72: Intermezzo třetí - Rusko

Harry Potter and Pactum Purgamen

„Myslíš, že přijde?“ ozvalo se vedle ní a ona si musela, ať už chtěla nebo nechtěla povzdechnout, byla to sice velmi jednoduchá otázka, ale odpověď na ní byla jednoduše neznámá.

„Viktor býval muž slova, ale už je to docela dlouho, co jsem mu mohla naposledy napsat a každý z nás je v tuhle chvíli trochu více opatrný na náhle změny povahy a jelikož pochopil, že ho asi z romantického hlediska už nikdy nenavštívím, je možné, že se na nás vykašle, když po něm něco chceme a nemůžeme mu skoro nic nabídnout.“

„Máme dostatek peněz, snad to bude to, po čem touží,“ povzdechla si Lenka a ona stále viděla, jak obezřetně pozoruje tohle místo, bylo to nějaké malé vlakové nádraží, dostatek lidí kolem ale ne zase tak moc, aby se tu lidi mačkali a strkali do sebe.

„Viktor je slavná hvězda, jestli bude něco chtít, nebudou to jistě peníze a abych řekla pravdu, toho se bojím nejvíc.“

Po tomhle prohlášení Lenka viditelně zpozorněla a její hůlka pod hábitem byla jistě pevněji stisknuta. A poté, co se k nim postava, která náramně připomínala Viktora, přiblížila, hůlky měly připravené obě.

„Vítej Her-miono, rád bych pověděl, že tě na tomto místě rád vídím, ale radši bych byl, kdyby naše sétkání probíhala jinak,“ podotkla vysoká postava, která z opravdové blízkosti byla rozpoznatelná jako Viktor Krum.

„Ahoj Viktore,“ řekla ona jedině, co jiného mohla také dodat? ‚já jsem za to ráda, že se vidíme takhle a ne někde na rande‘? To přece říct nemohla a tak pozdrav musel stačit.

„Dopis zněl nálehavě,“ snažil se Viktor svou již nyní slušnější angličtinou naznačit.

„Kdyby nebyl, nevytahovala bych tě v takovémto počasí ven,“ připustila s povzdechem, „ale bohužel jsi byl jediný, kdo mě napadl, když něco potřebuji v těchto končinách.“

„Potřebujete průvodce?“ zasmál se Viktor svým hlubokým hlasem, „Vo tom případě budete mít nejslavnějšího průvodce,“ dál se hluboce smál, až se někteří kolemjdoucí otáčeli.

„Něco podobného,“ řekla a otočila se kolem sebe, „šlo by tady mít někde více soukromí?“

„Soukromí?“ zastavil se Viktor ve smíchu, „jistě soukromí… dobrá znám tu jednu kavárnu a s pomocí kouzel tam bude soukromí dost,“ pověděl a ukázal rukou směrem k domům, „pokud teda tvá kamarádka není proti,“ poprvé vzal Viktor v potaz, že tu stojí dvě kouzelnice a ne jen jedna.

„Ráda si prohlédnu město,“ souhlasila Lenka, „a také ráda ochutnám místní čaj, musí být jistě velmi zahřívající, když tu nevidím kromě nás nikoho zmrzlého.“

„To nebude čajem, to vás ujišťuji,“ znovu se lehce zasmál a jako první jim pokynul, že mohou jít, cestou se bavili o věcech, které nebyli nikterak důležité, společné vzpomínky, krátké představování a tak, všichni věděli, že to hlavní začne, až si sednou a zabezpečí tu místnost. „Doufám, že vám névadí toto místo, ale dopis zněl, jak se říká tajně a tam,“ přerušil svoji myšlenku, aby pokynul někam na sever, „jsem moc slavný, aby bylo možné něco tajného uskutečnit.“

„V pořádku,“ odsouhlasila mu, vlastně byla za to jen ráda, ušetřilo jí to i pár problémů, nadechla se a pokračovala, až bylo vše zabezpečené a byli usazeni, „jistě víš, co se tam u nás děje a na to potřebujeme tvoji pomoc,“ dostala tak nějak ze sebe a když viděla jeho výraz, ve kterém se mísil i strach, rychle pokračovala, „ne, nebudeš bojovat ani nic takového.“

