Kapitola dvaačtyřicátá - Vsadit na správného koně

Lepší život

„Díky,“ ozval se Naruto, když ho Shikamaru navlékl opatrně do jeho bundy, aby nechodil úplně nahý a nejspíše aby také nebyl vidět jeho pahýl, který mu zůstal místo ruky… bylo jenom štěstí, že Naruto pořád necítil bolest.

„Máš štěstí, že jsem použil Saiovo kresbu a ne svou bundu na prodloužení stínu tam v aréně,“ snažil se zavtipkovat Shikamaru a nevšímat si toho, jak jeho kamarád vypadá, byl to opravdu zlý pohled.

O Narutův vzhled a stav se ale momentálně staral slimák. Bylo zajímavé, když člověk dokázal léčit někoho, kdo byl kilometry daleko. „Omlouvám se, ale zapomněl jsem vaše ctěné jméno,“ snažil se Naruto otočit hlavou, aby se mohl podívat lépe na slimáka.

„Katsuyu,“ pověděla ona.

„Vyřiďte, že Tsunade-sama děkuji,“ řekl Naruto vděčně, „vám samozřejmě také.“

„Tsunade-sama ví vše, co se tu stalo, tudíž i vaše díky budou vyřízeny.“

„Heh,“ snažil se zasmát Naruto, pořád byl ale v hrozném stavu, „to bude zase otrava vysvětlovat všem, proč jsem tu vykládal o spojenectví a rozhazoval životy, když jsem jenom obyčejný genin.“

„Souhlasím,“ kývl Shikamaru, „nevím, jak to děláš, ale vždy se ocitneš ve středu těch největších problémů.“

„Štěstí,“ odfrkl si Naruto a otočil se hlavou, aby se podíval na Tayuyu, která dělala vše proto, aby se na něj nedívala. „Děje se něco?“ zeptal se.

„Možná máš na sobě malou bundu, ale to neznamená, že máš vše zakryté,“ dodala s důrazem na slovo vše.

„Aha,“ snažil se odmávnout tu trapnou situaci, „no pokud nemáš v plánu mi půjčit svoje kalhoty, musíš vydržet pohled na moje připálené trenky,“ dodal, „stejně vypadám jako upečené prase, nemusí se tu nikdo stydět, že?“ podíval se na Shikamara, který mu vrátil pohled, který říkal ‚proč se sakra ptáš mě‘.

„Tohle není věc, o které se může vtipkovat!“ zvedla na něj nahněvaně Tayuya hlas, „mohl si zemřít!“ pokračovala, „a teď jsou všechny tvoje naděje na zregenerování tvé ruk-.“

„Ale nestalo se tak,“ pousmál se Naruto a záměrně nereagoval na zmínku o jeho ruce, i proto Tayuyu přerušil v půlce věty. „Nemá cenu tu ale házet zbytečnými slovy,“ zastavil je Naruto a nevnímal lehce ublížený pohled Tayuyi, že jsou pro něj její obavy zbytečná slova. „Hana-san?“ otočil se na posledního přítomného, který prozatím vůbec nic neřekl. To byla známka pravého shinobi, udržet si čistou hlavu ve všech situacích a taky důvod, proč byla ona známá.

„Ano?“

„Byla jste sem povolána jako náš vedoucí mise?“ otázal se, „jistě vás sem poslal Kakashi-san.“

„Nic takového mi nebylo obeznámeno, přišla jsem sem jako podpora, protože moji partneři jsou excelentní v hledání lidí a také jsem dostatečně rychlá, abych sem dokázal donést alespoň jednu část Katsuyi.“

„Chceš se vedení chopit ty, Tayuyo?“ otočil se zpět Naruto na svou nejlepší kamarádku, která se už na něj dokázala i dívat. To bral jako úspěch, Katsuyu léčila velmi rychle, takže minimálně na obličeji začínal vypadat už trochu lidsky.

„Užij si to ty,“ pověděla lehce, protože měla tíživý pocit na srdci, že Naruto nebude ani po této zkoušce povýšen a to nejenom kvůli zranění, které utrpěl.

„Dobrá,“ pronesl Naruto a snažil se opatrně vstát, což překvapilo víceméně všechny okolo a ihned se snažili mu nějak pomoct. „Maki,“ otočil se na jedinou členku Písečné jednotky, kterou stále hlídali tři psi.

„Naruto?“

„Co se tu do prdele děje,“ dostal ze sebe Naruto a následně si všiml, jak si Shikamaru dává hlavu do dlaní nad jeho taktem.

