Kapitola pátá - Setkání

Harry Potter and Pactum Purgamen

Další den po pořádném tréninku stál s koštětem v ruce už v sídle u Lyntonu a prohlížel si vydařenou práci skřítků, v tom ho ale přerušil Krátura.

„Krátura vám přišel oznámit, že uklidil všechny zelené koberce, černé záclony, kostlivce, obrazy, protože Dobby říkal, že se vám to nelíbí.“

„Jestli na cokoliv z toho, co si uklidil, máš vzpomínky, klidně si to vezmi na Grimmauldovo náměstí,“ navrhl Kráturovi.

„Krátura si to promyslí, nyní Krátura potřebuje vaši hůlku, aby mohl na vaši hůlku udělat výjimku na přemísťování, je tu úplná bariéra, která se rozléhá po celém pozemku, jako předtím,“ pověděl skřítek a natáhnul malou ručku, na kterou mu za chvíli Harry položil hůlku a tak Krátura mohl použít nějaké zaklínadlo.

„Prosím, pane,“ podal mu zpátky hůlku a přemístil se pryč, pokrčil nad tím rameny a jen tak pro jistotu vyzkoušel Lumos, kdyby s ní udělal Krátura něco jiného, ale světlo se rozsvítilo a tak ho ukončil, jednoduchým „Nox.“

Vydal se ze sídla pryč a nasedl na své koště a s nadšením malého dítěte vyletěl vstříc novému odhalování.

Vychutnával si ten příjemný letní větřík i ten krásný čistý vzduch a sledoval cokoliv, co by ho zaujalo, aby mohl přistát, ale kromě louky obsypané květinami a jednoho malého lesa nenašel nic mimořádného, co by nebylo na jiných loukách v národních parcích.

Už nepozoroval zem, ale jen tak si zkoušel rychlost a otočky v nejvyšší rychlosti, občas prolétl nad komínem sídla, někdy zkoušel triky známých famfrpálových hráčů a pak později už jen tak létal, než viděl kouzlo, které letělo sice daleko od něj, ale stejně upoutalo jeho pozornost, kouzlo přišlo od Dobbyho, který na něj mával kousek od dveří jeho domova a tak pomalu přistál vedle něj.

„Pan má v kuchyni připravený oběd a v obývacím pokoji kufry s oblečením“ vyhrkl Dobby a s přemístěním zmizel.

Zakroutil nad tím hlavou, vzal koště do levé ruky a vydal se tedy do obývacího pokoje, kde u pohovky opravdu stál kufr, vzal si z něj nějaké čisté oblečení, protože tohle bylo zpocené a skoro ihned, co ho položil přes opěradlo křesla, tak zmizelo pryč, chvíli nad tím přemýšlel, ale pak si vzpomněl na čištění hábitů v Bradavicích a spokojeně s pocitem odhalené záhady se vydal do jídelny, odkud přicházela krásná vůně.

Poté co se najedl, mu přišel oznámit Dobby, že do horního patra ještě nesmí a tak si sedl na pohovku a přemýšlel, co má dělat, vzpomněl si na trénink i na knihu, kde se popisovalo jak zvýšit sílu kouzel a výdrž a tam bylo doslova napsáno, zvýšit výdrž svého těla poctivým tréninkem.

Běhat se mu nechtělo, létání není zrovna moc dobrým tréninkem, potom co zrovna dolétal, ale pak ho ťukla do hlavy myšlenka na moře, usmál se a rychle začal prohrabovat kufr, ale plavky nemohl v tom zmatku věcí nikde najít a tak si pomohl kouzlem „Accio plavky,“ plavky mu vyskočili do ruky, ručník našel jednoduše a tak vyšel ven, nasedl na koště a použil kouzlo, „ukaž mi cestu,“ protože si pamatoval, že moře je na sever a tak po ukázání směru vyletěl co nejrychleji k cíli.

Vybral si místo, kde by se nikdo nekoupal, bylo obklopené skalisky a tak musel chvíli létat, než našel přístupnou cestu do moře, přistál, převlékl se do plavek a pro jistotu použil všechna ochranná kouzla, co znal, tedy „Salvio hexia, Cave inimicum a Repello mudletum.“

Poté, co bylo vše připraveno a chráněno, se pomalu vydal do vody, která teplotou zrovna neoplývala, to zjistil, jakmile do ní strčil pravou nohu, stálo ho to spoustu práce, než tam vlezl celý a mohl si v klidu plavat, připomínalo mu to druhou zkoušku, akorát zde nemusel nikoho zachraňovat a mohl v klidu plavat a potápět se.

Chvíli ho to bavilo, ale pak ho začalo iritovat se pořád vynořit kvůli nádechu a tak se snažil vzpomenout na to, jak prováděl Cedrik bublinové kouzlo, naštěstí ho napadlo vzít si hůlku do vody, sice se s ní plavalo hůř, když ji musel držet v ruce, ale kvůli kouzlům to stálo, zkoušel si vzpomenout, ale nenapadlo ho nic a tak se rozhodl, že se někoho zeptá a tak si zatím vydal na břeh pro chvilku odpočinku, litoval toho, že si nevzal jídlo a tak jen tak ležel a přemýšlel nad celým létem, že je vlastně šťastný, i když mu nikdo nenapsal.

Za chvíli se vrátil do vody a snažil se potopit co nejhlouběji a pak použil Ascendio, aby vylétl z vody, kde se ve vzduchu nadechl a šipkou opět dopadl do vody, takhle blbnul do té doby, než ho začaly bolet ruce a tak se vydal na souš, kde se oblékl, nechal bariéry na místě a pomalým letem směřoval ke svému sídlu.

Poté, co přistál u dveří a koště postavil do chodby, odešel najít něco k jídlu a k jeho překvapení už bylo jídlo zase na stole, takže se do něho s chutí pustil, ale byl přerušen, když se na druhou židli přemístil Dobby.

„Dobby vám přinesl z Bradavic lektvar proti bolesti, protože si Dobby myslel, že vás budou zítra bolet svaly, pane Harry,“ oznámil skřítek uctivě, přitom co mu podával lahvičku.