„Nemůžu nic slíbit.“

„To chápu-.“

„Ne, myslím, že nechápeš,“ povzdechl si Viktor a podíval se kolem sebe, „není to o tom, že ti nechci pomoci, dobře víš, že pokud je to v mých silách či dokážu použít svůj šarm či slávu, rád ti pomůžu, ale i tady se mi podařilo doslechnout různé věci, drby, pomluvy, říkejme tomu, jak chceme a to, co jsem slyšel, by znamenalo, že ti nemohu a ani nebudu chtít pomoci.“

Musela na to sklopit oči, zase měl Gellert pravdu a už to skoro začínalo být otravné, jakoby Gellert věděl vše, předpovídal vše a vždy mu to vyšlo tak nebezpečně přesně. Musela si vzpomenout na ty jeho slova, které jim řekl, když odcházely pryč. „V těch končinách jsem zabil velké množství lidí a z mého jména tam jde strach, vztek, chuť zabíjet a podobně, dávejte si pozor, kdy ho použijete, u některých to znamená pokleknutí a to že vám dají celý svůj majetek ze strachu ze smrti nebo z úcty ke mně a u ostatních… řekněme prostě, že byste se nemuseli vrátit. Harry mnohokrát opakoval, že jsi inteligentní, tak to taky někdy ukaž a tam bude dobrá příležitost.“

V tu chvíli si v duchu pomyslela jen jedno slovo a to bylo ‚bastard‘ ale když byli teď u toho, byla to velmi trefná rada.

„Viktore,“ pověděla, aby pozvedla jeho pozornost, „je opravdu teď čas na nějaké drby? Neinformovanost? Tam u nás je válka, sice se to všichni snaží maskovat, ale ministr je smrtijed, důležité osoby jsou smrtijedi nebo jejich přívrženci a hlavní hlava odporu je mrtvá, opravdu je čas na nějaké šuškání a tak?“

„Ne ale-.“

„Tohle není o mě či o tobě nebo o jakémkoliv jiném jedinci, když jsi byl u nás, dostali tě pod Imperius, když jsi tam byl, Ty-víš-kdo zabil Cedrika kousek od tebe a mučil Harryho, smrtijed omráčil i Fleur!“ zvýšil už hlas, „to je jen ale maličkost oproti tomu, co se děje teď, spousty mrtvých, týraných, mučených a to vše pod dohledem smrtijedského ministerstva!“

„Já… dobře,“ povzdychl si Krum, „co je ode mě potřeba? Určitě to děláš pro něj,“ odfrknul si Viktor a ona věděla koho myslí a byla to pravda, všichni věděli, co by ona dokázala udělat pro Harryho, „a jelikož moje rodina nezapomíná, pomůžu mu za to, že jsem to nebyl já, kdo v tom labyrintu zemřel, ale tím jsem si vyrovnání, plus nechám stranou všechny ty věci, co jsem slyšel a jsou údajná pravda ale, jestli se dozvím, že pravdou opravdu jsou, už nebudeme moct být přátelé.“

Viděla, jak chce Lenka něco říct, možná i zakřičet, ale lehce jí naznačila, že je to v pořádku a tak nic neřekla. Musela se nad tím smutně usmát, aby mozek nenapadlo začít vylučovat slzy, ty se sem prostě nehodily. Věděla už nyní, že mezi nimi přátelství skončilo, ale byla to lehká oběť za život Harryho, jejích přátel a celé kouzelnické Anglie. Bylo to hloupé, že nyní volí stranu, ve které je Gellert místo stranu toho, kdo ji tvořil úsměv a červenání na tváři, ale tak to prostě bývá, ale stejně, kdyby ji tohle někdo ve čtvrtém ročníku řekl, byla by velice skeptická a doporučovala by dotyčnému dlouhodobou péči v nemocnici.

„Jelikož lepší nabídku nedostanu, beru i tohle,“ smutně se zasmála a napila se čaje, aby dále nemusela nic říct.

„Opravdu?“ podivil se Viktor, ale po chvíli to nechal být a zeptal se na tu osudovou otázku, „takže co je ode mě potřeba?“

**

„Jste si opravdu jisté?“ zeptal se už asi po pětašedesáté Viktor, „tohle nejsou hodní a příjemní lidé.“

„Jistěže ne,“ odsouhlasila mu to Lenka, „je to přece jenom kouzelnická mafie.“

„Vy to nechápete, lidé umírají-.“

Musela ho přerušit tím, že mu položila ruku na rameno, „víme, co je v sázce a také víme, co se stane, když nebudeme spolupracovat a obě jsme si stoprocentně jisté, že radši budeme spolupracovat než, doufat v nějaký zázrak, ať tohle stojí cokoliv.“

„I váš život?“ nevěřil a použil asi Viktor poslední metodu jak je zastavit.

