Kapitola druhá - Život se lží

Harry Potter and Pactum Purgamen

Zase ho něco vzbudilo, tentokrát to sice nebylo zaklepání na dveře, ale na okno, což mu připadalo divné, a tak když otevřel oči, uviděl sovu s novinami, tedy přesně Denním Věštcem, došel k oknu, převzal noviny určitě plné nesmyslů, a když se otáčel, aby našel nějaký ten drobný peníz, aby zaplatil, tak sova zamávala křídly a odletěla. Pokrčil rameny a odůvodnil si to tím, že mu to zaplatilo ministerstvo. Věštce prozatím hodil na postel a vydal se trochu umýt, aby na ty bláboly dobře viděl.

Celý dům ještě spal, to zjistil poté, co uslyšel strýcovo chrápání, které se rozléhalo v celém druhém patře, zakroutil nad tím hlavou, aby zahnal myšlenky nad udušení ho polštářem a vydal se tam, kam měl namířeno. V koupelně hodil rychlou sprchu, aby nikoho nevzbudil, protože by mohl dostat zase vynadáno za plýtvání vody a příjemně osvěžen, se vydal zpátky do svého pokoje. Pohladil Hedviku a sedl si na postel ke kouzelnickým novinám a s obavami se dal do čtení.

Hledaný Azkabanský uprchlík zabit vlastním kmotřencem.

Sirius Black byl včera ve večerních hodinách zabit! Pro ty, kteří náhodou nevědí, kdo Sirius Black je, tak je to první člověk, co utekl ze střeženého vězení Azkaban a také vrah třinácti lidí. Tento uprchlík se skrýval celé dva roky až do teď. Přítrž tomu udělal, až chlapec, který přežil, Harry Potter. Jeho výpověď se nám bohužel sehnat nepodařilo, ale máme informace od samotného ministra kouzel. „Siriuse Blacka jsme hledali dlouho ve velkém nasazení, ale nepodařilo se nám ho dopadnout, ale díky šťastné náhodě se Harry Potter objevil na správném místě a využil svého práva podle zákona č. 335/1990 Sb. kouzelného zákoníku, který povoluje práva pomsty a právě proto je o tuto hrozbu postaráno a také je postaráno o jednoho ze smrtijedů, který se hlásil k ideálům Toho-jenž-nesmíme-jmenovat.“ Kde ale proběhla bitva a jak dlouhé měla trvání, se nám zjistit, nepodařilo, ale na otázku, jaká odměna čeká chlapce, který přežil, za tento skutek se nám odpovědi dostalo. „Už dávno byla vydána odměna za chycení Siriuse Blacka a tato odměna zaslouženě připadne právě Harry Potterovi, výši ovšem nebudu sdělovat a také mu budou přiděleny různé výhody, které si jistě zaslouží.“ Jaké výhody pan ministr myslel, vám jistě v blízké době zjistíme.

Sotva co přečetl tohle, měl chuť ty noviny spálit a popel hodit ministrovi do postele. Jak si může dovolit napsat tenhle blábol do novin, sice se na tom domluvili, aby ochránil své přátele, ale takhle ho budou nenávidět mnohem víc. Měl chuť křičet, ale vzbuzení jeho strýce nebyl dobrý nápad, tak se opřel o zeď u postele a zkoušel tohle vydýchat. Chtěl si přečíst víc, a když počáteční vztek odezněl, pokračoval.

Hned pod dalším článkem uviděl fotku sebe, jak ho podepírá Percy a nadpis článku říkal taky mnohé.

Ředitel kouzelnické školy Bradavice, obžalován.

Před nedávnem jsme vám přinesli článek, který udával, že ředitel Albus Percival Wulfric Brian Brumbál tvrdí, že Ten-jehož-jméno-se-neříká, se vrátil, k tomuto tvrzení se také přidával chlapec, který přežil Harry Potter, toto tvrzení ale bylo označeno za bláznivé a ředitel označen za blázna, to se také potvrdilo, když ve včerejších večerních hodinách dopomohl několika nezletilým studentům a dalším kouzelníkům dostat se do přísně zakázaných oblastí ministerstva kouzel. Taktéž byl obžalován za „neúmyslné“ zranění Harryho Pottera a vystavení mladých studentů do nebezpečí, jelikož se Albus Brumbál odmítnul dostavit k soudu, byl jeho rozsudek vynesen bez něj. Ředitel školy přichází o své místo u Starostolce, bude muset zaplatit odškodné pro nebohého chlapce Harryho a na jeho funkci ředitele bude přísně dohlíženo. Bohužel se nám ale nepodařilo sehnat výpověď samotného, Albuse Brumbála, ale pokusíme se sehnat více informací.

Jestli si myslel, že ho budou přátele nenávidět kvůli prvnímu článku, tak po tom druhém už radši nemyslel. Ulevilo se mu, že zůstal Brumbál ředitelem, protože už na nástupišti, by ho zabili, kdyby dostali další Dolores. Nechtěl nad tím teď přemýšlet, a tak si prohlédl zbytek Denního Věštce, jestli tam ještě není něco o něm.

Chlapec, který přežil pod ministerskou ochranou.

Po doznání chyceného smrtijeda pod veritasérem a upravení svědectví samotným chlapcem, bylo zahájeno pátrání po smrtijedech, který zaútočili na Harryho Pottera s úmyslem jeho vraždy. Harry Potter se jim ale naštěstí ubránil a jednoho z nich stačil i omráčit k výslechu, tento smrtijed dostal doživotí v Azkabanu a totéž čeká i jeho společníky. K tomuto se nám vyjádřil mluvčí ministerstva kouzel. „Je velice znepokojivé, že na Harryho Pottera někdo plánuje vraždu, proto ministerstvo kouzel přehodnotilo veškeré související věci a prohlásilo pana Harryho Pottera zletilého v kouzelnickém světě, co to znamená, si všichni určitě dokážete představit.“ Pro ty co nevědí, zdůrazníme některé důležité věci, možnost čarovat, přemisťovat se, volit a další nesporné výhody v takhle mladém věku. Takovéto prohlášení o zletilost v tak brzkém věku se neudělilo dlouhé dvě století. Co to znamená pro nás a pro samotného Harryho Pottera se pokusíme také zjistit. Rita Holoubková.

 Už při čtení nevěřil svým očím a poté co tohle dočetl, si to musel přečíst celé znova. On a zletilý, díky tomuto rychle zapomněl na nenávist vůči ministrovi a měl chuť ho skoro obejmout, v tohle nedoufal. Možnost zaklít Dudleyho a jeho strýčka, bylo víc, než si přál a s možností přemístění se kamkoliv, ty prázdniny vůbec nevypadali nudně, jako ty předtím. Jeho ohromnou radost přerušilo až další zaklepání na okno a taktéž zatím stála sova.

