Kapitola šestapadesátá - Žádné druhé šance
Harry Potter and Pactum Purgamen
Takže to skončilo. Celá rodina Brumbálů je po smrti, Srabus je donucen spolupracovat a to i včetně celého Fénixova řádu, vlastní všechny Relikvie smrti a jako jedinému Nebelvírovi od dob Godrika mu patří Nebelvírův meč. Zvláštní, jak tenhle den začíná, možná byl blíže k vítězství, ale zároveň byl i blíže ke své smrti, nyní ho popraví každý, kdo ho uvidí. Jen pár hodin a škola se dozví, kdo jakože zabil ředitele. Pár dnů a bude to vědět celá Anglie a pak? Pak nastane hon na Harryho Pottera, chlapce, který přežil, ale ne už na dlouho.
Zvláštní, celé tohle je zvláštní, jak toho člověk může v jednu chvíli tolik dostat a zároveň tolik ztratit? V hlavě mu zůstala na chvíli jedna myšlenka, bude to nakonec Voldemort, kdo ho zabije? Neudělá to za něj někdo jiný, někdo neznámý nebo nakonec i dobře známý?
„Harry?“ uslyšel kousek od sebe a vystrašeně sebou cuknul, sklonil svůj pohled dolů a uviděl, jak na teplém koberci před ním sedí Hermiona. Musel být hodně mimo, aby jí neslyšel, neviděl a ani nevnímal.
„Hm?“ nezmohl se na jakoukoliv lepší odpověď, ať už teď přijde cokoliv, nebude to jistě příjemné.
„Začala bych jinak, ale cítím potřebu se zeptat, opravdu...“
„Ano, zabil jsem ho,“ nečekal na položení otázky a dostal to ze sebe. Poslední úctu, kterou složí Albusi, bude to, že v životě sám od sebe nepřizná, že smrtící kletbu nevyřkl on.
„Je mi to líto,“ pověděla Hermiona a on opravdu uslyšel lítost v jejím hlase.
„Co je ti líto?“ zeptal se nechápavě.
„Že tě donutil, aby si ukončil jeho život, mohl říct komukoliv jinému a nepřenášet tvé starosti na tebe.“
„Nemohl,“ povzdechl si, „chtěl, aby jeho poslední slova patřila mně a vyměnil své celoživotní bohatství, za to, aby si mě pojistil, že ho zabiju,“ řekl polopravdu, nikdo nebude vědět o ředitelování, jsou tajemství, co se neříkají.
„Sobec,“ dostala ze sebe Hermiona naštvaně.
„Lidé se nemění,“ pověděl s klidem a touto větou chtěl mnohé naznačit, a bylo vidět, že ona pochopila.
„Já… ještě si mě neodehnal… takže se musím zeptat, odpustíš mi někdy?“ zeptala se smutně.
„Neodpustím akorát sám sobě.“
„Jenže to kvůli tomu, že jsem tak hloupá a ...“
Zastavil její příval slov, nadávek a výčitek, letmým zvednutím ruky. „Co ode mne chceš slyšet, Hermiono?“
„Jestli ke mně cítíš odpor a zlost,“ řekla přímo a když se tvrdě podíval do jejich očí, uviděl v nich smutek, lítost a znaky nespavosti a na nic z toho nemusel ani použít nitrozpyt, aby to poznal.
„Odpor? Zlost?“ zeptal se skoro sám sebe, „tyto pocity chovám k lidem, na opačné straně barikády, ne k někomu jako jsi ty.“
„Takže...“
Znovu ji přerušil a ani nevěděl, proč to furt dělá. „Kvůli naší hádce přímo zemřel jeden člověk od nás a tři od nich a nepřímo zemřel ředitel, každý z nás by za to měl hluboce vinit sám sebe a neměli bychom se za to vinit navzájem, když každý z nás na tom měl svůj podíl.“
„Miluji tě Harry, ale je to ještě vzájemné?“ zeptala se skoro se slzami v očích.
„Láska vždy zvítězí, to byly jedny z těch posledních slov, co jsem si vyslechl. Pokud to teda opravdu je tak, neměl bych tento cit zahazovat, i když otázkou zůstává, jestli bych ho v sobě dokázal zabít, kdybych chtěl,“ řekl takhle, nechtěl v tento den vést nic neříkající citáty o lásce, když tento den přinesl smrt. Ať si z toho vezme Hermiona co chce.
„Já…,“ nedokončila ani svoji řeč a rychle stoupla a sedla si na něho a schoulila se mu v náručí, „ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi v pořádku, já… tak jsem se o tebe bála a když jsem tě uviděla zraněného a pak, když jsi mluvil jen o zabití Belatrix, myslela jsem, že mě nenávidíš a...“
Její příval slov zastavil až polibkem, lehkým, jemným a krátkým. „Jedno nám musí být jasné, jestliže se ještě někdy pohádáme, ukončíme to, radši budu celý život trpět, že jsem ukončil vztah s někým, koho jsem opravdu miloval, než že někdo znovu umřel, kvůli mé hlouposti.“
„Já...“
„Nechci slyšet odpověď, nechci dnes slyšet už nic a buď prosím mou tichou společnicí. Já potřebuji si mnohé srovnat v hlavě a s tvou přítomností to půjde mnohem lépe,“ řekl, a aby si o něm nemyslela nic špatného, znovu ji políbil, „miluji tě a omlouvám se, za to, že jsem ti dával jakékoliv pochyby, že by to mohlo být jinak,“ pověděl nakonec a užíval si toho pocitu, že aspoň někdo je s ním, že na všechny ty problémy není sám.
***
Ležel v posteli, ale nespal. Od toho dne se mu to nepovedlo, tak se jen povaloval a to samé dělaly i jeho myšlenky.
Najednou se pomalu a potichu otevřely dveře a jeho plně navyklý zrak rychle a spolehlivě poznal Gellerta.
„Nespíš,“ řekl Gellert, jakoby to někomu oznamoval, ale kromě spící Hermiony, tu nebyl nikdo.
„Je čas?“ zeptal se bez nějakých řečí kolem.
„Ten upír se tam teď přemístil.“
„V tom případě máme tak tři až čtyři hodiny, jen ať si tam ten hajzl počká,“ pověděl rozmrzele.
„Lumos,“ rozsvítil hůlku Gellert a přistoupil k němu, „jak dlouho už nespíš?“
„Můj poslední spánek byl ten kouzlem vytvořený,“ neskrýval pravdu.
