“ ukázal na další stůl, kde seděli studenti Havraspáru.
Hermiona se zase ihned přihlásila, ale to už tak nenechal být, a když lektvar poznal, líně zvedl ruku taky.
„Harry?“
„To je mnoholičný lektvar, dokáže člověka změnit v někoho jiného a dokonce dokáže změnit člověka i ve zvíře, například kočku,“ pronesl s takovým zalíbením, že dokonce viděl Hermioniny tváře zalité studem, když řekl svůj příklad.
„Říkáte kočka? O tom jsem nikdy neslyšel, ale je to možné, to musím někdy vyzkoušet, deset bodů pro Nebelvír, určitě také poznáte to, co máte na stole,“ řekl přesvědčeně profesor.
Nevnímal zvednutou ruku Hermiony, která se teď už tvářila naštvaně, a znovu se nadechl té krásné vůně.
„Podle toho, že mi to voní podle toho, co mám rád, bych to tipoval na nějaký lektvar lásky,“ řekl, a když o tom pak přemýšlel, znělo mu to správně.
„Správně a jméno?“ zeptal se profesor, celé třídy a musel vyvolat Hermionu.
„Tak teda zase vy,“ řekl potěšeně profesor.
„Amortentia,“ vykřikla Hermiona, a když profesor nepokračoval, dodala: „nejsilnější lektvar lásky.“
„Výborně, tak nám řekněte, podle čeho jste to poznala vy, Harry řekl podle vůně, která je správně, ale má více znaků,“
„Podle perleťové barvy a páry,“ pověděla jistě Hermiona.
„Výborně slečno, dokonalé vyjmenování,“ řekl profesor ohromeně, „nejste náhodou příbuzná s panem Grangerem, který založil spolek lektvaristů?“
„To asi ne, moji rodiče jsou mudlové,“ odpověděla Hermiona.
To se ale začali smát Zabini s Malfoyem a potichu si říkat mudlovská šmejdka.
„Mudla? Harry měl si asi pravdu, že i děti od mudlů můžou, dosáhnou výborných výsledků,“ řekl směrem k němu.
„Neměl jsem důvod vám lhát, pane profesore,“ odpověděl pokojně a nevnímal překvapený pohled od Hermiony.
„Umí něco, protože je to mudlovská šprtka,“ vykřikl vzadu Malfoy.
„Tak si aspoň nemusí kupovat učitele za tátovy peníze, jé promiň, já zapomněl, tvůj táta obývá krásnou celu v Azkabanu, jak já mohl zapomenout, když jsem ho tam dostal, taková amatérská chyba,“ hrál divadlo, aby naštval Malfoye, což se mu podařilo.
Malfoy chtěl asi něco odseknout, ale slovo si vzal opět profesor, jako kdyby nic neslyšel, ale mrknul na něj.
„Abych nezapomněl, dvacet bodů slečno Grangerová a deset bodů pro tebe Harry,“ rozhodl potěšeně profesor a pokračoval v lekci.
„Lektvar lásky nevytváří skutečnou lásku, ale jakési poblouznění a nedoporučuji ho zkoušet, ale teď, co je toto za lektvar?“ zeptal se znovu.
Jelikož nezvedla ruku ani Hermiona, tak se ani nesnažil tipovat a počkal si na odpověď.
„Toto je nejcennější lektvar zde, takzvaný Felix Felicis, víte někdo, co to je? Harry?“ zeptal se profesor jeho a on mohl jenom domýšlet, co to může být a pak si vzpomněl, že v jedné knize byl překlad slovo Felix a stálo tam štěstí.
„Lektvar štěstí pane?“ řekl tak, že bylo opravdu poznat, že je to tip.
„Ne tak úplně správně, ale dostačující odpověď,“ usmál se na něj a vyvolal Hermionu.
„Je to tekuté štěstí, lektvar, který vám po určitou dobu mění veškeré snažení v úspěch,“ říkala Hermiona vzrušeně.
