Kapitola třetí - Dědictví rodiny Blacků

Harry Potter and Pactum Purgamen

První tři dny šli stereotypně stejně, vstávání, snídaně, válení se, oběd, válení, večeře a znova se flákat do té doby, než šel spát. To ho ale přestalo po těch třech dnech bavit, a tak se rozhodl, že bude něco dělat. První co udělal, bylo to, že se přemístil do uličky se vstupem do Příčné ulice a přes Děravý kotel, který přešel s kapucí na hlavě, aby ho nikdo nepoznal a nedali mu na cestu žádného bystrozora, se vydal do mudlovského Londýna, kde se celkem dlouho ztrácel, ale pak si nakoupil nějaké jídlo, aby nemusel pořád chodit nakupovat, koupil hlavně to, co dlouho vydrží. Zaplatil a s dvěma plnými taškami se vydal pryč z obchodu, kde se schoval do jedné uličky a tam si celý nákup zmenšil a vložil do kapsy.

Další zastávka, byl obchod s oblečením, to vytahané už odmítal nosit, a tak si koupil dostatečný počet zlevněných věcí, co byly na prodej. Cestou zpátky do Děravého kotle, prohlédl pár obchodů a nakoupil pár maličkostí, co mu přišlo užitečných a za Děravým kotlem se přemístil až domů. Sebralo mu to zase nějakou část energie, ale už to nebylo tak hrozné jako v prvním případě, a tak si to odůvodnil počtem provedených přemístění. Doma jídlo zvětšil a nacpal do míst, kam patří. Oblečení hodil k hábitům do skříně a vzal si do ruky knížku a vydal se ven. Ze zahrady si přenesl lavičku, která byla opravdu těžká a postavil si ji na trávník, blízko příjezdové cesty. Rozhodl se, že se bude učit venku, protože bylo krásné teplo a na tomhle místě proto, aby zjistil, jestli ho někdo hlídá pod neviditelným pláštěm.

Začal si číst první knihu, byla to kniha zabývající se magií, jako takovou, byly tam teorie o vzniku, o prvním výskytu, odkud pochází kouzla a podobné, přišlo mu to zajímavé a hlavně ta kniha měla jenom něco přes sto stran, tak to chtěl mít přečtené. Většinou tam byla jenom historie, ale zajímavá, ne něco, co učí v Bradavicích duch Binns. Všímal si, že tahle kniha obsahuje tolik věcí, co nevěděl a možná by nevěděla ani Hermiona.

Začetl se do knihy, ale stále nepolevoval v ostražitosti a všímal si svého okolí, ale jenom opatrně, aby to případný hlídač nezjistil.

Po asi dvou hodinách čtení, knihu založil na straně padesát čtyři a schoval do kapsy. Došel domů se napít a najíst a zbytek knihy si až do pozdních večerních hodin četl už v posteli, a když ji po přečtení zavřel s pocitem zjištění nových zajímavých poznatků o magii, rychle se převlékl, pustil Hedviku, aby se prolétla venku a lehl si do postele, kde přemýšlel nad kapitolou knihy, kde se psalo o proudění magie v lidském těle a jak se dá zrychlit, aby nedocházelo k tak rychlé slabosti, při používání náročných kouzel a u toho přemýšlení také usnul.

Probudil ho až zvonek, promnul si oči, rychle se oblékl a s připravenou hůlkou se vydal otevřít, nakoukl kukátkem, kde stál nějaký pán s velkými vousy v kouzelnickém plášti, odfrkl si nad tím, že ho někdo stále otravuje a otevřel.

„Pan Potter?“ Zeptal se.

„To jsem já.“

„Mé jméno je Thomas Young a pracuji na ministerstvu v oboru zabývající se dědictvím a také zastupuji Gringottovic banku v tom samém oboru. Přišel jsem s vámi vyřídit pozůstalost po Siriusi Blackovi, který vás nechal zapsat jako jediného dědice, tudíž zdědíte veškerý jeho majetek, což můžou být i dluhy.“

„Pojďte dovnitř,“ pozval starého kouzelníka do kuchyně, kde se oba posadili.

„Takže, jak jsem již říkal, jste jediným dědicem, vašeho kmotra a jelikož byl poslední z rodu, tak jste jediným dědicem celého rodu Blacků, to je dlouho nepoužívané, protože pan Sirius Black byl zavřen a tak se možná ani nedozvěděl, co všechno vám odkázal. Mám tady výpisy o budovách, vlastnící rodem Blacků, mám tady seznam pozemků, klíč od trezoru a také spisy o veškerém hmotném majetku.“ Dokončil kouzelnický notář jistě připravenou řeč.

„Takže úplně vše připadne mně?“ zeptal se smutně, protože jenom zmínka o jeho kmotrovi mu přinesla úzkost.

„Správně, včetně jednoho skřítka, který je vázán na jednu z budov, kterou jste zdědil.“

„Krátura,“ dodal naštvaně.

„Nevím, jméno tady není, ale každopádně jsem se snažil vyhledat výpis dluhů a nenašel jsem žádné, všechno bylo zaplaceno, ale může se stát, že jsem něco přehlédl, když přijmete dědictví, musíte se připravit i na tuto skutečnost,“ odpověděl a podal mu nějaký dokument s razítky.