„Něco s tím pak uděláme, nyní odcházíme, chci to mít za sebou,“ řekl přísně Gellert a zrušil světlo, protože se Hermiona začala probouzet.
„Mohu jít také?“ zeptala se ihned.
„Půjdeme tak ve čtyřech, nevíme, co nás na ústředí může čekat, třeba se tam všichni zmagoří a půjdou po nás,“ jaksi odpověděl na její otázku a otočil se.
„V tom případě dojdi pro Percyho, má velkou motivaci tam být, jistě tě neodmítne,“ přikázal namísto požádání.
„Máš nějaký plán jo? Dobrá tedy,“ s touto větou se Gellert rozloučil a zmizel.
„Jo to mám,“ pověděl si spíše sám pro sebe a dostal se z lehkého objetí, „připrav se, půjdu si dolů sehnat nějaký lektvar, aby tam mé tělo nevypovědělo službu,“ nic jiného říct ani nemusel a po paměti došel do obývacího pokoje, kde si z příslušné skříňky vybral pár lektvarů a s velkým zhnusením je do sebe nalil.
„Přeje si pán něco?“ zeptal se za ním Krátura.
„Mohl jsi spát.“
„Krátura rád pomáhá.“
„Dobrá tedy, ale udělal bych si to sám, ale když chceš,“ svolil nakonec, „připrav mi nějaké oblečení, hodné mého postavení,“ řekl a Krátura ihned zmizel, „možná je to naposledy, co k tomu mám nějakou příležitost,“ řekl si v duchu a zašklebil se tomu nebo možná jen té odporné chuti lektvarů.
Mezitím si udělal pohodlí a udržoval si ho stále i oblečen, alespoň do té doby, než se sotva metr od něj přemístil Gellert s Percym.
„Na kuráž?“ zeptal se ihned Grindelwald, když si všiml skleničky v jeho rukou, „dej sem taky jednu, přece tu nebudeme na suchu, než se dočkáme i tvé přítelkyně.“
„Čekalo se jenom na vás,“ schladila je Hermiona ze schodů, „radši pojďme, ať na nás nečekají.“
„Ať si počká,“ skoro až zavrčel vztekle, „třeba ho mezitím mrtvoly sežerou, nerad bych riskoval, že přijdu a on bude ještě naživu.“
„Děje se něco?“ zeptala se nechápavě Hermiona a Percy měl jistě stejnou otázku na jazyku a dokonce i Grindelwald se na něj podíval, ale tomu se v očích zrcadlila jiná otázka a tak mu lehkým zakroucením hlavy dal odpověď, že s nikým o Snapeovi nemluvil.
„Jak by mohlo,“ odmávl to stále rozčileně rukou, „jdeme tedy,“ dokončil tuhle špatnou diskuzi a vyklopil do sebe celý obsah sklenice. Pak už jen zbývalo je přemístit, ale o to se postaral Gellert. Alespoň něco, proběhlo mu hlavou a naposledy se v kouzelném zrcadle prohlédl a přemístil se taktéž.
Poté, co se mu domotala hlava, protože nespavost a přemístění jsou věci, které se nemají kombinovat, zamračeně se zaměřil na Snape a hodně nebezpečně pověděl. „Jedno slovo Snape, jedno slovo a dopomůžu těm drbům, že si dostal brutálně na držku.“
Něco potichu odsekl Snape a taktéž si ho nebezpečně poměřoval, jakoby nedůvěřoval jeho slovům a tak si nechal vyjet hůlku z pouzdra, jen tak, aby byla vidět.
„Ústředí je na této adrese,“ promluvil po chvíli ticha Snape a hůlkou nakreslil adresu v Londýně, „nikdo kromě vás se ji nesmí dozvědět, je to ředitelův příkaz.“
„Albus je mrtvý pokud ti to ještě nedošlo, teď vás vede Harry, takže příkazy jdou z jeho úst,“ pověděl tvrdě Grindelwald.
„Nikdy…,“ nedokončil svou větu Srabus, protože na něj mířily dvě hůlky.
„Ty jsi snad nedoslýchavý, jestli si tohle dovoluješ před Voldezmrdem, přede mnou si to dovolovat nebudeš, jestli teda nechceš zemřít. Mně se neodporuje, uvědom si to, jinak se přidáš k válečným obětím!“ pokračoval výhružně Grindelwald a jeho hlas ve tmě zněl ještě více strašidelně než normálně.
„Přemístěte se tam, počkám tam na vás,“ dostal ze sebe naštvaně Srabus a zmizel.
„Vzpomínku na tohle budu po válce prodávat,“ zasmál se Percy.
„Co to mělo znamenat?“ zeptala se nechápavě Hermiona, ale bylo vidět, že se jí tohle divadlo nelíbilo.
„Záležitosti… mužské, nestrkej do nich nos,“ pověděl stále ještě tvrdším hlasem Grindelwald, a jestli chtěla hledat Hermiona odpověď u něj, nepochodila by stejně, tohle je tajemství a tím také zůstane.
„Přemístěme se tam,“ přikázal lehce a poté, co všichni zmizeli, následoval je. Objevil se na ulici s trochu hezčími řadovými domy, než byly ty, které stály na Grimmauldovo náměstí. Už je tam čekal Snape s posměšným šklebem, ale víc si nedovolil, to ho hřálo na srdci.
„Všichni se nemohou dočkat,“ pověděl sarkasticky a otevřel jim dveře.
„Tomu věřím,“ pověděl Grindelwald.
„Bude krásné znovu vidět svou rodinu,“ ironicky pověděl Percy a vydal se jako první k domu, postupně šli všichni a po výstupu pěti schodů mohli spatřit prostornou a dlouhou chodbu, kterou osvětlovali kouzelné pochodně. Ještě jednou se podíval na Snape, jestli nechce něco udělat a jako první vstoupil dovnitř. Rozhlížel se klidně ale zároveň opatrně po zdech a stropě, protože co kdyby prostě náhodou. Udělal jen několik kroků ke vzdáleným a taktéž jediným dveřím, když se otevřeli a objevila se v nich postava Molly Weasleyové.
„Á,“ pověděla překvapeně, „Harry drahoušku, už jsi tu.“
Trochu ho to oslovení překvapilo, až se zastavil a toho využil Gellert, aby ho obešel a přistoupil blíž k paní Weasleyové.