„Správně, tekuté štěstí, úžasný lektvar, kdo dneska uspěje, dostane ho jako odměnu,“ tato slova donutila každého dávat ohromný pozor, dokonce i Malfoye a to bylo velice neobvyklé.
„Kdo dokáže udělat nejlepší Doušek živé smrti, dostane tekuté štěstí. Popis je na straně deset, tak honem, štěstí na vás čeká,“ popohnal a všichni začali něco dělat.
Otevřel knihu na poslední straně, kde bylo napsáno: „Kniha je majetkem Prince dvojí krve.“
„Tak se ukaž princi, doufám, že si byl dobrý,“ řekl a otevřel na straně deset, kde bylo vše popsané důkladně, a tak si došel pro přísady a přesně podle rad, neznámého prince, začal dělat lektvar. Byl rád, že mu po všech krocích vychází stejná barva, jaká byla na obrázku, a když domíchal lektvar, vzniklo mu něco, co opravdu vypadalo jako Doušek živé smrti. Jelikož to měl první, protože se držel přesného návodu, tak ztlumil oheň a vyčkával.
Profesor za chvíli ukončil míchání a začal si prohlížet jednotlivé lektvary. Vzhledem k tomu, že stál zády k němu a neříkal nic, nemohl poznat, co si o jakém lektvaru myslí.
Když k němu profesor přišel, nadšeně zvolal: „Tak máme tu vítěze, Harry jak jsem předpokládal, geny po matce se nezapřou, tohle je bezchybný příklad, prosím vezměte si svoji cenu,“ pak se stále na něj usmíval a ukončil hodinu.
Viděl, jak něco říká Zabinimu, a pak se otočil na něj, „Harry, zůstaň tady se slečnou Grangerovou, chci vám něco říct,“ Hermiona při jejím jméně, zbystřila a přestala se balit.
Když všichni odešli tak se k nim otočil, vzhledem k tomu, že každý stáli u jiné stolu, musel stát od nich dál, aby je měl oba před sebou.
„Jsem překvapen vašimi znalostmi, znalostmi vás obou, Harry u tebe se to dalo předpokládat, bezchybné NKÚ a geny po vaší úžasné matce, ale od vás jsem to nečekal, slečno. Je vidět, že úsudek Harryho byl bezchybný a opravdu jste velmi chytrá,“ ignoroval rozpaky Hermiony a pokračoval: „Vždy, když jsem tu učil, měl jsem tu klub, kde jsem poznával nejchytřejší z vás, byl bych rád, kdybyste tam přišli oba dva a pokud možno společně.“
„Ne,“ vyhrkla rychle Hermiona
„Pochybuji, že se tohle stane, to už je větší pravděpodobnost, že půjde s někým ze Zmijozelu,“ pověděl neurčitě.
„Opravdu byste nepřekousli nenávist? Nuže dobrá, ale stejně přijďte,“ řekl smutně profesor, ale hned se zase začal usmívat.
„Jo, Harry abych nezapomněl, tak co říkáš na moji nabídku?“
„Dobrá, pane profesore, tak já si ty lektvary nechám zapsat, třeba se mi budou hodit, i když nejsem v nich nějak dobrý, nedělejte si velké iluze,“ souhlasil zdráhavě, ale třeba pomocí knihy prince, dokáže všechno.
„Hloupost, když tak se můžete zeptat mě nebo zde slečny Grangerové, je u vás blíž, než je můj kabinet nebo nesouhlasíte, slečno?“ zeptal se Hermiony, která už chtěla odejít.
„Pokusím se pomoci,“ odpověděla odevzdaně a dala dostatečný důraz na to, že se jí do toho nechce.
„Tak tedy nashledanou a čekejte na pozvánky!“ rozloučil se profesor a on tak mohl několik vteřin po Hermioně odejít.
Jenže stejně na něj čekala opřená o zeď, a tak se ji rozhodl ignorovat a šel pryč.