Podíval se na seznam všeho, co vlastní viděl Grimmauldově náměstí 12 a jeho veškerý majetek, včetně skřítka. Dále tu bylo napsáno letní sídlo rodiny Blacků blízko města Lynton v oblasti Exmmor, což byl jeden z národních parků a jeho pozemky čítali čtyři a dvacet hektarů, dále tam byl také velká suma v bance, která mnohonásobně převyšovala veškeré finance, které měl ve svém trezoru.

„Ta suma je pravdivá?“ zeptal se, protože nevěřil, že něco takového může vlastnit.

„Ano, něco se vám na tom nezdá?“

„Zdá se mi moc velká,“ řekl pravdivě.

„Jelikož si neměl, kdo vybírat už dlouhé roky, tak peníze tam zůstávali a přibývali na nich ohromné úroky, takže proto je ta suma tak veliká,“ vysvětlil starý kouzelník.

Jelikož už tam nebylo nic více napsáno, tak to s klepajícími rukami podepsal podávaným brkem a podal starému kouzelníkovi zpátky, všimnul si jeho úsměvu, když vytahoval něco s kapsy, nevěděl proč, ale v kapse si zmáčkl hůlku, ale když kouzelník vytál místo hůlky klíček, zanadával si v duchu nad tím, jaký začíná být od ministerstva paranoidní.

„Zde je klíč od nyní již vašeho trezoru, domluvte se u Gringotů, jestli budete požadovat přenesení sumy na jiný účet, ale doporučoval bych si kvůli zabezpečením na tomto starém trezoru, si jej ponechat jako hlavní, ale samozřejmě je to na vás. Zjistili jsme, že dům na Grimmauldově náměstí 12 je používán a to značí, že nezákonně, ale nebojte se, do příštího týdne vystěhujeme všechny nezákonné nájemníky a budete se moci přestěhovat,“ dopověděl kouzelnický notář a po oddechnutí pokračoval: „ Dále tu máme ještě záležitost s vaším sídlem v oblasti Exmmor, které už nebylo dlouho používané, a tak není zrovna v nejlepším stavu. Díky zaplacení ministerstvem jsme dům nechali prohlédnout statikem a ten ho označil jako staticky v pořádku, takže bude stačit, když si seženete pomoc od domácího skřítka, a váš dům bude způsobilý k bydlení. Jestli chcete, mohu vám nějaké doporučit nebo můžete použít toho, kterého jste zdědil.“

Chvíli se snažil vymyslet něco inteligentního, protože vážně nebyl připraven na konverzaci o majetku a penězích, pak ale radši řekl jediné, co ho napadlo: „Ještě si to všechno rozmyslím.“

„Dobrá, jestli budete mít nějaké otázky, kontaktujte mě na ministerstvu v pátém patře, zde je moje vizitka, zobrazí se na ní, i kdy mám zrovna volno a kdy na vás budu mít čas.“

„Děkuji, nechám si to projít hlavou a ještě než odejdete,“ zastavil zvedajícího se kouzelníka, a když upoutal jeho pozornost, pokračoval: „mohl bych dostat mapu místa, kde se nachází to sídlo?“

„Mapu?“ Zasmál se čaroděj: „myslíte mudlovskou mapu?“

„No ano, chtěl bych vědět, kde se to nachází.“

„Stačí zajít do pozemkové kanceláře na ministerstvu a tam pod jménem Black najdete všechno, i včetně papírů s kupní smlouvou a dalšími důležitými dokumenty, a když se tam zeptáte na sekretariátu, určitě vám poradí i spoje letaxovou sítí nebo jiné spoje,“ dopověděl kouzelník mezi tím, co si schovával všechny věci.

„Děkuji, budu se tam muset stavit a ještě jedna otázka budu muset něco zaplatit?“ zeptal se, zamyšlený nad tím, kolik můžou stát všechny náležitosti, týkající se dědictví.

„Všechno bylo již zaplaceno ministerstvem, a co se týká záležitostí, které se budou muset ještě vyřešit, jako je třeba zajištění vašeho domu na Grimmauldově náměstí 12, tak ty budou také zajištěny z peněz ministerstva kouzel, takhle mi to bylo oznámeno a jen tak mezi námi, jste jediný, kdo dostal takovouto pozornost od ministerstva za celou dobu mé kariéry,“ řekl s úsměvem starý kouzelník.

Měl v plánu se zeptat, jestli mu to vadí, ale když viděl jeho úsměv, uvědomil si, že on jediný je ten, kterému to vadí nebo vadí, když vám někdo dá cokoliv, na co si vzpomenete, nemůže vám to vadit, ale je to příšerný nezvyk, vlastnit dva domy včetně pozemků, které by se mohli srovnávat s těmi bradavickými.

„Jestli už nemáte otázky,“ nechal otázku nezodpovězenou.

„Ne, nejdříve se s tím musím poprat,“ odpověděl popravdě.

