Kapitola pětačtyřicátá - Nové etapy

Lepší život

„Stojí to pěkně za houby,“ bylo první, co Naruto řekl, když stál u brány, kterou měla Karin každou sekundou odejít.

„Víš, jak jsem to dříve říkala, když jsi odcházel ty na svou misi: Když lidé dospějí, musíš je pustit do světa,“ pověděla s úsměvem Tayuya, samozřejmě i ji mrzelo, že Karin odchází, ale když dospěla k názoru, že Karin je ráda, že může pokračovat v sebezdokonalování a to vše, co k tomu patřilo, nemohla být dále smutná.

„Nebavil jsem se o tom, že odchází, ale o tom, že se stala chuninem!“ pověděl Naruto schválně nahlas, aby jej Karin mohla slyšet. Ta ale, když přerušila objetí s Matsuri, udělala schválně otočku, aby ukázala svou novou vestu. Každý ale pochopitelně věděl, že se Naruto bavil o tom, že odchází.

„Je pravda, že tento rok bylo velké množství povýšených shinobi,“ poznamenala Fū hravě přemýšlivě. „Tobě to uteklo… Zase.“

„Jo jo… Jen do mě,“ ozval se Naruto.

„Jaký je to pocit?“ zeptala se Tayuya schválně. „Jediný z tvého týmu, kdo není chunin a jediný z tvé rodiny, kdo není alespoň chunin.“

„Jaké to bylo bydlet v přístřešku z prken a dek?“ připomněl Naruto minulý život Tayuyi. „Můžeš tak bydlet znova, protože tě hlava tvojí rodiny vyhodí ven z postele, jestli ji nepřestaneš provokovat!“

„Óh… To zabolelo Naruto-sama… To bylo od vás zlé,“ hrála Tayuya ublíženou.

„Myslím, že budete beze mě v pořádku,“ řekla Karin, když viděla, jak se stále pošťuchují. Jen ji mrzelo, že musí minimálně na pár let odejít a nevidět, jak bude její rodina pokračovat na této cestě životem.

„My vždycky,“ řekla Fū, když Tayuya stále dělala šaškárny. „Užij si tu cestu a nezapomeň psát,“ pokračovala a i ona svou kamarádku objala.

„A netul se k cizím lidem,“ dodala Tayuya, když byla její řada na závěrečné objetí.

Karin jenom něco zamumlala, takže jí nikdo nerozuměl. Pak už zbýval jenom Naruto, který taktéž roztáhl svou zbývající ruku, aby jej Karin mohla už poněkolikáté dneska obejmout. Místo toho mu ale položila ruku na tváře a krátkými pohyby jej pohladila a pak se naklonila a opřela se o jeho bradu tou svou. Byla to zvláštní poloha, minimálně tedy pro Naruta. Jestli si to ale Karin takto přála, byl poslední, kdo by si stěžoval.

„Slyšel jsi, Jirayu,“ řekla. „Akatsuki mají v plánu unést tebe, Fū a všechny další, ne ale dřív než na to budou připraveni. Slib mi, že když někoho z nich potkáš a budeš vědět, že ty sám nejsi připraven, tak utečeš.“

„Jako kdyby mě nechali,“ odfrkl si Naruto. „Pokud to ale bude možné,“ začal ji ubezpečovat, „nebudu bojovat zbytečné boje.“

„Moje schopnost je prokletí,“ povzdechla si Karin, „protože právě teď vím, že jsi mi řekl milosrdnou lež.“

„Budeš pryč dlouho dobu,“ povzdechl si taktéž Naruto. „Jestli potkám někoho z Akatsuki, nebude to tehdy, když budu někde daleko pryč od vesnice sám. Budu tam se svým týmem nebo budu tady s celou vesnicí. V některých případech prostě nejde utéct, protože jak víme z historie, utéct se dá jedině tehdy, když za sebou člověk nechá obětního beránka.“

„Tak… Prostě jenom zůstaň naživu…“ řekla Karin nakonec a otočila se, aby nejspíše nikdo neviděl její slzy.

Naruto sledoval, jak si ještě Karin podává ruku s Ameyuri, Tsunade, Shizune, přišli také její bývalí parťáci, se kterými prošla své geninské roky, jako byla Sakura, Shino a dokonce i Torune, který byl vždy svým způsobem rád, že se někdo nebojí mu podat ruku či podobný lidský kontakt.

Ale když uteklo těch pár desítek sekund, kdy někteří z nich mávali šíleně a někteří normálně, Karin a Jiraya zmizeli z jejich dohledu a Naruto v tuto chvíli věděl, že to není nějaký žertík a tak podobně, že je ale ona opravdu pryč a nevrátí se nijak brzy.

Za pár dalších desítek sekund tam kromě jeho rodiny a náhodných kolemjdoucích nestál nikdo. Všichni pokračovali ve svých životech dál a to musel udělat i on. „Jdeme domů,“ řekl tedy jenom s povzdechem a zamířil jako první k jejich sídlu.

