Kapitola druhá - Setkání s umělcem

Lepší život

„A to je asi tak všechno, co o této zemi vím,“ dokončil svůj dlouhý výklad Kabuto a s malým úsměvem sledoval, že nejenom má naprostou pozornost Naruta, ale že i Fū částečně poslouchá přitom, co věnuje pozornost vyhledávání nebezpečí.

„A když je teda Země Rýžových polí tak chudá, proč s tím ten feudální pán nic neudělá? Sám jsi říkal, že jejich zemi sužují časté boje, proč si nenajmout takové úžasné ninji jako jsme my tři, aby jeho zemi zachránili? Já bych udělal tisíce klonů a měl by celou armádu, všichni by se lekli a nikdo by na něj nikdy nezaútočil a utratil by jen za jednoho ninju, to je dobrý obchod ne, Kabuto-san?“ zeptal se Naruto s velkým zájmem, tahle historie byla úžasná, jestli všichni učitelé budou jako Kabuto-san nebude nikdy spát v žádné hodině.

„To je výborný nápad, Naruto-kun ale aby si něco takového dokázal, budeš muset nejdříve zesílit, aby si tolik klonů dokázal vytvořit, zdokonalit svoji techniku přeměny, aby si dokázal každého svého klona přeměnit na někoho jiného, aby tomu nepřátelé feudálního pána věřili a musel bys umět ještě pár technik různých druhů, aby to dodalo autenticitě.“

„A Kabuto-san, co je autenticita?“ podrbal se na hlavě nechápavě Naruto.

„Že to, co vidí je pravé a věrohodné, mnoho lidí dokáže klonovací techniku, ale ne takovou, jakou budeš jednoho dne umět ty a tím, že splníš všechny ty předpoklady, co jsem říkal, tě jednoho dne určitě někdo najme na přesně takový úkol, věřím tomu,“ pokračoval dál Kabuto s úsměvem.

„Opravdu?“ podivil se Naruto, že mu další člověk takhle věří, to, čemu ještě před čtrnácti dny nevěřil, se pomalu stávalo skutečností, „v tom případě tě nezklamu, Kabuto-san, udělám vše proto, abych se stal nejlepším ninjou, dattebayo!“

„Nejdřív ale začneme tréninkem a to i takovým, že přestaneš křičet po lesích a přilákávat na nás možné nepřátele, souhlasíš, Naruto-kun?“

„Jistě,“ podrbal se Naruto na hlavě a začervenal se trochu hanbou, „omlouvám se.“

„To je v pořádku, od toho tu jsme, abychom z tebe udělali příkladného shinobiho a začneme nejdříve tím, že tě toho naučíme co nejvíce pasivně a pak až si vždy uděláme pauzu, tak se do těch samých věcí pustíme aktivně, na akademii se toho učí mimo období války málo a vzhledem k tomu, že už zlepšenou verzi klonovací techniky umíš, jsou důležité a nutné pro postup jen další dvě techniky, tím je technika Kawarimi no jutsu, která slouží jako technika nahrazení sebe sama s jiným objektem a je důležitá pro vyhnutí se cizím útokům či ukrytí se, další technika je Henge no jutsu, která tě promění skoro na cokoliv budeš chtít. Jsou to jednoduché techniky, jak uvidíš později večer a neměl bys mít s nimi žádný problém. Další věcí, kterou tě naučím, bude Nawanuke no Jutsu neboli schopnost se dostat z pout a provazů, to už je o něco těžší k naučení, protože je mnoho druhů uzlů a technik, jak někoho přivázat. Další technikou, kterou už ovládáš a nemusíš se jí teda učit je Kakuremino no Jutsu neboli plášť neviditelnosti, jelikož toto maskování již prý umíš perfektně, aby si unikl vesničanům, přeskočím ji úplně,“ na to se jen Naruto na jeho zádech zaculil, „mezitím, ale můžeme trénovat jednu věc, na to se ale potřebujeme zastavit a sundat masky,“ pokračoval Kabuto a při té zastávce a jejich odmaskování, kdy dal čas Narutovi, aby si je dobře prohlédl, protože těžko se budovala důvěra lidí, který se nikdy ani neviděli, „nyní si na sebe vezmi svou bundu a naplň si kapsy listy, budeme je potřebovat.“

Naruto sice nechápal, ale stejně udělal to, co bylo po něm žádáno, nenaučí se nic, pokud bude ztrácet čas a tak poté, co si zapamatoval dostatečně tváře svých učitelů, nacpal si do své suprové oranžové bundy dvě kapsy listí.

„Nyní si naskoč zpět a vyrazíme,“ řekl Kabuto a opět ho nechal vyskočit na záda, „tvůj úkol bude vrcholná koncentrace, která je pro ninji důležitá a pro hyperaktivní typy lidí jako jsi ty, ještě více, tvůj úkol bude jednoduchý, stejně jako jsi soustředit svou čakru do papíru ze stromu, který určil druh tvé čakry, tak zde budeš soustředit svou čakru do toho listu, ale aby to nebylo tak jednoduché, ten list musí mít na svém čele, jestli to dokážeš i v pohybu, bude málo co, co tě dokáže vynést z koncentrace, když ji budeš potřebovat.“