„Dostal si profesory pod Imperius? Nebo si je podplatil?“ vykřikla za ním.
„Ne, vyhrožuji jim Avadou,“ odsekl a pokračoval dál cestou.
„Není možný, aby si toho tolik věděl a udělal nejlepší lektvar, určitě podvádíš a já jako prefekt na to musím dohlížet,“ spustila znovu Hermiona.
Prudce zastavil a vztekle se otočil.
„Všechno se mění, budeš si muset zvyknout, že teď už nebudeš možná nejlepší, sice se přes to tvoje svědomí nepřenese, ale to je mi jedno. Nevím, proč se tady se mnou bavíš, určitě máš něco lepšího na práci, než se bavit s aristokratickým parchantem a někým, kdo chtěl nechat vyhodit ředitele,“ oslovení řekl v uvozovkách, které prováděl prsty, přímo před jejím obličejem.
„Neslyšel jsi? Jsem Prefektka a taky,“ chtěla pokračovat, ale přerušil ji: „Všiml jsem si, nemusíš mi to pořád říkat.“
„Jsem prefektka a taky máme spolu jít do toho klubu,“ pokračovala naštvaně, že ji přerušil.
Chvíli na ni koukal překvapeně, ale pak se sebral, „Sama si byla proti, tak proč to tady rozebíráš, určitě to Křiklan přežije.“
„To, že si ty nevážíš učitelů, neznamená, že já je nebudu poslouchat a to že tam nechci jít s tebou, neznamená, že zklamu přání svého učitele,“ pověděla přísně a při prvních pár slovech na něj mířila prstem.
„Já zapomněl, pro učitele se přetrhnu,“ imitoval její slova a pak tedy odevzdaně dodal: „Budiž, půjdu tam s tebou,“ poté se znovu otočil a šel směrem k velké síní, i když měl v kufru kouzelný talíř.
„Však zjistím, že si nějak podváděl,“ řekla ještě za ním Hermiona, ale už za ním nešla.
„Mně podvody nevadí, jestli mě vyhodí za ně nebo za to, že jsem se na Brumbála špatně podíval a o prázdninách jsem ho zažaloval, tak je to vlastně jedno,“ odpověděl bez otočení a zahnul za uličku, kde už v poklidu došel do velké síně.
Neměl ani pořádný hlad, takže se spíš v tom nimral a snědl jenom moučník, pak tedy vstal a šel do společenské místnosti, kde i když bylo dost lidí, na jeho místo si nikdo nesedl, takže se tam pohodlně roztáhl.
Vyrušil ho až nějaký malý klučina, který mu nervózně zatahal za hábit a tak se na něj přívětivě usmál, když zjistil, že je to jenom prvák.
„Mamka po mně chtěla, abych od vás dostal autogram. Ona sbírá podpisy slavných a vy jste podle ní, ohromně slavný,“ dostal konečně ze sebe prvák a po těchto slovech byl v celé společenské místnosti klid a všichni vyčkávali nebo nevěřícně koukali.
„Jistě, kam to mám podepsat a co tam mám napsat?“ zeptal se přívětivě, i když si připadal divně.
„Prosím zde, napište tam s věnováním Harry Potter,“ vyhrkl nadšeně prvák a podal mu nějaký vyzdobený pergamen.
Vzal tedy nabízený brk a krásně tam napsal s věnováním, a pak se podepsal, musel se pochválit za krasopis. Ještě na to fouknul, aby to zaschlo a dal to zpátky veselému prvňákovi, který poděkoval a odběhl. On se tedy znovu otočil ke krbu, i když mu zima nebyla.
Za necelou hodinu se asi po šesté otevřel portrét a z něho vstoupil Ron, který k jeho zklamání vypadal už normálně.