„Bude stačit krátká verze, mám vcelku naspěch,“ snažila se o úsměv, ale stále se cítila jako kus masa ve výkladní skříni, když před ní stáli prozatím nepřátelé.

„Budu za ni jenom rád, přece jenom musíme se vrátit a pomoct při invazi,“ pověděl nekompromisně Naruto, protože tušil, že kdyby mu všichni nenechali velitelskou pozici, donutili by ho, aby už nebojoval.

„Jak jistě víte nebo jste si dali dohromady, Zvučná vesnice nás kontaktovala, abychom spojili své síly a zničili vás dohromady. Náš Kazekage se rozhodl tuto myšlenku podpořit, protože cítili křivdu od našeho Zemského pána, který podporuje spíše vaši vesnici, než tu naši. Co jsme se ale dozvěděli až pozdě, že Orochimaru a jakýmsi způsobem vyvolaný shinobi z Kamenné vesnice našeho Kazekageho zabili, aby Orochimaru mohl zaujmout jeho místo na chuninských zkouškách, nejspíše jenom proto, aby byl blíž vašemu Hokagovi.“

Naruto a ostatní to přijali s jakýmsi kývnutím, některý stále s velkou nepřátelskostí v očích, ale nechali ji pokračovat.

„Chiyo-sama a Ebizō-sama, kteří o tomto neměli ani tušení, se rozhodli jednat a alespoň zmírnit tu paseku, co Kazekage svým rozhodnutím a následně svou smrtí nadělal. Nechala si zavolat deset jouninů včetně mě, kteří nebyli vybráni pro invazi, protože nebyli dostatečně motivováni na zničení jejich spojence. Nás deset dostalo úkol, co nejrychleji se dostat k Listové, tak abychom byli na dosah vysílačkou se všemi našimi bojujícími jednotkami a za pomoci předem Kazekagem určeného hesla, které Chiyo-sama dostala od jednoho z členů rady, jim zabránila dál v útoku na Listovou.“

„Co toto ‚heslo‘ má přesně udělat?“ zeptala se Hana, tohle měnilo sakra mnohé, teď jenom dostat toto heslo a vrátit se zpět.

„Je to příkaz, který si Kazekage nechal jako pojistku v případě zrady ze strany Zvučné, ten příkaz znamená to, že všechny naše jednotky zaútočí na jednotky Zvučné a pomohou Listové,“ vysvětlila Maki.

„Máš nějaké tušení, jestli se někdo do vesnice dostal rychleji než ty?“ podíval se Naruto záměrně na Katsuyu a ne na Maki.

„Písečné jednotky stále bojují proti nám,“ řekla jednoduše.

„V tom případě musíme přidat,“ řekl Naruto a slimáka trochu více přikryl půjčenou bundou, aby byla menší šance, že mu spadne při běhu. „Hana-san mohl bych poprosit o jednu čakra pilulku?“ nemusel Naruto dlouho čekat a jednu dostal.

„Jsi si jistý, že můžeš běžet?“ pro jistotu se radši Tayuya zeptala.

„V tuhle chvíli to není o tom, jestli můžu,“ povzdechl si Naruto, „i kdybys znova povolala své démony, kteří by nás nesli, zpomalilo by nás to a na psy bychom se stejně nevešli všichni, i kdyby to náhodou dovolili.“

„V tom případě jestli mohu prosit také o jednu pilulku?“ zeptal se Shikamaru, když pochopil, že poběží jak šílenci.

Hana jich vyndala celou hrst a nabídla každému včetně svých čtyřnohých společníků, Maki ale s menší nechutí.

„V tom případě Maki,“ ozval se Naruto naposledy, než dá rozkaz k rychlému přesunu. „Zavtipkoval bych, že budu tvůj meč, ale ten nejspíše někde na prach shořel.“

„V tom případě já budu tvá flétna,“ přidala se Tayuya.

„Pojďme radši,“ povzdychl si Shikamaru nad praštěností svých přátel a s těmito slovy se všichni vydali splnit úkol, který kdyby byl zadán, tak by nejspíše dosáhl úrovně S.

***

Kakashi stál ve společnosti svých přátel a sledoval arénu svým Sharinganem, aréna byla zaplněna mrtvými shinobi a spousty krve, ale jak se tady všichni přesvědčili, už tu nezbýval žádný protivník, tudíž všichni uspaní civilisté a hosté této zkoušky byli v bezpečí.

„Jaký je náš další úkol?“ zeptal se Kakashi do vysílačky.

„Prioritou jsou stále diváci,“ ozval se Shikaku Nara, „jestli máš jistotu, že ty co na tomto místě zanecháš, dokážou zvládnout případnou další vlnu, vezmi si lidi, které potřebuješ a postupuj podle informací, které posílá Karin na této frekvenci,“ nadiktoval Shikaku správnou frekvenci, pak se ale ozval u Shikaka výbuch.