„Nikdo nejde za lidmi, jako jsou oni s prázdnou,“ pověděla Lenka a ona se musela trochu zasmát, dokázala by si představit tu dřívější Lenku, která by za nimi přišla a nabízela jim setkání s nějakou neexistující bytostí.

„Když jste si jisté,“ povzdechl si nakonec, „jedna rada, mějte hůlku na místě, kde není viditelná, ale mějte ji připravenou, když se něco nepodaří, utečte a přemístěte se, hlavně ale nikoho nezabijte, jinak vás budou lovit jak štvanou zvěř.“

„Díky,“ usmála se, „můžeme teda? Dokud se neklepu strachem? Nechci, aby vyprchal ten lektvar.“

„Dobrá, pojďte za mnou, mluvení nechte na mě, nedělejte nic hloupého a odpovídejte teprve, až se vás někdo zeptá,“ to bylo vše, co řekl a když mu kývnuly na souhlas, vyšel směrem k jedné z nejbohatších restaurací v širokém okolí, teda aspoň podle Viktora. Vstoupili dovnitř a zamířili rovnou k nějakému muži ve středních letech, který měl nejspíše na starost stoly, po krátkém asi pozdravu a lehké informaci, jim byl ukázán směr k jednomu z největších stolů, kde seděli pouze tři lidé.

Přistoupili tedy k tomuto stolu a poté, co se Viktor lehce uklonil, jehož gesto ony opakovaly a pak tiše stály, poté, co byli nabídnuto Viktorovi místo u stolu. Z jejich rozhovoru pochytila pozdrav, přání zdraví Viktorově rodiny plus něco o způsobení nehody či změnění kurzu v něčí prospěch, ale tím její znalost tohoto jazyka končila.

„Posaďte se taky děvčata, prý máte zajímavou nabídku, kterou by rada neměla minout,“ pověděl ten podle oblečení nejbohatší z nich a ukázal jim na druhou stranu stolu, „mé jméno je nepodstatné, stačí vám vědět, že já a další členové rodiny,“ ukázal na vysoké bělocha a na robustního člověka tmavé pleti, „dokážeme vaši nabídku promyslet.“

Nevěděli, co na to odpovědět a tak byly jen ticho.

 „Zajímavé,“ podrbal se na vousu zmíněný ‚šéf‘, „co tedy slečny pro vás mohu udělat?“

„Potřebovali bychom sehnat pár věcí, přísad abych byla přesnější, a o vás se říká, že seženete cokoliv.“

Na chvilku se jejich kontakt odmlčel a pak se podíval na Viktora, „pane Krume, dojděte si na bar, pro něco k jídlu a nechte nás tu o samotě.“

„Ale-.“

„To nebyla prosba,“ byl Viktor přerušen, a jelikož věděl, co je respekt, odešel, „a nyní slečny bych chtěl vědět, proč si myslíte, že pomáhám zatoulaným dětem odněkud z ostrovů?“

„Protože odměna je velkorysá?“ navrhnula trochu se strachem v hlase.

„Peníze,“ odfrknul si, „ty draze kupují svobodu, když vás někdo práskne,“ odfrknul si podruhé a jí začínalo být dost zvláštní, že si s nimi takhle povídá a proto použila poslední eso v rukávu.

„Můj pán to požaduje, a proto jsme tu, máte říct cenu a obchod bude dokončen.“

„A smím-li se zeptat, kdo je ten váš pán?“ naklonil lehce hlavu, když viděl, jak ona šahá do hábitu a něco vyndává, byla to jen obálka, ale bylo tam něco, co by jim mohlo pomoci, ale otevřela ji teprve tehdy, co se podívala, jestli se Viktor náhodou nedívá jejich směrem.

 „Pán si myslí, že to poznáte,“ nadhodila jen tak a poslala amulet, jenž vypadal přesně jako zrak relikvií po stole až k rukám tohoto mafiána.

