Kapitola pětapadesátá - Poslední přání

Harry Potter and Pactum Purgamen

Poté, co hodiny odbily třetí hodinu ranní, se přemístil na hřbitov v Godrikově dole. Mrzelo ho, že někdo takový jako Aberforth musí mít tajný pohřeb pozdě v noci nebo spíše brzo ráno. Poté, co se objevil jako jediný na místě, kde odpočívali jeho rodiče, okamžitě vytáhl hůlku a zamířil do vzduchu, aby začal s čarováním bariér, nechtěl nic nechat náhodě, a i když věděl, že se o to postarali ostatní, stejně chtěl mít jistotu.

„Nenamáhej se,“ zastavil jeho ruku Grindelwald a podíval se na náhrobek, u kterého stál.

„Co kdyby,“ nenechal se a znovu zvedl hůlku.

„Jsou věci, kterých se drží každý čistokrevný kouzelník a jedna z nich je ta, že při pohřbu někoho silného, se nikdy neútočí, nikdo se tu neobjeví, a i kdyby ano, nezaútočí, byla by to pro Raddleho největší potupa. On se raduje, my truchlíme, ale nikdo neútočí. Včera jsme si šli po krku a zítra půjdeme znova, ale v tuto chvíli je klid,“ řekl Gellert a dál se díval na jména na náhrobku, otočil se také a Aberforthovou hůlkou tam udělal jednoduchý věnec a odstranil z celého náhrobku sníh.

„Když jsem tu bydlel, nebylo tu mnoho náhrobků a jména těch, co tu byli, mi stejně nic neříkali, ale teď, když jsem tu s tebou, je tu až moc jmen známých.“

„A dnes přibude další jméno,“ zkonstatoval suše.

„A jistě nebude poslední,“ doplnil ho Grindelwald klidně.

„Snad na tomto hřbitově ano, musíme plnit jiné hřbitovy,“ pověděl vyrovnaně, ale stále se bál mluvit o zabití, jako o běžném tématu, jak to bere Grindelwald.

„V tom případě máme společný cíl,“ odvětil Grindelwald a otočil obličej směrem k místu, kde stál zbytek, „jdeme, hleděním na náhrobky, mrtvé stejně nevzbudíme.“

„To opravdu ne,“ posmutněl a následoval příkladu Gellerta a šel za ním. Ještě několikrát se otočil na místo posledního odpočinku jeho rodičů, ale nic se nezměnilo, takže to vzdal a došel k hrobu Brumbálových.

Viděl mimo ostatních také Horácia a Filluse, to ho donutilo se trochu pousmát. Byl rád, že tu budou všichni ti, co byli jeho i Aberfortovy přáteli. Nemohli pro něj uspořádat ohromný pohřeb a pozvat každého, kdo by chtěl, nemohli to dát na vědomí veřejnosti, aby přišel každý, kdo chtěl vzdát holt muži s tak pevnými zásady, že s nimi i zemřel.

Všichni byli oblečeni v nejlepším obleku, které našli, samozřejmě černé barvy, ale to bylo špatně vidět, přece jenom kromě lehkého osvětlení tu nebylo mnoho věcí, které by jim předávalo světlo.

Pak mu ale padl pohled na ohromnou bílou mramorovou rakev, vnitřně ho potěšilo, že i přes všechno, bude mít pohřeb, kterého je hoden.

„Upřímnou soustrast Harry, je mi líto, že ani mé lektvary, nepomohli tam, kde si byl,“ přišel k němu blíž Horácio a padli si kolem krku, a cítil, jak Horácio drží jeho náramek, který byl prázdný.

„Bohužel asi chyběl lektvar ochrany před smrtí,“ smutně poznamenal.

„Ano ten chyběl… a bude chybět i dál,“ řekl taktéž plný smutku Horácio a párkrát popotáhl, aby zahnal slzy a pak ho pustil a odstoupil stranou.

Pořádně se porozhlédl a všiml si, že už všichni stojí v pomyslném půlkruhu kolem rakve. Bill objímal plakající Fleur, stejně jako Jack objímal svou manželku, ostatní stáli sami a sledovali buď jeho, nebo své vlastní boty, tak jak to chtěl udělat on a počkat, až tohle skončí, ale věděl, kde je jeho místo a co je jeho úkol. Postavil se tedy co nejblíže k rakvi, a i když by měl, neotočil se na své přátele a spolubojovníky, vidět jejich tváře, na to už neměl potřebnou sílu.

„Přišli jsme sem uctít památku člověka, který nás svým vlastním úsilím a pílí dokázal spřátelit a spojit různými pouty. Aberforth celých dlouhých sedmnáct let zasvětil tomu, aby mi mohl pomoci v mém úkolu a tím se stal jediným člověkem, který mi vždy věřil a v nutných chvílích mi vždy nabídl pomocnou ruku. Naučil mě mnoho věcí a především to, že s přáteli jako jste vy, můžu svůj boj zvládnout. Nemohu vám bohužel povědět, jaký byl, když byl mladý, co bylo jeho největším přáním a co jeho nejtajnějším snem, na to jsem ho neznal dobře, ale bohužel pro něj, jeho posledním přáním, bylo to, abych tu s vámi stál, abych přežil. Tak tu teda stojím, vyměnil svůj život za můj, vyměnil své sny za mé a naději ve světlé zítřky předal do dalších generací. Do svých přátel. Do vás. Nevím, jak jste ho znali vy, ani jaký jste k němu měli vztah, ale pevně věřím, že tu stojíte z přátelství, úcty, obdivu a ne z ubohé nutnosti. Nevím, co bych víc řekl, Aberforth mi za krátkou dobu přirostl k srdci více, než kdokoliv jiný, jako kdybych ho znal už dlouho, jako kdyby to vždy byl nějaký kouzelný dědeček, který se staral o mé bezpečí. Každopádně osud a smrt se nedá přelstít a tak tu leží on a ne někdo jiný. Snad mi odpustí, že u něho v těchto momentech nemůže stát stovky lidí, ale jen ti, kteří s ním v posledních chvílích stáli v boji proti zlu. Odpočívej v pokoji Aberforthe a měj se tam líp než tady,“ ukončil svůj dlouhý a nepřipravený monolog. Po těchto slovech, jako kdyby přišel na to, že je konec a že se nevrátí a proto začal brečet, nechal to tak být a pouštěl své slzy, které dopadali na bílý mramor. Několik dlouhých sekund jenom tiše plakal a nevnímal své okolí, pak když to přestalo, otočil se dozadu a sledoval každý obličej. Všichni plakali, dokonce i Grindelwald a v tento moment pochopil, že ani temná a ledová maska nemůže ukrýt něco takového, jako je smutek po ztrátě přítele. Všichni plakali a všichni muži dělali, co mohli, aby to zakryli, aby ukázal sílu a dodali jistotu ostatním, ale nikomu se to nepodařilo.

