Kapitola sedmá - Nepříjemný příjezd

Harry Potter and Pactum Purgamen

Toho rána, kdy měl být odjezd, byly už všechny kufry sbalené a stály v kuchyni, kde zrovna snídal. Přemýšlel, jestli si vzal opravdu vše a na nic nezapomněl nebo nezapomněl něco udělat, ale pořád se ujišťoval, že udělal vše, co měl. Kráturovi dal na starost oba dva domy a případnou poštu, Dobbyho uvidí ve škole a ještě se rozloučil s rodinou Parishů, kterým slíbil, že bude posílat dopisy.

Oblékl se do společenského oblečení Reguluse Blacka a úplně připravený čekal jen na Percyho, který za chvíli zaťukal na dveře, a tak ho pustil dovnitř.

„Půjdeš na snídani nebo chvátáme?“ zeptal se, než se sehnul pro kufr.

„Myslím, že radši pojedeme, vypůjčil jsem si auto. Ještě že to tu máš zabezpečený proti mudlům,“ pověděl svůj plán a pomohl mu s kufry.

„Krátura to tu zabezpečil dobře,“ řekl, aby řeč nestála.

„Jo skřítci jsou šikovný potvůrky, pokud tedy nedělají problémy, kolikrát si někdo z ministerstva stěžuje, že nedělají, co mají,“ odpověděl mu zapáleně Percy a postupně odlevitovali všechny kufry do auta, i když je měl chuť je tam odnést ručně.

„Tenhle je poslední,“ řekl, když odlevitoval poslední kufr do auta.

„Dobrá tak nasedej, není to sice daleko, ale je to lepší, než se tam přemisťovat, a když nám půjčili úplně nový auto, tak toho musíme využít,“ pověděl Percy a sedl si jako první do auta.

Rychle sedl vedle něj jako spolujezdec, protože dlouho autem nejel a tohle bylo velmi pohodlný. Když konečně vzlétli, tak si mohl prohlížet Londýn z ptačí perspektivy a to se mu opravdu líbilo, ale pak viděl někoho na koštěti, což mu připadalo divné.

„Percy?“ zeptal se, a když uslyšel souhlasné zamručení, tak pokračoval: „to někdo lítá na koštěti nezastřený uprostřed Londýna?“

„Ne, to určitě ne, musíš být zastřený,“ snažil se poučovat Percy.

„Tamhle ten moc zastřeně nevypadá,“ pověděl uraženě, ale pak se podíval do zrcátka a vzadu uviděl dalšího v černém plášti, který na ně míří hůlkou, a tak rychle jako spolujezdec strhnul volant na stranu a sledoval, jak paprsek těsně minul jejich auto.

„Sakra, smrtijedi,“ zařval a snažil se zrychlit a uhýbat dvěma smrtijedům.

„Uleť jim sakra,“ pověděl splašeně a vytáhl hůlku z kapsy.

„To se lehce řekne, musíme někde přistát, někde kde se schováme,“ řekl zděšeně a znovu strnul volant jiným směrem, takže přistál na okně, ale účel to splnilo.

Otevřel okýnko a vystrčil z něj ruku a hlavu a snažil se zamířit v této rychlosti a vyslal Mdloby na tebe, které minulo, ale smrtijeda to trochu vychýlilo.

Okamžitě vyslal další na druhého smrtijeda, který se schoval na druhou stranu auta, kam už nemohl mířit, takže zalezl opět dovnitř a sledoval, jak Percy pevně drží volant a manévruje několik desítek metrů ve vzduchu.

„Doufám, že když si tu ty, tak budeme mít velký štěstí,“ snažil se o vtip Percy.

„Taky bych se rád dostal do školy,“ musel zvýšit hlas, protože díky otevřenému oknu nebylo slyšet, takže ho radši okamžitě zavřel.

„Jdeme na přistání do támhleté uličky, připrav se na hrozné dosednutí,“ pověděl Percy a obrátil auto směrem dolů, na což smrtijedi reagovali tím samým, ale přidali k tomu pár kouzel, které je minuly a narazily do země.