Tahle sova vypadal více vznešeně, a tak zkoušel odhadnout, kdo mu píše. Napadlo ho jedině ministerstvo a poté, co si od sovy vzal dopisy, na kterém byla pečeť anglického ministerstva kouzel, tak se tím utvrdil. Sova zahoukala a odletěla. Zavřel okno a sedl si na postel, ještě před tím sroloval noviny, které si dal vedle a už zaujatě rozbaloval dopis. Zjistil, že jsou tam dvě zprávy, vzal první a začal číst.

Vážený Pane Pottere

S ohledem na poslední události, které se staly, bylo rozhodnuto podle zákona o kouzlení mladých kouzelníků, Vám udělit výjimku. Můžete kouzlit, ale upozorňuji, že tresty za prozrazení vašich kouzel mudlovskému světu budou mnohem vážnější než u jiný dospělých kouzelníků. Také bych vás chtěl upozornit, že v záznamech budete zapsán jako zletilý, což pro vás znamená i jisté povinnosti, jestli nevíte jaké, doporučoval bych knihu od pana Jamese Harrise.  Až budete mít někdy cestu kolem, byl bych rád, kdybyste mne navštívil.

Ministr kouzel Kornelius Osvald Popletal.

  „Takže to opravdu byla pravda a Rita začala psát pravdu, budu muset Hermioně poděkovat,“ ale zesmutnil nad tím, že jeho přátelé asi nebudou nadšení a zvlášť Ron. Až si přečte Věštce, jestli to už neudělal, zase přijde ta nenávist, jako ze čtvrtého ročníku.

„Zase máš něco, co nikdo z nás nemá, pan Potter je hrdina a může kouzlit,“ imitoval smutně Rona, ale poté si vzpomněl na druhý dopis a rozveselil se. Musel si připomenout, že tohle je den pro oslavu. Být smutný je možné kdykoliv.

První dopis složil a vysypal obsah dopisu na postel. Vypadla malinkatá knížka a další dopis, knihy si nevšímal a začetl se do dopisu.

Vážený pane Pottere

K Vaší zletilosti patří i zkouška přemisťování, která u Vás byla naplánovaná na zítřek v 17:00 na ministerstvu kouzel ve čtvrtém patře. Jelikož nemáte jistě o přemisťování žádné informace, zaslal jsem Vám knihu, která by Vám měla teorii osvětlit, a také jsem byl požádán, abych vás před zkouškou toho naučil co nejvíc, takže budu rád, když mě přijedete zítra navštívit do mé kanceláře v taktéž čtvrtém patře v 10:00. Jestli nevíte jak se dostavit, tak zkuste záchranný autobus.

S pozdravem William White

Se smíšenými pocity položil dopis zpátky i s druhým dopisem do obálky a do ruky si vzal tu knihu. Vytáhl knihu, pečlivě se nadechl a zamumlal zaklínadlo, když se kniha poslušně zvětšila do normálních hodnot a nic jiného se nestalo, tak se sám pro sebe usmál a přečetl nadpis.

Základy Přemisťování, aneb jak se dostat z bodu A do bodu B, usmál se nad hloupým názvem a také nad tím, že má kniha pouze čtyřicet pět stran i s obsahem.

Stejně neměl, co dělat, a když po něm chtěli zkoušku už zítra, tak si lehnul do postele a začetl se.

Celou knihu, nebo spíše knížku, měl přečtenou za necelou hodinu. Přečetl si ji v rychlosti ještě jednou, a pak s hlavou na polštáři, si snažil celou teorii vysvětlit. Nechtěl vypadat jak hlupák, že by neznal některé věci, ale při přemýšlení ho vyrušil zvonek.

Zvedl se a pomalým krokem se vydal ke schodům, aby viděl, kdo přišel, otevřít šel jeho strýc, a když viděl návštěvu, zacouval. To značilo nebezpečí. Vyndal si hůlku a pomalu kráčel po schodech, ale když hlas promluvil, sklopil hůlku do klidné polohy a vydal se po schodech.

„Dobrý den pane Dursley, mohli bychom si promluvit?" řekl hlas Percyho, který se ozýval za dveřmi.

„Jdete mi vysvětlit, co tu dělá on?" zavrčel Vernon a ukázal na schody, kde on stál.

Když hlava zrzka vykoukla a spatřila Harryho na schodech, tak se na něj usmál a pokračoval: „Ano, to je jedna z věcí, kterou vám chceme objasnit."

„Nemusíte sem jít oba ne? Nestojím o více takových, jako jste vy u mě doma," snažil se jeho strýc znít hrozivě, ale jeho postoj vypovídal o něčem jiném.

„Počkej u auta, za chvíli se vrátím," řekl Percy a vstoupil dovnitř, kouknul na Harryho a rukou požádal, aby šel také s ním.

Snažil se zakrýt překvapení, že jeho tam chce taky, ale sešel po schodech a vyrazil za svým strýcem a Percym do kuchyně. Jeho strýc si sedl, ale Percy nevypadal, že by si sedl na to, co tady považovali za židle a ani on nechtěl provokovat, tak si stoupnul k lince a opřel se rukama o ni.

„Doufám, že to bude rychlé, nechci, aby moji sousedé věděli, že se setkávám s tou vaší sektou," pověděl stále naštvaným hlasem jeho strýc.

„Ano pane Dursley, nejdříve jsem se chtěl jako mluvčí pana ministra omluvit, že musíte tady Harryho mít u sebe dřív, než skončil školní rok, ale nastali neočekávané problémy, které jsme museli vyřešit. Určitě stravování Harryho musí stát nějaké peníze, tak vám ministerstvo poslalo šek, mělo by to pokrýt náklady na celé prázdniny a je tam i něco navíc, na to že se Harry tady bude cítit jako doma," řekl Percy a znělo to jako nacvičený monolog.

U tohohle nechtěl být, protože viděl ve strýcových očích zalesknutí bohatství a to neznačilo nic dobrého.

„O jaké sumě se tu bavíme?"

„O sumě, která je dostatečně velká, aby se tu Harry měl dobře."

„A my se nemusíme mít dobře, když tu s námi bydlí někdo z té vaší sekty?" zvýšil hlas jeho strýc, ale Percy vypadal, že ho to vůbec nezajímá.

„Pro to jsem zmínil, že je tam něco i pro vás, ale jestli nesouhlasíte s naší finanční pomocí dobrá, ohlásím, že jste schopen zabezpečit bezpečí zde přítomného Harryho Pottera sám," ukončil rozhovor Percy a otáčel se ke dveřím.