„Ještě bych vám měl oznámit, že se zítra objeví v novinách, že jste jediným dědicem rodiny Blacků, pokusím se schovat veškeré informace o tom, co jste všechno zdědil, ale výše sumy v trezoru u Gringottů, tam bude oznámena určitě.“

„To mi ještě chybělo,“ postěžoval si potichu.

„Být vámi byl bych rád, ještě před pár týdny jste byl označován za lháře, teď se o vás píše jen v dobrém a máte více článků v novinách než samotný ministr a to za pár měsíců nastanou volby.“

„Volby?“ zeptal se nechápavě.

„No ano, hodně lidí volá po rezignaci ministra Popletala, ale je také spousta lidí, která ho chce zanechat na ministerském křesle.“

„A jak je to s volbami, musím i já jít volit?“ zeptal se s panikou v hlase.

„Ale ano, protože právě váš hlas bude mít velkou váhu, stejně jako ten Albuse Brumbála, vedoucího bystrozorů a dalších slavných a uznávaných lidí, které sám neznáte,“ odpověděl kouzelník pomalu kráčející ke dveřím.

„Proč zrovna můj se srovnává s hlasem mého ředitele?“

„Máte pravdu, není na místě srovnávat vás dva, když jste to zrovna vy, kdo je na hlavních stranách uznáván jako Chlapec, který přežil nebo Ochránce nevinných, či moje oblíbené Malý bystrozor,“ odpověděl mezi dveřmi se smíchem.

„To snad není pravda,“ postěžoval si.

„Není dobré si namlouvat něco, co není pravda, zbavil jste nás největšího zla, teď jste sám zajal jednoho smrtijeda, který toho řekl více než dost a ještě mnohem více zásluh máte na svém kontě a nakonec jste velkým boháčem a skoro můžete být nazýván i příjmením Black, které by vám mohlo skoro i patřit, a i když je tento rod už vymřelý, jeho sláva a úspěchy patří vám.“

„Takže si můžu vzít jméno rodu, do kterého nepatřím?“ zeptal se smíchem, protože to považoval za kravinu.

„To jistě můžete, jste jediný vlastník jejich majetku, a jelikož váš otec, byl s kouzelnické rodiny a tyhle rody se proplétají, tak určitě nějaký váš prapředek byl Black a to vám dovoluje tohle jméno přijmout za své, jsou i jiní, kteří mají blíž jako blízcí příbuzní již zemřelého Siriuse Blacka, ale když jsme sledovali cestu majetku rodiny Blacků, zjistili jsme, že majetek měl, připadnou vždy synům. Majetek Reguluse Blacka připadl jeho bratru Siriusovi a jeho majetek připadl vám, tudíž to z vás dělá podle kouzelnických zákonů taky něco jako člena rodiny Blacků, ale velice vzdáleného. Kdybych tady měl knihu, vysvětlil bych vám víc,“ dokončil monolog starý kouzelník.

„Děkuji za vysvětlení a také, že jste byl ochotný přijít až za mnou domů,“ řekl a podal ruku, která byla silně zmáčknuta.

„Není zač, jsem rád, že jsem vám mohl vše vysvětlit, kdyby něco, moji vizitku máte, tak se zastavte, nashledanou,“ rozloučil se kouzelnický notář.

„Nashledanou,“ řekl potichu a zavřel dveře, které pro jistotu zamknul.

Vizitku si vzal ze stolu a vydal se, se smíšenými pocity zpátky do svého pokoje. Přemýšlel, jak dopadne bitva o dům, o jeho dům, mezi fénixi a ministerstvem, ale ani nevěděl, co chce. Připadalo mu velice směšné, že by vyhodili Brumbála i ostatní, ale zase mu připadalo velice nešťastné, že by to opravdu udělali.

Další co mu přišlo na mysl, byl ohromný počet peněz, po jeho rodičích, od ministerstva, po jeho kmotrovi, od celé rodiny Blacků. Všechno to bylo až moc na hlavu, aby to mohlo být pravda a ono to tak je, nedokázal si představit, jak by on mohl mít víc peněž než Draco Malfoy, to prostě nešlo, a pak se ještě dozví, že si může nechat dát jméno Black a že vlastní pozemek v národním parku, to bylo všechno na něj moc. Začínal litovat, že není někdo, komu by se mohl svěřit, přátelé ho odsoudili a svěřovat se lidem, který ho momentálně obdivují a jejich obdiv vydrží týden nebo měsíc, není to nejlepší.

Položil vizitku na stůl, svlékl se z rychle navléknutého oblečení a vzal si něco normálního. Pořádně se umyl, a pak si sedl do obývacího pokoje a přemýšlel, co by měl udělat s tím, co se v poslední době stalo a jediné, co ho napadlo, bylo vzít si láhev alkoholu z baru svého strýce a nalít si pořádnou skleničku, jenže nepomohla, a tak si vzal druhou, poté následovala třetí, a tak to pokračovalo do té doby, než skleničku neudržel v ruce a ta ohromným rámusem dopadla na zem. Pak jen tak seděl v křesle, koukal do stropu a byl rád, že nemusí myslet na nic jiného, než na ten pocit, že se vám motá celý dům.