Odpovědí byl jen polohlasitý smích, který trval pár vteřin. „Takže Grindelwald se dostal ze svého vězení a vsadil bych, že to má dost společného i se smrtí Albuse Brumbála, to je ale výborná ironie,“ zasmál se mafián ještě jednou a pak řekl něco v ruštině svým přátelům, jejž se viditelně uklidnili a znovu se opřeli o opěradlo a začali se věnovat svému pití, „přinesly jste dobré zprávy a tak si jistě i dobré odnesete, spolupracovat s lidmi jako byl pan Grindelwald byla vždy radost, ne že bych to já zažil,“ odmávl to jak mouchu, „ale vždy to byl dobrý obchodník, takže co je potřeba?“

Otevřela znovu obálku a vyndala z ní poslední věc, tedy pergamen se seznamem ingrediencí, chvilku bylo ticho, jež přerušovalo jen tiché dopadání příborů na talíř, pak se jen pergamen předal do rukou druhého mafiána, který s tím někam odešel.

„Pan Grindelwald dostane to, co si přeje, bude to nějaký týden trvat, ale nebude to žádný problém.“

Na to jen trošku pootevřela ústa a nadzvedla obočí překvapením. ‚Nebude problém?‘ znělo jí v hlavě? Vždyť tam bylo napsáno 5 litrů krve jednorožce, jeho oko, peří Harpyje, všelijaké zrůdnosti z obrů, trollů a tak podobně. Možná se i trochu oklepala, když si vzpomněla na Hagridovu poučku, že je největší zrůdnost zabít jednorožce a že za to čeká lidi hrůzné prokletí, tak jak dopadl Voldemort v jejich prvním ročníku.

Mafián se na ně jen podíval, ale nic neřekl, ona poznala z jeho výrazu, že chtěl říct něco ve stylu ‚znám lidi, co vám doručí hlavu i své mámy za slušnou sumu, tohle není problém‘ a tak se radši na nic dál neptala.

Za chvíli přišel ten, jenž byl s tím pergamenem pryč a položil na stůl papírovou kartičku.

„Až se ta karta rozsvítí, bude vaše zboží připraveno, někdo u tohoto stolu bude, a když ne, ukažte tuto kartu barmanovi, on sem někoho pošle.“

Krátce uklonila hlavu na ukázku díků a kartičku přijala. „Můj pán,“ jak jí tohle spojení už lezlo krkem, „posílá ještě jeden dopis, jestli to můžete zařídit, jako laskavost pro něj,“ vytáhla z hábitu ještě jeden dopis s pečetí, aby bylo vidět, že s tím nemá nic společného, a když jim to podala, vzala si zpět amulet a uschovala ho, aby ho neviděl Viktor.

„Hm,“ zamumlal si mafián pro sebe, „dejte mi tři hodiny a seženu to, můžete se tu zatím projít nebo tak,“ vstal ze židle a počkal si, až se mu jeden z těch surovců uhne, „řekněte mu, že pět procent je moje poslední slovo a s tou jeho druhou prosbou, že to záleží na nabídce.“

„Pět procent, a že záleží na nabídce,“ pokývala hlavou a také vstala, „bude to vyřízeno,“ podala ruku, jež mafián stisknul.

„A ještě vyřiďte, že pokud se mu konečně podaří ten plán pro Více a více dobra uskutečnit, že rada by mohla popřemýšlet i o sídle v jeho zemi,“ a s tím odešel, což vzali tak, že mají odejít taky, krátce mávli na Viktora a vyrazili ke dveřím na tu ‚procházku‘ jak jim bylo navrhnuto.

„Jestli se někdy dozví, že všechno tohle vede Harry a momentálně Fleur a že Gellert je jen mrzout, popravčí a poradce, nebudou jistě rádi,“ pověděla rychle a tiše Lenka, než se k nim dostane Viktor.

„To jistě nebudou,“ povzdechla si, „snad se to ale nikdy nedozví.“

**

„Vše hotovo?“ ani se na ně neotočil, když přišli, proč by také měl, když byly slyšet už několik desítek metrů.

„Jo, za pár týdnů to prý budou mít,“ dostalo se mu odpovědi od Hermiony.

„A má druhá prosba?“

„Tohle nám dali a něco o pěti procentech, a že vše záleží na nabídce.“

„Zloději zasraný,“ odfrkl si a došel si pro to přenášedlo, které potřeboval, pět procent bylo sice hodně, ale ne něco za co by je musel zabít, za to to nestálo, to jim radši nějaké cetky předá, ať se jimi třeba udáví. Sice je pravda, že potřebují co nejvíce jeho majetku, tedy spíše bývalého majetku, ale jde mu taky a možná i především o pomstu a té se mu dostane, o to se postará.

