Kapitola čtvrtá - Nový domov

Harry Potter and Pactum Purgamen

Uběhl týden a ze stereotypu učení, procvičování některých kouzel, občasného nakupování, či sezení a opalování se na zahradě, ho až dnes vyrušila sova, která vypadala stejně jak před týdnem, nebo aspoň tipoval, protože si ji moc neprohlížel, ale když si obálku převzal, zjistil, že se nemýlil, dopis byl od pana Younga.

Pane Pottere

Bystrozor, který byl prověřen prohlédnutím Vašeho domu na Grimmauldově náměstí 12, konečně úkol splnil, Ministerstvo se vám omlouvá za zdržení, můžete bystrozora žalovat, ale teď k výsledkům, v domě byly nalezeny kouzelnické pasti, které byly v každé posteli, kdybyste usnul v kterékoliv posteli, usnul byste na několik dnů, a co by se dělo pak, už je nezodpovězená otázka, dále bylo také zjištěno, kdo ten dům obydloval, prvním a také logickým člověk byl Sirius Black, jemuž dům patřil, ale dále bylo zjištěno, že dům obýval a teď se podržte samotný ředitel Albus Brumbál, ale nebojte se, už proti němu byla navrhnuta žaloba a jako i člověk práv znalý, vám mohu skoro zaručit, že tuhle bitvu vyhrajete, ještě tam bylo několik lidí, ale byl tam tak krátce, že nemohlo být zjištěno, kdo to byl, ale možná sám najdete nějaká vodítka. Každopádně se můžete přestěhovat do svého bytu, jen bych doporučoval zabezpečení, určitě nějaká zvládnete a ostatní nechte na svém domácím skřítkovi, jejich ochranná magie je velmi vyspělá, jestli máte ještě nějaké další otázky, zastihnete mě v mé kanceláři.

Thomas Young

Když se zděšením odhazoval obálku, vypadl z ní klíč, ale toho si jaksi nevšímal, protože měl hlavu plnou myšlenek, co se stane, až se tohle všichni dozvědí, on který podporoval Brumbála ho nyní v jednom měsíci dvakrát zažaluje a skoro nechá vyhodit z pozice ředitele, aby do školy přinesl nějakou další Umbridgovou, neměl ve škole říkat, že ředitele nemá rád. Teď to bude vypadat, jakoby to dělal schválně a chtěl nechat vyhodit ředitele, tohle mu nikdo neodpustí.

„Proč sakra já, proč se sakra všechno musí hroutit jenom mně, copak nestačí, že mi umřel kmotr, teď mě ještě budou nenávidět všichni na škole,“ zařval a hodil polštář, který držel křečovitě v rukách, ven z pokoje. Měl chuť všechno roztřískat anebo jenom hlasitě křičet, ale místo toho jenom rozpoutal surovou magii a všechno se začalo kymácet jak při zemětřesení, a tak i když nechtěl, musel se snažit napočítat do deseti a zklidnit se.

Ale místo do deseti počítal do dvaceti, a pak stejně rozčilením prohodil jednu z knih, co měl vedle postele z okna, které se vysklilo na příjezdovou cestu, kde vždy stálo auto jeho strýce. Naštvaně vytáhl hůlku a pomocí zaklínadla Balit si zabalil veškeré věci, co měl ve svém pokoji do kufrů, to co se nezabalilo, si zabalil ručně, a pak si ještě došel dolů pro vyhozenou knihu, a když zkontroloval, jestli se nikdo nedívá, tak potichu s mávnutím hůlky řekl: „Repello mudletum.“

Všiml si, jak kolem něj stojí bariéra, která je sice průhledná, ale přesto člověk ví, že tam je. Pomocí síly magie, se ji snažil prodloužit a roztáhnout po celém obvodu pozemku. Když se mu to povedlo asi po pětiminutovém snažení, tak si i se sebranou knihou sedl na dříve donesenou lavičku a odpočíval. Díky vyčerpání z kouzel, zjistil, že i jeho vztek se vyčerpáním zmenšil a to i díky tomu pocitu radosti, z velmi dobře provedeného kouzla, které se učilo až na začátku sedmého ročníku.