„Uhněte dámo,“ pověděl a na důkaz svých slov se postavil tak, aby bylo vidět, že mu překáží. Jenom tyhle dvě slova, co řekl, ukazovaly, jak si téhle ženy a jistě celého tohoto ústředí neváží a naprosto je ignoruje.
„Jistě,“ řekla, když poznala majitele této skryté výhružky.
Vstoupil ihned v závěsu za Gellertem a za sebou jenom uslyšel pozdrav „matko,“ který řekl Percy. Jediná otevřená místnost byla ta, do které měli namířeno, ohromný pokoj s oválným stolem a možná i desítky židlí, na kterých seděli pro něj známí i neznámí členové Řádu. Stoupl si čelem ke všem těm lidem, jen několik centimetrů od stolu, aby se o něj mohl příležitostně opírat. Počkal si až na své místo dosedne i Srabus a paní Weasleyová.
Všichni se vzájemně probodávali pohledy, ale každý měl tu úctu, aby nechali jeho jako prvního promluvit. Vychutnával si to, a proto držel tu napjatou atmosféru co nejdelší čas. V této místnosti byl jen pouze jeden člověk, kterému důvěřoval a tím byl Hagrid, jinak tu nebyl nikdo, komu by věnoval jen náznak jakéhosi úsměvu či milého pohledu.
„Je mi naprosto jedno, co vám bylo pověděno a co ne, jsem tu proto, že jsem to slíbil a věřte mi, bez řádné odměny bych sem nevkročil,“ začal ostře, nic jiného si tu nikdo nezasluhoval, „Brumbál mě požádal, abych mou skupinu obohatil novými členy a já tak udělám,“ dokončil svou myšlenku a podíval se znovu po všech zúčastněných. „Hagride, vždy jsi byl mým přítelem, nikdy jsi mě nezradil a nikdy jsi na mě nezapomněl, byl bych rád, kdyby ses ke mně přidal,“ řekl směrem k poloobrovi.
„Moc rád, Harry!“ vysmrkal se Hagrid a nadšeně pokyvoval hlavou.
„Mundungus Fletcher? Kdo se skrývá za tímto jménem?“ zeptal se do placu a po chvíli se zvedl dosti neupravený muž s roztrhaným hábitem a neoholeným vousem.
„Pro vás Dung,“ udělal jakousi úklonu Mundungus.
„Slyšel jsem, že máš dostatek kontaktů a máš rád peníze,“ začal narovinu.
„To jste slyšel správně, prvního mám dostatek, druhého nedostatek,“ zasmál se svému vlastnímu vtipu Dung, ale ostatní jeho nadšení a radost nesdíleli, jenom on a Grindelwald se trochu pousmáli.
„Co kdybychom to změnili, Dungu? Co třeba takových… padesát galeonů za užitečnou, výbornou a prověřenou informaci? Čím více jich bude, tím lépe pro tebe,“ naznačil a z kapsy vytáhl měšec naplněný penězi.
„Jsem jen váš, pane Pottere,“ řekl nadšeně Mundungus a jeho oči zajiskřili pohledem na peníze.
„Výborně, nějaké drobné do začátku, znáš to… motivace, člověk se více snaží,“ řekl a s přesností Famfrpálového profesionálního hráče, hodil měšec přesně před něj na stůl, až peníze pěkně zacinkali a Dung se do měšce ihned podíval a velice se usmíval.
„Budete nejlépe informovaný člověk v Anglii, mé kontakty se o to postarají,“ zamlaskal si pro sebe Dung a rychle schoval měšec do hábitu a posadil se.
Znovu a pozorně se podíval po osazenstvu a přemýšlel, jestli dělá správně, až když se pořádně nadechl a vydechl, se mu slova začali říkat lépe. „Snape, naprosto se mi příčí spolupracovat s někým takovým, jako jsi ty a naprosto věřím, že je to vzájemné, přece jenom nejsem Lily, že? Ale řekněme na rovinu, že člověka, který líbá Voldemortovi nohy, nemám a tak se některé informace budou hodit, a když ti věřil Brumbál s nelibostí to udělám taky.“
„Kdyby mi to ředitel…,“ začal Snape.
„Nech si ty řeči pro někoho jiného, na souhlas se ptát nebudu, slyšel jsi poslední slova? Slyšel,“ pověděl tvrdě a probodával Srabusíka pohledem, „takže to je všechno, odcházíme,“ otočil se na své přátele a vydal se jako první ke dveřím.
„A co my?“ ozvala se jako první Tonksová.
„Vy?!“ otočil se překvapeně, „s vámi nebudu spolupracovat,“ odvětil v klidu a znovu se otočil k odchodu.
„Co si to dovolujete, Pottere?“ ozval se Moody.
„Kdože se to ozval?“ hrál překvapeného, „člověk, který mě málem nechal zhebnout při útoku dvou smrtijedů? Nebo člověk, který měl několik týdnů vyšetřovat pokus o mou vraždu a ukázal se ve škole jenom jednou? A není to náhodou ten samý idiot, který se nechal chytit smrtijedem, který se za něj vydával celý školní rok?“ přidal na kalibru, „s takovými lidmi já nespolupracuji.“ Snažil se uklidnit, ale nešlo to, takže to vzdal a přidal na síle. „Snad skoro všichni jste tu ty největší svině, který přelétají mezi názory a jednou člověka podrží a podruhé mu vrazí dýku do těla. Nenáviděli jste mě, kvůli tomu, že jsem hrál svou hru proti vašemu svatému Brumbálovi a teď, když ten samý člověk mě uznal za vůdce, byste se najednou vrátili? To určitě, bojujte si svou válku, padněte si ve své válce, či se schovejte tady pod stůl a povídejte si příběhy o tom, jaký jsem hajzl, ale já nechci, aby mi kdokoliv z vás kryl záda, protože by nebyl rozdíl v tom, jestli bych byl hlídán vámi nebo nějakým smrtijedem, i když jeden rozdíl by tam vlastně byl, od smrtijeda se podlost čeká.“
„Ale drahoušku…,“ začala Molly.
