Zdroj: http://www.dollow.funsite.cz/index.php?a=77 • Vydáno: 3.12.2012 15:25 • Autor: Amren
Ucítil na svém obličeji něčí dotek a něco chladného, štípalo to, pálilo to a bolelo to, i když možná to bylo dobře, pokud cítil bolest, není ještě mrtvý.
„Ha-rry?“ zeptala se a trochu více přitlačila na jeho hlavu a on bolestivě zasyčel, „pro-promiň, já…“
„Co tu děláš?“ zeptal se bez sil a bez známky jakékoliv emoce, kromě smutku, „vykašli se na mě.“
„Já-.“
„Běž tam, kam tě srdce táhne, nezůstávej tu se mnou, zničil jsem ti sny, přání a naději na život, odejdi, vezmi si, co chceš, udělej, co chceš, jen mě tu nech a až přijdu na to, jak odstranit neporušitelný slib, dám ti možnost se za Billa pomstít, pokud se toho dožiju, budeš mít možnost mi vrátit vše, co jsem ve tvém životě zničil,“ zkonstatoval suše.
„Co to poví-dáš, ty… jen blouzníš,“ řekla překvapeně a cítil, jak se od něj trochu odtáhla.
„Slíbil jsem ti lepší život, svatbu, manžela, kterého miluješ a svět bez Voldemorta a teď díky mé chybě a pitomosti jsi zůstala sama, prosím běž pryč, nezasloužím si ani na tebe mluvit, běž… a nech mě tu trpět klidně až do mé smrti.“
„To neudělám,“ pověděla tvrdě a chytla ho za ruku, ale on ucukl, „nechala jsem tě v boji samotného… nechala jsem smrtijedy, aby si s tebou po-hráli, já… u Merlina, já… jsem taková kráva,“ řekla a položila si hlavu na jeho tělo a začala brečet, nechápal to, nechápal nic, proč se tohle děje?
„Přišel Sever-,“ ozvalo se ihned, co se otevřeli dveře, poznal Grindelwalda, byl rád, že aspoň slyší, když už je slepej.
„Já… p-půjdu,“ vstala rychle Fleur, několikrát se snažila popotáhnout, aby zahnala slzy a pak spěšně odešla.
„Co se stalo pak?“ zeptal se odhodlaně, chtěl to vědět.
„Na takové otázky bude času dost, Pottere, jsem tu, abych na vás použil mé nejdražší lektvary.“
„Nechci teď nic.“
„Stejný jako váš otec pokaždé, co to jde,“ odfrkl si Snape, „myslíte si, že uděláte dojem na okolí tím, že si budete hrát na drsňáka?“¨
„Vezmete si ty vaše nejdražší lektvary a půjdete vyléčit ostatní, až budou všichni v pořádku, tak pak si vezmu nějaký lektvar,“ řekl tvrdě bez žádných kompromisů.
„Pottere, není tu žádné stádo fanynek-.“
„Nerozuměl jste?! Nechci žádný lék, dokud nebudou ostatní v pořádku! Jestli mi dáte nějaký lektvar, přikážu vám to nedělat a pokud to uděláte, zabije vás slib, rozumíte?! Nejdřív ostatní a pak já!“ zvedl svůj hlas na naprosté maximum, ale ještě nekřičel.
„Pokud vás nezačnu teď léčit, budete navždy slepec,“ vysmíval se mu Snape.
„Jestliže to znamená, že ostatní budou v pořádku, klidně tu i vykrvácím,“ odpověděl odhodlaně, „běžte, Snape a vraťte se, až uděláte pro ostatní maximum.“
„Pak neházejte své chyby na mě,“ řekl Snape a odešel dveřmi.
„Tak mi už konečně řekni, co se stalo,“ povzdechl si a sesunul se zpět do postele, z které díky vzteku málem vyskočil.
„Co chceš vědět?“ řekl Gellert a sedl si na postel vedle něj.
„Díval ses mi do vzpomínek?“ zeptal se na začátek, a když neslyšel odpověď, „jsem slepý! Nepoznám, jestli kýváš nebo ne.“
„Ano, ihned.“
„Dobrá, tak proč mi nevyskočila hůlka z ruky?“ chtěl vědět to první, pokud by se okamžitě zeptal na Hemrionu, Lenku, Percyho a ostatní, tak by se mohl také zbláznit.