„Počkejte, nejsme blázen, abych odmítl peníze," zadržel jeho odchod Vernon.

„Přijmutím těchto peněz souhlasíte s tím, že se pan Potter bude mít dobře a že si nebude stěžovat, protože jestli ano, budeme vás žalovat za zanedbání péče a můžete se vsadit, že zákon je na naší straně."

„Dobrá, můj synovec se bude mít v rámci možností dobře," odsekl jeho strýc a natáhl jeho tlustou ruku na šek s penězi.

„Jsem rád, že jsme dohodnutí," položil šek do rukou pana Dursleye a otočil se na Harryho a dodal, „můžeme si někde promluvit?"

„Nahoře?" zeptal se.

„To bude dostatečný."

Kráčel po schodech a snažil se přijít, co mu ministerstvo ještě chce. Poté co došel nahoru a zavřel za Percym dveře, se na něj tázavě podíval.

„Jsem rád, že odsouhlasili tvoji žádost o zletilost, moc nás pro nebylo, ale tvoje jméno je tak slavné, že to naštěstí prošlo lehce. To ale není, o čem jsem chtěl mluvit. Dali jsme tvým opatrovníkům nějaké peníze, aby ses tu měl dobře. Vím, že nemáš složené NKÚ, a tak si je uděláš na ministerstvu. Zítra by si měl mít zkoušku s přemísťování, předpokládám, že ji zvládneš, a tak si budeš moct v klidu dojít na Příčnou. Doporučuji si koupit knihy z tohoto seznamu," podal mu seznam do rukou a pokračoval, „pak budeš mít velkou šanci, že to dobře uděláš."

„Takže nebudu dělat zkoušky ve škole?" zeptal se překvapivě.

„Není to tam bezpečné, i když ve tvé výpovědi stojí, že ti nikdo neublížil, tak já ani ministerstvo tomu nevěříme a myslíme si, že budeš potřebovat čas, aby ses připravil, proto do školy půjdeš až další rok," odmlčel se a pokračoval, „Jsi teď slavný, Harry."

„Neříkej," odpověděl ironicky.

„No tak Harry, zbavil si svět jednoho uprchlíka a jednoho smrtijeda a dalších pět si označil. Teď víme, že se jich toulá ještě po světě dost a také ti samozřejmě všichni vděčí za to, že už tu teď není, ty víš kdo." pověděl v klidu Percy.

Měl chuť zařvat, že tu je, že ho přišel zabít a také, jak mu otravuje celý jeho život, ale tento názor polknul a poslouchal, jestli bude Percy pokračovat.

„Jsem rád, že už si přestal vykládat, že se vrátil, sám víš, že to není pravda."

„Hm," zamumlal.

„Nebuď tak skleslý, máš všechno, plnoletost, slávu, peníze, obdiv, tisk a ministerstvo na své straně, tohle má málokdo, zkus z toho vytěžit co nejvíce. Možná to teď nechceš, ale vezmi si moji radu k srdci, prosím, využívej své slávy, dokud můžeš, budeš mít svět jednoduší." dokončil svůj monolog a když odcházel kolem přemýšlející Harryho, ještě dodal, „za tvůj úspěch ti poslalo ministerstvo dostatek peněz, kup si ty knihy a cokoliv, co ti pomůže bránit. Jdou po tobě smrtijedi a já bych nechtěl přijít o kamaráda.

Celý vykolejený sledoval Percyho, jak zavírá dveře, a pak poslouchal jeho kroky po schodech a rozloučení, které směřovala na jeho strýce. Poté už bylo slyšet jenom odjezd auta, a pak bylo ticho. Sedl si na svou postel a přemýšlel o tom, co se v posledních minutách stalo, a když se chtěl projít na zahradu, málem narazil do svého strýce.

„Ty blázni si myslí, že se o tebe budeme starat?" zasmál se smíchem, až ho skoro celého poplival a pak dodal: „Odjedeme s Dudleym na dovolenou, na celé dva měsíce a ty tu klidně umři hlady, nemůžu tě vyhodit z tohoto domu, ale nikdo neříkal, že tu nemůžeme nechat, to si nečekal co?" zasmál se a šťastně odcházel po schodech dolů.

Překvapený z tolika novinek se vydal na zahradu, kde si sedl na jednu ze židlí a přemýšlel. Určitě si nepůjde stěžovat, to zamítnul hned, vždyť by měl být rád, že tu bude sám celý prázdniny. Sice litoval toho, že si sem nemůže někoho pozvat, ale aspoň se může v klidu učit a také si užívat své plnoletosti, alespoň v kouzelnickém světě. Otevřel si pergamen s doporučenými knihami a našel jich tam jenom pět, včetně té, co mu doporučil Popletal. Slíbil si, že si pro ně zítra večer dojde, ale teď si hodlal užívat sluníčka.

 ***

Budík ho vzbudil časně, měl ho nastaveného, aby měl ještě čas si přečíst ještě jednou základy přemisťování, ale kručení břicha mu pozměnilo plány. Vydal se potichu na snídani, aby nikoho nevzbudil, ale když viděl svého strýce dole, tak si zanadával, proč se nevzbudil dřív.

„Dneska odjíždíme, Dudley přijede za chvíli ze školy. Už máme vybráno, kam pojedeme a bude to tak daleko, že se tam ani ty nikdy nedostaneš, jenom si dneska musíme zabalit, takže očekávám, že tu dneska do večera nebudeš, jasné?“ zahučel jeho protivný příbuzný.

„Ano strejdo,“ odsekl, ale nakonec se uklidnil, že stejně má školení a pak zkoušky, takže se akorát někdy po školení bude muset zdržet, řekl si, že to vymyslí časem a vyndal si chleba a namazal si ho máslem a to si vzal sebou do pokoje. Po cestě po schodech potkal svoji tetu, které se vyhnul a pokračoval do svého pokoje.

Podle plánu si přečetl knihu a poté si ji uložil do hábitu společně se seznamem knih a vydal se dolů, nevšímal si hlasů v kuchyni a po hlasitém bouchnutí dveřmi odešel, odkráčel pryč z Kvikálkova a dostal se na místo, odkud ve svém třetím ročníku poprvé zavolal záchranný autobus a teď se to snažil udělat znovu. Chvíli to sice trvalo, ale autobus opravdu přijel, a poté co si zaplatil cestu na ministerstvo, i když nejdříve od něj poplatek odmítali, si musel dávat pozor, aby jeho cesta dopadla líp než minule.