„Co teď?“ uslyšel za sebou a tak se na ně otočil.

„Co já vím, běžte se vyspat, vykoupat, nalíčit, cokoliv,“ odmávl je, „domluvte se s Fleur, ta to tady vede,“ pronesl s výsměchem ale ne zase tak velkým, přece jenom slíbil, že bude respektovat Harryho přání, i když je šílený.

„Dobře,“ protáhla Lenka to jediné slovo, asi se nechtěla hádat nebo nechtěla být v jeho přítomnosti o nic déle, než bylo potřeba, což bylo samozřejmě vzájemné, jeho největší přítel bylo přece jenom ticho.

Počkal si, až celé dolní patro utichlo a pak si došel pro Harryho plášť a poté, co ho na sebe magicky dočasně ‚přilepil‘ a použil na sebe pár dalších užitečných kouzel, nechal jen krátkou zprávu na stole a poté co došel za pozemky, zmáčkl přenášedlo a zmizel do té hnusné a ještě ledovější krajiny.

Podíval se na místo, kde se objevil a zaskřípal zuby rozčilením, tohle všechno si ten hajzl koupil za jeho majetek a bylo na čase si tohle vše vzít zpět a po dobrém to určitě nebude. Pár desítek sekund se sice musel prát s bariérami, protože tu neměl nikoho lepšího, ale on byl trpělivý, jestli mu urve hlavu teď nebo za dvě minuty, čert to vem.

Poté, co bariéry nebyli, se vydal rozhodným krokem ke dveřím, než je ale stihl dokořán otevřít, objevila se mu u nohou ta potvora, co jim ostatní říkají skřítek, ale nestihla ani lusknout, ani promluvit, než jí pohybem ruky uspal. Skřítka pomocí nohy odstranil na stranu a zavřel za sebou. Pak stačilo jedno kouzlo, které odmítal často používat, protože s ním přišel Harry a to se mu prostě nelíbilo, že ten smolař ví nebo respektive v jeho případě věděl něco, co on ne, každopádně to svému účelu posloužilo a pomocí různobarevných teček uviděl, kde se jeho cíl schovává a tak mu neuniknul ten ďábelský úsměv, který značil jen jediné… pomstu.

Aniž by vydal jakoukoliv hlásku, hluk či cokoliv jiného, tak zamířil do druhého patra a zamířil na dveře, za nimiž seděl jeho cíl.

Jedno Erupto a dveře nebyly. Ani okno na druhé straně za nimi nebylo a jediné co přibylo v této místnosti, bylo něco hnědého v kalhotách jeho kdysi dávno bývalého známého. Namířil na něj hůlku a než se jeho oběť stačila jen pořádně zvednout ze židle, jedním kouzlem mu udělal čistý průstřel do lýtka a poté i do jeho podlahy, s klidným úsměvem sledoval, jak ten hajzl spadl na stůl a pak na podlahu. Jedno mu ale musel nechat, měl alespoň dostatek síly, aby se snažil odplazit, vezmeme-li v potaz to, že důležité bylo to slovo, snažil. Pak jen znovu švihnul hůlkou a řezajícím kouzlem mu prořízl botu a celé chodidlo, v tu chvíli to ta troska vzdala a přestala se hýbat a jen křičela bolestí.

„Promiň, já nechtěl,“ zahrát špatný herecký výkon, „za to může to vězení, opravdu, tohle kouzlo mělo jen osvěžit vzduch,“ pověděl a s úsměvem sledovat trpění jeho oběti, „ale o tom ty nic nemůžeš vědět, že ano,“ pokračoval dál, „jak by si mohl, to si přece nebyl ty, kdo si počkal, až mě zavřou a pak šupky dupky vykrást můj dům.“

„Ge-llerte… já n-evím-.“

„O čem mluvím? Opravdu?“ řekl tiše a nebezpečně a došel k němu, „myslíš, že jsem idiot?!“ zvedl hlas a šlápl mu na to zraněné lýtko a počkal si na velký jekot z bolesti, „jsi jen ubohej mrchožrout, ale oproti nim jsi i blbec, mrchožrouti si alespoň ujistí, že jejich oběť je mrtvá,“ odplivl si na jeho záda.