„A Kabuto-san? Jak to udělám?“

„Jednou rukou se mě stále drž kolem krku a tou druhou si přidržuj lístek přesně na svém čele, pak už jen soustřeď svou čakru přesně na to místo, kde je list přitisknut a pak když ucítíš, že list drží na svém místě i bez použití ruky, pomalu svou ruku oddal, ale když list bude spadávat, tak si ho tou rukou zase přimáčkni, pokud to nestihneš a list ti spadne, vytáhni si další a takhle pokračuj doté doby, než to pro tebe bude úplně primitivní, což bude tak někdy příští týden,“ oznámil s úsměvem Kabuto a bez čekání na nějakou odpověď se vydal dál plnou rychlostí a jelikož už jeho plné soustředění nemuselo být na Narutovi, začal se soustředit na cestu, aby se vyhnul případným nebezpečným lokacím a také aby se vydal do vesnic, z kterých měl zprávy o nějakém útoku nebo bojích, přece jenom ty nejlepší vždy člověk měl na bojových polích ať už třeba bývalých. Vzpomínal si dobře, že ve svitku, kde měli podrobnosti o úkolu, bylo to, že hledají kvantitu a kvalitu. Danzō nechtěl přivést dvacet dětí, co dokážou udržet v ruce kámen a možná mají naději stát se shinobi, Danzō jasně chtěl přivést ty nejlepší, i když to znamenalo přinést jen třeba tři talentované děti, což také připomnělo k jejich domluvě, že Fū bude vyhledávat podle jeho schopností vycítění čakry jen ty vesnice nebo opuštěné budovy, kde bude něco velkého a pokud možno samotného. Měli prostě měsíc a hodlali ho využít nejlépe, nikdo nechtěl zklamat jejich pána a ty, co to dokázali, těch už mnoho nebylo.

„Kabuto-san?“

„Ano, Naruto-kun?“

„A když budu několik dní cvičit tohle, jak se dozvím nějakou historii dalších zemí?“

„To je jednoduché, za několik hodin či maximálně desítek hodin bude tvá koncentrace na slušné úrovni, aby si mohl stále udržovat čakru na svém čele a dokázal mě i poslouchat, tím naopak ještě posílíme tvůj trénink a naučíš se tohle rychle,“ vysvětlil klidným hlasem Kabuto, moc dobře si pamatoval vyučovací techniky Matky, jak jí každý v sirotčinci říkal, vše bylo vyprávěno klidným hlasem, vícekrát vysvětleno a pokud někdo něco udělal dobře, byl za odměnu pochválen, kdyby to samé nedělal on, zahanbil by Matku a to je to poslední, co chtěl v životě udělat.

Cesta plynula rychle. S jeho informační sítí a informacemi, které z nich měl, dokázal předpovídat všechny úkryty banditů a zlodějů, co přepadávali různé kupce a všemu se vyhnout, nikdo neříkal, že by se nedokázali vypořádat s nepřítelem, ale nejbezpečnější boje byly vždy ty, kterým se podařilo vyhnout nebo tak to aspoň jednou říkala Matka.

Najednou ale Fū zastavil na jedné planině a on tak pochopil, že je čas na spánek, Narutova pozornost a koncentrace nebyla už také na nějak vysoké úrovni, ale jeho zarytost do problému mu nikdo nemohl vzít, jeho touha splnit zadaný úkol byla na takové úrovni, že by mu jí mohl kdekdo závidět a v tu chvíli uviděl první znak toho, proč si Danzō přál, aby se tato mise uskutečnila, Uzumaki Naruto má opravdu možná naději stát se tou zbraní, která ochrání Konohu především.

„Naruto-kun, nyní než Fū připraví stan, malé ohniště a dojde pro vodu, abychom nemuseli používat naši, která se může hodit později, tě naučím to, co jsem ti před několika hodinami sliboval, posaď se tady přede mě,“ ukázal Kabuto na jeden spadlý strom, „první jutsu, které tě naučím, bude Kawarimi no jutsu, které jsem už zmínil, může se na naší misi stát, že se pokusí na tebe někdo zaútočit a i když je to malá pravděpodobnost, protože jsme tu my, abychom tě ochránili, bude nejvhodnější, když se dokážeš z toho případného nebezpečí dostat sám. Pečetě jsou tyto, pozorně sleduj,“ pokračoval Kabuto a okamžitě je pomalu ukázal, „ještě jednou,“ ty samé pečetě, „a naposledy,“ předvedl všech pět pečetí po sobě, „a poté jen stačí mít vybraný cíl, špalek nebo člověka a je to. Všechno jasné? Tak mi ukaž pečetě, a pokud budou v pořádku, nechám tě to půl hodiny trénovat, než půjdeme spát.“

Naruto ukázal plné soustředění a okamžitě správně napodobil všech pět pečetí.

„Výborně, nyní si sedni naproti támhletomu špalku, tak dva metry od něj a cvič tu techniku, kdybys měl nějaké otázky, neboj se zeptat, protože jak se říká, neexistují hloupé otázky jen hloupé odpovědi a ty ti poskytovat nebudu,“ usmál se Kabuto a ještě jednou roztřepal Narutovy vlasy, které byly jak ptačí hnízdo.

Na to se jen Naruto hraně zamračil a snažil se vlasy dostat zpět do své podoby, ale jelikož věděl, že je to zbytečná práce, jen si ty ruce nechal za hlavou a dopochodoval na místo, které mu bylo ukázáno, věděl, že nemá moc času a tak se nechtěl zbytečně o něj připravovat, věděl, že to nebude otázka jednoho dne, ale ten pocit, že ho někdo pochválí za dobrou práci ho strašně moc motivoval, celý život si přál stát se Hokagem, aby ho lidé uznávali, protože kdo by neuznával nejsilnějšího ninju s tak super kloboukem, že? Ale až teď za ty dva poslední týdny zjistil jednu věc, jednu podstatnou věc. Člověk nemusí být Hokagem, aby si ho lidé všímali, věřili mu, fandili mu, pomáhali mu a tohle všechno, člověk může být obyčejný ninja a všeho toho se mu dostane a o to mu přece šlo ne? Být Hokagem znělo pořád dobře, ale pokud půjde ten život takhle dál, klidně ať je do konce života jen genin, hlavně ať má lidi kolem sebe, kteří s ním budou chtít zůstat a budou jeho důležité osoby.