Ráno ho probudila až ohromná bolest hlavy a ohromná žízeň. Obešel rozbitou sklenici a byl rád, že si na ni vzpomněl, protože střepy v noze by nebyli zrovna nejpříjemnější. Došel až ke kohoutku a skoro na ex vypil půl litru vody, poté se snažil obyčejným reparem spravit rozbitou skleničku, ale jak si to nešlo, tak to vzdal a vydal se s do pokoje, kde hodlal zaspat tu ohromnou bolest hlavy.

Vzbudil se, až někdy k večeru, to bylo jediné poznat, díky červánkům za okny. Všimnul si Hedviky v otevřené kleci, jak nemá jídlo, a tak jí nasypal zrní a sám se vydal osprchovat. Hlava už ho nebolela a už se i zbavil myšlenek, na cokoliv, co ho ještě ráno znervózňovalo a i díky tomu si mohl sednout v obýváku, kde dal sklenici na své místo a začal si číst další z knih, které bude potřebovat ke zkouškám NKÚ. Vzal si knihu přeměňování, která měla být spíše opakovací, protože to byly naprosté základy a ty by měl umět, ale jak se do ní postupně začetl, zjišťoval, že to tak jednoduché není. Občas běhal po domě a hledal věci, které by mohl zkoušet přeměnit. Základy jako jak udělat ze sirky jehlu uměl, ale jak udělat z provázku lano to pro něj bylo něco nového. Provázek našel okamžitě, takže to stačilo jenom zkoušet. Nejdříve se nic nedělo, pak se jenom prodloužil a až po několika minutách z něj vzniklo něco, co by mohlo napodobovat lano.

Další zajímavá kapitola byla, jak udělat z kousku látky plátno a z něj třeba peřinu nebo deku na přikrytí. To zvládl překvapivě jednoduše, ale svoje nadšení uklidňoval tím, že je to otázka druhého ročníku a on by to už dávno měl umět.

Poslední kouzlo, které si přečetl, bylo jak s malé větvičky nebo klacíku přeměnit napodobeninu hůlky, která by mohla sloužit k zmatení nepřítele, protože by nevěděl, která hůlka je pravá, a která ne, bylo to ještě zajímavé v tom, že pravost hůlky se dá zjistit pouze složitějšími kouzly.

Poté se naučil všechna kouzla alespoň trochu ovládat. To že výsledek nevypadal přesně, už mu tak nevadilo. Za jeden den se naučil tři kouzla a to považoval za úspěch.

**

Další den dělal skoro to samé, četl. Konečně měl z krku základy přeměňování a naučil se, jak z kůry dřeva udělat pergamen, to že to nemohl vyzkoušet, ho sice trápilo, ale slíbil si, že až najde nějakou kůru, že to okamžitě vyzkouší.

Nyní si vzal, ale další knihu, byl to druhý díl přeměňování ze čtyř, který vlastní a z pěti, které existují, jak se dozvěděl z obalu knihy.

Tato kniha popisovala jak udělat předmět, který je úplně jiný, než ten, který chceme přeměnit, když se skládá ze stejného materiálu, nebo je mu alespoň podobný, první příklady byly jak udělat z pohárku talíř nebo z cukru sůl.

První jeho pokusy s cukrem dopadli špatně, nejdříve mu z toho vzniknul karamel, pak prášek bez chuti až po několika minutách mu z toho vzniklo něco, co bylo trochu slané, ale stále tam byla cítit sladkost, takže to chutnalo odporně.

Další jeho pokusy dopadali líp, už to bylo vcelku slané a sladká chuť tam nebyla, ale když to chtěl vyzkoušet na větším množství, tak něco bylo sladké a něco slané, a tak se jenom další hodinu snažil udělat z této hromady sůl. Po konečném úspěchu se ale nemohl jít učit další kouzlo, ale musel se naučit, jak ze soli udělat zpátky cukr, což naštěstí byla otázka jenom chvíle.

Pamatoval si, jak dělal ze zvířete pohár, a pak udělat z poháru talíř a obráceně nebylo těžké, a tak to zvládl asi napotřetí.

Další velkou kapitolou bylo přeměňování oblečení, například jak z hábitu udělat kožich, jak z látky udělat rukavice nebo ponožky a podobná vcelku užitečná kouzla. Než dokázal cokoliv podle knihy udělat, tak mu to zabralo vcelku velký čas, ale než se to naučil přeměňovat bez knihy a jenom z paměti, mu zabralo skoro celý den a zase tak velký pokrok neudělal, proto knihu založil a po řádné hygieně se vydal spát.

Za následující dva dny konečně zdolal všechny přeměny, které se nacházely v této knize, a dokázal si zopakovat všechny kouzla z obrany do pátého ročníku a s potěšením zjistil, že díky Brumbálově armádě umí úplně všechny a i některá navíc.

A tak se začetl do třetího dílu přeměňování s názvem kombinované přeměny, které dokázali přeměnit cokoliv v cokoliv pomocí mnoha přeměn s jediným limitem, a to bylo, že nedokázal přeměňovat mezi skupenstvími.