Netrvalo to ani dlouho a na střeše jednoho domu spatřil Sasukeho a tak neváhal a vyskočil za ním. „Proč ses nepřišel rozloučit?“ bylo první, co ho napadlo říct.

„S její schopností věděla, že jsem tu,“ řekl Sasuke, jako kdyby byl hlupák, že to nechápe. S těmito slovy se ale otočil a Naruto v tom viděl úmysl zmizet.

„Počkej!“ vykřikl urychleně Naruto. Přeci jenom to bylo poprvé od Sasukeho rozhovoru s Mizukage, kdy si řekli více, než pozdrav. „Co takhle souboj?“ přidal, když Sasuke nezmizel jak pára nad hrncem. „Trošku ze sebe vymlátit to, co nás trápí.“

„Nemám náladu,“ dostalo se mu odpovědi.

„Bez žádné konverzace, nebudu tě nutit bavit se, když nechceš, jenom souboj, nic víc,“ přidal poslední bonus, co ho napadl.

„Dobrá,“ ozvalo se od Sasukeho po pár vteřinách. „Za deset minut tam,“ dodal to nutné, kdy a kde a pak už opravdu zmizel.

„Tomu říkám krásný první krok,“ pověděla Tayuya, která jak Naruto zjistil, poslouchala celou dobu.

„Hm,“ souhlasil Naruto. „Aspoň po mě nechtěl, abych mu říkal ‚pane,‘ to bych ho poslal někam.“

„Takže tě to opravdu štve,“ ušklíbla se Tayuya.

„Hokage-sama ví, co dělá,“ pověděl Naruto, snažíc se o to, aby v té větě bylo co nejméně emocí. „A navíc, nemůžu neuznat, že první zápas jsem vyhrál tak, že se Kiba vzdal a ke druhému zápasu jsem se ani nedostal.“

„Tak příště,“ usmála se na něj a strčila do něj hravě.

„Pochybuji, že se přihlásím,“ pověděl tiše, aby byla menší šance, že to uslyší někdo další. „Ameyuri má pravdu v tom, že nemám zapotřebí ze sebe dělat šaška… A teď, když už nemám svůj vlastní tým, tak jí dám asi za pravdu.“

„Tak jo,“ objala jej zezadu. „Budeš můj malý ňuňu genin.“

„To jsem to dopadl,“ povzdechl si hraně. „To jsem to dopadl.“

***

Danzō se začínal pomalu nudit. Na toto setkání vůdců klanů a jiných důležitých osob šel z dvou důvodů: První byl ten, že to bylo povinné a ten druhý byl to, že chtěl slyšet a navrhnout své myšlenky, jak jednat s jistými věcmi po invazi. Když se ale celá debata strhla na ‚proč Orochimaru utekl‘ a pokračovala dlouhé minuty, už mu to nepřišlo, jako kdyby tu potřeboval být.

„Mohli bychom se věnovat urgentnějším problémům?“ povzdechl si Shikaku a Danzō mu v duchu poděkoval. „Stále je na místě rozhodnout, jak budeme postupovat v otázce spojenectví s Písečnou.“

„Můžeme z toho vůbec něco vytěžit?“ zeptal se Homura.

„Je to možné,“ vzal si slovo Danzō. „S Mlžnou jako spojencem, už nejsme ti, které to spojenectví potřebují za každou cenu. Můžeme si dovolit smlouvat.“

„Mám dojem, že využívat této situace moc nepodporuje myšlenku spojenectví,“ promluvil Hiruzen, aby všichni pochopili, o co se tu jedná. „Jestli budeme jak Oblačná a budeme si přát tělo támhleto a jiné věci, dosáhneme toho, čeho chceme, ale náš vztah bude fungovat jenom na papíře, jako fungoval doteď. Chceme, aby nám v případě potřeby pomohli? Měli bychom jejich nabídku přijmout a už se k tomu nevracet.“

„Co je bude ale držet, aby se situace neopakovala?“ vzal si slovo Hiashi a zmínku o Oblačné se snažil ignorovat. „Zaútočili na nás a měl by z toho být pro ně nějaký trest.“

„Přišli o značnou část jednotky. Není šance, že by na nás zaútočili a uspěli,“ promluvil Shikaku, když se k tomu samému nejspíše nadechoval Hokage. Byl to jeho úkol ukazovat lidem, když jsou hloupí a nemyslí logicky. „A myslím si, že si v budoucnu rozmyslí někomu věřit, pokud jim teď ukážeme naši dobrou vůli. Podpoříme jenom to, že jejich Zemní pán bude naši vesnici prosazovat mnohem více a Písečná bude více závislá na obchodu s námi.“