Pevně si utáhl pásy, zapřel se nohama a sledoval, jak letí přímo do uličky. Percy otočil knoflíkem. Dopadli na zem bez nějakého velkého nárazu, ale i tak se bouchnul do hlavy a musel ještě chvíli počkat, než se Percymu podařilo zabrzdit, což způsobilo sražení pár popelnic. Pak oba rychle sundali pásy a vyskočili z auta. Naneštěstí pár metrů před nimi přistáli oba smrtijedi.

Na Percyho letěla Avada Kedavra, ale schoval se za auto, takže neškodně prolétla nad ním. Na něj letělo něco jiného, ale nezjišťoval, co a taktéž se schoval za auto. Pak se chvíli nic nedělo, a tak se na sebe podívali a po kývnutí na sebe, oba najednou vyskočili a vyslali kouzlo. Percy se vytasil s Impedimenta a on s Everte stativ. Obojí bylo pohlceno štítem, ale oni pokračovali s kouzlením, protože když se smrtijedi bránili, nemohli útočit. Často měnil kouzla, většinu útoku nechával na Percym, protože byl zkušenější, ale když viděl trhlinu v obraně, tak vykouknul a vyslal nějaké soubojové kouzlo.

Smrtijedi se také činili, kdykoliv viděli pauzu, mezi jejich útoky, vyslali určitě nějaké nepříjemné kouzlo a po většinou zelené barvy, když letělo na Percyho. Naštěstí Percy byl mrštný a vždy se strčil skrčit, než ho to trefilo. Jemu neskutečně bušilo srdce a jediné, co pořádně slyšel, bylo vlastní vyslovování zaklínadel. Jejich štěstí bylo to, že ho nechtěli zabít a tak neposílali nic, co by mu mohlo nějak ublížit a tak se mohl krýt za autem a vyslat Fulgur vestis.

Viděl, jak se Percy chvíli nezvedá a tak přešel do útoku sám, aby se nepřibližovali, poté co se zvedl, vybral si jednoho z nich a zakřičel: „Impedimenta, Expelliarmus, Fulgur vestis,“ pak se ale urychleně musel sehnout, když svého společníka začal bránit druhý smrtijed, ale to už viděl připraveného Percyho, který stoupl a vyslal Bombarda na zem před smrtijedy, kteří skončili na zemi, ale i odtud dokázali vyslat další zaklínadla, kterým se ani nemuseli uhýbat, protože letěli vysoko nad ně. Percy pokračoval s Pouta na tebe a on přidal vlastní Expelliarmus, ale to se smrtijedovi podařilo vykrýt a přemístil se.

Jeho kolega takový štěstí neměl a ležel na zemi se spoutanými rukami, a když si svého úspěchu všimnul Percy, vyslal Mdloby na tebe a on to pojistil zaklínadlem Petrificus totalus.

Poté, co si byly jisti, že se už nic nestane, na sebe koukli a po kývnutí se vydali ke smrtijedovi, ale musel obejít díru v zemi, aby do ní nespadli sami.

„Takže on se opravdu vrátil Harry? Ten-jehož-jméno-se-neříká?“ zeptal se vystrašeně Percy.

„Ano,“ řekl taktéž vystrašeně, ale byl rád, že neletěl sám, už by mohl být někde u Voldemorta. Pak si na něco vzpomněl a dodal: „ale musíš si to nechat pro sebe Percy, když si všichni myslí, že se nevrátil, útočí jenom na mne, kdyby se ohlásilo, že se vrátil, už by se neschovával a bylo by spousty mrtvých.“

„Vím, jak to myslíš, dobrá, budu mlčet,“ řekl Percy a nohou kopnul do smrtijeda.

„Díky, že si tu byl Percy,“ pověděl upřímně.

„Abych řekl pravdu, radši bych teď popíjel čaj v kanceláři, ale jsem celý, až na to, že jsme zničili nový auto,“ řekl, když se podíval ze smrtijeda na auto.

„Tobě to z výplaty snad nestrhnou, spíš jsem rád, že si takový řidič a trefil ses do uličky.“

„Hm, doufám, že tu budou ty bystrozoři, co nejdřív, ať tě můžeme dostat na vlak, než nám ujede,“ řekl Percy a stále sledoval nehýbajícího se smrtijeda.