„Kabuto? Co si o něm myslíš?“ zeptal se Fū, když už bylo dávno po té půl hodině, ale nikdo nechtěl rušit stoprocentní koncentraci při Narutovo tréninku, celý Root byl naučen nespat třeba několik dní a pokud to nevadilo ani Narutovi, neměl ani jeden nejmenší důvod něco říkat a rád využije těchto momentů na zjištění informací pro svůj úkol.

„Nevím, senpai, má odhodlání, které by mu mohlo nemalé množství lidí závidět, ale promarnil minimálně jeden, dva roky, kdy mohl být cvičen, které se budou těžko dohánět, ale věřím, že Danzō-sama tohle má vymyšlené, můj úkol zde je ho cvičit, ne posuzovat něčí potencionál, to už za nás udělal Danzō-sama, souhlasíte, senpai?“

„Necení si špioni jako ty co největšího množství informací?“ podivil se Fū.

„Jistě, že ano, proto také o něm vím naprosto vše, všechny informace mám ve svých ninja kartách, jsou tam stovky shinobi z desítek zemí, proto také v Rootu není nikoho lepšího než mě a Matky.“

„Á, Kočovná Miko,“ pochopil ihned Fū, „podle ní také máš své příjmení, že?“

„I své jméno,“ dodal Kabuto, „dala mi vše, co jsem potřeboval do života, to samé teď prokážu našemu Jinchūrikimu, je na místě, aby se z něj stala stejně užitečná zbraň, jakou jsem se stal já,“ pověděl Kabuto a ukončil tím rozhovor a došel Narutovi zatrhnout další trénink, bylo na čase, aby se vyspal, Kyuubi a geny klanu Uzumaki dokázali mnohé, ale bylo zbytečné je používat dnes a denně, jako lékařský ninja věděl, co je pro malé dítě nejlepší a trénink do bezvědomí to jistě nebylo.

***      

„Kabuto-san?“ zeptal se třetí den od startu nyní už v Zemi Rýžových polí Naruto, „kolik je ti vlastně let?“

„Výborná otázka, kolik by si tipoval?“ dostalo se mu veselé odpovědi.

„Patnáct?“

„I když mě šlechtí, že si o mně myslíš, že jsem až na tolik dospělí, je mi pouze třináct.“

„A kdy si začal trénovat, že jsi na takové úrovni? Já chci být taky na takové úrovni jako ty, dattebayo!“

„Když mě nalezli s výpadkem paměti, bylo mi pět let a pak jsem tři roky trénoval svou kontrolu čakry a lékařská jutsu. V našem sirotčinci jsme si takhle vydělávali peníze, když někdo potřeboval vyléčit, buď já, nebo Matka jsme tak učinili a oni nám za to zaplatili, ostatní sirotci také pomáhali, jak se dalo a také samozřejmě pomáhala Konoha s penězi. Pak jsem ze sirotčince odešel, abych se stal ninjou, a dva roky jsem tak studoval v akademii a od té doby jsem pořád na cestách, učím se všechno, co mi pomáhá a neustále se zdokonaluju ve svých lékařských technikách.“

„A, Kabuto-san, já jsem naši první noc na cestě přemýšlel a je normální, že se lidem mění časem jejich životní sny?“ zeptal se Naruto se zájmem, protože tuhle otázku chtěl mít zodpovězenou a jelikož Fū se s ním nijak moc nebavil, odhodlal se zeptat právě Kabuta, pak až se vrátí, se na to samé zeptá, když tak staříka Hokageho.

„V určitém věku se sny mění každému, stejně jako po nějaké určité situaci se tak může stát, když je člověk malý přeje si vždy být něčím, někdy na truc rodičům, někdy, že se mu to povolání třeba zalíbilo, třeba věřím tomu, že celý klan Akimichi si ve svém dětství přál být kuchařem, aby nikdy nebyli hladoví,“ zasmál se Kabuto, „ale to v nějakém věku přejde a člověk si přeje něco jiného, to samé se může stát ještě několikrát.“

„Opravdu?“

„Samozřejmě, vezmeme si příklad mě, když jsem byl malý, přál jsem si nějaké hlouposti, které už si ani nepamatuji,“ zaculil se Kabuto, „ale když už jsem byl trošku starší, začal jsem mít sen, že se stanu nejlepším lékařským ninjou, jako je třeba Tsunade Senju, kterého se držím doteď a postupem času se k tomu nabalilo další přání a to, abych udělal Matku, tu hodnou dámu, která se o nás starala v sirotčinci pyšnou a proto dělám vše proto, až se ona vrátí z dlouholeté mise, aby na mě byla pyšná.“

Na to se jen Naruto na jeho zádech usmál. „Určitě bude, Kabuto-san, jsi skvělý ninja a výborný učitel a jestli ta paní je tak hodná, jak o ní mluvíš, bude mít určitě velkou radost, až tě uvidí.“

„Děkuji, Naruto-kun, tohle jsem chtěl už od někoho dlouho slyšet.“

„Není zač,“ začervenal se nad tím Naruto, ještě si prostě nezvykl na to, že mu lidé děkují.

„Jestli budeš chtít, pak ti jí představím, určitě si padnete do noty, měla ráda všechny sirotky a tvoje blonďaté vlasy se jí jistě budou líbit, nikdo z nás je v sirotčinci neměl,“ pověděl Kabuto a natáhl svou ruku dozadu, aby poplácal po hlavě Naruta, který mu stále seděl na zádech.

„Kabuto-san, shodil si mi lístek,“ zamračil se hraně Naruto.