Celá kniha byla pouze o teorii a na konci knihy bylo asi padesát universálních zaklínadel, na prodloužení, zaoblení, zkrácení, zarovnání, zpevnění a dalších kouzel. Díky jejich znalostem šlo, za nějaký ten čas, udělat z čehokoliv úplně jiný předmět.

Pak se jenom bavil tím, že z hrnečku dokázal udělat vázu a z vázy talíř, který by mohli používat jedině obři nebo něco podobně velkého a z toho pak udělal misku, do které by se mohlo sypat jídlo drakům. To ho ale moc nezaujalo, takže se učil kouzla nazpaměť, ale jelikož všechno pocházelo z latiny a tu jaksi neovládal, tak se to musel učit jako básničku. Knihu měl vždy u sebe a ať dělal skoro cokoliv, tak si vždycky řekl nějakou přeměnu a k tomu i její latinské zaklínadlo a pak si podle knihy zkontroloval správnost, to mu vydrželo nějakou tu chvíli.

Přesně týden poté, co se bavil s kouzelníkem ohledně dědictví, on už uměl znovu všechny kouzla až do pátého ročníku a několik navíc, věděl něco navíc i o předmětech, u kterých usínal nebo se nudil tak, že neuměl nic a už mu zbývalo jenom pár knih, které obsahovali látku šestého nebo sedmého ročníku a dokonce tam byly dvě knihy, které se zabývaly kouzly a znalostmi po škole.

To si ovšem nechal na později a z nudy se začetl do Denního Věštce, který se mu momentálně povaloval na stole.

Nečetl nezajímavé pasáže, že se narodilo nějaké dítě nebo že se propadají ceny nových kouzelnických aut, či že někdo byl zatknut za kouzlení před mudly. Hledal nějaké zajímavé články, které se týkaly někoho, koho zná, popřípadě jeho samotného.

A vůbec se nepodivoval, když všechny články týkající se jeho napsal Rita.

Harry Potter jediným dědicem rodiny Blacků

Chlapec, který přežil, se ve včerejších dnech stal jediným dědicem velmi starého a uznávaného rodu Blacků. Je podivuhodné, že ten kdo mu všechen majetek odkázal, byl samotný Sirius Black, který byl zabit právě Harry Potterem. Jestli Sirius Black na konci života, chtěl udělat poslední dobrou věc nebo měl nějaké jiné záměry, to už se nedozvíme, ale důležité je, že náš hrdina Harry se stal velmi bohatým, pohledným, dospělým, slavným a nejžádanějším svobodným mládencem.

Odhaleno množství peněz v trezoru rodiny Blacků

Jako jediným novinám se nám podařilo zjistit množství galeonů, které jsou nyní přístupné jedině samotnému Harrymu Potterovi, to že je Harry Potter jediným dědicem, o tom jsme vás informovali ve včerejším výtisku, dnes jsme, ale zjistili, že výše mnohonásobně převyšuje to, co vydělá průměrný kouzelník za celý svůj život. Tato suma čítá zaokrouhleně tři sta tisíc galeonů, kolik je to přesně nám odmítl skřet prozradit, ale i tak to z Harryho Pottera dělá ideálního partnera pro život, nemyslíte drahé slečny a ženy?

„Já tu Holoubkovou zabiju nebo si za ty peníze, o kterých se tak ráda zmiňuje koupím někoho, kdo ji někam zavře, nejlépe někde na Sibiři,“ rozčiloval se nahlas ve svém pokoji, pak ale musel ztišit hlas, protože svým hlasem probudil Hedviku.

Už neměl chuť na žádné další články, a tak hodil zase všechny Věštce na stůl a chtěl šáhnout po další knize, ale v tom mu zabránilo ťukání sovy na jeho okno.

Opatrně sundal zprávu od hnědé sovy, protože vypadala, že netouží po ničem jiném, než kousnout chlapce, který přežil, jak mu budou asi do konce života říkat.

Sova odletěla, takže adresát asi neočekával odpověď, ale i tak si to chtěl rychle přečíst.

Pane Pottere

Před týdnem jsem se vám řekl, že se pokusím zajistit váš dům na Grimmauldově náměstí 12, moje předtucha, že ho vlastní kouzelníci byla prozíravá, protože dům je chráněn zaklínadly.  Ve kterém se objevuje i zaklínadlo se jménem Fideliovo, jestli neznáte latinu, tak překlad znamená „věrný“ a chrání dům proti každému, kdo by tam chtěl vstoupit, ale tohle kouzlo má jednu slabinu, že nedokáže zabránit ve vstupu těm, komu dům patří. Je to rozumné, protože kde kdo, by mohl dům obsadit a vlastník, by se tam dostat nemohl. Nynější nezákonný vlastník počítal asi s tím, že nebude žádný dědic, a tak bych se s vámi chtěl setkat na Grimmauldově náměstí a společně bychom ten dům zajistili a poté i zabezpečili, pokud se dokážete do pozítří naučit i nějaká zaklínací kouzla, tak budu jenom rád. Budu vás očekávat před vaším domem za dva dny v 05:00.

S pozdravem a přáním příjemného dne Thomas Young.