„Děkuji Dobby, to se určitě bude hodit,“ poděkoval a s úsměvem sledoval skřítkovu radost, ale pak si na něco vzpomněl a dodal: „Dobby, je tu nějaká tréninková místnost?“

„Ano pane Harry, Krátura ukazoval Dobbymu jednu místnost.“

„Výborně,“ řekl si sám pro sebe, ale nahlas zakřičel pouze „Kráturo“ a pak musel jenom chvíli počkat, než se před ním skřítek objeví.

„Sháněl jste po Kráturovi pane?“ řekl jeho typickým hlasem starší skřítek.

„Ano, prý je tu nějaká tréninková místnost,“ chtěl se pro jistotu ujistit, i když neočekával, že by mu Dobby lhal.

„Jedna tu je.“

„Můžeme tam jít?“ Zeptal a přemýšlel, jestli jeho návrh nebude brán špatně.

Odpovědí mu byla natažená ruka, které se chytil a okamžitě se objevil v místnosti, která byla sice menší než ta na náměstí, ale byla zase luxusněji zařízená.

„Potřebuji se procvičit v kouzlech a úhybech, můžete použít nějaká kouzla na zdi a podlahu?“ Zeptal se na splnění první částí plánu.

Chvíli sledoval skřítky, jak luskají prsty nebo si něco mumlají a různě se dotýkají zdí a podlahy, chtěl vyzkoušet jejich práci a tak bouchnul pěstí do podlahy a kouzlo fungovalo, bylo to jak bouchnout do želatiny.

„Všechno pane Harry?“ Zeptal se Dobby.

„Ne tak docela, jak jistě vidíte, nemám tady nikoho, s kým bych mohl cvičit, proto mi tu pomůžete vy,“ pověděl nenuceně.

„My pane?“ Zeptal se Dobby.

„To nemůžeme, pane, skřítek nesmí zaútočit na svého pána,“ vykřikl Krátura, který jeho nápad pochopil dřív.

„To opravdu Dobby nemůže,“ vykřikl ihned vzápětí Dobby, když mu to bylo vysvětleno.

„Ale no tak, nechtějte po mně, abych vám to dával příkazem a navíc, když se budu uhýbat, tak mě nezraníte ne?“ Zeptal se vychytrale.

„To je sice pravda pane, ale skřítek nemůže chtít zaútočit na svého pána,“ stále zamítal Krátura.

„Tak budete používat pouze Expelliarmus,“ nenechal se odbýt.

„Jestli je to vaše přání,“ konečně souhlasil Krátura.

„Krátura nesmí ublížit panu Harry Potterovi,“ začal se rozčilovat Dobby.

„Dobby,“ počkal, až se na něj skřítek otočí a dodal: „po tobě chci to samé.“

Dobby se chvíli tvářil nesouhlasně, ale pak jemně zakýval hlavou.

„Takže pravidla jsou jednoduchá, používejte na mě Expelliarmus a já se tomu budu uhýbat nebo bránit, nepřestávejte, dokud neřeknu, rozumíte?“ Zeptal se pro ujištění a vytáhl hůlku.

Skřítkové jenom zakývali hlavou a on tak mohl začít odpočítávat, když vykřikl: „teď,“ tak hned v první chvíli na něj letěli dva paprsky, oba je pohltil štítem Protego, ale pak se Krátura přemístil za něj a vyslal na něj další Protego, kterému už musel odskočit, protože se nemohl bránit z obou směrů, poté co doskočil, tak se otočil a vykouzlil další štít, který pohltil kletbu od Krátury, ale štít zmizel a tak se musel skrčit, aby ho nezasáhla kletba druhá, rozběhl se pryč a za zády mu narazili do zdi další dva paprsky, když doběhl ke zdi, skrčil se před jednou a druhou zablokoval protegem.

Proti dalším dvěma už nemohl vyslat štít a tak skočil šipku na želatinovou podlahu, ze které se překvapivě rychle zvedl a mohl tak zablokovat jednu kletbu, ale nemusel se uhýbat žádné druhé, protože nikde neviděl Dobbyho a než ho napadlo se otočit, odletěl do zdi.

„Pěkná rána Dobby,“ řekl, když vstal ze země, do kterého ho odrazila zeď.

„Dobby ublížil panu Harry Potterovi, Dobby se musí potrestat,“ zafňukal skřítek.

„Dobby dost,“ zařval pevným hlasem plný autority, kterou ani nevěděl, kde v sobě našel.

„Pán se nezlobí?“ Zeptal se překvapivě Dobby, když se vysmrkal do hadru, který měl u sebe v oblečení.

„Ne, Kráturo, dobrý nápad s přemístěním, to jsem nečekal. Dobby pěkná rána, byla moje chyba, že jsem nedával na protivníka pozor, teď znovu,“ když dokončil pokyny, natáhl hůlku a očekával další kouzla.

Když se asi pošesté zvedal ze země, tak se v domě rozezněl varovný signál.

„Někdo se pokouší prorazit bariéry,“ vysvětlil Krátura a natáhl ruku, které se okamžitě chytil a přemístil se na místo.

„Zahoď hůlku na zem a pomalu se otoč, uděláš něco jiného a skončíš špatně,“ pověděl naštvaným hlasem, když se koukal na záda neznámého.

Očekával, že nikdo není takový blázen, aby neuposlechl a tak byl vcelku překvapen, když na něj letělo kouzlo, které mu prolétlo kolem hlavy, protože se stačil naklonit na stranu, jenže tohle ho akorát rozčílilo a tak s plným odhodláním zavrčel Expelliarmus, které mířilo přímo na hůlku, která místo aby letěla k němu, odletěla několik metrů za ní, protože teprve teď si všiml, že je to žena.
 

Když hůlka dopadla na zem, přemístil se pro ni Dobby a podal mu ji, jenom řekl: „Děkuji“ a nepřestával mířit, s očekáváním dalších problémů, už nechtěl být bláhový a věřit, že všechno bude jednoduchý.
 