Při kouzlení měl pocit, jako kdyby někdo naproti domu stál pod neviditelným pláštěm, ale neměl k tomu žádný důkaz a stejně by ho teď už nikdo nehlídal, tak zakroutil hlavou, aby zahnal myšlení nad absurditami a vrátil se do svého pokoje, kde už mohl zakouzlit Reparo na okno, bez toho, aby to někdo viděl. Zavřel klec s Hedvikou, zmenšil všechny kufry a se vším došel ke vstupním dveřím, které zamknul a to samé udělal i se dveřmi na zahradu. Položil na stůl nějaké peníze a s velkým soustředěním, aby přemístil úplně všechno, se s hlasitým prásk dostal až do svého nového domova.

Objevil se naštěstí na místě, kde bylo dostatečně prostoru, aby se nepřerazil. Byl rád, že tu nebyly žádné ochrany, kromě zamčených dveří, které mu v přemístění nemohly vadit. Zvětšil kufry, hodil je pod postel, otevřel okno i klec od Hedviky, aby se mohla prolétnout, když bude chtít a sám se vydal dolů do jídelny, kde si připravil něco k pití, a pak se konečně odhodlal zavolat skřítka.

„Kráturo, pojď sem.“

„Co potřebujete od Krátury,“ zeptal se nevrle skřítek, když se přemístil přímo před něj.

„Použij nějaká kouzla na zabezpečení,“ řekl přísně a chladně, až mu to skoro připomínalo hlas protivného učitele lektvarů s přezdívkou umaštěnec.

„Krátura neví, proč by poslouchal příkaz někoho, jako jste vy.“

Chtěl na něj křičet, ale uvědomil si, že by to mělo špatné následky, a tak se radši snažil zapojit logiku, jak docílit svého a pak na to přišel, „Když to tady nezabezpečíš, přijde někdo a poškodí obraz tvoji paní nebo tady ukradne něco cenného, a když by to náhodou někdo neudělal, rád se toho prvního zhostím sám, je to jasné?“

„Krátura provede příkaz,“ zahuhlal skřítek a zmizel pryč.

„Budu si muset sehnat někoho jiného nebo si dělat všechno sám, protože toho zajímá jenom obraz té seschlé báby na obraze,“ zapřemýšlel nahlas a vydal se do kuchyně pro něco k jídlu, všiml si plné spíže a aspoň něco dobrého bylo na tom, že tu Krátura je. Vzal si nějaké jídlo do ruky a vydal se zpátky do svého pokoje, kde lehl do postele a nenapadlo ho nic jiného než si přečíst další knihu.

Při čtení prvního kouzla ho napadlo, že to všechno konečně může začít zkoušet, a tak vzal všechny již přečtené knihy do náruče a vydal se po místnostech v prvním patře, a jelikož se nechtěl ptát Krátury, tak prohledával veškeré dveře, do té doby, než se mu podařilo najít místnost, která asi dřív sloužila, jako výcviková místnost pro černou magii, protože zdi byly zničené od různých kouzel a cvičební panáci rozežraný nějakými kyselinami. Nechtěl se pořádně ničeho dotknout, protože to vypadalo, že se tu neuklízelo několik let a nikdo netušil, co by ještě mohlo být nebezpečné. Přemýšlel jako by to dokázal vyčistit, neznal moc kouzel a Kráturu k pomoci nedonutí a ať přemýšlel, jak chtěl, stejně ho žádný ochotný člověk nenapadl, pak ho ale napadlo něco jiného.

„Dobby,“ zakřičel, až se to rozléhalo po celé místnosti, protože si vzpomněl, že skřítci dokážou se přemístit na ohromnou vzdálenost, jenom tím, že se zakřičí jejich jméno. Aspoň něco bylo užitečné při poslouchání Hermioniných přednášek na téma „chudáci skřítci.“

Netrpělivě vyčkával, a ve chvíli když už chtěl zakřičet víc, se před ním objevil skřítek s pletenou čepičkou.