„Já-.“

„Šetři slova,“ přerušil ho šlápnutím na to samé místo, „nic co řekneš, nezabrání tvé dnešní smrti, podepsal sis před těmi nějakými pěti desetiletími svůj ortel a teď jsem se ho přišel vynést,“ dodal a použil pár kouzel, aby zjistil, kde je nějaká tajná místnost, přece jenom, snad nebyl až takový hlupák, aby prodal vše cenného a jestli ano, někde musí být alespoň z toho peníze nebo klíč od trezoru.

„N-ech-těl jsem…“

„A já nechtěl vládnout celému světu,“ odfrkl si, „ale abych ses doslechl ještě trochu humoru před smrtí, pobavím tě, jak jsem na tebe přišel,“ řekl přitom, co stále prohledával tajná zákoutí a jelikož věděl, že drží nejmocnější hůlku světa, byla to jen otázka minut, „vlastně je to taková ironie, abych řekl. Jeden můj známý si udělal dobré jméno u jednoho knihkupce a ten mu slíbil překlad nějakých hezkých knih za nulový obnos, což sice úplně nesplnil, ale to jde mimo tenhle veselý příběh. Takže tenhle knihkupec se snažil asi ušetřit a tak našel snad tu nejlevnější knihu v jazyku, kterému dneska rozumí tak maximálně třicet kouzelníků v Anglii a rozhodl se jí přeložit. Samozřejmě mu to trvalo a tak všechno, ale nakonec tenhle můj známý dostal knihu ve velké hodnotě a nakonec se možná i ten knihkupec sám začaroval, aby zapomněl na vzpomínky z té hnusné knihy, ale to jsem zase pokročil jinam. Takže já takhle sedím, listuju si tím překladem a říkám si ‚kde jsi to Gellerte už viděl, vždyť to přece poznáváš‘ a ono opravdu ano, ona to totiž byla moje kniha,“ vykřikl nakonec a nahrál smích, „není to sranda, držel jsem v ruce překlad mé knihy a dokonce i tu knihu a tak mě napadlo, jak se mohla dostat až sem a tak si listuju, až skončím na konci a tam jedna zpráva… ale pokračování toho příběhu jistě sám znáš ne?“ pověděl a ještě jednou jen tak ze srandy šlápl na jeho zranění.

Usmál se ale, když našel místo ve zdi, za kterým stála tajná místnost. „A ponaučení z tohoto příběhu? Jedno jednoduché… Nevymrdávat z Gellertem Grindelwaldem,“ zamručel a pomocí kouzla ho zvedl a odhodil na tu zeď, „ale neboj, celé tohle jmění půjde na dobrou věc, dopomůžu k jakéhosi podmanění celé Anglie a pak budu jen spokojeně sedět na výsluní a popíjet to nejlepší víno a aby si věděl, že už nejsem ten starý Gellert, jen tě tu zabiju a dál se nebudu mstít na tvé rodinně, ale to je tak vše co pro tebe udělám,“ pokrčil rameny a znovu ho zvedl a přimáčkl ke zdi, aby zůstal stát i přes své zranění, „dozvěděl jsem se, že k otevření té místnosti za tebou potřebuji kapku krve, dovolíš?“ zeptal se s úsměvem a s pomocí jednoho silného výbušného zaklínadla poslal jeho zmrzačenou mrtvolu rozsekanou zdí až přistál na zdi za ní.

„Óh,“ sarkasticky naznačil překvapení, „ono to ještě chtělo nějaké tvé heslo? Nevadí, takhle to šlo taky,“ pověděl si jen pro sebe a sebral si vše, co potřeboval. Bylo hezké, že měl u sebe ten skoro nekonečný pytlík, co ukradli na Obrtlé. Vzal si vše cenného na prodej, jeho klíč k trezoru a než z tohoto domu odešel, pokradl vše i z ostatních místnosti, venku se jen opřel o sloup a dal vědět těm lidem, z kterými to domluvily ty dvě holky. Počkal asi dvě minuty, než se před ním objevili dva muži v kožichách a poté, co ho spatřili, uctivě se uklonili, jen se nad tím radostně zašklebil, mělo to svou sílu.

