4. Kapitola - Únos

Harry Potter & Frozen Throne

Dvě postavy šli chladnou nocí, po liduprázdné ulici, která byla osvětlena pouze pár lampami. Šli mlčky, až se zastavily u jednoho domu, velice podobného těm ostatním.

„Tak jsme tady.“ Řekla žena s fialovými vlasy a usmála se na svého společníka.

„Bohužel.“ Zašeptal, jenže ho dost dobře slyšela. Naklonila se k němu a jemně ho políbila. Malinko se odtáhla a podívala se mu do jeho zelených očí, ve kterých se odrážela touha. Prolomil tu malou vzdálenost, kterou vytvořila a začal jí přejíždět jazykem po rtech, malinko je pootevřela a už se mu pomalinku poddávala, jejich jazyky tančily, až z toho vzrušením vzdychla, zamířily ke dveřím neustále se líbajíce, otevřely dveře malé chaloupky, schody brali po dvou, až skončily v ložnici, kde jí jemně položil na postel. Bez toho aby přerušily polibek, ji pomalu začal rozepínat knoflíky její blůzy. Než se nadála, už před ním byla jen v podprsence a kalhotách. Ušklíbla se na něj a servala z něj jeho košili, čímž odhalila jeho vypracovanou hruď, přejela po ní svými prsty a on začal svými rty zkoumat její tělo, až došel k jejím ňadrům. Odepnul jí podprsenku a odhodil na zem, a šel níž. Její kalhoty skončily někde v pokoji následovanými jejími kalhotkami, ústy zajel níž a ona slastně vzdychala.

„Harry, HARRY, ach.“ Usmál se.

„HARRY! HARRY probuď se… Sakra Harry, vstávej.“ Harry zamžoural očima a zjistil, že je ještě tma.

„C-Co se děje?“ Řekl rozespale a zívnul.

„Zase jsi měl noční můru, viď?“ Řekla konejšivě Dora a Harry se na ni zadíval, byla osvětlena svou hůlkou, ale jak mu pohled spadl na její tenkou, průsvitnou noční košilku, přes kterou šla vidět černá podprsenka, okamžitě zrudl, protože si vzpomněl na svou údajnou noční můru a jen přikývnul.

„Díky za vzbuzení.“ Řekl a snažil se, aby to znělo přesvědčivě. Zalehl zpátky a hned na to usnul. Dora ho ještě chvíli pozorovala, než se s úsměvem odebrala taky do postele.

„To by mě zajímalo, co se mu zdálo, že říkal takhle moje jméno.“ Zašeptala už do ticha noci.

***

Ráno vstal dřív než obvykle, tak si šel zaběhat svou obvyklou trasu, už je to pár dní co běhá každé ráno, v kouzlení si přijde jako naprostý amatér, jakoby vůbec nic neuměl a to ho považovali za nejlepšího z ročníku. Teprve teď vidí, jak bláhový byl, když si myslel, že by student mohl porazit všemi obávaného Lorda Voldemorta, jak se mu to jméno hnusí. Obyčejný výmysl teenagera, za nic víc se to považovat nedá a přesto se ho tolik lidí bojí vyslovit, i jeho nejlepší kamarád Ron, i když poslední dobou se dá pochybovat i o tomhle, vyhýbá se mu, a když už jsou v jedné místnosti tak ho pozoruje nenávistně a Hermiona rozpolcená mezi oběma neví, co má udělat, aby neztratila jednoho ani druhého.

„Co jsem komu udělal?“ Řekl si sám pro sebe s povzdechem a vyběhl ještě do ranní mlhy.

„Kdybych aspoň věděl, co Ronovy přelítlo přes nos.“ Uvažoval nad všemi možnostmi, čím si mohl znepřátelit tak dobrého přítele, jenže každý má jinou mysl, každý uvažuje jinak, každému vadí něco jiného. Nepřišel na nic. Ani si nevšiml jak, ale už vstupoval zpátky do domu, koukl na nástěnné hodiny a zjistil, že má hodinu čas. Tak si zašel do pokoje pro knihu Magie a její zákoutí, nebyla to zrovna bílá magie, ale v boji užitečné. Než se nadál, byl čas snídaně, opět si povzdechnul, zase čelit tomu Ronovu pohledu a koukat do Hermioniny nejisté tváře. Zakroutil hlavou.

„Poslední dobou se mi nějak rozbíhají myšlenky.“ Zaklapl knížku a odešel do kuchyně, kde už všichni čekali.

„Jako vždy poslední.“ Utrousil jedovatě a potichu Ron, jenže Harry ho slyšel až moc dobře, vyměnily si pohledy, ale ten Harryho byl spíš zoufalí. Posadil se na místo a popřál všem dobré ráno a chuť. Neměl moc hlad, tak se v jídle spíš jen přehraboval.

„Za tři týdny mi bude sedmnáct.“ Usmál se téhle myšlence, pořád má před očima Erlana jak mu říká, že se stane jeho mistrem. Ale taky si zase vzpomněl na diadém v jeho nočním stolku, neví jak viteály zničit, a Hermiona mu to svou nemluvností vůbec neusnadňuje.

„Ona by určitě na něco přišla, je to přece Hermiona.“ Odsunul svůj talíř s jídlem, kývnul Alastorovy a vydal se do sklepení, kde měl mít opět lekci. Rozhodně se naučil bojovat, mnoho soubojů buď končilo remízou, nebo jeho porážkou. Usmál se. Měl taky proč, za poslední týden udělal velký pokrok. Předtím byl rád, že vůbec seslal jedno kouzlo. Došel do prázdné kamenné místnosti a posadil se na zem, pročistil si mysl, jak to dělává, zachmuřil se, už dlouho neměl ten sen o neznámé zasněžené krajině, normálně by byl rád, ale zmizelo to stejně náhle, jako se to objevilo a to ho znepokojovalo, nikomu o něm neřekl.

„Možná bych měl říct Erlanovy, třeba bude vědět. Hodně krát už naznačil, že není odsud, taky o tom svědčí, že není člověk.“ Vytáhl hůlku a obnovil polštářové zaklínadlo, chvíli po té se dveře neslyšně otevřely a vyletěl z nich červený paprsek mířící Harrymu do zad, ten hbitě vyskočil a paprsek neškodně dopadl na zem, od které se odrazil opět přímo na něj. Ušklíbl se. Nikdy nechápal jak tohle Alastor dělá, když se ho zeptá, jen mu řekne, dočkej času. Nechal tedy paprsek přijít blíž, vrazil do něj hůlkou a rychle zatočil a jemně švihnul ke dveřím, čímž paprsek odrazil zpátky na útočníka, kde narazil na mihotavou stěnu Protega. Nelenil a švihnul tvrdě hůlkou do strany a zpátky na útočníka, načež z jeho hůlky vystřelil žlutý a modrý paprsek, je to jedna z těch kleteb, které nejsou zrovna bíle, ale nejsou smrtelné, když tuhle kletbu Alastor zpozoroval svým kouzelným okem, rozšířilo se mu zdravé oko překvapením, okamžitě švihl hůlkou vzhůru, do strany a na kletbu, zhmotnila se kolem něj jako kopule tmavě žlutá stěna, když do ní kletba narazila tak se chvíli nic nedělo, ale pak najednou se ozvalo postupně devět úderů gongu, jak se snažila prorazit štít, když dozněl devátý, tak se ke štítu prodral i modrý paprsek, který jím projel jako nůž máslem, Alastor okamžitě nastavil hůlku a odklopil ho do země, jenže nebyl dost rychlí a paprsek mu sjel do nohy, hned na to se mu začal točit svět, nahoře bylo dole a vpravo bylo vlevo, pořád dokola až mu z toho bylo špatně, omámilo to i jeho kouzelné oko, namířil tam kde myslel že Harry stojí a pronesl dvakrát odzbrojující kouzlo, které obě minuly, protože byly mířeny špatně. Harry se usmíval, tohle kouzlo se mu velice líbilo, použil ho sice po prvé, ale jak je vidět krásně zabralo, útočná kletba zkombinovaná z matoucí, žádný štít nevykryje obě najednou, byl blízko svému prvnímu vítězství nad tímto bystrozorem. Alastor říkal.

„Až nade mnou vyhraješ, naučím tě tomu, co si řekneš.“  Uvažoval.

„Co bych chtěl naučit? Jak nechat odrážet kletby od stěn? Ne. Hmm. Nebo jak roztrojit paprsek? Ne. Mám to. Přemisťování, ach ano. To budu hodně potřebovat.“ Jenže stále neměl vyhráno, matoucí kletbu musí udržovat, každé další seslání jakéhokoliv kouzla, přeruší matoucí kouzlo a Alastor bude volný, až zamíří, musí rychle seslat odzbrojující kouzlo, musí být rychlý a přesný, přesně to co mu Alastor celou dobu vtlouká do hlavy.

„Expelliarmus!“ Následně Alastorova hůlka přistála v jeho druhé ruce a Bystrozor koukal na Harryho s pyšným pohledem a Harry mu pohled oplácel s mírným úsměvem.

„Výborně, Harry, výborně.“ Pochválil ho bystrozor.

„Jen náhoda.“ Opáčil.