„V tom případě jsi byl špatně koncetrovaný,“ zasmál se tiše Kabuto a pak pokračoval, „vezmi si další a pokračuj, musíš pak na všechny udělat dojem, a co by si byl za listového ninju, když by si nedokázal udržet na sobě ani jeden lístek?“

„Já jsem úžasný furt, dattebayo,“ zamumlal Naruto, když si vytahoval další lístek ze své bundy.

„To jistě jsi,“ pověděl si jen sám pro sebe Kabuto a zase se soustředil na cestu.

***

„Co jste zjistil, senpai?“ položil Kabuto otázku, když zastavili na noc dříve, než bylo nutné.

„Poznáváš vesnici, co leží přímo před náma?“ odpověděl Fū otázkou a poukázal na mapu.

„Pochybuji, je to moc malé, aby mě tu Danzō někdy nechal operovat, co je na ní zvláštního?“

„V celé vesnici je pouze jeden člověk, který by teoreticky mohl být ninjou.“

„Na tom není nic podivného, mnoho vesnic si platí nějakého ninju na volné noze, aby je ochraňoval před bandity a tak podobně, je to velmi dobrý vzájemný obchod jídlo a peníze za ochranu.“

„Možná,“ připustil Fū, „ale to by nevysvětlovalo, že ten ninja je na úrovni genina a žije poblíž lesa u příjezdové cesty dost daleko od vesnice.“

„V tom případě to běžte zkontrolovat,“ pokrčil Kabuto rameny, „já zatím budu pokračovat s tréninkem, když ho zaměstnám, ani si nevšimne, že jste pryč,“ a na to se jen objevil kouř a Fū jakoby nikdy nebyl, Kabuto si jenom povzdechl, ale jelikož Fū tu byl nadřízený, nemohl říct nic a navíc, když mají ‚klienta‘ který by se neubránil ani štěněti z klanu Inuzuka, bylo asi na místě být přehnaně opatrný.

„Kabuto-san, už zastavujeme na trénink?“ ozval se Naruto.

„Přesně tak, dnes začneme s výukou Ki Nobori no Shugyō neboli chůze po stromech, teoreticky by to mohl být další krok po cvičení s listem na čele, kdežto tam si musel udržovat malé množství čakry, aby lístek zůstal na místě, tady musíš udržovat středně velké množství čakry do nohou a jakoby se přilepit ke stromu, vložíš-li do toho málo čakry, zjistíš, jaké je to mít bolavý zadek, až na něj spadneš, vložíš-li příliš mnoho, strom popraská a zjistíš naprosto to samé,“ usmál se ďábelsky Kabuto.

„To není fér,“ protáhl uraženě Naruto, „jak to mám zjistit dřív, než si natluču zadek?“

„Doporučuji si k tomu stromu lehnout a pomalu to zkoušet z vodorovné polohy, když se neudržíš, můžeš použít ruce na zmírnění pádu nebo aspoň spadneš z menší výšky.“

„Kabuto-san mám otázku,“ pověděl po chvilce Naruto, když si prohlížel strom před ním.

„Poslouchám.“

„Můžu si strčit polštář do kalhot, aby to méně bolelo?“ zeptal se Naruto nadějně a jako odpověď se mu dostal jenom smích.

„Jestli ti to pomůže,“ pokračoval se smíchem Kabuto, „ale doporučoval bych dopadat na nohy, než to řešit takhle, ale jak častokrát povídala Matka ‚pokud to vypadá hloupě, ale funguje to, není to hloupé‘ takže si klidně posluž,“ ukázal Kabuto na jejich výbavu na spaní, „a já než se vybavíš,“ dodal ještě pobaveně, „ti ukážu, jak se to dělá a jak se vyhnout případnému pádu.“

S tím už Naruto věnoval plnou pozornost technice lezení, otočkám, které se dají použít při pádu na zem a jak použít tu samou čakru v noze na zmírnění bolesti z pádu, pokud teda na ty nohy se mu podaří ovšem padnout. Naruto ovšem nebyl z cukru a už vůbec ne někdo, kdo by odmítl výzvu a tak s ochráněným pozadím se vydal vyzkoušet, jak mu to půjde. Po chvíli zjistil, že to není až tak nemožné, jak to vypadalo, když k tomu stromu přilepil jenom jednu nohu a na druhé furt stál, zjistil, že může, než začne vylézat do opravdové výšky si vyzkoušet kolik je čakry potřeba a tak toho pěkně dlouhou chvíli využíval, než se pokusil udělat ten první pořádný krok.

„Naruto-kun, až začneš to zkoušet opravdu, používej na to rozběh a kunai, aby sis zaznamenal, kam si doběhl, vždy si udělej čárku, kam dosáhneš, aby si věděl, jak se zlepšuješ,“ zavolal Kabuto ještě na svého dočasného studenta a posadil se tak, aby dobře viděl na Naruta a také mohl pozorovat okolí, on nebyl senzor, aby měl v tomto výhodu, ale poznal, že se blíží nepřítel, musel to umět každý ninja, který nechtěl zemřít a to on opravdu nechtěl.

***

„Co jste zjistil, senpai?“ zeptal se Kabuto, když se Fū vrátil.

„Děvče ve věku šesti až osmi let, nenáviděné celou vesnicí kvůli její neuvěřitelné schopnosti přivolávání v tak nízkém věku,“ začal Fū a na to, že byl naučen odpojit se od emocí, Kabuto poznal, že v tomto případě bylo překvapení dostatečně velké, aby to dokázal, „nikdy v životě jsem neslyšel o někom kromě Jinchūriki, kdo by dokázal vyvolat takové množství čakry na to, aby dokázal něco přivolat a to se nebavme o tom, že to, co ona přivolá je větší než člověk asi tak čtyřikrát a drží to v ruce železný kyj o mojí velikosti a to vše on dokáže ovládat přesně tak, jak si píská… doslova.“

„To všechno jste zjistil tím, že jste se jí dostal do hlavy a prohrabal jste se jí vzpomínkami?“

„Samozřejmě.“

„Efektivní,“ řekl Kabuto a lehce naklonil hlavu, „genjutsu uživatel podle zvuku, říkáte? Schopnost přivolávání ve věku šesti až osmi let? Nenáviděná vesnicí kde žije? Myslím, že jsme našli cíl číslo jedna, teď už to nechat jen na Narutovi, tak to přece Danzō-sama chtěl, že?“

„Sice nechápu proč, ale ano,“ odsouhlasil Fū, nelíbilo se mu to, mohli k ní přijít, nabídnout ji lepší život a bylo by to, žádné zdržování a ani doufání, že to Naruto Uzumaki nepokašle a nezahodí příležitost, která před nimi leží.