„Začaroval jsem ji při tom, co jsi spal samozřejmě, nemohl jsem dopustit, aby se Relikvie dostala kvůli nějaké chybě k nepřátelům.“
„Ty víš, že je to Bezová hůlka?“ zeptal se překvapeně a ohromeně, „ale jak…“
„Nejsem hlupák, Harry, vlastnil jsem ji dost dlouho, abych ji poznal.“
„Tak proč jsi mi ji nesebral?“ ani nevěděl, proč se zeptal, ale ta otázka prostě vyšla z jeho úst.
„Zajímavá otázka, měl jsem asi nějakou slabší chvilku v tu dobu,“ odfrkl si Gellerta a zavrtěl se, „a v tuhle chvíli se mi to zdá jako férová dohoda a obchod.“
„Obchod?“ nechápal.
„Zachránil jsem ti život a hůlku a ty jsi mi zachránil život,“ pověděl tiše Gellert, jakoby se za sebe styděl.
„Já tobě-? Ach, ta Avada kedavra šla na tebe,“ pochopil po chvíli.
„Šla mi do zad, ale minula svůj cíl,“ jakoby viděl škleb na jeho tváři, až tak ho dobře znal, „pak už jsem mu jen pocuchal vnitřnosti a končetiny, ale nemohl jsem příliš mířit.“
„Ani nevím, jak jsem to udělal, asi nějaká slabší chvilka,“ pokrčil rameny a snažil se na své tváři utvořit nějaký úsměv.
„Děkovat ti nebudu, ale…“
„V pořádku, postaráš se, když tak o tuhle válku,“ řekl a nezněl ani nějak pesimisticky.
„Všem dnům není ještě konec, Horácio a všichni dostupní se snažíme obnovit tkáně v tvém pravém oku, myslím, že vedení ještě zůstane tobě,“ řekl, vstal a pak nikam nešel, nechápal to, jde pryč nebo nejde, pak ho poplácal po ruce a už jen slyšel kroky.
„Co se stalo ostatním?“ zeptal se rychle.
„Percy je při vědomí, dostal to nějakým nepříjemným kouzlem, ale je v pořádku, Parishová je v bezvědomí, ale bude v pořádku, nebudíme ji jen proto, aby nabrala co nejvíc sil, tomu poloobrovi jen vzplanuli vousy, takže je trochu popálen nic vážného, ale Hermiona s Lenkou to schytali hůř, jsou v bezvědomí a vážně zraněné,“ pověděl tiše Gellert a nechal mu chvilku klidu a on ho dost potřeboval, tohle bylo všechno na jeho psychiku těžké, „přežili jen díky tomu, že je celou dobu chránil Mundugus, kdyby nebyl tak dobrý kouzelník, obě by tam zemřeli, ostatní mají jen nějaké šrámy nebo jsou v pořádku,“ dopověděl a udělal několik dalších kroků a pak slyšel vrzání dveří, „vyspi se, budeš to potřebovat,“ pak už se dveře zavřeli.
„Vyspi se,“ odfrkl si, „to je to poslední, co ve svém zkurveném životě chci dělat,“ dostal ze sebe potichu, „proč to sakra muselo být takhle, proč nemůžu uctít smrt přátel velkým množstvím slz? Zatracený život! Zatracený Voldemort… zatracená má neschopnost,“ dodal nakonec a pak jen v nějakém oparu, kde nic nevnímal, seděl jak paralyzovaný a čekal… nevěděl na co, nevěděl na koho, ale nemohl dělat nic, byl odkázán na blbou postel a jediné, na co mohl opravdu čekat, je na nějaký pitomý konec.
„Tohle mu už nepomůže, Horácio,“ pověděl sarkasticky Snape což ho dokonale vzbudilo, on usnul? Nakonec ho ta jeho slabost opravdu donutila usnout, nenáviděl sám sebe.
„Co mi nepomůže,“ řekl dostatečně klidně a vyrovnaně, „myslím, že Avada kedavra by mi pomohla více než dobře.“
„O čem to mluvíš, Harry?“ zeptal se s podtónem strachu Horácio.