Poté co se rozloučil se Stanem a Erniem, se vydal k ministerstvu, jelikož nevěděl žádné číslo pro vstup z telefonních budek, musel jít hlavním vchodem. Před ním ho zastavil chlap, který mu zkontroloval hůlku a také, jestli má nějakou schůzku, ale pak už mu nic nebránilo v tom, aby se vydal do čtvrtého patra. Snažil se dobře uhýbat, protože i když bylo časně ráno, tak tu bylo spousta lidí. Musel se zeptat nějakého úředníka na cestu, protože vůbec nevěděl, jak se má dostat právě ke svému učiteli. Někdo ho nasměroval a on tak mohl zaklepat na dveře, na kterých bylo napsáno Wiliam White.“

„Á pan Potter, nejste tu nějak brzo?“ zeptal se svalnatý muž kolem padesáti sedící za stolem.

„Omlouvám se, pane, nemám u sebe hodinky,“ snažil se omluvit z této trapné situace.

„To nevadí, prosím posaďte se, jenom něco dopíšu a budu se vám moct věnovat,“ ukončil rozhovor a vrátil se k psaní nějakého dokumentu.

Snažil se urychlit čas prohlížením kanceláře, která byla sice malá, ale byla podle jeho názoru útulná, ale nedokázal si sám sebe představit, že by dělal něco podobného.

„Tak pane Pottere, cítíte nějaké nejasnosti z té knihy, kterou jsem vám poslal?“

„Ne pane,“ odpověděl popravdě, kniha byla napsána tak, že ji opravdu musel pochopit každý.

„A slyšel jste o asistovaném přemístění?“ zeptal se okamžitě po jeho odpovědi.

„Ne pane, ale už název odpovídá o tom, co to asi je,“ snažil se při odpovědi neznít hloupě.

„To máte pravdu, pane Pottere,“ zasmál se instruktor, „Takže se s vámi přemístím do prostorů, kde se budeme učit. Nemám rád ty cesty po přeplněném ministerstvu.“

„Co mám dělat?“ odvážil se zeptat.

„Chyťte se mé ruky, bude to sice nepříjemné, ale je dobré si na to zvyknout.“ Pověděl s nataženou rukou.

„Mám se držet pevně?“ zeptal se před položením své ruky.

„Není potřeba,“ počkal si na to, a pak se přemístili.

Sotva, co se objevili v jiné místnosti, padl okamžitě na kolena a potlačoval reakce jeho žaludku.

„Poprvé je to vždy nejhorší,“ objasnil instruktor a podal mu ruku.

„Jestli je to takhle pokaždé, v tom případě nechápu, na co se všichni tak těší,“ říkal při tom, co byl vytahován zpátky na nohy.

„Trochu nadšení, není moc lidí ve vašem věku, kdo se může podle zákona sám přemisťovat,“ dodal s důrazem na slova podle zákona.

„Omlouvám se, pane,“ omluvil se a sám sebe pokáral, proč si pořád snaží na něco stěžovat. A když viděl úsměv instruktora, tak si začal prohlížet celou místnost, která byla čtvercové původu, a v každém rohu stál jeden kruh, který byl obarven fosforeskujícími barvami.

 „Divíte se, proč tu nejsou dveře?“ zeptal se instruktor.

Podíval se kolem a opravdu je tu nenašel a tak řekl: „Popravdě jsme si toho ani nevšiml.“

„To jste asi první,“ zasmál se instruktor a začal vysvětlovat princip kruhů, „Každý kruh je posilněn magií, aby vás přitahoval, takže se do něj přemístíte jednodušeji než kamkoliv jinam. Nejdříve si probereme ještě jednou tu nudnou teorii, a pak vás naučím se mezi těmi kruhy přemisťovat, otázky?“

„Nemám žádné, pane.“

„Dobrá tedy, tak poslouchej pozorně,“ řekl a začal vyprávět.

Poslouchal, co si má představovat, jak ve své mysli najít obrázek místa, kam se chce dostat a další užitečné rady, které mu jistě za chvíli pomohou.

„To by asi bylo vše, zbytek doplním podle situace,“ ukončil vypravování.

„Takže mám začít?“ zeptal se ostýchavě po chvilce ticha.

„Jistě,“ řekl mile, „vyber si svoji oblíbenou barvu ze čtyř kruhů, bude se vám tam lépe přemisťovat.“

Prohlédl si barvy, žlutá, zelená, modrá a červená, bez váhání si vybral žlutou, protože mu to připomínalo Nebelvír a otočil se žlutému kruhu čelem. V hlavě si přehrál všechny informace, jaké se dozvěděl, a pak se dotknul hůlky, očekával znovu ten divný pocit, ale nic se nestalo. Snažil se to udělat ještě jednou, a pak ještě jednou, ale pořád se nedokázal přemístit.

„Vybral jste si opravdu svoji oblíbenou barvu? Nebo jsem vám to jenom dostatečně nevysvětlil, co máte dělat?“ zeptal se instruktor.

„Ne pane, vím, co mám dělat, opravdu na té barvě záleží?“ také položil otázku.

„Ne na barvě nezáleží, ale když se chcete přemístit za něčím, co je pro vás milé, důležité, potěšující a podobně, tak by se vám tam mělo přemístit jednodušeji. Zkuste jinou.“

Znovu si prohlédl barvy a vybral si modrou. Měl rád létání na obloze a modrá mu to krásně připomínala, zavřel oči a už konečně se snažil přemístit. Cítil ten divný pocit, což by mělo znamenat úspěch, poté, co cítil, že ho to vyplivlo, otevřel oči, aby zjistil polohu a vzdychl, když viděl jak daleko od kruhu je.

„Daleko od kruhu, málo jste se soustředil, ale je to lepší než se nepřemístit nikam, tak zkuste jinou barvu, aspoň zjistím, jaká vaše barva je nejoblíbenější.“

Zbývalo mu pouze červená a zelená, bez zaváhání se otočil k zelené a snažil se přemístit. Cítil ten divný pocit, ale už mu nebylo na zvracení ani tehdy, když stál na nohách, otevřel oči a všiml si, že stojí kousek od kruhů.

„Takže zelená? Překvapivé, i když u vás by mě nemělo překvapovat nic,“ dodal usměvavě instruktor.

„Zelená značí Zmijozel, pane?“ zeptal se zděšeně.

„To určitě ne mladý muži, zelená je třeba příroda, zelené jsou třeba Bertíkovi fazolky tisíckrát jinak, ale je pravda, že většina žáků, které jsem učil a byly ze Zmijozelu, tak si vybírali zelenou,“ dodal zamyšleně.

„Budu se teda uklidňovat Bertíkovými fazolkami, děkuji,“ zasmál se a tak přinutil k úsměvu i svého instruktora.