„Vy nepotřebujete pomoc?“ otázal se Kakashi.

„Naše trio tuto skupinku zvládne, není se čeho obávat,“ a s tímto Shikaku ukončil spojení, aby mohl odpovídat případně dalším.

Gai se podíval na svého dlouholetého přítele s otázkou. „Tak kam?“

„Někteří tu musí zůstat a dál hlídat,“ odpověděl těm, kteří vysílačku neměli a rozkaz od Shikaka tedy neslyšeli.

„My to tu zvládneme,“ ujistil Asuma a tím my myslel sebe, svou přítelkyni Kurenai a pár zbylých jouninů, kteří stáli na jiných místech.

„Dobrá tedy, my půjdeme,“ řekl Kakashi a zmizel stejným otvorem, jakým před nějakou dobou odešel Pakkun, Naruto a Shikamaru.

***

„Očekával jsem, že vás tu najdu,“ ozvalo se za Ameyuri, která nemusel ani hnout krkem, aby věděla, kdo přišel.

„Naruto ti půjčil svůj meč,“ pověděla Ameyuri očividné.

„Vskutku,“ souhlasil Suigetsu a opřel si meč tak, aby mohl doplnit tekutiny, které potřeboval k životu více než ostatní.

„Jak lehkovážné od něj,“ povzdechla si Ameyuri, „ale neutekl si, takže asi věděl něco víc než já.“

„Stále mi nevěříte.“

„Tvému bratrovi to trvalo roky, než jsem mu dokázala věřit,“ pověděla Ameyuri a Suigetsovi neušlo, že neřekla něco ve stylu ‚zcela věřit‘ nebo ‚kompletně věřit‘. „Musel jsi být ve svém živlu co?“ podívala se Ameyuri na něj poprvé.

„Hehe,“ zasmál se Suigetsu děsivě, „nevím kdo z nás je větší zrůda,“ pokračoval Suigetsu, ale slovo ‚zrůda‘ použil jako největší ocenění, protože když se otočil do uliček a na střechy, které mířili k této budově, tedy k budově samotného Hokage, spatřil desítky mrtvých shinobi, převážně ze Zvučné, ale Písečná tu měla také své padlé.

„Nic proti tomu, co jsem dělala dříve.“

„Viděl jsem výsledek vaší zuřivosti v Mlžné, žil jsem taktéž z příběhů od svého bratra, který o vás kolikrát vyprávěl, on byl možná nazýván jako démon…“ schválně nedokončil Suigetsu, ale dovolil si jeden menší úšklebek.

„Zajímavé časy to byly,“ kývla na to Ameyuri a pak spatřila, jak se k budově, kde právě pracuje Karin, přibližuje další jednotka ze Zvučné. „Hej Suigetsu,“ oslovila ho, „chceš se přidat?“

„Bál jsem se, že se nikdy nezeptáte,“ vzal pobaveně do ruky půjčený meč a s gestem ‚dámy první‘ vyběhl jako druhý vstříc početní převaze, která tu nic neznamenala. Ano Orochimaru, o kterém se tady proslýchalo, že byl ten, kdo tuto invazi započal, sice přinesl spoustu pokusných morčat s jakousi divnou pečetí, která je dělala silnější, stále ale na něj neměli a v době kdy stál po boku legendární Ameyuri, tu neměl šanci nejspíše nikdo.

***

„Hlášení všem jednotkám,“ ozvalo se ve vysílačce, kterou si Tobirama vzal od jednoho z padlých. „Naruto Uzumaki, Shikamaru Nara, Hana Inuzuka a Tayuya se blíží z východní strany a jsou od vesnice zhruba čtyři kilometry,“ byl na chvilku ve vysílačce klid, aby se nejspíše hlasatel ujistil, že řekl vše správně, „mají sebou jednoho člena Písečná, jeho přežití je hlavní priorita, opakuji neútočit na tohoto člena Písečné.“

„Katsuyu?“ zeptal se Tobirama a zastavil se v pohybu, takže Matsuri, která ho stále doprovázela, se zastavila také. „Kdo je tento Naruto Uzumaki?“ zeptal se zvědavosti, přece jenom nečekal, že jméno Uzumaki ještě někdy uslyší.

„Podle mých informací je to Jinchūriki této vesnice.“

„A můj bratr,“ ozvala se Matsuri, „ne teda pokrevní,“ dodala pro jistotu, aby nedošlo k mýlce, „ale stále můj bratr.“

„Nějaká přízeň s Mito Uzumaki?“

„Nevím o žádné, pane,“ odpověděla Matsuri.