„Použil jsi to po prvé?“ Zeptal se neurčitě, ale jemu bylo jasné, co tím myslel.

„Ano, úplně. Ale četl jsem o tom už před týdnem.“ Alastor se zamyslel.

„I tak, skombinovat takové dvě kouzla chce nějakou tu zručnost a musím ti zatleskat, že jsi to zvládl.“

„Co když jsem je poslal prostě po sobě a jen sis toho nevšiml?“

„Kdybys je vyslal jen tak po sobě, tak to matoucí nikdy nedorazí přesně s devátým úderem a to ať si sebe rychlejší v seslání.“ Usmál se na něj křivě Moody. „Takže vyhrál jsi, určitě víš, co to znamená.“ Odpověděl mu kladně a trošku až moc nadšeně.

„Takže?“

„Přemísťování.“

„Výborná volba, tuto schopnost budeš využívat v budoucnosti hojně. Takže než začneme, chci se tě zeptat co se děje mezi tebou a panem Weasleym? Trvá to už delší dobu, všimnul by si toho i slepec natož někdo s kouzelnickým okem.“ Harry smutně sklonil pohled.

„Nevím, prostě mě ignoruje, nebo na mě vrhá ty svoje naštvaný pohledy, nemám absolutní ponětí, co ho k tomu vyprovokovalo, je to od té doby co mi řekl, že Ginny…“ Náhle se zarazil. Pohlédl s výrazem pochopení na Alastora a řekl.

„On si určitě myslí, že Ginny je smrtijed kvůli mně, že se tam přidala jen, protože jsme se spolu rozešli, ale kdo by mu…. Hermiona! No jistě to by vysvětlovalo její mlčení, dává si za to vinu. Panebože, že mi to nedošlo dřív! Myslím, že si s nimi budu muset promluvit, ale to nechám na odpoledne.“

„To bys měl. Takže teďka k přemisťování, Přemisťování je vlastně využití Astrálního světa k rychlejšímu cestování, v Astrálním světě běží čas strašně rychle, takže to tady na zemi vlastně vypadá, že ses objevil na druhém místě o sekundu později. Hodně k tomu pomáhá nitrobrana se kterou se můžeš sto procentně soustředit na přemístění, není to nic těžkého, ale i malá odchylka od soustředění, může mít katastrofální následky, nejeden kouzelník skončil rozpůlený mezi dvěma místy. Takže teď k věci, uchopíš hůlku a zamíříš jí pod sebe, tohle můžeš udělat klidně i v kapse, takže to není žádný problém, představíš si, místo kam se chceš přemístit a sebe. A necháš to místo ve své hlavě po celou dobu, pak jen trošku trhneš hůlkou úplně jemně a na chvíli se objevíš v Astrálním světě, tam je nebezpečný, pokud neudržíš představu. Tady to můžeme zkoušet, barák sice má proti přemisťovací bariéru, ale jen jednosměrnou.“ Harry tedy začal podle pokynů, ale než trhnul hůlkou, otevřel oči a řekl.

„A kam se to mám vlastně přemístit?“ Alastor sebou trhnul, jakoby ho někdo nakopnul, rozhlídnul se po sklepě a mávl hůlkou kousek za sebe, tam se utvořil kruh z červeného dýmu, pak k němu kývnul a řekl.

„Tam.“ Nic víc, nic míň jednoduché slovo, v tuto chvíli označující mnoho věcí. Znovu se začal soustředit, raději zavřel oči, ať se mu obraz před sebou nemíchá k představě, kterou má v hlavě, představoval si, jak stojí v červeném kruhu, přesně takovém jako je ten co vyčaroval Alastor. Trhl hůlkou a poté měl pocit, že ho někdo tahá přes hodně úzkou trubku a jakoby se vznášel, v zápětí se s hlasitým prásk objevil na pevné zemi a pocítil to z první ruky. Otevřel oči a zjistil, že se dívá na cosi červeného, před obličejem.

„Dokázal jsem to?“ Řekl jen, ale Alastor nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Přemístil ses mimo kruh a navíc ses rozplácl na zemi jako šváb. Ještě budeš muset trošku trénovat, ale jinak dobré.“ Harry se mezitím zvedl ze země, a zadíval se na kruh vedle sebe. Moody opět švihl hůlkou na místo, kde Harry předtím stál a tam se objevil druhý kruh, ale tento byl žlutý.

„Přemisťuj se z jednoho do druhého. Až to ovládneš, trošku ti to ztížím.“ Přešel tedy do červeného kruhu a soustředil se na žlutý, opět hlasité prásk, a harry se objevil za červeným kruhem a opět se musel sbírat ze země.

„Nechápu, co dělám špatně.“ Zanadával si potichu.

„Nedostatečně se soustředíš, zapoj do toho nitrobranu ta ti dost pomůže, co mají říkat ti, co jí neumí? Těm trvá někdy i roky než se to naučí, jak zvláštní, že je nenapadne radši se jí naučit, ty už jí ovládáš dostatečně na to, abys zastavil jakýkoliv rušivý element. Plně se soustřeď na představu sebe ve žlutém kruhu.“ Odstoupil od něj a nechal ho. Opět se zvedl a hned z místa kde stál, si představil sebe ve žlutém kruhu, nitrobranou oprostil svou mysl od všeho jemného šramotu, který sem doléhal z vrchu, a hlavně od všech svých myšlenek, trhnul hůlkou, přišel na něj nepříjemný pocit, který mu už nepřišel tak nepříjemný. Dopad nohou na zem hodně silný, až ho to donutilo klesnout na kolena, podíval se na svůj výsledek, žlutá čára ho skoro rozpůlila.

„Takže jsem se z větší části trefil.“ Řekl si pro sebe, nečekal na nic, opakoval tohle, několikrát, pořád tam a zpátky, bylo mu viditelně špatně, ale teď se vítězoslavně usmíval, stojíc uprostřed žlutého kruhu.

„Výborně, zvládl jsi první a nejlehčí část, přemístit se na krátkou vzdálenost v jednoduchém prostředí, druhou částí začneme, zítra.“

„Doufám, že není těžká.“ Řekl Harry a měl co dělat, aby si nelehl na zem a nespal.

„Podle toho z jakého úhlu pohledu se na to podíváš. Na soustředění je těžší rozhodně.“ Harry si těžce povzdechnul.  Zvedl se a následoval Alastora do patra, hned jak tam přišel, setkal se s pohledem Rona i Hermiony. Kývnul a posunky naznačil Hermioně, ať jde s ním nahoru. Aniž by něco řekla nebo naznačila, tak se zvedla a odešla nahoru, kde zapadly do svého pokoje.

„Tak mluv Hermiono, řekni mi konečně, proč. Proč se ke mně tak chováte? Sice mám nějaké tušení čím to, ale chci to slyšet od tebe, co se děje s Ronem?“ Věděla, že tohle přijde, že si dá dvě a dvě dohromady, ani nevěděla, jak a spustily se jí slzy z očí a padla mu kolem krku. A začala vzlykala na jeho rameno a on si jí k sobě tiskl a konejšil jí, zatímco přes vzlyky koktala.

„Za-za všechno můžu já, já mu řekla, že jste se s Ginny rozešli, a on si vsugeroval, že je to tvoje vina, je na tebe každým dnem naštvanější, navíc ti i závidí ten tvůj výcvik nebo co to děláš s Moodym.“

„Jo je to takový výcvik, ale…“ Nedořekl, protože dveře se otevřely a dovnitř vešel Ron. Hned jak uviděl ty dva v náručí, jeho pohled se rychle s překvapeného stal pořádně rozzuřený.

„Ty hajzle!“ Zakřičel směrem k Harrymu.

„Máš všechno! Všechno! Kvůli tobě Ginny odešla a teď mi chceš vzít i Hermionu, nenávidím tě! Slyšíš? Nenávidím!“ S tím vytáhl hůlku a vyslal, nafialovělou kletbu, než Harry stihl sáhnout po hůlce, tak Hermiona vlezla do dráhy té kletbě a nechala jí do sebe narazit. Její tělo se vzneslo do vzduchu a narazilo do stěny, ozvalo se křupnutí a pak jen šoupavý zvuk jak dopadla na zem, Harrymu se zatmělo před očima a koukl se na Rona, který vyděšeně těkal mezi svou hůlkou a Hermionou na zemi. Než stačil cokoliv říct nebo udělat, tak do něj narazil žlutý paprsek, chvíli sledoval Harryho, ale pak to přišlo první rána jako do gongu a následné křupnutí v jeho pravé ruce, upustil hůlku, druhá rána a křupnutí v levé noze nad kotníkem, třetí tentokrát to byla pravá stehenní kost, bolest ho donutila spadnout na kolena, čímž si přivodil další vlnu bolesti v noze, čtvrtá a křupnutí v levé ruce nad zápěstím, pátá a tentokrát levé stehno, šestá a pravá ruka se mu zlomila pod ramenem, sedmá mu zlomila levý kotník, osmá levou ruku pod ramenem a devátá ho udeřila do břicha až vyplivl krev a hned do něj vrazilo matoucí kouzlo, snažil se postavit, což se mu povedlo jen trochu, chvíli se potácel a jak hýbal omámen končetinami, tak ho boleli čím dál tím víc, nakonec padl a vyzvracel obsah svého žaludku na podlahu až skončil v bezvědomí. Vše bylo doprovázeno obrovským bolestivým řevem. Nikdo ho ale neslyšel, jako vždy totiž Harry na dveře použij tlumící kouzlo. Harry to neměl čas sledovat, hned jak seslal kletbu tak přiskočil k Hermioně a kontroloval puls a dýchání, oddechl si. Začaroval na ní nadnášející zaklínadlo a odlevitoval jí dolů, kde se k němu okamžitě seběhli všichni.