„Tak a teď modrý kruh.“

Nesnažil se ani podívat a představil si modrou, a pak jenom, jeho neoblíbené prásk a zase stál na nohách, i když tentokrát měl co dělat, aby to ustál. Všiml si, že zase stojí o pár kroků vedle.

„Dobrý výkon, teď jste se zkusil přemístit bez magie v kruzích a docela úspěch, že jste to ustál, většinou se bavím, jak lidi dopadají na záda nebo na břicho, ale stále jste daleko od kruhů. Teď červená, červená je barva lásky, tak si představte nějakou přítelkyni a budete tam ihned,“ pověděl učitelsky.

„To radši tu zelenou,“ usmál se a otočil se čelem a znovu se přemístil. Snažil se při přemístění dát nohy od sebe, kvůli stabilitě a snad i díky tomu dopadl dobře. Podíval se na zem a zjistil, že stojí špičkou pravé nohy v kruhu.

„Nebylo to zlé, ale pořád se přemisťujete jenom ze strany na stranu, zkuste ten červený.“

„Opravdu si musím představit přítelkyni?“ zeptal se trpitelsky.

„Nemusíte, ale většina mládenců to tak dělá, zkuste si představit něco, co je červeného, a pak se ihned soustřeďte na kruh. Je opravdu dobré si představovat to místo v hlavě, aspoň pro začátek, pak to bude jednoduší, ale chce to praxi,“ vysvětloval trpělivě.

Postupoval podle rad, ale když viděl červenou, představil si napoprvé krev, musel zakývat hlavou, a pak si vzal radu k srdci a začal se soustřeďovat na lásku. Viděl Siriuse, viděl Hermionu, své rodiče, všechny z rodiny Weasleyů, a pak se jenom soustředil na červený kruh a zaznělo prásk. Uplatnil znovu svoji taktiku „nohy od sebe“, a pak se podíval a stál v kruhu. Sice to nebyl přesný střed, ale i tak měl ohromnou radost.

„Takže se přeci jenom našla nějaká přítelkyně?“ zeptal se Instruktor.

„Radši se ani neptejte, co mi vyskočilo na mysl, když jsem hledal něco červeného,“ odpověděl, ale stále se usmíval nad radostí, že se mu to konečně podařilo.

„Asi vím, co máte na mysli, ale asi se nemůžete divit. Tak šup do zelené, pak do modré, následně do žluté, a pak to už bude snad jedno.“

Pokýval hlavou, jako že rozumí a začal se přemisťovat.

Poté co se přemístil znovu, se opřel o zeď a nemohl ani vstát. Oddychoval, jako kdyby právě uběhl maraton.

„Přemístil jste se pouze sedmatřicetkrát, to není moc, abyste byl tak unavený jak jste teď,“ zkonstatoval Instruktor.

„Vy to počítáte?“ zeptal se mezi jednotlivými nádechy.

„Tahle místnost to započítává, no nic, jestli chcete si dát pauzu, musíte si ji zasloužit. Přemístěte se do mé kanceláře a hned vedle v místnosti je sekretářka, řekněte jí o kávu a nějaké sendviče, pro sebe třeba čaj a řekněte, že to budete chtít zakouzlit proti vylití, nevěřím, že to zvládnete.“

„Metoda stejná?“ zeptal se, aby měl chvíli čas na odpočinek.

„Ano, představte si místnost, kde jste na mě čekal a objevíte se, hlavně ať si nezlomíte vaz o ten stůl.“

„Dobrá,“ vzdychl a těžce se postavil na nohy, představil si místnost, jak si ji prohlížel, a pak se ozvalo prásk a cítil, jak ho to někam vtahuje, a pak někde vyhazuje. Ještě než otevřel oči, natáhl ruce, aby si dodal stabilitu a opřel se o dveře. Zjistil, že se trefil správně a s pocitem radosti, se vydal za sekretářkou.

Sekretářka byla asi třicetiletá dáma v mudlovském oblečení, ani neznamenala jeho příchod, a tak si jakoby odkašlal, aby na sebe přilákal pozornost.

„Přejete si?“ zeptala se a ani na něj nepohlédla.

„Posílá mě pan White, pro kávu, čaj a nějaké tousty,“ odpověděl přívětivě, protože měl pocit, že na něj začne křičet.

„Dobrá, počkejte tady,“ vstala a zmizela za dalšími dveřmi.

Nečekal ani pět minut a všechno bylo před ním na tácu, pak si dodal odvahu a zeptal se: „je to začarované proti vylití?“

„Vy jste další student?“ nečekala na odpověď a něco zakouzlila na šálky.

„Ano to jsem,“ vzal si věci ze stolu a radši nezkoušel přemisťování tady a vrátil se zpátky do místnosti, kde měl pracoviště pan White, odtud se přemístil.

Už ani nemusel udržovat rovnováhu a dokonce se mu podařilo přistát v zeleném kruhu, sice ne veprostřed, ale to mu náladu nepokazilo.

„Už se u toho netřepete jak strom ve větru,“ utrousil instruktor a přijal nabízenou kávu, kterou odčaroval.

„Mohl bych taky prosit?“ a sotva co to dořekl, i on se mohl v klidu napít svého čaje a jelikož byl stále horký, tak navázal rozhovor, „vy posíláte žáky normálně pro občerstvení? Že vaše sekretářka se ani nedivila.“

„Jo, tuhle zkoušku provádím často, jelikož moje místnost je naplněná magií, tak není problém se tam přemístit a dá se tak zkoušet i větší vzdálenost. Později půjdeme ven a zkusíme nějakou větší dálku,“ odpověděl a napil se své kávy.

„To se opravdu dá naučit přemisťování za jeden den?“ zeptal se zaujetím na otázku, kterou měl na jazyku už dlouho.

„Záleží na síle, odhodlání a má to dost společného i s dědičností. Nejmocnější čarodějové, jako byl třeba Grindelwald nebo Brumbál, by to dokázali skoro ihned, třeba vy to dokážete za den, já to dokázal perfektně ovládat asi tak po třech dnech,“ odpovídal učitelským tónem jeho instruktor.

„Takže jsem lepší než vy?“ Zeptal se překvapeně.

„To určitě jste a takových je spousty, ale přemisťování není o rychlosti naučení, jsou jiné důležité vlastnosti, třeba jak často nebo jak daleko, v tom bych třeba překonal i samotného Merlina,“ dopověděl a zasmál se.

Také se musel podivně usmívat nad soubojem v přemisťování, Merlin proti jeho instruktorovi.