„Mě vlak neštve, spíš mě zajímá, koho jsi to dostal,“ řekl a skrčil se, aby sundal masku, ale zadržela ho ruka na rameni.

„Počkej na bystrozory, neměli bychom tu nic měnit,“ pověděl Percy a čekal před smrtijedem. On si šel prozatím sednout do auta, aby zkontroloval kufry a hlavně klec s Hedvikou, která byla naštěstí v pořádku. Seděl tam, i když se k nim přemístili bystrozoři.

„Sakra, kde jste? To si ještě vyřídíme na ministerstvu. Měli jste tolik práce, že když tu letí samí Avada kedavry, tak je něco důležitějšího na práci?“ rozčílil se Percy, když se před něj přemístil Moody, Tonksová a ještě nějaký bystrozor.

„Co se tady stalo?“ zeptal se Moody a úplně ignoroval Percyho.

„Vlastně nic, protože jste to měli dobře pohlídaný, a tak tu nelítali dva smrtijedi nad Londýnem a nepokusili se sundat Harryho,“ pověděl stále rozčileně Percy.

„Neházej na nás vinu, Weasley, není naše chyba, že jste nešli letaxovou sítí,“ chopil se zase odpovědi Moody.

„Převezměte si to tady! Podrobnosti podám někdy později. Nyní mám na starosti Harryho, ale počítejte s tím, že tohle pro vás dopadne špatně,“ řekl Percy, přistoupil k autu a pomohl mu vytáhnout všechny kufry z auta.

„Pojď Harry, přemístíme se, tady by nás nechali klidně zemřít,“ pokračoval Percymu.

„Pokýval hlavou a otočil se ještě na Tonksovou s Moodym a zakroutil nad nimi hlavou a snažil se nedat moc najevo zklamání nad jejich chováním, ale nepovedlo se mu to dostatečně, a tak radši sebral co nejvíc kufrů, ostatní vzal Percy a společně se přemístili kousek od nádraží, do místnosti, která byla na to připravená.

„Promiň Harry, asi sis takhle nepředstavoval práci Bystrozorů,“ řekl Percy, když šli spolu k nástupišti.

„Oni se tak chovali kvůli mně,“ odpověděl a snažil se zapomenout na jejich pohledy.

„Neber si to tak, třeba to bylo kvůli mně, já taky nejsem nejoblíbenější,“ snažil se ho uklidnit Percy.

„Dobrý pokus, ale sám víš, že to není pravda, každopádně pěkně velkou chvíli nepoletím autem,“ zasmál se, i když to nebylo vtipné.

„Máš pravdu, trochu nám to poničilo hábity a teď už se nebudeš tolik líbit,“ řekl zrzek, který před sebou stále tlačil vozík s Harryho kufry.

„Já si myslím, že dost lidí otevře víno, že mě málem dostali a dost lidí zapláče nad tím, že mě nedostali úplně,“ snažil se stále zmírnit atmosféru.

„Tak jsme tu Harry. Pojď, projdeme nástupištěm, máme ještě dvacet minut. Ještěže jsme nesnídali u vás, jinak bychom nemuseli stihnout ten vlak a já bych tě musel do Bradavic odvézt tím rozbitým autem,“ pověděl Percy a jako první prošel zdí, která vedla na nástupiště devět a tři čtvrtě.

Když jí prošel i on, tak si všimnul, že už tam vlak stojí, a tak se otočil na Percyho.

„Harry, budu se snažit, aby tě nikdo nevyslýchal kvůli tomu, co se stalo, vše dosvědčím pod veritasérem, takže se tomu všemu snad vyhneš,“ řekl Percy a přivezl k němu vozík s kufry.

„Dobře a nezapomeň, že se některé věci nikdo nesmí dozvědět,“ naznačil mu rozhovor u auta.

„Nezapomenu a hlavně se opatruj, třeba někdy napiš dopis, a pak se třeba objev na ministerstvu, až pojedeš na Vánoční prázdniny.“

„To je dobrý plán, měj se Percy a snaž se vyhnout problémům,“ poškádlil ho.

„To mi říká ten, kdo je v nich každou chvíli,“ odpověděl a přátelsky ho obejmul.