„Nemůžu hýbat pořádně s rukou a jsem slepý, co tu mám sakra dělat, ležet a čekat na další útok?“ zeptal se naštvaně.
„Stejný jak váš otec, vylévat si vztek na někom, kdo za váš blbej život nemůže,“ přidal se Snape akorát po sarkazmu tam nebyla ani památka.
„Tak mi dej při léčení špatný lektvar, když mě tak nenávidíš,“ obořil se na něj a otočil se na něj a doufal, že se mu dívá přímo do očí, i když by nic vidět nemohl, „jak jsou na tom ostatní?“
„Všichni do pár dní budou v pořádku až na Lenku a Hermionu… ty budou chtít delší a zvláštnější léčbu a pak snad,“ odpověděl mu Horácio, „i ty budeš ale v pořádku.“
„Co znamená v pořádku? Že mě bude doprovázet slepecký pes? Nebo že budu mít slepeckou hůl? Nechci, děkuji,“ pověděl tvrdě, „je nějakej způsob, abych aspoň mlhavě na jedno oko viděl? Radši jako slepec zaútočím na Voldemorta, než abych tady někde o holi poznával rozdíly mezi zdí a dveřmi.“
„Kouzla jsou na takové úrovni, že-,“ začal povídat Horácio, ale on ho přerušil zvednutou rukou.
„Horácio, ptám se na jediné, dokážeš mi vyléčit pravé oko tak, abych aspoň trochu viděl?“ zeptal se přímo.
„Dočasně,“ odpověděl za něj Snape.
„Tak se do toho pusťte, stačí mi, abych viděl trochu před sebe a poznal barvu, abych mohl částečně blokovat kouzla a poznal rozdíl mezi smrtijedem a stromem.“
„Nebudu používat lektvary na to, aby přišli nazmar kvůli tomu, že chceš zemřít jako pravý Nebelvír,“ vysmál se mu Snape.
„Zaplatím ti i ten poslední lektvar do galeonu.“
„Nad takovýmito věcmi nesmíš přemýšlet, Harry,“ pověděl tvrdě Horácio.
„Jste lektvaristi a léčitelé, jestli nedokážete udělat tohle, tak můžete jít léčit ostatní, já vás tu nepotřebuji,“ řekl nekompromisně a bez výhrad, buď to udělají, nebo udělá něco on, je to jedno.
„Co by na to řekla Herm-,“ zkusil něco naposledy říct Horácio, ale byl přerušen.
„Udělejte to,“ přikázal Gellert, který asi teď přišel nebo tam stál celou dobu?
„V tom případě vypij tohle,“ řekl Snape a doslova mu narval lektvar do úst a donutil ho spolknout.
„Nesnaž se vůbec to oko otevírat,“ řekl mu ihned Gellert, co se zavrtěl a vzbudil se.
„Neměl jsem to v plánu,“ řekl popravdě, „takže se to podařilo?“
„Donutili tvé oční tkáně a nervy pracovat, vydrží to tak měsíc možná dva, pak budeš už navždy slepý,“ odpověděl mu svým způsobem, který nevynechává žádné skutečnosti, ať už jsou jakkoliv špatné.
„Jeden až dva měsíce? Snad se naskytne příležitost,“ pokrčil rameny nebo aspoň myslel, že to zahrabán pod peřinami dělá.
„Až se ta příležitost naskytne, budu tam s tebou, tyhle ty poslední boje bývají nejlepší, plné emocí, strachu a konce,“ pověděl skoro až fanaticky Gellert.
„Neplánoval jsi spokojený život po válce?“ zeptal se.
„Neplánuji tam zemřít, Harry, jen to tam ukončit.“
„V tom případě máme rozdílné cíle.“
„To máme celou dobu a nikdy se to nezmění.“
Pokýval hlavou, že to, co Gellert řekl je pravda. „Udělali jsme jim aspoň nějaké ztráty?“ změnil téma.