„Tak od koho jste, Brumbál? Ministerstvo? Voldemort?“ Zeptal se, a když viděl trhnutí při slově Voldemort tak dodal: „takže Voldemort to asi nebude.“

„Teď vysvětlení, proč se pokoušíš dostat do míst, kam není přístup, a doufám, že to bude dobrý vysvětlení, jinak zavolám ministerstvo,“ přikázal pevně a sledoval, jak se mu vysmívá do obličeje.

„Kdyby ses mě jakkoliv dotknul, tak by si se, v životě nedostal z Azkabanu,“ povídala nadřazeně.

„Opravdu? To rád zkusím,“ odpověděl a zakřičel: „Pouta na tebe,“ a z hůlky vyletěli šlahouny směrem k nohám, které svázalo k sobě a dopadená zlodějka, dopadla na zadek.

„Kráturo zavolej bystrozora, co mi pomáhal vyšetřovat dům, tady paní si chce hrát hru, kdo je slavnější,“ pověděl směrem ke Kráturovi.

„Ano pane Pottere,“ řekl skřítek a už se chtěl přemístit, ale zastavil ho výkřik oné ženy: „Dobrá, určitě se nějak domluvíme.“

„Kráturo počkej, tohle bude zajímavý,“ zastavil skřítka.

„Jenom sem se chtěla podívat, kdo tu bydlí, dlouho tu nikdo nebyl, tak jsem chtěla zjistit, kdo tu vykouzlil ty všechny bariéry, hlásilo mi to přes stovky kouzel během dvou dnů a já byla zvědavá,“ vyprávěla žena.

„A taky hodně nepříjemná na pana Harryho,“ doplnil Dobby.

„Co s ní mám udělat?“ Zeptal se Krátura.

„Myslím si, že ji pustíme, ona si to příště rozmyslí, jestli nás přijde navštívit,“ odpověděl skřítkovi.

„Nemluvte na mě, jako bych tu nebyla,“ rozčílila se žena.

„Já nevím jak vy, ale já doufám, že tu za chvíli nebudete, pojďme, máme ještě práci,“ řekl, hodil hůlku na zem a natáhnul ruku, za kterou ho chytil Dobby a pak ucítil jenom ten divný pocit a objevil se opět v tréninkové místnosti, kde opět bez nějakého vyrušení cvičili do pozdních hodin.

Probudil se časně ráno a nemohl ani vstát, jak ho bolely břišní svaly a tak při každé snaze se zvednout zase spadl do přikrývek, vzpomněl si na lektvar, který si položil vedle sebe na stůl a snažil se k němu převalit, to se mu po chvíli podařilo a tak ho i přes jeho odpornou chuť celý vypil, chvíli se nic nedělo, tak si zase lehl na záda a pokoušel se nehýbat, ale za pár hodin, jakoby bolesti zmizeli a on se mohl volně hýbat.

„Štěstí že včera byly ty zdi začarované, jinak bych se ani kvůli modřinám nevyspal,“ zamumlal si pro sebe a oblékl se, došel už z vyklizeného pokoje do jídelny, kde si sedl ještě stále unaveně za stůl a musel si podepírat hlavu, aby mu nespadla na desku stolu, za chvíli se ale před ním objevil Dobby s jídlem a pitím.

„Dobby vám přinesl z hradu Povzbuzující lektvar,“ řekl skřítek a ukázal na pohár s pitím.

„Děkuji,“ napil se už lepšího lektvaru, ale stejně tu zrovna ne moc dobrou chuť radši zajedl výbornou snídaní a ani si nevšiml, že Dobby zmizel.

Už dobře odpočatý si vyzvedl své koště a vydal se znovu na své místo u moře, sledoval nějaké novinky na zemi, ale když nenašel nic neobvyklého, tak si jen tak závodil nebo dělal různé otočky, aby mu cesta rychleji utekla, ještě chvíli musel vzpomínat, kde to místo bylo a musel to několikrát přeletět, než si byl stoprocentně jistý.

Zase si ve vodě nadával, že si nezjistil to kouzlo, ale poté co se pořádně ponořil do tréninku pod vodou, už mu to na mysl nepřišlo, byl rád, že si může zaplavat a nemusí k tomu jezdit na dovolenou, jako jeho příbuzní, měl chuť jim napsat pozdrav od moře a jeho sídla, ale nechtěl být tak škodolibý, i když sám pro sebe si musel uznat, že by to za ten pocit jejich rozčilení stálo.

Poté, co vylezl z vody a osušil se, tak zavolal Dobbyho, který se k němu skoro ihned přemístil.

„Dobby, měl bych na tebe prosbu, mohl by si zaskočit do Bradavic a sehnat mi potlouk a odrážeckou pálku?“ Požádal skřítka o pomoc.

„Pán Harry už nechce být chytačem?“ Zeptal se překvapeně Dobby.

„V příštím roce to bude těžké, bude dobré umět více postů,“ odpověděl a podíval se na vzdálený obzor za mořem.

„Dobby asi chápe, jak to pan Harry myslí, Dobby dojde pro to, co si přejete,“ řekl skřítek a zmizel dřív, než se stačil otočit.

„V příštím roce mě budou čekat těžší věci, než se dostat do famfrpálového týmu,“ postěžoval si sám pro sebe a letěl čekat na Dobby na volné prostranství přímo před sídlo, když přistál, lehl si do trávy a s kouskem stébla v puse pozoroval oblohu, obdivoval to ticho a nedivil se nikomu, že by prodal cokoliv, aby tady mohl bydlet. Byl rád, že zrovna on má možnost být tady, a i když kvůli tomu musel obětovat hodně, tak se něco dalo napravit a co ne, bez toho se bude muset obejít.

Pozoroval do té doby, než u toho usnul, ale ani to mu nebylo přáno, protože ho vyrušil zvuk přemístění.

„Není nic lepšího než patnácti sekundový spánek,“ zamrmlal, když se dostával do sedu.