„Pan Harry Potter volal?“ zeptal se Dobby a mával tak hlavou, až mu spadla čepice z hlavy a on si ji musel sebrat.

„Ano Dobby, potřebuji od tebe pomoct,“ snažil se dostat veškeré myšlenky do nějaké smysluplné věty.

„Dobby se dozvěděl o panu Harry Potterovi zlé věci, ve škole se povídalo, že se z něj stává zlý kouzelník,“ vyprávěl skřítek smutně.

„Toho jsem si vědom, ale je to všechno až moc složitý na vysvětlení,“ odpověděl popravdě, a i když mluvil pouze s domácím skřítkem, nedokázal se mu podívat do očí.

„Také se říká, že pan Harry obvinil pana ředitele,“ pokračoval skřítek.

„Já vím, Dobby, všechno se změnilo,“ stále nedokázal říct nějakou smysluplnou omluvu.

„Dobby také zaslechl od nějakých studentů, že jste pod nějakou kletbou.“

„Pokud existuje nějaká kletba, která nutí všechny lidi kolem chovat se divně, tak je to možný,“ a i když nechtěl přemýšlet nad tím, že už ve škole nenávidí, stejně se mu sevřelo hrdlo a on měl pocit, že se některé věci nezmění.

„Dále se říká,“ začal skřítek, ale přerušil ho sám svým zvýšeným hlasem.

„Já vím, co se říká Dobby, nemusíš mi to všechno připomínat. Všechno je špatně Dobby, jsem na místě, na kterém nemám být, s někým, kdo tu taky nemá být a to, co bych měl normálně mít, nemám a věci, které bych v životě neměl mít, zase mám.“

„Dobby věděl, že pan Harry Potter není zlý čaroděj,“ zvolal vesele skřítek a obejmul mu nohu, protože výš nedosáhl a pak uskočil a nadšeně pověděl: „co pan Harry vlastně po Dobbym chtěl?“

„Já jsem tě chtěl požádat, jestli by si tu nechtěl zůstat,“ konečně odpověděl na otázku, celkově vykolejen nad tím, že mu aspoň někdo věří, což je možná základní kámen toho, aby se všechno vrátilo do starých kolejí.

„Ale Dobby je zaměstnaný v Bradavicích,“ odpověděl smutným hlasem skřítek.

„To já vím, ale také vím, že dostáváš dovolenou, a tak by sis ji mohl vybrat a být tu se mnou, samozřejmě, že ti zaplatím, za tvoji pomoc,“ odpověděl a doufal, že se mu podaří, alespoň na několik dnů Dobbyho přemluvit.

„Dobby má ale jenom pár dnů dovolené, takže tu s vámi nemůže být celé prázdniny.“

„To nevadí, stačí jenom třeba dva dny.“

„To Dobby může, Dobby to jde říct panu řediteli,“ zvolal radostně skřítek a už se chtěl přemístit.

„Dobby,“ zastavil skřítka před přemístěním a pokračoval: „ale nesmíš nikomu říct, že tu budeš se mnou, nikdo nesmí vědět, že si někdy se mnou mluvil.“

„Ano pane Harry,“ zakýval hlavou skřítek, jen tak trochu, aby mu nespadla čepice a přemístil se pryč.

Podíval se znovu po místnosti a potichu si ironicky řekl: „Tak už mám na své straně ministerstvo a jednoho skřítka, to je ale úspěch.“

Se znechuceným pohledem opustil tréninkovou místnost a knihy odhodil zase do svého pokoje, vzal si jednu z nich a začal číst, protože si chtěl zkrátit dlouho chvíli při čekání na Dobbyho, ale musel se hodně snažit, aby v měkké posteli udržel pozornost nad učebnicí, což se mu moc dlouho nedařilo.

„Pane Harry?“ ozval se hlas u jeho ucha, až leknutím shodil knihu, kterou měl položenou na sobě, a když si všimnul, že to byl pouze Dobby, tak se snažil, uklidnit své splašené srdce.

„Dobby, to už mi nedělej,“ pověděl po chvíli.

