Kapitola šestašedesátá – Začátek teroru

Harry Potter and Pactum Purgamen

Drazí čtenáři,

opět přišel čas na nějaká ty slova autora, na které bych získal jakési odpovědi, pokud ale nemáte zájem, jistě si dokážete přeskočit rovnou ke kapitole. Tuto zpětnou vazbu bych rozdělil na tři části a byl bych vděčný, kdybyste se mi ke všem částem nějak vyjádřili, nyní už začneme.

1)      *Je všeobecně daný fakt, že když se člověk na něco soustředí dlouho a věnuje se tomu dlouho, postupně to ztrácí na kvalitě (všichni si rovnou můžeme připomenout originál od Rowlingové, který alespoň pro mě a nejen pro mě, ztrácel na kvalitě a epilog byl tím nejhorším, co celá série přinesla) a proto se chci zeptat, jak je to s mým dílem? Udržuje si pořád hladinu napětí, akce a toho, co od toho hledáte/čekáte nebo bych to měl spíše uspíšit a ukončit to co nejdříve, abych se nedostal do míst, jako se dostala již výše zmíněná autorka.

2)      *Druhá část se bude převážně týkat kapitol 70 a výš, a aniž bych nějak zaspoileroval, mám v plánu v těchto kapitolách se zaměřit na vedlejší postavy a na jejich příběhy, nejen proto, že jim to nějak dlužím, nejen proto, že si to zaslouží a nejen proto, že je to něco, co málokdo z FF zkoušel ale také proto, že je to velká výzva psát to z pohledu velkého počtu vedlejších postav a psát to tak, abyste si mohli říct „ten tu postavu vystihl“. Otázka je taková, zdá se vám to jako dobrý nápad (bude to tam sice i kdyby nikdo nesouhlasil, ale odezva je dobrá) a jakou postavu byste chtěli hlavně vidět a také, co byste si přáli vidět, něco z její historie, jaké důvody měla k přidání, jejich rozbroje s někým. Neříkám, že vám všem vyhovím, ale je to velká možnost, že byste si mohli i říct, co byste chtěli vidět (a nebojte souboj z pohledu Gellerta proti Voldemortovi jistě nevynechám)

3)      *Poslední, ale ne méně důležitá otázka je možná z nich ta největší, na kterou chci znát pravdivou a tvrdou odpověď. Stojí začátek mé povídky opravdu za nic? Sám kroutím hlavou nad tím, že ten začátek stojí za nic (a i proto jsem ztratil tak kolem 80% procent čtenářů – chápu, že někteří třeba čekali slash a podobné věci – ale furt si stojím za tím, že je to i kvůli nic neříkajícímu začátku.) Takže bych rád viděl váš názor na to, a když by byl opravdu kritický a dal mi nějaké nápovědy, jak to napravit, udělal bych to.

To je asi tak všechno, co mám na srdci a i kdybyste nechtěli hodnotit moji kapitolu, poprosím vás, abyste se k těmto třem bodům nebo alespoň k bodům 1 a 3 vyjádřili. Děkuji za váš čas a přeju vám příjemné čtení.

Amren

Uběhlo něco přes týden a všechno se dostalo zase do starých kolejí, ano samozřejmě na každém bylo vidět to, že trpí nějakou ztrátou, ale bylo mnoho práce, takže zbylo málo času na to vnímat ten smutek. Jedno se muselo Gellertovi přiznat, jeho způsob tréninků, které znamenal nemít žádný volný čas, zahnal tu sebelítost, smutnění a tak. Nezmizelo to úplně, ale aspoň už to při společném jezení nevypadalo, jak na hřbitově.

Ale za ten jeden obyčejný týden, kdy byli všichni skoro dvacet čtyři hodin denně spolu, tak se nějak semkli mnohem více, než za měsíce předtím. V trénincích si navzájem pomáhali, souboje v skupinách byli na běžném pořádku a každý uměl něco, co ten druhý neuměl a tak se vzájemně učili.

Byl za to opravdu rád, potřebovali tohle jak sůl, protože každý něco ztratil a musel si najít něco jiného a přátelství bylo možná základ těchto nových nálezů.

„Šach,“ uslyšel od Percyho, a když se podíval na šachovnici, opravdu viděl, že má nejspíš po královi.