„Danzō-sama ví, co dělá.“

„O tom nepochybuji.“

„V tom případě dojdu pro Naruta a nenápadně mu naznačím, ať za ní dojde.“

„Ne,“ zastavil ho Fū, „to děvče dneska nemělo nic k jídlu, využijeme toho, že zítra ráno bude mít ještě větší hlad, bude to první krok k tomu, aby Naruta poslouchala, bude mít něco, co ona ne.“

„Jídlo… chápu,“ odkýval to Kabuto, „v tom případě to přesuneme na ráno, ne nadarmo se říká, že ráno je moudřejší večera.“

***

„Naruto-kun?“ vzbudil Kabuto svého svěřence, „co si dneska uděláme ke snídani, musí to být něco, co nás dostatečně zasytí.“

„Ramen,“ vyskočil Naruto do sedu, „jenom ramen toto splňuje,“ pokračoval nyní už kompletně vzbuzený.

„Tak ho běž připravit, je na tobě řada,“ dokončil Kabuto a odešel ze stanu, když slyšel šramocení, které naznačovalo, že Naruto hledá vše, co potřebuje, aby připravil snídani, „A připrav toho více, ať nemusíme nic dělat zítra!“ zakřičel ještě, aby ho Naruto slyšel a když se mu dostalo odpovědi, která zněla jako ‚více ramenu‘, věděl, že ho Naruto uslyší.

„Naruto, můžeš si pospíšit?“ zeptal se po několika minutách netrpělivě Fū.

„Ale Fū-san, vaření ramenu není jen tak, je to jako rituál, člověk to nemůže uspíšit,“ na to se jen Kabuto zasmál tiše do dlaně a Fū vypadal bez emocí jako obvykle, ale jelikož dokázal Kabuto dobře číst výrazy tváře, poznal tam, že si senpai přeje trefit Naruta něčím po hlavě.

„Hotovo, druhý nejlepší ramen světa je připraven,“ zvolal Naruto a nalil každému z nich po jedné misce.

„A kdo je první?“ zeptal se Kabuto, když s díky přijal svou porci.

„Ichiraku ramen samozřejmě,“ řekl Naruto s pohledem, který dost jasně říkal, jak někdo tak chytrý jako Kabuto nemůže vědět něco tak jasného, to neučí takovéto věci v akademii?

„V tom případě mi musíš ukázat tuto restauraci, až se vrátíme.“

„Jasná věc,“ zvolal Naruto a s rychlým přáním dobré chuti se pustil do své porce, což přineslo stejné reakce jako před chvílí, Kabuto zakrýval smích a Fū jen protočil očima, bylo vidět, že Sandaime Hokage naučil Naruta mnohé, ale stravovací způsoby to nebyly.

Po deseti minutách už byli sbaleni a čekalo se jen na to, až si Naruto  uschová zbytek ramenu, který udělal, měli na to samozřejmě uzavíratelnou nádobu a vše bylo připraveno na to, aby Naruto měl jídlo u sebe, bylo sice špatné, že si s jeho osobou hráli jako se šachovou figurkou, ale tak či tak, bude Naruto reagovat jako svůj vlastní člověk, takže mu jen připravili nástroje, aby měl větší šanci zaujmout, nic jiného.

Kabuto byl jen rád, že inteligence Naruta nebyla na tak velké úrovni, kdyby poznal, že je manipulován, jistě by se mu to nelíbilo, ale jelikož se on tím živil, nebylo těžké to samé dělat s šesti-letým sirotkem a tak se Naruto ani nepodivil nad tím, že místo toho, aby skákali po stromech, jdou po zemi a místo toho, aby běželi plnou rychlostí, jdou rychlejší chůzí a to ještě po cestě k té vesnici.

„Kabuto-san, my potřebujeme něco koupit?“

Anebo také Naruto nebyl tak hloupý, jak se zdálo. Na to si musel Kabuto jen povzdechnout. „Zeptáme se na nějaké informace, v mojí profesi jsou informace důležité, rozumíš, Naruto-kun?“

„A můžu se poté vesnici projít? Já nikdy neviděl jiné vesnice, než je ta naše.“

„Chvilku jistě můžeme postrádat, ale musíš počkat, až zjistíme vše, co potřebujeme,“ slíbil Kabuto a Narutovi to stačilo, aby byl ticho. Když se dostali do blízké vzdálenosti, každý z nich si všiml toho děvčete, o kterém mu včera pověděl senpai, seděla vedle vlastnoručně vyrobeného přístřešku z různých dek a prken, vedle sebe měla misku na peníze – nejspíše její jediný způsob výdělku – a hrála na svou flétnu. Bohužel bylo vidět to, že i když byla neskutečně talentovaná, její umění na hudební nástroj ji nepřidávalo na oblíbenosti a to znamenalo málo lidí, kteří by něco přispěli.