„Zlý Dobby, Dobby se musí potrestat,“ zamumlal skřítek a rozhlížel se, jakoby hledal něco, co by mohl použít.

„Dobby, už v druhém ročníku jsem ti říkal, že se nebudeš trestat,“ odpověděl zoufale, jakoby mluvil do stromu.

„Jak si pan Harry přeje, Dobby si vzal dovolenou na pět dní, Dobby teď bude sloužit panu Harrymu.“

„Díky Dobby, můžeme už začít teď?“ zeptal se potěšeně, že mu alespoň něco vychází.

„Jistě pane, Dobby rád pomůže,“ vyskočil nadšeně skřítek a jelikož na sobě už neměl čepici, tak mohl i nadšeně pohupovat hlavou.

„Kráturo,“ Zavolal naštvaným hlasem, tak aby se jeho hlas rozléhal po celém domě.

Po chvíli se objevil starý skřítek a překvapeně koukal po dalším zástupci jeho rasy.

„Dobby, Krátura mě nechce poslouchat, pořád říká, že stále nejsem jeho pán, co musím udělat, aby poslouchal mé rozkazy?“ zeptal se lépe oblečeného skřítka.

„Pan Harry musí dodržet rituál oddanosti,“ pověděl Dobby, když si prohlížel dalšího skřítka v otrhaném oblečení.

„Rituál oddanosti?“ Požadoval vysvětlení, protože to znělo podle jeho názoru hrozně.

„Ano pane, skřítek vám dá slib, že vám bude vždycky sloužit a chránit vás do konce svého života a sloužit všem, které mu dáte na starost, do té doby, než mu dáte kus oblečení nebo do své smrti,“ vysvětloval nadšeně skřítek.

„Abych řekl pravdu, zní to dost divně,“ pověděl, když si všímal dvou odlišných výrazů ve tvářích, jednoho nadšeného a druhého skoro znuděného.

„Pro skřítka je to čest, když má komu sloužit,“ konečně také něco promluvil Krátura.

„Správně, skřítek musí mít nějakého pána, a když pánem je Harry Potter, tak je to velká čest,“ doplnil Dobby.

Začal se ztrácet v celém rozhovoru, a tak jenom pokýval souhlasně hlavou nad velice důležitým rozhodnutím. Sám pozoroval na sobě tuhle změnu, ještě před setkáním s ministrem a Voldemortem by nikdy nechtěl být pánem domácího skřítka, ani by nechtěl mít tisíce galeonů v trezoru, ale teď, teď je všechno úplně jinak.

„Co mám dělat?“ zeptal se po chvíli, když na něj koukali oba skřítci.

Krátura na něj jenom jedním okem kouknul, ale pak pokleknul na koleno a začal něco potichu šeptat, nebylo mu vůbec rozumět a dokonce pochyboval, že mluví jeho rodným jazykem, podíval se na Dobbyho, který se usmíval a tvářil se souhlasně nad tím, co se teď děje.

„Já slibuji věrnost a oddanost vám, můj pane, slibuji, že splním jakékoliv vaše přání a budu příkladným domácím skřítkem do konce svého života jako celé generace skřítků přede mnou,“ dokončil slib Krátura, a pak ještě dodal: „Krátura půjde nyní vztyčit ochranné bariéry, jak si pán přál,“ a přemístil se.

„Dobby? Jak je možný, že když jsem ho o něco požádal před chvílí, tak byl na mne nepříjemný a teď mi dobrovolně složil ten váš slib,“ zeptal se na otázku, na kterou musí zjistit odpověď.

„To je tak pane, skřítek patří tomu pánovi, který ho zdědil, dostal nebo třeba koupil, pokud ale odmítá, musí ho k tomu donutit jiný skřítek, pokud ale odmítá dál, je jako skřítek zavrhnut a jeho celý rod zahanben, proto když Krátura viděl, že je tu Dobby, tak věděl, že je zle a musí začít poslouchat, to jste nevěděl? Dobby myslel, že jste ho sem zavolal kvůli tomu,“ povídal překvapeně nyní už jediný skřítek v jeho pokoji.