„Další,“ odfrkl si, „tohle říká matka, která odvrhne vlastního syna, protože nemají společný názor? Nenáviděla jste mě a věřila jste svému Ronánkovi, který mě jistě popisoval jako zmrda, že je to tak? Co Remusi? Znovu mi povíš, že mě máma a táta nenávidí? Že mnou opovrhují? Že nikdy bez mocného ředitele nic nedokážu? Jen vzpomínej, co si mi za poslední půl rok řekl, zopakuj to i teď, jistě si to rádi poslechneme! Severus se může přidat s tím, že jsem stejný zmrd jako otec a zde přítomná profesorka McGongallová mě může zasypat horou nespravedlivých úkolů a snažit se ode mě odehnat Hermionu, Lenku a vlastně všechny, jen proto, abych se cítil co nejzoufaleji. Co Frede a Georgi, nezazpíváte mi nějakou básničku, jaký jsem zmrd? Že jsem vám pocuchal bratříčka, který mě chtěl odstranit?“ poslední slova už skoro křičel, zadržovalo ho jenom to, že si nechtěl zničit reputaci u Gellerta, „hnusíte se mi… jen si dál pokračujte v nic nedělání, já si tuhle válku vyhraju a pokud budu mít tu možnost, donutím vás litovat vašich činů, i kdyby to měla být ta poslední zatracená věc, co udělám!“ řekl vše, co měl na srdci a bez nějakých zbytečných protahování, si upravil hábit a přemístil se pryč.
Doma to samozřejmě bylo tak, jak to nechal. Sedl si tedy do křesla, které předčasně opustil a znovu si nalil tu chutnou tekutinu do sklenky. Najednou ho přepadla chuť se smát, takovým tím šíleným smíchem, dal by si odznak za to, co tam předvedl. Stačila jenom myšlenka na to, jak se tam tvářili a hned se mu vytvořil úsměv na tváři. Možná si pod sebou podřezal větev a udělal vše těžší, ale i když to tak nějak slíbil, nebude spolupracovat s takovýmito bestiemi… ne, ne… možná je to nějaký jeho vnitřní problém, ale dokud tu má největší slovo, bude to takhle, až to tak nebude, ať si klidně spolupracuje s ďáblem.
Když viděl, že po schodech dolů kráčí Grindelwald, hůlkou ke stolu přivolal další místo k sezení a nalil tu druhou sklenku, co si předtím Gellert přál. Nikdo nic neřekl, až když se oba lehce napili, Gellert začal.
„Netušil jsem, že máš s tolika lidmi problém.“
„To říkáš zrovna ty?“ podivil se pobaveně, „sám jsi nejlepším příkladem člověka, který má problém snad s každým.“
„Já jsem já a ty jsi zase ty,“ podotkl vážně Gellert, a nebýt té vážnosti v jeho hlase, možná by se takovému očividnému výroku i zasmál.
„Ano není mi přes sto let, ale to snad nehraje tak velkou roli ne?“
„Nemám na mysli věk, to dobře víš,“ pověděl Gellert trochu rozčileně z tak jistě hloupé otázky, „vždy si byl zastáncem jiné cesty než já, tak proč takový výstup? Musel jsem se bránit nařčením, že tě ovládám nějakou kletbou černé magie.“
„Slyšel jsi mé důvody, nelhal jsem,“ řekl, ale úsměv na tváři schovat nedokázal.
„Jistě že ne, poznal bych to,“ zdůraznil sebejistě Grindelwald, „ale byla tam spousta lidí, kteří šli použít jako obětní beránci, poslali bychom do útoku celý Řád a třeba by něco dostali, než by padli,“ pokrčil rameny Gellert, a když se na něj překvapeně otočil, ještě dodal, „jako jedna z možností samozřejmě.“
„Příčí se mi i těm lidem přikazovat, příčí se mi i na ty lidi podívat, ne, ať si dělají své a já – my – budeme dělat to své.“
„Budiž,“ souhlasil nakonec Gellert a vypil veškerý alkohol ve sklence, „ale proč pro Merlina si vzal tu ohromnou obludu? Vypadá to jak kříženec bezdomovce s obrem,“ pověděl dost zhnuseně.
„Hagrid je přítel,“ ozval se od Hermiony místo z jeho úst, „bez tohoto člověka bychom v průběhu školy nevěděli skoro nic a s největší pravděpodobností bychom byli i mrtví.“
„Tak ať než sem přijde, si koupí nový kabát a umyje se, nebudu s takovou obludou v jedné místnosti,“ povzdechl si Gellert a vstal, cestou pryč sebral celou láhev whisky a u schodů obešel Hermionu a zmizel pryč.
Chvíli bylo ticho a jen tak na sebe hleděli, možná skoro jako kdyby se viděli poprvé.
„Harr-.“
Nenechal ji domluvit a promluvil sám. „Žádné hádky,“ upozornil ji, „nesouhlasíš-li s mým názorem tak budiž, pomluv mě u všech tady, napiš úřední dopis komukoliv, ale hádat se o tom s tebou nebudu.“
„I Voldemortovi?“ zeptala se pobaveně a přistoupila k němu blíž, „máš pravdu, že bych něco proti tomu řekla, ale jednou musel prostě přijít čas, kdy ti dojdou zásoby druhých šancí pro každého, jsem ráda, že jsem se do těch zásob sama vešla, neočekávala jsem ani, že odpustíš všem.“
„To opravdu nedokážu,“ pokrčil rameny jen tak na vědomí, že je mu to i celkem ukradený, „každý doplatí na to, co mi udělal, předtím jsem možná byl jen dítě, ale až tohle všechno skončí, už nebudu tím naivním a ovlivnitelným blbcem… už ne.“
„Jen neudělej to, čeho by si později litoval,“ povzdechla si Hermiona.
„Radši budu litovat, že jsem udělal něco navíc, než toho, že jsem neudělal nic,“ pověděl tvrdě a věděl, že se tohoto bude držet, alespoň v tomto případě.
***
Seděl na svém vlastním trůnu a rukou ležérně hladil Naginiho po dlouhé a mohutné hlavě, druhou rukou ale musel křečovitě držet opěradlo, jinak by nikdo v tomto sále nepřežil a zase tak daleko, zajít nemohl. Nagini zvedl své tělo a podíval se mu do očí.
„Dostaneš svou večeři, neboj se,“ zasyčel zlověstně hlasem, který dokazoval jeho úžasný a skoro neposkvrněný původ.
Odpovědí mu byl ale jen sykot, nebyla v tom žádná slova, ale ta čirá radost z chutného lidského masa v tom byla znatelně cítit.
„Vy idioti!“ nevydržel ten vztek a rychle vstal z trůnu, „můžete mi někdo podat racionální vysvětlení toho, jak dokázal ten parchant Potter utéct?!“
Všichni po těchto slovech padli na kolena, ale to mu nestačilo a tak jedním kouzlem jim odstranil kápě a masky.
