Kategorie: Harry Potter and Pactum Purgamen

Kapitola devětadvacátá - Godrikův důl

Harry Potter and Pactum Purgamen

Nová stránka 1

 

Je to přesně půl roku, kdy jsem vydal svůj první díl, takže bych tímto chtěl poděkovat těm, kteří byli u samotného zrodu této povídky a svou snahou a posílání odkazu svým přátelům, pomohli této povídce vyrůst, lhal bych, kdybych řekl, že mě vaše komentáře netěší, takže děkuju každému, kdo si pokaždé najde ten čas, aby si toto dílo přečetl nebo napsal pár slov, které mi pomohou, překonat všechny překážky a stále vydávat pravidelně jednou týdně.

 

 

Minimálně šestkrát zkoušel Hermionu ujistit, že se zvládne s pomocí jejího vedení dostat až do Godrikova dolu, ale bylo to zbytečné, jí by nepřemluvilo nic a tak se museli přemístit někam jinam.

Viděl její vzpomínky, které ho vedli někam do lesa, nechal se jimi vést, jako kdyby útočil nitrozpytem, to všechno zmizelo s prásknutím, po kterém mohl otevřít oči.

„Proč jsme tu?“ zeptal se, aby nemusel myslet na bolest hlavy, nebylo to zrovna příjemné vést se někam, když dotyčný neumí se přemisťovat.

„Jednou jsme tu byli s rodiči na dovolené, u támhleté řeky jsem s tátou rybařila, tady jsme měli stan a zde vždy stálo ohniště.“

„Ještě tu budeš moct být mnohokrát, tvoji rodiče budou jistě rádi, když o to budeš stát,“ snažil se znít optimisticky, protože nevěděl, proč mu to vypráví, ale rozhodně z toho neměla radost.

„Za pár let až ta válka skončí, už nebudu ta malá Hermiona, která sem jezdila s rodiči na výlety, proto jsem to tu chtěla ještě vidět, třeba pak už nebude příležitost,“ dopověděla potichu. „Můžeme se přemístit, jestli už přešli příznaky.

„Máme čas, prohlídni si to tu, jestli chceš a kdekoliv jinde, mám čas a dokud se dokážu přemisťovat,“ nedokončil větu a zůstal potichu.

„Dobrý, můžeme, promiň za tu melancholii,“ řekla Hermiona už normálně a pak se mu jen pověsila kolem krku a on, když poznal její soustředění, mohl se přemístit, tentokrát to bylo těžší, nebyla to vzpomínka, ale jen představa, všechno co viděl, se postupně měnilo, jak se snažila přidávat více informací, které by ho mohli navést, a pak se ujal jednoho bodu a ucítil pod nohama zem i obvyklý zvuk.

„Jsi v pořádku?“ uslyšel starostlivě.

„Mám všechny končetiny?“ zeptal se předtím, než otevřel oči.

„Vypadá to tu stejně, jak jsem si to představovala,“ poukázala Hermiona.

„Kdyby ne, tak jsem nás přemístil do jiné vesnice.“

„Stejně jsi dobrý, že si to dokázal, očekávala jsem mnoho pokusů.“

„Takže tohle je Godrikův důl?“ zeptal se jen tak do ticha a setřepal si tu trochu sněhu z vlasů, co mu tam stačilo napadat, obloha byla hodně zatažená a vypadalo to, že jen tak sněžit nepřestane. Před sebou, ale uviděl pouliční lampy a i světla z oken domů, které díky padajícímu sněhu nebyly vidět.

„Doufám, že ano, ale když budeme jinde, tak to nebude vadit,“ usmála se na něj Hermiona a on ji chytil za ruku, potřeboval mít aspoň nějaký záchytný bod, jak se cítil malátný.

Po chvilce se vydali do města a prohlíželi si jeho krásy, na domech, pouličních lampách všude visela vánoční výzdoba, některé zahrady měli i ozdobený venkovní vánoční stromek.

„Godrikův důl byl pojmenován podle Godrika Nebelvíra, který se zde narodil, a mnoho rodin zde začalo žít ke konci sedmnáctého století, když se začali kouzelníci ukrývat, taktéž zde Bowman Wright ukoval první zlatonku a místní hřbitov nese spousty významných jmen kouzelnických rodů,“ z ničeho nic pověděla Hermiona, a když se na ní s otázkou podíval, dodala. „Dějiny čar a kouzel, dneska jsem si je narychlo přečetla, abych o tomhle místě něco víc věděla.

„Myslím, že támhle u toho kostela bude ten hřbitov, který jsi zmínila,“ pověděl klidně, ale emoce s ním uvnitř velice cloumali.

„Najdeme tvoje rodiče, neboj.“

Odpověděl místo zbytečných slov jen lehkým úsměvem a klidným večerním zimním dnem pokračovali dál.

„Jsme zastření?“ zeptal se prozíravě.