„A to byla ta první věc, proč se vůbec připojili do této invaze.“

„Ne nezbytně. Rasa vždy toužil po tom, aby nad námi zvítězil. Obávám se toho, že moje a jeho špatné vztahy byl jeden z důvodů, proč tomuhle šílenství dal zelenou,“ ozval se Hiruzen. „On je ale po smrti, začíná nové období a je na nás, jak do něho vstoupíme.“

„Prozatím Písečné vládne rada, ve které jsou lidé, kteří nás nenávidí už od dob druhé války. Taková Chiyo nebude nikdy chtít spolupracovat s vesnicí, ve které je Tsunade, protože jak víme, byly to její schopnosti, které kontrovaly všechny její jedy.“

„A přesto jsme spolu žili v klidu až do teď,“ ozvala se právě Tsunade. „Stále přemýšlíme stejně a to je náš problém,“ pokračovala. „Už několikrát se tu probírala Ameyuri, o které se také zmiňovalo, že byla, je a bude našim nepřítelem a jiné bláboly. A co se stalo před pár dny? Vlastníma rukama zabila nejspíše nejvíce nepřátelských shinobi. Jestli ty drby, co tu kolují, jsou alespoň z poloviny pravdivé, tak jich zabila více než sto a to možná překonal jenom Tobirama díky svým klonům.“

„Byla to také podmínka, proč tu mohla zůstat,“ ozval se Inoichi a připomněl několik let starou dohodu.

„Možná ano,“ bylo to Tsunade tak nějak jedno. „Když by zabila ale jednoho, jak byste jí dokázali, že nepomohla, jak slíbila? Nevím, nakolik si uvědomujete to, že to byla z velké části ona, proč je Mlžná naším spojencem a už vůbec si neuvědomujete to, že zbytek té části vytvořit Naruto a nemyslete si, že zapomínám na to, kdo z těch, kteří hodnotili, nebyli pro to, aby Naruto za své zásluhy dostal povýšení.“

„Konečné slovo měl Daimyō,“ pověděla Koharu, jako kdyby nebyla ráda, kam tato debata směřuje.

„Jako kdyby někdo takový dokázal pochopit to, že Naruto dokázal porazit Jinchūrikiho mimo arénu. Od toho jsou tu ti, kteří mají toto hodnotit společně s ním, ale to jsou asi lidé, kteří ztratili selský rozum, protože kdo logický pošle dva geniny proti Jinchūrikimu, i když je jeden z nich taktéž Jinchūriki? A posila jeden chunin? Opravdu?“ nezastavovala se Tsunade. „Takže jestli dovolíte, půjdu domů… Třeba zalít kytky nebo vytřepat koberec, protože jakákoliv jiná činnost má lepší smysl, než být tady a poslouchal půl hodiny ‚proč Orochimaru tohle‘ místo toho, abychom se třeba snažili zajistit to, že naše spojenectví s Písečnou bude neprůstřelné a třeba také to, že tam nedovolí, aby budoucího Kazekageho zavraždili pomocí nájemných vrahů, protože to se tam děje skoro na denním pořádku.“ A s těmito slovy odešla a málem si sebou vzala i dveře, jak s nimi prudce třískla.

„Heh,“ tiše se zasmál Hiruzen. Tsunade zůstávala pořád stejná a i to byl jeden z důvodů, proč její přítomnost na těchto schůzkách nařizoval. Kdo jiný by tu měl být povinně než ten, který jednoho dne bude nejspíše Hokagem po něm? „Jestli vám to udělá radost, můžeme hlasovat o tom, jak se vypořádáme s návrhem spojenectví s Písečnou, ale aby bylo jasné, udělám vše proto, abych dosáhl toho, aby se podepsalo to, co poslali oni, i kdybych o tom měl vést v soukromí dlouhé debaty s Daimyō.“

Každý v tuto chvíli pochopil, že i když tato rada má jisté pravomoci, jedna z nich není srát Hokageho.

„Myslím, že hlasování nebude třeba…“ neodpustil si Shikaku s úsměvem. „V tom případě můžeme přistoupit k dalšímu tématu…“

***

„Sai, mám pro tebe úkol,“ pověděl Danzō, když uviděl jak Sai vstupuje do jeho místnosti.

„Pane?“

„Kontaktuj Nonō s tím, že se má vrátit co nejdříve.“

„Provedu,“ řekl Sai a lehce se uklonil.

„A neměj strach, je to oficiální mise,“ donutil se Danzō dodat.

„Ani jsem o tom nepochyboval.“ A s těmito slovy se Sai rozloučil a nechal Danzōa další zprávě, která mu dnes přišla a která mu měla silně nahrát do karet.

***

„Je připraven?“ zeptal se Orochimaru jednoho ze svých vědců Amachiho.

„Ano pane,“ potvrdil to Amachi a pro jistotu se podíval do spisu v ruce, jestli v něm nenajde něco, co by bránilo tomu, co se má za chvíli konat.