Dlouhé ticho přerušované jen tichými vzlyky příjemně porušila Fleur, která začala zpívat nějakou smutnou a krásnou vílí píseň. Byl to okamžik, o kterém věděl, že na něj nikdy nezapomene, píseň naplňovala každou část jeho těla a znovu každého nutila plakat další slzy, slzy za odvahu a hrdinství největšího hrdiny tohoto světa, Aberfortha Brumbála.

Píseň skončila a on cítil potřebu jí zatleskat, a kdyby to bylo v jiný čas a jiný moment, určitě by tak i učinil, takhle jen krátkým kývnutím hlavy dal na vědomí, jak si toho váží. Všichni stáli strnule a hleděli na různá místa, ale spojovala je jedna věc, smutek.

„M-miláčku půjdeme…já…já,“ plakala hlasitě madam Parishová. Viděl, jak jí Jack ještě více a těsněji objímá a jejich oči se setkaly a on tak mohl říct, to tiché díky a pak zmizeli. On samotný cítil ještě jednu potřebu tu udělat a tak pomalu odkráčel od hrobu svého přítele, protože věděl, že se tam ještě jednou vrátí. Zastavil se až v místech, kde leželo tělo Ignotuse Peverella. Postaral se o malý věnec a zmizení veškerého sněhu, který ničil tento náhrobek.

„Děkuji ti za neviditelný plášť, bez něj bych tu takhle nestál,“ pověděl tiše a pak dál jen mlčky sledoval jméno a data vepsané v mramoru.

„Harry, pojď, dáme si u nás skleničku, tak jak by si Aberforth jako hostinský přál,“ zvedl svůj hlas Evan, aby ho vůbec zaslechl.

„Přijdu později, nečekejte na mě,“ odpověděl a po pár sekundách už na hřbitově zůstal jenom on a Grindelwald, který ho tu jistě hlídal.

„Taky jsi mohl jít,“ řekl, když se vrátil a sledoval, jak Gellert nějakým kouzlem píše něco na rakev, přistoupil blíž a začal číst „Umírám s úsměvem, neboť vím, že mé sny a touhy žijí dál,“ tenhle citát ho skoro znovu rozbrečel. „Moc pěkné,“ poznamenal.

„Vybral jsem to z tvých slov, myslím, že to tak i nějak je a tak jsem to jen poznamenal do konce světa,“ řekl tiše Gellert, „a na tvou otázku proč jsem nešel, máš odpověď támhle,“ ukázal ležérně na kostel, chvíli nevěděl, co má na mysli, ale když lépe zaostřil, všiml si dvou postav stojících ve tmě.

„Kdo to je?“ zeptal se a šáhl do kapsy, po hůlce.

„Jeden z nich je jistě Albus, kdo je ten druhý, nemám zdání,“ pověděl s klidem Gellert.

„Tak je tu necháme a odejdeme,“ pověděl svůj názor.

„Mám takové tušení, že tu nejsou kvůli Aberforthovi, ale kvůli tobě.“

„Půjdeme to zjistit?“ zeptal a neochota byla jasně a zřetelně znát.

„Albus by se tu neobjevil v tuto chvíli, pokud by to nebylo nějak důležité, radši si poslechneme, co nám chce říct,“ pověděl Grindelwald, a když on teda kývnul, vydali se pomalu a rozvážnou chůzí ke kostelu.

„Zdravím tě Harry, i tebe Gellerte, že je osud zvláštní, kdo by si kdy myslel, že my dva se zrovna potkáme tady, při takovéto příležitosti a v takovéto společnosti,“ přivítal je ředitel, a on skoro viděl, jak roztahuje ruce, jak to dělal vždy ve škole.

„Co potřebuješ Albusi, nejsem druh člověka, který vyžaduje slušné vychování,“ zavrčel Grindelwald a on pečlivě zaostřil na druhého člověka.

„Pottere!“ pověděl svým sarkastickým hlasem Snape a jemu to na tváři udělalo hodně nechutný úšklebek.

„Váš bratr leží támhle, můžete se jít rozloučit,“ řekl rozvážně a snažil se nabrat patřičný klid.

„S mým bratrem se brzy setkám, není potřeba se s ním loučit, ale tobě musím popřát upřímnou soustrast,“ řekl přívětivě a mile Brumbál.

„Nepřijímám lítost od lidí, kteří celý svůj život zasvětili tomu, aby dotyčnému člověku udělali co nejvíce bolesti,“ pověděl tvrdě, mohl za smrt skoro celé jejich rodiny a udělal z bratra trosku, to mu nikdy neodpustí.

„Mrzí mě, že si to myslíš,“ poznamenal Albus.

„Nebudu se opakovat potřetí, co tě sem přivádí?“ zavrčel Gellert.

„Musím si promluvit s Harrym.“

„A co když nechci?“ zkřížil bojovně své ruce na prsou.

„Neodmítej člověka, když nevíš, co nabízí, Harry. Chci ti pomoct a potřebuji jen, aby si mě vyslechl,“ smutně pověděl Albus. On se nejistě podíval na Gellerta, který svým výrazem říkal, ‚neboj se, dotkne se tě a rád ho umučím.‘

„Dobrá tedy, mluvte.“

„Nepůjdeme dovnitř Harry? Profesor Snape tady jistě počká s Gellertem,“ ukázal mile ředitel na kostel, jehož dveře se jak na povel otevřely.