„V Bradavicích Dobby nenašel nic, co by nebylo podezřelé, kdyby to zmizelo, tak Dobby koupil věci nové a zaplatil je z vašeho trezoru, Dobby přijme jakýkoliv trest, že vám utratil vaše peníze, pane Harry, ale Dobbyho nic jiného nenapadlo,“ povídal skřítek a přitom kouzlem zvětšil bednu, kde byla pálka a potlouk, který vypadal jiný, než ten v Bradavicích.

„Dobrý nápad Dobby, copak je to za, Potlouk?“ Zeptal se zvědavě.

„Dobbymu bylo řečeno, že je dobrý na trénink, protože lítá sám zpátky,“ vysvětloval skřítek zapáleně.

„Tak to je ještě lepší, můžeš jít,“ propustil Dobbyho, který s úklonou zmizel někam pryč.

Vzal do ruky pálku a prohlížel si ji v záři slunce, byla vyrobená z nějakého pěkného neobyčejného dřeva, protože nepřipomínala ty obyčejné v Bradavicích, vylétl na koštěti vzhůru a v jedné ruce měl pálku a v druhé pálku, byl rád, že když letí rovně, že se nemusí držet koštěte, ale radši pro jistotu pohladil potlouk a ten se začal vznášet kolem něj, tak se jednou rukou chytil násady, druhou pořádně napřáhl a odpálil, co největší silou potlouk pryč.

Potlouk se nebezpečně vracel a tak ho odpálil zase pryč, chvíli si tak bavil a pak se rozhodl, že se mu bude vyhýbat a tak dělal různé vruty, salta, otočky a občas se jen tak vyhnul, na mysl mu přišlo, že si vybral docela nebezpečný trénink, ale nechtěl moc myslet na nejhorší a radši se soustředil na létání.

Po nějaké hodině tréninku, už měl odstřelování i uhýbání dost a tak začal přemýšlet, jak to zastavit, potlouk se nebezpečně znovu blížil a tak musel udělat otočku a napadlo ho sletět dolů a zase se jenom o trochu uhnul potlouku, který narazil do země vedle něj a už se nehnul.

„Takže takhle se to zastavuje, to je chytrý,“ řekl si nahlas sám pro sebe a schoval potlouk i pálku do truhly.

Poté, co to z lenosti odlevitoval domů, zalehnul do vany, která by se klidně mohla honosit jménem lázeň, jak byla veliká, natáhl se a užíval si chvíle klidu, kterou sice mohl mít pořád, ale bavilo ho něco dělat, a když k tomu dostal příležitost na rozdíl od bydlení s příbuznými, tak se jí rád chopil, byl rád, že může dělat skoro cokoliv, a že má konečně místo, kterému může domov, Bradavice budou stále patřit k prvnímu domovu, který kdy měl, ale tohle je něco jiného, jenom ten pocit, mít kam odjet na Vánoce, je překrásný.

Ještě pohodlněji se opřel a stále přemýšlel nad více věcmi, ještě se ani nerozhodl, jakou profesi bude chtít studovat po zkouškách, kterého za měsíc a kousek čekají, vždycky měl na mysli bystrozora, ale čím více o tom přemýšlel, tím více přemýšlel o něčem jiném, protože jeho úkolem, podle té koule s věštbou, která se naštěstí rozbila, byl on vyvolen zabít Voldemorta, ale proč se učit spousty štítů a kouzel, když celý souboj bude Voldemort používat jenom Avada Kedavru a on ji bude muset nakonec použít taky.

Dokonce i v horké lázni se mu objevila husí kůže, když o sobě přemýšlel jako o vrahovi, ale asi byla zbytečnost si nalhávat, že ta věštecká koule povídala nesmysly, a že se o Voldemorta postará někdo jiný, když on k tomu byl předurčen, ale bál se tohoto setkání, které mohlo přijít skoro kdykoliv a podle toho, co si pamatoval z boje na ministerstvu, neměl žádnou šanci, jenom uhýbat nebo Voldemorta nějak přelstít, proto mu práce bystrozora, přišla jako zbytečná, protože celý život strávit v terénu, chytáním zlodějů a i mazaní paměti třeba i svým přátelům, už pro něj nepřišlo lákavé.

Chtěl dělat něco, co se mu bude hodit a co dokáže zachránit, protože vždycky se může zapsat do nějakého kurzu a dát lektvary na V, aby byl přijat na bystrozora je ještě více nereálné.

Přemýšlel mezi různými povoláními, které si pamatoval a byl rád, že vody je stála horká, protože je magicky očarovaná a tak mohl jenom klidně ležet a lámat si hlavu nad jedním z důležitých rozhodnutí jeho života.

Přemýšlel, jaké povolání si zapamatoval a hned si je i v duchu vyškrtával, protože povolání jako lékouzelník, lektvarista a i to bystrozorství mu nepřišlo jako něco, co si vybrat.

Nebo třeba po škole chytat magické tvory, kteří utekli pryč či pracovat s draky jako Charlie mu třeba přišlo zábavné, ale k porážce nejsilnějšího kouzelníka této doby, by mu to asi nepomohlo.

Zbývali tedy pouze jenom dvě profese, zaklínač a odeklínač, přemýšlel, co by z toho mohlo být užitečnější a hned si vzpomněl na spousty zabezpečovacích kouzel, bariér, které prováděli skřítci a pan Young a tyhle bariéry fungovali dobře, protože věděl, že se k němu někdo chystá, jenom tím, že použil hůlku.

Určitě muselo existovat více zajímavých kouzel, než těch jedenáct, co se naučil z knihy pro začínající zaklínače a mít zabezpečený místo, bude určitě důležité, protože kdyby nebyl zabezpečen dům řádu, už by je dávno smrtijedi našli.

Odeklínačství mu už tak zajímavé nepřišlo, snažit se někam dostat, bylo třeba zajímavé, ale po válce nepoužitelné a pracovat někde u Gringottů při hlídání trezorů mu nepřišlo jako práce, kterou by mohl dělat do té doby, než bude starý dědek, jestli tohle teda všechno přežije.

