Kapitola devětačtyřicátá - Složitá noc

Lepší život

„Divím se, že vyhověli tvé nabídce,“ řekl Sasuke, když vstoupil do restaurace, do které byl pozván.

Naruto se jenom otočil ke dveřím a následně s úsměvem pokynul svému prvnímu hostovi, kde že si může sednout. „Na tomhle světě funguje furt dobře jedna věc,“ naznačil Naruto, „nemusí tě mít lidi rádi, do té doby co máš ale peníze, se tento fakt vždy nějak dá překousnout.“

„Nebylo by lepší teda udělat rezervaci někde, kde by ti ji udělali rádi?“ otázal se Sasuke a posadil se.

„Těch pár míst, kde by toto bylo možné, mi nemohli zarezervovat celou restauraci na dnešek a tak jsem se spokojil s tím, co mi nabízí. Když už nic, je tu alespoň příjemná obsluha, když ne majitel.“

Sasuke se podíval po oné zmiňované obsluze a spatřil mladou slečnu a jenom si pobaveně odfrkl.

„To,“ naznačil Naruto, „jsem tím nemyslel.“

„Nic jsem neřekl,“ začal se hraně bránit Sasuke.

„Ne že by to u tebe bylo nutné. Na klan, který si zakládá, že neukazuje emoce, je prezentuješ dostatečně… alespoň teda pro mě.“

Sasuke chvilku na toto prohlášení mlčel. „To ale není pravda.“

„Co není pravda?“ nechápal Naruto.

„Hashirama-sama ti říkal, že se se mnou bavil že?“ na toto Naruto jenom souhlasně zakýval. „Celý ten kec o tom, že Senju jsou ti emočně založení a Uchihové chladní? Jenom kec.“

„Ne že bych nevěřil někomu jako je první Hokage… ale díval ses poslední dobou do zrcadla?“

Sasuke je jen zpražil pohledem. „Možná ti jednou povím, jak to myslel.“

Naruto jen pokrčil ramenem a udělal grimasu, která říkala něco ve stylu ‚jak říkáš‘.

„A co tu vůbec dneska slavíme?“ zeptal se Sasuke po další chvilce ticha.

„Vlastně ani nic,“ zamyslel se Naruto nad otázkou, „nemůžu říct našim hostům, že slavíme to, o čem jsme spolu vedli tamtu debatu,“ pověděl očividné, „takže to vidím tak, že se dobře najíme, napijeme a tohle všechno… a proč? Porazili jsme Zvučnou čtyřku, to za to stojí ne?“

„Nebyl jsem na té misi,“ neodpustil si Sasuke menší vztek, že mu to nebylo dovoleno.

„Trošku jsi je nám naťukl,“ ubezpečil ho Naruto, „to se také počítá.“

„To není to, co jsem měl v plánu.“

„Vím, kde mají mrtvoly, můžeš porazit aspoň je,“ nedovolil si nepošťuchnout svého kamaráda.

Sasuke na něj jen hodil všeříkající pohled.

„Chápu… i tak by tě mohli porazit, radši neriskovat,“ než ale po této větě měl Sasuke čas po Narutovi skočit, otevřely se dveře a přišel Shikamaru a Chōji. „Vítejte,“ přivítal je tedy Naruto, „pojďte k nám.“

„Jaké je menu?“ bylo první, na co se Chōji zeptal, poté co je pozdravil.

„Všechno co sníš,“ usmál se Naruto.

„Jsi si jistý, že na tohle máš dostatek peněz?“ nadhodil Shikamaru a nikdo v tu chvíli nevěděl, jestli ta otázka byla na zjištění informací nebo jako pošťouchnutí do Chōjiho. Možná obojí.

„Jsem vám vlastně ani nepovídal, jak jsem se dostal ke všem těm penězům co?“ zamyslel se Naruto a v rychlosti přivítal Nejiho a Saie, který i když přišli jistě každý z jiné strany, oba byli u dveří na minutu přesně.

„Všichni předpokládají, že to přišlo s tím domem, co máte,“ odpověděl mu Shikamaru.

„To není špatná domněnka,“ přiznal Naruto, „vlastně je to ale vše z vsázení… nebo víceméně všechno.“

„Teď to trochu ztratilo své kouzlo,“ odvětil Shikamaru.

„Slýchávám často,“ odmávl to Naruto, „ale taková je už Ameyuri… vsadila na mě nepředstavitelný peníze při chuninských zkouškách… a když vyhrála, ještě sundala všechny, co na mě ten co prohrál, poslal.“

„A pak ti je jen tak dala?“ nechápal Neji, když už všichni seděli.

„Co je dneska jen tak,“ pokrčil Naruto ramenem, „ale jinak jo, jen tak,“ a s tím ukázal k baru, že by si přál donést již předem domluvené pití.

„A kolik to dělalo?“ zajímalo Shikamara.