„Co se stalo?“ Vyhrkli všichni najednou a Harry jim převyprávěl, co se stalo a taky, co udělal Ronovy. Jediný kdo se šel nahoru podívat, byl Erlan, brzy se ale vracel i se vznášejícím se tělem Rona. Když ho uviděl Harry, měl sto chutí poslat na něj kletbu znovu, ale věděl, že to by už bylo smrtelné. Ani nevěděl jak, ale už stáli v nemocnici a ošetřovatelé kmitaly mezi Ronem a Hermionou. Seděl v čekárně a díval se do zdi, sotva zaregistroval pohyb vedle sebe, takže když mu osoba, ženským hlasem blízko jeho obličeji něco řekla, lekl se. Dora se usmála a popadla ho kolem ramen.

„Netrap se tím, ty za to nemůžeš, byla to sebeobrana.“

„V tom to bude, netrápím se tím, co sem udělal Ronovy. Ale co on udělal Hermioně.“ Odtáhla se od něj a upřeně ho pozorovala.

„Ty jí máš rád co?“ Řekla tak trochu smutně.

„Ano, hodně. Je jako moje sestra, znamená pro mě hodně, bohužel to Ron do dneška taky.“ Zašeptal. Dora se k němu opět přitiskla a on položil svoji hlavu na její rameno a usnul.

S trhnutím se posadil, rozhlídl se a zjistil, že je ve svém pokoji. Oddechl si, tenhle ten sen byl jiný než ty ostatní, tentokrát na konci jeho cesty stála postava, vysoká, měla bledě modrou pokožku, viděl kopyta a ocas, skrze černou přilbu tvaru lebky se na něj dívaly modré oči. Postava byla v černé plátové zbroji prokládané kožichem, zbroj měla stříbrné lemování a to o co se opíral, byl jednoznačně obouruční meč, posetý zářícími runami, jasně si vzpomínal, co tam bylo v runách napsáno.

„Zrada byla ze závisti, Krev vzešla z nenávisti a Pomsta přichází se smrtí.“

Zašeptal. Když se na to díval pozpátku, ta postava k němu promlouvala, ale nevěděl, co říká, nerozuměl jí, mluvila jiným jazykem. Ta slova co říkal, mu v hlavě zněla jako zvon, pořád dokola.

„Gular no faralo manNorgul o mishunada.“  Nedokázal jim porozumět. Matně si vzpomínal na události, které se staly… Kdy? Jak dlouho leží a jak se sem dostal? Rozhlédl se po pokoji a pohledl oknem ven, kde slunce zapadalo za obzor. Takže je zřejmě stejný den. Vylezl z postele ven a oblékl se, protože byl jen ve spodním prádle, došel dolů do kuchyně, kde se zrovna podávala večeře. Hned jak si ho všimly, tak ho sborově pozdravily tři osoby, Alastor, Dora a Erlan. Ti dva jsou asi pořád v nemocnici. Raději se na nic neptal. Sedl si a v klidu snědl večeři. Po večeři mu v hlavě konečně dozněla ozvěna onoho hlasu ze snu. Pak se odvážil.

„Jak je na tom Hermiona?“ Zeptal se a doufal, že dobře.

„Dost dobře, má jen lehký otřes mozku. Zítra by se měla probrat. A Ron…“ Říkal Alastor a po jeho jméně se naschvál odmlčel.

„Je momentálně ve stavu jakési deprese, pořád jenom blábolí. Ne Hermiono to jsem nechtěl, nechtěl, promiň já na tebe ne… Ale jeho ruce a nohy nedají hned do pořádku, poleží si dobré dva týdny, protože ani neznají kletbu, která to způsobila. Všechno jsme přičetly nehodě při výcviku a trochu jsme musely upravovat paměti, takže je to zameteno pod stůl, ale ještě jednou a končíš, jasné? Jste nejlepší přátelé proboha a takhle se k sobě chováte.“

„Omyl, byly jsme nejlepší přátelé, řekl chladně Harry. Kdokoliv kdo zaútočí na mě, nebo mé přátelé s úmyslem ublížit, skončí hodně špatně.“ Alastor se na něj zadíval a pak řekl.

„Když trénujeme tak na tebe útočím s úmyslem ublížit.“

„Ano, ale to jiné, to je výcvik, který podstupuju dobrovolně.“ Víc se o tom nehodlal bavit tak se zvedl a otočil se na Erlana.

„Mohl bych s vámi mluvit, prosím? O samotě.“ Ten jen přikývnul a následoval ho nahoru do pokoje. Když se za nimi zabouchly dveře tak Harry hned spustil o snu a o tom co se tam dozvěděl.

„Gular no faralo manNorgul o mishunada.“ Zašeptal Erlan, opakujíc si to stále dokola.

„Něco mi to říká. Rozhodně to je jeden z jazyků aliance.“ Odfrkl si frustrovaně, od toho jak přemýšlel, jen Harry na něj civěl jako na boží zjevení.

„Jaké alianci?“ Zeptal se stroze a nespouštěl z něj oči.

„Och co? Ah Aliance. To teď není důležité, to ti řeknu jindy.  Už vím co to je za jazyk, ale to nám moc nepomůže, Draeneiština a podle toho co měl na meči, nebude zrovna laskavý. Ale říkal ti něco o nepříteli a nenávisti, takže to nevypadá dobře.“

„Pro tebe.“ Dodal a Harry si tiše povzdechnul. Aliance, Dreaneiština?  Co to má znamenat, hlavou mu vířily otázky jedna za druhou, ale nemohl se zeptat, zase by ho akorát poslal do háje. Náhle však Erlan promluvil.

„V den tvých sedmnáctin, ti vše prozradím. Ten den bude pro tebe velice důležitý, pokud přijmeš roli mého učedníka, dolehne na tebe síla osudu vyvoleného, který má zastavit samotnou Pohromu.“ Harry polknul, teď byl více než vyděšený.

„Ale pokud odmítneš, budeš moci nějaký čas žít v klidu, než zkáza dojde i sem.“ Harry nebyl schopen slova, Erlan odešel z místnosti a nechal tam naprosto zaraženého Harryho, který v hlavě přemítal.

„Zkáza? Nějaký čas žít.“ Ta možnost ho lákala, ale pořád tu byl brouček pochybností, jak se má teď soustředit na výcvik nebo něco jiného? A co to je ta Pohroma o které mluvil? Mít tolik otázek a žádné odpovědi, není vůbec správné, a ještě horší je mít dalšího magora na zabíjení, který vám jde po krku. Sedl si na postel a civěl do stěny, musel vypadat jako blázen, ale jemu to bylo naprosto jedno. Dveře se opět otevřely a dovnitř přišla Dora, něco mu říkala, moc jí nevnímal, přišla k němu a zatřásla s ním, podíval se do těch jejích očí, byly tak krásné.

„Co se děje Harry?“ Zeptala se. Znělo to starostlivě, ale Harrymu bylo teď všechno jedno, v hlavě mu hučelo od neustálého přemýšlení o Pohromě. Nepřítomně odpověděl, že je všechno v pořádku, jen se trošku zamyslel. Usmála se na něj.

„Tomu přece sám nevěříš, ale mě by zajímalo, o čem jsi přemýšlel a hlavně, co se ti to zdálo dnes v noci.“ Zašeptala mu něžně do ucha, ošil se. Tak moc ho její horký dech na kůži vyvedl z míry. Dora si toho očividně všimla, protože se usmála. Krásný úsměv. Napadlo ho. Měl co dělat aby se udržel v klidu, vedle něj právě sedí krásná žena, a v hlavě mu proudí myšlenky o Pohromě, představuje si různé způsoby, jak taková Pohroma může vypadat, jenže dokud nemá ani vodítko, nedokáže nic konkrétního. Nejistě jí úsměv vrátil. Přiblížila se k němu a políbila ho na rty, pak se odtáhla a pomalu odešla z místnosti, Harry na ní hleděl jako na zjevení, když za sebou zabouchla tak si dal ruku na pusu a usmál se. Lehl si na postel a prakticky ihned usnul, jakmile se jeho hlava dotkla polštáře, zapomněl na svou každodenní zásadu procvičit nitrobranu před spaním.

***

Ráno vstal, ještě všichni spali, na cestě z pokoje se zastavil a prohlédl si spící Doru, vypadala snad ještě lépe než včera. Pomalinku ji pohladil po vlasech a ona se usmála a přetočila na bok, rychle ruku stáhnul a pak se neslyšně odebral ven na svůj ranní běh.

Když doběhl zpátky do domu, už na něj čekal Alastor ve sklepení, a měl připravené dva naprosto stejné kruhy červené barvy.