„Jestli ti to nevadí, rád bych se na něj došel podívat, jestli kvůli tomu koho vede, vyhlásili takovouto zprávu, možná bude lepší, když jej budeme jistit ze zálohy… a navíc nepřátelé jsou každým směrem.“

„Budu jenom ráda,“ souhlasila s úsměvem Matsuri a společně se vydali tím směrem, kam je směřovala předchozí zpráva, ona nemusela vlastně celou dobu nic dělat. Putovat s Tobiramou-sama znamenalo to, že všichni co je spatřili, utíkali nebo zemřeli na místě, konečný výsledek byl ale víceméně vždy stejný. Tobirama-sama byl oprávněně obávanou legendou tohoto světa.

***

Hashirama kráčel prázdnými ulicemi a snažil se najít podobné věci, které tu byly i za jeho doby. Lidé to pochopitelně nebyli, byl tak dlouho mrtvý, že mnoho lidí, které znal, už neměli šanci být na tomto světě. Krásný příklad za vše bylo to, když se podíval na skálu Hokagů, uviděl tam čtvrtého Hokageho, o kterém nevěděl vůbec nic.

„Sai,“ ozval se Hashirama a pustil se do postavení nových domů za pomoci svého dřevěného elementu.

„Ano, pane?“

„Čtvrtý Hokage, jak zemřel?“ zeptal se v průběhu své práce a stejně jako všichni ostatní čekal na nějaký rozkaz, který přijde z vysílačky nebo než někoho jeho senzorické schopnosti objeví. Invaze se ale blížila ke konci, nebylo už mnoho nepřátel, protože častěji potkával někoho z Listové, než z opačných vesnic, bylo to způsobeno neskutečnou spoluprací a také ještě jednou věcí, na kterou byl extra hrdý. Tsunade, jeho vnučka zachraňovala od smrtelných zranění každého, kdo měl na sobě malého slimáka a ještě je pomocí těchto slimáků naváděla.

„Jestli jsou mé informace správné, někdo poslal na naší vesnici Kyuubiho a on jej za cenu svého života zapečetil, aby zachránil vesnici.“

„Uchiha,“ povzdechl si Hashirama, „jenom někdo takový by dokázal ovládnout a rozkazovat Kyuubimu.“

Sai neměl mnoho informací a tak tuto věc přijal jako pravdivou.

„Každopádně je příjemné slyšet, že Ohnivá vůle se přesouvá každou generací dál,“ pokračoval Hashirama dál ve stavění domů, pochopitelně mohl někam běžet a hledat nepřátele, ale něco mu říkalo, že se jich postaral už o tolik, že si mohl dovolit moment, aby vybudoval alespoň část vesnice, kterou založil. „Když už se bavíme o klanu Uchiha, kde jsou? Zatím jsme nepotkali ani jednoho.“

„Klan Uchiha byl vyvražděn, zůstali pouze tři, ten co je vyvraždil a dva shinobi Listové, jeden je nejspíše člen ANBU, druhý je genin, který bojoval těsně před tím, než jste byl vyvolán.“

„Vyvražděn říkáš?“ posmutněl Hashirama, „snad než skončím zapečetěn, alespoň jednoho z nich potkám, abych jim mohl něco říct.“

Sai neslyšel žádnou otázku, co by mířila na něj, tak žádnou odpověď neposkytoval.

„Myslím, že je na čase pokračovat, je škoda, že nemohu riskovat Sage mód, bylo by vše rychlejší,“ povzdychl si Hashirama, „no nic, navštívíme nemocnici, je na čase, abych zachránil ty, které ještě zachránit mohu.“

***

Kiba už vyčerpáním nemohl ani pořádně stát, takže seděl na svém místě, které mu zajistila Tamaki, právě ona a její rodina stále spali po útoku genjutsu. Vedle něj seděli či stáli jeho kolegové taktéž v různých fázích únavy.

„Jestli chceš, můžeš je vzbudit,“ ozvalo se vedle něj příjemným hlasem, a když se Kiba otočil, spatřil Kurenai-sensei, která jej učila kdysi na akademii, a která byla dříve vedoucím týmu, ve které byla Sakura, Fū a Tayuya… to bylo ale také už před několika lety.

„Jsou to víceméně civilisté,“ upozornil Kiba.