„Chci od-po-věď!“ hláskoval rozčileně, až se jeho hlas odrážel od kamenných zdí jeho sálu.“
„Přemohli nás!“ zvolal zoufale jeden ze smrtijedů.
„Kdo! Byl tam jen Potter a ten pastevec koz!“ vykřikl, ale odpověď věděl, že nějakou tu chvíli neuslyší, protože udržoval na své oběti dlouho dobu Crucio a vychutnával si ten křik své oběti, to ho začalo poněkud uklidňovat.
„M-můj pane… Brumbál nás porazil…“ dostal ze sebe ten smrtijed.
„Měl si tam zemřít,“ pověděl znechuceně, „má věrná zemřela a zrádci, sraby a idioti mi zůstali, zklamal jsi už třikrát,“ řekl vážně a pozvedl znovu svou hůlku a ten děs a strach v očích, který viděl, ho jen potěšil. „Avada Kedavra!“ zahřměl na celý sál a zelený paprsek se vpil do těla, které upadlo na zem, což mu vytvořilo potěšený škleb na obličeji.
„J-já to v-vysvětlím… zastihl nás nepřipravené a- a sám jsem se neúčastnil, ale jeho h-hledání nebylo úspěšné… on… on jakoby zmizel!“ ozval se další smrtijed.
„Jo zmizel,“ pověděl rozčileně, „Crucio!“ musel tyhle hlupáky naučit poslouchat, „doufám, že ty také zmizíš a nezapomeň ještě jednou,“ pohrozil a s úšklebkem sledoval, jak jeho věrný se plazí či po kolenou se dostává pryč z místnosti. „Nejsi to ty Luciusi, kdo mi tu zbyl?“
„Ano, můj pane,“ dostal ze sebe vystrašeně Malfoy.
„Luciusi, Luciusi,“ zamlaskal si jeho jméno, jako kdyby to bylo něco odporného, „už třikrát jsi mě zklamal, a víš, jak takový lidé končí? Podívej se dobře tady,“ ukázal hůlkou na mrtvolu a jedním kouzlem ji zapálil.
„Můj pane, dejte mi tři dny a já vám je dostanu,“ padnul mu Lucius k nohám a prosil.
„Běž tedy, ale můžeš použít jen svého syna a svou manželku, máte tři dny, jinak tvůj syn bude sirotek a tvá žena vdova,“ zasmál se sarkasticky a sledoval výraz čistého zoufalství a strachu.
„A-ano.“
„Luciusi, abych nezapomněl, Crucio!“ vyslal kletbu na skoro již odcházejícího Malfoye. Kletba ho trefila do zad a on tak mohl sledovat cukající se tělo, což ho skoro přivádělo do euforie, zrušil kletbu a pomalu si dosedl zpátky na své místo, „je tvůj, máš ho krásně upečeného,“ promluvil hadím hlasem a sledoval jak si Nagini krásně pochutnává.
***
Rychle se vyšvihl do sedu a zrychleně dýchal, jako by utíkal celý maraton. Zvláštní bylo to, že ani svými zbrklými pohyby neprobudil Hermionu, tak se párkrát ještě hluboce nadechl a vydechl a pak teprve pohladil Hermionu po tváři a slezl z postele.
„Už tě asi začínám dost otravovat co?“ promluvil na osobu sedící v křesle.
„Dokud nebudeš rušit můj spánek každý den, ještě to s nechutí přežiju,“ povzdechl si Grindelwald a jedním kouzlem rozsvítil celou místnost.
„Jak dlouho takovýto můj sen trvá?“ zeptal se a přehodil přes sebe jakýsi župan.
„Tak deset minut, pojď, promluvíme si o tom, stejně bych už neusnul a nenechám tebe spát, když já bych už to nedokázal,“ pověděl zlomyslně Gellert a otevřel dveře, aby ukázal, že má projít. Vzdal tedy jakoukoliv snahu a dveřmi prošel, pak už jen slyšel slabé mumlání kouzel, i když je vůbec nemusel říkat nahlas.
„Uspal jsi ji, abych ji nevzbudil?“
„Nechci, aby nám do našich rozhovorů kecala ženská,“ přiznal a ihned dodal, „pojď radši nebo přiběhne někdo jiný.“
„Jistě,“ usmál se a jako první sešel ty schody a ocitl se na stejném místě, kde už tolikrát s Grindelwaldem seděli a plánovali, „nevíš, kde je ten poslední zbytek bezesného lektvaru?“
„Na špatné sny je dobrý alkohol, ne lektvary, takže tohle bude tvá medicína,“ řekl vážně Gellert a přinesl další láhev whisky, kterou před něj položil a nalil do skleniček, které taktéž nezapomněl donést.
Pobaveně zakroutil hlavou a po krátkém pozvednutí své skleničky její obsah vypil. Neříkal to rád, ale tyhle sny bylo asi opravdu nejlepší zapít.
„Takže?“ otázal se Gellert.
„Nechceš to vidět?“
„Ne, bojuj s tím, nauč se přijmout to, že bolest a nechutné věci tu budou pořád, postav se k tomu jako chlap a ne jako ubrečené děcko, které musí ukazovat své zlé sny, místo aby je dokázalo říct,“ řekl tvrdě Grindelwald a on pokýval hlavou.
„Voldemort přešel od slov k činům, pozval si ty tři smrtijedy, kteří byli v Malfoyovo panství a kteří přežili. Jednoho zabil, zapálil, nechal sežrat hadem, druhého pustil s tím, že jestli zkazí něco příště, skončí stejně a Malfoye samotného nezabil proto, že mu slíbil, že mě nebo prostě někoho z nás dostane do tří dnů,“ řekl co nejrychleji, aby to prostě měl za sebou.
„Takže žádná noční můra jen příjemný sen?“ optal se Gellert a on se na něj zle podíval, „zabil jednoho svého ‚věrného‘ a další dva jsou na pokraji mentálního zhroucení, co víc si přát, dokázali jsme to, co jsme chtěli, když nepočítáme… ty víš co,“ oklepal se Gellert a jemu naprosto jasně došlo, co měl na mysli, „každopádně se nám začínají věci i dařit, a když neuděláme žádnou hloupost....“
Svou myšlenku ale nedokončil, protože se ozval zvuk, že se někdo cizí přemístil na pozemky zříceného sídla Blacků.
„Ta hloupost znamená podívat se tam?“ zeptal se skoro až zbrkle.
„Hloupost by byla nejít tam,“ vyvrátil to Gellert.