„Ne mnoho, jejich úkol bylo tě dostat a s tím i mě, jak se jim to podařilo, nechám na tvém posouzení. Zničili nám jedno útočiště, zabili nám tři lidi a další tři zmrzačili, všichni teď nemáme ani skoro kde bydlet ale hlavně… oslabili tebe.“
„Udělal jsem tam mnoho chyb, já vím.“
„Chyb? Dostal jsi dva smrtijedy sám a zachránil jsi skoro všechny tím, že ses obětoval, myslím, že ti tady nikdo nic nevyčítá… sice to je hlavně tím, že zrada přišla od toho debila a tak nikdo nevěnuje pozornost tobě, ale i tak, buď rád za to, jak to dopadlo, byl to takový útok, který nás mohl zničit a to se jim nepovedlo, stále je naděje na konec, jen se musíš smířit s tím, že u toho konce nebudeš se zdravýma očima.“
„Já jsem se už dávno smířil s tím, že u toho konce vůbec nebudu,“ pověděl klidně? Vyrovnaně? Spíše jenom smířeně.
„Nebo tak,“ slyšel krátký povzdech, „tady máš hůlku, teď ti zhasnu a zkoušej své oko dostat do fáze, kdy bude něco vidět,“ pověděl Gellert a potichu jako duch zmizel z pokoje.
„Vím, že tomu nevěříš,“ řekl si pro sebe a zvedl si obvaz, aby stále levé oko měl pod obvazem a přes to pravé viděl, no viděl… buď byla taková tma, nebo byl furt a stále slepý, možná že místo úplně černé viděl šedou, ale velká změna to nebyla, vzal si do ruky hůlku a velmi pomalu ji rozsvítil a ještě k tomu pod peřinou, nechtěl dostat šok z přílišného světla, ale když uviděl trochu světla a aspoň to, že mu svítí peřina, usmál se. Nebylo to ono, bylo to horší, než když byl slepejš bez brejlí, ale viděl… a na ničem jiném nezáleželo. Dával čím dál větší svítivost do kouzla a za pár minut si dovolil vyndat i hůlku zpod peřiny a rozsvítit si celý pokoj. Párkrát musel samozřejmě zamrkat, aby to pravé oko přijalo, ale za chvilku už to bylo lepší… lepší tedy když vezmete v úvahu to, že levou ruku máte obvazem přidělanou k tělu a jinak máte obvázanou celou hlavu. Nesnášel to. Možná to i přímo nenáviděl, ale musel se ve svém životě smířit s mnoha věcmi a tohle byla jen další z nich.
Postavil se na nohy a peřinu dal zpět na místo, aby to vypadalo, že tam furt je, byl rád, že chodit může normálně, když teda vzal v potaz to, že se mu motala hlava, ale co, to bylo jedno, podle pohledu z okna, byla hluboká noc a poslední, kdo asi zůstal vzhůru, byl Gellert, ale věděl, že ten se o něj starat nebude, vyšel na chodbu a dost rozostřeným a rozmazaným viděním došel do místnosti, kde tipoval provizorní ošetřovnu. Měl pravdu, když se rozsvítilo světlo, uviděl tři postele a nemusel podle jemu dostupných informací dlouho hádat, kdo v nich leží. Zavřel za sebou dveře a opřel se zničeně o stěnu, bylo to na jeho psychiku těžší, než si myslel, druhá věc je slyšet, že někdo je v bezvědomí a druhá to na vlastní oči vidět, z oka se mu spustily slzy a jestli před tím nic neviděl, tak teď už se o tom nedalo mluvit. Litoval je, bylo mu za ně smutno, neměl nikoho do ničeho zatahovat, ale teď už bylo pozdě a stejně nevěděl, jestli by je přemluvil, aby tam nebyli… nejspíš ne… všichni chtěli bojovat, všichni chtěli ukázat svou hrdost a nezdolnost a teď leží mrtvý a nebo v bezvědomí… smutné, kam nás naše cesta zavede… ironií bylo, že zrovna on se stal slepcem chvíli poté, co začal normálně vidět, moc si toho neužil a za měsíc už nebude vidět nic… přesně tak, za měsíc nebude vidět vůbec nic a také už nebude vůbec nic cítit. Utřel si zdravou rukou slzy, zasyčel velkou bolestí a opustil tento pokoj, potřeboval klid, potřeboval si srovnat myšlenky a to nešlo tady. Doputoval do kuchyně a nalil si tam studenou vodu a napil se, chutnala odporně… nejspíš proto, že se i odporně cítil. Padl mu rozmazaný zrak na láhev ohnivé whisky, která tu ležela načatá.
