Kapitola první - Nedobrovolná cesta

Harry Potter and Pactum Purgamen

Povídka vznikla za pomoci dvou autorů a taktéž mých přátel, kteří marnili svůj čas se mnou, a tímto jim za to děkuji. Taktéž jim děkuji za korekci a důležité rady, které mi a celému tomuto dílu velmi pomohli.

„Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána Zla, se blíží. Pán Zla ho poznamená jako sobě rovného. On však bude mít moc, jakou Pán Zla nezná, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává živ,“ odrecitoval hlas ženy v křišťálové kouli, kterou držel volně v ruce, možná že ještě něco ten hlas uvnitř koule chtěl říct, ale to už se asi nedozví, protože byl přerušen příchodem zahalené osoby v černém plášti.

Sotva, co se osoba s maskou odhalila a on mohl tak zjistit její totožnost, poznal ihned Malfoye seniora. Osobu, kterou nenáviděl už od dob druhého ročníku, který prakticky začal vhozením deníku do Ginnina košíku. Hrůzostrašný ročník, při kterém mohlo zemřít mnoho studentů, včetně jeho nejbližších přátel. Pamatoval si, jak Malfoye převezl, když druhý ročník končil, a jak osvobodil Dobbyho, ale taktéž si až moc dobře pamatuje na jeho panovačnost, kterou v něm ihned znovu poznal, když hned v první své větě nadřazeně přikázal, aby mu dal tu křišťálovou kouli. To ale nemohl dopustit, a když zjistil, že je ta koule pro něj důležitá, začal se okamžité bránit tím, že jí rozbije.

To se ovšem obrovskou halou roznesl hlasitý šílencův smích v podání Belatrix Lestrangeové, jak ji ihned pojmenoval Nevill a také na ní chtěl zaútočit, v čem mu na štěstí v poslední chvíli stihl zabránit.

Malfoy starší zase začal vyprávět o tom, jak jediné, co potřebuje, je ta věštba, a že se nemusí nikomu nic stát, když mu ji vydá, a tak ho napadla otázka, proč si vlastně proto nepřišel ten hadí ksicht sám, ale nahlas radši použil slovo Voldemort, nechtěl ohrožovat své přátele tím, že by tu předčasně rozpoutal bitvu, která by nemusela dopadnout dobře. Ale Belatrix se stejně po tomto oslovení rozčílila, ale byla Luciusem umlčena.

Při tom, co stále Dracův příšerný papínek vyprávěl, jak je ta věštba důležitá, jak mu ji má odevzdat, a pak se dozví spojitost mezi ním a Voldemortem, se kolem nich ze všech mezer mezi plnými regály začali shlukovat další zakuklení smrtijedi. Viděl své přátele, jak tvoří kruhovou obranou formaci s napřímenými hůlkami, kterou pečlivě nacvičovali v Brumbálově armádě.

Byli naštěstí připraveni i na podobné situace, proto hned poté, co odmítnul vydání věštby, zařval: „teď,“ a potom se ozvalo od něho i ostatních okamžité vykřiknutí: „mdloby na tebe.“ Někteří smrtijedi byli zasaženi, ale někteří včetně Malfoye a Belatrix kouzlu uprchli nebo jí vyblokovali. Nevšímajíc si smrtijedů se ihned vydali společně na úprk. Běželi jedním směrem do té doby, než se před ně přemístil Malfoy. To je donutilo se rozdělit. Běžel sám, neviděl za sebou nikoho pár nesmírně dlouhých sekund. Zase se setkal s Hermionou a Ronem, až když se několik cest mezi regály opět spojilo, jenže ovšem hned potom co se potkali, se na každé straně objevil jeden zakuklenec, a tak zase běžel sám, za chvíli se vedle něj objevil další smrtijed, kterého odstřelil jednoduchým, „mdloby na tebe“ a utíkal dál, až narazil do přátel v místě, kde se všichni setkali. Objevil se další, ale ten byl hned odražen kouzlem od Ginny, a tak zavelel k ústupu ke dveřím, které byly pár metrů od nich. Jen co jimi proskočili, se dveře zavřely a oni se objevili v místnosti s nějakým divným kamenným obloukem.

Lákaly ho hlasy zevnitř oblouku, slyšel jich spousty, ale poté co se zeptal, jestli je někdo taky slyší, se souhlasně ozvala jen Lenka. Hermiona v zoufalství křičela, ať ihned odejdou, a když už ji chtěl poslechnout a hledat východ, tak se znovu přiblížili smrtijedi.

Začala přes jejich skupinku lítat černočerná tma, snažil se zalehnout tu věštbu, a tak zavřel oči a čekal, co se stane, ale poté co je otevřel, čekal jej šok. Těžkopádně vstal, a když se pořádně rozhlédl po kulaté místnosti, všiml si, že každého z jeho přátel drží někdo ze smrtijedů.