„To tam mám jít v županu?“ zeptal se hloupě a vytáhl si hůlku a viděl, jak na něj Gellert míří a ze županu měl nějaký hábit.
„Přemísti se poblíž toho místa, budu tě krýt pomocí tvého pláště, dej mi ho,“ poručil Grindelwald, a když se tak stalo, přemístil se Gellert jako první a on tak nestačil vůbec nic říct, udělal tedy to samé, jen trochu na jiné místo.
Objevil se několik yardů od svého domu a sledoval ty návštěvníky a musel se hodně snažit, aby nedal najevo své překvapení. Čekal mnoho lidí, čekal i nějaký útok, ale tohle opravdu ne a ještě víc ho překvapilo, když jejich hůlky leželi na zemi, na půli cesty mezi nimi. Sklonil tedy i on svou hůlku, ale nepřestal být soustředěný.
„Co vás sem přivádí, madam Malfoyová?“ ušklíbl se, „neříkejte mi, že jste synovi přišla ukázat letní sídlo, ve kterém jste kdysi dávno žila.“
„Jsme neozbrojení, není důvod k výsměchu,“ řekla po chvíli ticha Narcissa.
„Klidně jste si hůlky mohli nechat, pokud jste nebyla neobvykle inteligentní a nepřišla jste sem s nějakým úžasným nápadem, stejně se odtud živý nedostanete, věřte mi, že Grindelwald je zásadový člověk a k nepřátelům se chová nepřátelsky,“ odvětil v klidu a sledoval jiné výrazy na tvářích necelé rodiny Malfoyů.
„Matko,“ řekl naléhavě Draco.
„Draco, musím tě zklamat, tvá matka není Merlin, aby tě dokázala přemístit přes proti-přemisťovací bariéru,“ pověděl, jak Narcissa zmínila, výsměšně, „proč tu jste?“ zesílil svůj hlas, „nemám rád zrůdy na svém pozemku!“
„Pane Pottere, nemusíte mi věřit, ale v tuto chvíli máme společného nepřítele,“ řekla opatrně Narcissa.
„Mám mnoho nepřátel, koho máte na mysli?“
„Pána zla,“ zašeptala Narcissa.
„Mluvíte o něm jako o nepříteli, ale prokazujete mu úctu oslovením?! Řekněte prostě Voldesráč či Raddle, to on má nejraději,“ vysmíval se dál.
„R-Raddle je náš společný nepřítel,“ šeptala dál Narcissa, ani se jí nedivil, tohle setkání muselo být pro ně dost psychicky náročný a on jim to nehodlal ulehčit.
„Takže Lucius to vzdal? Cruciatus do zad a mrtvola vedle něj mu ukázala, jak dopadne za tři dny? Bastardi nikdy nechtějí umřít, jen co je pravda, takže co, schovává se tu někde za vašimi zády a použije vás jako živý štít, aby mě dostal a mohl dál Voldesráčovi sloužit?“ použil právě ty informace, které neměl vědět, aby zasel strach do jejich myslí.
Viděl, jak zpevnila svou nitrobranu a tak si nedovolil nepokračovat. „Nekoukám vám do vaší zvrácené mysli a nečtu si ty odporné vzpomínky, jen mám mnohé informace, řekl vám třeba Lucius, že jako ostatní využíval Belatrix jako děvku?“ zasmál se hrozivě a udělal dva kroky dopředu, nechtěl tohle říkat, ale před nepřítelem nesmí ukázat slabost, je přece ten, kdo zabil Brumbála, člověk bez cti, bez emocí, ten největší hajzl, tak tu roli musí dobře hrát.
„Nech matku na pokoji,“ ozval se jako první Draco.
„Nebo co, jednou už jsme si duel dali, skončil si dost špatně, jestli si pamatuji,“ ušklíbl se, jak jen to dokázal.
„Máš štěstí, že mi matka nedovolila říct, že si to byl ty, jak rád bych viděl to, že po tobě jdou všichni!“ rozzuřil se Draco.
„Takže takhle to bylo,“ konečně mu některé věci začali dávat smysl.
„Ano, takhle to bylo,“ ozvala se Narcissa a jakoby někde v sobě sebrala ten potřebný klid, „jako správná žena a matka musím přemýšlet za celou rodinu a dělat některá rozhodnutí, abych ochránila ty, co mám ráda. Nemáme stejný cíl?“
Rukou naznačil, ať pokračuje.
„Můj manžel má tři dny, aby přinesl Vy-víte komu vaši hlavu, což nedokáže, to víme oba. Svou sílu jste už několikrát ukázal a jistě i teď na nás míří desítka hůlek, Lucius není slabý, ale prostě vás by porazit nedokázal.“
„Ale matko-.“
„Mlč!“ zastavila svého syna, „jestliže neuposlechneme Raddlovo příkazy zemřeme, jestli zaútočíme na vás, zemřeme taktéž. Takže co kdybychom vymysleli nějakou třetí možnost?“
„Jste chytřejší než vaše sestra,“ řekl popravdě, „poslouchám, ale ať to netrvá dlouho, Gellerta Grindelwalda jistě už svědí ruka na hůlce a ne jen jeho.“
„Jestliže by se ukázalo a dostalo na veřejnost, že jsme byli zabiti, nemohl by nás přirozeně zabít za nesplnění úkolu a v tu dobu bychom byli už někde ukryti,“ vysvětlila svůj plán.
On se začal lehce a dlouze smát. „Co bych z toho měl já, že bych vám doslova zachránil zadky? Člověku, co mě chtěl zabít, člověku, co se snažil být mým nepřítelem celou školní docházku a člověku, která stála na straně nepřítele, když jsem byl mučen a můj přítel byl zabit?!“
„Jistě najdete něco, co bychom mohli udělat na oplátku,“ řekla.
„Dobrá tedy,“ řekl a rozešel se blíž a zastavil se u hůlek, které před ním leželi. „Specialis revelio, Revelio,“ začaroval na obě hůlky a nic se nestalo, tak je sebral do ruky, „Narcisso, jste z rodiny Malfoyů nejinteligentnější, takže tu hůlku dám vám, splňte, co žádám a o vašem návrhu možná popřemýšlím, jestli ne, budu se těšit, až vás někdy potkám na bojišti.“
„Co mám udělat?“
„Zabijte Naginiho, je to jen obyčejný had, ale je to takový Raddlův symbol, on bude naštvaný, já budu potěšený a navíc zjistím, jak dokážete spolupracovat.“
„Chcete toho hodně,“ řekla skoro až jedovatě.