„Alkohol problémy nevyřeší,“ řekl si potichu, „ale voda také ne,“ odfrkl si a sáhl pro skleničku. Podíval se oknem ven a opravdu se mu nechtělo jít ven a své myšlenky si urovnávat v té zimě, potřeboval někoho, komu se může vyzpovídat a ten bude mlčet, potřeboval nějakou osobu, které bude jedno, co říká a nikdy si to nebude pamatovat. Ušklíbl se a znovu si odfrkl, byla jen jedna osoba, která tohle splňovala. Vykašlal se na skleničku a strčil si do hábitu celou láhev alkoholu a přemístil se pryč. Nikdy by si nemyslel, že zrovna někdy skončí tady, ale také by si nikdy nemyslel, že se to takhle někdy posere.
Objevil se v místnosti určené pro přemisťování, znal to tu celkem dobře a tak se vydal rovnou za nosem – samozřejmě zastřený – nebo spíše za zrakem a spatřil doktora, který někam mířil, a nebylo těžké z něj dostat pár informací, aniž by o tom dotyčný věděl, nikdo si nestaví nitrobranu při práci doktora a ještě v nemocnici… nasadil si neviditelný plášť a šel přímo za svým cílem, nebylo to těžké ani najít, ne když měl všechny potřebné informace. Zavřel za sebou dveře a poté, co se ujistil, že jsou tu sami dva, začaroval pár příslušných bariér a posadil se na židli, která tu byla připravená pro návštěvníky.
„Ironie co?“ řekl nahlas, nyní už mohl, nikdo ho neposlouchal, „lidé tě navštěvují dnes a denně, já tu nebyl nikdy a pak si přijdu popovídat jen sám se sebou. Asi mi nemáš co vyčítat, musel jsem také poslouchat to, jak jsi mluvil ze spaní, teď se situaci trochu pozměnili a obrátili,“ začal s vyprávěním svého příběhu a vyřknutí všeho, aby se cítil dobře, nalil si pořádného panáka whisky do úst a zamračil se nad tím, jak silné to je, naivně doufal, že lektvary, které má v sobě ten účinek alkoholu jen zvýší.
„Posral sis to, víš o tom? Mohl jsi být živý, zdravý, mohl jsi mít Hermionu, šťastnou rodinu kolem sebe a mohli jsme tuhle válku vyhrát s tvou pomocí a ty se místo toho necháš takhle odstranit. Opravdu jsi byl takový imbecil, aby si myslel, že mě porazíš? Že porazíš někoho, kdo znal všechny tvé slabiny a pár těch silných stránek? Měl jsi více přemýšlet, i když to nikdy nebylo to, co jsi dělal a stačilo tak málo, přejít to, nevěřit novinám a podobným nesmyslům a hlavně přestat žárlit… myslím, že tě milovala, možná dokonce i stejně jak mě, možná i víc… co jiného by také mohla dělat holka mezi dvěma kluky? Myslím, že jediná odpověď je zamilovat se. Ale ne… musel jsi zničit vše a hlavně sám sebe, pomohl sis? Je ti lépe ve světě, ve kterém momentálně jsi? Silně pochybuji,“ dořekl a znovu se napil, „celé naše přátelství bylo položena na kecech, na těch posraných a hloupých kecech a lžích, od té doby co jsi mě poznal, jsi na mě žárlil, jako kdyby bylo kvůli čemu… je ze mě mrzák, který má dva měsíce života, je to opravdu to, co sis přál, chtěl jsi vyměnit naše životy kvůli tomuhle? Že se nedožiješ ani svých sedmnáctých narozenin? Jestli jo, tak si ještě větší idiot, než jsem si myslel,“ další lok popálil jeho krk.