„Včera jsi zvládnul bezpečně se přemístit do různých kruhů, ale co když jsou stejné? Jestli tohle zvládneš dneska, tak tě naučím ještě něco, o co si řekneš, a další až mě zas porazíš.“ Ohlásil a Harry se rozhlédnul po místnosti, hledal sebemenší něco, co by mohl využít při představě přemístění, podíval se tam, kde stál Alastor, ale ten tam už nebyl.

„Asi myslel na všechno, řekl si pro sebe.“ Chtěl ho využít jako záchytný bod, ale ani to mu nepomůže. Pořádně se rozhlédl ještě jednou, ale místnost měla jednu stranu jako druhou, takhle to tu včera rozhodně nevypadalo, musel to upravit pro tyto účely. Přemýšlel, jaký je rozdíl mezi tímto kruhem a kruhem tam? Kromě vzdálenosti od něj asi nic. Kdyby tak uměl ten Erlanův Blink nebo jak mu to říká, to by šlo snadno. Jen by se prostě objevil kousek před sebou a měl by vyhráno, ale takhle. Nemůže použít nic, na zemi ani stěnách není žádná nerovnost, kruhy jsou naprosto identické a ve stejné vzdálenosti od stěn. Neměl šanci na to přijít, bude to muset vyzkoušet. Představil si sebe v červeném kruhu a za chvíli se ozvala rána po přemístění, jenže stál stále na místě.

„Takže jsem se vlastně přemístil, tam kde jsem stál.“ Zkonstatoval to s povzdechnutím.

„Tohle bude dlouhé dopoledne.“ Prohlásil a zkusil to znovu. Opět se nestalo nic.

„Musím na to jít jinak, představuju si sebe v rudém kruhu, ale v jednom už stojím. A mám si představit, že stojím v tom druhém, ale jak to udělat?“ Zajímal se, pak ho něco napadlo. Stoupl si do jednoho z kruhů, takže stál zády k jižní stěně a čelem ke druhému kruhu, zavřel oči a představil si sebe, jak stojí pořád zády k jižní stěně, ale má za sebou první kruh, za moment sebou prásknul o zem u druhého kruhu.

„Asi jsem na to přišel.“ Řekl sám pro sebe, ale jak viděl, musel uznat je to na soustředění o hodně větší zátěž. Předtím se soustředil pouze na kruh a sebe v něm, ale teď musí sebe přesvědčit, že není v prvním, ale v druhém. Musí věřit tomu, že stojí v tom, do kterého se snaží přemístit.

***

Všude kam se podívala, byl les, porost a zvěř lačně ji pozorujíc. Utíká už desátý den, původně si myslela, že se schová, nebo že uteče, teď už ví, jaký to byl hrozný omyl. Její pán zuří a pronásleduje ji. Cítí tu chuť po krvi, která ji pronásleduje, už nejedla ani nespala nejméně čtyři dny. Byla unavená a špinavá, připadá si jako lovná zvěř a není daleko od pravdy. Nahánějí ji tady a nutí běžet dál a nezastavovat. Jenže síly ji už moc nezbývalo, vyděšeně se ohlédla za sebe, kde se ozvalo křupnutí větvičky a namířila tam hůlkou, ruka se ji třepala vyčerpáním. Rychle se otočila a vyběhla dál. Její růžový hábit za ní vlál, jak se drala, přes křoví. Byl už značně potrhaný od všelijakých keříků a ostnů. Dokonce jí jednou napadla nějaká šelma. Proč jen nesplnila Pánův příkaz, jak po ní chtěl? Dal jí druhou šanci a třetí už rozhodně nedostane, věděla, co musí přijít, proto raději utekla, jenže kam se schovat? Sama mu otevřela bránu do Bradavic, když se stala ředitelkou. Než by je stihla zase začarovat, bylo by už po ní. Pán má všechny studenty v hrsti, ale ani slova vděku, co si také myslela, naivní stará nána. Zakopla o nějaký kořen, který čouhal země, a hlavou vrazila do stromu. Už se nezvedla, zůstala ležet tam, kde spadla s krvácející ránou na hlavě.

„Tady je. Našel jsem ji.“ Ozvalo se nad ní. Brzy se kolem ní seskupily postavy v černých pláštích se stříbrnými maskami. Nadzvedli jí a odnesly na nedalekou mýtinu. Kde už čekal v celé své kráse Lord Voldemort a šklebil se na své smrtijedy. Ti mu hodili tělo ženy v růžovém k nohám, Voldemort se na ní podíval a promluvil.

„Žije?“

„Ano Pane, ale má na mále.“

„Dobře tak se o ni postarejte, chci, aby to přežila, aby si pamatovala všechno.“ Řekl slizce a odkráčel.

***

„Mám TO.“ Výskl si radostí Harry ve sklepení, už je to několik hodin co se snažil bezpečně přemístit z jednoho červeného kruhu do druhého, bylo to tak jednoduché na to přijít, ale tak složité provést. Že se celý vyčerpaný svezl na zem a hluboce oddechoval. Chvíli ještě ležel, ale pak se tam objevil Alastor.

„Výborně, celou dobu jsem tě pozoroval, no nedívej se na mě tak, něco jsem ti říkal, otevři oči, jen si vzpomeň. Byl jsem celou dobu támhle v rohu pod zneviditelňujícím kouzlem.“ Harry se praštil do čela.

„To snad ne. Takže…“

„Ano, úplně všechno.“ Dodal a vychytrale se na Harryho díval, který jen zasténal.

„Doufám, že…“

„Samozřejmě, nic neřeknu.“ Řekl opět Alastor dřív než Harry stihl cokoliv říct.

„Ale bylo to celkem zábavné.“ Dodal a sledoval Harryho, který mu daroval varovný pohled.

„Dobře, dobře, už mlčím. Tak zvládl jsi to do oběda, takže si pak můžeš vybrat další věc, co tě naučím, ale až dokončíme přemisťování.“

„To ještě nebyl konec?“ Zeptal se Harry zoufale.

„Ne, ještě jedna a poslední fáze a to přesun na velikou vzdálenost, tohle jsi měl sotva pár metrů od sebe.“

„A jaký vlastně mělo přesně tohle smysl?“

„Druhá fáze, ti měla pomoc pochopit podstatu toho, jak si představovat přemístění, aby se nestala někde chyba, Kolikrát se ti může stát, že se budeš přemisťovat z louky na louku a popravdě, ty si budeš pamatovat každý strom květinu nebo jinak sestřiženou trávu na dané louce? Ne musíš vědět kde je, musíš si sebe na ni představit soustředit se na ni a zároveň na to kde stojíš. S tímhle ti měla pomoct druhá fáze a tu jsi pochopil v momentě, kdy ses přemístil kousek od kruhu, třetí fáze už je tak trochu na ostro a ve volné přírodě, půjdeme zítra ráno do parku, kam chodíš běhat, v tu dobu tam nikdo není a odtamtud se budeš přemisťovat do parku v Reykjavíku, kde tě bude čekat Dora. Nebudeš mít žádný kruh a ani fotku okolí, jen prostě víš, že ten park je podobný a víš i jeho přesnou polohu. Nic těžkého, tohle většinou lidi co prošli první a druhou fází zvládnou na první případně druhý pokus.“ Harry se zvedl.

„Takže se mám zase na co těšit. Teď jdeme jíst!“ Prohlásil a odešel do kuchyně, kde už seděla Dora, která na něj mrkla a usmála se na něj, ten jí to vesele oplatil a sedl si vedle ní.

Po vydatném obědě, se Harry vydal do nemocnice, kde ležela Hermiona a Ron. Když tam přišel tak mu bylo sděleno, že se Hermiona už probrala. Na nic nečekal a přišel k ní do pokoje.

„Ahoj Hermiono.“ Usmál se na ní, ta mu úsměv trochu nejistě vrátila.

„Ahoj Harry.“ Nastalo mezi nimi ticho. Nakonec promluvila Hermiona.

„Nemohla jsem vědět, jak na to zareaguje, promiň Harry já…“

„Nemusíš se pořád omlouvat, Ron dostal za vyučenou a myslím, že už to nikdy nezopakuje.“ Hermiona se zalekla.

„Co… co jsi mu udělal?“ Zeptala se a snažila se znít normálně.

„Nic moc, jenom kombinovaná kletba, kterou určitě neznáš. Docela ho to zřídilo, ale nejvíc ho asi bude užírat fakt, že ses postavila do té kletby. A navíc to bylo od tebe velice nerozumné, já bych jí byl odrazil nebo něco, ale nechat jí do sebe takhle napálit? Hermiono, prosím tě, na co jsi myslela?“ Hermiona se zasmála a na jeho udivený pohled mu to vysvětlila.

„Víš, je zvláštní slyšet tohle zrovna od tebe, většinou jsem to já, kdo vás dva poučuje.“ Taky se zasmál.

„Bude v pořádku?“ Řekla trošku s obavami, něco o kombinování kleteb už četla, ale stejně neví, co Harry použil.

„Jen si pár dnů poleží, to mu jen prospěje a třeba dostane i rozum.“ Hned jak to dořekl tak se dveře otevřely a dovnitř vlezla Tonksová. Usmála se na ni a pozdravila.