Nevšiml si, ale nikde Malfoye, který se za okamžik přemístil před něj, jako kdyby ho svým hledáním přivolal a začal se mu vysmívat, jak je slabý. Věděl, že má pravdu, a když si myslel, že je dokáže porazit, tak to byla jen utopická myšlenka. Nepokoušel se ho ani v jeho vítězném monologu přerušit, a pak když mu začal vyhrožovat tím, že je všechny zabije, když mu tu věštbu nedá, tak na okamžik zaváhal, ale přece jenom mu ji dal.

Malfoy si malinkou chvíli užíval vítězství, ale tu chvíli mu přerušila pěstí od jeho kmotra, který se tam z ničeho nic objevil. Věštba mu vypadla z rukou, a i když se jí Malfoy pokoušel chytit, tak se stejně rozbila o kamennou podlahu.

Poté se začalo přemisťovat do sálu spousty lidí. Poznal Tonksovou, Lupina, Moodyho, ale když si chtěl všimnout, kdo byl ten poslední, tak ho kmotr odtáhl za jeden kámen a tam ho začal bránit proti kouzlům, které vysílal jeden kolem běžící smrtijed. Sotva co byl smrtijed odražen, si vyslechl od kmotra prosbu, aby vzal své přátele a zmizel. Snažil se ho přesvědčit, že tu musí zůstat, ale i tohle bylo přerušeno tím, že se před nimi objevil Malfoy a jeden ze smrtijedů. Rozběhla se mezi nimi bitva. Bylo to dva proti dvěma. Věděl, že je slabší, ale naštěstí Sirius dokázal chránit jak sebe, tak i jeho, a tak i on, mohl vysílat nějaká kouzla, co se učil v Brumbálově armádě, a asi třetím kouzlem dostal jednoho z nich a ihned po něm dostal Malfoye, Sirius.

Jenže kousek od nich se objevila Belatrix a vyslala smrtící kletbu, která neminula svůj cíl a narazila do Siriuse. Mohl jenom pozorovat, jak jeho kmotr padá do neznámého oblouku, a když se chtěl za ním rozběhnout, tak ho chytly ruce Remuse. Snažil se vzepřít, křičel, ale stejně nedokázal přehlučit hlasitý smích utíkající Belatrix. To ovšem Remus povolil a on tak se mohl rozběhnout za tou sviní, co mu právě zabila kmotra. Nemyslel na nic jiného než jak se ji pomstít a ihned jak ji uviděl, vyslal na ní Crucio. Kletba ovšem nezabrala tak, jak měla, jen jí srazila na zem. Viděl její vystrašený výraz, strašně si ji přál zabít, ale když na ní mířil, nedokázal vyslovit ani slovo, ani ty dvě, co způsobují smrt.

Stále na ní mířil, ale pak uslyšel slova od toho, od koho je slyšet nechtěl. Byl to ten hadí grázl, šeptal, jak ji má zabít, jak si to zaslouží, ale stejně to nedokázal, ale pak hlas přestal šeptat a objevil se i jeho majitel, a když se otočil s úmyslem zaklít aspoň jeho, jak mu věštba naznačovala, tak byl jednoduchým mávnutím ruky o hůlku připraven.

Slyšel ten nenáviděný hlas ještě říct: „jsi tak slabý“ a pak přišla další postava, která tu taky neměla co dělat, ne že by v tuto chvíli neviděl spojence rád, ale nemusel přijít pan úžasný ředitel, co všechno ví nejlíp. Nikdy mu neodpustí, že když ho v průběhu roku potřeboval, tak se otočil zády a skoro i vlastně díky němu, tady dneska zemřel Sirius. Neměl ho nechat tomu umaštěnému upírovi Srabusovi a sám se měl ujmout jeho učení Nitroobrany, ale ne pan ředitel se přece nemůže otravovat s někým tak nepodstatným jako je on.

Díky tomu, že se zapřemýšlel ani nevěděl, jak se ocitl na zemi. Z myšlenek ho probudil až náraz o podlahu a zvuk plamenů, kterými zmizela Lestrangová. Viděl dvě kletby, které letí proti sobě, a tak se rychle doplazil ke zdi, za kterou se marně snažil krýt tím, že se k ní, co nejvíc přimáčkl s nohama pokrčenýma a rukama podél těla.

S úžasem a vyděšením sledoval kouzla Voldemorta a nedokázal si představit, jak by se on mohl zrovna jemu postavit jako rovnocenný soupeř. Slíbil si, že jestli tohle přežije, bude se toho muset sakra hodně naučit, aby vůbec mohl přemýšlet nad rovnocennou bitvou.

Pak ovšem nastala tlaková vlna od setkání dvou kouzel, která zmařila jeho plány se zvednout a poté, co použil Voldemort ještě jedno kouzlo, které bylo naštěstí ředitelem odvráceno, tak zmizel. Cítil v jizvě, že tu ještě někde je, že nezmizel úplně pryč, ale jenom vyčkává. Ředitel Brumbál to ovšem nevnímal, koukal zaraženě na místo, kde ještě před chvíli Raddle stál a vůbec nechápal, nad čím přemýšlí.