„Všichni umírají, dneska nebo včera či to bylo už před týdnem? Sám nevím… ale důležité je to, že to odnesl Bill, tvůj bratr zemřel a ztratil ten nádherný život, co měl před sebou, ztratil možnost být otcem, manželem a vítězem… ztratil vše a ztratil celý život… kvůli čemu? Že si nějaký lidi prostě dělají, co chtěj. Cílem jsem byl já, ale stejně zemřeli další a jednoho svého přítele jsem musel dokonce zabít já… stejně jako skoro tebe… ležíš tu a už se nikdy neprobudíš, tvůj bratr zemřel a ostatní tví příbuzní jsou ve Fénixově řádu, kde to asi o moc lepší nebude, Voldemort nabírá sílu a to znamená jediné, útoky, masivnější, častější a s horším dopadem, jednou tam na té straně skončí všichni a ty si tu budeš jen tak ležet a čekat, až si na tebe také někdo vzpomene… dneska jsem to já, kdo si na tebe vzpomněl, kdy to bude Voldemort? Kdo ví…“ řekl a nalil do sebe mnoho té tekutiny, která mu více a více rozvazovala jazyk.
„Myslíš, že tvá rodina je v bezpečí, když ty tu ležíš v posteli? Nikdo není v bezpečí! Kdyby ano, tak neumřel Bill, Evan, Brian, Aberforth a Albus… zvláštní viď? Tolik mrtvých a to hlavně mým přičiněním, asi prostě přináším smůlu, sám asi o tom můžeš povídat své,“ ušklíbl se, „myslím, že ten útok na mé oslepení mi udělal něco i s hlavou, jinak bych se nesvěřoval tobě, ale co, to že si o mě budou lidé myslet, že jsem šílenec, nebude nic nového, byl jsem jím několik let a ty maximálně dva měsíce už to vydržím. Víš co je ale nejvíc zvláštní? Celý můj život prožitý jako kouzelník jsem měl za přátele vás dva, tebe a Hermionu, důvěřoval jsem vám a položil bych za vás život a byli jste má naděje, že když umřu, tak to po mě někdo dodělá, ale teď? Oba jste mimo a já až se budu rozhodovat, kdo bude vést tuhle válku po mně, tak si zvolím člověka, který zabil ve svém životě možná víc lidí, než Voldemort, to je ironie co? Ale možná je to naše jediná naděje na konec, furt se bude žít lidem líp, když tu Voldemort nebude, než obráceně. Názory na lidi se prostě jednoduše mění, co bylo včera přátelství, je dneska nepřátelství, co byla včera láska, je dneska nenávist nebo ne? Nemám pravdu a mluví ze mě jen alkohol? I to je možné.“
„Víš co je nejhorší, že lidé mě nejdražší jsou v nebezpečí a já nemůžu nic udělat,“ řekl a vytáhl si náhrdelník, který signalizoval, že ani Hermiona ani Lenka nejsou v pořádku, zandal ho zpátky a dopil celou láhev a schoval ji do hábitu, „ale to nemůžeš udělat ani ty, takže jsme na tom stejně… v tom případě, co jsi mi tak strašně záviděl? Popularitu? Je smutné, jestli ano, protože ztratit celý život, kvůli závisti je snad horší, než ztratit svůj život kvůli tomu, že ses přidal k Harrymu Potterovi, chlapci, který přežil a to je dost smutný důvod,“ zašklebil se tomu, co tu vše povídá, ale cítil se lépe, i když to mohlo být naprosto čímkoliv.
„Je pryč!“ skoro až se vřítila Fleur do jednoho z pokojů, „není ve svém pokoji!“ dodala rychle.
„Domnívám se, že máš na mysli Harryho,“ odhadl Gellert, „nepochybně někde po domě zkouší své reflexy, stabilitu a samozřejmě své slabé vidění.“
„Není tady nikde, prohledala jsem všechny pokoje, není tu!“ pověděla a každý by poznal strach v jejich slovech.
Gellert se na ní s lehce podivujícím výrazem zadíval, tento výraz říkal víc, než by si kdo myslel, ale nikdo ho neznal tak dobře, aby to poznal nebo vnímal. „V tom případě si šel někam urovnat myšlenky, ticho, vzduch a jiné věci léčí mnohem lépe než přehnaná starost a pohledy plné lítosti,“ pověděl s nezájmem, větší zájem věnoval knize a on dobře věděl proč.
„Jak můžeš mít o něj takový nezájem!“ dostala ze sebe zamračeně Fleur.