„Miliony… několik milionů, abych byl trošku konkrétnější.“

„A to ti přišlo normální?“ nadzvedl Shikamaru obočí, „nechci urážet tvou inteligenci, ale je to dost peněz, aby ti je dal někdo jen tak.“

„Ameyuri je prostě taková,“ usmál se Naruto při vzpomínce na chvíle s ní, „vlastně celá naše rodina je taková, věříme jeden druhému a podporujeme se,“ na chvilku se Naruto odmlčel, protože na stůl přišlo pití na jakýsi nealkoholický přípitek. V této pauze se Naruto podíval po všech přítomných a snažil se z jejich tváří zjistit reakci na jeho krátkou řeč. Shikamaru a Chōji tak nějak pokývali hlavou, což Narutovi značilo, že i je samozřejmě rodina podporuje ve všem. O Saiovi toho nevěděl tolik, ale předpokládal, že kromě jakéhosi nevlastního bratra Shina nemá jinou rodinu, každopádně Sai věděl, jak si své myšlenky a emoce školit. Na Sasukeho se ani nedíval, připomínat člověku rodinu, jako má Sasuke a pozorovat jeho reakci si říkalo o pěst do břicha a Neji se jenom lehce mračil… furt to bylo lepší než nenávist, kterou ještě před několika měsíci předpokládal.

„Takže,“ vzal svou skleničku a zvedl ji do výše očí, „nejsem na tohle žádný expert, takže nějaké proslovy nechme těm, co to umí… z mojí strany jenom díky za vaši ochotu a sílu proti těm, co jsme se museli postavit.“

„K tomuhle se rád přidám, byly jste špičkový tým,“ souhlasil Shikamaru jako vedoucí mise.

„Jsem rád, že je po nich,“ odfrkl si Sasuke a taktéž pozvedl svou sklenici.

„Hlavně že je to za námi,“ přidal se Chōji a po těchto slovech už nikdo nic dalšího neřekl a společně se napili. Naruto doufal, že tento večer bude to, co je nějakým způsobem skamarádí, spojí nebo něco takového, protože ve světě shinobi je důležité mít své přátele blízko… a někdy i své nepřátele.

***

Naruto, když ještě jednou poděkoval oné slečně, která se o ně hezky starala a své díky ukázal i v dýšku, které ji zanechal, tak jako poslední zamířil domů. Neji byl první, kdo se omluvil, že musí jít kvůli záležitostem klanu, Sasuke odešel jako druhý pro nějaké věci, když mu mezi čtyřmi očima nabídl, že i nadále může bydlet u nich a ne se Shisuiem a nakonec když jim bylo nenápadně naznačeno, že by už měli jít, tak odešli všichni ostatní.

Když ale Naruto řekl své na shledanou a zavřel za sebou dveře do oné restaurace, stál naproti Shikamaru opřený o plot.

„Zapomněl jsi něco?“ sáhl Naruto znovu po dveřích, aby mu pomohl hledat.

„Nic takového, chtěl jsem si jen promluvit,“ pověděl po chvilce Shikamaru.

„Aha,“ protáhl Naruto překvapeně, „nějaké specifické místo?“

„Není to nic tajného,“ ubezpečil ho Shikamaru, „doprovodím tě domů, myslím, že budeme mít dostatek prostoru.“

„Dobrá,“ ukázal tedy Naruto rukou tím směrem, kam měl v plánu jít a oba se tak vydali na cestu. Naruto tušil, že to nebude nic o jejich poslední misi, protože to co bylo veřejné, se dalo říct v restauraci a to co nebylo… no na ulici k tomu také nebyl vhodný prostor. Když ale kráčeli možná i minutu v tichosti, musel se Naruto potichu zasmát.

„Co je,“ pověděl Shikamaru na oko vyčítavě.

„Když nebudu počítat tvého otce, kterého pořádně neznám, tak jsi nejchytřejší ze všech mých známých… proč tedy prostě neřekneš, co máš, jak se říká na srdci? Neboj se, dokážu pochopit i těžká slova.“

„Určitě víš, že když jsme šli po Gaarovi mě zachránila Tayuya,“ začal Shikamaru a Naruto jenom pokýval, „poděkoval jsem ji samozřejmě, ale myslím, že jsem nikdy pořádně nepoděkoval tobě.“

„Myslel jsem, že tohle mi řešit nemusíme,“ ušklíbl se Naruto, „u nás tvrdých chlapů stačí zamumlat díky a vše je vyřešeno… nebo tak to aspoň vždy fungovalo se mnou a Sasukem… no a vlastně i s Kabutem, když to tak vezmu. Vy s Chōjim si dáváte bonboniéry nebo tak něco?“ stále se pobaveně šklebil.

„Byl to blbý nápad,“ povzdechl si Shikamaru a na chvilku se zastavil, Naruto jej ale v reflexu chytil za rameno a popotáhl ho k pokračování v chůzi.