„Důležité je také cvičit kondici, pak je přemístění jednoduší. Dříve jsem dělal trenéra jednomu famfrpálovému mužstvu, nebylo známé, ale bavilo mě to.“

„To byste mi mohl dát nějaké rady,“ pověděl dychtivě.

„Vám, nejmladšímu chytači za posledních sto let?“ zasmál se instruktor.

„Už jsem na chytače moc velký,“ zesmutnil, protože mu zbývá maximálně jeden rok kariéry.

„V tom případě nechoďte na brankáře, člověk si myslí, že když chytači chytají zlatonky, že pak můžou jít bez problému do brány, to je ale omyl, když je člověk dostatečně rychlý, tak je dobrý to využít jako střelec nebo jako odražeč, nejlepší je odražeč, stačí trochu cvičit ránu a s chytačskou rychlostí je z něj stroj na posílání soupeřů na nosítkách.“

„Opravdu si myslíte, že bych zrovna já mohl dělat odražeče?“

„Jistě, znáte Baseball nebo Kriket? Zkuste posilovat, cvičit sílu odpalu a můžete si být jistý, že odražeč vám půjde. No každopádně kdybyste něco potřeboval, můžete mi poslat sovu. Teď se vrhneme na jídlo, a pak jdeme znovu na přemisťování, od toho tu přece jsme,“ ukončil rozhovor a zakousnul se do prvního toustu.

 ***

„Vaším posledním úkolem, před tím než si půjdu vyřídit spisy, abych je mohl dodat vaší zkušební komisi, bude se přemístit na nějakou vzdálenost, řekněme Příčná ulice, nemocnice u Svatého Munga nebo Děravý kotel. Vyberte si jedno místo a přineste mi podpis někoho, kdo to tam vede, já si vás označím za splněného a budete mít volno. Otázky?“

„Ne pane,“ odpověděl při přemýšlení, kam půjde.

„Můžete jít,“ dal instruktor povel a on to pochopil jako výzvu k odchodu, tak se přemístil nejdříve do kanceláře, a pak si snažil vybavit zeď, která otevírá vstup do Příčné ulice a poté, co si myslel, že už to má perfektně vybavený, se s obvyklým zvukem přemístil. Jenže to nebylo tak dokonalé, jak čekal a musel se opřít o zeď Děravého kotle, jinak by se tam rozplácl, což nebyla nejlepší volba.

Otevřel dveře a podíval se opatrně dovnitř, nechtěl, aby všichni věděli, že se tady ukázal, a tak se snažil nepozorovaně dostat až k pultu, kde ho přivítal hostinský Tom.

„Harry, tebe bych tu nečekal, takže je pravda, to co píšou v Denním Věštci?“ zeptal se Tom se zaujetím a vypadalo to, že o tom bude za chvíli vyprávět drby.

„Ano je, ale mám tu úkol, potřebuju něco, co mi dokáže, že jsem tu byl, můžeš mi dát třeba účtenku?“ zeptal se, když viděl na stole spousty papíru, kde byla sepsána útrata jednotlivých zákazníků.

„Jistě, vezmi si třeba tenhle,“ podal mu jeden z lístků.

„Můžu o něco poprosit?“ počkal si na kývnutí a pokračoval: „Chtěl bych, aby se nikdo nedozvěděl o tom, že jsem tu byl, uděláš to pro mne?“

„Dobře,“ souhlasil hostinský smutně.

„Díky,“ vzal lístek do kapsy a vylezl ven z hospody a přemístil se opět do kanceláře, kde už za stolem seděl jeho instruktor, a tak mu papírek položil na stůl.

„Hospoda, to jsem mohl čekat,“ zkonstatoval s úsměvem při pohledu na papír.

„To je teda vše?“

„Určitě, všechno ostatní nech na mne, jen mi neudělejte ostudu u zkoušek,“ usmál se a vrátil svůj pohled k papírům.

„Budu se snažit, pane, nashledanou,“ odešel dveřmi pryč, poté co slyšel také rozloučení, vydal se k Popletalovi, něco po něm chtěl a chtěl si to vyřídit všechno dnes.

Nahoru se dostal překvapivě jednoduše, a tak musel jenom čekat, až ho ministr přijme, což byla překvapivě chvilka, i když před ním byl určitě někdo na řadě. Po krátkém rozhovoru, kde jediné, co se podstatného dozvěděl, bylo, že bude zkoušky NKÚ skládat, pár dní před odjezdem do školy, pak podepsal jen nějaké dokumenty a mohl odejít. Zkontroloval čas na velkých hodinách, a když zjistil, že má do zkoušek ještě tři hodiny, tak se vydal na příčnou, nechtěl se přemisťovat bez toho, že by měl oprávnění, tak se vydal zastavit Záchranný autobus.

Cesta ubíhala rychle, protože poslouchal vtipnou hádkou mezi Stanem a Erniem, zastavili mu před Děravým kotlem a on musel zase tudy projít. Opatrně otevřel dveře, ale nepomohlo to, protože jakmile se dveře otevřely, tak se všichni otočili a začali si ho zvědavě prohlížet. Povzdychl si a snažil se projít, ale nešlo se mu nejlíp, když celý hostinec sledoval jeho kroky, až teprve tehdy, co se dostal do uličky s oddělovací zdí, tak si mohl oddychnout.

„Pane Pottere, co tu děláte, nevíte, že pro vás je nebezpečné někde chodit?“ zeptal se hlas v nyní už otevřených dveřích.

„Nejdříve je slušnost pozdravit, než na někoho začnete pokřikovat,“ zamumlal odpověď a podíval se ke dveřím.

„Musí vám stačit to, že jsem bystrozor, zde je můj odznak,“ vytáhl odněkud z pláště malý odznáček.

„Takže mě pošlete na ministerstvo?“ zeptal se odevzdaně.

„Pokud mi nedáte rozumný důvod, co tu sám děláte, pak ano.“

„Ministr mě sem poslal nakoupit knihy.“

„V tom případě mě vás nechte doprovodit,“ odpověděl rychle a znělo to tak, jako kdyby si tím chtěl udělat u ministra dobrou reputaci.

„Vaše volba,“ pověděl a otočil se ke zdi, vytáhl hůlku a otevřel si průchod, nevnímal jestli bystrozor jde za ním nebo ne a jelikož neměl u sebe žádné peníze, tak se nejdříve vydal ke skřetům do banky.

Stejně jako neměl rád, když si ho kouzelníci prohlíží, tak neměl rád, když skřeti dělají to samý a ještě z vrchu svých stolů. Snažil se to ignorovat, byl rád, že jeho vnucený doprovod čeká venku, protože ještě aby na něj koukal on.

Došel k jednomu ze skřetů a požádal o výběr.