„Jen lehkým kouzlem, jsou nám vidět stopy, ale v takovém to počasí by viděli jen kroky ve sněhu, ne jejich majitele.“

„Je to potřeba, musíme se skrývat?“

„Asi ne, ale chci mít jistotu, nevadí? Třeba by tě tu někdo poznal a pozval na skleničku, ale nechci riskovat, že by na nás někdo vytáhl hůlku.“

Dál kráčeli tichou ulicí, sem tam viděli někoho v jiné ulici, ale cestou ke hřbitovu na své cestě nepotkali nikoho, otevřel potichu vrátka a zrušil jejich zastření, přičemž si začal posvěcovat kouzlem Lumos.

Viděl jak ho Hermiona napodobuje a udělali od sebe menší rozestup, aby toho prohledali víc, byl rád, že už nemusí nosit brýle, protože bez kouzel, by za chvíli kvůli padajícímu sněhu neviděl nic.

Světlem z hůlky si osvětloval každý náhrobek, okolo kterého prošel, ale věděl, že to může být otázka desítek minut, než najdou ten pravý, sem tam se pozastavil nad známým jménem, ale nebyl tu pro něj nikdo tak známý, že by na hrob měl položit věnec.

Už skoro hůlkou přejel pryč z náhrobku, ale v půlce pohybu se zastavil a hůlku opět namířil tam, kde byl kus jména, protože zbytek byl zasněžený.

„Nox,“ zrušil světlo z hůlky. „Asius,“ vyčaroval další kouzlo a ze sněhu vytvořil páru, aby mohl přečíst celé jméno.

Ignotus Peverell  hlásal náhrobek, okamžitě si vzpomněl na svůj rodokmen, který nedávno viděl.

„Nikdy bych nevěřil, kolik mých předků zde bude,“ pověděl si šeptem a očima pozoroval rok, kdy jeho předek zemřel i krátký epitaf.

„Našel si je?“ uslyšel za sebou, ale než stačil odpovědět, Hermiona nahlas přečetla jméno vytesané na náhrobku.

„Můj předek,“ vysvětlil stručně. „Ale nevím o něm nic, je z tátovy strany, bohužel se ale nemůžu na nic zeptat.“

„Najdeme o něm něco v knihách, slibuji,“ pověděla Hermiona trpělivě.

„Máš pravdu,“ souhlasil s ní, a aniž by se slovy domluvili, nastejno vyčarovali smuteční věnce a položili je k náhrobku.

„Odpočívej v pokoji, Ignotusi,“ řekl potichu a sklonil hlavu jako důkaz úcty a tiše pokračoval dál, občas míjel známá jména jako Abbottovi, ale mířil pouze za jedním cílem a tak mu začalo bušit srdce, když uslyšel volání svého jména a Hermionu klečící u jednoho z hrobů.

„Jsou to-„ nedopověděl, protože uviděl záporné kývání hlavou.

Kendra a Ariana Brumbálová, obě u sebe měli datum narození i úmrtí a pod nimi byl jen krátký citát. 'Kde jsou tvé poklady, tam bude i tvé srdce.'

„Myslíš, že je ředitel Brumbál nebo Aberforth často navštěvují?“ zeptala se tiše Hermiona.

„Pokud ano, tak to od ředitele považuji za největší zradu, celou dobu chodil kolem hrobu mých rodičů, kteří tady někde jsou a neráčil se mi ani oznámit, že někde hrob mají, mohl…mohl mě vzít sebou, sakra, vždyť jsem na to měl právo, proč to ten hnusák neudělal, na co čekal, až mi bude sedmnáct a budu se sem moct přijít podívat sám nebo až umřu, abych se s nimi setkal?“ vylíval si zlost.

„Harry-“

„ Aberforth mi aspoň řekl, že je nenavštěvuje a věděl o tom, že tu mám rodiče, možná kdybych ho požádal, tak by mě sem vzal, ale Aberfortha jsem neznal šest prokletých let. Ředitel celou dobu věděl, celou dobu, kde se nacházejí mí rodiče, ale ani slůvkem se nezmínil a to jsem mu tolikrát porazil Voldemorta, jako kdybych si to nezasloužil,“ povídal naštvaně dál a nějak věděl, že kdyby tu teď ředitel stál, tak by se mu Crucio na něj povedlo.

„Harry, nekaž nám tenhle večer, prosím.“

„Promiň, máš pravdu…stejně mi to nepomůže že? Nebudu se stejně cítit lépe, když se tu rozbrečím nebo rozkřičím, pořád budu cítit tu zradu ve svém srdci.“

„Pojď, půjdeme dál, nechci, aby si měl na tohle místo špatné vzpomínky,“ zatáhla ho za ruku směrem k dalším náhrobkům. Poté už se nerozdělili, držela ho celou dobu za ruku a svou hůlkou mu osvětlovala všechny náhrobky, snažil se z myšlenek dostat do reality, ale i když věděl, že tu mají Brumbálovi hrob, teprve když to spatřil, si uvědomil tu zradu.

Najednou, ale ucítil, že Hermiona zastavila a tak se podíval, kam směřuje její pohled a našel to, co hledal. Mramorový náhrobek, který byl ze všech nejhezčích, nebo byl možná nejhezčí kvůli tomu, čí těla tam pod zemí ležela.