„Stejně tak jak o něj můžeš mít tak velký zájem,“ odhadl a věnoval ji zase jeden z nic neříkajících pohledů, „Harry není idiot.“
„To je teda odpověď,“ odfrkla si.
„Lepší než jakákoliv jiná, slyšet tyto tvá slova o někom jiném, možná bych měl obavy, ale jak říkám, Harry není idiot a ať už je na jakémkoliv zvláštním místě, určitě si v hlavě urovnal, co je bezpečí a co ne.“
„A co když se mu něco stane,“ povzdechla si Fleur, ale vypadala trochu uspokojeně.
„Tak to budeš vědět jako první a klidně jako jediná,“ zkonstatoval a rukou naznačil její náhrdelník na krku, „jak říkám, Harry není idiot, má sice tisíce vlastností, za který by si zasloužil Cruciatus, ale idiot rozhodně není a možná proto máš na krku to, co tam máš.“
Gellertova slova zapůsobila a Fleur si opravdu šáhla na krk a vytáhla si na oblečení svůj přívěšek, který říkal, že Harry až na zranění z bojů je v pořádku a v bezpečí.
„Opravdu nechce udělat žádnou blbost? Znáš ho tak dobře?“ zeptala se Fleur a možná se cítila i trochu zahanbeně za nedůvěru.
Odpovědí bylo jen Gellertovo odfrknutí. „Znát ho? Je to jen pár měsíců, co mě osvobodil z vězení,“ řekl stručně, ale když viděl, že Fleur chce něco říct, ještě dodal, „ale vím, že se neplánuje zabít, jestli se ptáš na tohle, ne dnes a ne v tuhle chvíli. Jestli máš o něj strach a chceš se přesvědčit, vydej se za ním, jestli to už tak nehoří, běž spát, každopádně, rád bych si tohle dočetl, je to celkem zajímavé,“ řekl Gellert a každý s IQ větší než sedmdesát musel pochopit, že to znamená konec rozhovoru a Fleur pochopila.
„No člověk musí pochopit asi tu radu, která mu říká, že bojuje jen za sebe, že může věřit jen sám sobě a že nakonec vždy zůstane sám,“ řekl velmi lehce, samo to z něj lezlo, slova z něj vypadávala, jakoby prostě jen otevřel ústa a pronikali mu jimi myšlenky ven, „nemůžeš ani nesouhlasit, ty jsi tu sám, já jsem tu sám, takže kde jsou ty lidi, kteří říkají, jak jim na nás záleží? Ano možná je noc a není nejlepší doba na návštěvy, ale i tak, věřím tomu, že kdyby tahle květina nebyla kouzelná, už by zvadla, protože tolik dní se nedokáže na tenhle svět smát, no kdy tu byl někdo a tolik ti toho povídal? Bylo to vůbec někdy? Ne! Vidíš? Prostě na konci zůstaneme sami.“
Najednou ale ucítil, jak někdo ruší jeho bariéry a to celkem schopně, přehodil přes sebe neviditelný plášť a jediné, co nechal vyčuhovat ven, byla jeho hůlka, možná, že měl něco málo upito, ale ubrání se.
Ochrany zmizely a dveře se otevřely, ne rychle právě naopak jakoby někdo přišel na přátelskou návštěvu, což ho snad děsilo ještě více, kdo by sem teď šel? Jeho hůlka ale zůstala v pozoru.
Dovnitř nevstoupil, žádný smrtijed, žádný Weasley jenom osoba, kterou by tu opravdu nečekal. Zavřela za sebou dveře a nadhodila jednu ochranou bariéru a on celou dobu jen sledoval.
„Nemusíš se schovávat, nejsem tu proto, abych ti vynadala, že jsi odešel,“ řekla Fleur a opřela se o dveře.
Sundal ze sebe plášť a položil ho znovu vedle sebe a zadíval se na ní. „Proč jsi tu, nenávidíš mě,“ řekl popravdě, věděl, že to tak je.
„To není pravda,“ stála si za svým Fleur.