„Jste hrozní,“ postěžoval si a obětoval figurku, aby se vyhnul prohře, „to je nějaké pravidlo, že když máte rezavou hlavu, jste dobrý v šachách?“

„Copak, Harry, kdopak tě všechno porazil,“ zeptal se pobaveně Percy.

„Lepší otázka by byla, kdo mě ještě neporazil,“ zašklebil se a sebral Percymu figurku, i když věděl, že mu ji hned sebere, ale na konci si chtěl aspoň říct, že něco sebral, stejně už to měl prohrané, „ještě že Charlieho jsem nepotkával tak často, aby mě stihl také porazit.“

„Mám to brát tak, že tě porazila i Ginny?“ zasmál se Percy.

„Náhodou, ona to umí dobře,“ dal se na odpor, „nebo to možná umím jen já špatně,“ pokrčil rameny, „asi záleží na úhlu pohledu,“ řekl a snažil se o nějaký poslední cuknutí před smrtí, v tomto případě před prohrou.

„To druhé spíše,“ bavil se Percy, „ale jedno ti nejde nepřiznat, furt hraješ dál, i když to je tak sto k nule.“

„Už?“ uslyšel další hlas z křesla, „to mi připomíná náš výsledek v šermu,“ pověděl vesele Jack.

„Jasně všichni do mě, Gellerte nechceš se také přidat? Taky říct jaký výsledek mám v soubojích s tebou?“ vyjel rozmrzele, co jen ostatní pobavilo.

„Nerad tipuji, ale myslím, že je to tak šedesát tři pro mě a bod pro tebe,“ odtušil Gellert, aniž by zvedl oči z knihy. To samozřejmě způsobilo další výbuch smíchu na jeho účet.

„Vidíš, už si aspoň jednou vyhrál, to je pokrok,“ pověděl velice pobaveně Jack.

„Šachma-,“ chtěl říct Percy, ale byl přerušen přemístěním a tak to nedořekl, všichni se otočili a viděli uhnaného Munduguse.

„Mám špatné zprávy,“ dostal ze sebe okamžitě, „útok na mudlovskou rodinu, která nemá žádné tušení.“

„Kde?“ zajímal se okamžitě Gellert a položil knihu na opěradlo.

„Přemístím vás tam, ale rychle… protože možná už je pozdě,“ řekl tiše Mundugus.

„Zavolejte všechny,“ ozval se a vstal tak rychle, že shodil šachy ze stolu.

„To právě ne, jestli ten útok nebyl, nesmíme přilákat pozornost,“ pověděl Mundugus a Gellert mu zamumláním dal za pravdu.

„Vezměte místo mě někoho jiného, zůstanu tu s Fleur, pro jistotu,“ řekl Percy a on se na něj podíval s vděkem, ale nemuseli dlouho řešit koho, protože se zde objevil Ollivander a rovnou nesl pět plášťů s kápěmi a hodil to po nich, jen to hodně rychle hodili na sebe a chytli se Munduguse.

„Hodně štěstí,“ uslyšeli ještě Percyho a pak zmizeli.

Objevili se vedle nějakého lesa a před nimi stála velká chata, skoro doslova panství, jak to bylo velké, ale nebyli tu od chválení či pozorování majetku, všichni už šli opatrně s hůlkami napřaženými směrem ke dveřím.

„Není tu Znamení zla, to je dobré znamení,“ pověděl s oddychem Mundugus.

„To ano,“ přisvědčil Ollivander, ale stejně zůstali obezřetní a hlavně rychlí, jestli se sem v nejbližších sekundách přemístí smrtijedi, aby se radši mohli bránit připravení než nepřipravení.

Podívali se opatrně oknem, ale nic neviděl, žádný nepořádek, rozbité věci a tak pomocí kouzel vešli dovnitř a opatrně šli domem dál.

„Je tu někdo? Haló, je tu někdo?“ zakřičel nahlas z chodby, ale nic se neozvalo.

„Třeba spí,“ řekl svůj názor Jack.

„Dobrá, rozdělíme se na tři skupiny a každý půjdeme někam jinam, musíme je najít… okamžitě!“ přikázal Gellert, a aniž by se nějak rozdělovali, šel Gellert sám, Ollivander s Mundungusem a on šel s Jackem do obývacího pokoje. Postupovali opatrně a stále se ptali, jestli tu někdo není, ale nic se neozvalo. Pak, když prošli otevřenými dveřmi a on si všimnul hlavy, která čouhala nahoře z křesla, tak si hlasitě oddechl, že je někdo stále naživu, ale jen spí.