„Oba víme, že jsi tu nezůstal jenom proto, abys mi řekl díky.“

„Pravda.“

„Nikdy jsi mě nenechal ve štychu, když jsem něco potřeboval, jestli ti mohu i já nějak pomoci…“ naschvál tu větu Naruto nedokončil.

„Dobrá,“ pověděl Shikamaru s krátkým povzdechem, „už nějakou dobu se mi líbí Tayuya a přišlo mi nejlepší se zeptat, jaké pocity k ní cítíš ty.“

Naruto čekal hodně věcí, ale tohle ho tak vykolejilo, že to byl tentokrát on, kdo se zastavil. „Teď jsi mě dostal,“ pověděl Naruto, aby trošku nabral času na lepší odpověď, když ale žádnou nenašel, promluvil tak, jak to cítil. „To je skvělý,“ plácl ho po ramenu a následně ho obejmul kolem krku a trošku s ním zacloumal.

„Opravdu?“

„No jasně…“ souhlasil Naruto, „pokud i ona cítí to samé a to všechno,“ stále se usmíval, „Tayuya je úžasná osoba, zaslouží si někoho pořádného, a když je to někdo z mých nejbližších přátel… tak aspoň vím, kde spí a obědvá… znáš to, když by ji někdo zlomil srdce, tak jsou tyto informace důležité.“

„Tohle je už reakce, co jsem čekal,“ usmál se také malinko Shikamaru. „Opravdu ti to nevadí?“ musel se ještě zeptat. „Vypadáte si hodně blízko.“

„A také jsme,“ souhlasil okamžitě Naruto, „ale asi nejsem tak dospělý jako ty, abych uvažoval o vztahu… Kiba je výjimka v tomhle pravidlu, kdyby se někdo ptal.“

„Sám jsi řekl, že nejsi hlupák Naruto… proč si na něj v tuto chvíli tedy hraješ? Vidím i já, že k tobě Tayuya chová nějaké city… možná není ani jediná, i proto jsem se přišel zeptat, kdybys řekl, že máte mezi sebou něco vy, okamžitě bych couvl.“

„To není ale lež, Shikamaru,“ povzdechl si Naruto, „nejsem na žádný vztah připraven.“

„Jak si sám řekl, podívej se na Kibu, držení za ruce, náklonost k druhé osobě, schůzky, nějaký ten dárek a trávení spolu spoustu času… na tom není nic, na co by se musel člověk připravovat… to prostě přijde…“

„Vím, co si dívky přejí, Shikamaru… žiji s nimi několik let, kdybys jenom věděl, co vše jsem slyšel,“ zasmál se Naruto, „teď ale vážně, jestli vám to s Tayuyou vyjde, budu vám přát hodně štěstí a vše nejlepší do vztahu.“

„Nevím, proč to říkám, ale… proč jsi ty nikdy nepřemýšlel o vztahu s ní?“

Naruto byl chvilku ticho, ale pak strhl Shikamara do jedné uličky. „Jestli chceš znát důvod, musíš mi slíbit, že to zůstane jen mezi námi. Jestli mi to slíbit nemůžeš, musí ti stačit to, že máš mé požehnání, jestli je to to, pro co sis přišel.“

„Dostáváš mě do nezávidění hodné situace,“ lehce se Shikamaru zamračil, i když to v té tmě a neosvětlené uličce nemohlo být ani vidět.

„Nic takového,“ řekl Naruto, „tvá zvědavost tě tam ale na druhou stranu dostat může.“

„Dobrá, slibuji.“

Naruto jenom pokýval hlavou, že jeho rozhodnutí respektuje. „Když jsem bojoval s Gaarou, musel jsem se uchýlit k použití Kyuubiho, protože bez něj se Gaarův démon porazit nedal. Jak tu ale každý ví, démonům se nedá až tak důvěřovat a i když Kurama – tak se Kyuubi jmenuje – je o trošku lepší než někteří ostatní a o trošku horší než ti zbývající, tak nedělá věci jen tak. Malé půjčení čakry je tak nějak zadarmo… když teda člověk pomine zdravotní riziko. Když člověk chce ale takovou sílu, aby porazil plně přeměněného Gaaru, musí mu něco nabídnout nebo v druhém případě, následně něco pro něj udělat,“ začal Naruto velmi potichu tak, aby každý kdo je sledoval, měl sakra problém něco slyšet.

„Nařídil ti, abys neměl vztah?“ snažil se Shikamaru možná i odlehčit situaci.

„Musím s ním bojovat,“ pošeptal, „boj na život a na smrt, o tom kdo bude vládnout mému tělu.“

„Neměl tě jak porazit, tak si za svou pomoc vzal tento souboj, aby měl možnost, kterou si nemohl odmítnout?“

„Beru to tak, když dva titulovaní zápasníci chtějí souboj, ten co vyhraje, bude mít tituly oba, ten kdo prohraje, nebude mít nic.“

„Co v tvém případu znamená souboj s Kyuubim?“

„Prohra je jasná,“ naznačil Naruto, že Shikamaru okamžitě pochopil, že je to smrt, „A výhra? Bude mi jeho čakra mnohem lépe k dispozici, a co já doufám, budeme blíž k tomu, abychom byli i přátelé.“

„To jsi celý ty,“ povzdechl si Shikamaru, „dávat každému šanci,“ dodal s humorem v hlase.