„Dobrá tedy, ale jestli budu mít pocit, že chcete udělat nějakou blbost, odcházím,“ pověděl tvrdě.

„Chápu.“

„V tom případě až po vás,“ řekl a následoval svého bývalého ředitele do kostela, když vešel dovnitř, uviděl velký kříž přímo naproti a mnoho krásných oken a obrazů, jejich cestu lemovaly stolice, u kterých byli položené malé knížky.

„Vždy, když jsem v kostele, nutí mě to přemýšlet, jestli v to, co mudlové věří, může existovat,“ poznamenal zaujatě Brumbál.

„Nejsme tu ale kvůli tomu, že ne?“

„Ne, máš pravdu, chlapče, kvůli tomu tu nejsme, posadíš se? Mé zdraví už mi nedovoluje dlouhé procházky a stání,“ pověděl Brumbál a pomocí kouzel, udělal z dvou lavic, jakési provizorní posezení, sedl si tedy naproti němu, ale nepřestával se soustředit, na jakýkoliv popud, že mu tu jde o život. „Mrzí mě, že mi nevěříš, chlapče můj.“

„Vy se tomu divíte?! Choval jste se ke mně jako k psovi na vodítku, jako k nějaké ubohé figurce na šachovnici, a pak když jsem se vzbouřil, jste udělal cokoliv, abyste mě donutil litovat mého rozhodnutí. Musel jsem prožít peklo ve škole, jen abyste mě nechal si vyžrat to, že jsem se vůbec odvážil postavit někomu, jako jste vy, přece jste držitel Merlinova řádu, vynálezce lektvarů, ochránce dobrých a šéf Fénixova řádu, jak by si vůbec někdo mohl dovolit, proti vám vystoupit, že?! Takže jste udělal vše proto, abyste mi znepříjemnil život. Obrátil jste proti mně přátele, celý řád, učitelský sbor a vlastně i celou školu!“ zvýšil svůj hlas a to se držel od řvaní, jen kvůli tomuto místu.

„Některá má rozhodnutí nebyla správná, ale myslím si, že tak jak to popisuješ, to nebylo, nikdy bych si nepřál, aby ses cítil na škole špatně, vždy jsem si přál, aby studenti měli školu za svůj domov.“

„Kecy!“ rozhodil rukama, „takhle to možná platilo, do minulého školního roku, pak jste udělal vše, abych neměl nikoho a nic, abych přišel za vámi a prosil o odpuštění a byl znova vaši figurkou, tou kterou můžete ovládat, abyste řekl, ‚půjdeš támhle Harry,‘ a já to udělal, jenže jste nepočítal s tím, že nejsem tak slabý, že i šestnáctiletý chlapec dokáže odhodlaně bojovat!“

„Nikdy bych si nemyslel, že jsi slabý Harry. Vím, jak si silný a lituji toho, že jsem ti nepomohl v tvém boji a musel sis vše udělat sám, ale jak vidím, bylo to i užitečné.“

„Takže teď si vezmete zásluhy? Že jste byl tak laskav a nechal mě v pekle a já jsem se z něho dostal? Takže si před zrcadlem pogratulujete, co jste dokázal, když jste mi místo podání pomocné ruky, ještě více skopnul dolů?!“

„Je z tebe cítit zášť a já ji chápu, musíš prominout stařecké chyby, kterých jsem se dopustil, ale opravdu mě mrzí, že si myslíš to, že jsem někoho nutil k tomu, aby tě nenáviděl.“

„Tak proč mě nenáviděla McGonagallová? Lupin? Moody? Tonksová? Všichni jsou to vaši podřízení a všichni mě najednou začali nenávidět, to my chcete říct, že se na mě domluvili a vy jste o ničem vůbec nevěděl?!“ přidával na síle svého hlasu a každou další větu, cítil větší vztek.

„Každý má vlastní hlavu Harry.“

„Nevěřím vám ani slovo, pane řediteli, a pokud chcete pokračovat v obhajování lží, mohu rovnou odejít, protože vám nebudu již moct věřit, žádné další slovo,“ řekl už mírněji, ale ne že by se zklidnil, jen vztek nahradilo opovržení.

„Chlapče, ani nevíš, jak mi ubližují tvá slova, ale pokud si myslíš, že máš pravdu, budu to akceptovat, jak už jsem řekl, udělal jsem mnoho chyb a možná jich bylo víc, než si já dokážu připustit,“ zesmutněl Brumbál, ale to ho nijak netrápilo.

„Co je tedy předmětem této debaty,“ vzal to z jiného konce, než se celá tahle diskuze ubírala.

„Umírám Harry. Můj čas, který mi byl dán, skončil a tak jsem si přišel promluvit o válce.“

„Takže nakonec je to pravda? Tak moc jste toužil po moci, které nabízel viteál – ten jistě mocný prsten – že jste si ho nasadil a nechal se proklít? Nevěřil jsem tomu, nečekal jsem, že ještě někdo může chtít moc, i když ví, že se mu něco hrozného stane,“ pověděl skoro až překvapeně, vzpomínal si dobře na Aberforthovo vyprávění, kde říkal, že Albus má něco s prsteníčkem, když ničil prsten, takže si ho opravdu nasadil, jak někdo tak inteligentní může být vůbec takový idiot? To mu vůbec nedocházelo.

„Mám být překvapen, že toho víš tolik?“ zeptal se ředitel, „ale máš pravdu, byl jsem hlupák a snažil jsem se využít jeho moci a tak jsem si ho nasadil a zahubil se, kdyby nebylo schopností mých a Severuse, již bychom se ve škole nepotkali.“

„Touha po moci, může být ještě nějaký vznešenější cíl, pro který zemřít?“ pověděl značně sarkasticky, „kolik vám zbývá času?“

„Dva, možná tři dny a možná ani to ne.“

„V tom případě se asi už nerozloučíte se všemi,“ pověděl vyrovnaně.