Ještě by se mohl rozhodnout mezi jasnovidcem nebo astronomem, ale to zavrhnul hned bez nějakého přemýšlení, protože to by radši vzdal školu, než si vybrat tohle.

Utvrdil se v tom, že jediné co by mohl teoreticky dělat, byl bystrozor nebo zaklínač, a když se rozhodl nevybrat si bystrozora, tak byl výběr rychle ukončen, kouzlit bariéry ho bavilo a viděl v tom důležitost i budoucnost a to bylo asi to nejdůležitější.

Vylezl z vany, osušil se a ještě zalezl do tréninkové místnosti a jako minulý den si vyzkoušel některá kouzla na panácích, a zvedal si je a odstřeloval do té doby, než ho bolela ruka od neustálého natažení, tak se dostal do postele, otevřel další knihu a začal číst další z učebnic, ve které byly otázky i pro NKÚ a jelikož to chtěl zvládnout co nejlíp, tak se snažil soustředit na maximum a taktéž si maximum zapamatovat.

Po chvíli čtení, dokonce našel i bublinkové kouzlo, které sloužilo k dýchání pod vodou a z toho byl tak rozveselen, že mu ani nevadilo přečíst celou knihu a jít spát až tehdy, když dočetl poslední stránku.

Následující den, opakoval to, co dělal poslední dny s výjimkou, že největší čas strávil v cvičném souboji proti Dobbymu a Kráturovi, protože Dobby se musel vrátit zpátky do Bradavic a Krátura se chtěl vrátit na Grimmauldovo náměstí, takže chtěl jejich přítomnosti ještě využít a tak šel do postele ještě více zřízený než normálně.

Ráno se napil lektvaru, který příhodně ležel na stolku vedle postele a v klidu sešel ven z domu, bez toho aby se najedl, poprvé si mohl užít mít dům sám pro sebe a tak když mu nemohl nikdo nic vyčítat, tak si sedl do trávy před dveřmi a koukal na nebe a přemýšlel na čímkoliv, co mu v tu chvíli přišlo na mysl, poslouchal ptáky, kteří kroužili přímo nad ním, do té doby než uslyšel sovu a když chtěl Hedviku pozdravit, zjistil že to není Hedvika, ale úplně jiná sova sedící na kusu klacku, který stál v zemi na druhé straně dveří, než seděl momentálně on. Došel k sově, která vypadala agresivně, ale jakmile natáhnul opatrně ruku, tak mu sova v poklidu nastavila nohu, tak ji opatrně sundal dopis a urychleně ucukl, kdyby si to chtěla rozmyslet. Ale nerozmyslela a on měl ve svém držení dopis a sova nevypadala, že by chtěla odletět, takže asi čekala na odpověď, tak přemýšlel, kdo mu může psát, až to nevydržel a dopis otevřel.

Vážený pane Pottere.

Nejprve bych se vám chtěl omluvit za chování mé sestry, které nebylo vůbec profesionální a nehodilo se k osobě takového postavení, jako je ona. Chápu, že kvůli jejímu chování si myslíte, že celá naše rodina je skupinou barbarů, kteří ani neumějí přijít na přátelskou návštěvu a jediný, co umí je pokusit se ničit ochranné bariéry. Pokud jste naši rodinu ještě nezavrhl, byl bych moc rád, kdybyste přišel na návštěvu, aby naše sousedské vztahy mohli začít od znovu, navrhněte jakýkoliv čas a datum, bude mi ctí se s vámi seznámit a omluvit se osobně.

Jack Parish

Musel se zasmát nad tím, jak se mu omlouvají, když on se dobře bavil nad tím, jak Dobby s Kráturou chytli onu sestru, odesílatele tohoto dopisu, neměl ji to za zlé, bylo to sice trochu nevhodné, jak psal, ale aspoň měl možnost zjistit funkčnost a možná i díky tomu si vybral profesi.

Došel si pro brk a dopis do sídla a snažil se napsat nějakou odpověď, nechtěl napsat žádný sloh, ale ani žádnou jednoslovnou odpověď, takže chvíli si hrál s brkem v ruce, než přišel na něco smysluplného.

Vážený pane Parishi.

I já bych rád uvítal možnost jiného seznámení, než ke které došlo při chycení vaší sestry a proto rád uvítám vaše pozvání, jestli si přejete naše setkání zorganizovat co nejdřív, tak v dnešní den, nemám co na práci a mohu vaše pozvání přijmout.

Harry Potter

Musel se zasmát nad tím, jak ta zpráva vypadala, v životě by takhle nikdy nemluvil, ale bavilo ho odpovědět stylem stejným, jakým byl napsán první dopis, pergamen zabalil do stejné obálky a poté, co si sova tento dopis převzala tak odletěla směrem na druhou stranu od moře, kam lítával on.

Jelikož je měl navštívit možná dnes, tak si šel vybrat něco, co by se mu mohlo líbit ve skříni, ale kromě mudlovských věcí a školník hábitů nenašel nic přijatelného, proto prohledal ostatní pokoje, ve kterých byly také oblečení, které tu zůstalo s ostatními věcmi, všechno bylo důkladně vyčištěno od skřítků a tak si mohl jenom vybírat nějaký společenský hábit, a že bylo z čeho, v každém z pěti pokojů našel minimálně sedm společenských hábitů, nebo aspoň vypadali jako společenské hábity.

Po chvilkovém vybírání vybral takový, který nebyl zelený nebo černý, kterých tu bylo spousty, takže jeho volba byla hnědá, která byla s velice příjemné látky, a i když nevypadal možná nejlépe z ostatních, jemu se líbil a nějak se necítil na hábit se zlatými okraji.

Jako sponu si vybral typickou z rodiny Blacků, protože když zastupoval jejich rodinu, měl by aspoň používat jejich sponu.