„Vyčistěte tenhle barák do posledního cenného smítka, prodejte to na nějakém černém trhu nebo kdekoliv, vezměte si těch pět procent, co jste chtěli a zbytek mi dejte do Anglie k těm proradným skřetům do nějakého nového trezoru, zítra tady budu stát ve stejném čase a očekávám tu někoho s tím klíčem a s pergamenem, kde bude napsáno, kolik peněz jste tam uložili, jasné?“ podal příkaz a poté, co se mu znovu oba uklonili na souhlas, jen ukázal rukama, kde mají tu práci a přemístil se pryč, přece jenom musí ještě vykrást jeho osobní trezor…

**

Seděl už nyní doma a jen tak si pročítal knihu, když uslyšel klepání na dveře, jen lehce zamručel a počkal si, až někdo vyjde, nepřekvapilo ho ani, když uviděl Horácia, přece jenom byl to člověk, co tu byl skoro nejméně a tak, když měli oba čas, se domlouvali co dál.

„Člověk by ani nevěřil, jak to štěstí pracuje, že ano?“ uslyšel a tak položil knihu vedle sebe.

„Horácio?“ naznačil, že neví, o čem je řeč a tak ať pokračuje.

„Harry před tím, než jste provedli to, co jste provedli, si vzal jako služku – samozřejmě je jisté, že to byl tvůj nápad – bývalou paní Malfoyovou,“ v tu chvíli se chtěl zeptat, ale jelikož Horácio pokračoval, neudělal to, „jestli chceš vědět proč bývalou, zeptej se jí osobně,“ řekl a tím mu zodpověděl i jeho otázku, bylo vidět, že Horácio opravdu nebyl žádný hlupák, „každopádně ona včera dostala dopis od Gringottů, kde berou ty jejich sovy, které najdou adresáta kdekoliv, to ví jen čert,“ pověděl si Horácio jen sám pro sebe a tím jen nadzvedl jeho obočí, „to jsem ale zase mimo, no a v tom dopise stálo, že jelikož celý majetek bývalé zesnulé Lestrangové připadnul jejímu manželi, který zemřel, musel někomu dalšímu připadnout a jelikož se zjistilo, že jeho bratr, kterému to odkázal on, je taky mrtvý a nikdo z těchto tří neměl žádné děti, tak další na řadě byly sourozenci a jelikož Belatrix nikdy nenapadlo, že její sestra se vzdá toho sloužení Raddlovi, tak to všechno připadlo jí,“ dokončil Horácio a začal se usmívat, „a tak pracuje to štěstí,“ přidal ještě a začal se i lehce smát.

„A jelikož byla blbá Belatrix jeho nejoblíbenější hračka, můžeme očekávat…“

„Jo.“

„Kde je ta blbá služka, je na čase se podívat na ty malé bestie,“ pověděl a rychle vyskočil na nohy, ale jistě Horáciovi neunikl jeho úsměv.

„Dokonce jsem tady něco přinesl, aby ses tam mohl mrknout jako jeden z mých studentů, snad ti nebude vadit, že je to takovej malej tlouštík,“ pokračoval dál Horácio a vytáhl mnoholičný lektvar, „a nemusím snad připomínat, že by bylo fajn, kdyby madam Blacková nebyla moc vidět.“

„Nemusíš,“ řekl krátce.

„Výborně,“ pověděl si sám pro sebe Horácio a usmál se tím jeho typickým úsměvem, pak si pohladil břicho a otočil se ke vchodu, „kdyby mě někdo hledal, viděl jsem nějaký karamelizovaný ananas v kuchyni.“

„Ano nevěřil,“ řekl jen a následoval ho.

„Prosím?“ otočil se ještě Horácio ve dveřích.

„Ptal ses, jestli bych nevěřil, jak to štěstí pracuje, to byla má odpověď,“ pokrčil rameny a pokračoval v cestě.

„Ach tak,“ zasmál se, „škoda, že nejsi můj student, odměnil bych tě za takovouto odpověď nějakými body,“ zasmál se znovu a pak už se jejich cesty už rozešly.

**

„Gellerte?“ uslyšel, když vstoupil do pokoje a pokýval hlavou na pozdrav, který nemohla vidět, jelikož byla otočená. Sledoval, jak mu utírá pot mokrým hadrem a měří mu teplotu, podíval se po místnosti a uviděl tam stát dva lektvary, který měli vedle sebe jakýsi časoměřič a pak dalších pár lektvarů, „potřebuješ něco?“ zeptala se po chvíli.

„Tady jsem ti něco přinesl, udělej s tím, jak uznáš za vhodné,“ řekl a položil vedle ní dva klíče a dva pergameny, jeden byl samozřejmě ten z Ruska a druhý byl ten, co vzali Lestrangeům. Byly to slušné sumy a zvyšovali šanci alespoň tím, že už nebyli limitováni tolik časem, ale jen tím, jestli někdy ten lektvar dokončí a bude fungovat.