„Vy máte ale tvrdé spaní, paní,“ řekl a oddechnutí bylo znát v jeho hlase, sklonil hůlku k zemi a vydal se k tomu křeslu, že tu paní nebo dámu s dlouhými vlasy probudí a varuje ji před nebezpečím. Ale když se dostal před křeslo, věděl, že to tak jednoduché nebude a že na tenhle den nikdy nezapomene. Místo ženy spatřil jen něco, co člověka sotva připomínalo, v křesle seděla kostra s roztrhaným masem a pár kapkami krve, jakoby ji někdo vycucl všechnu krev a nechal tam jen zdechlinu. Byl to neuvěřitelně odporný pohled, na oční důlky bez očí, na vlasy skoro až přilepené k lebce a na maso vlající z každé kosti. Jakoby tu někdo porcoval zvěřinu, proběhlo mu hlavou a pak se rychle otočil a začal zvracet, jeho kolena se mu podlomila a začal zvracet celý obsah svého žaludku, i když tu osobu neměl před svýma očima, stále ji viděl v hlavě, jakoby byla přímo před ním. Celé jeho tělo se klepalo strachy a hnusem a měl co dělat, aby se vůbec držel na těch kolenou.

„Tady! Obývací pokoj!“ zakřičel Jack a chtěl přistoupit blíž k němu.

„Stůj,“ pověděl potichu, ale stejně se Jack zastavil, „pokud nemáš na tohle žaludek, nechoď sem,“ dostal ze sebe a utřel si ústa, pak než přijdou ostatní, rychle hůlkou odstranil vše, co sem přidal, jak se dalo říct. Pak se opatrně zvedl a došel malátně, aniž by se podíval na křeslo k Jackovi, „prosím, neříkej nikomu o mé slabosti,“ poprosil a snažil se zklidnit své tělo, ale nešlo to nijak.

„Co se tu děje?“ zeptal se Ollivander, když si všiml jeho.

„Mrtvola,“ řekl tiše, „v tom křesle a není to pěkný pohled,“ dodal rychle.

„Vydržel jsem mnoho věcí,“ řekl Gellert a minul ho. Věděl, že je to pravda a mozek mu nabídl několik skutečností, co mohl Gellert vidět a byl rád, že už neměl co zvracet.

„V pořádku?“ zeptal se Jack a položil mu ruku na rameno.

„Až použiji myslánku, tak pak možná,“ dostal ze sebe a podíval se na Gellerta, respektive na jeho nic neříkající výraz.

„Chudák žena,“ zkonstatoval Gellert a pomocí pár kouzel ji přikryl nějakým velkým plátnem, které pokrylo i celé křeslo, „řekl bych, že tu máme nějaké pokusy, někdo jako kdyby se snažil opičit po mých pokusech, ale já tedy nešel nikdy do takových extrémů, budeme se muset na to zeptat Snapea.“

„Je to hrozné?“ zeptal se Ollivander, i když viděl to, jak se klepe, takže si to asi mohl představit.

„Žena, kolem padesátky, která skončila vysátá od krve a vnitřností,“ zkonstatoval Gellert a Mundugus, když to slyšel s rychlou omluvou, že potřebuje na vzduch, odešel ke dveřím. Gellert jen zakroutil hlavou a poslal tam Jacka, že není na místě se rozdělovat.

„Harry, chceš jít také na vzduch?“ zeptal se pro jistotu Ollivander, „protože to tu musíme prohledat celé a kdoví co tu bude dál.“

Chtěl si hrát na hrdinu, ale jeho mysl mu ukázala pohled na zohavenou ženu a ta chuť rychle zmizela. „Ne… radši budu venku,“ pověděl a odešel taktéž ven, více takových těl a jeho spánek by mohl snad na vždy skončit.

Když přišel ven, spatřil Jacka sedícího na schodech s hůlkou v ruce a vedle něj o sloup opřeného Munduguse s doutníkem v ústech. Podíval se na to překvapeně, ale nic na to neřekl a s hůlkou připravenou si přisedl k Jackovi.

„Uklidňuje mě to,“ pověděl Mundugus na nevyřčenou otázku a on jen pokýval hlavou, bylo mu tak nějak jedno, co kdo dělá v osobním životě, „a… bylo to hodně zlé?“ zeptal se nezdravě vypadající Mundugus.