„To jsem opravdu nevěděl, ale děkuji, že si mi pomohl.“

„Dobby vždy rád pomůže a pokud pan Harry Dobbyho omluví, půjde Dobby pomoct Kráturovi s ochrannou domu,“ řekl skřítek stále nadšeným hlasem, a když uviděl Harryho souhlasné zakývání, tak lusknul prsty a zmizel.

„Až se tohle dozví Hermiona,“ povzdechl si, ale pak se zarazil a sám sobě odpověděl: „Nic se nedozví, stejně se odmítá se mnou bavit, takže to může být každému jedno.

A jelikož bylo o zabezpečení postaráno, tak si lehnul na postel a snažil se zasnít do toho krásného snu, ze kterého ho vyrušil Dobby.

Probudil se o několik hodin později, a tak se vydal do kuchyně, aby si sehnal něco k jídlu, ale jídlo bylo rychlejší, a tak když přišel do kuchyně, bylo už připravené na stole. Sedl si na židli a hladově se zakousnul do jídla, ať už to bylo cokoliv, tak hned po prvním soustu to chutnalo výborně, po pár minutách vychutnávání velice dobrého jídla po dlouhé době se vydal zpátky do tréninkové místnosti, kde běhali oba skřítci a snažili se celou místnost nějak upravit.

„Jak jste se vyspal, pane? Klidně si můžete ještě jít lehnout, bariéry jsou postaveny, použili jsme nějaké, které jsme znali od našich minulých majitelů, takže byste měl být velice dobře chráněn, nyní Dobby a Krátura uklidí nepoužívané místnosti,“ pověděl Dobby, ale pak se zase ihned otočil a pokračoval v uklízení.

On se tudíž mohl vrátit k poflakování a nic nedělání. Měl strašnou chuť napsat někomu, ale věděl, že to co se teď děje je podobný jako v době soutěže tří škol v Bradavicích, všichni na něj koukají přes prsty, a tak věděl, že kdyby napsat dopis, tak by se bál odpovědi.

Místo toho se zastavil ve svém pokoji a přečetl si všechny dopisy znova, aby našel něco, co by ho zabavilo a odsunulo od stereotypu čtení a učení se z učebnic. Po pár minutách hledání, nenašel nic zajímavého, ale vzpomněl si na rozhovor s panem Youngem na téma jeho dědictví a hned měl, co dělat, chtěl se přece podívat na ministerstvo kouzel a zjistit si polohu onoho letního sídla, které by mohlo být příjemné místo na strávení letních prázdnin, místo tohoto starého domu prolezlého černou magií.

Oblékl se do něčeho, co vypadalo podle něj dobře, a došel ke krbu, nabral trochu letaxu, který mu tam někdo připravil a s výkřikem „ministerstvo kouzel,“ ho pohltil zelený plamen, a pak se objevil až na místě určení. Nejdřív se musel trochu vzpamatovat a najít kancelář, kterou potřebuje, zeptal se pár kolemjdoucích a ti ho odkázali přesně tam, kam potřeboval. Jel zase výtahem s několika lidmi a se spousty oběžníky, a pak se konečně dostal ke dveřím s názvem Pozemkové kanceláře.

Zaťukal a na vyzvání vstoupil, za stolem seděla postarší paní, tak kolem šedesáti, která na něj koukala přes tlustá skla svých brýlí.

„Přejete si, pane?“

„Chtěl bych dostat složku na jméno Black,“ pověděl, protože nevěděl, jak jinak říct své přání.

Postarší pracovnice vytáhla nějaký pergamen a začala v něm číst, trvalo jí to podle jeho názoru až moc dlouho, ale pak se na něj podívala a znovu do pergamenu a tuhle proceduru opakovala ještě jednou, než řekla: „vy jste pan Potter?“

„Osobně,“ nervózně se usmál.

„Tak počkejte, hned vám přinesu kopii složky,“ pověděla pracovnice a pomalu vstala a vydala se za další dveře v místnosti.