„Tak jak ti je?“ Zeptala se a přistoupila k Harryho pravé ruce a chytila ho za ni. Harry ji stisk opětoval a propletl svoje prsty s těmi jejími a Hermioně to samozřejmě nemohlo uniknout a vědoucně se na Harryho podívala a ten jen přikývnul.

„Už dobře, doufám jen, že už mě pustí, je tu hrozná nuda, není tu co číst.“ Harry se usmál a vytáhl jednu knížku ze svého bezedného vaku, který si sebou vzal.

„Myslel jsem na to.“ Řekl jí na její udivený pohled, sebrala knížku a pocítila, že není zrovna lehká.

„Tahle je z Bradavic z Oddělení s omezeným přístupem.“ Podívala se na knihu, a přečetla její titul.

„Magie jak jí neznáte.“

„Ano, velice užitečná knížka, je tam vše o kombinování kleteb a různá užitečná kouzla. A taky spousta rad jak vytvářet kouzla, ale to je na mě moc složitý, je tam potřeba věštění z čísel něco z run a já nevím z čeho všeho.“ Usmál se na ni.

„Děkuju, Harry. To se mi bude rozhodně hodit, ale proč jsi mi to neřekl dřív? Myslím tím, že máš takovéhle knížky.“

„Mohlo tě to napadnout, já bych si rozhodně nesebral nic z historie.“

„Pane Pottere, to tady veřejně prohlašujete, že jste ukradl knihu ze Školy čar a kouzel v Bradavicích a k tomu se vloupal do studentům přísně zakázaného oddělení?“ Řekl hlas vedle něj, skoro až naskočil, ale brzo si uvědomil, že to je Dora. Otočil se na ni a dlouze se jí zadíval do očí.

„Já-já.“ Zakoktal se, protože tohle rozhodně nečekal. Nevěděl, co má říct. Byl hodně vykolejený, tohle dokáže snad jen ona. Problesklo mu hlavou.

„Já ji…“ Nedořekl, protože byl přerušen malým polibkem.

„V pořádku, mě na tom nezáleží. “

„Ach prosím vás, nechte si to na jinde, tady leží lidi.“ Zahlásila Hermiona a rozesmála se spolu s nimi.

„Dobře tak mi půjdeme, kdybys Hermiono náhodou potkala Rona, tak mu řekni, že ještě jednou a už se nebudu držet zpátky.“ Řekl chladně až se Hermioně zvedla husí kůže. Vyšli z nemocničního pokoje a nechali tam Hermionu samotnou s knihou. Však ona už si poradí. Teď, ale nevěděl co dělat, měl poledne, dneska ho Alastor nebude učit, prý mu dává čas na psychické zotavení, věděl, nebo aspoň si myslel, že by měl cítit aspoň něco nad tím, co udělal Ronovy, jenže to tak nebylo, něco je špatně. Zatímco procházel nemocnicí, přemítal nad svým chováním.

„Je to zvláštní.“ Zašeptal, čímž vytrhl Doru jdoucí vedle něj z přemýšlení.

„Co má být zvláštní?“ Řekl ji, o čem přemýšlel a co ho trápí, v podstatě ho trápí to, že se netrápí.

„Toho si vůbec nevšímej, tohle je v celku normální, když jsem poprvé ublížila někomu kletbou, sice asi ne tolik jako ty a nebyl to můj nejlepší kamarád, ale cítila jsem se stejně.“

„Díky, ale moc mi to nepomohlo.“ Usmál se na ni.

„Zkus si myšlenky zahnat jiným směrem, třeba na mě, nebo můžeš přemýšlet o zítřku.“ Zhluboka se zasmál.

„Takhle rozehnat mi myšlenky dokážeš opravdu jen ty.“ Řekl a objal ji kolem ramen.

„V tom případě, jsem poctěna.“

„Ach ano. Samozřejmě měla bys. Už vidím ty titulky. Bystrozorka místo lovení černokněžníků rozháněla myšlenky chlapci, který přežil.“ Společně se zasmály a vyšli z nemocnice.

***

„Už se probudila, pane.“ Řekl jeden ze zakuklenců, kteří právě přišli do místnosti.

„Výborně, tak jí přiveďte.“ Pronesl s klidem jemu vlastním. Za chvíli se už do, kamenné kruhové místnosti dostaly další dva smrtijedi a před nimi šla třetí postava celá v růžovém. Byla zlomená, hlavu měla svěšenou, zrak upřený pod sebe. Voldemort se usmál.

„Tohle mám nejraději.“ Postava se zastavila, až těsně před ním, byla donucena padnout na kolena.

„Vítej, zpátky mezi námi Dolores.“ Pronesl slizce a hraně mile, voldemort.

„Doufám, že jsi měla příjemný pobit, dole v žaláři.“ Nic neříkala, proč taky? Dostaly ji.

„No zřejmě přijdeme k jádru problému. Měla jsi dovést Pottera na ministerstvo, nesplnila jsi. Nečekaně ti utekl a to přímo pod nosem. Pak jsi dostala úkol, přivést jeho kamarádíčky. Nečekaně jsi selhala i po druhé, protože ti opět utekli. Co mi na tohle řekneš?“ Nic neříkala, zadívala se mu na chvíli do očí, ale pak pohled opět sklopila k jeho nohám.

„Zřejmě nic. Po té co jsi tyhle úkoly nesplnila, jsi utekla. Což mě přivádí na otázku, ty sis opravdu myslela, že se ti to podaří? Copak nevíš, že díky znamení zla na tvé ruce, tě najdu kdekoliv? Asi ne, nebo jsi byla tak moc rozrušená z toho, že na něco přijdu.“ Zamyslel se.

„Zradila jsi mě? Dolores? Pomohla jsi jim k útěku?“ Zavrtěla hlavou v nesouhlasném gestu, ale dál mlčela.

„Tahle konverzace mě začíná nudit, začni mluvit, nebo se budu muset nějak zabavit.“

„Vás bych nikdy nezradila, můj Pane, ale prostě vidina toho, že mě zabijete za můj opětovný nezdar v tak důležitém úkolu, mě prostě vrhla do jakéhosi transu a nepřemýšlela jsem racionálně.“ Na tohle se jako na povel rozesmáli smrtijedi všude okolo. Voldemort na ní upřeně zíral.

„To je pravdu vše? Jen obyčejný strach ze smrti? Mohl bych ti udělat tisíce jiných věcí a pak tě poslat zkusit to znovu.“

„Ano, ale žila bych a měla šanci ukázat, že jsem jen měla smůlu, navíc ty Potterovy kamarády jsem měla na dosah ruky, pomohl jim ten nový profesor obrany proti černé magii, Erlan Shadowsong.“ Doufala, že to bude stačit, že jí třeba jen umučí a nechá jí být.

„Kdybys mi, tohle řekla hned a neutíkala, bral bych to jako polehčující okolnost, teď mí věrní, musím někam odejít, pořádně si s ní pohrajte, je celá vaše.“ Než odešel z místnosti, slyšel ženský nářek, pak už jen křiknul přes rameno.

„Pak jí zabijte.“ Dolores se vystrašeně podívala po všech smrtijedech v místnosti.

„Ne prosím ne.“ Šeptla, což si vynutilo salvu posměchu. Než se nadála, už se kroutila na zemi ve velikých bolestech způsobených mučící kletbou Crucio.

Po několika dalších kletbách a asi půl hodině mučení, konečně uslyšela to, co chtěla slyšet hned, jak uslyšela tu větu, Pohrajte si s ní. Ta slova co si poslední chvíli přála slyšet ze všeho nejvíc.

„Avada Kedavra.“ Šeptl jeden ze smrtijedů a smaragdový paprsek jí narazil do hrudi, už cítila jen úlevu. Dolores Jane Umbriedgeová byla mrtvá.

***

Harry, už dobrou hodinu přemýšlí nad viteálem, který má schovaný ve svém nočním stolku a zabalený do svého neviditelného pláště. Dělává to čím dál častěji, za chvíli přijde doba, kdy bude muset zničit i ty zbývající a neustále nemá snad ani tušení jak to udělá.

„Musí ho nějak jít zničit. Kdyby mi aspoň Brumbál, řekl jak takovou věc zničit.“ Chvíli přemítal nad vším co mu kdy Brumbál řekl, nebo neřekl, až se dostal k tajemné komnatě.

„To je ono zub baziliška, minule to fungovalo velice dobře, ale propíchnout diadém zubem? Navíc tím od baziliška? Jak se mám vrátit do školy aniž by si mě všimly? To je nemožné, ale bohužel to zřejmě budu muset podstoupit. Že mě to nenapadlo dřív.“ Následně začal osnovat plán proti Bradavicím, který by zaručeně mohl fungovat, jenže dá se něco naplánovat dopředu, když nevíte jak to místo na tom je? Jestli se tam pohybují smrtijedi a jestli ano, tak kolik?

***

„Alastore?“ Zeptala se hlava Dory čouhající ze dveří do Moodyho ložnice.

„Potřebuješ něco?“ Zeptal se stroze.

„Jo, Harryho. Nevíš kde je?“

„Hm, myslím, že dole a trénuje, nebo tak něco.“ Zamumlal, ale než odešla, tak na ni ještě zakřičel.