„Nejodpornější věc, co jsem kdy v životě viděl,“ potvrdil.

Chvilku bylo po tom prohlášení ticho, ale pak si Mundugus znovu popotáhl, a když vydechl kouř ze svých plic, pokračoval. „Je mi líto, že jsme nepřišli dřív, mé zprávy asi nebyli tak rychlé,“ povzdechl si Mundugus zničeně.

„Furt lepší než o tom nevědět, také mě to mrzí, že jsme našli jen… mrtvoly,“ zatřásl se, „ale příště už to bude lepší, věřím ti.“

„Opravdu?“ optal se Mundugus.

„Dostalo se ke mně, co si udělal tam, jak jsi zachránil Hermionu i Lenku, takovýchto věcí si vážím nejvíc, kdyby si tam nebyl, stalo by se tam něco hrozného a to bych už přes srdce nepřenesl, jsem rád, že jsi tam byl,“ pověděl upřímně.

„Udělal by to každý,“ stál si za svým ten malý zlodějíček. Zvláštní. Už ho ale tak neviděl, pro něj už byl člen týmu, žádný zchátralý lotr.

„Každý? Ale kdeže, málokdo má dneska koule na to postavit se smrtijedům a ještě menší hrstka má koule na to, aby si stoupla před zraněné a ochraňovala je svým tělem.“

„Dobře řečeno,“ zasmál se Jack.

„Dělal jsem to, co se mi zdálo správné, Harry… můžu ti tak vůbec říkat?“ zeptal se zvědavě Mundugus.

„Samozřejmě, pan Potter, bylo stejně otravný,“ přidal se k Jackovu smíchu, „nechápej mě špatně, Mundungusi, ale je mi jedno z jakého důvodu si tam stál, pro mě je důležité to, že si tam byl a na takovéto věci nezapomínám. Vím, že máš rád peníze a já jich nemám málo, za všechno se ti tedy penězi odvděčím.“

„Díky, ale není to-.“

„Dungu,“ oslovil ho Jack, „není nutné hrát si mezi svými na něco, co nejsi, přijmi svou odměnu, jako jsme ji přijali všichni.“

Odpověď na to ale od Munduguse nepřišla, protože se ozvalo zavolání zevnitř a tak všichni vstali a šli dovnitř, podle hlasu se dostali až k jídelně, kde ve dveřích stál Ollivander a vypadal hodně znepokojeně.

„Co jste našli?“ odvážil se zeptat.

„Něco, co nebudeš chtít vidět,“ řekl těžce Ollivander.

„Tak proč jste nás zavolali?“ zeptal se mdle Mundugus a on s Jackem taktéž čekali na odpověď.

„Protože je to v prdeli a máme co dočinění s nějakou zrůdou,“ ozval se zevnitř Gellert, „Mundungusi, radši sem nelez, nechci, aby si tohle místo činu celý poblil.“

„Tak to máme stejný cíl,“ řekl Mundugus a odstoupil stranou, nebýt to v takovéto situaci, možná by se i zasmál.

„Tak už pojď dovnitř, musíš to tak či tak vidět, pak ti to pomůžu dostat z hlavy, ale teď…“ nechal Gellert větu nedokončenou a on tak s pořádným nádechem vstoupil dovnitř a podíval se nejdřív na Gellerta a teprve pak s dalším pořádným nádechem na místo, kam se díval.

„Do prdele,“ dostal ze sebe šokovaně a poodstoupil dva kroky, až narazil do stoličky, jeho zdravé oko nedokázalo ani mrknout, jak bylo paralyzované, jestli si říkal, že dneska už to horší být nemůže, tak se mýlil. Na stěně byl nápis, který se táhnul po celé její velikosti a bylo tam napsáno „Zemřeli kvůli tobě, Harry“ jenže ne normálně, celé to bylo psané krví a některé písmena tvořili lidské končetiny a čárku mezi slovy tvořil dokonce nějaký orgán. Jeho žaludek se mu celý vrtěl a to, že nezačal zvracet, zachránil tak, že si hlavu ponořil pod kohoutek se studenou vodou, to mu trochu pomohlo a pak také to, že už někdo otevřel okno do ledového dne.