„Není nikdo důležitější než ty Harry, tobě budou patřit má poslední slova,“ přiznal Brumbál.

„Povídejte, ale žádné hloupé řeči o tom, že vše závisí na mně, nemám je rád,“ upozornil jej a rukou ukázal, že může začít.

„Ironií je to, že jsem si tenhle rozhovor dlouho připravoval, a teď když na něj došlo, nevím kde začít. Začnu asi chválou, dokázal si toho hodně, máš silnou skupinu, které dokázala porazit tolik silných smrtijedů a dle Severusových slov, jste nenáviděni více, než já, a i když je to hodně ošklivé, zároveň to ukazuje, kam až vaše sláva sahá.“

„Do kriminálu myslíte, je na mě vypsaná taková odměna, že každého z mé skupiny a kohokoliv jiného, několikrát napadlo, poslat jeden dopis, který by ho udělal boháčem, naštěstí lidé, kteří vědí, kde jsem, jsou pod neporušitelným slibem nebo mlčí, jinak bych už dávno ležel někde pod drnem. Každý je proti mně, kromě těch pár lidí, co stálo tam venku a byl jste to i vy, i ten váš zlatý Severus, kteří šli proti mně.“

„Je smutné, že můj Řád se nemusí ukrývat, ale tvá skupina ano, ale vedete si moc dobře, kéž bych i já dokázal být takovým velitelem, možná jsem téhle válce mohl zabránit.“

„Přistupme k tématu,“ vyzval Brumála znovu.

„Dobrá,“ povzdechl si smutně ředitel, „chci ti v posledních minutách mého života pomoci, nabídnu ti některé věci, které ti pomohou. Nemohl jsem je napsat do závěti, oba víme, že by nic z toho k tobě nedošlo.“

„Máte svůj Řád, můžete to darovat svému nástupci,“ pokrčil rameny.

„Ale já to tak dělám, pokud k tomu svolíš, chtěl bych, aby se tyto dvě skupiny spojily a aspoň do konce bojů, zůstaly pospolu.“

„Nenáviděný Harry Potter velitelem dobráckého Fénixova řádu? To má být vtip? Všichni mě tam nenávidějí, nebudu jim nikdy důvěřovat, natož jim velet a už vůbec ne všem, možná někteří jednotlivci, ale všem rozhodně ne!“ prohlásil přísně.

„Chápu, ale pokus se o důvěru, třeba tě překvapí, a když ne, vždy je jako velitel můžeš zavolat do boje, ví o tom a respektují to jako mé přání a nařízení. Teď k těm věcem. Jistě budeš potřebovat nějakou věc k ničení Viteálů, k tomu ti dopomůže tohle,“ řekl Brumbál a vytáhl zpod hábitu Nebelvírův meč.

„Nouze mě donutila se naučit Zložár, ten funguje stejně, ale pokud chcete, abych se při takovýchto věcech oháněl mečem, mohu to udělat.“

„Jsem rád, že se konečně na něčem shodneme, nečaruj více temné magie, než je potřeba, stahuje to duši do zatracení,“ varoval ho jak nějaký milý dědeček.

„Říká ten, kdo se snažil ovládnout svět a mudly násilím,“ pověděl sarkasticky, „ale nebudeme tu řešit vaše a mé vypořádání se s problémy.“

„Ach jistě, tahle věc by ti jednou v životě mohla pomoci, a když ne tobě, tak někomu blízkému, jeho pravou schopnost poznáš až v pravou dobu, do té doby, to dokáže zhasnout jakékoliv umělé světlo a znovu jej rozsvítit,“ položil na zem další věc, která připomínala malou železnou krabičku, „taktéž jednu knihu kouzel, která obsahuje snad všechny kouzla obrany proti kouzlům.“

„Holky vám možná poděkují,“ řekl klidně, nechtěl tu v posledních okamžicích hrát na city a uctívat člověka, který ho nenáviděl, jenom proto, že za chvíli zemře.

„A pak pergamen plný receptů na lektvary, které jsem já sám, Nikolas Flamel či oba dohromady vymysleli,“ položil na zem poslední věc.

„Věřím tomu, že to bude užitečné, protože v této válce nejsem jenom já, jak si vy pořád myslíte.“

„A nakonec dvě poslední věci, které jsou ze všech darů nejmocnější a nejdůležitější, ale nemohu ti je dát jen tak, tedy ještě aspoň v posledních chvílích chci mít pocit, že dělám něco pro budoucnost a proto ti je mohu dát jen tehdy, pokud mi něco slíbíš,“ pověděl sklesle Brumbál.

Smutně se zasmál. „Upsat si před smrtí jediný symbol naděje pro dobro, to je opravdu hodně svatý cíl,“ pokračoval v sarkasmu, „poslouchám.“

„Jeden z nich je ten, že přijdeš na místo Řádu v čas, který ti poví Severus, a dáš jim šanci a nezatratíš je jen kvůli předsudkům vůči mně.“

„Dobrá,“ odpověděl ležérně.

„Druhá věc, už není tak jednoduchá a bude si žádat větší oběť než jeden den tvého času. Ohromnou část svého života jsem zasvětil škole, kterou jsem opravdu miloval a vždy si přál udělat vše, aby se studenti měli dobře a vraceli se tam s radostí a s úsměvem na tváři, ale dny mého ředitelování skončili a po mě nastoupí Minerva, a pak až Tom nabere na síle, dosadí tam Severuse, který bude vést školu jako špech, tak to bude nejlepší, ale nikdy nebude mít důvěru, a i když nebude všemi nenáviděn a bude mít respekt nebude z něj nejlepší ředitel, tím budeš ty… chci po tobě jediné, až tahle válka skončí, aby ses ujal ředitelování.“

„Cože?“ vyhrkl ze sebe překvapeně, „já nejsem žádný ředitel! Můj úkol je zabít Voldemorta a pak mám snad právo na volno, ne v sotva věku dvaceti let, se stát ředitelem na škole!“