„Hodně lidí ale o tu šanci přijde,“ neodpustil si Naruto.

„A tenhle Kurama o ni ještě nepřišel?“

„Ne tak docela, nic mi ve skutečnosti neudělal a to že chce bojovat o svou svobodu? Ve skutečnosti ho za to neviním, kdybych byl něčí vězeň po dvanáct let a onen věznitel po mě chtěl bojovat proti jeho nepřátelům, také bych řekl, že za to chci naději na svobodu.“

„Když to bereš takhle, tak bohužel nemohu nic namítnout.“

„A když mi to schválí někdo s IQ dvě stě, tak jsem se svým rozhodnutím ještě spokojenější.“

„To jsem tím nechtěl naznačit,“ začal Shikamaru, ale Naruto zvedl svou jedinou rukou, aby mu ukázal, že je rozhodnut. „Takže se nechceš pouštět do vztahu, protože nevíš, co se stane?“

„Ano… a stále si stojím za tím, že na to nejsem připraven, ale až tento souboj přežiju, tak možná na to všechno začnu nahlížet jinak… a nebo také ne… když se člověk podívá na Ameyuri, Jirayu, Kakashiho tak mu tak nějak dojde, že v naší kariéře to není tak jednoduché.“

„Furt máš času dost, to je pravda,“ řekl Shikamaru a stejně jako Naruto nechtěl nijak naznačit, že by ten souboj mohl mít jiný výsledek než pozitivní. A s těmito slovy oba vyšli z té temné uličky a nic nenaznačovalo, že by je někdo poslouchal, i když otázka byla, jestli by na to vůbec přišli.

„Chceš, abych něco před Tayuyou naznačil?“ zeptal se Naruto.

„Nejdřív chci zjistit, jestli je toto vůbec oboustranné nebo jestli to dokážu udělat oboustranné, takže bych byl radši, kdybys ani nic nenaznačoval.“

„Samozřejmě, jak si přeješ,“ souhlasil Naruto.

„A Naruto,“ zastavil se Shikamaru na jedné z křižovatek. „Vím, že jsi to neřekl nahlas s vážností, ale nechci Tayuye ublížit, ani mezi námi vytvořit nějaké špatné prostředí, takže kdyby něco naznačovalo, že to nemůže fungovat, radši to vzdám, než aby to došlo do nějakého záporného bodu.“

„Věřím, že to nějak vymyslíš Shikamaru,“ usmál se Naruto, „věřím ti na misích se svým životem, takže ti i věřím i se životy ostatních.“

Shikamaru jenom poděkoval a po krátkém rozloučení zamířil pryč. Naruto tedy dále s úsměvem pokračoval domů, od kterého byl už jenom kousek. Když se dostal do obývacího pokoje, zjistil, že přišel asi brzo, na sedačce furt seděla Tayuya i Fū, obě sice v nočním úboru ale podle hlasech v televizi, ještě nějakou dobu od toho, aby šly do postele.

„Jak dopadlo rande?“ nadhodila Tayuya.

„Rande?“ nechápal Naruto.

„Však víš… ty… parta kluků…“

„Ach,“ pochopil rychle Naruto, „nad očekávání,“ řekl jenom a zamířil dál, jestli něco štvalo Tayuyu, tak to bylo to, že se s ní nepošťuchoval.

„Ale no tak… povídej, přeháněj,“ otočila se Tayuya na gauči a nahnula se přes něj, aby jej mohla lépe vidět.

„Dohodli jsme se, že zůstaneme jenom kamarádi,“ hraně posmutně Naruto a trošku ji nahrál na celé to divadlo o tom, že nechodí ven s holkami ale jenom s kluky.

„I Sasuke byl proti?“

„Ten byl hlavně proti, prý mu moc připomínám jeho bráchu,“ neodpustil si Naruto.

„Teď se mi trošku udělalo blbě při této představě,“ pověděla Fū, aniž by se otočila od televize.

„A co jste všechno probírali?“ pokračovala Tayuya stále nahnutá přes gauč.

Naruto se na tuto otázku na chvilku zastavil v pohybu a podíval se na Tayuyu s úsměvem, který ona nepoznávala. V tom úsměvu jí byl celý Naruto jakoby na dlani, jako kdyby jí chtěl říct všechno, ale zároveň neprozradit nic. Jedno v tom našla jistě, něhu… nebo jak to říct, takové to když vidíte v úsměvu člověka, že vás má strašně rád, že jste pro něj důležití a že k tomu nepotřebuje žádná slova. Naruto ale kromě tohoto pohledu nic neřekl a zamířil do pokoje, a i když Tayuya ještě jednou zavolala, že jí furt neodpověděl, tak se Naruto nevrátil. Jeho záhadný úsměv byl pro ni jedinou odpovědí.