Všechno položil u sebe v pokoji přes postel, a jelikož se mu nechtělo se jít zpotit jakoukoliv námahou, tak si otevřel poslední knihu o přeměňování, která měla popisovat změnu skupenství, chvíli četl, na praktické zkoušení totiž neměl žádnou chuť, takže si jenom pročítal teorii a snažil se, si zapamatovat latinské názvy jednotlivých přeměn.

Po několika stranách už mu to přišlo tak složité, že bez řádného vysvětlení nebude chápat nic, kniha jako by byla napsána pro mistra v oboru a ne pro někoho, kdo ještě před několika měsíci přeměňovala zvíře v pohár.

Naštěstí ho z tohoto uvažování vytrhlo houkání sovy a tak se vydal před dům, kde na provizorním bidélku seděla ta samá sova, jak ráno, bylo to jen krátká zpráva bez obálky, kde bylo psáno, že ho budou čekat na večeři, která se u nich podává přesně v sedm hodin, a že může použít letaxovou síť nebo se může přemístit před pozemky.

Chvíli přemýšlel jak se přemístit na místo, které vůbec neznal a skřítky už tu taky neměl, takže se rozhodl večer použít radši letaxovou síť, teď jelikož bylo ještě odpoledne, se rozhodl něco sníst, a sotva, co si stoupl ke spíži, aby si vybral něco k jídlu, se za ním někdo přemístil, a když se otočil, poznal Kráturu.

„Pan Harry má hlad? Pan Harry má zavolat Kráturu,“ postěžoval si skřítek a stoupl si ke spíži a začal levitovat jednotlivé ingredience.

Nechtěl dělat hloupého a ptát se jak věděl, že má hlad, místo toho došel do svého pokoje a přinesl si dolů oblečení, co si vybral na večer.

„Kráturo? Myslíš, že se tenhle hábit hodí na společenskou návštěvu?“ Zeptal se Krátury, protože žil v známé rodině, takovou dobu, že musel o oblečení svých pánů vědět snad vše.

„Tenhle hábit býval pana Reguluse, myslím si, že vám bude velice slušet, pane Harry,“ pověděl skřítek s jakousi úctou, když se bavil o hábitu nebo o svém bývalém pánu, to on nemohl poznat.

„Děkuji Kráturo,“ poděkoval poprvé, protože mu to přišlo správné.

„Domácím skřítkům se neděkuje, pane Harry, domácí skřítci slouží, že je to pro ně čest,“ řekl skřítek a položil jídlo na stůl.

Nechtěl se hádat a tak si sedl k jídlu a ještě než si vzal na vidličku první sousto, pozoroval jak Krátura čistí jeho oblečení a pak se přemístil.

Zakroutil hlavou a poklidně jedl, když měl skoro všechno v sobě, tak se znovu přemístil Krátura a k hábitu přinesl kalhoty a košili.

„Tohle byl celý set společenského oblečení pana Reguluse,“ odpověděl skřítek a s opravdovou úctou, jakou u něj nikdy neviděl, položil věci na pohovku.

„Pán v tom určitě bude vypadat dobře, protože je vysoký jako pan Regulus a je i tak hodný, jaký býval on,“ ještě jednou pověděl skřítek a přemístil se pryč.

Chvíli přemýšlel, proč zrovna obdivoval Reguluse, který byl podle jeho kmotra hrozný zmetek, ale třeba, to nebyla pravda, kdo ví, teď se spíš šel podívat na všechno oblečení a opravdu vypadalo výborně, že to odpovídalo postavení člena takového rodu, jako kdysi Blackovi byly, rozhodl se, že tohle oblečení bude nosit na všechny společenské akce.

Teď se ale rozhodl si chvíli odpočinout a tak věci přemístil do křesla a sám si lehl do pohovky, kde se chtěl válet do té doby, než mu slehne oběd v žaludku.

Nakonec se mu to podařilo ještě líp, než myslel, protože usnul a podle hodin zjistil, že skoro na dvě hodiny, takže bylo chvíli před třetí hodinou a on měl tak ještě hodně času a tak se vydal pro koště a pro jednoho panáka z tréninkové místnosti.

Došel pro jednu větvičku a tu zapíchnul do země, trochu ji přeměnil na silný a pevný klacek a jednoduchým lepícím kouzlem na ní přilepil panáka, pak ten klacek zvětšil na délku několik metrů, že mohl v klidu vzlétnout a zběsilý potlouk odpalovat na panáka, ale málokdy se trefil, svoji snahu nepolevoval a takhle cvičil několik desítek minut.

Poté, co uklidil potlouk a pálku do truhly a opravil panáka, se vydal umýt do lázně, kde chtěl smýt veškerý pot, protože schůzka už se blížila.

Poté, co se mu aspoň trochu podařilo upravit vlasy, a oblékl se do společenského oblečení, si zavolal Kráturu.

„Pán vypadá dobře, ale vlasy vypadají špatně,“ zkonstatoval skřítek a několika kouzly mu upravil vlasy.

„Dobrá práce Kráturo,“ obdivně řekl, když zkontroloval svůj účes, který konečně nevypadal jako po zásahu elektrickým proudem.

„Krátura vám koupil i voňavku, aby vaše schůzka dopadla dobře,“ pověděl skřítek s nataženou rukou s nějakou lahvičkou.

„Já, ale nejdu na žádné setkání s dívkou, jen na návštěvu sousedů,“ odpověděl, když přebíral lahvičku.

„Na sousedské návštěvy nepotřebuje pán vypadat dobře?“ Zeptal se překvapivě Krátura.

„Máš asi pravdu,“ řekl při zkoušení vůně, která byla příjemná a tak se opravdu opatrně navoněl.

„Znáte adresu, pane?“ Zeptal se skřítek.

„Neznám, ale ten chlap se jmenoval Parish,“ přemýšlel, jestli neví ještě něco víc.

„Rodina Parishů je tu známá, byly přátelé rodiny Blacků už dlouhé generace,“ okamžitě zareagoval skřítek.

„Takže mě tam přemístíš?“ Zeptal se nadějně.