„Chápu tvé obavy, ale jsou zbytečné, Severus ti s tím pomůže, a když válku vyhraješ, nikdo jiný neochrání školu lépe než ty, vždy si byl inteligentní a silný kouzelník, nikdo jiný se na toto místo víc nehodí.“

„Co mi chcete dát za věci, nebudu se upisovat k něčemu takovému, abych dostal brk a kalamář, či něco podobného, co vaše fantazie vymyslí.“

„Obě relikvie smrti, Bezovou hůlku i kámen vzkříšení, druhou věc ale pouze chráněnou proti otevření, do té doby, než přijde správný čas ji použít. S touto hůlku budeš silnější a tvé šance se zvýší, a poté co si přišel o tu svoji, kterou teď má Voldemort u sebe, už nikdy neseženeš mocnější.“

„Já a ředitel,“ pověděl výsměšně, když si sám sebe na tom místě představil. „Doufám, že nechcete, abych tam seděl do konce svého života.“

„Jen do té doby, než najdeš lepšího zástupce, ale těžko si představit, že se ti to povede, ale pokud ano, můžeš se toho vzdát.“

„Dobrá tedy, udělám to.“

„Přijde mi to vůči tobě sobecké, ale dáš mi k tomu neporušitelný slib?“

„A dáte mi vy ten váš, že ty věci co jste mi dal a informace, které jste mi řekl, jsou pravdivé? Pokud ano, udělám to.“

„Souhlasím, nebude vadit, když tento slib zpečetí Severus, chci ho tu mít ještě k jedné věci.“

„Budiž,“ zavrčel a pak po chvilce ticha se dovnitř doslova vplížil Snape, nikde neviděl Grindelwalda a byl za to i rád, kdyby tušil, co teď chce udělat, vysloužil by si pár peprných poznámek.

„Á můj příteli, posloužíš nám u neporušitelného slibu?“ zeptal se mile Brumbál, už mu ten úsměv začínal jít krkem.

„Opravdu jste se asi pomátl, když chcete uzavřít jakýkoliv druh slibu s Potterem,“ pověděl svým obvyklým hlasem Snape.

„Severusi, nejsi tu proto, aby ses mě snažil přesvědčit o správnosti mého úsudku a ani kvůli tomu, aby si zhodnotil můj zdravotní stav, uděláš to?“

„Dobrá tedy,“ řekl neochotně Snape.

„Tak Harry, postup jistě znáš, tři sliby, já dva, ty jeden, vyhovuje?“ zeptal se ředitel a on jen kývnul a tak Brumbál začal. „Slibuješ, že dojdeš na ústředí Řádu a pokusíš se s nimi spojit a vzájemně si pomůžete v důležitých momentech války?“

„Slibuji.“

„Slibuješ, že se po konci války staneš ředitelem školy v Bradavicích a budeš je vést ve svém nejlepším úsudku k prospěchu školy a k spokojenosti dětí, které ti budou svěřeny a budeš je chránit, tak jak má správný ředitel udělat?“

„Prosím?!“ vyhrkl zmateně Srábek. „Co-.“

Nedopověděl Srabus svou myšlenku, protože on s úšklebkem řekl: „Slibuji,“ a pak dodal svou část on. „Slibujete, že všechny věci jsou ty, za které jsou vydávány a všechny informace mi teď sdělené jsou pravdivé a neukrývají v sobě žádnou lež či informaci, které by mě mohla ohrozit?“

„Slibuji,“ potvrdil Brumbál a magie v proužcích obmotala jejich ruce a zmizela.

„Žijete, takže to asi byla pravda,“ pokrčil rameny a dál se k tomu nevyjadřoval.

„Nyní Harry tě chci ještě požádat o jednu věc, kterou nemusíš a jistě i odmítneš přijmout, ale musím tě o ni požádat. Ta hůlka přestupuje z majitele na majitele tehdy, když je předchozí majitel zabit nebo zdolán, pak hůlka mění vlastníka, jen tehdy.“

„Dobrá, takže vám mám násilně sebrat hůlku?“

„Možná by to tak mohlo fungovat,“ souhlasil Brumbál, „ale nikdo kromě nás se nikdy nesmí dozvědět, že jsem byl svou vlastní hloupostí proklet a zemřel jsem na ni, proto mě musí někdo zabít.“

„Proto je tu on?“ hodil hlavou směrem ke Srábkovi.

„Mám jméno, Pottere!“ zavrčel nebezpečně Snape.

„Ten klid od vás, mi ho pomohl zapomenout,“ odsekl.

„Pánové, prosím klid, nemám již mnoho času,“ zastavil jejich hádku ředitel, „ano i proto je tu Severus, ale pokud se světem rozšíří, že mě zabil on, bude v nejbližší době zabit Tomem, aby dostal bezovou hůlku. A nikdo mu neuvěří, že tu hůlku jsem dal před smrtí tobě a pak se jím nechal zabít, tomu by neuvěřil ani hlupák, natož Tom.“

Najednou ho popadl takový smutný smích plný beznaděje a holé hlouposti. „Takže mi chcete říct, že plánujete tu vaši vraždu svést na mě?“ zeptal se hloupě a sarkasticky.

„Pokud Tom uvěří, že si to byl ty, kdo mě zabil, a je jisté, že tomu uvěří, pak v jeho očích dostaneš na nebezpečnosti a bude příště sakra opatrný, aby něco podnikal, když si to byl ty, kdo mě nakonec zabil, po jeho mnoha nepovedených pokusech.“

„To je všechno sice moc hezký, ale zauvažoval jste nad tím, jak mě všichni budou nenávidět?! Chcete, abych byl jednoho dne ředitelem, a přejete si na mě hodit vaši vraždu proto, abych dostal nějakou hůlku?! Všichni mě budou chtít zabít, pomstít vás, to vám nestačí, že po mně jde Raddle a jeho skupina? Plánujete na mě poslat celou Anglii?!“ vyjel značně rozčileně.