***

Naruto počkal, až děvčata půjdou spát a přestěhoval se do obýváku sám, odklidil vše na stole a vyndal všechny dokumenty, které mu předali Shikamaru a Chōji. Kdy se oni domluvili, na to se neptal, ale byly v nich kompletní informace o protivnících, se kterýma se setkali na jejich poslední misi, takže kompletní zbytek Zvučné čtyřky. Shikamaru, když mu to podával řekl jediné ‚možná jsou mrtvý, ale jak je vidět, to Orochimara nezastavuje a jelikož tvoje informace o nich nám pomohli, bude lepší když to budeš mít komplet, kdyby na ně někdo narazil znovu‘.

A tak měl Naruto v plánu začít doplňovat ninja kartičky o tyto informace a k tomu hodlal využít tuto noc. Když ale pracoval podle blízkých hodin zhruba hodinu a něco, ozval se za ním povzdech.

„Děje se něco?“ zeptal se překvapený Naruto, když uviděl Matsuri ve dveřích.

„Nemůžu spát,“ řekla jenom, ale nikam se nepohnula, „a tak si přemýšlím, co mám dělat, dokonce mě napadlo, že se půjdu podívat k tobě do pokoje, jestli nespíš,“ tak nějak si Matsuri povídala skoro až pro sebe, „nakonec jsem to zamítla, ale pak přijdu sem a ty tu sedíš.“

„Myslíš, že je to konspirace vesmíru?“ usmál se na ni.

„Osud,“ řekla jenom, a když on se začal potichu smát, tak nějak zapadla vedle něj.

„Špatné sny?“ zeptal se Naruto, když jí trošku uvolnil prostor.

„Uhm,“ souhlasila a lehce zavřela oči.

„Chceš si o tom promluvit teda? Když už osud za tebe rozhodl?“ pověděl pobaveně, ale jeho úsměv pochopitelně vidět nemohla.

„Začni ty,“ vyzvala ho a Naruto si to vzal tak, že jí má říct, co tu takhle v noci dělá.

„Kluci mi dali informace o Zvučné čtyřce, kterou porazili, abych tyto informace pro jistotu měl, takže mě napadlo si to zapsat co nejdřív a to s jejich rukopisem spálit… jistota, však víš,“ Naruto jelikož nevěděl co jinak říct, tak pokračoval v psaní, aby jí naznačil, že na ní nijak netlačí a že pokud bude cítit potřebu se svěřit, může tak učinit podle své potřeby.

„Zdálo se mi o tom, že jsem se ztratila,“ začala Matsuri po chvilce, „prostě jsem byla v nějakém temném lese nebo co to bylo,“ pokračovala, „ty jsi mě pochopitelně hledal,“ pověděla jako že je očividné, že to bude zrovna on, kdo jí bude hledat v jejím snu, „nikde jsi mě nemohl najít, i když jsem furt volala, že jsem kousek vedle tebe. Tak si se snažil sehnat pomoc, obíhal jsi všechny domy v okolí, aby ti pomohli s hledáním, ale všem ostatním jsem byla naprosto ukradená,“ odfrkla si naštvaně.

„Asi jsem ťukal na špatné dveře,“ snažil se zavtipkovat Naruto, ale její pohled byl stále smutný.

„Nejde o ten sen, Naruto,“ řekla tiše, „když jsem se ale probudila, zjistila jsem, že ten sen mohl být ve skutečnosti i realita. Nech mě domluvit,“ řekla okamžitě, když se nadechoval k odpovědi, „z naší rodiny jsem jediná, která je neustále na tréninku nebo na misích, abych se jednoho dne mohla přidat k ANBU společně s těmi, kteří jsme k tomu byli vybráni,“ Naruto pochopil, že myslí Saie, Shina, Toruneho a další, „díky tomu se s vámi skoro nevidím, protože přicházím pozdě domů a odcházím brzo, někdy jsem z domova i několik dní… a to všechno proto, abych vás mohla jednoho dne ochránit. A co se stane, když potřebuješ pomoc?“ zeptala se naštvaně a otevřela oči, „je moje žádost zamítnuta a pošle se místo mě Sai! Dělala jsem všechno proto, abych ti mohla být oporou a když je to potřeba, jsem odmítnuta jako kus hadru!“

„To není tvoje chyba,“ poznamenal Naruto, když si tak nějak odtušil, že jeho odpověď už je očekávána. „Danzō mi jednoho dne naznačil, že s ním nemám vyjebávat,“ vzpomněl si Naruto, „a když nachytal Sasukeho s batohem jistě poté, co ho slyšet dostat návrh na odchod z vesnice, tak moje odpověď, že jdeme na houby nebo co jsem řekl a že Sasuke jistě neměl v plánu odejít, že to jenom tak blbě vypadá… no řekněme, že to nebyla odpověď, co chtěl slyšet a proto mi zakázal si vzít vás na pomoc.“

„Není to ale jenom o dnešku, Naruto,“ prozradila, „ano mám několik kamarádů a parťáků tam, kde momentálně cvičím, ale každým dalším dnem se mi zdá, že ztrácím vás všechny a to vy jste moje rodina.“

Naruto udělal jediné, co se od něj očekávalo, volnou rukou si ji stáhl k sobě a objal ji, ať to s jeho handicapem bylo jakkoliv podivné.