Stále zaraženě všímal klid Brumbála, ale ne na dlouho, protože ucítil bolest v jizvě a následně i v celém těle, bolest která naznačovala jediné, Voldemort ho ovládl. Nevěděl, co dělal navenek, jediné co viděl, bylo promítání snů o smrti jeho mámy, Cedrika, Siriuse. Viděl mozkomora a znovu opět smrt všech, pak se obraz změnil na okamžiky, kdy byl ve čtvrtém ročníku sám, kdy ho všichni odsuzovali a smáli se mu, přičemž ještě nosili odznak, které ho urážel. Další vidina se týkala toho, že v zrcadle viděl sám sebe jako dalšího Pána zla, což byla možná nejhorší vidina ze všech.

Nevnímal slova Brumbála, protože jenom pohled na něj umocňoval vztek, nechápal proč, ten vztek nepocházel od něj, sice na něj byl malinko naštvaný, ale nechtěl ho zabít, jak mu našeptával hlas. Ale čím víc ředitel mluvil, tím pomáhal akorát tomu, že pomalu ztrácel své vlastní tělo.

Pak ovšem spatřil přibíhající přátele, Rona, Hermionu a pohled na ní mu na mysli vytvořit obrazy. Setkání s ní ve druhém ročníku, když byla vyléčena, když se s ní bavil ve třetím ročníku v Prasinkách, když se společně s ní a Ronem smáli na začátku čtvrtého ročníku a nakonec obraz, kdy viděl své rodiče v zrcadle, které ukazuje přání.

Tahle chvíle mu stačila na to, aby mu pomohla v boji o nadvládu nad svým tělem, snažil se ho vyprovokovat i slovy a nakonec se mu to i podařilo. Zlé sny zmizely a s nimi i Voldemort.

Pak nastal okamžik, ve kterém jakoby zmrznul čas, jenom sledoval, jak si s vítězným úšklebkem před něj postavuje Voldemort a vítězně říká: „Jsi hlupák, Harry Pottere, a proto přijdeš o všechno, ale ne v tuto chvíli.“

Pak už viděl jen, jak se přemístil a ihned vzápětí, jak z krbů vylézají nějací lidé. Otočil se nevnímaje před ním klečícího Brumbála s hůlkou v ruce a zjišťoval, kdo vlastně přišel. Poznal ministra kouzel, za ním Percyho a vedle něj neznámého, podle oblečení asi ministerského bystrozora.

Bystrozor, který spatřil Brumbála skoro mířícího na chlapce, který přežil, jak ho všichni nazývali, si dal spojitosti blbě dohromady a zařval: „Brumbále odstupte od toho chlapce,“ a když nic ředitel nedělal, zařval: „hned.“ To ovšem také nepomohlo, tak už místo upomínek zakřičel kouzlo, které mělo odstřelit řediteli hůlku, ale ten byl v pohotovosti a jednoduchým štítem odrazil kouzlo a udělal pár kroků směrem od Harryho blíže k jeho přátelům.

„Budete mi muset vysvětlit, co děláte na místě se zakázaným přístupem, které je úplně zničené, se skupinou nezletilých studentů a s namířenou hůlkou na zraněného pana Pottera,“ začal vyjmenovat přestupky samotný ministr Popletal a poté, co bystrozoři zaujali obranný postoj, byl ředitel nucen ustoupit až ke studentům. Popletal pokračoval: „Za všechny tyto přestupky budete obžalován, prosím odevzdejte hůlku a pojďte s námi.“

To se ovšem stalo více věcí najednou, za jeho přáteli se objevili členové fénixova řádu a k němu s obraným výrazem doběhl Percy, který si stoupl před něj a svým tělem ho začal bránit. Chtěl něco říct, že to všechno způsobil Voldemort, ale nedokázal vyslovit ani slovo. Možná to bylo tím, jak jej ovládal Voldemort, možná jenom tím, jak mu tahle situace připadala absurdní, ale nedokázal říct vůbec nic.

„Popletale, pořád stejně hloupý, přece si nemyslíš, že se ti vzdám,“ řekl Brumbál a dal povel členům řádu. Všichni se společně přemístili. Chtěl zakřičet, ať na něj počkají, ale stále nevyslovil ani hlásku, a tak mohl jedině pozorovat obviňující výraz Hermiony a výraz Rona, který skoro říkal, zradil si nás. Pak zmizeli a on zůstal sám ležet v místnosti plné bystrozorů na ministerstvu a jediné co mohl, je bát se Azkabanu.

Nesnažil si ani zakrývat obličej před fotoaparáty a věděl, že zítra bude na přední straně Denního Věštce. Bylo mu to jedno, cítil se zrazen, ponechán slavným nositelem Merlinova řádu, ochráncem bezbranných, samotným Brumbálem, napospas nejistým chvílím, které ho čekají.