„Kabuto-san?“ zatahal Naruto svého učitele za ruku a druhou rukou ukázal na dívku ve zhruba stejném věku „můžu jí dát něco k jídlu? Vypadá hladově.“

„Já ti nevím, Naruto-kun,“ hrál Kabuto, „také toho nemáme mnoho.“

„Já se klidně vzdám své porce příští dny, stařík Danzō povídal, že jako budoucí Hokage musím dbát na to, aby lidé měli lepší život a stařík Hokage říkal, že se musí pomáhat slabším.“

„Dobrá, když se zbavíš své porce, je to na tobě, my mezitím půjdeme sehnat nějaké ty informace.“

„Ne že mě tu necháte,“ odmávl je Naruto a vydal se k děvčeti, které podle něj hrálo naprosto božsky, při cestě k ní si vytáhl svou Gama-chan jak říkal své peněžence ve tvaru žáby a vyndal z ní několik desítek mincí, které, když dosáhl své cesty, položil do nabízené misky. V tu chvíli teprve dívka zvedla své oči a podívala se na toho, co se nad ní slitoval. Její oči zase padli dolů, aby se mrkla na to, kolik jí takový malý kluk mohl dát a zorničky se jí rozšířili překvapením, když tam bylo dost na to, aby se mohla pořádně najíst.

„Děkuji mnohokrát,“ dostala ze sebe překvapeně.

Na to se jen Naruto uculil a podrbal se s červenými tvářemi na hlavě, „není zač… já… ještě nikdy neslyšel takhle krásně někoho hrát,“ pověděl Naruto a pak si vzpomněl na něco, co mu neustále připomínal stařík Hokage a pokračoval, „skoro bych zapomněl, mé jméno je Naruto, jednoho dne budoucí Hokage.“

„Tayuya,“ dostalo se mu stále dost překvapené odpovědi, „je mi ctí.“

„Ctí?“ zeptal se stejně překvapeně Naruto, „to mě musí být ctí! Pořádáš koncerty? Určitě musíš být velmi slavná, když hraješ takhle nádherně.“

„Ne…“ odpověděla mu krátce Tayuya, „nepřišel ses mi smát a urážet mě?“

„Ne…“ odpověděl stejně Naruto a přemýšlel, co se před ním děje, smát se někomu takhle talentovanému? Kdyby uměl takhle hrát, nemusel by ani se stát Hokagem a všichni by ho respektovali, proč by jí někdo měl urážet? „vlastně ve skutečnosti jsem ti přišel dát něco k jídlu, vypadáš hladově,“ dodal Naruto, když si vzpomněl, proč vlastně přišel a začal se hrabat v batohu, než našel dózu s ramenem a vše, co potřeboval, aby jí mohl jednu svou porci dát.

„Je to otrávený?“ zeptala se narovinu Tayuya, když uslyšela jeho odpověď.

„Dávat jed do ramenu? To… to je… barbarství, kdo by něco takhle strašného mohl udělat?“ zděsil se Naruto až ho přejel mráz po zádech.

Tayuya nevěděla, co si má pomyslet o člověku před ní a tak se zmohla jen na jediné slovo. „Ramen?“

„Ty neznáš ramen?“ podivil se Naruto a když vyndal vše, co hledal, posadil se před ní do tureckého sedu, „v tom případě mi dovol ti představit jídlo bohů, nejchutnější pokrm celého světa, ramen,“ ukázal Naruto na kouřící se plnou misku a dal do ní dvě hůlky, „ná,“ strčil ji misku před nos, „věř mi, budeš se oblizovat ještě týden poté,“ když stále viděl její váhání, dodal poslední argument, který věděl, že musí vyhrát, „no tak, dělal jsem to sám, kromě Ichiraku ramenu nenajdeš lepší.“

„Proč?“ pokračovala Tayuya s otázkami, ale misku do svých rukou přijala.

„Co proč?“ nechápal Naruto.

„Proč se o mě staráš?“

„Já se o tebe nestarám,“ vysvětlil, „vypadáš, že se o sebe dokážeš postarat sama,“ ukázal Naruto na její vlastnoručně postavený přístřešek, „ale jelikož odhaduji, že nemáš rodiče, tak jako další sirotek chci, aby si nebyla hladová, to je špatné? Stařík Hokage se mi vždy snažil do hlavy nacpat to, že člověk má pomáhat těm, co jsou v nouzi.“

„Kdo je ten Hokage?“

„Takovej starej pán se strašně úžasným kloboukem, pořád sedí za stolem a vypisuje moc papírů, ale jinak je fakt moc chytrej, všichni mu říkají Profesor, protože prý zná všechny techniky, které jsou u nás ve vesnici používány.“

„Ty jsi také ninja?“

„Já? Ne…“ podrbal se Naruto na hlavě, „stařík Hokage říkal, že musím ještě počkat, Ty jo?“

„Možná,“ připustila Tayuya a poprvé ochutnala to, co měla před sebou.

„Jak někdo může být možná ninja?“ netušil Naruto.

„To mělo znamenat, že tě neznám natolik, abych ti to pověděla,“ odbyla ho Tayuya a pustila se do jídla.

„Ach tak,“ odkýval si Naruto pro sebe, že to dává smysl, „tak teda moje jméno už znáš, je mi šest let, sirotek jsem od narození, bydlím v Konoze, což je vesnice támhletím směrem,“ ukázal někam Naruto a vlastně ani nevěděl, jestli ukazuje správně, „je to asi tři dny tím směrem, mám rád ramen, nemám rád tři minuty, které musím čekat, než se instantní ramen udělá, můj nejoblíbenější člověk je stařík Hokage a můj sen je buď být Hokagem jako on nebo přimět vesničany, aby mě nenazývali ošklivými jmény, nedívali se na mě těma zlýma očima, neignorovali mě a respektovali mě jako nejsilnějšího ninju a pak také chci ochránit všechny, kteří jsou pro mě důležití.“

„Proč mi to říkáš?“ podivila se Tayuya, ale v duchu se ptala na něco jiného, ptala se sama sebe do nekonečna, jestli někdo vyslyšel její prosby a poslal jí někoho, kdo jí může rozumět a kdo na ní nebude koukat skrze prsty a vyhazovat ji z obchodů.