„Jak dlouho vydrží?“ zeptal se Orochimaru jako kdyby se nebavil vůbec o lidské bytosti.

„Domnívám se, že stejně jako momentálně vaše tělo,“ odhadl Amachi. „Jestli mohu být tak smělý, proč je nutné měnit tělo v tuto chvíli? Aktuální tělo by mělo ještě nějakou chvíli vydržet, minimálně do té doby, než si seženete lepšího hosta. Gen'yūmaru a jeho tělo má sice silný potenciál, ale existují lepší alternativy.“

„Mám pocit, že někdo v Listové na mě použil nějakou techniku. Tímto budu mít jistotu,“ připustil Orochimaru. „A navíc tři roky budou tak akorát, než si seženu Sasukeho.“

„Rozumím,“ odkýval to Amachi. „V tom případě je jen váš,“ ušklíbl se a pokynul svému pánovi do místnosti.

„Ty budeš Gen'yūmaru nejspíše,“ oblízl se Orochimaru, když spatřil jediného člověka v celé místnosti.

„Přišel jsi mi vybrat dalšího protivníka nebo jsi to ty?“ zeptal se nadřazeně a vyzývavě Gen'yūmaru.

„Ne. Dokázal jsi mě přesvědčit, že jsi ten pravý.“

„Pravý?“ nechápal. „A na co?“

„Bojoval jsi pro svobodu a já tvé přání splním… Budeš svobodný a součástí něčeho většího.“

Gen'yūmaru pochopil, že to co se chystá, určitě není nic dobrého, ale když se chtěl pohnout, ucítil takový strach, že vytušil, že toto je konec, protože byl strachem kompletně paralyzován.

„Vezmu si tvé tělo a všechny tvé dobré vlastnosti budou pokračovat dál se mnou,“ oblízl se znovu Orochimaru. „Ale budu velkorysý… Můžeš mít jedno přání, rozhodni se dobře.“

Gen'yūmaru nemusel přemýšlet ani sekundu, protože věděl, co chce. „Vzal jsi všechny z mého klanu, aby tady byly pokusnými morčaty. Chci, abys je propustil a ty, ani nikdo z tvých lidí, jim už nikdy neublížil nebo je nechytl… Prostě je nechal navždy na pokoji.“

„Heh,“ zasmál se Orochimaru. „Slíbit po mně něco tak komplexního. Byl sis jistý, že vyhraješ co?“ zasmál se ještě jednou ale mnohem hrůzostrašněji. „Bude ti to ale splněno. Tvému klanu z mé strany už nikdy nic nebude hrozit.“ A jelikož Gen'yūmaru nedokázal zakývat nebo jinak tyto slova odsouhlasit, jenom zavřel oči a soustředit se na všechny své přátele a známé, protože jenom to mu dovolovalo v tento moment pocítit alespoň trochu klidu a ubezpečení, než přijde jeho poslední vteřina… A ona přišla vzápětí.

***

„Co pro mě máš, Tera,“ zeptal se Danzō, když viděl, jak se mu klaní jeden z jeho lidí.

„Mám kompletní informace o tom, na čem pracuje Tsunade a Kabuto.“

„Poslouchám,“ pokynul Danzō, aby Tera začal.

„Hashirama nějakým způsobem zde zanechal své DNA nebo navedl Tsunade k předmětům, kde toto najdou a s tímto začali tvořit syntetickou ruku pro Naruta Uzumakiho. Podle všeho je to práce na dlouhé měsíce možná i roky, ale jestli se jim to podaří, bude uživateli této protézy dostupný Mokuton a jiné bonusy, které DNA klanu Senju poskytuje.“

Danzō se na toto jenom usmál. Bylo krásné, že se problémy, které momentálně řeší, začnou vyřešovat samy. Shisui ho v osudnou noc varoval, že používat techniky Sharinganu, když člověk není Uchiha nebo nemá DNA Senju, je vyčerpávající a jejich ‚limit‘ je velmi dlouhý. Když ale sám dokázal odhadnout, že to bude trvat ještě velmi dlouhou dobu, než se tato technika znovu obnoví, začal přemýšlet, jak toto vylepšit a ono se to takhle naskytne samo.

„Tera, mapuj jejich pokrok a až bude tato ruka hotová, dáš mi vědět.“

„Ano, pane.“

Bylo by vhodné se dojít podívat, jestli nemá na skladě něco, co by pomohlo Tsunade v práci a nějak nenápadně ji k těmto věcem nasměrovat a pak už jenom počkat a vzít si tu ruku pro sebe. Uzumaki Naruto má před sebou ještě dlouhý život, aby si mohl počkat na další.