Všichni se s ním zdravili a povídali si, ale pak se postavil skoro do pozoru a nahlas pronesl: „Profesorka McGonagallová mě zvolila kapitánem famfrpálového týmu, takže kdo chce, příští týden budou zkoušky na jednotlivá místa kromě chytače, kterým se stává moje sestra.“
Pak se ozvalo nadšené zvolání a chvála ze strany Levandule Brownové, která říkala jak je skvělý a že se na to hodí nejlépe. To ale neposlouchal a zase se začal věnovat hýbajícím plamínkům v krbu a sliboval další pomstu Ronovi, že ho vyhodil z týmu, i když stále má naději jako odražeč, ale radši se zvedl a šel za profesorem Kratiknotem, jak slíbil.
„Pottere, za tu kletbu mi zaplatíš,“ vykřikl Ron, dřív než stačil odejít.
„Klidně, kolik chceš? Peněž mám dost, i když tobě by stačil i galeon, třeba by sis mohl koupit kapesníky místo Fredových trenýrek, do kterých smrkáš teď,“ odpověděl slušně, a když dořekl vše, co měl na srdci, odešel pryč.
Poté, co došel ke kabinetu profesora Kratiknota, který byl otevřen, ale stejně zaklepal a počkal si na „Dále.“
„Pane Profesore, mohu?“ zeptal se pro jistotu.
„Jistě, očekával jsem vás déle, ale to je jedno. Pojďte a posaďte se,“ pozval ho a ukázal na stůl v první lavici.
„Co se budeme učit?“ zeptal se zvědavě.
„Dnešní hodina bude spíše informativní, nejdříve vám chci do rozvrhu napsat hodiny Zaklínačství, které budete mít skoro každý den, několikrát, dále vám chci navrhnout průběžně tyto setkání, kdykoliv budete mít čas,“ řekl profesor Kratiknot.
„Jistě pane,“ podal mu svůj rozvrh, který zakouzlil, a objevili se na něm další hodiny společně s lektvary, o kterých nevěděl, kde se tam vzali, a tak zjistil, že už má velice málo volna.
„Tak teď, bych chtěl vědět, co umíte za bariéry, protože bych byl rád, abyste mi pomáhal při hodinách zaklínačství, protože na mne moc žáci nevidí a vám by to šlo určitě lépe,“ pověděl svým hlasem, který připomínal skřítka.
„Já, pane? Určitě je tu spousta nadanějších žáků,“ zhrozil se.
„Tím bych si nebyl jistý, ale je to možné, já se spíše držím doporučení mého přítele z ministerstva a také tím, že jste byl dobrý učitel takzvané Brumbálovy armády. To je také velké doporučení, které z vás může dělat mého asistenta. Není to žádná těžká práce, prostě budete jenom předvádět kouzla, aby byl dobře vidět pohyb hůlky i správná výslovnost, hodně studentů by to po mně nemuselo zopakovat,“ vysvětlil profesor.
„Dobrá, můžu to zkusit, ale většina studentů mě nebude respektovat, některé věci se změnily,“ upozornil profesora.
„Jelikož většina studentů je z Havraspáru nebo Mrzimoru, tak se nemusíte bát, že byste měl malou úctu nebo málo respektu.“
„No, tak mi ukažte nějaké ty bariéry,“ pověděl nadšeně profesor a několik dalších minut nacvičovali bariéry, teprve pak ho profesor pustil.
|
Autor: Amren Vydáno: 28.1.2011 19:05 Přečteno: 3644x Hodnocení: 100% (hodnoceno 3x) |
Formát pro tisk
. Šťastné a veselé, drazí čtenáři a hodně zdraví, bude se určitě hodit.