„No sama si říkala, že mě neznáš natolik, aby sis se mnou povídala, takhle se člověk poznává nebo ne?“

„Asi,“ vrátila se zase k jídlu a teprve až když spořádala svoji porci, se opět podívala na Naruta, který asi stále čekal na její odpověď. Povzdechla si nad povahou člověka před ní, ale jelikož k ní byl tak milý, nějak se mu chtěla odvděčit a jelikož jenom jistě byl s někým na cestě a zase odejde, nikomu neuškodí, když se mu svěří, „mé jméno je Tayuya, můj koníček je hraní na flétnu,“ začala a když viděla, jak jí Naruto očima pobízí k pokračování, učinila tak, „nemám ráda, jak mi všichni ve vesnici říkají a nemám ráda, jak se mnou všichni zacházejí, je mi sedm let a moje přání je jiný život, pryč od nich, pryč od jejich ošklivých slov a jmen a… já… nemám žádnou důležitou osobu.“

„Už jednu máš,“ zvolal vesele Naruto.

„Koho?“

„Mě samozřejmě!“ vyskočil Naruto na nohy, „nenechám nikoho, aby nadával mé kamarádce, dojdu si to s nimi teď vyřídit a vyříkat,“ otočil se a když chtěl udělat první krok směrem k vesnici, aby splnil svůj slib, něco ho chytilo za rukáv bundy.

„Ne prosím nechoď, jen to bude horší,“ poprosila ho.

„Ale to nejde, aby ti lidé říkali ošklivými jmény,“ zamračil se směrem na vesnici, „jak ti vůbec říkají?“

„Netvoří královna,“ dostala Tayuya tiše ze sebe.

„Vždyť jsi hezká, trochu sice pohublá, ale nic co by nespravilo dostatek ramenu, proč ti tak říkají?“

„Není to kvůli mému vzhledu, já… mám nějaké schopnosti.“

„Úžasný, tak to už si na tom lépe než já, bude z tebe jednou dobrý ninja.“

„To říkáš teď, protože jsi to neviděl.“

„To?“

Na to si jen Tayuya jen povzdechla a s myšlenkami, že jí její první kamarád s děsem opustí, odložila misku, udělala pár kroků a s potřebnými pečetěmi přivolala to, kvůli čemu dostala svou přezdívku.

Naruto samozřejmě nic neviděl, jenom spoustu nudného bílého kouře a teprve, když se kouř vyjasnil, stál před ním obr, doslova obr. „Vau,“ zvolal Naruto, „to je boží, umí chodit a máchat tím co má v ruce?“

Tayuya už vůbec nevěřila svým očím a ani uším, její démon byl ‚vau‘? „Dokážu ho ovládat pomocí flétny, udělá vše, co mu pomocí tónů přikážu.“

„Z tebe bude úžasný ninja, dattebayo!“ ukázal jí zdvižený palec a přistoupil blíž k obru, „nekouše?“

To už Tayuya nevydržela a začala se smát, tohle setkání bylo tak nereálný, že kdyby jí někdo řekl, že se tohle stane, přemýšlela by o jeho zdraví, když to ale viděla před sebou, přemýšlela jen o zdraví jejího nyní už kamaráda. „Chceš si ho pohladit?“ zeptala se nevěřícně a ještě jednou se zahihňala.

„Hej, nesměj se,“ zazubil se Naruto, „jak často potkáš na cestě obra? Jasná věc, že si ho chci pohladit, pokud teda nekouše, psi u nás ve vesnici to dělají, jsou to ninja psi, víš? Ale od nich to nebolí, kdyby mě kousl obr, spolkne mě jak malinu.“

„Dokud mu nedám příkaz, ani se nepohne,“ dostala ze sebe po chvilce Tayuya.

„Hodnej obr,“ pohladil Naruto obra po noze nebo respektive po kalhotách, které mu nohy zakrývali, „jak se jmenuje?“

„On má mít jméno?“

„Všichni mazlíčkové mají jméno, přece nemůžeš na něj křičet ‚hej obře‘. Kdybych měl takového obra já, tak bych ho pojmenoval třeba Drsoň, víš kvůli tomu jeho kyji,“ ukázal Naruto nad sebe, kde držel démon svůj kyj.

„Popřemýšlím o nějakém,“ slíbila Tayuya a snažila se přijít na to, co se před jejíma očima děje, zkoušela se dostat i z genjutsu, jestli jí někdo do nějakého nechytil, ale nic se nestalo, takže to, co se před ní dělo, bylo reálné a to na tom bylo vtipné i děsivé zároveň.

„To určitě udělej.“

„Naruto? Ty se ho nebojíš?“ konečně se odhodlala.

„Říkala si, že poslouchá tvé příkazy a jelikož věřím, že ho na mě nepošleš, tak čeho bych se měl bát? Určitě mu ten kyj sám od sebe z ruky nevypadne, má velké svaly.

„Chápu,“ pověděla, ale sama věděla, že lže, poslední co dělala, bylo to, že chápala, „a Naruto, už ti někdo řekl… no… že jsi jiný než ostatní?“

„No,“ zapřemýšlel rychle Naruto, „stařík Hokage něco podobného říká často, ale vždy k tomu dodává to, ať se nikdy nezměním, takže to nedělám, proč?“

„Jen tak,“ ujistila ho, najednou ale někdo skočil kousek od Naruta a ona okamžitě z reflexu si vzala flétnu k ústům.