„Asi budu zvracet,“ ozvalo se za ním pro něj důvěrně známý hlas.

„Ach Ronald a jeho duchaplný komentář, kdyby nás zajímal, tak si o něj řekneme,“ řekl se zlostí v hlase, když si všimnul, že to opravdu byl Ron.

„Neměl by si teď běhat po vlaku a všude ukazovat svůj prefektský odznak, bratříčku?“ zeptal se ironicky Percy.

„Polib si Percy,“ odpověděl naštvaný Ron, protože se mu nelíbilo, že ho oba odpálkovali.

„Na to já mám lidi bratříčku. Víš, protože mám peníze, jo ty vlastně nevíš, co to je viď? Je to takový kulatý a dají se za to koupit věci,“ odmlčel se Percy a hraně přemýšlel o odpovědi a pak si prohlédl svého bratra od hlavy k patě a pokračoval: „Třeba nové hábity, a také mám kamarády, víš? Třeba tady Harryho, kde ty máš někoho?“ zeptal se pobaveně Percy, když viděl svého bratra zuřit.

„Nech mu chvíli, ať to stačí pobrat, on byl Ronald vždy pomalejší,“ přidal něco svého a sledoval úplně naštvaného Rona, jak odchází za Ginny a Hermionou.

„Po tomhle mám chuť tam jet s tebou, ty si budeš takhle bavit a já budu dělat poskoka ministrovi,“ na oko zesmutněl Percy.

„No nic radši nastoupím, než si pozve na mě kamarády,“ ukázal hlavou na Rona.

„Chápu, tak teda měj se. Já půjdu nějaké věci vysvětlit a taky potvrdit úspěch mise „odvoz Harryho Pottera,“ pan ministr bude potěšen,“ ukončil rozhovor Percy, poplácal ho po ramenou a přemístil se pryč.

Přivezl si vozík blíž ke dveřím, sundal z něj kufry a nacpal je dovnitř vlaku, pak tam vysadil i klec s Hedvikou a odtáhnul to všechno do prvního volného kupé, které viděl. Cestou na něj koukalo hodně lidí, ale na ně kašlal a poté, co si dal kufry nahoru, tak si rád sednul, i když toho měl z auta dost.

Pro jistotu zamknul dveře, aby se mu tam nechtěl někdo vetřít a poklidně sledoval lidi z okýnka. Poznal jich tam hodně, ale nikdo neměl v plánu se s ním bavit, a tak je taktéž ignoroval.

Otevřel si kufr a prohlížel si knihy, které by si mohl přečíst a vyndal z něj akorát nějakou knihu s bajkami, která nesla název: „Bajky Barda Beedleho.“

Tuhle knihu našel v knihovně rodiny Blacků, a jelikož to byla jedna z mála knih bez černé magie, tak si ji vzal sebou.

Otevřel ji na první straně a začal číst. Přestal teprve tehdy, když se vlak rozjížděl. Doufal, že si nikdo k němu nepřisedne, ale takový štěstí by mít nemohl, a tak uslyšel cvaknutí zámku, jak si někdo odemyká a přisedl si k němu poněkud tlustší starší plešatý pán. Po celkovém pohledu shledal tohoto muže nezajímavého, protože byl malý s divně vyhlížejícíma očima a mrožím knírkem, a když si sedal, tak se chvíli bál, aby se sedačka nepropadla a on tohoto muže nemusel vytahovat ze země. Naštěstí měl jenom jeden kufr, takže se nemusel bát, že se tam nevejdou.

„Ta podobnost s vaším otcem je obrovská, až teda na ty oči,“ pověděl tento muž, když si ho doprohlédl celého.