„Našli jsme další tři těla, jedno nejspíše mužské a pak dvě dětské,“ pověděl smutně Gellert a hůlkou ho vysušil, „někdo si hrál s nějakým kouzlem, lektvarem nebo jedem, který vysává a rozmnožuje krev, takže nebyl problém… no použít to jako barvivo… a ty končetiny… jedno je jisté, máme mezi nepřáteli dalšího sadistu nebo nějakou partu imbecilů.“

„Zavraždili čtyři lidi… uřezali jim končetiny… vyrvali jim orgány, aby to mohli použít pro napsání vzkazu?“ zeptal se zničeně a zakuckal se, „v tom případě se mi chce blít.“

Cítil ruce na svých ramenou a to mu dodalo trochu síly. „Chtějí nás dostat psychicky, vědí, jak si to budeš brát.“

„Tohle si musí každý takhle brát!“ ohradil se, „tohle je zrůdnost, tohle je… já ani nevím, co to je!“

„Vztek, přesně to, co potřebuješ, lepší než to tu pobrečet,“ řekl přísně Gellert, „bude mi potěšením je stejným způsobem zabít,“ dodal okamžitě.

„To mě taky,“ ozval se, „jdu na vzduch, našli jste ještě něco?“

Ale odpovědi se nedočkal, protože uslyšeli přemístění v oblasti, kde tušil vstup. To okamžitě všechny vyburcovalo k nějaké přípravě, okamžitě s hůlkou zalehl k stěně a jenom hlava s rukou vykukovala a byla připravena k jakémukoliv útoku.

„Je tu někdo? Přišli jsme vás varovat před… zemětřesením, ano zemětřesením, je tu někdo?“ ozval se hlas a on se zmateně podíval na ostatní, ten hlas poznával, ale nevěděl kde.

„Galatea,“ zašeptal mrzutě Gellert a vystoupil z úkrytu a pokynul jim k tomu samému.

„Co děláš!“ zašeptal naštvaně.

„Jsou tu dva lidi, nedovolí si nic a navíc mohli by vědět více, než my,“ odpověděl mu tiše Gellert a nahlas řekl, „jsme tady.“

Hůlky nikdo nesklopil a všichni mířili na Galateu, která se za okamžik objevila v jejich výhledu.

„Nezkoušel bych to, madam,“ pověděl ironicky, když chtěla pozvednout hůlku, „a ani vám bych to nedoporučoval, Rolfe.“

„Takže to vy?“ zeptala se překvapeně a naštvaně Galatea, „to vy jste na ně zaútočili!“

„Jasně a nápis na zdi za mnou hlásající ‚zemřeli kvůli tobě, Harry‘ jsme si napsali pro větší legraci,“ dostal ze sebe Ollivander, bylo vidět, že mu nebylo při chuti, když ho někdo obviňoval z něčeho, co nespáchal.

„Garricku?“ ozvala se ještě více překvapeně Galatea, jestli to byla teda vůbec možné.

„Ano, budeme si v tuto chvíli povídat o krásných školních letech v Bradavicích?“ zeptal se sarkasticky.

„Ne…“ dostala ze sebe a sklonila hůlku, což samé udělal po ní Rolf, „co se tu stalo?“ zeptala se.

„Můžete se podívat sama,“ dodal netrpělivě Ollivander a jako první z nich taktéž sklonil hůlku, jeho gesto po něm všichni opatrně zopakovali, „ale není to nic hezkého.“

„Jak víte o téhle rodině?“ zeptal se netrpělivě, neměl rád, když bylo více otázek, než odpovědí.

„Copak, není ti po chuti, že ta stará bába ví víc než vy?“ odsekla bývalá profesorka a pak se na něj podívala, ale zrak rychle sklonila, když viděla jeho znetvořený obličej.

„Copak, není vám po chuti sledovat, že lidé bojují, když vy se šedesát let schováváte?“ oplatil ji to naštvaně, „prosím, nebudu vám bránit v cestě a doporučuji hodně dýchat, ale pokud možno ústy, nos by to nemusel vydržet,“ pověděl a uhnul z cesty a posadil se židli. Bylo toho na něj mnoho a to doslova. Útok, jeho mrtví přátelé, pohřeb, nenávist ve Fénixově řádu a teď tohle.

„U Merlina,“ pověděla zničeně Galatea a rukou si zakryla ústa.