Všiml si, jak si všichni zastrkávají hůlky. „Aspoň že tak,“ řekl si v duchu. Byl rád, že ho na místě nezaklejí, pak se ovšem stalo něco, co nečekal. Před něj si kleknul Percy a natáhl ruku, které se rád chytil. Přece jenom nechtěl sedět na zemi a sotva, co se nějak držel na nohách, mu Percy položil ruce na ramena a se starostlivým hlasem se zeptal: „Jsi v pořádku Harry?“

Byl tak vykolejený, že jenom souhlasně pokýval hlavou, než mu zrak oslepil blesk z fotoaparátu. To málem způsobilo, že zase spadl na zem, ale jeho ruku si přehodil přes rameno Percy, a tak mu dodával potřebnou rovnováhu.

Ani si nevšiml, že skoro všichni bystrozoři zmizeli a s ním tam zůstal jenom Percy a ministr.

A právě ministr přišel k němu a pověděl: „neboj se Harry, jenom nám povíš pár skutečností a zaručuji ti, že tě vrátím k tvým příbuzným, těch pár dní to bez školy zvládneš a věci ti někdo ihned přinese, souhlasíš?“

Pokýval hlavou, nechtěl si tu udělat zle, aby nezměnili svůj názor a ministrovi tím vytvořil úsměv na tváři, který se ještě prohloubil zvoláním jednoho z bystrozorů, že našli jednoho omráčeného smrtijeda.

Zůstal stát opřený o Percyho a sledoval jak dva bystrozoři táhnou smrtijeda. Tedy přesněji Malfoye staršího, který když zůstal sledován jenom Harrym, otevřel oči a jeho výraz připomínal šílence, co má něco v plánu a to se mu vůbec nelíbilo. Než ale stačil něco říct, zmizeli v krbu, pohlcený zeleným plamenem od letaxu.

„Tak Harry, vím, že tě tahle chvíle psychicky oslabila, a tak bude lepší, když si odpočineš,“ pověděl mu ministr, a pak se otočil na Percyho a podal mu rozkaz: „odveď ho do jednoho z pokojů pro významné osoby a pro jistotu mu tam nech hlídku, kdyby ho chtěl někdo znovu napadnout.“

Percy zakýval hlavou, že rozumí a pomalu se s ním šoural až k jednomu z krbů. Poté co vyslovil jméno nějaké místnosti, se společně objevili v dlouhé chodbě se spoustou pokojů, otevřel nejbližší, a tam ho ze sebe jemně shodil do ohromné postele.

„Tady budeš v bezpečí Harry, vyspi se, a až budeš připraven na výpověď, dej vědět bystrozorovi za dveřmi.“

Zakýval zase jenom hlavou a sám sobě v duchu nadával, jaký je pitomec, že nedokáže ani promluvit a přitom, co si nadával, si ani nevšiml, že Percy zmizel a on zůstal v místnosti sám. Nijak mu to ale nevadilo, stejně se cítil, jak kdyby ho pošlapalo stádo testrálů, a tak si jenom sundal boty a sotva co se jeho hlava dotkla hlava polštáře, tak usnul.

Poté co se vzbudil, tak ještě než otevřel oči, si v duchu říkal: „probudíš se v nebelvírském pokoji a nic z toho zvláštního včerejšku se nestalo,“ ale poté, co ty oči opravdu otevřel, zjistil, že se vše skutečně stalo, přátelé se na něj naštvali. Brumbál ho nechal napospas ministerstvu a sám byl obžalován. Sirius zemřel, „Sirius zemřel,“ řekl si potichu a neubránil se slzám, které začali zmáčet jeho špinavé oblečení. Vzpomínal na společné okamžiky a stále více brečel. Nesnažil se tomu zabránit, nebral slzy jako ukázku slabosti, potřeboval to ze sebe dostat, potřeboval vybrečet všechno, co se včera stalo a hlavně smrt svého milovaného kmotra, ale mohl nadávat jenom sobě samotnému. Nikdo jiný za jeho smrt nemohl, kdyby nebyl takový blázen a nehrnul se Voldemortovi přímo do pasti, nic by se nestalo a on mohl v klidu žít. Nedokázal si představit, co si bez Siriuse počne. Nevadilo mu ani to, že bude muset k Dursleyům, spíš mu vadilo, co se bude dít potom.

Pořád viděl vzpomínky na svého kmotra, jak se spolu smějí, ale on se teď nemohl smát, on mohl jedině brečet. Brečet nad tím, že vše špatné se děje jenom jemu, nikdo jiný nezemřel kromě jeho kmotra. Co je tohle za spravedlnost, proč musí umírat pro něj důležití lidé, copak nestačí, že nemá rodiče, to mu musí umřít všichni, co ho mají rádi. Byla to nespravedlnost, se kterou bohužel nemohl nic dělat. Z dalších vzpomínek ho ale vyrušilo zaklepání, rychle špinavým zničeným rukávem otřel slzy a vyzval neznámého za dveřmi dál.