„Tak dobrá, upravím to,“ odfrkl si, „jedna část tvého srdce mě nenávidí a ta druhá se snaží vinu nahodit na smrtijedy, válku, Briana aby si mě nemusela nenávidět, ale stejně to děláš, protože obě půlky tvého srdce patřili Billovi a já jsem ten, kdo zavinil, že to tak není.“
„Proč takové věci říkáš?“ zeptala se smutně Fleur a přistoupila blíž.
„Nelhal jsem ti předtím a nebudu to dělat ani teď, proto říkám takovéto věci,“ zakroutil hlavou, „proč jsi sem přišla?“
„Měla jsem strach, že uděláš nějakou blbost,“ pověděla tiše.
„Ty nemáš o mě mít strach,“ řekl a strčil si hlavu do dlaní, „ty mě máš nenávidět! Musíš mě nenávidět! Proč se všichni chováte, jakoby se nic nestalo?! Proč se staráte o to, jak mi je! Zničil jsem ti celý tvůj život! Nemůžeš se prostě chovat jako by to bylo v pořádku, ono to není v pořádku!“ zvýšil svůj hlas a byl jen rád, že je tu bariéra.
„Přestaň, Harry,“ vzlykla Fleur a podívala se na něj s prosbou, „nikdy jsem neměla mnoho přátel, možná že ve Francii pár, ale… nebylo to ono, tady jsem našla svou lá… Billa a také jsem zde poznala tebe, stal ses můj opravdový kamarád, ten nejlepší, jakého jsem kdy měla, a teď chceš, když jsem ztratila svou lásku, abych tě nenáviděla?“ brečela a on ani nevěděl proč, ale vstal a přistoupil k ní a nechal ji, aby se k němu přitiskla a on ji objal, „když jsem přišla o něj, nechci přijít o kamaráda, nechci přijít o tebe, rozumíš? Neříkej už takové věci, celý můj svět se zbořil a já musím být silná, musím být kvůli malému silná a těmito slovy mi ubližuješ. Mrtvé neoživíme, ale tím, že se zblázníš z viny, mi taky nepomůžeš, tak prosím tě přestaň, potřebuji oporu a ne tuhle trosku, co se z tebe stala,“ povídala, vzlykala a on nevěděl co dělat, byl naprosto překvapen a opravdu v tuhle chvíli netušil.
„Já…“ ale víc neřekl, nedostal ze sebe něco smysluplnějšího.
„Přestaň se opíjet, přestaň se obviňovat a přestaň sám sebe nenávidět a nabádat ostatní k tomu, aby to dělali, hm?“ řekla a dostala se z jeho objetí a podívala se mu do očí.
„Nevím, jestli to dokážu Fleur,“ přiznal.
„Tak si budeme aspoň oporou navzájem, jen hlupák tvrdil, že muži mají být silnější, oba jsme toho prožili dost, ale to že se zhroutíme, nám nepomůže,“ řekla a utřela si slzy, „zůstanou v našich srdcích a propláčeme několik nocí, ale slíbil jsi, že pro něj nebo pro ni uděláš lepší budoucnost,“ šáhla a pohladila si trochu větší břicho, „neříkej mi, že jsi to vzdal, protože pak bych měla první důvod tě nenávidět.“
„Ne, to jsem nevzdal,“ dostal ze sebe.
„To ráda slyším,“ poprvé se trochu pousmála, „pojď, vraťme se domů, není pro nás bezpečné se tu producírovat, oba máme své omezení, jestli mě chápeš,“ její úsměv se trochu více rozšířil a on jen pokýval hlavou a ona tak mohla pokračovat. „Proč zrovna on?“ ukázala na Rona.
„Potřeboval jsem asi publikum, němé publikum,“ řekl a ani nevěděl proč.
„Příliš mnoho lidí tě zradilo, Harry, nevím, jestli už v nás nevěříš a ani bych se ti nedivila, ale jsi můj kamarád a nechci, aby si dělal to, co děláš, radši si povídej se mnou a pak mi to třeba vymaž z paměti, to že budeš dělat tohle, tě jen zničí,“ pověděla a znovu se mu zadívala do očí.
„Nemůžu ti nic slíbit, Fleur.“
„To, že jsi mě vyslechl, mi stačí… aspoň prozatím,“ smutně se usmála, „a nyní zpátky do postele, protože ráno je moudřejší večera a oba spánek potřebujeme více, než tušíme.“