„Člověk by řekl, že profesorka Obrany proti černé magii bud mít více odolnosti,“ neodpustil si Gellert.

„Tohle je… je…“ nedokázala ani vyslovit.

„Jsi v pořádku, Galateo?“ optal se vyděšeně Rolf.

„Hlavně tam nechoď, kluku,“ pověděl mu Mundugus a dál asi pro jistotu popotahoval doutník.

„Co budeme dělat teď?“ zeptal se, když Galatea se snažila několika kouzly něco zjistit, ale bylo vidět podle jejího chvění, že pokud nemá tu mudlovskou nemoc, o které mu vyprávěli ve škole, tak viděla něco, co ještě v životě neviděla.

„Zmizíme, do hodiny tu budou bystrozoři a naše parta není moc oblíbená a dokonce jsem slyšel něco i o slušné sumě, když tě někdo chytí,“ odpověděl mu trochu kousavě Ollivander, neměl mu to samozřejmě za zlé, tohle bylo něco, co by se stávat nemělo.

„Ano, počkáme až si ‚profesorka‘ odříká svá abraka dabra a společně s těmi pár důkazy, co jsem tu posbíral, zmizíme, pokusíme se zjistit, co tohle způsobuje,“ odpověděl nyní i Gellert.

„A co my?“ zeptal se Rolf a otočil se na svou… ani nevěděl, co ona pro něj byla, kolegyně? Možná…

„Pomůžu vám v hledání,“ řekla a otočila se na ně, „tohle se nesmí stávat, ne pokud proti tomu můžu něco udělat.“

„Dovolte mi být kousavý, ale tohle si musím napsat, v tohle snad ani Aberforth nevěřil, že vylezete z nory,“ dostal ze sebe naštvaně, tohle ho opravdu dopalovalo tohle měnění názorů, snad více, než když ho jeden člověk nenávidí celou dobu až do své případné smrti.

Vypadalo to, že Galatea nechce vnímat ostatní slova a soustředila se pouze na jedno. „Kde vůbec Aberforth je?“

„Mrtvý,“ klidně odvětil Gellert, „stejně jako Albus, ale to jste určitě slyšela, takové novinky kolují i v norách, oba zemřeli za to, abychom vyhráli, to je dělá někým, a i když neuznávám autority, ukazuje to o nic něco lepšího, než o vás.“

Bylo vidět, že Gellert k téhle ženě cítí neskutečné pohrdání a nijak se mu ani nedivil, v jednu chvíli ho chtěla skoro zabít a proklít ho až do sedmého kolena a teď se tu baví, jako kdyby byla jejich spojenec celou dobu.

„S těmi bystrozory jsem to myslel vážně, jestli tu zůstaneme…“ neodpustil si Ollivander.

„Můžeme to vyřešit i lépe ne?“ ozval se Rolf, „přemístěte se k nám, můžeme si promluvit a probrat to všechno, máme společné cíle nebo ne?“

„Dobrá pointa,“ řekl Ollivander a podíval se na něj. Byl potěšen, že ho pořád berou jako velitele a že on má rozhodovat.

Jen si povzdechl a pak vstal. „Dobrá, bude na místě něco probrat, ale půjdeme tam okamžitě, ne že bych vám nevěřil… ale já vám vlastně nevěřím, takže nebudu čekat, abych se přemístil před bystrozory, který na mě koukají jak na pirátský poklad.“

„Polohu znáte,“ pokýval hlavou Rolf, a když ticho překročilo únosné hranice, přemístil se jako první, za chvíli ho následovala i Galatea.

„Buď se tam přemístíme teď, nebo nikdy.“

„Pokud chceme vědět více…“

„Dobrá, i když tu ježibabu už jsem nechtěl nikdy vidět, ale co, pořád mám její první hůlku,“ usmál se Gellert a vytáhl si nekonečný váček, ve kterém nejspíš ležela.

„Tak se mě chytněte,“ pověděl, a když se tak stalo – kromě Gellerta samozřejmě – tak je všechny přemístil.

**

Objevili se na místě, na kterém se už zjevili tenkrát, opravdu tam na ně oba čekali. Nevěděl jak ostatní, ale těmto lidem nic nevěřil a tak stále měl hůlku připravenou k co nejrychlejšímu vytažení a možné obraně.