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
stále mám z té povídky takový rozpačitý pocit
Harry jako ministerský mazánek, Brumla bez odezvy, Mia se také neptá, Ron je dřevo jako vždy ... a takové nějaké krkolomné
ta obvinění jsou taková děravá
to že vše zvládá sám bez mentora jen z knih
to že skřítci jsou takoví divní ... určitě neovládají stejná kouzla jako kouzelníci
no zatím to čtu ... nějak nejsou jiné nové kapitoly oblíbených povídek a každý to chválil ... třeba se to ještě změní
Máš naprostou pravdu, tuhle povídku jsem psal někdy na střední škole se znalostmi pouze filmů a toho, co jsem četl v jiných českých povídkách, takže ta povídka je taková jaká je. To nemá být omluva nebo něco podobného, ale dostáváš se do roku 2010/2011, kdy tohle byla moje prvotina z HP scény.
Co se týče zlepšení? Myslím, že se to někdy s příchodem druhé poloviny zlepší, ale ani já jsem tuto povídku nečetl od té doby, co jsem jí přestal psát, takže ti neřeknu, kdy nějaká změna přijde a jestli ti nabídne to, co hledáš. Pokud si chceš přečíst něco novějšího, tak doporučuji Lepší život (Naruto povídka) a nebo alespoň Cesty života. Pokud ale nedokážeš Pactum dočíst, nic si z toho nedělej, pro hodně lidí to má sentimentální hodnotu (stejně jako pro mě) ale nikdo nepopírá, že tato povídka hodně zestárnula a že rozhodně není to nejlepší, co se dá tady najít.
stále tomu dávám šanci :)
já vím, že je to "staré", ale až teď jsem na to narazil přes karlose a odkaz tam
a lidi to chválili ... uvidíme je ještě "pár " kapitol do konce ... třeba to zahodím, ale zatím ne
díky za reakci
haha, Weasley je takýto zlodejíček? trošku inteligencie naviac a možno by ten kufor skontroloval prútikom
takže znova Princova učebnica? zaujímavé.. tentokrát možno skúsi kliatby na cvičnom panákovi..alebo..Dracovi nestihne prísť Snape na pomoc
s Likvidatorom nemôžem súhlasiť čo sa týka vzťahu Potter - priatelia, pretože ak by sa mne dva mesiace neozvali, nevypočuli moju verziu a úplne ma ignorovali a ohovárali za chrbtom, prišla by som do školy a pozerali by na mňa ako na bubáka v podobe niečoho hnusného, bola by som v sarkazme a agresii na oveľa vyššom leveli
Kratiknot je divne pozitívne naladený voči Harrymu oproti McGonagallovej - tá má čo vlastne za problém?
úžasné kapitoly. Docela mně uchvátili a musím souhlasit s Karlosem. Jinak mně docela mrzí jak se Harry chová ke svým kamarádům i když u Rona to docela chápu (sám ho nemám moc v oblibě), ale Hermiona? A když to tak vezmu tak dle mého názoru je Harry hodně podobný Brumbálovy v knihách JKR, ale ty ho děláš až moc Snaipem. No uvidíme dál. jen doufám, že aspoň Hermiona pochopí, že nic z toho nedělal záměrně. Ale až na toto nemám nejmenších výhrad.
Karlos nemáš náhodou odkaz na tu povídku co jsi zde zmínil? Nic takového jsem nečetl a mohla by to být příjemná zmněna i když znám spoustu povídek kde se stal Lovcem a podobně, ale žádnou kde pracoval na odboru záhad.
Pokud ti nevadí, že je to anglicky http://www.fanfiction.net/s/2074338/1/The_way_of_the_Warlock když tam o té práci moc není, je to spíše o tom, jak se k ní dostal a pak plnil úkoly a ničil voldyho xD
Tak jsem pečetl oba díly a musím si tě pochválit, líbí se mi to čím dál tím více. Proč se mi zdá, že Harry je více Snape, než Potter?
Jinak jsem dál zvědav na Harryho účení se na Zaklínače, tuším, že nikde na tohle povídka ještě nebyla. Všude byl Bystrozor, pokud šel pracovat. Teda až na jednu povídku, kde byl Warlock a pracoval na Oddělení záhad jako Nejmenovatelný nebo jak se jim tam nadává 