„Nikoho neztrácíš, Matsuri,“ pohladil ji po zádech, „stále tu jsem, vždy si se mnou můžeš promluvit, vždy se mi můžeš svěřit a to že se nevidíme tolik? Karin také odešla na několik let, myslíš, že ji za to přestaneme mít rádi?“

„Já prostě nevím,“ snažila se zahnat slzy, „všechno se mi rozpadá pod rukama, ani s holkami si nejsem tak blízko… jestli jsem vůbec někdy pořádně byla.“

„Nemůžu mluvit za nikoho jiného, než jsem já sám,“ řekl Naruto taktéž smutně, že si Matsuri tohle myslí, „ale nedomnívám se, že by se něco takového dělo. Všichni tě máme rádi, trávíme s tebou čas, protože nás to naplňuje a ten sen? Byl jen sen.“

„Přemýšlela jsem, že odejdu ze svého tréninku,“ pověděla po chvíli stále v jeho objetí. „Nemůžu být v jednotce, ke které má přístup Danzō, když vím, že nemá tvůj zájem na srdci.“

„Rád tě v tom podpořím, jestli si to přeješ,“ řekl jednoduše.

„Ale?“ zeptala se a podívala se na něj a setřela si slzy z tváří.

„Neřekl jsem žádné ale,“ podivil se.

„Jistě nějaké je, cítím to.“

„Jestli opravdu Danzō chce naší rodině uškodit, bude pro něj těžší to dělat, když mu bude někdo z nás nablízku… nebo alespoň někdo, kdo je naším přítelem.“

„Věděla jsem, že je nějaké ale.“

„Nebylo, dokud jsem se nad tím nezamyslel,“ pousmál se lehce. „Není to ale tak, že se ti tím snažím dát nějaký životní úděl nebo podobný blábol, jestli cítíš, že práci kterou děláš, nemůžeš dělat, tak budu podporovat to, že se jí vzdáš, furt můžeš jako chunin dělat mnoho věcí, třeba i učit budoucí geniny v technikách, které tu nikdo neumí.“

„Přišli bychom ale o okno do dění.“

„Které ale třeba ani nepotřebujeme, první věc, co jsme, je rodina, teprve někde dál jsme taktéž shinobi.“

„Popřemýšlím ještě o tom,“ slíbila Matsuri.

„Hlavně ale už nepřemýšlej o tom, že tě nemáme rádi nebo něco podobného, protože to není pravda,“ pověděl Naruto mile ale vážně.

„Pokusím se,“ malinko se usmála a to Narutovi prozatím stačilo.

„Spát se ti už nechce?“ zeptal se po chvíli, kdy v tichosti seděli.

„Když si lehnu tady, zůstaneš tu?“ odpověděla mu otázkou.

„Záleží podle toho, jak moc se ve spánku vrtíš,“ vyplázl na ní jazyk a poposedl si tak, aby na jejich dlouhém gauči ona mohla ležet a on stále měl místo na sezení a psaní, samozřejmě si ale musel posunout stůl k sobě.

„Možná že nakonec vesmír víc co dělá,“ připomněla mu jeho první myšlenku a ulehla. Naruto i možná tím, že nic neříkal, byl rychle svědkem spokojené oddychování a tak se pustil zpět do práce, přece jenom měl ještě co dělat a to se nebavil ani o tom setkání, které ho ještě čeká.

***

Hiruzen další noc nemohl spát, ne snad kvůli tomu, že by nemohl usnout, ale tím kolik že práce to vlastně měl. Nejdříve to začalo tou divnou misí, kterou musel řešit s Danzōem a následně se všemi účastníky. Nakonec celá mise dopadla dobře a nevypadalo to, že to bude mít pro vesnici nějaké důsledky. Možná akorát pro Danzōa, že mu někteří lidé přestávají věřit, ale jestli měl být upřímný sám k sobě, ani mu to nevadilo a jak se říká, dobře mu tak.

Dnešní noc nebyla ale o moc lepší. Tajnou komunikací, kterou měl vymyšlenou už několik let, přišla nová zpráva od člověka, který byl taktéž poslední dny na jeho mysli. Byla to dle jeho názoru blbá náhoda, že v době kdy chtěl Sasuke odejít nebo když by věřil slovům Sasukeho, že to jenom tak vypadalo, mu přijde tajná komunikace od Itachiho.