„To mu nemůžeš dát chvíli pokoj? Co jste se vrátily z nemocnice, tak na sebe cukrujete, až je mi z toho špatně.“ Zvesela se zasmála.

„Nevím, kde jsi k tomu přišel, že na sebe „Cukrujeme“, jen jsme si daly pár pus, zase nepřeháněj.“ Vyplázla na něj jazyk a odešla. Moody si jen povzdychl a po tichu pronesl.

„Nemám rád puberťáky.“

„Já to slyšela!“ Ozvalo se zpoza dveří.

„Taky jsi to slyšet měla.“

„A navíc, abys věděl, tak v pubertě nejsem už několik let.“ Řekla hrdě a vypjala svou hruď. Alastor jen pobaveně zakroutil hlavou a naznačil jí, aby už konečně šla, Dora neváhala ani vteřinu a za malinkou chvíli už stála před dveřmi do tréninkové místnosti. Pomalinku je začala otevírat, aby jí náhodou nezasáhla kletba, strčila dovnitř hlavu a uviděla Harryho, jak pochoduje u zadní stěny sem a tam a má velice zamyšlený výraz.

„Harry?“ Zkusila to, jenže žádná odezva.

„Harry!“ Bohužel, i její druhý o dost hlasitější pokus taky nepomohl, přišla až k němu a položila mu ruku na rameno, hned jak tak učinila, okamžitě vyskočil a tasil hůlku a byl by poslal i zaklínadlo, kdyby si nevšiml, kdo to je.

„Ah, to jsi ty. To se mi ulevilo. To mi nedělej takhle mě lekat.“ Usmál se.

„Nad čím jsi tak moc přemýšlel?“ Zeptala se velice zvědavě a to Harryho trápilo, nemohl jí říct o svém úkolu, prostě nemohl.

„Víš, Doro, to je jedna z věcí, s kterou bych se hodně rád podělil, jenže to nejde, já nemůžu, nesmím. Je to úkol, který mi svěřil Brumbál, před tím než zemřel. Dokud nebude hotový tak, prostě nemůžu.“

„A vsadím boty na to, že Ron a Hermiona o tom úkolu ví.“

„Ano oni ano, Brumbál jim věřil na tolik, že mi dovolil jim říct vše. Navíc teď už mě moc s tím úkolem nepomůžou, Hermiona je zamilovaná do Rona tak se snaží nedělat nic, co by poštvalo Rona proti ní a Ron je na mě trošku nabručený.“

„Trochu? Řekla pobaveně a Harry se jen ušklíbl.

„Navíc, mě to snad můžeš říct ne? Já ti s tím úkolem můžu pomoct, vím, že ano, Harry nech mě ti pomoct, kdo ti pomůže víc než tvá dívka a zkušený bystrozor.“ Řekla s vážným důrazem na slovo dívka. A Každým slovem se dostávala k Harrymu blíž.

„Já vím, že bys mohla, vím, že jsi dobrá, ale víš. Já nevím, jestli tě do toho můžu zatáhnout, nesnesl bych, kdyby se ti cokoliv stalo.“ Tohle jí očividně hodně potěšilo, protože se přiblížila ještě víc, tak moc, až se jejich rty skoro dotýkali.

„A když nebudu s tebou na úkolu tak se mi nic nemůže stát? Snad nečekáš, že se zabarikáduju doma a počkám, až slavný Harry Potter porazí Voldemorta.“

„V to sem ani nedoufal, jen…“ Chvíli přemýšlel, jestli jí to tedy má říct, stejně asi bude potřebovat pomoc, a Ron s ním už rozhodně nepůjde a Hermiona? I kdyby šla tak jen ona nestačí.

„Dobře, všechno ti řeknu a vezmu tě sebou, ale…“ Nestihl doříct, protože Dora přerušila i zbývající vzdálenost a začala ho líbat.

***

„Slečno Grangerová?“ Vzhlédla od knížky, kterou dostala od Harryho a usmála se.

„Ano?“

„Můžete jít, váš stav je nyní v pořádku.“ Usmál se na ni Doktor a už odcházel, když na něj křikla.

„Děkuji a pane? Mohl byste mi říct, kde leží Ron Weasley?“ Doktor se na ni podíval, následně se zakoukal do papírů, které držel a pak řekl.

„O patro víš, slečno. Nashledanou.“

„Nashledanou.“ Zopakovala pozdrav na rozloučení a pak doktor odešel, nelenila a okamžitě se převlékla. Měla výhodu, že v pokoji byla sama. Okamžitě pak vyběhla, o patro víš, kde pak zaklepala na Ronův pokoj. Po chvíli se ozvalo jemné Dále tak nakoukla, Ron tam ale nebyl sám, byly tam další dva pacienti, kteří hráli karty u jednoho stolu, ale teď měli pohledy upřeny na ní.

„Mohly byste nás tady nechat o samotě? Prosím vás.“ Věnovala jim zvláštní pohled, který zřejmě měl znamenat, že jestli to neudělají tak je prokleje až do morku kostí. Bez reptání se zvedly a odešli. Zadívala se na Rona, který zíral do stropu. Obě ruce i nohy měl v sádře, a nehýbal s nimi, když přišla blíž, podíval se na ni a v očích se mu objevila veliká bolest.

„Jak jsi mohla Hermiono, jak jsi mě tak mohla zradit a bratříčkovat se s tím parchantem.“

„Pokud si dobře vzpomínám, tak ten „parchant“ jak ty říkáš, býval tvůj nejlepší přítel.“

„Do té doby než jsem se dozvěděl, že svedl mou malou sestřičku a ona se kvůli němu přidala ke smrtijedům.“

„To si jen namlouváš, Rone! Nic z toho není pravda a ty to moc dobře víš.“

„Už ti taky oklamal mozek? Už ses do něj taky zamilovala?“ Křičel už Ron a Hermiona byla jako v transu.

„To nemyslíš vážně, že ne. Já se do něj nikdy nezamilovala, Rone, je to můj nejlepší kamarád, stejně jako ty. Oba jste mí nejlepší přátelé a bolí mě takhle vás vidět a nejvíc mě štve, že za to může jen pitomá domněnka, že ti Harry svedl sestru! Chodil s ní, ale řekla bych, že Harry je natolik rozumný aby s ní, ty víš co, nedělal!“

„A jak to můžeš vědět! Jak si tím můžeš být tak jistá, navíc řekni mi lepší důvod, proč se přidat ke smrtijedům, než nenávidět Harryho Pottera? Víš, co mám teď chuť udělat? Přidat se k nim taky! Podívej se, co mi udělal! Ten hajzl za to zaplatí, za všechno.“ Hermiona si dala ruku před pusu, o krok ustoupila a do očí se jí draly slzy. Pak to už nevydržela a začala na něj křičet.

„Ty máš co mluvit Ronalde! Víš, co jsi udělal ty mě! Chybělo málo a málem jsem umřela! Mohla jsem si tím nárazem klidně zlomit vaz! Ale jediné co uděláš je, že obvinuješ Harryho z věcí, které nemohl ovlivnit! Jseš ten největší hlupák, jakého jsem měla tu čest poznat!“ Ron s každou větou a s každým decibelem, který Hermiona vložila do svého křiku, lezl hlouběji pod peřinu.

„Já, já ti nechtěl ublížit, já chtěl tu kletbu poslat na Harryho! Promiň.“ Špitl.

„To má být omluva?! Děláš si ze mě legraci?!“ Další salva křiku.

„To si myslíš, že mi řekneš, že jsi chtěl zaútočit na jednoho z mých nejlepších přátel místo na mě a já ti skočím kolem krku a ještě se ti omluvím za to, že po tobě křičím?!“

„Ano, mohla bys.“ Řekl jen. Hermiona náhle vychladla. Zadívala se na Rona provrtávajícím pohledem. A s naprostým klidem řekla.

„Mám ti od Harryho vzkázat, uděláš něco podobného ještě jednou, nebude se držet zpátky, asi tě odhadl lépe než já, já ti věřila, že když ti to někdo vysvětlí tak to pochopíš, bohužel.“

„Hermiono! Vidíš to? Vyhrožuje mi smrtí! Co může udělat, když se nebude držet zpátky, když mi už teď polámal všechny končetiny na dvakrát! Víš, jak to bolelo?“ Zakřičel na ni zpátky, ale hned se uklidnil.

„A navíc nic jsi mi nevysvětlila, pořád nevím proč je teda Ginny se smrtijedy a nenapadá mě jediný rozumný důvod, kromě rozchodu s Harrym.“

„Pro tvou informaci Ronalde, Zlomené kosti, jsou v kouzelnickém světě, malý problém stačí na to jedno zaklínadlo a vše je v pořádku a navíc Harry už snášel větší bolesti, než jsou jen polámaný končetiny, a taky z Ginny se rozešel asi před dvěma lety, možná třemi. Byl s ní ještě před Cho.“ Ron náhle polknul.

„Ten par…“

„Pozor na to co řekneš, už tak naše přátelství visí na vlásku.“ Ron značně pobledl.