Z neznámého se vyklubal nějaký bystrozor, kterého včera potkal dole u oblouku, ten naznačil rukou, ať jde za ním a tak s jemným povzdechem: „ať to mám všechno už za sebou,“ ho následoval z tohoto provizorního, pěkně vybaveného pokoje.

Vydali se cestou k výtahu. Nevnímal ohromný počet všude přítomných lidí a snažil se držet svého doprovodu, aby se náhodou v tlačenici neztratil. Stále mohl pozorovat létající oběžníky, a když nastoupili do výtahu, jen tak se tam vešli, míjeli zastávky a vystoupili v prvním patře, které patřilo pouze ministru kouzel. Zastavili před polozavřenými dveřmi, kde se bavili dva lidé a jeden z nich byl podle hlasu Popletal.

Snažil se nenápadně poslouchat a jeho doprovodu, to nijak nevadilo, protože stál na místě bez nějakých emocí.

„Vyslechli jsme Malfoye, pane ministře.“

„Copak zajímavého pověděl?“ zeptal se ministr.

„Že se u oblouku také objevil ten uprchlý zločinec Sirius Black, a že byl ve službách Brumbála společně s těmi dalšími, co tam byly.“

„V tom případě jak to, že jsme ho tam neviděli,“ rozčiloval se ministr.

„Byl shozen do oblouku v sebeobraně.“

„Kdo to byl?“ Zajímal se ministr.

„Malfoy tvrdí, že to byl ten chlapec,“ pošeptal a Harry musel opravdu dobře poslouchat, aby tohle slyšel a ihned poté zpanikařil, jak by mohl zabít svého kmotra. To přece není pravda, to musí ministrovi říct, a když už chtěl otevřít dveře a vběhnout tam, tak ministr znovu promluvil: „a je ochoten to dosvědčit pod veritasérem s tím, že je to sice málo pravděpodobné, ale je možné, že si zkrátí pobyt v Azkabanu?“

„Nevím, neptal jsem se, pane ministře.“

„Tak mu dejte dvě kapky a sepište jeho doznání,“ přikázal Popletal a potichu se zasmál.

„Ale pane ministře, dvě kapky,“ chtěl doříct, ale byl ministrem přerušen: „vím, co to znamená a teď běž.“

„Ano, pane ministře.“

A hned jak skončil rozhovor mezi nimi, šahal po klice, ale byl přerušen Popletalem, který ho sám vyzval dovnitř.

Vstoupil teda dovnitř a počkal si, co mu na to řekne sám ministr, jestliže nic, tak začne sám, protože přece nemůžou věřit Malfoyovi, tomu Malfoyovi, který ho před několika hodinami chtěl zabít a kdykoliv by to udělal znova.

„Harry, nevíš, že je neslušné poslouchat za dveřmi?“ pověděl ministr s hlasem hodného dědečka, kterým opravdu nebyl.

„Potřeboval jsem vědět, proč tu vlastně jsem,“ odpověděl potichu, ale vzdorovitě.

„To je jednoduché, potřebujeme vědět, co se stalo, i ze zdroje, kterému věřím a to jsi ty, Harry,“ usmál se Popletal přívětivě a ukázal na židli.

Došel tedy k židli a posadil se, což ještě více prodloužilo ministrův úsměv.

„Tak Harry, chvíli tě tu musím nechat samotného, zkus si připravit v hlavě výpověď, pokusím se to v soudní síni zkrátit“ a jak řekl, tak udělal. Opustil místnost a zavřel dveře.

On tedy zůstal v ministrově pracovně sám, určitě to byla jeho pracovna, protože tu na stěně viseli jeho dva obrazy a různé podobné věci jako byly různé vyznamenání, které na to ukazovali. Uviděl před sebou čaj, ale nechtěl riskovat otravu, a tak ho radši nechal na místě, vstal a prohlížel si blízkou knihovničku a snažil se najít nějakou zajímavou knihu, ale kromě různých vydání zákoníku, novel a vyhlášek tam nebylo vůbec nic zajímavého ke čtení. Vlastně v celé místnosti nebylo nic zajímavého kromě stolu, dvou židlí, různých neznámých věcí, drahého koberce a té malé knihovny. Divil se, že ministr netrpí velkou monotónností prostředí.