„Kolik to bude, pane Pottere,“ položil otázku, bez jakékoliv snahy, aby to vůbec jako otázka vyznělo.

„To záleží na tom, kolik mám v trezoru,“ odpověděl.

„Tak se jeďte do svého trezoru podívat a vyberte si, kolik potřebujete, další,“ zakřičel na někoho, kdo stál za ním.

Poté, co ho další ze skřetů doprovodil vozíkem až k trezoru s jeho číslem, skřet mu odemknul a on mohl v klidu rozmýšlet, kolik tak knihy budou stát a kolik si bude muset proměnit na libry. Vzal si s sebou sto galeonů, aby toho u sebe neměl tolik.

„Kolik je tam ještě galeonů?“ zeptal se skřeta u dveří.

„Nikdo vám sem nedávno poslal dvacet tisíc galeonů a také se tu nachází dalších třicet tisíc galeonů, které zde byly už dříve,“ odpověděl zpaměti skřet.

Poté se trezor zamknul a on byl odvezen zpátky do banky a tam požádal o libry. Za čtyřicet galeonů dostal dostatek peněz, aby mu vydrželi alespoň do jeho narozenin, slušně poděkoval a odcházel ven, kde potkal zase hlídajícího bystrozora. Rozhodl se vydat za svými povinnostmi, a tak pomalu kráčel k jedinému knihkupectví zde na Příčné, do Krucánků a Kaňourů.

Vlezl dovnitř a podle papíru v kapse hledal knihy. Došel k regálu, kde se nacházela jedna z nich, ale než ji stačil sebrat z regálu, někdo si za ním odkašlal a on se musel otočit.

„Hledáte něco konkrétního, pane Pottere?“ zeptal se hlas, prodavače a taktéž vlastníka tohoto knihkupectví.

„Ano, zde mám seznam,“ odsouhlasil jeho otázku a podal mu trochu zmuchlaný papír.

„Pár knih tu není vystaveno, pojďte se mnou do skladu, tam to najdeme všechno,“ řekl a otočil se k prodavačskému pultu, za kterými stáli bytelné dveře.

„Nemám radši počkat tady?“ zeptal se s podezřením.

„Nemějte strach, hodně vám dlužím, nemám v úmyslu vám ublížit,“ pověděl majitel mile a přidržel dveře, aby jimi mohl projít.

Mlčky se dostali po schodech do obrovské místnosti, která měla stovky regálů obsypaný knihami. Majitel si ještě jednou prohlédl názvy knih z papíru a pomocí své hůlky si je všechny přivolal do ruky.

„Kolik to stojí?“ zeptal se zájmem.

„Samozřejmě, že nic, říkal jsem, že vám dlužím.“

„Nic mi nedlužíte,“ stál za svým.

„Ale ano, moje pomsta byla přes vás dokonána.“

„Pomsta?“

„Už je to asi patnáct let, když Sirius Black zabil dvanáct mudlů, jedním z nich byl také můj přítel. Nedivte se, pane Pottere, do dnes mám mezi mudly spousty přátel, a když jsem se dozvěděl, že je zase na svobodě, měl jsem chuť se dojít pomstít, aby můj přítel konečně našel klid, ale sám bych nic nezvládl, ale vy jste to dokázal a udělal tak tečku za touto částí mého života.“

„Bohužel váš přítel bude muset ještě počkat,“ zamumlal velice potichu.

„Říkal jste něco?“

„Jen, že tenhle dar, nemůžu přijmout,“ opravil se, slíbil Siriusovi, že tajemství udrží a málem se přeřekl.

„To máte pravdu, protože já vám nedávám jen těchto pár knih, co bych to byl za člověka, kdybych se odvděčoval takovým málem, pojďte za mnou,“ řekl a sešel do bludiště regálů.

Už několik minut chodil mezi regály a vybíral knihy, které vždycky nechal levitovat, vedle sebe. Zastavil se tehdy, když kolem něj levitovalo asi dvacet knížek včetně těch, co bylo na seznamu.

„To bude asi vše, co pro vás bude užitečné, jsou to učebnice, které se nepoužívají v Bradavicích, ale spíše pro učení se soukromým učitelem. Je tu vše kromě lektvarů a astronomie, nejvíce knih je tu o přeměňování a taktéž je tu kniha, která je dobrá k oboru Zaklínač, samozřejmostí je, že když budete cokoliv potřebovat, tak se ozvěte a já vám příslušnou knihu seženu. Prosím, přijměte to.“

„Já pochybuji, že si to zasloužím,“ snažil se odmítat, ale někde v mysli měl nutkání to vzít, protože bude potřeba se toho hodně naučit.

„Nepochybujte a vezměte si to.“

„Dobrá, odmítat dar není slušné,“ rozhodl se nakonec odsouhlasit nabídku.

„To rád slyším, pojďte, zabalím vám to,“ řekl a i s levitujícími knihami se vydal zpátky po schodech do knihkupectví, kde už stál další prodavač.

„Nezapomeňte na moji nabídku, když budete potřebovat knihu, napište mi zprávu a já se ji pokusím sehnat nebo rovnou přijďte, pro vás jsou tu dveře vždy otevřené,“ dopověděl a vytáhl knihu a pomocí kouzla Deferzo zmenšil všechny knihy na velikost krabičky od sirek, které měly Dursleyovi doma.

„Děkuji mnohokrát,“ poděkoval poté, co schovával knihy do kapsy.

„Není zač, nashledanou.“

„Nashle,“ rozloučil se s prodavačem a s klidem vyrazil na zmrzlinový pohár do cukrárny.

Když se otočil, všiml si, že bystrozor jde stále za ním, ale s docela velkým odstupem, což mu vyhovovalo, sedl si na židli a objednal si svůj oblíbený pohár, který si vychutnával, protože stále měl ještě dost času. Ten se ovšem pomalu krátil, a tak když zaplatil druhý pohár, tak se musel vydat zpátky přes Děravý kotel, kde ho opustil bystrozor, a tak si mohl v klidu zavolat zase Záchranný autobus.

Stan se mu smál, že málokdo jezdí třikrát denně autobusem, a tak se mezi nimi rozlehla debata o tom, kdo nejčastěji jezdí autobusem. Tato debata vydržela až do té chvíle, kdy musel vystoupit, dostal se přes vrátnici do čtvrtého patra, jak psal dopis a zjistil, že musí čekat už jen něco kolem čtyřicet minut, což nebylo mnoho.