„Ale on…“

„Nech ho být, Rone. Třeba si ho nevšímej, ale nedělej takové blbosti!“

„A když teda není tak těžký spravit kouzlem, proč s nimi nemůžu hýbat? Už určitě použily spoustu zaklínadel.“ Ztěžoval si, ale postupně bylo znát, že chladne.

„Protože, je máš v sádře, tohle je mudlovská nemocnice Rone.“ Řekla docela pobaveně, ale Ron značně pobledl.

„Mudlovská? Sádra? Co to má být? A proč nejsme v kouzelnické?“

„Ano mudlovská, a nejsme v kouzelnické, protože ta je odsud daleko, myslely si, že jsou naše zranění natolik vážná, že tu cestu nestihneme a přemístění nebo něco podobného by nám mohlo ublížit ještě více. A sádra ti ruce i nohy zpevní, abys s nimi nehýbal, zatím co se kosti spravují, ale Moody ti prý už dělá Kostirost.“ Hned jak to uslyšel, si oddychl.

„Takže nebudu muset s tímhle chodit několik týdnů?“ Zeptal se s nadějí.

„Ach ne, ještě dva dny než ho dovaří.“ Po tomhle nastalo hrobové ticho, ani jeden nepromluvil. Nakonec se odhodlal Ron a docela zdráhavě.

„A… A opravdu s ním nic nemáš, já víš, jak sem vás dva viděl, spolu tam…“

„Ach bože Rone! Já s ním nic nikdy mít nebudu a ani nechci, kolikrát ti to mám říkat. A navíc momentálně chodí s Tonksovou.“ Řekla a Ron se zasekl.

„Co že on, co?“

„Chodí s Tonksovou.“ Řekla s úsměvem.

„Heh. Jak s ní může vydržet? Vždyť všechno rozbíjí.“

„Už ne, nějak jí to jakoby vzchopilo aspoň, co říkal Moody, když tu byl, zamnou, asi na ní Harry, působí víc, než si sama připouští.“ Na to se oba rozesmáli a Hermiona přistoupila k jeho posteli, chytila ho za ruku a zadívala se mu do očí.

„Omluvíš se mu?“

„Jen když se on omluví mě první.“

„Rone! Ty jseš vážně natvrdlý!“

„Já vím, ale nemůžu si pomoct.“ Prosebně se na něj zadívala. „Dobře, dobře.“

„Tak a teď mi vysvětli, proč tě tak naštvalo, když jsi nás viděl spolu?“ Zeptala se s širokým úsměvem a bylo vidět, jak se Ron přemáhá.

„Já jen, no… On… TY… víš já… Prostě jsem nechtěl, abys dopadla jako Ginny.“ Řekl a zadíval se jinam.

„Aha, tak já už půjdu.“ Pustila jeho ruku a odcházela pak ještě přes rameno, řekla.

„Ahoj.“ A odešla, ani nepočkala, až jí odpoví, odcházela se slzami v očích.

***

„No a jeden z těch viteálů mám v nočním stolku a s Erlanem se snažíme zjistit jak ho zničit.“ Zakončil své vyprávění Harry Doře, která mu seděla na klíně v tréninkové místnosti. Řekl jí o všem okolo viteálů.

„Uh.“ Zmohla se jen na tohle. Ale po chvíli se vzpamatovala.

„No to doufám, že na něco přijdete, takže vlastně chceš jít na lov těch viteálů, ale nemáš ponětí o tom, jaké věci to jsou?“

„Mám přibližnou představu, některé věci mi Brumbál poradil, například šálek Helgy. Ale ten jsem ještě nezkoušel hledat, pochybuju totiž, že bych o něm našel v nějaké knize, kde se nachází.“

„To asi opravdu ne, ale možná bys mohl zjistit, kdo byl jeho posledním zaznamenaným majitelem. To by ti mohlo pomoct, pokud by to nebylo moc dávno.“ Zadíval se na ni.

„Máš pravdu, tohle mě nenapadlo.“ Věnoval jí zářiví úsměv, který mu velice ráda oplatila.

„Ještě, že mě máš.“ Přikývl a zamyslel se.

„Tak přemýšlím, kdybych byl Voldemort, kam bych schoval svůj viteál.“

„Rozhodně na místo, kam se nedostane jen tak někdo.“ Řekla.

„To je samozřejmé, jen kde takové místo najít?“ Uvažoval nahlas, ale Dora ho předběhla svou poznámkou a řekla to, jakoby říkala dobrý den.

„U Gringottů například, tam se nedostane opravdu nikdo nepovolaný.“ Harry vypadal, že o tom opravdu uvažuje.

„Myslím.“

„Ne. Ať tě to ani nenapadne, já to jen tak plácla!“

„Stejně nevím co hledat a ani v jakém trezoru, velice pochybuju, že má trezor se jménem Voldemort nebo Tom Rojvol Raddle.“

„Proč by nemohl mít?“

„Je to Černokněžník Doro, určitě bude riskovat, že ho někdo chytí, až si zajde vybrat na nový plášť.“

„Pro ten by poslal Smrtijedy.“

„Smrtijedi!“ Vykřikl, až Dora vyděšeně vyskočila a rozhlédla se kde.

„No jasně!“

„Co?“

„No přemýšlej, Gringottovy jsou opravdu dobrá skrýš, pro cokoliv. Ale on tam nemůže chodit, protože by ho mohly prásknout, jenže…“

„Jenže hodně smrtijedů, nebylo uznaných jako smrtijedi, takže se tam v pořádku dostanou a tím pádem…“

„Je více než možné, že ukryl jeden ze svých viteálů do jednoho z trezorů smrtijedů, a určitě to budou ti nejvěrnější. Takže Buď Malfoyovi, nebo Blackovy.“

„Rodinný trezor Blacků, byl po smrti vlastníka rozdělen na tři díly, pro moje tety, Narcisu a Bellatrix a třetí část pro Reguluse.“

„Reguluse?“

„Regulus Acturus Black. Mladší bratr Siriuse. Jeho majetek byl po jeho smrti svěřen Siriusovy na Regulusovu závěť.“ Mluvila dál, ale Harry se zdál být v transu.

„R.A.B.“ Řekl jen a to Doru zarazilo.

„Cože?“

„R.A.B. To stálo v medailonu, který jsme s Brumbálem našli, místo viteálu. Je možné, že Regulus vzal Voldemortovy viteál? A kam by ho pak schoval.“ Dora se zdála být poněkud vyvedená z míry.

„No víš, on byl určitě smrtijed, takže asi ne. Nevím moc jsem se s ním nebavila.“

„Jenže pokud odkázal svůj majetek Siriovy, určitě nebyl s Voldemortem, nebo ne úplně. Ale dejme tomu, že ukradl Voldemortův viteál. A podle toho co se psalo v tom vzkazu, se ho chystal zničit, takže ho určitě neschoval, alespoň ne dostatečně, takže by mohl být…“ Oba se na sebe podívaly a najednou řekly.

„Grimmauldovo náměstí dvanáct.“

„Krátura.“ Dodal Harry a Dora se na něj podívala.

„Možná ho Krátura našel a nevěděl co to je. Tak to třeba schoval.“

„To bychom měli, teď ten, který může být v trezoru, buď Malfoyů nebo Blacků.“ Řekl Harry.

„Ty jsi mě asi neposlouchal, že? No nic, říkala jsem, že Regulusův trezor můžeme ze seznamu vyškrtnout, protože on byl moc mladý, tomu by, Ty víš kdo, nedůvěřoval. Takže Narcissa, nebo Bellatrix. Bella si brzo vzala Rudolfuse Lestrange. To máš páreček smrtijedů jak vyšitý, navíc Bellatrix je nejstarší ze tří sester, navíc velice oddaný smrtijed. Narcissa si vzala jen muže, který měl velký vliv a později se přidal k Ty víš komu. Důležité na tom je, že pokud si vybíral mezi Cissou a Bellou, jednoznačně bral tu druhou možnost, takže jeho další viteál je v trezoru Lestrangeových. Pokud ho tedy ukryl u Gringottů.“ Dokončila svůj monolog Dora a zadívala se na Harryho.

„Velice dobrá teorie, jenže další věc bude, jak to provést, nemůžu vletět do Gringotovic banky a… Bill.“

„Co je s Billem?“

„Pracuje u Gringottů, určitě ví, jak by se dali obejít všechny ty pasti a já nevím co tam ještě je.“

„Nevím, jestli s tím bude souhlasit.“

„Bill je člen fénixova řádu, a stejně jako ostatní moc dobře ví, že nám Brumbál nechal úkol, který musíme splnit. Neví jaký a ani se to nedozví, dokud nebude po všem. A pokud nebude chtít, pomoct tak mu něco prozradím, ale bude to těžký.“

„Ne tolik jako vloupat se do banky. Zatím to ještě nikdy nikdo nepřežil a nezvládl.“

„Voldemort ano.“

„To se nepočítá, to je přeci on.“ Řekla Dora a ušklíbla se na něj.

„No v podstatě, to zvládl Quirell, ale to nevadí, to teď neřešme. Na tohle všechno bych bez tebe asi nepřišel, takže si zasloužíš odměnu.“ Usmál se na ni a přitáhl si ji k sobě.