Zase se posadil na židli a přemýšlel nad výpovědí, co má vlastně říct, aby se z něho nestal vrah, ale když viděl pohled Malfoye, bylo mu jasné, že to bude chtít shodit na něj a to se mu vůbec nelíbilo, nevyznal se v zákonech, ale za vraždu se dávalo spousty let v Azkabanu a tam se mu už vůbec nechtělo. Snažil se, si nevybavovat ty pohledy svých přátel, když mlčel místo toho, aby zabránil obvinění Brumbála, ale když nad tím přemýšlel možná to ani nechtěl, cítil proti němu obrovskou zlost a byl v tu chvíli i možná rád, že z pana dokonalého se stal obviněný. Přemýšlel nad tím, co všechno se mohlo stát, kdyby udělal něco jiného, ale tyhle myšlenky zastavil až příchod ministra a díky tomu se podivil nad tím, na jak dlouho se zamyslel.

„Harry, Malfoy pod veritasérem prohlásil, že si to byl ty, kdo zločince Blacka zabil,“ pověděl ministr potichu.

„To není pravda,“ zařval a vstal takovou rychlostí, až shodil za sebou židli.

„Já vím, že to byl tvůj kmotr, ale měl si podle nejnovějších zákoníků na to právo.“

„Já ho nezabil,“ zařval vztekle znova a kráčel rozčileně kolem stolu.

„Takže jsem to blbě pochopil a tím chlapcem myslel mladého Weaslyho? To bude pro Artura jistě hrozná zpráva, že jeho syn bude zavřen do Azkabanu a oni nebudou mít možnost zaplatit kauci. Nebo tím myslel pana Longbottoma? Jeho rodiče byly dobří bystrozorové a jejich syn bude odsouzen za vraždu, to je nemilé,“ pokračoval ministr.

Tohle ho vykolejilo, s tímhle nepočítal a tak se zastavil a zformuloval jedinou větu: „a co já?“

„S tebou je to složitější Harry, podle jednoho ze zákonů, který doslova říká, že když ti někdo z příbuzných zabije nebo dopomůže k zabití tvých rodičů a není spravedlivě souzen soudem, tak ten dotyčný může pouze v tom případě vzít zákon do svých rukou a humánně tuto osobu zabít a tohle si vykonal, tudíž nemůžeš být souzen, a i když se tam nepíše o mladistvých, tak já s tím už něco udělám, jsem přece ministr kouzel.“

„Takže nebudu nijak souzen? A co Malfoy?“ zeptal se. Chtěl mít chvíli čas na promyšlení, nechtěl vzít vinu na sebe, ale nemůže ji shodit na své přátele, kteří mu pomohli z dobré vůle.

„Přiznal se, že tam byl s úmyslem tě zabít, a že sympatizuje s názory, které měl ten, o kterém se nemluví, ale abychom se vrátili k tobě, ne nebyl by si nijak souzen a byl by si i hrdina, zabil si uprchlého vězně. Malfoy pod veritasérem potvrdil, že to byl chlapec, tak si to buď byl ty, nebo někdo z tvých dvou přátel,“ vážně promluvil ministr.

„Já,“ odpověděl potichu a jenom tohle jedno slovo vytvořilo největší úsměv na tváři ministra, jakého byl schopen. Vypadal sice, jako kdyby ho chtěl sníst, ale přičítal to tomu, že se nikdy pořádně neusmíval.

„Takže potvrzuješ výpověď? Výborně, tak v tom případě podepiš jenom tohle, že se to stalo tak, jak popisuje Malfoy.“

Vzal teda papír do rukou a začal pročítat, celé to byla snůška lží, prý tam byl jenom on sám a to nehodlal připustit.

„Pane ministře, s tím začátkem nesouhlasím, Malfoy tam nebyl sám ani náhodou,“ vrátil mu papír do rukou.

„Opravdu? Víte také jejich jména? Pokud ano, museli bychom vyčkat s obviněním a také by to chtělo více svědků.“

Snažil se spolknout nadávku, věděl, že si s ním ministr hraje, protože nezná zákony, a tak vzdychnul a řekl: „nevím jejich totožnost, byly v maskách a robách, ale bylo jich tam minimálně šest.“

„Zajímavé, vyhlásíme pátrání po neznámých pachatelích a poupravíme výpověď,“ mávnul hůlkou a podal mu upravený nový list.

Zase se začetl, byly tam sepsány samý bláboly, ale ty mu nevadily, nebyly v jeho neprospěch. Dostal se k místu, kde prý strčil svého kmotra do oblouku a v tom si zase vzpomněl na svého kmotra, ale snažil se nebrčet a číst dál. Pak Malfoy podal nesmysly, že se tam objevil Brumbál a zaútočil na Harryho za to, že mu zabil jednoho z členů jeho armády, ale to už nenechal být a promluvil: „proč by na mě ředitel Brumbál útočil? To je směšné.

„Kdo to tedy byl? Někdo z tvých přátel?“ zeptal se chytře ministr a už viděl jak má Harryho v hrsti.

„Malfoy, ten samý grázl, co vám navyprávěl tuhle kravinu,“ zvýšil hlas.

„Opravdu?“ Podivil se znova ministr a dodal: „Dobrá, přičteme mu to k trestu, který bude velmi tvrdý,“

„Co se stane s panem ředitelem?“ zeptal se.