Chtěl mu skočit do řeči a opakovat to, co slyšel pořád: „Ty máš po matce,“ ale radši to nechal vyslovit od jeho spolusedícího a pak už konečně řekl: „Já vím, hodně lidí mi to říká.“

„Byla to velmi nadaná studentka a lektvary jí šli snad nejlíp ze všech, které jsem učil. Neustále jsem litoval, že jsem ji neměl ve své koleji, výborně by se tam se svým talentem hodila,“ povídal starý pán, a když si všiml nechápavého výrazu na tváři Harryho, dodal: „Býval jsem ředitelem zmijozelské koleje.“

„Všichni chytří většinou bývali tam. Měl jsem ve své koleji hodně nadaných lidí, kteří to dotáhli na vysoká místa jako třeba Barnabáš Políček, teď je z něj šéfredaktor v Denním Věštci. To byl opravdu chytrý student, ale jak říkám, na tvoji mámu neměl ani náhodou, byla to moje nejoblíbenější studentka a to jsem měl velký výběr, třeba rodinu Blacků. Z ní jsem měl všechny ve své koleji, kromě toho jak jsem jmenoval, jo Sirius Black, ohromný kamarád tvého táty, později vycházel i s tvojí matkou. Škoda, že všichni z nich nebyly v Zmijozelu, ty tam asi taky nejsi viď? Bude to asi Nebelvír, ale ten mám taky rád. Sice v ní je spousta mudlorozených, kteří nebývali tak výborní, ale tvoje matka byla výjimka a taktéž Dirk Cresswell, to byl taky chytrý kluk. Je divné, že někdo bez rodičů s kouzelnickou krví to dotáhnou takhle daleko, nemyslíš?“ konečně ukončil svůj monolog s očekáváním jeho odpovědi.

Po celou dobu monologu se tvářil jinak, nejdříve potěšeně, že se tak dobře baví o jeho mámě, pak zamračeně, když se začal bavit tak krásně o Zmijozelu, a pak skoro naštvaně, když se začal bavit o mudlech.

„To si opravdu nemyslím, děti od mudlovských rodičů nebývají alespoň aristokratičtí a nekoukají na ostatní nadřazeně a dokonce i v některých případech bývají nejchytřejší v ročníku.“

„Ne, já nejsem proti nim, celý rok jsem u mudlů bydlel, takže je respektuju, ale připadá mi to zvláštní,“ podotkl starší muž.

„Takže budete zase vést zmijozelskou kolej, pane?“ zeptal se, aby zjistil totožnost tohoto zvláštního muže.

„Ano, to budu, ale neboj se, proti tobě nic mít nebudu, vlastně toto místo jsem vzal i díky tobě,“ pokračoval starý muž.

„Díky mně? To nechápu, pane,“ odpověděl zaraženě.

„Horacio Křiklan jméno mé a abych vám odpověděl, chtěl jsem už zůstat v důchodu, ale byla mi dána nabídka pracovat opět jako učitel, nechtěl jsem to přijmout, jen co je pravda, ale mám rád, když mohu učit a dopomoci slibným studentům a jelikož jsem učil vaši matku, tak jsem chtěl učit i vás a navíc, v Bradavicích jsou lepší ochrany,“ povídal opět svůj další monolog.

„Ochrany proti čemu, pane profesore,“ zeptal se zvědavě a proto rychle přešel na oslovení profesor, aby z něj dostal, co nejvíce informací.

„To se ptáte zrovna vy? Ten kdo jimi byl napaden?“ zeptal se vyděšeně profesor Křiklan.

„Jo vy myslíte smrtijedy, jo s těma jsem se už setkal a máte pravdu, v Bradavicích byste měl být chráněn,“ snažil se nedat najevo, že i dovnitř se můžou dostat.

„Jako ne že bych to potřeboval, ale každý potřebuje mít tu jistotu, že může jít spát bez toho, aby byl v noci napaden,“ vysvětloval stále profesor Křiklan.

„Oni ale útočí jenom na mne, takže se nemusíte bát,“ pověděl tónem, jako by se bavil o počasí.

„Třeba to byla jenom náhoda,“ nadhodil profesor.

„Vzhledem k tomu, že mě napadli před pár minutami znova, tak o tom vážně pochybuju,“ řekl s naprostou jistotou v hlase.

„A nestalo se vám nic? Počkejte, podívám se,“ vyskočil čiperně profesor ze sedačky a začal si ho prohlížet.

„Určitě se mi nic nestalo,“ povídal trpělivě.

„Vaše hlava vypovídá něco jiného, vždyť máte zakrvácené vlasy,“ zhrozil se profesor.