„I tak jistě pochopí rozkazy, kdyby se něco přihodilo,“ dala mu Kurenai povolení, „a Kibo?“

„Ano?“

„Když se rozhodovalo o tom, kdo bude sensei jakého týmu, tak kdyby si postoupil ve stejný rok jako ten tým, který jsem nakonec dostala, byl by si v něm,“ usmála se na něj, „co tím chci říct je to, že i když jsi nakonec nebyl mým žákem jinak než na hodinách genjutsu, jsem pyšná na to, co se z tebe stalo.“

„Děkuji… Kurenai-sensei,“ dodal Kiba schválně toto oslovení a po jejím posledním úsměvu, se vydala k blízko sedící Sakuře.

Kiba se tedy soustředil na svou čakru a následně ji poslal pomocí dotyku do Tamaki, její babičky i oběma kočkám, které taktéž propadly tomuto genjutsu.

„Kibo?“ ozvala se jako první Tamaki, než si všimla toho, co vše je okolo něj a dala si rychle ruku před pusu, aby nevykřikla.

„Co se tu stalo?“ ozvala se její babička Nekobaa.

„Zaútočili na nás, ale už jsme tady v bezpečí,“ vysvětlil Kiba, ale stále se občasně rozhlížel po okolí a soustředil se na svůj čich, aby byl případně co nejrychleji varován.

„Jsi samý škrábanec a rána,“ zhrozila se Tamaki, ale Kiba se na ní jenom usmál a poukázal na slimáka na jeho rameni.

„Všechny rány jsou zahojeny,“ ubezpečil ji, „jsem jenom unaven.“

Na to si Tamaki viditelně oddychla a následně jej objala.

„Všechno v pořádku?“ přišel Sasuke s otázkou v očích, když si všiml, že jeho rodinní známí už nespí. Samozřejmě, že celou dobu, kdy společně s dalšími jednotkami bránil arénu a okolí, si dával pozor na to, jestli jeho návštěva není v nebezpečí, což se Sharinganem bylo triviální. Kiba se ale o toto postaral sám, bylo vidět, že svou práci shinobiho a ochranářskou povahu dokáže velmi dobře kombinovat… ne že by to někdy nahlas přiznal.

„Sasuke,“ pověděla Nekobaa, „jsem ráda, že tě vidím zdravého.“

„Nebyl tu nikdo tak silný,“ pověděl Sasuke a odpovědí mu byl jenom krátký smích od Kiby, takže ho Sasuke musel zpražit pohledem.

„A co bude teď?“ zeptala se Tamaki nahlas.

„Je bezpečnější tu zůstat, než abychom vás odvedli do nějakého úkrytu,“ vysvětlil Sasuke a taktéž se podíval po okolí, stále ale byli na stráži jouninové i jednotky ANBU, takže to nevypadalo, že by se mělo něco stát nebo v to alespoň Sasuke doufal. Sasuke věřil, že by v tuto chvíli byl potřebnější někde jinde, ať už to byla hlavní fronta po boku Jirayi nebo ochrana nějaké budovy, u které se ještě bojovalo či klidně hledání ukrytých nepřátel v budovách civilistů. Rozkaz ale zněl jasně, měl zůstat tady a hlídat. Nemohl si stěžovat, že by to byla zbytečná práce, protože na přežití lidí v tribunách záleželo to, jestli tato invaze skončí vítězstvím nebo Pyrrhovo vítězstvím, ale stejně měl pocit, že kdyby byl někde jinde, mohl zabránit něčemu hroznému a to mu v ústech tvořilo velmi horkou slinu, které se nešlo jen tak zbavit.

***

„Odtud by to mělo stačit,“ zastavila Maki svou dočasnou ochranku, či společenství kolem ní, aby se pokusila spojit se všemi zbývajícími jednotkami. Snad ještě někdo žil, nechtěla si ani představit to, že by přišla pozdě a velká část síly Písečné by zemřela v marném pokusu o invazi.

„Co máš přesně udělat?“ zeptal se Naruto, když viděl, jak si Maki kleká na zem a něco vytahuje.

„Pochopitelně kdybych se do vysílačky ozvala já nebo kdokoliv jiný, nikdo by ten rozkaz neposlouchal, protože nikdo by neměl jistotu, že někdo od vás nevytáhl pod nějakými praktikami tento rozkaz z hlavy některého od nás. Proto jsme nemohli sem ani poslat zprávu přes vyvolané společníky, holuby a jiné věci, jediné co budou lidé bez přemýšlení poslouchat, je rozkaz z úst z někoho z velení,“ pověděla Maki a vyndala si z kapsy jakousi nahrávku a přehrávací zařízení.

„To zní logicky, dolehne to ale opravdu ke všem? Co ti, kteří vysílačku ztratili nebo se jim zničila v boji,“ pokračoval v otázkách Naruto.