„A budu toho chtít ještě mnohem a mnohem více, jestli chcete, abych si zahrál na vraha rodiny Malfoyů a vám zachránil zadky.“
„Dobrá, udělám to,“ po chvíli odsouhlasila Narcissa a on ji hodil hůlku k nohám.
„Přesně ve tři odpoledne tady, bariéra vás sem pustí, ale objeví se tu někdo jiný kromě vás a zemřete tu všichni nebo tu nikdo z nás nebude,“ pokrčil rameny a zkřížil ruce na prsou.
„Dobrá tedy, zatím na shledanou,“ řekla Narcissa a sebrala si svou hůlku.
„Sbohem mi zní lépe,“ ušklíbl se a vyčkal si, až se přemístí pryč. Teprve poté vyslal několik zaklínačských kouzel na odhalení přítomnosti a našel akorát jednu osobu, která se ihned poté odhalila.
|
Autor: Amren Vydáno: 15.5.2012 23:03 Přečteno: 4689x Hodnocení: 100% (hodnoceno 4x) |
Formát pro tisk
. Šťastné a veselé, drazí čtenáři a hodně zdraví, bude se určitě hodit.
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
Tak jsem se k tomu konečně dostal, abych si tu tvoju kapitolu přečetl. Jsem jeden z těch, kteří nadávali, že už nepíšeš a jakmile něco napíšeš, trvá mi to rok, než to přečtu a hodím koment
Ne, skvělý díl, škoda, že na tom nejsi s Hermionou stejně jako já, protože já ji nemám rád. Stále doufám, že v nějakém tom budoucím díle položí život, klidně i hrdinsky, ale její existence mě irituje. Jak to řekl Tom Felton, hridnové jsou hezké postavy, ale hrát záporáka je o mnoho zábavnější.
Co dalšího říci (napsat) k této kapitolce? Dobrý stěr Brumbálových holubů, určitě se tam najdou další užitečné postavičky a trochu souhlasím i s Gelertem, poslat je někde do první linie a vyzkoušet Voldíkovy ochrany, proč ne?
tak tak Hermiona je trn v oku xD
ne, ne. Hermionu nechat tak :)
Karlosi, vždyť my známe "své" lidi...
Hermiona? Chudák, proč jste na ní tak zlý... co ona udělala tak špatného... no mám s ní velké plány, tak jako se skoro každou hlavní postavu, ale smrt pro ní? Co by dělal chudák Harry
Chudáček Harry? Co by dělal? Ha, naučil by se od Gelerta naprosto všechno a pak by svět poznal, že s Harry Potterem se nevyjebává.
tak Hermiona má svojí roli v tomto příběhu a určitě jednou skončí, otázkou je kdy, já bych jí taky vyměnil hned za jinou..., třeba jednou až budu dělat po Amrenovi korekci, tak ji "opravim" :-D
....Eh jak začít skvěle napsané jako vždy... ještě bych se chtěl omluvit, že sem doposud nepsal komentáře...ale musíš vědět, že patříš mezi top autory minimálně v téhle republice...byla by škoda, že by si přestal zveřejňovat své dílo jen kuli ignorantum jako sem byl doposud i já
velkej palec nahoru.. za to že jsi sem něco dal a za to že to bylo tak dobry :)
Lorelai: Jo... tak je to nejlepší, nečekat nic a být šťasten z toho, že to pak neočekávaně přišlo. Jak ale říkám, neslibuji do budoucna nic. To by pak pak nebyla moje hlavní postava, kdyby si nešla tvrdě za svým, přece jenom každý autor dává svým postavám kus sebe... Malfoyovi? Jejich práce v mé hlavě a v dalších částech je připravena, jen to "spustit". Děkovat za napravení dne? No rád jsem pomohl, i když pochybuji, že tohle něco změnilo.
DDSSJ: Víc než originál? Vážím si toho, i když si myslím, že je to dost přeceněné... Ano souboje, postavy, humor... jediné mé silné stránky. Drsnější? Zajímavý názor :) Myslím si, že jim tam ukázal, co si myslí a pokud nechtěl ze sebe dělat šaška bylo to i optimální a přece jenom není všem jejich setkáním konec, co by to byl za Řád kdyby se už neukázali.
Gared: Jak už jsem jednou říkal, konec snad přijde, ale i po to, co jsem už napsal, je ještě toho mnoho na dopsání, ale budu se snažit, aby ses jednou dočkal a mohl si říct, jestli to za ty dva roky a více stálo.
Nečetl jsem to tak nemůžu zdělit svůj názor, ale doufám že sem časem přidáš i zbytek a až bude dokončená moc rád si jí přečtu.
veľmi pekné som zvedavý aké bude pokračovanie a táto poviedka sa mi omnoho viac páči ako originálna HP 7 .
Pretože máš viac rozpracované postavy a súboje a aj dej je lepší len ten rozhovor na štábe by mohol byť trochu "ostrejší".
užasnééé...jsem tak ráda, že si přidal další pokračování této povídky, opravdu jsem nečekala pokračování, ale jak vidno jsem se pletla a jsem vážně neuvěřitelně ráda, že jsem se pletla!
teď nějaké chvalozpěvy: tahle kapitola mě naprosto dostala..fenixové si to zasloužili ;-) Radlle no co k němu... ale hlavně se mi líbí Harryho rozhodnost jde zkrátka za svým cílem hlava nehlava ...a další zmiozelové v oběhu-Malfoyovi no jsem zvědavá co s nimi zamýšlíš..??
A nakonec hlavně moc děkuji za napravení mého bídného dne a jen doufám v další pokračování ;-)
Nějakým tím "zvraceným" způsobem jsem také rád, že jsem zpět... není to žádné ocenění nebo "achievment" jak používají hráči, ale je to zvláštní pocit být zpět s tím, že se vám to líbí.
Berry: Zázraky se dějí a ne jenom o Vánocích, a když něco slíbím, povětšinou to i splním, další dějství bude jenom a jenom temnější, tyto kapitoly jsou takový brod k tomu, k čemu tato povídka spěla. A to k tomu, že tvořím kvalitní fanfikci se vyjadřovat nebudu, ale k tvoření fanfikce se vyjádřím "nemáš zač"
Had: Harry si musí jít těžce za svým, protože na konci klidné cesty ty "poklady" nečekají. Uvidím co a jak domluvím s Markusem, kdy a jestli něco.