Jeho slova nebyla vůbec povzbuzující ani pozitivní. Akatsuki se stala téměř výhradně nájemnými agenty Kamenné vesnice, protože Blesková s nimi nechtěla mít nic společného, Mlžná po společné domluvě při podepisování mírové smlouvy souhlasila s žádným najímáním této organizace a Písečná buď na to neměla peníze, nebo taktéž nechtěla pokazit své spojenectví… Hiruzen by rád věřil tomu druhému.

Itachi naznačil, že díky tomuto zvratu a jediné použitelné vesnice s takovými financemi, jako je Kamenná se jejich mise na sbírání peněz trošku posune. Někteří jedinci sice k tomu lovili shinobi s velkou odměnou, protože to byli peníze, které mohli čerpat ze všech vesnic i bez jejich vědomí, ale jinak to vypadalo, že tímto nečekaným spojenectvím a nadřazeností Bleskové zastavili trošku jejich rozvoj. To podle Itachiho znamenalo také to, že lovení Jinchūriki se odkládá na dobu, kdy ty peníze budou, což korespondovalo s naznačeními třemi roky, co zjistil Jiraya. Pak ale až peníze budou, začne se lovit od jednoocasého a i když měl Hiruzen chuť ochránit všechny, tak nějak děkoval, že Naruto je poslední na řadě a jeho kamarádka Fū taktéž až u konce. Hiruzen věděl, že musí varovat Nonō, aby očekávala, že zhruba za tři roky se tam může objevit někdo, kdo bude chtít ohrozit jejich těžce vybudovaný mír a že to bude na ní a pár dotyčných, co v té době tam budou s ní.

Jak už si Hiruzen sám pro sebe řekl, i dnešní noc se asi pořádně nevyspí.

***

Naruto nerad chodil někam v noci a ještě takhle v tajnosti, ale podle toho, co dostal za zprávu, to bylo nutné. Bylo vlastně hodně překvapující, že když se doma svlékal, že našel ve svém oblečení velmi záhadný lísteček, který mu říkal, kam a kdy má přijít, samozřejmostí bylo to, že měl přijít sám a nikomu o tom neříkat. Jak se ten lísteček dostal k němu do oblečení, to plánoval zjistit právě teď.

Naruto si tedy vzal své staré ANBU oblečení, protože chtěl mít spoleh reálného převleku a ne iluzionistického, nabarvil si opět vlasy, i když tentokrát na černo a s vycpaným rukávem tak, aby nikdo nepoznal, že je to on kvůli chybějící ruce, se vydal na místo, kam měl.

Byl to nějaký motel nebo něco podobného. V nejhorší čtvrti, kterou Listová měla a která žila hlavně a téměř pouze v noci. Nikdo si ho téměř nevšímal a tak se dostal dovnitř zadním vchodem, který byl velmi příhodně odemčen. Naruto tedy rovnou zamířil do druhého patra a do pokoje, který byl pro jejich rozhovor připraven. Nikdo mu neříkal, aby klepal a tak vstoupil rovnou dovnitř. Místnost byla úplně temná kromě jedné svíčky na stole. Záclony byly pro jistotu zatažené a tak i on za sebou zavřel dveře, pravou ruku ale stále připravenou na cokoliv, co by mělo přijít.

„Cesta v pořádku?“ ozvalo se z jednoho křesla a Naruto si to vzal jako otázku, jestli ho nikdo nesledoval.

„Není to poprvé, co jsem se musel někam plížit.“

„Chápu,“ ozvala se ona osoba a ukázala mu, že se má posadit. „I já jsem se postaral o to, aby nás nikdo nemohl najít, můj trénink mi k tomu pomohl,“ a s těmito slovy si sundal svou masku, teda na chvíli, než si ji znovu nandal.

„Tebe bych tu nečekal,“ trochu si oddechl Naruto a když věděl, kdo to je, posadil se mnohem klidněji.

„I proto je dobré, že jsem to zrovna já ne?“

„Nejspíš,“ připustil Naruto. „Co se stalo, že to musíme řešit takto? Není to tak, jako kdybychom se měsíce neviděli.“

„Tohle si přečti a dobře zapamatuj, protože to neopustí tuto místnost,“ a s tím mu podal vcelku dost spisů.

„Root?“ nechápal Naruto, když se podíval zběžně na pár stránek.

„Vše co jsem o nich dokázal zjistit,“ bylo mu potvrzeno.