Skřítek jenom přikývl, ale přemístil se sám, chvíli nevěděl, co se děje, ale když se přemístil zpátky s láhví alkoholu, pochopil, že zapomněl na nějaký dárek.

Poté, co si ho převzal, ho chytil skřítek za ruku a společně se přemístili na okraj pozemků, kde se Krátura s úklonem přemístil zase pryč.

Přemýšlel, že půjde dál, když se k němu přemístil další skřítek.

„Prosím, pane, pan Parish vás očekává,“ oznámil skřítek skoro s hlavou v zemi, jakou prováděl úklonu.

Pak ho skřítek přemístil před vchodové dveře, z kterých vystoupil dobře oblečený muž ve středních letech.

„Jsem opravdu rád, že jste nás přišel navštívit,“ pověděl místo pozdravu.

„A já jsem rád, že jste mě pozval,“ odpověděl mu také bez pozdravu.

„Kde je moje vychování,“ řekl a zakroutil nad sebou hlavou a pak dodal: „Jack Parish.“

„Jsem rád, že vás poznávám, pane Parishi,“ řekl pravdivě a natáhnul ruku, která byla okamžitě přijata a silně zmáčknuta.

„Prosím pojďte dál, doufám, že jste ještě nejedl, moje manželka kvůli vám uvařila své oblíbené jídlo,“ pověděl pan Parish a nechal ho projít jako prvního.

„Děkuji, ale kvůli mně jste si nemuseli dělat námahu,“ řekl, aby nestála řeč, když obdivoval jejich výzdobu chodby, která vypadala opravdu úchvatně.

„Ale to není námaha, každý z naší rodiny se chtěl dozvědět, kde se v sídle Blacků vzal Harry Potter,“ zasmál se pan Parish a provázel ho dalšími chodbami, takže si musel přiznat, že jejich sídlo je tak pětkrát větší než to jeho.

„To je opravdu zajímavá historka,“ odpověděl zase po chvíli, když se začal soustředit i na něco jiného, než na nábytek a luxusní koberce.

„Tak aspoň se všichni pobavíme u večeře,“ řekl jeho hostitel nenuceně.

„Abych nezapomněl, přinesl jsem vám něco ze sklípku,“ podal láhev a nějak mu nevadilo, že to možná není ani ze žádného sklípku a že to skoro nepřinesl ani on.

„Výborně, víno od rodiny Blacků bylo vždy báječně,“ řekl jeho hostitel takovým stylem, že nepoznal, jestli to myslí vážně nebo ne.

Cestou potkávali spoustu obrazů, které museli být velmi staré, protože oblečení, které nosili lidé namalováni na těchto obrazech, se nosilo před několika stoletími.

„Á takže tvoje návštěva už přišla?“ zeptala se perfektně upravená žena, když obejmula asi svého manžela.

„Naše návštěva miláčku, naše,“ opravil ji jemně a políbil ji na tvář, jeho manželka se jemně vytrhla z objetí a pečlivě si ho prohlédla, pak se ale usmála a natáhla k němu ruku.

„Harry Potter, děkuji za pozvání,“ řekl a podle etikety ženu políbil na ruku.

Žena se na něj znovu usmála a pak se podívala na manžela a řekla: „večeře je už na stole a čeká se jenom na vás.“

„Tak to bychom si měli pospíšit,“ odpověděl ji a podržel jí dveře od jídelny, kterou poznal až teprve tehdy, když vstoupil dovnitř a uviděl další tři lidi. Nějaký muž ve stejném věku jako jeho hostitel, pak tam byl už pro něj známá žena, která se zatvářila všelijak, když ho spatřila a pak tam byl muž, tak ve věku šedesáti let.

První k němu přistoupil nejstarší z nich a potřásl si s ním rukou a pak řekl: „Evan Parish, jsem rád, že jste přijal pozvání, protože kdyby ne bylo by to pro nás opravdu zahanbující, že nás moje dcera takhle zesměšnila před vlastníkem sídla rodiny, se kterou jsme udržovali výborné vztahy už několik let.“

„Zase tak hrozný to snad nebylo ne?“ Ozvala se žena, o které se mluvilo.

„Mlč, čas na tvoji omluvu přijde za chvíli,“ zvýšil hlas její otec.

„Děkuji za přivítání, nevěděl jsem, že rodina Blacků se s tou vaší setkávala, do té doby, než mi to řekl jejich rodinný skřítek,“ odpověděl popravdě a snažil se nesmát, jak se mezi sebou bavili.

Poté se o slovo přihlásil poslední muž, který se mu ještě nepředstavil a ten mu jen podal ruku, řekl své jméno Brian, a že je rád, že ho poznává.

Pak k němu přišla ta žena, o které se celou dobu bavilo, a šla krokem, který značil její ponížení, nad tím, že se asi musí omluvit.

Když k němu přistoupila, ozvalo se zakašlání se strany jejího otce a on se musel opravdu překonávat, aby se nerozesmál, ale kdyby začal on, tak by to nebylo nejlepší a tak vyčkával.

„Omlouvám se, že jsem se pokusila, vtrhnou do vašeho domu bez pozvání, a že jste musel obětovat váš drahocenný čas, abyste mě ujistil, jaká jsem byla bláhová,“ řekla a očekávala od něj nějakou odezvu.

„Nic se nestalo, mě to připadalo zábavné,“ řekl s úsměvem a odpovědi se mu dostalo od jeho hostitele: „Ona si moje sestra myslela, že se našel další mužský člen rodiny Blacků, kterého by mohla okouzlit tím, že by mu zrušila bariéry a tím by mu ukázala svoje kouzelnické schopnosti, ale neočekávala, že ji odhalíte po prvním kouzlu.“

„Sklapni,“ výhružně zašeptala a sedla si ke stolu.

„Prosím posaďte se mezi nás, ať může večeře začít,“ požádala ho manželka Jack Parishe a on si tak sedl mezi obě dvě ženy.

Všichni si popřáli dobrou chuť a začali pomalu jíst, snažil se taky jíst kultivovaně, aby nebyl za barbara.