„Opravdu?“ zeptal se a šáhnul si na hlavu a usykl bolestí. Když se podíval na dlaň, zjistil, že ji má od krve.

„Škrábnutí,“ pověděl přesvědčivě, protože to přece nemohlo být vážný, když to ani sám necítí.

„Radši dojdu pro nějakého lékaře, já opravdu nejsem dobrý v léčivých kouzlech, protože co není v lektvarových lahvičkách není pro mě,“ zasmál se profesor a odešel dveřmi pryč.

„Kvůli malému zranění tu budu ošetřován, před zraky všech žáků, aby věděli, že jsem nějaký usmrkanec, který musí být ihned ošetřen, sakra,“ ulevil si v zavřeném kupé ujíždějícího Bradavického expresu.

„Takže, kde máte toho zraněného, pane profesore,“ uslyšel hlas nějaké dívky, která se okamžitě objevila i před dveřmi.

Chvíli na něj překvapeně koukala, ale pak vlezla dovnitř i s profesorem za zády. Stoupla si před něj, takže jediný na co měl pořádný výhled, byl prefektský odznak, přišpendlený na hábitu se znakem Havraspáru.

„Hm, teď to možná trochu zaštípá,“ pověděla prefektka a použila na něj nějaké kouzlo a hned poté, ještě jedno.

Snažil se nevydat ani hlásku, ani nezkřivit tvář bolestí, tak jenom silně zmáčknul sedačku, na které seděl a vyčkával, až bolest zmizí.

„Mělo by to být v pořádku, ale doporučuji si dojít na ošetřovnu,“ pověděla prefektka a otočila se na pana profesora Křiklana, který jenom kýval hlavou.

Ještě než odešla, řekl směrem k ní, „Děkuji.“

Koukala na něj, jako kdyby mluvil v hadím jazyce, a tak mu to nedalo a musel se zeptat: „Dostala si o mě nějaké zvláštní informace? Jako že třeba koušu a neděkuju? Tak to tě musím zklamat, bohužel ani nekoušu nebo nenapadám studenty zákeřně do zad a poděkování jsem se taky naučil.“

Chvíli nedokázala nic říct, a tak odhadoval, že se trefil úplně do všeho. Ron už stihl zapracovat v prefektském vagonu, ale pak se zatvářila omluvně a znovu mu připomněla ošetřovnu a rozloučila s profesorem a odešla.

„O čem jste to mluvil? Jaký kousání?“ zeptal se pobaveně a zároveň profesor Křiklan.

„Nečetl jste Věštce? Kolují tu o mně zvěsti, že jsem aristokrat a zmijozelský parchant, který chce sesadit ředitele a dosadit tam někoho jiného,“ pokračoval, když při první otázce uviděl nesouhlasné zavrtění hlavou.

„To oslovení zmijozelský parchant bych byl radši, kdybyste si odpustil, ale to další je pravda?“ zeptal se zaujatě.

„Sesadit ředitele?“ zasmál se, že tomu někdo věří a pokračoval: „a dosadit tam třeba někoho podobného jako byla Umbridgeová? Ne, to opravdu nehrozí, ale prosím, pojďme se bavit třeba i o něčem jiném, třeba o mých rodičích, když jste je znal jako učitel,“ poprosil, a tak další velkou část cesty, než profesor usnul, pozorně poslouchal vše, co mu starý profesor povídal.

Když byly už blízko, tak si vzal jeden ze společenských hábitů, které mu koupil Krátura podle svého výběru, na kterých měl přišitý znak Nebelvíru, protože mu to připadlo mnohem lepší, než školní hábity a nikdo mu za to nemohl vynadat, protože i třeba Malfoy vždy nosil něco jiného.

Jemně probudil profesora Křiklana, kterého sice poznal jen chvíli, ale připadal mu celkem sympatický, i když měl vymezené názory na mudly a na Zmijozel, ale aspoň poznal někoho, kdo mu dokáže něco povědět o jeho rodičích a kmotrovi, protože takových lidí už moc není.

„To už jsme tady?“ zeptal se ospale profesor Křiklan.

„Ano, pane profesore,“ odpověděl, když sundával kufr na zem.