***

Naruto sledoval a doslova provokoval Hanabi k lepším výkonům, protože to tak nějak fungovalo nejlépe. Ano, když použil pozitivního posílení, mělo to účinky stejné, jako to mělo na něj a víceméně celou jeho rodinu. Řekni někomu z nich, že jsi hrdý na jejich pokrok a že budeš strašně šťastný, když onu věc udělají i přes vyčerpání a oni ji jenom prostě pro tyto slova udělají, jako kdyby na jednu sekundu vyčerpání zmizelo jenom na to, aby to něco mohli udělat. Na Hanabi ale fungovala provokace stejně dobře ne-li možná lépe. „Hej, tohle jsem zvládal, když mi bylo méně než tobě. Kde je to ‚nejsilnější z klanu Hyuuga‘?“ a jiné podobné – často lživé – poznámky.

Hanabi ale nikdy nezklamala. To bylo pro něj důležité, a proč na ni byl tak hrdý. Ona, i když za sebou měla celý klan, který kdyby chtěla, ji mohl dlabat z ruky a ještě uctívat půdu pod jejíma nohama, toho nikdy nevyužila a udělala vždy vše proto, aby mu ukázala, že si váží toho, že ji sem tam ukáže pár věcí, které kdyby chtěla, by ji mohl ukázat i někdo jiný. Ne nadarmo její klan měl ohromné množství shinobi.

Naruto vycítil, že se za ním objevil někdo další, ale měl už tolik vycvičené smysly od Ameyuri, že nedal na sobě vědět ani to, že ho to rozčiluje.

„Doslechl jsem se, že jsi se mnou chtěl mluvit,“ promluvil Hiashi, když přišel na uctivou vzdálenost od něj.

„Správně,“ souhlasil Naruto. „Chtěl bych Hanabi naučit jednu techniku, ale ať už se mi to líbí nebo ne, musím požádat vás o svolení.“

„Netipoval bych tě jako toho, kdo zná různá zákoutí etikety.“ Naruto tipoval, že si toho Hiashi nemohl neodpustit.

„Znám pár lidí, kteří mi dokázali pomoci s hledáním,“ bylo jediné, co Naruto plánoval prozradit na toto téma.

„Kterou techniku máš tedy konkrétně na mysli? Nemám prozatím v plánu ji cvičit v elementárních technikách. Náš klan si stojí za zjištěním Tsunade, které provedla před mnoha lety, že v nízkém věku to může poničit celé tělo.“

Naruto vyndal z kapsy nového oblečení svitek a podal jej Hiashimu. Oči ale stále víceméně měl upnuté na Hanabi, aby sledoval její pokrok a mohl zasáhnout, kdyby byla unavená a hrozil jí pád. Naruto byl docela rád, že Hiashi nijak nekomentoval jeho ruku, i proto mu Ameyuri nechala znovu na zakázku ušít toto oblečení. Ono to prostě tak trochu vypadalo, jako kdyby měl ruku schovanou a ne jako kdyby ji neměl.

„Než se začnu věnovat tomu, že jsi šílený… Máš k tomuto vůbec povolení?“ zeptal se Hiashi.

„Jestli je otázka, jestli to posvětil Hokage-sama… Tak ano… Jen ne ten současný,“ zkoušel Naruto tak nějak zavtipkovat. „Tobirama-sama měl na to názor, který by se dal ve zkratce shrnout na ‚vypadá to, že jsi povýšil moji techniku na větší úroveň, takže nejspíše tušíš, jaké jsou její nebezpečí a proč je v této době brána jako zakázána, ale jestli ji chceš učit někoho dál, klidně, jsem mrtvý, mě je to ukradené‘.“

„Proč zrovna Hanabi?“ změnil tak trochu Hiashi téma.

„Tohle není momentální rozmar. Hanabi cvičím v rozšíření čakry už několik měsíců – což jste určitě postřehl – jen jsem měl v plánu o to časem požádat současného Hokageho. Osud měl ale zajímavý smysl pro humor a nastala toto situace. Budu ale upřímný, jestli dovolíte,“ pokračoval Naruto po chvilce ticha. „Tohle není dar klanu Hyuuga. Zakážu,“ pověděl velmi důrazně slovo ‚zakážu‘, „Hanabi to, aby to učila někoho dál. Nepochybuji, že tuto techniku ve vašem klanu někdo zná a nepochybuji ani o tom, že těch dotyčných není málo… Jako každá zakázána technika i tato nějakou kouzelnou mocí se objevuje v arzenálu až mnoha lidí,“ pověděl sarkasticky Naruto, „ale chci, aby Hanabi tuto techniku měla a používala ji v úplné síle,“ znovu poslední dvě slova zdůraznil.