„Kabuto-san,“ pověděl vesele Naruto, když si všiml, kdo se zde objevil, „tohle je moje kamarádka Tayuya a tohle je obr,“ představil je Naruto a trochu tišeji dodal, „ale já mu říkám Drsoň, víš, protože tak vypadá,“ pak se Naruto jen zazubil a otočil se na Tayuyu, „Tayuyo tohle je Kabuto-san, doprovází mě po světě.“

Kabuto, který sice vše věděl, protože je sledoval a odposlouchával celou dobu a byl připraven k obraně Naruta celou dobu, vše věděl, ale to neznamená, že nedokázal předstírat to, že až teď přišel. „Těší mě,“ usmál se tedy na Naruta i na jeho kamarádku, „krásné představení ninjutsu, Tayuya-san, musíte být velmi schopná, ani já nedokážu nic takového přivolat.“

„Vidíš, já jsem říkala, že jsi skvělá,“ vykřikl Naruto a dal si ruce za hlavu.

Tayuya udělala první, co ji mozek přikázal, začervenala se. „Děkuju.“

„Zjistili jsme vše, co jsme potřebovali, Naruto, chceš se podívat doté vesnice tedy?“

„Ne,“ řekl nekompromisně Naruto, „nebudu se dívat po lidech a jejich domech, když jsou tady na Tayuyu zlý,“ zamračil se, „stejně ta vesnice nemůže být hezká, když jsou v ní lidé tak ošklivý, že Kabuto-san?“

„To je jistě pravda,“ souhlasil Kabuto, „v tom případě musíme ale jít, víš, že se nemůžeme zdržovat.“

„Já vím,“ odkýval to Naruto a přistoupil blíž k Tayuye, která najednou vypadala smutně, „moc věcí nemáš, to se mi jistě vejde do batohu, ten přístřešek tu budeš muset ale nechat, ale ty deky si klidně můžeš vzít sebou, aspoň ti nebude zima ve spacáku. Hele, Kabuto-san? Půjdeme někam kde je zima? Ale to je vlastně jedno, jsi schopný ninja, určitě ti zima nebude, a když tak ty deky použiješ,“ pokračoval dál Naruto v monologu a tak nemohl sledovat výraz nechápání a nevěřícnosti na dívčí tváři a úsměvný výraz na tváři chlapecké, „Kabuto-san máme stan navíc? Děvčata nechtějí spát s chlapci v jednom stanu, že? Něco takového říkal stařík Hokage, ale já ho moc neposlouchal,“ podrbal se Naruto rozpačitě na hlavě, „každopádně já klidně můžu spát venku, to je slušnost, nechat spát dívku ve stanu, že Kabuto-san?“ konečně se Naruto otočil na jeho společníky a když viděl jejich výrazy, ještě dodal, „řekl jsem něco špatně?“

„Vůbec ne, Naruto-kun,“ obejmul ho Kabuto kolem ramen, „ale když ti Hokage-sama dával tuto přednášku, zapomněl asi dodat ještě jednu věc.“

„Jakou?“

„Když vymýšlíš plány pro nějakou dívku či ženu, měla by o tom vědět a počítat s tím, pak nemají na tváři takový výraz nechápání a nemyslí si o tobě, že jsi šílenec,“ tím přivedl Naruta jen do rozpaků, až se začervenal.

„Já… promiň… já… myslel-.“

„Ty chceš, abych šla s vámi?“ chtěla se ujistit Tayuya.

„No samozřejmě, stařík Hokage bude chtít vidět tady Drsoňe,“ ukázal Naruto za sebe, „a přála sis jiný život, kde na tebe nebudou vesničani zlý, tam kde žiju já, určitě nebudou, tam jsou zlý jen na mě,“ zamumlal si poslední větu Naruto jen pro sebe, ale stejně ho samozřejmě všichni slyšeli, „bude tam z tebe velká hvězda, všichni budou chodit na tvé koncerty a budeš slavná a já budu tvůj monažer.“

„Myslím, že slovo, které hledáš, je manažer, Naruto-kun.“

„Opravdu? Tak teda manažer,“ odsouhlasil si Naruto, „a k tomu budeš super ninja!“ vykřikl Naruto a pak se na chvilku zastavil a otočil se na Kabuta, „udělal jsem to znovu že? Vymýšlím plány pro dívku a nezeptal jsem se jí, že?“

„Vskutku,“ zasmál se Kabuto.

„Omlouvám se, Tayuyo,“ uklonil se Naruto, „já jen… nikdy jsem neměl kamarády v mém věku a nikdy jsem nepotkal nikoho tak talentovaného jako jsi ty.“

 „Já… myslím si, že bych si to přála,“ dostala ze sebe Tayuya a tím vykouzlila na Narutovo tváři ten nejhezčí a nejopravdovější úsměv, který kdy viděla, než jí rodiče zemřeli.

„Super, tak šup balit, já ti pomůžu, ať nemusí Fū-san čekat, on je dost přísný a často se mračí, ale neříkej mu, že jsem to říkal, on by byl jistě smutnej,“ popoháněl Naruto a klekl si k přístřešku a stáhl tam jemně Tayuyu sebou. Kabuto se tedy otočil a nechal je o samotě a dorazil několik desítek metrů, kde o strom stál opřený Fū.

„Tady máš důkaz, že Danzō-sama ví, co dělá,“ usmál se na svého senpaie Kabuto.

„Jeho metody jsou… jiné,“ procedil skrz zuby Fū, člověk nezačne obdivovat tolik emocí v jedné větě, když byl velkou část života učen, že emoce jsou špatné, „ale člověk nedokáže popřít, že jsou účinné.“

„Tak tak, Naruto se stal z šaška charismatický šašek a to je to, co pro tuto misi potřebujeme,“ usmál se Kabuto a otočil se zpět na dvě děti, hrající si s dekami.

Formát pro tisk