„To se ještě neví, ale bohužel pravděpodobně zůstane ředitelem, ale bude mu sebráno členství u starostolce a bude se muset zodpovídat ministerstvu, protože pokud tě nenapadl, tak bude obžalován pouze za ohrožení nezletilých kouzelníků a za nezákonný vstup na ministerstvo.“

V duchu si oddychl, nedokázal si představit, jakou další nánu by dostali jako ředitelku příští rok, když se těžce zbavovali Umbridgeové.

„Tady máte znovu upravené svědectví,“ podal mu ministr další z papíru.

Znovu si to rychle pročetl, v celém pergamenu, který jistě upravoval sám ministr, byly napsány věci, které z něj dělali hrdinu. Nebylo tam už tolik nepřesností, které by mohli nějak obžalovat jeho přátele nebo někoho z fénixů, a tak to zběžně prolétl ještě jednou a z nechutí podepsal.

„Výborně, Malfoy poputuje do Azkabanu a ty zpátky domů, pokusím se zarezervovat Denního Věštce, aby k tobě o prázdninách chodil, a nějak se domluvím i s tvými příbuznými. Neboj, Harry, teď už to bude dobrý, žádný smrtijedi na tebe nebudou moct,“ usmál se a zakřičel na bystrozora, který stále stál za dveřmi.

„A kdy mi přijdou mé věci, koště, sova a další?“ zeptal se před odchodem.

„Vše ti přijde v nejbližších dnech, neboj, a zkusím pro tebe připravit i nějaké to překvapení, ale teď, nechci tě vyhazovat, ale…,“ nechal ministr větu nedokončenou.

„Chápu, nashledanou“ a musel se hodně krotit, aby netřísknul s dveřmi. Je překvapující, co si myslí, donutí ho sám sebe nazvat vrahem, protože je jediný, na kterého to může shodit, donutí ho obžalovat svého ředitele, i když v tuto chvíli nevěděl, jestli mu to vadí nebo ne, ale stejně, kdyby se nebál, že obžaluje i jeho, tak by mu tam něco řekl, ale takhle nezmůže nic. Zakroutil hlavou, aby zahnal myšlenky a kráčel za tím samým bystrozorem, který ho sem dovedl. Snažil se nevnímat kráčející lidi a také se snažil neřvat na ty, co do něj narazili a neomluvili se. Nastoupili zase do výtahu, který je odvezl nahoru, a pomalým krokem se vydali ke garážím s ministerskými auty. Nastoupil dozadu do jedné z černých limuzín, poté bystrozor nastartoval a se zastřením celého auta vzlétl. Sledoval z okýnka ten krásný výhled, ale po chvíli ho i to přestalo bavit, a tak se pohodlně opřel a za chvíli usnul.

Probudilo ho, až zaťukání na okýnko mezi řidičem a zadní částí limuzíny, a když se kouknul, všiml si, že parkují stále neviditelný, blízko parku s houpačkami v Kvikálkově. Poděkoval za odvoz, vystoupil a poté, co zavřel dveře, už nepoznal, jestli tam auto je, nebo není.

Pokrčil rameny a vydal se ke svým příbuzným, už viděl jejich nadšení, že se tam zjeví dřív, než obvykle, ale stejně to bude jak každý rok, dva měsíce dělání otroka, a pak zpátky do Bradavic.

„Musím ale hlavně napsat Hermioně a Ronovi, aby nedělali ze včerejška předčasný závěry, Hermiona je chytrá, určitě to pochopí,“ uklidňoval sám sebe, že to tak bude.

Kráčel klidnou ulicí, hodně lidí už v tuto dobu jezdilo na dovolené, anebo prostě jenom zůstávají zavření doma, a tak nikoho nepotkal. Ne že by mu to nějak vadilo, nebyl sice oblečený do hábitu, a tak vypadal jako normální chlapec s roztrhaným oblečením, kterým bohužel nebyl.

Zastavil se před domem jeho příbuzných, auto stálo před garáží, a tak si mohl být jistý, že jsou doma, povzdechl si a zaťukal.

Ozval se hrubý hlas jeho strýce, a pak uslyšel kroky hrocha, které se rychle blížily ke dveřím, a tak se ještě jednou pořádně nadechl a vyčkával, až jeho strýc otevře.

„Co tu děláš, nemáš být ještě v té škole pro šílence? Nebo tě už vyhodili, ani bych se jim nedivil, kdo by tam chtěl mít takového spratka, jako jsi ty,“ spustil jeho strýc uvítací monolog.

„Necháš mě jít dovnitř, nebo mám zavolat nějakého dalšího kouzelníka, aby ti vysvětlil tvé povinnosti?“ snažil se blafovat.

„Co si to dovoluješ ty spratku, to slovo nebudeš říkat, je ti to jasný?“ zuřil strýc.