„Navrhuji, abychom se dostali do kanceláře Hokageho, ten má možnosti, jak tento rozkaz pustit do reproduktorů či jej jinak rozeslat do celé vesnice,“ pověděl Shikamaru po chvilce přemýšlení.

„Nikdo z našich jednotek by vás neměl rušit,“ řekla Katsuyu, „Tsunade se postarala o to, abyste měli volnou cestu, je ale možné, že ne všichni z našich sil tento rozkaz přes vysílačku nebo přese mě slyšeli.“

„Můžeš nám teda poslat nějak posily?“ otázal se Shikamaru.

„Pokusím se, dejte mi moment,“ ozvala se Katsuyu.

„Mohu?“ zeptala se Maki, když byla připravená. Naruto spatřil jednak přerostlou vysílačku tak i přehrávací zařízení, takže asi opravdu vše bylo připravené, a když se teda podíval po všech, a uviděl různé druhy souhlasů, dal Maki prostor.

„Jednotky Písečné mluví k vám Ryūsa,“ ozvalo se ze zařízení mužským hlasem, „a Sajō,“ přidal se další hlas, „a Ebizō,“ následoval další mužský hlas rady Písečné, než se přidal poslední ženský hlas, „a Chiyo,“ Naruto v tuto chvíli nevěděl, jestli další lidi nesehnali na svou stranu nebo jenom prostě nechtěli mařit drahocenným časem na to, aby se všichni představili. „My čtyři zastupujeme hlas rady a nařizujeme rozkaz 66. Opakuji, nařizujeme okamžité řízení se podle rozkazu 66,“ a s těmito slovy se přehrávací zařízení zastavilo.

„Všechna ta cesta pro pár slov,“ vzdychla si Tayuya, snad to alespoň zabralo. „Měli bychom nejspíše pokračovat ne? Cesta ke kanceláři Hokageho je ještě daleko a furt musíme najít někoho, kdo nám ten rozhlas nebo co to je zapne.“

„Hej,“ pověděl Naruto, když pozoroval, jak Maki zase vše balí. „Maximálně jim ten rozkaz zahraješ na flétnu.“

„Pitomče,“ strčila do něj, ale nezabránila úsměvu, bylo strašně krásné vidět, jak Naruto vtipkuje, protože by pořádně nevěděla, co dělat, kdyby Naruto to, co ho potkalo, nedokázal tak jednoduše vzít. Každopádně věděla, že nemůže ještě říkat hop, protože teprve až ta invaze skončí, adrenalin vyprchá a spočítají se ztráty, tak teprve člověk uvidí, na kolik že kousků se jeho srdce roztříštilo.

***

Ibiki, Anko a další chuninové pracující ve stejném oddělení stále hlídali na této straně Listové a odráželi jeden útok za druhým, protože nechtěli nikoho pustit z této strany hlouběji do vesnice. Časem se k nim přidali i další chuninové a dokonce tu měli pomoc i pár členů ANBU, jako byl například Shin. Jiraya už tu dávno nebyl, když se postaral o vyvolané monstra, šel pomoc někam jinam, naštěstí jim přišla na pomoc Katsuyu, takže měli jenom malé ztráty, což bral Ibiki jako dar z nebes.

Shin momentálně blokoval svým mečem úder jednoho z těch monster, které si sem Orochimaru přivedl, ze začátku to všechno byli pochopitelně lidé, jakmile ale začali aktivovat své pečetě, už to byli jenom zrůdy a pár těchto zrůd se na jejich jednotku právě vrhalo a co bylo horší, byli podporováni z výšky jednotkami Písečné. Pak se to ale stalo.

Shin, když viděl, jak se po sobě tři členové Písečné najednou podívali, začal se obávat nějaké společné techniky, která by je smetla najednou, to se ale nestalo. Místo toho se tato malá jednotka Písečné pustila do svých spojenců ze Zvučné, a jelikož nikdo nečekal ránu do odkrytých zad, zemřeli velmi rychle.

„P-proč,“ slyšel Shin ozvat se jednoho ze Zvučných monster, když mu břichem prošla ruka obklopená větrnou čakrou.

„To máš za zradu!“ vykřikl ten člen Písečné, který jej právě zabil a velmi krvavě vyrval svou ruku zpět z těla.

Tohoto překvapení využila Anko a Ibiki a postarali se o ty, co zbyli. Takže tu jenom stála Listová a Písečná, ti z Listové pochopitelně ve velké početní výhodě.