Musel znovu čekat nějakou tu chvilku, než přišla a podala mu nějaké papíry.

„Máte tam kopii kupní smlouvy, pozemkové smlouvy a také je tam náhradní klíč, i když v době kouzel,“ nechala postarší paní větu nedokončenou.

„Děkuji, ale mohl bych nejdříve vědět, kde se to sídlo nachází a také jak se tam dostat, nějaká přístupná místa s letaxovou sítí nebo nějaký vlak a podobně,“ snažil se zeptat tady, než bude muset obíhat nějaké jiné kanceláře.

„Normálně tyhle informace neposkytuji, ale mám tady napsané, že se na toto zeptáte, a že vám mám předat toto,“ podala mu další pergamen.

„Děkuji mnohokrát,“ poděkoval slušně a otočil se ke dveřím.

„Není zač, pane Pottere,“ rozloučila se s ním a opět se pustila do své práce.

 Jelikož nechtěl tady zůstávat o nic déle, než měl v plánu, tak použil první krb, co uviděl a přemístil se zpátky domů, kde na něj čekal na stole připravený oběd. Položil si tedy pergameny na stůl a nejprve se najedl, teprve potom, co dojedl, otevřel pergameny a jenom zběžně prohlédl smlouvy, protože ho tohle nijak nezajímalo. Zajímat ho začal až poslední pergamen, kde byla přímá adresa jeho domu, seznam dostupných letaxových zastávek i seznam vlaků, které končili v okolí několika mil od jeho sídla.

Přitom, co přemýšlel nad nejlepší cestou, se před ním objevil Dobby a ihned uklidil talíř a příbory, když viděl, jak všechno přemísťuje do dřezu, vzpomněl si, že se skřítci dokážou přemisťovat na velké vzdálenosti, a tak ho hned napadla jedna otázka: „Dobby, dokážeš přemisťovat někoho sebou na místa, kde dotyčný nikdy nebyl?“

„Ano pane Harry, to Dobby dokáže, ale jenom na krátké vzdálenosti,“ dostalo se mu odpovědi od nadšeného skřítka, který byl zřejmě nadšen jenom tím, že se s ním bavil.

„Takže na tuhle adresu, by si mě přemístit nedokázal?“ Zeptal se a podal mu papír s adresou.

„To bude na Dobbyho asi daleko,“ smutně pověděl skřítek.

„A kdybych se dostal letaxovou sítí blíž?“ Nevzdával se tak jednoduše

„Kdyby se pan dostal blíž, tak by to bylo možné,“ souhlasil skřítek horlivě.

„Takže řekni Kráturovi, že zítra ráno vyrážíme do sídla Blacků a budeme tam do té doby, než se nám to podaří opravit a zabezpečit se všemi pozemky, co tam jsou kolem,“ vypověděl Dobbymu svůj plán a když zmizel, vydal se také nahoru, musel si přečíst ještě nějaké knihy a spát se mu nechtělo, protože přece jenom bylo dost brzo.

Otevřel učebnici na založené straně a učil se dál, normálně by se na to vykašlal, ale zkoušky se blížily, a když chtěl mít nějaké dobré známky, tak se nedá nic dělat a pokud někdy nastane podobná situace jako na odboru záhad, tak bude dobré znát hodně kouzel a takových situací asi bude jenom přibývat, proto mu ani nevadilo přečíst během prvního měsíce úplně všechny knihy.

„Jste připraveni? Víte všechno?“ Zeptal se nastoupených skřítku před ním.

„Ano pane Harry, Dobby a Krátura se přemístí před váš dům, a pak se Dobby přemístí pro vás a Krátura mezi tím bude pracovat na ochranných kouzlech,“ odpověděl poslušně skřítek.

„Tak dobře, kdyby se cokoliv neočekávaného stalo, okamžitě se vraťte sem, můžete jít,“ dal jim poslední rady, kdyby se cokoliv přihodilo a vyslechl si jako odpověď dvojité „Ano pane“ a tak i on si mohl vzít letax a v krbu se zvoláním „Kouzelná kniha, Lynton,“ hodil prášek přímo pod sebe a jelikož nikdy na takovou to vzdálenost necestoval, tak při příjezdu se mu točil celý svět, ještě více než normálně.