„Vau,“ ozvalo se od Fleur, když kouknula na závěrečná čísla.

Na to neřekl nic a jen se znovu otočil ke vchodu s úmyslem odejít.

„A Gellerte,“ tyto slova ho zastavily.

„Hm?“

„Děkuji,“ bylo vše, co řekla, věděla dobře, že si na nic takového nepotrpí a tak asi proto to zkrátila.

Na to jen něco zamumlal a pokračoval dál v cestě, bylo ještě dost úkolu co udělat a dost lidí, které zabít, nebyl tedy důvod, proč dál klábosit.

*********

Podíval se kolem sebe a usmál se pokaždé, co jeho zrak padl na nějakou mrtvolu a ještě více se usmál, když se podíval, kdo ležel pod ním, jo jo, užíval si ty chvíle, kdy mu u nohou ležel polomrtvý Tom a jen čekal na ránu z milosti, kterou mu odmítal dát nějak brzy.

„Za pár sekund na viděnou,“ zamručel si pro sebe a zvedl co nejvýše nad hlavu tohle obrovské kladivo a pak jen závan vzduchu a rána, Tomův hrudní koš skončil napadrť. Bylo to divné, možná i tak trochu poučné, skoro pokaždé byl zabit a zabíjel je jinými zbraněmi, nože, šavle, meče, kyje, sekery, cokoliv, co nebyla hůlka nebo nějaká zbraň na dálku, ale všímal si, že čím více času tu tráví, tím horší zbraně jdou proti němu, jedna věc je porazit nepřátele s klackem, jiná věc, když bojují s těžkými kladivy a naprosto jiná, když mají meče a to že vždy začíná s holýma rukama, mu na obranu nijak nepomůže.

„Dobrá rána,“ ozvalo se za ním a jenom z reflexu a za použití velké síly zvedl to těžké kladivo a z otočky mu zaútočil na bok, jenže nečekal, že jím zbraň projde jako vzduchem a měl co dělat, aby ho zbraň nepřevážila a nerozbil si hlavu.

„Kdo jsi?“ nebezpečně zavrčel a vzal si z hábitu dýku, kterou ukradl Lestrangovi v tomto kole.

„Kdo že jsem? Slavný Emeric samozřejmě, třetí držitel starodávné hůlky, stvořitel tohoto světa a naposledy ale ne nedůležitě, přísedící tvé popravy,“ pověděla postava menšího kouzelníka ne v moc zrovna vyzrálém věku, více než čtyřicet let mu netipoval.

„Emeric?“ naklonil hlavu v zamyšlení, „možná jsem se o tobě něco učil, něco o tom, že jsi terorizoval jižní Anglii a pak tě někdo popravil.“

„Takhle se se mnou bavit nebudeš,“ rozčílila se postava před ním a rozhodila rukama.

„Nebo co, uděláš mi ze života peklo? V tom případě jdeš pozdě,“ odfrknul si, „a jestli sis nevšimnul, jsi jen hloupý duch, který zemřel před sedmi stoletími, takže jsi trochu i mimo dobu,“ odmávl ho a podíval se, kdo ještě žije, že se to znovu neobnovilo.

„Nevíš, čeho jsem schopen,“ zvedl hlas Emeric a vykročil k němu.

„Umřít, protože jsi nebyl schopen zavřít hubu, že máš nejsilnější hůlku? To je tedy velká věc,“ odfrknul si znova, „a ani tenhle svět nestojí moc za to, že jsem podle nich,“ kopnul do první mrtvoly u něj, „už tady dávno neměl být a jen tak pro jistotu, znám další dva držitele starodávné hůlky, kteří ji měli déle než ty, takže ani v tom jsi nebyl nijak super.“

„Zničím tě!“ zavrčel Emeric.

„Udělej to nebo zemři snažíc se o to,“ pokrčil rameny a pak se na něj otočil, „ i když pro tebe bych to upravil na ‚udělej to nebo dělej hůhů jak ostatní strašidelní duchové‘ odmávl ho a postupně zabodával dýku všem do srdce, aby tenhle pokus ukončil.

„Budeš litovat svých slov,“ ozvalo se za ním a pak už bylo jen ticho, pokrčil nad tím rameny, každý kolo téhle noční můry je těžší než to předtím, tady mu už nikdo pohoršit nemůže.

Formát pro tisk