„Písečná je na naší straně,“ ozvalo se rychle vysílačkou, když nejspíše Tsunade či Karin přes velení potvrdili, že po celém bojišti se Písečná obrací proti svým bývalým partnerům, „když uvidíte jednotky Písečné přidávající se na naši stranu, buďte velice opatrní, ale neútočte na ně, pokud po vás jednotky Písečné stále útočí, pokračujte v obraně jako dosud. Opakuji rozkaz,“ a s tím se do vysílačky ozvalo ještě jednou téměř slovo od slova to samé.

Ibiki tedy dal povel k tomu, aby si dali všichni pohov, jak ti co rozkaz slyšeli, tak ti co ne. „Prý jste na naší straně,“ odfrkl si.

„Dokud nedostaneme jiný rozkaz,“ řekl jeden z členů Písečné, „stejně jako vy plníme jen to, co nám je nařízeno.“

Ibiki chtěl něco říct, ale nenašel na to správná slova. Ten člověk měl bohužel pravdu, včera byli spojenci, před chvílí nepřátelé, teď mezi nimi bylo jakési příměří a toto chování, které by připodobnil přeháňkám, nevyplývalo z toho, že by se tyto jednotky nudily a nevěděly ke komu se přidat. Nakonec to vše padalo na hlavy jejich nadřízených a oni jako pěšáci prostě plnilo to, co slyšeli ve vysílačce, ať ten rozkaz zněl sebedivněji. Což Ibiki vytušil, že bylo to něco, co slyšely jednotky Písečné ve svých vysílačkách. Ibiki nebyl hlupák, před chvílí přišel rozkaz, že nikdo nemá klást odpor Narutovi Uzumakovi a dalším jmenovaným, protože vedou někoho z Písečné ‚kdo je důležitý‘ a pak se ozve rozkaz, že je Písečná prozatímním spojencem. Nakonec Ibiki udělal dobře, že vsadil na Naruta Uzumakiho, že skončí do třetího místa na chuniských zkouškách, protože i když nakonec zkouška skončila a on tak pochopitelně nemohl vyhrát – a ani prohrát – tak vsadil na správného koně, protože ať byla tohoto Uzumaki funkce v obratu Písečných jednotek na jejich stranu jakákoliv, svou misi splnil a to byl úkol každého správného chunina.

***

Hana Inuzuka jako první vyskákala na hradby Listové a teprve když se ujistila, že tam není nikdo, dala povel za sebe, aby ji všichni následovali. V okolí neviděla a ani necítila žádné nepřátele, když se ale všichni dostali na hradby, jeden z jejích psích parťáků ji varoval štěkotem, že se blíží někdo, kdo by jim prý ‚nakopal prdel‘.

A její parťák měl pravdu, protože za chvíli na budovu kousek vedle nich doskočil druhý Hokage, reálný, živý, nepředstavitelně nebezpečný druhý Hokage.

„Pozor!“ stihla ještě křiknout, ale i ostatní zaujali nějaký obranný postoj, ne že by očekávali, že mají nějakou šanci proti Tobiramovi Senju.

„Je na naší straně,“ ozvalo se od Katsuyu, kterou měl stále Naruto na sobě.

„Dřívější varování by bylo vhodné,“ řekl Naruto, když si šel obrazně vyndat srdce z trenek.

„Omlouvám se, neměla jsem tušení, že Tobirama zamíří k nám, do té doby než tady byl,“ omluvila se Katsuyu.

„Naruto! Tayuyo!“ ozvala se Matsuri, která doskočila vedle Tobirami. „Jste v pořádku?“

Naruto ji jenom zamával zdravou rukou a prázdný rukáv druhé ruky se snažil schovat tak, že se postavil pravým bokem více dopředu. Tayuya se jenom usmála a kývla hlavou.

„Prý vás má někdo chránit,“ ozval se poprvé Tobirama.

„Ano, pane,“ ozval se Naruto, „potřebujeme se dostat do kanceláře Hokageho.“

„V tom případě mě následujte, pročistím vám cestu,“ a s těmito slovy Tobirama pokračoval po střechách směrem ke kanceláři Hokageho, která naštěstí furt byla na stejném místě, takže je opravdu mohl vést.

***

Naruto nečekal, že bude tak jednoduché projít od hradeb až ke kanceláři Hokageho, minimálně tedy do té doby, než jim cestu začal rozrážet Tobirama Senju. Cestou totiž stále bojovali jednotky Listové proti nepřátelům, ale většina jednotek Písečných, které potkali, už bojovali na straně Listové a ti co ne… Naruto se nebál přiznat, že musel pokaždé sklopit své oči či se podívat smutně po Maki, protože ona si musela jistě dávat za vinu, že nebyla rychlejší. Naruto věděl, že slova typu ‚není tvoje chyba, že neslyšeli tvou zprávu ve vysílačce‘ jsou sice pravdivá, ale říkal by je jenom do vzduchu, každý svým způsobem bral vinu na sebe a lidé z jiných vesnic pochopitelně nebyli výjimkou.