„To bude katastrofa, až se dostaneme do domu a tam bude sedět Brumbál s celou poradou Fénixova Řádu,“ povzdychl si a pohladil Hedviku odpočívající v kleci. Vzpomněl si na prosbu v dopise, a tak si prohlížel knihy, protože tam viděl knihu přesně na toto téma.

Byla to kniha určená pro studenty, kteří mají ukončené vzdělání a vybrali si obor zaklínač, odeklínač. Přemýšlel, jak tohle zrovna napadlo prodavače, který mu tyhle knihy daroval. Připadalo mu to jako až moc velká náhoda, ale náhody se dějí, tak proč ne. Otevřel knihu a začetl se do úvodu, protože nevěděl, jak to vůbec má fungovat.

Kniha ho zaujala tak, že ji četl až do ranních hodin. Poté co ji odložil, si pomyslel, že už je jak Hermiona, všude samý knihy a všechno musí být ihned přečtený.

Teorie byla pouze o tom, jak jednotlivé předměty absorbují magii a zaklínadla všeobecně, že třeba dům je nejlépe očarovatelný a člověk nejméně, že existují zaklínadla, která se provádí ve více lidech, že existují taková, která se dokážou dělat bez hůlky a taková, která jsou spjatá s kouzelníkem. Byla tam také spousta teorie o odeklínačství, že třeba na zneškodnění kouzel musí být většinou kouzelník silnější než ten, kdo kouzlo prováděl nebo musí použít silnější kouzlo, že na síle zaklínadel závisí mnoho faktorů jako stáří zaklínadla, síla a soustředění zaklínače a i také magický potencionál předmětu, to bylo v knize vysvětleno tak, že staré kouzelnické domy se zaklínají lépe, než nové mudlovské.

Kouzel v první knize bylo něco přes desítku.

Alohomora – zaklínadlo sloužící k odemykání zamčených a kouzly zamčených objektů

System apelio – silnější zaklínadlo k odemykání

Balit – zabalení a složení věcí

Silencio – utišení člověka, ale i místa

Colloportus – uzamčení dveří

Protego totalum – slouží k ochraně místa

Repellentus - slouží k odpuzení vody

Repello mudletum - slouží k udržení mudlů od místa nebo věci

Salvio hexia – jedno z ochranných zaklínadel

Cave inimicum – další z ochranných zaklínadel

Fideliovo zaklínadlo – ochranné zaklínadlo, které popisoval pan Young.

Dále tam bylo popisováno, jako zaklít předmět normálním kouzlem, které se vyučovali například v hodinách Obrany proti černé magii, kterých je samozřejmě spousty s různými následky, jako je třeba spánek, zapomnění, různé iluze, matoucí kouzla a podobně.

To všechno si chtěl hned následující den vyzkoušet, ale až poté, co se pořádně vyspí, proto knihu položil vedle postele, pustil Hedviku ven do teplé noci a zalehl do postele, kterou ukradl svému tlustému bratrancovi.

Další den byl hektický, nejen že se snažil se naučit všechny kouzla z knihy a naučit se nějaké kletby z jiné knihy, tak si připravoval i nějakou logickou omluvu, až vlítne dovnitř porady, ale snad brzo ráno, tam nebude nikdo, i když hned druhý den o tom bude vědět každý, protože jestli je tohle jediná výjimka Fideliova zaklínadla, tak každému hned dojde, že to byl on, kdo jim sebral místo. Chtěl tu schůzku odříct, ale neexistoval by žádný důvod, proč by si nikdo nechtěl vzít svůj dům a přeci nemůže prozradit, že se tam stýká nikdo, koho zná.

Poté, co si myslel, že zvládá tolik, aby nevypadal za troubu, se vydal spát s nařízeným budíkem na čtvrtou ráno.

Když ho vzbudil budík a on se oblékl do trička a bílé mikiny s riflemi, aby dobře zapadl mezi mudly a nebral na sebe pozornost kouzelníků, tak se vydal před dům k houpačce, kde použil zastírací kouzlo a odtud se přemístil. Ani nevěděl, proč se přemístil zrovna odtud, ale přišlo mu to nejlepší.

Objevil se kousek od domu číslo dvanáct, který ovšem zatím nebyl vidět, tak jako nebyl vidět v tuto chvíli on. Sedl si na lavičku v oploceném parčíku naproti obydleným domům a očekával příchod starého kouzelníka.

Když v tu chvíli k němu přišel ten, na kterého čekal a s naprostým klidem pronesl: „Dobré ráno, pane Pottere.“

„Jak to, že jste mne viděl, když jsem byl zastřený?“ vyhrkl překvapeně a poté se znovu zviditelnil.

„Dobré ráno by stačilo, ale když chcete vědět, jak jsem vás viděl, tak je to jednoduché, jsem kouzelník.“

„To já jsem také a tohle bych nedokázal,“ pokoušel se z něj vytáhnout více informací o tomto kouzle.

„Tak až vyřešíme záležitost s vaším domem, tak vás to naučím, nyní pojďme,“ otočil se mu zády starý kouzelník a vydal se mezi dům s číslem jedenáct a třináct.