Nic se ale prvních pár sekund nedělo a tak se pomalu ale jistě adrenalin z těla vytrácel a s ním i ta paranoia, že na něj někdo zaútočí. Dívali se chvíli na sebe, jakoby se v životě neviděli a ticho přerušil až Rolf.

„Nejspíše půjdeme asi dovnitř.“

„Byl by to vhodné,“ pověděl Ollivander co nejrychleji asi aby se vyhnul nějaké sarkastické odpovědi od Gellerta.

„Tak tedy za mnou,“ odkýval to Rolf hlavou a bez nějakého otálení zamířil ke dveřím, to Galatea neudělala, měřila si je nejistým pohledem plným nedůvěry a on jí ten pohled vracel velmi rád, byl rád, že stála tak blízko, jinak by neviděl, ani jak vypadá, natož jakým pohledem na něj zírá. Jejich postup byl dosti obezřetný a asi se jim nikdo nemohl divit, protože to, co viděli či neviděli před chvílí, bylo dost na všechny žaludky.

Trvalo snad několik minut než se vším tím okoukávání a otáčením se za každým zvukem, si sedli v té samé místnosti, kde si hrál na velkého fotografa, a pozorovali sami sebe. Byli ve výhodě počtu a oni zase ve výhodě prostředí, to bylo první, co mu přišlo na mysl, když si takhle sedli, to že jsou tu skoro na přátelské návštěvě, mu nijak ani nedocházelo.

„Takže jak jste se dozvěděli o té rodině?“ zeptal se Gellert nepohodlně.

Galatea se podívala na Rolfa a ten skoro neznatelně kývnul a tak si povzdechla a začala. „Když jsem se ukrývala poslední dobou, využívala jsem některé domy jako střechu nad hlavou a všechny jsem si označila několika bariérami, aby v případě nutnosti jsem byla varována. Tyto bariéry jsem tam nechávala i poté, co jsem odešla, ale že do jednoho domu přijde tolik kouzelníků, jsem opravdu nečekala a tak jsme tam přišli… no a zbytek víte.“

„Takže prostě neskutečná náhoda? Chcete mi tvrdit, že zabili několik lidí v domě, ve kterém jste dříve bydlela kvůli naprosté náhodě?!“ zvýšil hlas a prohrábl si vlasy vztekem.

„Nekřičte na mě tady, jste tu stále host!“ vyjela na něj Galatea a už to vypadalo, že na sebe vytáhnou hůlky nebo po sobě skočí po mudlovsku.

„Tak mi sakra vysvětlete, proč ty lidi museli umřít!“ nenechal se jen tak odbýt.

„Nevím!“ odpověděla skoro až zničeně, „nevím, proč si vybrali je pro tu hrůzu.“

„Měla jste být opatrnější, byla jste učitelka, to neznáte základy zákonů, které nám nakazují se skrývat před mudly? To neumíte kouzla na ukrytí všech stop, které by mohli někoho navést k něčemu cizímu?“ přidal se Gellert.

„Všechno jsem udělala.“

„A co když to byla opravdu náhoda?“ přidal se Rolf k obraně své spolubydlící.

„Pak by to byla vcelku hloupá náhoda,“ neodpustil si Gellert.

„Ale berte to z toho úhlu, vraždění mudlů je už bohužel celkem obvyklá záležitost, co když prostě to byli jen další oběti?“

„A zrovna jako jediní by to odnesli takovouto smrtí? Všichni víme, že to nebyla jen ledajaká vražda, tohle byla brutální poprava, nějaká možná i msta nebo prostě jen banda sadistů si hrála s hračkami, kterými jim do rukou nepatří, to nevíme, ale proč by začínali na mudlech někde v samotě?“ zapřemýšlel Ollivander a všem zasadil to hlavy pěkného brouka, „jestliže se tohle bude opakovat znova a znova, či zjistí jak to vyrábět ve velkém, tak za chvíli ty zákony nebudou muset ani platit, protože se nebude před kým ukrývat, když všichni budou naporcováni.“

„Chtělo by to zjistit, jestli to byla první vražda,“ řekl Gellert a podíval se na Munduguse pohledem, který říkal jediné ‚teď hned‘.

„Zjistím, co se dá,“ potvrdil Mundugus a po krátkém vzájemném pohledu s ním, kdy lehce kývnul, se Mundugus přemístil pryč.

„A jestli nebyla? Nebo byla? Co se tím změní,“ znovu promluvila Galatea.