Georgene: To bych nebyl ani já, kdybych všechno nepromýšlel až do konce, vždyť to musíš znát. Tonksová? Pastorek? Každou z "větších postav" čeká ještě nějaký úkol ale ne všichni mohou plnit úkol z míst, kterým velí Harry. Narcissa? To se ukáže v příští kapitole... jen ji ale nesmíme podceňovat, protože u Zmijozelů člověk nikdy neví, na jakou stranu hrajou a jestli vůbec na nějakou hrají.
Ditherin: Kdo by se divil Harrymu, že trochu vybouchnul, však po tom všem má na to právo. A že zrovna Dung a Snape, nám jistě rád i Harry vysvětlí, protože lidí s otázkama bude mnoho. Zahrávání s Voldemortem, ale není sranda, Harry na to bude muset přijít.
Lucky: Harry už své druhé šance vyčerpal a nebo jich jenom hodně málo a ty si musí nechat pro ostatní příležitosti. Kam půjdou? Proti komu půjdou? Myslím, že takovou otázku si budou pokládat skoro všichni v mém díle.
Tasunis: Věřit :) jak hezké. Jsem rád za tvá slova, i když ne všichni by souhlasili a o tom vím své. Vyvine? Myslím, že to bude ještě dost zamotané, přesně tak, jak to mám rád.
Cheesik: Není zač, ale slib mi, že u toho budeš příště dýchat, mám ještě mnoho věcí, co chci dělat a z vězení je dělat nechci :) Náročná činnost to je, ale nikomu to neříkej, ale vaše odezva to trochu zlepšuje.
Ayahi: Rychlý spád? Tohle ještě není nic, za chvíli dostane Harry časový limit a pak to bude ještě horší. Částí? Neodvážím se tipovat. 30 možná.
my jsme taky radi že jsi zase zpět :)
Zaujímave .. zdá sa, že to všetko začína naberať celkom rýchly spád .. len tak ďalej .. som zvedavý koľko častí zostáva do konca :D Len tak ďalej
Jak už psali všichni předemnou, díky, že jsi vydal další kapitolu k této sérii. Čte se opravdu nádherně, občas i přemýšlím jestli při tom vůbec dýchám nebo ne - nevím. Každopádně doufám, že to není tvá poslední vydaná kapitola a budeš v pokračovat v psaním dále - i když je to velmi náročná činnost.
Ještě jednou díky :-)
Amrene, chvíle, ve kterou jsem věřil je tu! konečně zase začínáš vydávat. Musím Ti říct, že na tuto chvíli jsem se těšil hodně dlouho. Miluji Tvoje povídky, jsou jedny z nejlepších co znám a celkem mě mrzelo, že jsi přestal vydávat. Je dobře že jsi zpět. A tato kapitolka je hodně dobrá. Těším se, jak se to vyvine dál. :D
Jsem moc rád, že jsi opravdu začal opět pokračovat ve své povídce
Teď budu muset pokračovat i já 
No teď něco k dnešní kapitole:
Jen tak dál 
Moc se mi líbí, jak jsi zatočil s Fénixovím řádem. Nikdo z nich si nezaslouží opět spolupracovat s Harrym. Uvidíme jak se to bude celé znovu vyvýjet :) Každopádně ti děkuji, že opět zveřejňuješ své kapitoly
Tak v první řadě bych rád řekl, že jsem šťastnej, že ses vrátil do "branže". Tak teď k povídce. Naprosto skvělý bylo jak všem v řádu vmetl do tváře jaký jsou to svině , nebo jak stíral Snapa. Kononecne se ukázal ze není uplne dobrý a jak řekla Hermiona, že vyčerpal svou zásobu druhých šancí. Kdyždopádně napadá mě otázka, co bude dělat řád dál, pujdou proti Voldovi, nebo Harimu, nebo snad proti oboum? Ikdyž by se mohli stáhnout do ústarní. Tak Malfoyovi moc nepřekvapily, Narcisu mám jako postavu moc rád takze jsem rád ze prestoupila na lepsí stranu. Doufám ze ji brzo nezabijes
hodně štěstí a zdaru přeje Lucky
no teda Amrene musim uznat ze jsi me hodne prekvapil, ale o to je to prijemnejsi. Co k deji? no nic co by kritizovalo prtoze jako vzdy vyborne napsane a vymyslene. Fenixe si Harry pekne podal a dung snape se hodi na informace. Malfoyovi, od tech jsem prekvapen ze prisla narcisa a ne lucius, ale neni se co divit kdyz pottera nesnasi. Ten ukol pro narcisu je perfaktni, nevim jestli je tady nagini taky viteal ale aspon o protivnika min a voldezmrd bude nasranej. S georgenem plne souhlasim.
preji hodne napadu a chuti do psani :D.
Tak amrene touto kapitolou jsem byl velice mile překvapen a jsem rád že jsi ji přidal . Kapitola byla velice dobře napsaná a podání nekterých scén bylo přímo nádherných . Víběr z lidí byl docela dobrý akorát bych možná přibral pastorka a tonksovou ty by se mohli hodit taktéž, ale výběr je samozřejmě na tobě jinak doufám že malfoyová při úkolu vyvázne s těžkými zraněními z voldyho sídla . Jinak co dodat kapitola byla velice dobře podaná a jako vždy promyšlená až do posledního slova a to bude asi tak vše .
Ps. Nebudu se psát zbytečně že to je úžasné protože to je tak zřejmé jako že je brumla mrtvej
Skvělá kapitolka, jen tak dál:)
Kapitola perfektni, jako vzdy. Dobre se to cetlo, dej taktez perfektni, jde videt, ze Harry si jde tezce za svym. Pokud je to opravdu posledni kapitola, diky Ti, za stvoreni tohodle veledila mezi ceskymi fan-fiction.
Stal se zazrak... když jsem viděl novou kapitolu na hlavní strance myslel jsem že mam halucinace z nedaostatku spánku. Po řádnem zjišění že nespím a ani nemam halucinace jsem nadšeně začal číst a hltat každe slovo. Naprosto se mě libilo jak Harry seřval fenixe, vzít sebou Dunga taky dobrej napad. Malfoyovi mě dosti překvapili, ale pravda že oni vždy utikaj. Jsem opravdu zvědav na další dějství, doufám že nasledujících, kapitol tvého příběhu. Jinak děkuji za to že tvoříš takhle kvalitní fanfikci, nadherně se to čte. :)