„Tak teď už chápu všechno to tajemství,“ souhlasil Naruto, „proč ale zrovna já? Neměl by to vědět i někdo jiný?“

„Dostal jsem instrukce jenom na dvě osoby, kterým mám tyto informace předávat,“ pověděla mu ona osoba, „Hashirama-sama byl velmi specifický.“

„Tsunade?“ odtušil Naruto a dostalo se mu kývnutí jako odpovědi. „Divím se, že já jsem ta druhá osoba.“

„Hashirama-sama věří tomu, co jsi mu říkal… nebo to mi alespoň tvrdil, než se se mnou rozloučil.“

„Ví tedy Tsunade o tom, že já jsem ta druhá osoba?“

„Ptala se na stejnou otázku jako ty, takže ano.“

„To bude jistě zajímavý rozhovor s ní,“ povzdechl si Naruto a ona osoba jenom pokrčila rameny. „Nejsi kvůli tomuto v nebezpečí?“

„Nejsem sám, kdo tyto informace získává, takže jestli se něco stane, stále budou informace proudit k vám dvěma.“

„To jsem tím nemyslel.“

„Nebezpečí je riziko naší profese, sám to musíš vědět velmi dobře,“ bylo Narutovi lehce naznačeno, že nemá ruku nebo tak si to alespoň převzal. „Není to ale jenom o Rootu, na poslední stránce je to, o čem se bavil Hokage s Shikakem na téma tvé poslední mise.“

„Jak?“ chtěl se zeptat Naruto, ale pak mu došlo, jak se k těmto informacím dostal. „Chápu.“

Ona osoba se teda jenom zvedla. „Dám pozor, aby se sem nikdo nedostal, a ty jsi měl klid na čtení, následně to pak spal o tu svíčku nebo si nějak poraď.“

„A co pak?“ zeptal se ještě Naruto.

„Pak se odvolej,“ a s těmito slovy tam zůstal Naruto sám a marně se snažil přijít na to, jak jeho hostitel dokázal přijít na to, že přišel jako klon a ne jako originál. Když na nic pořádného nepřišel, pustil se do čtení, protože tohle bude chtít originál vědět, co nejdříve a co nejsprávněji.

Formát pro tisk

Komentáře

Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).

Jméno
Kontrola
Text

---

Amren,   (9.11.2016 10:41) odpovědět

Než odpovím na jednotlivé komentáře, dovolte mi vám čtyřem pravidleným komentujícím poděkovat, děláte mi radost .
Enton: To rád slyším, další díl bude co nejdřív :)

Dragonel: I já tebe, není vůbec zač. To já rád dělám, ono jako šance na uhodnutí tam je a objevení této postavy bude i častější, takže nápověd bude více a více, není to ale tak, že dělám přímo soutěž nebo tak, jsou někteří, kteří by to mohli tipnout hned, ale chtěl jsem, aby ten příběh měl opravdu vše, včetně těchto tajemných věcí :). Co se týče toho, co jsem dneska naznačil, tak to budu jak jsem říkal, zmiňovat dále, ale pokud víš i o něčem jiném, co jsem naznačil a už dlouho nepoužil, neboj se mě upozornit, už se také občas ztrácím :).
Myslím si, že to byl dobrý nápad s tímto párem, ale to nechám na posouzení čtenářů .
Také děkuji, měj se.

Adalwolf: Nápovědy tam jsou, tak zkus se nad tím zamyslet... a nebo počkat na další díly ;). Není vůbec zač, rád jsem kapitolu dodal.

Sidd: Jenom skoro padesát dílů no... . Samozřejmě budu na otázky odpovídat v průběhu, není se čeho bát, snažím se dostat ke všemu, ale jak jsem zmínil výše, kdyby tě něco napadlo, neboj se mi to připomenout. No pokusím se to dělat tak, aby byly dva díly měsíčně, sice počet komentářů se nemění, ale pokusím se toho držet, díly dopředu mám, takže v tomhle problém není, akorát korektorka teda nestíhá, takže je to bez její opravy... ale buď to bude třeba jednou za 6 týdnů neopravené nebo dvakrát za měsíc, ta volba je na vás a myslím, že vím, jaká bude .

Sidd, - (8.11.2016 22:47) odpovědět

Konečně jsme se dostali do nějaké fáze kde se někdo zamilovává, to nám to trvalo no, rozhodně zajímavá nová zjištění a opět spousta otázek, které nám jistě zodpovíš do několika málo dílů, jsem rád že ses rozhodl nám občas pokrátit čekání, ale neuspěchej vydávání, mysli radši na kvalitu než na kvantitu :)

Adalwolf, ... (2.11.2016 22:04) odpovědět

dík moc za další díl a moooc mě zajímá kdo je ten špion :D

Dragonel,   (30.10.2016 14:16) odpovědět

Zdravim, díky za parádní díl
přinesl jsi sem spoustu tajemných postav v tomto díle, i když i s několika nápovědami kdo to je :) děj začíná být opravdu zajmavý a je v něm spousta propracovaných vedlejších linií, jen doufám že s nimi postupem času budeš dále pracovat a nepropadnou zapomění
Shikamaru a Tayuya? to by mohlo být ještě zajmavý

ještě jednou díky a těším se na další
S pozdravem
Dragonel

Enton, - (25.10.2016 19:48) odpovědět

Bomba díl těším na další