Přečetl si Denního Věštce, který ležel před ním, ale většinou tam nebylo nic zajímavého až na krátký článek o jeho přátelích, kteří odmítají vypovídat v případu „Ředitel obžalován a Sirius Black zabit,“ a že bude snaha o zjištění více informací. Byl tam také článek, kde lidé pomocí Denního Věštce mu děkují za zbavení vraha z Azkabanu. Sevřelo se mu při tom srdce, když všude musel číst, že to byl on, kdo zabil svého kmotra, ale jednou to vzal na sebe, a tak se nedalo nic dělat. Kdyby tam byl aspoň někdo, kdo by mu pomohl s obhajobou, ale to nebyl a tak to dopadlo, jak to dopadlo.

Utápěl se v myšlenkách na svého kmotra až do té doby, než byl předvolán ke komisi.

„Zapište, že se pan Potter dostavil ke zkoušce,“ promluvil jeden ze zkoušejících na dalšího člověka vedle něj, a pak se otočil konečně na něj. „Takže pane Pottere, máte nějaké zkušenosti s přemisťováním?“

„Ano pane.“

„Tak prosím, přemístěte se do kruhu u zdi, čím více do středu, tím více bodů.“

Zadíval se na kruh, zavřel oči a s prásknutím se objevil skoro uprostřed, podíval se na zkoušející, kteří zakývali hlavou a něco si zapsali.

„Nyní běžte za támhle tu stěnu a znova se přemístěte do kruhu.“

Došel za stěnu, zavzpomínal na kruh a s prásknutím se objevil skoro na stejném místě, jen o pár centimetrů blíže ke středu.“

„Máte zkušenosti s přemisťováním na větší vzdálenost?“

„Ano pane, mým dnešním úkolem bylo přemístit se do Děravého kotle,“ odpověděl popravdě

„Byly nějaké problémy?“

„Jen jsem se musel po přemístění opřít o stěnu, jinak nic,“ odpověděl znova a už měl otázek po krk, byl tu kvůli něčemu jinému.

„Kdo vás učil?“ Zeptal se zkoušející s brkem v ruce.

„Pan White.“

„Dobrá, v testu jste uspěl, vydržte chvíli venku, než vám bude vyroben provizorní doklad, ten normální vám přijde domů během dvou neděl. Můžete odejít.“

„Děkuji,“ pověděl vykolejený nad tak jednoduchým průběhem a začínal přemýšlet, jestli to není kvůli jeho jménu, protože od té doby, co mu ministr slíbil pomoc, se k němu chovají všichni až moc mile.

Odešel na chodbu, kde po pár minutách mu byl dán doklad a jelikož nevěděl, jestli se odtud dá přemisťovat i normálně nebo jenom když se skládají zkoušky, tak se vydal před vrátnici, kde už se přemístit mohl, a tak se přemístil. Naštěstí to nebylo tak daleko, tak se pomocí zastíracího kouzla, které se naučil od Moodyho, částečně zneviditelnil a přemístil se na dětské hřiště s rozbitou houpačkou kousek od domu jeho příbuzných.

Nakonec by to stejně nebylo potřeba, protože jak se dalo očekávat, okolí houpačky bylo liduprázdné, i když v tuto dobu, by tu klidně mohlo běhat spousty dětí.

Byl ale rád, že tu nikdo není, protože přemístění mu sebralo tolik sil, že se musel posadit a pomalu vydýchávat. Začínal litovat, že nepoužil koště nebo autobus, protože se cítil naprosto bez sil. Trvalo mu jenom pár minut, než se dokázal opět zviditelnit, poté už jenom ležel na vyhřáté zemi a čekal, až se jeho síly trochu seberou.

Po chvilce odpočinku, už se mohl vydat domů a k jeho překvapení u domu stáli všichni jeho příbuzní a ještě nějací lidé, kteří nosili kufry.

„To je dost, že jdeš ty kluku jeden nevychovanej,“ zakřičel jeho strýc, když si ho všiml.

Snažil se spolknout odpověď, že to on mu nařídil, aby přišel pozdě a raději jenom souhlasně zakýval.

„Jedeme na dva týdny na dovolenou k moři, jestli něco uděláš s domem, nebo někdo ze sousedů zjistí, k jaké sektě patříš, tak tě zavřu do přístěnku pod schody a budu tě pouštět pouze na domácí práce, rozumíš?“ pokračoval dál jeho strýc, když cizí lidé šli do domu pro další kufry.

„Ano strejdo.“

„Nechal jsem ti doma i nějaké peníze, aby sis nemohl stěžovat k těm bláznům v pláštích, a za tuhle dobrotu chci, aby si nás po celou dobu neotravoval, jasný?“ určitě by chtěl říct ještě něco víc, ale už přicházeli ti samí lidé s dalšími kufry.

„Děkuji, strejdo, přeju vám příjemnou dovolenou a Dudley,“ otočil se na svého bratrance, a když mu věnoval pozornost, dodal: „Až půjdeš do moře, dávej pozor, ať si tě lidé nepletou s kosatkou.“

Usmíval se nad naštvaným výrazem všech příbuzných a vydal se dovnitř, ze stolu sebral peníze, který mu tam nechali, a ani se je nesnažil počítat, protože tam bylo sotva na jídlo na týden. Vzal si z ledničky jogurt, který snídá jeho teta a zalezl do svého pokoje a tam na své posteli čekal, až jeho strýc přestane řvát na stěhováky a konečně všichni odejedou.

Překvapivě už za ním nikdo nepřišel a opravdu za chvíli všichni odjeli, v klidu došel ven na chodbu a zamířil do pokoje Dudleyho, který byl zamčený. Vytáhl hůlku a obyčejným Alohomora si je otevřel. Přemýšlel, co by si mohl vzít do svého pokoje, a když nad tím přemýšlel, vzal si toho dost, rádio, malou skříňku, televizi na kterou se rád díval jeho strýc, než ji dostal do pokoje Dudley a všechno si pomocí Wingadium leviosa, odnesl do svého pokoje, kde tu umisťoval na své místo, pak se podíval na svoji postel a zakřičel: „Deferzo,“ ale nic se nestalo. Věděl, že použil úplně to samé kouzlo, co používali na ústředí Řádu a také ho použil prodavač v knihkupectví. Zkoušel to znova a znova, až asi na dvacátý pokus, se mu podařilo postel zmenšit asi na polovinu, což mu stačilo, a tak postel levitoval k bratrancovi do pokoje a tam zase zkoušel zmenšit postel Dudleyho, kterou si vzal do svého pokoje a tu zvětšil do normální velikosti jednoduchým kouzlem Reducio. Tímto kouzlem také zvětšil všechny knihy, co dostal a zarovnal je do poličky a s pocitem vítězství lehnul do čerstvě povlečené postele, a i když bylo brzo, tak ihned usnul.

Formát pro tisk