Včera si slíbil, že bude dělat ze sebe hlupáka a tak se zeptal: „Nějak mi tu chybí dvanáctka.“

„Jsem rád, že jste si toho všimnul,“ pochválil ho pan Young a snažil se pomocí jednoduchého kouzla, odhalit dům s číslem dvanáct a pak řekl: „Nyní ten dům není vidět, i když jsem ho lokalizoval odhalovacím kouzlem, ten dům by teď měl být mezi domem jedenáct a třináct, jako kdyby tam stál odjakživa.“

„Takže tohle jste použil na mne?“ zeptal se potěšeně nad zjištěním dalšího kouzla.

„Ne, tohle funguje jenom na věci, třeba na skryté dveře, páku a tak, na lidi musíte použít lepší kouzla, jedno z nich jsem na vás použil. Nyní ale musíme ten dům odhalit a od toho jste tu vy.“

„Co mám udělat?“

„Když jste podepsal zprávu o přijmutí dědictví, tak jste to, jako by potvrdil i vaší krví. Teď bych vám doporučil se říznout a jít poslepu až k domu a dotknout se ho prstem s vaší krví a použít zaklínadlo Sciendum, které vám dům odhalí a zruší Fidelovo zaklínadlo,“ poradil starý kouzelník.

„Proč se mám řezat, proč nestačí jenom to kouzlo,“ postěžoval si nahlas.

„Já to nevymýšlel, a teď prosím, proveďte to, co jsem říkal.“

Šáhnul na zem a sebral malinkou větvičku ze stromu, co jsem vítr zanesl a pomocí dvou kouzel z něj udělal jehlu, se kterou se s ohromnou nechutí píchnul do prstu a vydal se k domu, který viděl, i když musel tvrdit, že ne, a tak nešel rovnou ke schodům, ale jakoby poslepu se dotknul plotu před ním a zašeptal Sciendum a po očku se kouknul na starého kouzelníka, který se usmíval a tak se usmíval taky. Bylo by divné, že by se radoval, že dům vidí a ono by Fidelovo zaklínadlo pořád fungovalo.

„Pane? Nevadí, že tu kouzlím, může tu být nějaký mudla,“ položil otázku na přicházejícího kouzelníka.

„Nevadí, je tu zaklínadlo odpuzující mudly.“

„Repello mudletum?“ zeptal se na jediné zaklínadlo, co uměl z knihy a měl radost nad ohromujícím pohledem.

„Neustále mě překvapujete vašimi znalostmi, pane Pottere, ale máte pravdu, bylo to Repello mudletum. Chcete si procvičit vaše kouzla? Nebo to mám provést já.“

„Dokázal bych to odemknout, ale odhalovací kouzla ještě neovládám,“ dodal smutně, že se musí spoléhat na někoho jiného.

„Tak kouzlo Sciendum už znáte, ale dobrá udělám to já, pojďme,“ ukončil rozhovor starý kouzelník a odemknul vstupní dveře. Použil kouzla, která měla odhalovat asi různá zaklínadla v dlouhé chodbě, kde viseli akorát obrazy.

„Mějte připravenou hůlku, můžeme tu ještě někoho objevit.“

„Třeba Brumbála,“ řekl si v duchu, ale nahlas řekl jenom: „ano pane.“

Dál šel za kouzelníkem chodbou, který si svítil na cestu, dorazili ke konci chodby, kde byly dvoje dveře a schody nahoru.

„Běžte nahoru a dávejte si pozor, někdo tu může být, až prohledám dolní patro, tak přijdu za vámi,“ řekl starý kouzelník a pomalu odemknul dveře naproti schodišti a vlezl dovnitř.

On sám se vydal po schodech nahoru. Znal to tu dobře, ale přesto se tu cítil jako zloděj a ne jako majitel. Došel do prvního patra, kde visel obraz matky jeho kmotra a také tam byly další místnosti. Ty nechal prozatím být a šel do dalšího patra, kde byli pokoje. Otevřel první z nich, kde měl vždy pokoj on a tam našel starého skřítka, který ustlával postel.

„Lůza, mudlovští šmejdi a zloději přišli k mé paní do domů, ještě že už to nemůže vidět, jinak by se musela hanbou propadnout,“ začal nadávat skřítek, když si všimnul osoby ve dveřích.

„Kráturo, řekni mi, jestli tu ještě někdo je,“ zvýšil nebezpečně hlas na skřítka, protože mu nedokázal zapomenout to, že ho poslal umřít na ministerstvo.

„Sloužím jenom své paní, ne zrádcům a lupičům.“

„Já jsem tvůj pán,“ zařval, protože pohár trpělivosti právě přetekl.

„Mým pánem bude vždy má paní, s žádným mudlovským šmejdem jsem přísahu věrnosti neprovedl.“

„Tak, když máš svoji paní tak rád, tak ti předvedu pár určitě jejich oblíbených kouzel, začneme třeba Cruciem,“ nebezpečně se mu zablýskalo v očích a namířil hůlku na domácího skřítka.

„Krátura se omlouvá, Krátura nepotkal žádného dalšího zrádce v tomto domě,“ řekl, když začal couvat, než narazil zády o postel.