Naruto před vstupem do budovy kanceláře Hokageho potkal mimo jiné Ameyuri a Suigetsua, pochopitelně ale neměl čas na rozhovory, tak jim jenom ukázal zdvižený palec a pokračoval dál. Když doběhli až k dlouhé uličce, která vedla přímo ke kanceláři, zastavilo je velké množství ANBU jednotek, když ale viděli, kdo přichází, takže konkrétně Tobirama, nikdo se je nepokusil zastavit, nejspíše měli své rozkazy.

Tobirama pochopitelně neklepal a ani nečekal, až mu ANBU otevřou a dveře si do své bývalé kanceláře otevřel sám, to okamžitě pochopil Naruto a popohnal celý ‚svůj‘ tým, aby vstoupili dovnitř.

„Naruto, co tu potřebuješ?“ nečekal na něco Hiruzen Sarutobi a oslovil toho, kdo přišel. Chtěl se zeptat Tobirami-senseie, ten ale nevypadal, že by něco věděl.

Naruto udělal tedy krok dopředu a snažil se ignorovat, že stojí v místnosti s Hokagem a jeho všemi rádci plus s tak půl tuctem nejlepších ANBU.

„Tady Maki už předala zprávu o tom, že se má Písečná přidat na naší stranu, ne ale ke všem se to dostalo, můžeme použít rozhlas či to jinak dát vědět celé vesnici?“ nečekal na nic Naruto.

„Chápeme, že přijdeme o překvapení, protože rozhlas uslyší kompletně všichni, velká část Písečné je ale už s námi, takže pro ty ze Zvučné, kteří to ještě neví a dozvědí se to takhle, to sice bude menší překvapení a budou připraveni na útok od svých bývalých spojenců, je to ale lepší alternativa, než prolévat krev Písečných jednotek dál,“ vzal si slovo Shikamaru, pro mnoho lidí by bylo divné, že v týmu s dvěma chuniny předávají informace ti, kteří tu hodnost ještě nemají, ne ale pro Hokageho. Shikamaru Nara byl stejně jako jeho otec znám tím, že měl výtečné plány a Naruto… jak hodně lidí říkalo, byl prostě Naruto a to stačilo.

„Souhlasím,“ řekl po chvilce Hiruzen, bylo mu jasné, že přijdou o překvapení, ale jak Shikamaru správně poznamenal, nechtěl ulice Listové smáčet krví nevinných.

Maki si v tuto chvíli hlasitě oddechla a předala obě zařízení jednomu z ANBU velitelů, kteří po souhlasu Hokageho si pro tyto věci přišli.

„Naruto,“ řekl pak jenom Hokage, když tohoto velitele ANBU poslal zařídit poslání této zprávy či rozkazu, „v nemocnici je momentálně je Hashirama Senju, jestli ti on nedokáže vyléčit zranění, které se ti přihodilo…“ nedokončil, protože jeho hlas by nedokázal být tak klidný, kdyby měl říct i zbytek věty.

„Rozumím,“ řekl Naruto a podíval se znovu na svou ruku s otázkou, jak na to Hokage tak rychle přišel, ale když viděl, jak nepřirozeně prázdný rukáv vypadá, bylo mu to jasné.

„A co my?“ zeptala se Hana.

„Jestli se na to cítíte, vezměte si v místnosti, kde normálně úřaduje moje sekretářka vysílačku a na uvedené frekvenci postupujte podle rozkazů. Ostatní se dostavte do nemocnice s Narutem.“

„Ano, pane,“ ozvalo se vícekrát a všichni se už otáčeli k odchodu, jenom Naruto tam stále postával s všeříkajícím pohledem směrem k Maki.

„Neboj se, nic se jí nestane, máš mé slovo,“ dodal ještě Hokage a nevnímal krátké zakývání hlavou od Danzōa.

„Rozumím, děkuji,“ řekl ještě jednou Naruto a usmál se na Hokageho, možná, že to mezi nimi nebylo poslední dobou ‚Sluníčko, rozkvetlá louka a růžový sloníci‘ ale tohle bylo gesto toho Hokageho, kterého obdivoval a ke kterému vzhlížel… a Naruto byl sakra rád, že tohle gesto mohl dnes vidět, protože něco mu říkalo, že ta bariéra, která se objevila nad arénou, byla nebezpečnější, než Hokage na sobě nechával momentálně zdát.

Formát pro tisk