„Musím ještě procvičovat pády,“ pomyslel, když se válel na zemi od prachu v nějaké místnosti s mnoha regály plnými knih, stoupl si a pořádně si oklepal oblečení, protože jeho bílé triko nyní připomínalo hadr na podlahu, takže bude donucen si ho pak vyčistit, ale teď se spíš zaměřil na otevírající dveře, na které radši mířil hůlkou, ale když vstoupil jenom nějaký překvapený mladík a začal na něj křičet, tak si uvědomil, že asi požil špatný krb nebo se měl jenom zastřít.

„Klid, já nejsem zloděj, nic jsem neukradl, vidíš? Jenom klid,“ snažil se uklidnit mladíka a schoval nenápadně hůlku.

„Jak mi vysvětlíte, že jste se dostal do zamčeného knihkupectví nebo ne, vysvětlete si to policii, počkáte tady a já je zavolám,“ zamumlal mladík a došel k přístroji, který používal jeho strýc na volání do práce, ale přitom ho neustále sledoval.

Snažil se přijít na něco, co může udělat, ale žádný plán nebyl bez hůlky a tak, i když ji nechtěl použít, neměl na vybranou, opatrně šáhl do kapsy u kraťasů pro hůlku a než stačil mladík něco zakřičet, vyslal na něj Amnezia.

Vymazal mu vzpomínky na toto setkání a položil ho do křesla, aby to vypadalo, že usnul a opatrně odešel dveřmi do jiné části knihovny, kde už byly vstupní dveře s okénky, které směřovali do ulice a tak je odemknul jednoduchým Alohomora a vyšel ven, kde začínalo vykukovat slunce.

„Všichni ještě spali, kromě aktivního prodavače knih, který momentálně teda už spí taky,“ usmál se sám pro sebe a byl i docela rád, že měl příležitost si vyzkoušet ten adrenalin, když se něco nepovede a on se musí spolehnout sám na sebe.

„Pane Harry, Dobby přišel, jak jste přikázal,“ oznámil skřítek, poté co se za něj přemístil.

„To je dobře, můžeme?“ zeptal se skřítka, který k němu přišel a chytil ho za ruku, a pak jenom pocit, že vás něco prostrkuje něčím hubeným a po chvíli stáli na nějaké louce, která nebyla louka, jak si po porozhlédnutí uvědomil, ale část jeho pozemků, protože kousek před ním stál dům, který nebyl asi kouzelnický, protože byl ohromný a ne žádný malý domeček, který byl zvětšený kouzly. Opravdu to bylo sídlo, protože přesně toto jméno vystihovalo jeho velikost.

„Vítejte doma, pane,“ řekl mrzutě skřítek Krátura, když dlouho pozoroval domek, uprostřed krásné přírody národního parku.

„Krátura znovu zprovoznil kouzla, která tu byla již za jeho sloužení a teď půjde opravit vnitřek,“ řekl znovu skřítek, když nedostal odpověď.

„Dobře,“ odpověděl Kráturovi, i když nebylo na co a otočil se na Dobbyho, „Dobby, běž pomoci Kráturovi, já se zatím porozhlédnu kolem.“

Skřítek jenom zahýbal ušima a přemístil se pryč asi dovnitř, jak předpokládal. On se zatím vydal obhlédnout dům, který nyní vlastní. Trvalo mu pěknou chvíli, než ho dokázal obejít, a pak se vydal po pozemcích dál, cestou byla mírně vysoká tráva, která svědila na nohách, ale tomu nevadilo, užíval si toho pěkného pocitu a i slaného mořského vzduchu, protože moře bylo odtud nedaleko, a když se pořádně nadechl, dal si za úkol někdy, až bude čas si jít zaplavat a pořádně se schladit do vody.

 Po chvíli se otočil zpátky a vydal se domů, protože na prohlédnutí veškerých pozemků bude potřeba koště, které tu momentálně není a nejbližší cesta je přes krb, který se samozřejmě nachází někde v domě.