***

„Proč je to takový tupec?“ Řekla Hermiona, procházející uličkou plnou různých obchodů a stánků. Šla špatným směrem, ale tohle jí bohužel bylo v tuto chvíli jedno, pořád v hlavě viděla Rona a slyšela, jak říká, že má teď taky chuť se k nim přidat.

„Jak o tom mohl uvažovat, natož to vyslovit nahlas?“ Povzdechla si.

„A navíc mi ani nedokáže říct, co cítí.“ Jak tak šla, tak došla do jedné temné malé uličky, kde si sedla a přemýšlela, takže si ani nevšimla, že ji obstoupily čtyři muži a hladově na ni hleděli.

„Á kohopak nám to sem čerti nesou, slečinko?“ Spustil jeden z nich, lekla se, opravdu hodně, až nadskočila.

„Nechte mě být, nemám na nic a ani nikoho náladu.“ Řekla a sklopila pohled do země.

„Á ona je slečinka smutná, a prozradila nám sví jméno kočando?“ Řekl druhý muž trošku přiopile. Nereagovala, dokud na ni další z nich nešáhl. Okamžitě vyskočila a vytáhla hůlku, zamířila ji na ni.

„Nechte mě být!“ Ze začátku vypadali vyděšeně a potom velice potěšeně.“

„Á takže, malá čarodějnice. A copak nám holčičko, s tím klacíkem uděláš? Přičaruješ pihy?“ Řekl a jako na povel se všichni rozesmály a začali se nebezpečně přibližovat, ona dělala krok vzad a zády do někoho vrazila. Rychle se otočila, ale než něco stihla tak ji chytil ruku asi o čtyři hlavy větší chlap, měřil snad přes dva metry. Zadíval se na ni zlověstně a potom už ucítila tupou ránu do hlavy.

***

„Harry ne, přestaň! Prosím.“ Naříkala Dora. „To strašně lechtá.“

„Já vím. Ale líbí se mi to, navíc ti jedno lechtání dlužím.“ Ušklíbl se, ale ukončil lechtací kletbu.

„Nevím, ale podle mě tohle není zrovna odměna podle mých představ.“ Řekla Dora a Harry se zasmál.

„To bylo spíš za trest, teď ale pojďme nahoru, musím mluvit s Erlanem a říct mu o tom na co jsme přišly.“ Přikývla a Harry jí pomohl na nohy, naposledy se políbily a vyšly nahoru. Tam našli Erlana v živé konverzaci s Moodym. Pojem živá je přímo na místě, protože to vypadalo jako by po sobě křičely.

„Pánové.“ Přerušila je Dora a Harry na ní pohlédl s úctou, on by si je nedovolil přerušit. Na to k nim měl až moc velký respekt.

„O co se jedná?“ Zeptala se. Moody na ni pohlédl a řekl.

„Ale jen diskutujeme o detektorech černé magie a jiných běžných věcech, potřebujete něco?“

„Aha, já jen vypadalo to, jako byste se chtěli porvat. A ano Harry potřebuje mluvit s Erlanem.“

„Ach, už zase Harry? Není to poslední dobou nějak často?“ Nedopustil si poznámku Alastor.

„Samozřejmě, týká se to úkolu, co nám dal Brumbál.“

„On o tom ví?“ Vyjel okamžitě. „A mě jste se neobtěžovali nic bližšího říct a vsadím se, že Dora to taky neví.“ Zadíval se na ní, ale uviděl jen provinilý výraz. „Ví to, takže jsem jediný, kdo ne. Zatracená práce.“

„Pan Erlan na to přišel sám, dokonce mi napomohl úkol splnit, jednu část udělal za mě a vědomě. To je ale teď jedno. Máme toho spoustu co probrat.“ Erlan jen přikývl a odešel s nimi nahoru do jejich pokoje, Harry jako vždy zakouzlil tlumící kouzlo, aniž by si toho někdo všiml, ale než začal mluvit, Erlan ho předběhl.

„Na začátku, s tebou chci mluvit o tom, co jsi udělal Panu Weasleymu. Chtěl jsem si s tebou promluvit před tím, ale než jsem stačil něco říct vychrlil jsi na mě to o tom snu a já byl zaskočen, že jsem na to zapomněl. Teď k jádru věci, tohle se už nikdy nesmí opakovat.“ Harry si povzdechl, už zase poučování.

„Tohle myslím vážně Harry, až tě přijmu jako studenta, to co tě naučím, smíš využívat jen k sebeobraně, jedinkrát to použiješ k útoku z nenávisti a může se stát, že nakonec půjdeš tou druhou cestou.“ Harry se mu zadíval do očí, chápal, co tím myslí, mohl by se z něj stát další Voldemort.

„Ale já to kouzlo použil v Sebeobraně. On zaútočil první.“ Řekl.

„Ano, ale zaútočil skutečně na tebe? Nebo na Hermionu, Harry?“ Řekl a provrtával ho očima.

„Na mě a Hermiona mu do toho vlezla.“ Odpověděl.

„To není pravda Harry a ty to dobře víš, jen si to namlouváš. Jakožto Elf mám velice zvláštní cítění Magie a zbytková magie mi může ukázat to, co se odehrálo, viděl jsem to přesně Harry. Byly jste v objetí a ona stála zády ke dveřím, přišel Ron a začal ječet, jenže ona stála pořád před tebou a Ron tu kletbu vyslal. Nevím jak to, že oba tvrdíte, že Hermiona „skočila“ protože prakticky se nepohnula z místa.“

„Ale třeba chtěl zaútočit na mě.“ Řekl s nadějí.

„Ne. Viděl jasně, že je před tebou a sledoval ji, sice mluvil k tobě, ale celou dobu z Hermiony nespustil oči, on ji vyloženě napadl ze žárlivosti posílené vztekem na tebe. Ji ne tebe, je jasné, že ze své pozice jsi to vidět nemohl, protože jsi byl docela překvapený, že prošel tvými ochranami pokoje, které tak rád automaticky děláš pokaždé, když jdeš s někým mluvit. Byl jsi tak překvapený, že sis ani nevšiml toho, že Hermiona tě svým odletem málem srazila a následný vztek v tobě s toho, že udělal něco Hermioně tě donutil vyslat kouzlo, a to je jádro problému, vztek ne ty, ale vztek vyslal to kouzlo. Dá se to brát jako obrana někoho? Nedá, obrana je že ho uchráníš, tohle byla pomsta Harry.“ Když to Erlan řekl takhle, musel přiznat, že má pravdu.

„A pomsta není dobrá, vůbec ne pro budoucího mága.“ Dora si oba prohlížela.

„Och Harry.“ Zareagovala okamžitě. „Ty budeš mág? To-To je úžasné.“ Usmála se na něj a doufala, že ho přivede na jiné myšlenky a zdálo se, že Erlan to prokoukl, protože na ní mrkl. Harry na ní koukl a pak řekl.

„Jo Profesor mi slíbil, že mě vezme jako učně při mých sedmnáctinách.“ Skočila mu kolem krku a znovu řekla jak to je úžasné.

„Tak a teď Harry o čem jsi to semnou chtěl mluvit?“ Zeptal se Erlan a Harry hned řekl teorii, kterou s Dorou dole v tréninkové místnosti daly dohromady o dvou viteálech.

„Velice, ale opravdu velice pravděpodobné, to co mi říkáte.“ Zamyslel se Erlan, až z toho nakrčil čelo a našpulil své modré rty.

„Nedá se dělat nic jiného než to vyzkoušet, a zjistit tak, jak byly vaše teorie správné, hned zítra odejdu a kontaktuji toho Billa Weasleyho ve tvém jménu Harry. A přivedu ho sem.“

„A co Krátura a ten medailon?“

„Jedno po druhém. Nejdřív přemluvit Billa, a pokud se nám to povede, tak zatím co on bude shánět plány banky, tak skočím za tím skřítkem osobně.“ Na chvíli se odmlčel, ale pak pokračoval. „Ale to pořád nemění nic na tom, že nevíme, čím se dají ty viteály zničit.“

„Mám jednu teorii.“ Řekl Harry. „V Bradavicích, je nebo respektive byl Bazilišek, kterého jsem ve druhém ročníku zabil, tělo už bude rozhodně rozpadlé, ale zuby se určitě zachovaly a těma jsem předtím zničil deník.“

„To zní jako plán, kde ta mrtvola je?“

„V Tajemné komnatě, vchod jde otevřít jen hadím jazykem, který ovládám jen já a Voldemort, takže tam musím jít i kdybyste protestoval.“ Erlan se usmál a přikývnul.

„Ani jsem nečekal, že necháš všechnu zábavu na mě, Harry. Už jsem vlastně ani nedoufal, že se přidáš.“ Řekl a v očích mu pobaveně jiskřilo.

„Samozřejmě, že nenechám všechno na vás.“ Podíval se na Doru. „Doufám, že ty jdeš s námi?“ Řekl tónem, který nenaznačoval, že o tom kdy pochyboval.

„To si nemůžu nechat ujít.“ Odpověděla mu.

„A co Hermiona?“

„Co s ní? Ona se bude chtít určitě starat o Rona, až ho pustí do domácí péče, takže tak nepřipadá v úvahu, ale nevadí. My tři to totiž zvládneme.“ Erlan i Dora souhlasně přikývly a pak odešli dolů na večeři.