 „Vypadni do svého brlohu a zůstaneš tam, dokud ti neřeknu a hned,“ zařval na Krátura a ten okamžitě se přemístil pryč.

Stáhl svoji hůlku dolů a divil se nad změnou v jeho chování, vždyť chtěl použít neodpustitelnou kletbu, sedl si ustaraně na postel a snažil se najít důvod, proč se nechává řídit vztekem, místo čistou hlavou.

Když donutil své tělo k pohybu a mohl tak prohledat všechny ostatní pokoje, které byly uklizené, jako kdyby je někdo dlouhou dobou nepoužil, což byl nesmysl, a tak museli vědět, že sem dneska přijde a opustili tohle místo dřív, než by je tu mohl někdo objevit.

Když prohledal vše a nenašel nic, co by nasvědčovalo, že tu ještě někdo je, sešel zase po schodech dolů a vydal se do jídelny, kde stál pan Young s dalším kouzelníkem v hábitu.

„Tak co, pane Pottere našel jste něco?“ Zeptal se pan Young, když si ho všiml ve dveřích.

„Nic zajímavého jen prázdné pokoje,“ odpověděl a snažil se zjistit, kdo je ten další kouzelník.

„Nevadí, tohle je jeden z bystrozorů, jenž prohlédá celý dům a pokusí se zjistit, kdo tu byl tím nezákonným nájemníkem, aby mohl být zažalován, vás tu už nebude potřeba. Poté co se ukončí vyšetřování, vám bude dům vrácen v tom samém stavu, a pak už vám nebude nikdo bránit v jeho používání, moc nás mrzí, že kvůli vyšetřování, vás musíme takto omezovat, ale ministerstvo vás chce chránit, a tak chce zjistit, kdo používal váš dům a také chce zajistit, aby tu bylo bezpečno, pokud chcete, můžete sem kdykoliv přijít a zkontrolovat práci, ale tohle jsou profesionálové, takže vás dům bude jistě v dobrých rukou.“

„Slibujete, že tu necháte úplně všechny věci, které tu najdete, a že neprozradíte nic tisku, nechci aby, se o mně psalo, že tu mám věci z černé magie,“ požadoval slib po bystrozorovi.

„Takže požadujete, ode mne neporušitelný slib?“ zeptal se přímo bystrozor.

„Asi ano,“ pověděl nejistě, protože o neporušitelném slibu nevěděl mnoho.

„Tak mi podejte ruku, ať to můžeme zpečetit,“ pověděl bystrozor.

Když se jejich ruce spojili, vyčaroval bystrozor mezi nimi spojení a pověděl: „Já, slibuji, že všechny věci zůstanou na svých místech, že se nikdo nedozví žádné informace, které tu zjistím, kromě informací důležitých k dopadení viníků a taktéž slibuji, že vrátím dům v naprosto stejném stavu.“

„Spokojen, pane Pottere?“ zeptal se pan Young mile, a když pokýval souhlasně hlavou, tak ho doprovodil až ke dveřím.

„Ministerstvo vám pošle sovu, až bude případ ukončen a nebojte, bude to velmi brzo, protože pan ministr by vás čekat nenechal, nashledanou.“

„Nashledanou a děkuji,“ pověděl a přemístil se k domu. Cestou koukal na svoji ruku a cítil divný pocit po tom kouzle, ale byl rád, že ho napadlo si tohle pojistit, nechtěl, aby z toho domu zmizelo nic, co by mohlo být památkou na jeho milovaného kmotra.

Stále přemýšlel, proč dělají takové drama z toho, že Fénixův Řád byl v Siriusově domě. Skoro by se vsadil, že je to jenom kvůli němu. Začínal se podivovat nad tím, jak to může tak jednoduše procházet, takhle ho podstrojovat, aby to nikomu nevadilo, protože si nikdo nestěžoval, žádné útočné sovy ani útoky smrtijedů, či ponižující zprávy ve Věštci, prostě každý souhlasil s názorem, „dejte všechno Harry Potterovi.“

Nikdo se o něj nezajímal skoro šestnáct let, ale teď by se všichni přetrhli, aby se měl dobře, aby měl peněz tolik, že by si mohl koupit pět domů nebo polovinu krámků na Příčné a také, aby měl dva domy, když ho nechali jedenáct let bydlet v přístěnku pod schody.

Nic z toho nedávalo smysl a už vůbec ne to, jak se k němu chovají všichni uctivě, Percy, ministr, bystrozoři, ministerští pracovníci a dokonce i Rita Holoubková. Tohle bylo hlavní, co nechápal, ale také to bylo bohužel to, co ani nedokáže vymyslet a stejně nemá nikoho, kdo by mu poradil. Za pár dní skončí škola a on ještě nedostal žádný dopis z Bradavic a bylo hloupé si namlouvat, že mu je zase krade Dobby.

Přišel domů, shodil ze sebe oblečení a padnul do postele. Jeho poslední myšlenka patřila tomu, že člověk si vždy přeje to, co mít nemůže, a když to náhodou dostane, takže si přeje ještě něco nereálnějšího.

Formát pro tisk