„Pro takového hrdinu, jako jste vy, Pottere, to přece bude hračka, budete slavnější, než kdykoliv, slavný Potter, není to vaše přání?“ promluvil značně sarkasticky Snape a jeho škleb na ksichtě by mu nejradši ihned smazal, ránou pěstí třeba.

„Zalez zpátky do krypty,“ odmávl jeho blábol.

„Chlapci moji,“ povzdechl si Brumbál, „chápu, že asi nikdy pořádně spolupracovat nebudete, ale pokud to dnes nebude dobře vymyšlené, bude to zbytečné. Harry chápu tvé obavy, ale celý Fénixův řád ví pravdu, ostatní si bohužel budou muset myslet, že si to byl ty, kdo mě zabil, ale připravil jsem pár pojistek, které se ukážou po konci války, a ty budeš ospravedlněn, to ti přísahám.“

„Jako můj kmotr?“ řekl ironicky.

„V tomto případě jsem udělal všechno, aby si z mé smrti vytěžil maximum a po konci války, aby tě nikdo z ničeho neobviňoval.“

„Dejme tomu, že já vám vezmu hůlku a pak vás Srabus zabije,“ pověděl s úšklebkem na tváři, když si mohl vychutnat to oslovení, „pak statečně vyhraju válku,“ dodal sarkasticky, „a najednou se objeví tisíce důkazů, že já vás vlastně nezabil a ani vás ten den neviděl a všichni budou vědět, že jediný kdo s vámi ten den byl, je zde přítomný Srabusík, takže celou tuhle šaškárnu děláme proto, aby on mohl klidně líbat Tomovi nohy, aby po válce, když nějaký jantar přijde na to, kdo by teoreticky měl mít hůlku, ho ihned zabil? Dobrý plán.“

„Nepotřebuji, aby někdo jako vy, jen uvažoval nad tím, co bude a nebude po válce s mou osobou,“ pověděl naštvaně Snape.

„Dobrá, jste připraven ihned po válce zemřít? Fajn, takže to máme za sebou, přistoupíme tedy k činům,“ řekl rychle a dál se tím nehodlal zabírat. Lidem co si přejí zemřít, se nemá odporovat.

„Chlapci moji,“ pověděl smutně Brumbál, až se mu ukázaly v očích slzy, „jak rád bych vám toho ještě tolik řekl, ale už mi nezbývá žádný čas.“

„Vy jste si nevzal lektvar?“ vyjel na Brumbála ostře Snape.

„Asi jsem zapomněl.“

„V tom případě máte sotva minuty!“

„Já vím, chlapče, tak to mělo být.“

„Můj obraz bude vždy v ředitelně, kdybyste kdykoliv potřebovali pomoct, ale teď pro vás nemůžu nic udělat, Grindelwald bude jistě dobrý rádce, takže využijte i jeho rad, každopádně musíte vymyslet neprůstřelný plán, jak se dnešní den udál a musíte na tom oba spolupracovat,“ řekl Brumbál a pomalu si vytáhl z hábitu hůlku. „Harry, převeď veškerou zlobu ke mně do jednoho odzbrojovacího zaklínadla a seber mi hůlku, a abych nezapomněl, zde je ten kámen, ukryt v jednom předmětu z tvého dětství.“

Snape si jenom povýšeně odfrkl, ale on se s úctou díval na svou první chycenou zlatonku.

„Otevře se až na konci a ona ten konec pozná a ty jistě také, stejně jako tento Zatemňovač,“ pověděl směrem k němu. „Severusi počítám s tebou, že uděláš to, co jsme si domluvili,“ otočil se na Severuse a pak zase na něj. „Tak Harry, ukaž mi, jaká je v tobě síla.“

Vyndal si pomalu Aberforthovo hůlku a několikrát si ji přehodil v rukou a pohladil ji prsty. „Je to divné, že zrovna hůlka vašeho bratra vám seberu tu vaši,“ řekl a pak pečlivě namířil a řekl to jediné slovo. „Expeliarmus,“ to jediné kouzlo vytrhlo hůlku ze stařeckých rukou ředitele a přineslo mu hůlku do ruky.

„Nyní si hrdým majitelem všech tří Relikvií smrti, až přijde čas, budeš jejich pánem a podle příběhů i pán smrti.“

„Mrtvé to neoživí, smutné to nerozveselí, nemocné to neuzdraví, takže se rozhodně kvůli nějaké moci nenechám zabít,“ řekl a schoval obě hůlky do hábitu.

Odpovědí mu byl slabý úsměv od Brumbála. „Tak studenti moji, dovolte mi ještě pár posledních slov. Dle mnoha věcí jsem nebyl pro všechny dobrým ředitelem a ani přítelem, bratrem či synem, ale snažil jsem se své chyby napravit a udělat vše proto, aby tahle válka skončila, bohužel marně. Teď je to na ostatních, aby mé senilní chyby napravili, protože pokud ne, nastane doba tak temná, že jí Anglie a ani možná celý svět ještě nezažil. Musíte uspět a udělat cokoliv, aby lásk a nakonec zvítězila, nemusíte chápat mně a ani má slova, ale snažte se pochopit své nejbližší a překonat nesváry mezi vámi, protože pokud nebude dobro spolupracovat, zlo toho využije a smrtí už bylo mnoho, nedovolte dalším lidem umírat,“ pověděl nakonec Brumbál a poprvé ho viděl takhle plakat, „sbohem chlapci a vzpomínejte na mě v dobrém.“

„Sbohem,“ řekl on a párkrát zamrkal, aby zahnal pláč.

„Pokud to Pottere, nechcete vidět, udělejte něco,“ řekl přísně Snape.

„Když umírá slavná legenda, svůj zrak neukýváme, ale projevujeme úctu člověku tím, že jsme s jeho posledními sekundami,“ řekl s hranou vyrovnaností a naposledy se podíval do teď usměvavé tváře Brumbála a poslední nevyřknutá slova byla, že mu je to líto, co se muselo stát.

„Avada kedavra,“ řekl Snape ty dvě konečná slova a vynesl rozsudek smrti nad ředitelem, který s úsměvem naposledy vydechl a než dopadl na zem, byl Snapem zachycen a kouzlem položen na místo, kde obvykle v kostele bývá rakev a kde se provádí poslední rozloučení.