„Taky mohli tu cestu udělat delší, protože se při ní nedá pořádně vyspat,“ vysvětlil profesor, když se na něj nechápavě koukal.

„To by ale spousta prváků umřela nedočkavostí, kdyby to byla cesta přes noc,“ nadhodil první nevýhodu, která mu přišla na mysl.

„Prváci se ještě tolikrát vyspí, jenže my, kteří máme problém se spánkem,“ nechal větu nedokončenou a začal se věnovat svým věcem.

Sám, když si připravil všechny věci k nohám, tak si ještě sedl a počkal si, až vlak zastaví a vystoupí z něj všichni nedočkavci. Sám neměl touhu se někam cpát a profesor na tom byl asi stejně, protože se ještě pohodlně rozvalil na sedačce.

Vlak se zatroubením zastavil, a jak předpokládal, všichni se začali hrnout, a tak v uličkách nebylo žádné místo. Zakroutil nad tím hlavou a dál koukal z okna, do té doby než se ho zeptal profesor.

„Vy nechvátáte za spolužáky?“

„Není kam chvátat, když vím, že mi nic neujede,“ pověděl neutrálně.

„To je správný, spěch je špatná vlastnost, dělat něco ve spěchu, znamená dělat něco špatně,“ poučil ho profesor a zase se věnoval prohlížením studentů v uličce.

Poté, co vystoupil i profesor, rychle vytáhnul hůlku a zaklel kufry, kdyby mu je chtěl někdo otevřít. Použil pár kleteb, které byly nepříjemné, a pak vystoupil, musel sice nadvakrát, nejdřív aby odnesl kufry na hromadu a pak, aby došel ještě pro klec s Hedvikou, která vypadala dotčeně, že nejdřív vzal kufry, ale když klec otevřel a pohladil ji, tak vypadala spokojeně.

Pohledem vyhledal Hagrida, který se staral o prváky a nevnímal okolí. Podíval se, jestli uvidí někoho známého, ale uviděl jen samé prváky a nějaké opozdilce z kterých poznal jen dva hráče fampfrpálu z Mrzimoru.

Nasedl do vozu tažený testrály a nechal se odvést až před školu, kde vystoupil a šel směrem do velké síně, ale cestou přešel kolem ošetřovny a hlasitě si povzdechl, otočil směr a zaťukal na dveře. K jeho velkému překvapení se dveře otevřeli skoro ihned, co dal ruku od nich pryč.

„Pane Pottere? Můžu pro vás něco udělat?“ zeptala se madam Pomfreyová.

„Jenom chci, abyste se podívala na moje zranění na hlavě, nic to není, ale bylo mi to nařízeno,“ pokusil se vysvětlit nulovou vážnost zranění, ale madam Pomfreyová, už ho táhla na postel, kde měl nařízeno se posadit.

„Od čeho to máte?“ zeptala se léčitelka.

„Někde jsem se tady bouchnul,“ zalhal okamžitě.

„Pane Pottere, byl jste tu už tolikrát, že vám nějaké bouchnutí věřit nebudu,“ odpověděla přísně madam Pomfreyová.

„Ale já jsem se fakt bouchnul, jen ne tady,“ pokusil se doplnit informaci navíc, aby ho pustila pryč, protože jinak nestihne zahajovací večeři.

„Tak kde,“ pověděla, když mu prohlížela hlavu.

„Po cestě sem, asi jsem se bouchnul v autě,“ odpověděl ji už větší část pravdy.

„Tak si lehněte, přinesu vám sem jeden lektvar,“ přikázala a odešla do vedlejší místnosti.

Sundal si boty, a i v hábitu si lehl do postele, kde vyčkával netrpělivě na příchod Pomfreyové.

„Tohle vypijte,“ podala mu nějakou břečku, kterou se musel donutit vypít, poté co to s nechutí spolknul, se cítil nějak unaveně.

„Teď se vyspíte, oni vás na večeři omluví a ráno můžete jít ihned studovat,“ řekla a došla k druhé posteli, kde vzala přikrývku, kterou ho přikryla.

„Já, ale nechtěl spát,“ pověděl ospale, ale odpovědi se už nedočkal, protože usnul.

Formát pro tisk