Když otevřel dveře, hned mu na mysl přišlo, že to bude chtít hodně práce, než se dá sídlo do pořádku, jinak vnitřek vypadal stejně jako ten na Grimmauldově náměstí, všude byly zelené nebo černé koberce a vstupní chodba byla obohacena několika obrazy, na kterých se opakovalo jediné, jméno Black. Vydal se dál, dům byl více patrový, to si uvědomil, když viděl schody, které byly příliš vysoké na to, aby měli pouze první patro a přízemí.

Cesta z chodby vedla pouze k jedněm dveřím a ty vedly do obývacího pokoje, ve kterém momentálně běhali oba skřítci a opravovali sedací soupravy, konferenční stolek, postavovali opět výstavní skříně a všechno čistilo od prachu, a že to bylo potřeba, protože všude bylo tolik prachu, kolik by zabilo jakéhokoliv alergika.

„Pane Harry, zprovoznili jsme letaxovou síť, můžete jít zpátky, protože tady se to musí nejdříve upravit, než se budete moct nastěhovat,“ pověděl Dobby, když právě umyl jedno z oken.

Porozhlédnul se po místnosti, aby našel krb, který byl příhodně umístěn naproti sedací soupravě a tak k němu došel, nabral si letax z mističky, která byla připravená na zemi před krbem, a zakřičel: „Grimmauldovo náměstí dvanáct.“

Objevil se už s lepším přistáním a tak mohl konečně jít dělat to, co měl v plánu už předevčírem a to trénovat. Znovu došel pro knihy a pergameny, a pak se přemístil do tréninkové místnosti, která byla skoro přesně pod ním.

Místnost, byla opravená a uklizená a dokonce i cvičební panáci vypadali nově. Sedl si do tureckého sedu, vytáhl první knihu s nějakými použitelnými zaklínadly a začal si je všechny přepisovat na čistý pergamen. Byl rád, že nemusí mít pevnou položku, když pergamen byl natažený před ním ve vzduchu.

Poté, co si je napsal, si stoupl před jednoho z panáků a pergamen nechal vznášet nedaleko od sebe, aby mohl přečíst jakýkoliv zaklínadlo, vzal do ruky hůlku, kterou si několikrát přehodil a rozhodl se, že začne od něčeho lehčího.

„Everte stativ,“ zakřičel jako první a první z panáků odletěl s jedním saltem přímo do zdi.

„Fulgur vestis,“ přečetl a poté vykřikl další kouzlo ze seznamu, z jeho hůlky vyletěl blesk a narazil do dalšího panáka, který byl sílou kouzla přišpendlen rovnou ke zdi bez žádné otočky, salta nebo podobně, napsal na pergamen, co kouzlo dělá a přečetl si další, které bylo na řadě.

„Impedimenta,“ řekl potichu a použil jen malé množství síly a další z panáků jenom spadl na zem, zapsal si na pergamen poznámku o působení síly na účinek kouzla a pokračoval dál.

„Locomotor,“ vyslal zaklínadlo na dalšího stojícího panáka a ten se zvedal podle pohybu jeho hůlky, chvíli si to cvičil, ale pak ho to přestalo bavit a tak s posílením síly a prudkým mávnutím do strany odmrštil panáka do zdi.

„Mdloby na tebe,“ vyslal jednoduché zaklínadlo na panáka, který se maličko prolétl, a tak skončil i předposlední cvičný cíl na zemi, nyní se otočil na poslední a přemýšlel, jaké kouzlo použít.

„Aqua erecto,“ vyslal první zaklínadlo, které smočilo jak celou cestu od hůlky ke zdi, tak i posledního panáka a dalším výkřikem „Vitaglacius,“ nechal vodu zmrazit, ale jeho radost moc dlouho nevydržela, protože se led okamžitě rozpustil, to si poznamenal na pergamen a všechny panáky postavil zase na své místo a kouzla opakoval postupně znova s tím rozdílem, že používal různou sílu.

Formát pro tisk