„Netvrdím, že v technice Kage Bunshin no jutsu nevidím velmi pozitivní výsledek, který tato technika Hanabi přinese. Oba víme, že tato technika může zkušenému uživateli velmi pomoci v různých misích nebo dokonce i zachránit život,“ pověděl Hiashi. „Ale jestli mám věřit těm věcem, co se o tobě povídají, máš nějaký určitý důvod, proč to chceš Hanabi naučit.“

„Hakke Hyaku Nijūhachi Shō,“ pověděl Naruto jako kdyby tu techniku právě chtěl předvést, ale pak se tomu krátce zasmál, protože Hanabi, když to slyšela, málem spadla ze stromu překvapením a i Hiashi pozvedl překvapením obočí… Ano přesně tak… Hiashi pozvedl překvapením obočí. „Doufám, že je to alespoň správné jméno.“

„Na neexistující techniku to nezní špatně,“ pověděl Hiashi nějak mezi uznáním a pobavením. „128 úderů říkáš? Rozumíš tomu, že hmat 64 úderů je dokončená technika, která je vrcholem tohoto stylu. Není nutné uměle navyšovat něco, co je samo o sobě smrtelné.“

„Jiraya-sama by s vámi nesouhlasil. Jeho Rasenganů existuje x verzí podle velikostí a něco mi říká, že Karin to časem povýší na takovou úroveň, že bude Rasengan na všechny příležitosti.“

Hiashi jeho argument ale uznal. V tu chvíli k nim ale přišla Hanabi a stále koukala na Naruta, kde přišel na techniku, která zněla podezřele jako technika jejího klanu, ale ona o ní nikdy neslyšela.

„Tak to předveď,“ řekl Hiashi pobaveně.

Naruto se ale na Hiashiho podíval stylem, který říkal, že není potřeba ho hecovat. Bylo smutné, že kdysi dávno, když na tento dětinský plán přišel, měl obě ruce a mohl tak několik hodin cvičit, aby něco podobného, co měl v plánu ukázat, dokázal ukázat. Teď měl ale ruku jen jednu. Neznamenalo to však, že by couvl z této výzvy.

„Kage Bunshin no Jutsu,“ přivolal si Naruto na pomoc tři klony a teprve teď měl možnost spatřit, že jeho konání sleduje více lidí. Jeho vnitřní dětinské já, které žádalo stále o pozornost, právě zajásalo. „Tak chlapci,“ pověděl Naruto schválně na své klony, „ukážeme tady Hyuuga klanu, jak vypadají techniky ve stylu Uzumaki!“

„Hai!“ zvolaly všechny klony a každý – možná kromě Hanabi – tušil, že celý tento rozhovor byl úplně zbytečný, ale Naruto si ho nemohl odpustit.

„Můžu?“ ukázal Naruto s frajerskou pózou zkušeného vtipálka na jednu z figurín několik metrů od nich.

Hiashi se musel nejspíš hodně nudit, ale nataženou rukou naznačil ‚buď mým hostem‘.

Jeden Shunshin no Jutsu, který byl třikrát napodoben, a čtyři Narutové se objevili na jakési startovní čáře malý kousek od cvičného terče. „Jsi v mém dosahu,“ promluvil Naruto hlasem, který velmi nápadně zněl jako Nejiho, než začal spolupracovat s Hinatou a odpustil své rodině… Nebo tak to bylo Narutovi od Hanabi vysvětleno. Naruto a jeho klonové si poté vyndali kunaie, to mělo napodobit jakési ‚píchnutí‘ do toho jakéhosi bodu na těle prsty a pak se Naruto ponořil do hodně vtipného postavení, kde už každý chápal, že ta imitace má být všechno jen ne dokonalá. „Hakke Hyaku Nijūhachi Shō.“ A s těmito slovy veškerý humor skončil. Hiashi pozorně sledoval toto divadlo, protože chtěl vědět, jak k tomu Naruto přistoupí. Když ale viděl, co nastalo, Hiashi pochopil, že Naruto je velmi podobný jako Gai. Samá sranda, legrace, vtipné oblečení, hloupé úsměvy, bláboly o síle mládí. Nastane ale souboj a Gai je v taijutsu vraždící mašina. Naruto s přesností, kterou Tobirama nazval jako dokonalost této techniky, zaútočil na terč. Jeho rychlost a mrštnost, kterou zaplatil svojí krví a potem při tisíci hodinách tréninku, spojená s neskutečnou spoluprací se svými klony a taktéž tréninkem s legendární Ameyuri, dokonala tento tanec. Každý klon útočil na různá místa, kde Naruto odhadoval, že nějaký ten bod byl, ale v té rychlosti mu bylo jedno, kam ten kunai bodne. On a každý klon měl za úkol provést svých 32 úderů co nejrychleji a tak, aby to navazovalo. Takže se jednotlivé klony pohybovaly v nepředstavitelné synergii a každá rána šla někam jinam, a když všechny klony téměř nastejno skončily, byl on jako originál u čísla 31 a tak kunaiem, který měl mezi zuby, zaútočil na krk, který prostě podřízl. Tuhle chuťovku nemohl zapřít, protože když Ameyuri mu pomáhala toto – opravdu pro to podle nich nebyl lepší název než ‚toto‘ – stvořit, chtěla, aby tam tuto fatalitu přidal.