„Tak mě pusť dovnitř.“

„Mě tu rozkazovat nebudeš, mazej do svého pokoje a do večeře tě nechci vidět,“ stále byl jeho příbuzný rudý vzteky.

„Ano strejdo,“ souhlasil, prošel kolem něj a vydal se po schodech do svého pokoje, který vypadal naprosto stejně, jak ho zanechal. Zavřel dveře, švihnul sebou do postele, a jelikož nevěděl, co má dělat, tak se jenom přikryl peřinou, zavřel oči a převaloval se do té doby, než usnul.

 Probudilo ho, až zatřískáni na jeho dveře, že málem vypadli z pantů a on málem leknutím spadl z postele, než se stačil zeptat, co se děje, tak mu jeho strýc odpověděl.

„Běž udělat večeři ty kluku jedna nevychovaná,“ to bylo jediné, co strýc řekl, pak jenom slyšel, že odchází, protože jeho sloní kroky, byly slyšet možná až k sousedům.

„Ach jo,“ povzdechl si a poté, co si alespoň omyl obličej, se vydal také po schodech do kuchyně, neotravoval se ani s pozdravem. Stejně by mu nikdo neodpověděl, řekl si, že jim tu nebude dělat tento rok otroka, a tak vyndal jenom vejce a nějaký salám, že jim z toho něco udělá. A jak si usmyslel, tak i udělal, po pár minutách to měl hotové, kousek si dal na talíř a zbytek jim doslova hodil na stůl a s odseknutím: „Dobrou chuť,“ se vydal zpátky nahoru i se svoji porcí.

Nevnímal strýcovo: „co si to dovoluješ, ty jeden spratku,“ a pokračoval po schodech do pokoje, kde si v klidu snědl svoji večeři, a jelikož tu neměl nic, co by mohl dělat, tak se vydal ven.

Na své příbuzné jenom zařval: „Jdu ven,“ a nezapomněl třísknout s dveřmi, vydal se na to místo, kde ho vyhodil bystrozor a z nudy si sedl na houpačku. Přemýšlel o Siriusovi, rodičích a také, co dělají jeho přátele, možná kdyby ho někdo sledoval, vypadal by jako šílenec. Chvíli se usmíval, chvíli skoro brečel, když si vzpomněl na Cedrika nebo na Siriuse, ale pak kolem sebe uslyšel zvuky auta, ale nic neviděl, zakroutil hlavou, ale pak když z ničeho vylezl bystrozor, tak měl co dělat, aby nedostal infarkt, to ale samozřejmě skoro rozesmálo bystrozora.

„Ušetřil jste mi práci, pane Pottere, že vás nemusím hledat,“ odtušil bystrozor.

„To jsem teda rád.“

„Mám tady pro vás vaše věci, jak ministr slíbil.“

„Všechno?“ Podivil se, bylo nezvyklé, že by někdo kvůli němu tak chvátal.

„Je tu koště, vaše kufry, sova s klecí a učebnice, by měli být také v některém z kufrů,“ vyjmenovával bystrozor.

„Žádný dopis, zpráva nebo něco podobného?“ musel se zeptat.

„Myslíte z ministerstva? To by vám mělo přijít ráno,“ odtušil bystrozor.

„Ne myslel jsem z Bradavic,“ upřesnil svoji otázku.

„Kromě ředitele nevěděl nikdo, že vaše věci bereme my.“

„Aha,“ řekl smutně, ale pak ho napadla další otázka, „jak to všechno dotáhnu domů?“

„Jednoduše, odvezu vás tam, tak zněl i příkaz a jednoduchým kouzlem, odstranil maskování na autě a dodal, „nastupte si.“

Chvíli zapřemýšlel, jestli to nemůže být nějaký smrtijed s mnoholičným lektvarem, ale jakmile uviděl v autě Hedviku a svoje koště, tak tuto možnost zavrhl a nastoupil.

Jeli tiše, stejně si neměli, co říct a když dojeli před dům a tam všechno vyndali na cestu, tak předtím než bystrozor opět nastoupil do auta, dodal: „Mám vám vyřídit, že máte být zítra připraven na návštěvu někoho z ministerstva.“  

A než stačil odpovědět, bystrozor nastoupil a odjel, nejdřív viditelný, ale pak zapnul maskování a mohl jenom tipovat, že okamžitě vzlétl. Pokrčil rameny a snažil se to všechno donést do svého pokoje. Zezačátku jeho strýc měl nějaké řeči, ale poté co je ignoroval, byl klid a on si tak mohl všechno odnosit.

Dal Hedvice čistou vodu, vyndal si oblečení ven a knihy přendal do jednoho kufru, koště a sadu na jeho čištění schoval pod postel, převlékl se do postele, a jelikož nechtěl nic dělat a stále byl unaven a už bylo docela i pozdě, tak zalehl do postele, a když jeho spánek neotravoval Voldemort, tak po chvíli usnul.

Formát pro tisk