„A je ze mě štvanec větší, než jsem byl,“ řekl smutně, ale smutek nebyl kvůli tomuto, ale kvůli smrti dalšího člověka.

„A ze mě idiot, protože musím všem nakukat, že jste mě porazil,“ řekl sarkasticky Snape.

„Hm a pak že to má jen samé proti, mám vymyslet nějakou historku, jak jsem vás porazil obyčejnou… řekněme svědivou kletbou?“ vrátil mu to.

„Nechte myšlení na mně, vaše inteligence byla vždy nulová.“

„Říká někdo, kdo se přidal k Voldemortovi.“

„Nevíte nic, Pottere!“ zvýšil hlas Srabus.

„A cítím se díky tomu, jak šťastný člověk. Kdo ví, co bych se dozvěděl za odporné věci.“

„Promluvil svatý Potter,“ vysmál se mu, „ten Potter, který před pár dny zabil Lestrangeovou nebo mám radši říct, sadisticky dobil? Vypadala prý dobře, prasklá lebka, žebra, pohmožděná páteř, to byla jistě nějaká svatá kletba ne? Jinou by si náš svatý Potter nemohl dovolit.“

„Copak byla i vaší kurvou? Nebo ani taková děva se nesnížila na tak nízkou úroveň, aby skončila v posteli s vámi? Byla tam vůbec nějaká dobrovolně? Či byla tam nějaká vůbec?“ použil větší kalibr, když to vypadalo, že tuhle přestřelku prohrává.

„Stejný jako váš kreténský otec! Plná huba keců, ale skutek utekl, jste mu úplně podobný, až se mi z toho chce zvracet!“ odsekl nebezpečně Snape.

„Můj otec taktéž bojoval sedmkrát s Voldíkem a přežil? Můj otec napadl Nurmengard a osvobodil Grindelwalda? Táta přemluvil nejschopnější lidi z celé Anglie na pomoc proti Zlu? A nakonec můj táta byl smířen s tím, že nakonec při souboji s Raddlem zemře, aby ostatní mohli slavit? V tom případě můj otec byl těžký frajer a já mám k němu ještě větší než ohromnou úctu!“

„Ty-!“ namířil na něj Snape hůlku a než stačil něco vymyslet či vyndat hůlku, už na něj letělo zaklínadlo. Věděl, že je to Legilimens a tak se připravil na útok na myšlenky. Okamžitě uviděl scénu, kdy bojoval proti Malfoyovi ve škole, ale ne na dlouho, připravil své síly k odboji, zapojil veškerou svou moc do obrany a následného útoku, vyhnal ho ze vzpomínek, ale to mu nestačilo, musí tohle dohrát do konce. Stále se soustředil, nepřestával bojovat, ale najednou podvědomě vytušil, že nahmatal hůlku a tak ji rychle chytil do obou dvou a se silou surové magie a bezové hůlky použil to samé zaklínadlo a sestřelil Snape na zem. Viděl scénu, kterou věděl, že si zapamatuje do konce svého života.

Mladý Srabus klečel před Voldemortem a předříkával mu část věštby, co prý zaslechl v hostinci, kterou vypověděla nějaká věštkyně, ta věštba, která se zmiňovala o něm nebo o Nevillovi a Voldemort to přijal s úsměvem a mladého Snape pochválil a ubezpečil ho, že se postará, aby to dítě zemřelo.

Tato vzpomínka skončila a nahradila ji vzpomínka, kde Snape padlý na kolenou sledoval výhled z kopce, ale to mu přerušilo přemístění Brumbála.

„Co ode mě Voldemort žádá?“ zeptal se ihned, bez nějakého zdržování.

„Nic… žádnou zprávu… myslím… jsem tu na vlastní pěst!“

„A co ode mě chce smrtijed, který jedná na vlastní pěst?“

„Slyšel jsem věštbu… tu od Trelawnyové… Pán chce zabít Lily Evansovou.“

„Asi si se spletl, věštba nemluví o žádné ženě.“

„Víte, o čem mluvím… chce je zabít všechny! I ji!“ vykřikl zničeně, smutně a bez sil Snape, déšť, který padal, mu smáčel jeho mastné vlasy.

„Věštba mluví o dítěti narozeném na konci-.“

„On si myslí, že to bude její dítě, chce je zabít!“

„Tak když nechceš, aby Lily zemřela, proč sis nevyžádal milost od Voldemorta, ji namísto jejího syna?“

„Já… chtěl jsem…ptal jsem se ho-.“

„Hnusíš se mi,“ řekl Brumbál a on věděl stoprocentně, že nikdy v jeho hlase neslyšel více pohrdání k žádnému člověku.

V tento moment spojení přerušil, nechtěl vědět víc, ani jednu sekundu tohoto zvrácené a hnusného zážitku, sekl hůlkou a jeho mysl opustila tu Srabusovo, který ležel na kolenou a těžce oddychoval.

„Takže si to byl ty, kdo prozradil věštbu, která mi zabila rodiče? A nakonec sis přál i mou smrt, aby má máma mohla žít? Že mě to nepřekvapuje, celých ty roky jsem věděl, jaký odporný člověk jsi. Petúnie měla pravdu, byl jsi hajzl a za ty roky si se vůbec nezměnil,“ řekl a pohrdání v jeho hlase bylo naprosto stejné jako to Brumbálovo v Snapeovo vzpomínce, „doufám, že tě tenhle zážitek jednou sežere zevnitř, zabil jsi mi rodiče a to, že se ti nepovedlo zabít i mě kompenzuješ tím, že si mi dělal ve škole ze života peklo. Jak někdo může být takováto zrůda,“ dostal ze sebe lehce otřeseně, ale nanejvíš zhnuseně.

„J-jak,“ dostal ze sebe Srabus a pokus se vstát.