„Nebo tak nějak,“ bylo to, co nakonec Naruto řekl a vyndal si kunai z úst. Každý věděl, že to nemělo moc společného s technikou klanu Hyuuga, ale Naruto chtěl, aby byl brán vážně, proto se velmi rád nechal vyhecovat. „Mít dvě ruce, je jednodušší toto nacvičit. Na to stačí jenom jeden klon.“

„Hanabi,“ vzal si Hiashi slovo a podíval se na svou nejmladší dceru.

„Otče?“ pověděla stále Hanabi s lehce pootevřenými ústy nad tím, co před chvíli viděla.

„Naruto mě požádal o to, abys byla jeho učeň. Jsem ochoten jeho nabídku přijmout, jestli to nebude nijak bránit tvým ostatním povinnostem. Máš trošku více volného času než Hinata, která má úkoly jako budoucí hlava klanu, takže je na tobě, jak se svým volným časem naložíš,“ povídal Hiashi, ale jelikož Hanabi kývala hlavou celou dobu jeho proslovu, nemusel ani čekat na její konečnou odpověď.

Když se Naruto objevil zpět u nich dvou, ocitl se v objetí Hanabi, ale Naruto stále čekal, co Hiashi chce ještě říct, když si obrazně vytáhl z klobouku to, že on sám chce, aby ona byla jeho učeň. Ne že by to nechtěl, nezmínil se ale o tom ani jednou.

„Normálně hlava klanu za tyto služby platí nějaký poplatek každý měsíc, oba ale víme, že jsi dostatečně bohatý, aby si toto odmávl,“ pokračoval Hiashi. Bylo vidět, že má velmi slušný přehled o dění ve vesnici. „Jednoho dne ale budeš chtít svůj klan udělat oficiální, protože teď, i když bydlíte ve svém sídle, nikdo vás jako klan nepovažuje. V té době budeš mít za svou pomoc plnou podporu našeho klanu.“

„Cítím nějaké ale,“ ušklíbl se Naruto. To bylo to, co mu do hlavy cpaly všechny holky… Vždy je nějaké ale.

„Do svého tréninku občas zapojíš i Hinatu a Nejiho.“ A s tím ledabyle ukázal na oba dva zmiňované, kteří seděli celou dobu na stejném místě, takže viděli a slyšeli vše.

„Dobrá.“ A s tím si s Hiashim podal ruku. Ještě že měl stále tu pravou zdravou, jinak by to bylo mnohem humornější v takovém tom černém stylu. „Hanabi je ale ta, kterou jste jmenoval jako mého učně… Nikdo další. Hinata i Neji jsou trénováni ve svých technikách zaměřených přímo na ně,“ pověděl Naruto, aby nechal zaplout tu myšlenku, že svoje techniky bude přenášet maximálně na Hanabi.

Hiashi se na něj podíval stylem, že se mu nelíbí, že naznačuje to, že je špatné, co učí Hinatu a Nejiho nebo tak si to alespoň Naruto převzal.

„Nemám nic proti extra specializaci. Například Kurenai-san má můj obdiv… Není to ale něco, co chci propagovat já,“ cítil Naruto potřebu se nějak obhájit. „Protože když se stane něco takového, jako se stalo mně, dokáže to v některých případech úplně zneškodnit kariéru. Kdybych uměl jenom máchat obouručním mečem…“ nechal svou myšlenku schválně nedokončenou.

„Beru na vědomí,“ souhlasil nakonec Hiashi. „Nebezpečné techniky projdou ale mým schvalovacím procesem.“

„Samozřejmě,“ souhlasil také Naruto… Ne že by měl na výběr. A po tomto už přišlo jenom krátké rozloučení od Hiashiho a tím se atmosféra v okolí tak nějak vrátila k normálu.

„Teď už ti ale opravdu musím říkat Naruto-sensei,“ připomněla Hanabi vesele jakýsi jejich interní vtip.

„Nauč to radši říkat Nejiho,“ ušklíbl se Naruto.

„Dobře víš, že to není napsané v jeho osudu,“ hrála Hanabi schválně chytrou, pochopitelně ale šeptem… Někdy se Naruto divil, jako holka v tolika letech dokáže chápat tolik souvislostí, aby si dělala srandu z některých věcí… Naruto v jejím věku nebyl nikdy tolik všímavý… A hodně lidí by řeklo, že se to nezměnilo ani teď.

„Pochybuji, že tam měl napsán dnešní den, protože jestli dopředu věděl, že se mi bude muset v některých věcech podřídit, vypadal by méně překvapeně.“ Pak se ale zarazil, protože se podíval na stále sedícího Nejiho a musel se opravit. „I když beru zpět… Možná to věděl, jeho obličej nevykazuje žádné překvapení.“

„To je tím, že jeho obličej nedokáže vykazovat takovéto emoce,“ pokračovala Hanabi hraně a tišeji.