„Jestliže to nebylo poprvé, budeme mít víc důkazů,“ řekl stručně.

„A jestli ano, máme méně obětí,“ doplnil to za něj Rolf, „jenže co teď s tím uděláme?“ položil otázku, na kterou se odpověď vznášela někde ve vzduchu a nikomu se nechtěla tak říkajíc popadnout.

„Uděláme?“ zeptal se, ale tu otázku možná i záměrně položil tak, že to vypadalo, že se ptá i sám sebe. Byla to bohužel pravda, sám nevěděl, co chtěl a co ne, důvěra, to slovo postupně v jeho hlavě mizelo a nahrazovala jej nedůvěra, zradili jej před rokem skoro všichni, pak ta scéna s Ronem, teď Brian. Kdy přijde někdo další?  Tahle otázka ho děsila a tak nechtěl a snad ani nemohl dělat takováto rozhodnutí bez nějakého pořádného přemýšlení, ale… tohle jedno slovo mu prolétlo hlavou jako nějak ostrý šíp a on si uvědomil, jak málo má ještě času, do té doby, co oslepne, do té doby než zemře a usmyslel se rychle, čím více jich bude, tím pak mají větší šanci, „to asi záleží na tom, co chceme, před nějakou dobou jsem tu byl s nabídkou, která mi byla vrácena bojem a já nerad nabízím stejné nabídky dvakrát po sobě.“

„Takže jsme si poklábosili a teď půjdeme zase každou svou cestou?“ zeptal se možná až trochu sarkasticky Rolf, bylo vidět, že i když je celkem mladý, ví co a jak.

„Nic podobného jsem neřekl, řekl jsem pouze to, že pokud chcete pomoci, musíte podstoupit mnoho obětí plus samozřejmě to, že vám vůbec nedůvěřuji,“ řekl s tím dodatkem na konci, který si sice mohl odpustit, ale zde chtěl jednat na rovinu.

„Je to správné?“ pověděl Gellert a pro výsměch Galatee si hrál s její hůlkou a různě si jí prohazoval mezi prsty.

„Aberforth jí důvěřoval,“ řekl Jack.

„Aberforth je mrtvý,“ neodpustil si Gellert.

„Neříkej,“ odfrkl si Jack a dál se do debaty radši nezapojoval.

„Skrývala jsem se příliš dlouho a sami dva toho už moc nevybojujeme a horší to už snad nebude, co chcete, abych udělala?“ povzdychla si Galatea.

„Neporušitelný slib, jediná skoro jistota na tomhle hloupém světě,“ pověděl nekompromisně a vzpomněl si na to, jak s jeho slibem vyjel Gellert, ale taková už prostě asi válka bývala.

„Smlouva s ďáblem, jak tomu říkal můj dědeček, nikdy to kouzlo neuznával a možná proto byl tak dobrým ředitelem,“ řekl Rolf a on se jen zoufale zasmál, čímž přerušil jeho možná další slova.

„Tak si tady slíbíme věrnost?“ pokračoval ve smíchu, „možná jsi starší, možná tvůj děda byl slavný ředitel v Bradavicích a možná jsi i čistokrevný, ale až budeš jeden den mnou, tak si popovídáme o věrnosti a smlouvách s ďáblem,“ dodal temně, „buď budeš pod neporušitelným slibem, nebo naše setkávání končí na dopisech.“

„Je to v pořádku Rolfe, respektujme jeho přání, válka si vždy vyžádala mnoho obětí, ať už na životech nebo na rozhodnutích,“ řekla Galatea, jakoby se vrátila zpět do dob, kdy byla učitelkou.

„Tyhle kecy tu nebudu poslouchat, vracím se domů,“ vyprskl Gellert a bylo vidět, že jeho sebeovládání je na spadnutí, nikdo z těch, kdo ho znal, se mu nemohl divit, přece jenom když o obětích mluví osoba, která se schovávala několik desítek let, je to jako když o chudobě se baví bohatý člověk. Pak když se přemístil, rozhodl se on konečně jednat, čas je veličina, která neustále utíká.

„Ollivandere, budeš svědkem?“ řekl, aby se nezdržovalo, „je toho ještě mnoho, co musíme udělat,“ dodal a natáhl svou holou paži a párkrát zamrkal, aby lépe viděl. Věděl, že tenhle den bude ještě sakra dlouhý.

Formát pro tisk