„Teď je správný čas, abyste nám řekl, jak jste se dostal k sídlu rodiny Blacků,“ řekl nejstarší z rodiny Parishů, tedy hlava rodiny.

„Tati nech ho aspoň najíst,“ řekla žena, se kterou se seznámil už dříve.

„To nevadí,“ řekl, když si utíral pusu ubrouskem a pak začal vyprávět od začátku, ale poněkud zkreslený příběh, protože nechtěl říct ani to, že byly dobrý přátele s jeho kmotrem, ani to že nenáviděl celou rodinu Blacků, kromě Siriuse.

„Zajímavý příběh, bylo nečekané, že vám váš kmotr odkázal veškerý majetek, ale jestli neměl komu jinému to dát, tak je to pochopitelné,“ odsouhlasil jeho příběh a pak se zeptal na něco jiného, „a jaké máte nyní plány se sídlem Blacků? Máte v plánu ho prodat, nebo v něm bydlet?“

„Určitě ho prodávat nebudu, je to překrásné sídlo, ve kterém bych chtěl žít, až dokončím školu,“ odpověděl tentokrát úplně popravdě.

„To vás šlechtí, takováto sídla se neprodávají a bude jenom dobré, že tam zůstane někdo, kdo měl alespoň něco společného s rodinou Blacků a taktéž bude dobrý mít vás za souseda,“ ukončil rozhovor o sídle rodiny Blacků a povídali si jenom o normálních tématech po celou dobu večeře.

Poté, co skřítek uklidil nádobí, šli zástupci ženského pohlaví někam pryč a on se všemi muži šel do salónku.

„Povídal jste něco o škole, kde studujete?“ Zeptal se otec rodiny.

„Bradavice, Nebelvír, šestý ročník,“ odpověděl okamžitě.

„Jaké to tam je? Všichni v rodině Blacků se o tom odmítali bavit, že je to hrozná škola a z naší rodiny tam nikdo nestudoval,“ položil otázku na jeho oblíbené téma, takže jim tam vyprávěl vše, na co si vzpomenul.

„Nevadilo by, kdybych si proti vám dal kouzelnický souboj? Z naší rodiny nikdo neumí moc kouzlit a tak bych chtěl vědět, co všechno umí studenti kouzelnických škol,“ zeptal se pan Jack, který v průběhu vyprávění hltal skoro každé jeho slovo.

„Ale jistě, pokud je to ale možné, tak někde venku, nechtěl bych vám nějak poničit takto překrásné sídlo,“ odpověděl a vzpomínal na nějaká kouzla, který bude možné použít.

„Děkuji za pochvalu, ale jak si přejete, půjdeme ven,“ odpověděl a se všemi členy rodiny se vydali na pozemky.

Když se postavil proti sobě, vytáhl hůlku a přemýšlel, co je vše povolené, ale to se mu protivník uklonil a tak udělal to samé a už proti němu letělo Expeliarmus, kterému postavil do cesty Protego, ale kouzlo bylo velice slabé a tak to skoro ani nepocítil, ale teď byla řada na něm a tak vyslal jednoduché Rictusempra, kterému se jeho protivník vykryl, ten poslal nazpátek kletbu Mdloby na tebe a tak se skrčil a vyslal rychlé pozemní Pouta na tebe, které svázalo nohy k sobě a jeho protivník tak padl na břicho a hůlka mu vypadla z ruky a tak si ji jednoduše přivolal.

„Dobrý souboj, teď byste si mohl dát souboj se mnou,“ řekla žena, kterou chytil u sebe na pozemcích, souhlasně zakýval hlavou a zrušil pouta z nohou a podal si ruku s Jackem.

Stoupla si před něj, uklonila se, a když tohle gesto oplatil, vyletělo na něj Impedimenta, kouzlo vykryl štítem a poslal svoje, Everte Stativ, které žena vykryla taktéž štítem, ale musela udělat krok zpět, počkal, až na něj pošle další kouzlo, které bylo něco vodního, protože se na něj řítil velký proud vody, kterému jen tak uskočil a byl rád za trénink s Dobbym a Kráturou, ze země vyslal Impedimenta a žena se musela skrčit, a on tak dostal čas se znovu postavit, nyní na něj letělo Confundo, které podle popisu v knize bylo matoucí a tak se mu jenom vyhnul, protože si nebyl jistý, jestli by neprošlo štítem a nazpátek vyslal Imobilus, kterému se nedokázala tak rychle vyhnout a kouzlo ji zasáhlo, jelikož byla celá zpomalená, tak musel chvíli počkat než vyšle kouzlo, na které musel podle pravidel počkat, bylo mu jedno, co to bylo, jenom se tomu lehce vyhnul a poslal Expelliarmus, kterému zpomalené nemohla zabránit a tak chytil hůlku do své a Imobilus zrušil.

Když si ale chtěl podat ruku, žena mu naštvaně vytrhla hůlku a uraženě odešla.

„Výborný boj, potřebovali jsme někoho, kdo by ji srazil hřebínek,“ poplácal ho po ramenou otec rodiny a odešel.

„Máš zájem ještě o jeden souboj? Tady u nás bojujeme v šermu,“ řekl jeho hostitel, který tam zůstal sám, ještě s jeho bratrem.

„Jenže já v životě nebojoval, ani neumím meč držet v ruce,“ odpověděl překvapeně.

„Nevadí, stejně budeš lepší než můj bratr,“ odpověděl a rozesmál se, když mu jeho bratr řekl: „Nevím, kdo neustále prohrává.“

„Pojď, neboj se, všechno se musíš naučit,“ řekl a vedl ho k tréninkové místnosti.

Když dostal do ruky meč a nějaké základní rady, tak proti sobě bojovali zatím bez obleků, jen tak chodili dopředu a dozadu, pak se ale oblékli a bojovali normálně, sice ukončovali souboj se skórem, které se blížilo k hodnotě padesát proti nule, ale i tak byl rád, že se naučil něco nového a dům Parishů opouštěl s výbornou náladou.

Formát pro tisk