„Možná tě neslyším Hanabi, ale stále umím odezírat ze rtů,“ ozval se onen zmiňovaný hlasitěji.

„Hups?“ zahihňala se Hanabi.

Naruto ji jenom poplácal po ramenou a setřel si imaginární slzu. „Oni rostou tak rychle,“ a krátce na ní spiklenecky mrkl. A on se někdo bude ptát, proč si vybral právě Hanabi.

***

 Orochimaru se probudil a okamžitě ucítil na svém obličeji obvazy.

„Měl byste ještě odpočívat, Orochimaru-sama,“ ozval se Amachi.

„Sám vím, co je pro mé nové tělo nejlepší.“

„Samozřejmě Orochimaru-sama, omlouvám se.“

„Jaké jsi sebral data?“ zeptal se Orochimaru po chvíli, co si sundal jeden z těch otravných obvazů na očích a podíval se na své tělo.

„Všechno v pořádku, imunitní systém nebojuje proti vaší technice, regenerace postupuje tak, jak se dá očekávat na nové tělo. Subjektivní věci si určitě potvrdíte sám.“

Orochimaru nedal na vědomí, že jej slyšel a vyzkoušel si pohnout s různými končetinami. Amachi měl pravdu, vše bylo v pořádku. Ne že by očekával něco jiného. „Našel jsi to, co mě tam zasáhl-,“ začal se Orochimaru ptát a najednou si jakoby vzpomněl. Jeho děsivý smích určitě slyšeli i ve vedlejších pokojích. „Dobrá práce, Shisuii,“ zamlaskal si Orochimaru.

„Orochimaru-sama?“ nechápal Amachi.

„Důvod mého brzkého odchodu z Listové bylo genjutsu,“ naznačil svému hlavnímu vědci, co se dozvěděl. „Tvůj úkol bude zjistit, jak to, že to změna těla zrušila a jak takovýmto věcem v tomto a dalších tělech zabránit.“

Amachi poznal rozkaz, když jej slyšel. „Provedu, Orochimaru-sama.“

„Cestu pryč mi zavolej Zvučnou čtyřku,“ odehnal Orochimaru svého poskoka a nechal si přivolat další, kteří tu byli vzápětí.

Gari byl první, co prošel dveřmi a s úšklebkem se podíval na Orochimara, který stále seděl napůl obvázaný na lůžku.

„Jsem rád, že ti připadá můj vzhled humorný,“ vstal Orochimaru a podíval se na příchozí. Gari měl štěstí, že byl už dávno mrtvý, jinak by jej za některé poznámky a jiné věci dávno zabil osobně.

„Vždy,“ souhlasil Gari a opřel se o zeď.

Ahiko nevěděl, co se děje před ním, ale něco mu říkalo, že ten jakýsi Gari, který byl vedoucí této jednotky, do které byl on přidělen po smrti bývalého člena, není normální. On by si nikdy nedovolil něco takového říct nahlas a těch co ano, už podle něj tolik nežilo. To byl asi ten důvod, proč byl Gari mrtvý a následně oživený, ne že by o tom něco konkrétního věděl. On tu byl jenom proto, že být na svobodě a plnit mise tady bylo lepší, než trčet ve vězení a nechat na sobě dělat další a další pokusy.

„Mám pro vás další úkol,“ začal Orochimaru. „Mizuki, než byl odhalen, měl za úkol ukázat Sasukemu Uchihovi, že mu tady u nás bude lépe. Nemohu potvrdit, nakolik uspěl,“ ušklíbl se malinko. „Váš úkol bude jeho práci dokončit a doprovodit jej sem.“

„A když nebude chtít, Orochimaru-sama?“ odvážil se zeptat Kidoumaru.

„Nikdo neříkal, že má na výběr.“

Na to si Gari jenom odfrkl.

„Víte jak se dostat přes bariéru, kde Sasukeho najdete a jeho očekávaný rozvrh vám řekne Amachi. Nemusím zdůrazňovat, že jestli nepřinesete Sasukeho zpět, nemusíte se ani vracet.“

Na to všichni kromě Gariho kývli, různým způsobem se uklonili a co nejrychleji zmizeli.

„Gari,“ zastavil jej ještě Orochimaru. „Neber ohled na kolaterální škody, důležitý je jenom Sasuke.“

„Jako kdybych na ně někdy bral ohled,“ zasmál se Gari a taktéž odešel. Věděl, že svým chováním vytáčí Orochimara. Co mu maximálně ale mohl za trest udělat je to, že by jej odvolal nebo ovládl pomocí pečetě. A popravdě? Bylo mu ukradeno ať by udělal cokoliv.

Formát pro tisk