„Assa in tuo succo!“ ozvalo se za jeho zády a Srabus dopadl znova na svá kolena, „když se mluví s pánem, klečí se na zemi, slyšel jsem, že si přeješ vypadat jak po souboji, rád ti toto přání splním,“ dodal Grindelwald a on byl rád, že tu byl celou dobu a hlídal ho.

„G-Grindel-wald,“ dostal ze sebe bolestně umaštěnec.

„Jsi tak ubohý,“ zamlaskal si Gellert a kouzlo stále držel na své oběti, „jenom idiot v sobě neudrží své nejtajnější vzpomínky, jak někdo jako ty mohl přežít u Voldezmrda, to mi hlava nebere,“ dodal a zrušil mučící kletbu.

„D-do mé-ho života v-vám ne-ní nic,“ zvedl se bolestně Snape.

„A jsem za to sakra rád, nyní vypadni, takové zrůdy nebudou pošpiňovat památku Albuse,“ pověděl zhnuseně Gellert.

„V-vezmu ho se-bou.“

„Tak si ho vezmi sebou, ale hlavně vypadni!“ vykřikl už rozčileně Grindelwald.

„Čas a datum Snape!“ zastavil ho ještě.

„Po-zítří t-tady,“ dostal ze sebe naštvaně umaštěnec a dovlekl se k tělu, Albuse Brumbála a zmizel. Po tomto nastalo nečekané ticho, svíčky a lampy osvětlovali tento kostelík a odněkud byla slyšet i tichá melodie.

„Další člověk zemřel,“ řekl tiše a sebral si veškeré věci, které mu byly darovány.

„A dalších mnoho jich bude,“ pokračoval v jeho myšlenkách Grindelwald, „co si mu viděl v hlavě?“

„Jak poštval Voldemorta proti mně a pak jak chtěl u Brumbála, aby zachránil mou matku a mě s tátou tam nechal zhebnout,“ řekl naštvaně, rozčileně, ale především smutně.

„Proč jsi ho teda nezabil?“ odpověděl Gellert v poklidu.

„Brumbál měl s ním nějaké plány, a jelikož to byl pro něj důvěryhodný služebník, musím ho nechat udělat svou práci, aby ta naše šla taktéž podle scénáře, a jedno z jeho posledních přání abychom v průběhu války spolupracovali, takže doté doby budeme spolupracovat, pak si svůj trest odpyká a já budu soudce,“ začal svůj monolog nejdříve klidně, ale čím více slov řekl, tím vztek v jeho hlase byl zřetelnější.

„Hm,“ zamumlal neutrálně Grindelwald, „pojď, dáme si skleničku, dneska toho bylo na nás všechny hodně a navíc musíme si připít na to, že jsi zabil Albuse Brumbála, nejsilnějšího a nejšílenějšího kouzelníka na straně dobra.“

„Mám zapít vítězství?“ zeptal se zmateně.

„Vítězství, prohru, žal, radost, štěstí, smůlu, cokoliv chceš, ale mám chuť na něco ostřejšího, tak nezdržuj.“

„Jsi teda v pořádku? Zůstal si z tvých přátel sám,“ přemýšlel dlouho, jestli se na to zeptat, ale něco ho k tomu donutilo.

„To je ironie co?“ dostal ze sebe Grindelwald a viděl mu na očích dobře skrývaný smutek.

„Osud je svině.“

„Omyl, kdyby byl, jsem mrtev já, takhle umírají druzí a já žiju. Budu radši sobcem a žít, než si stěžovat na posraný osud, když se smůla lepí na paty ostatním,“ dokončil svou myšlenku Grindelwald a ostře ho čapnul za kus obleku a přemístil ho pryč.

***

„Co vás tak zdrželo?“ zeptal se Evan, když se přemístili k Parishům a byly jim sundány hábity od skřítků a samozřejmě byli uvedeni do sálu.

Chtěl promluvit sám, ale nestihl to.

„Zabití Albuse Brumbála,“ řekl poklidně Gellert a oni tak mohli sledovat nechápavé a překvapené výrazy na tváři celého osazenstva tohoto pokoje, bylo takové ticho, že každý slyšel svůj zadržený dech.

„Z takovýchto věcí se nedělá legrace,“ pověděla jako první Fleur.

„Nemám důvod žertovat, Albus Brumbál je mrtvý,“ stál si za svým názorem Grindelwald a posadil se do volného křesla.

„Harry?“ zeptala se Hermiona nechápavě a požadovala od něj nějaké vysvětlení.

„Zabil jsem ho,“ pověděl slabě, přece slíbil, že to vezme na sebe.

„Cože?!“ ozvalo se mnohonásobně.

„Splnil jsem jeho přání a ušetřil ho trápení a smrti pod hroznou a šílenou bolestí během příštích deset minut,“ obhájil své rozhodnutí.

„Co se tam stalo?“ zhrozila se Hermiona.

„Ať vám to vysvětlí Gellert,“ odmávl to rozčileně rukou, „viditelně se situací baví, tak ať vám příběh odvypráví on, jsem na vyprávění příběhů ještě příliš mladý,“ dostal ze sebe sarkasticky a přemístil se pryč do svého domova.

Cestou sbalil první láhev whisky, co našel a ve svém pokoji zapadl do prostorného křesla, otevřel láhev a pár setin sekundy přemýšlel, kam tekutinu nalije, ale pak zakroutil hlavou a napil se normálně z láhve, síla alkoholu ho překvapila a tak se lehce otřepal. Jako první věc, která se mu prohnala myslí, byla ta, jestli tenhle den byl zlý sen, noční můra či čiré zlo. Musel pohřbít svého přítele a snad jediného naprosto důvěryhodného člověka, musel sledovat smrt ředitele a všem tvrdit, že to byl on, kdo to udělal a nakonec… nakonec to se Snapem, jak vůbec mohl… jak…

Teta Petúnie měla pravdu, Snape byl hajzl už od dětství a ty vzpomínky to jen potvrdily, teď už vše dávalo smysl, Srabus chtěl odstranit otce a jeho, aby mohl žít s jeho matkou, to byla dost hnusné představa sama o sobě.

Formát pro tisk