James Potter Narozen 27. Březen 1960 Zemřel 31. Říjen 1981

Lily Potterová Narozena 30. Ledna 1960 Zemřela 31. Října 1981

Poslední nepřítel, který musí být poražen, je smrt.

Neustále si to v duchu četl, aby si to navždy zapamatoval, i motto se tu vyjímalo, všude jinde by v tom hledal spojitost s nesmrtelností, o kterou se pokoušejí všichni šílenci, ale tady se mu to líbilo, protože jeho rodičům se to podařilo, porazili smrt svým sebeobětováním, kdyby ne, tak by tu nestál, ale jeho jméno tu bylo také napsáno.

Postupně zjišťoval, že tenhle náhrobek, byl poslední kus skládačky, kterou potřeboval, aby poznal své rodiče, viděl jejich fotky, obraz v zrcadle z Erisedu, jejich duše při střetu s Voldemortem, viděl svou mámou ve snech, ale teprve ten hrob mu dokázal, že je to skutečný, že jeho rodiče žili a zemřeli jako hrdinové kouzelnického světa.

„Pěkný motto že?“ řekla Hermiona aby přerušila to ticho.

„Lepší než Toujors Pur,“ usmál se, ale jeho oči ukazovali něco jiného, pár prvních chvil se snažil slzy potlačit, ale věděl, že je to zbytečný, kde jinde by měl člověk brečet, než na hrobě svých rodičů.

„Chceš tu nechat o samotě?“

„Ne…prosím…zůstaň tu,“ požádal pomalu a neustále pohledem hypnotizoval ten krásný mramorový náhrobek, na který padali jeho slzy, věděl, že kdyby začal zhluboka dýchat a myslel na něco jiného, zastavil by příval slz, ale nechtěl to udělat, místo toho si klekl do sněhu a plakal víc.

„Mami, tati, jsem tu u vás, konečně jsem vás našel,“ zavzlykal potichu, ale věděl, že se odpovědi nedočká. Svou roztřesenou rukou pozvedl hůlku a vyčaroval si dva věnce a odlevitoval je na rohy náhrobku.

Ucítil na svém rameni ruku a poprvé si uvědomil, že by to mělo být opačně, on by měl být ten silný a utěšovat ostatní a ne tu brečet jak malé dítě a tak pomalu vstal a utřel si slzy hábitem, což způsobilo, že si celou tvář trochu ochladil od sněhu.

„Můžeme jít,“ pošeptal do ticha.

„Já se vrátím, slibuji,“ pověděl už s klidem a otočil se na Hermionu, která taktéž nedokázala zadržet slzy a tak se na ní pousmál a chladnou dlaní jí slzy setřel.

Položil ruku kolem jejích ramen a s pocitem, že uzavřel jednu kapitolu svého života, zamířil po tmě směrem, kde tušil vrátka, kterými sem vešli.

**

„Harry, támhle je nějaké náměstí,“ ukázala volnou rukou před sebe a opravdu uviděl pomník, který se blýskal v centru náměstíčka.

„Komu asi patří?“ zeptal se, a když viděl nepochopení, dodal. „Ten pomník, támhle, patří Godrikovi nebo tomu, který ukoval první zlatonku?“

„Vsadila bych se, že vím, komu patří,“ pověděla tajemně a přidala do kroku a on ji musel napodobit.

„Jestli myslíš, že je to válečný pomník, tak máš asi pravdu,“ poukázal, když došli blíž a poznal obelisk.

„To není typické pro kouzelnické vesnice, pojď blíž.“

Povzdechl si a pokračovali k obelisku, cestou málo koho potkali, když ano, tak zacházel do jednoho z domů nebo do hospody, z které se ozývali různé rozhovory, kterým se nedalo rozumět. Na druhé straně náměstí poznal i obchod se smíšeným zbožím, který cedulkou hlásal zavřeno nebo si to aspoň myslel, přece jenom to byl daleko.

„Harry…podívej,“ skoro až vykřikla překvapením.

„Co?“ stačil říct, než i on si stačil všimnout té změny, že to co bylo před chvíli obelisk, je nyní socha, vlastně dvě. Muž s rozčepýřenými vlasy a brýlemi a vedle něj krásná žena s vlasy dlouhými, milým výrazem ve tváři a v rukou držela malé dítě, které se smálo.

„Harry to jsou-„

„Moji rodiče, ano,“ odpověděl taktéž překvapeně, čekal cokoliv, ale tohle ne.

„Tví rodiče jsou tu asi velmi vážení,“ řekla potichu.

„Já jsem na té soše taky,“ pověděl, protože se mu to zdálo nemožné.

„Možná poslední moment, kdy jste byli takhle spolu.“

„Jsem rád…dost pro mě znamená, že moji rodiče byli tak oblíbení, škoda že tam není Sirius jako pes, stejně byl Tichošlápek jako jejich- moje rodina.“

„Je mi líto, že své rodiče, můžeš vidět jen takto,“ pověděla mírně Hermiona.

„Mě taky, mě taky…ale mám tebe, Lenku, dva zblázněné staříky, Percyho, jsou na tom lidé hůř, oni se za mě obětovali, určitě chtěli, aby ze mě něco bylo a na titul ‚chlapec, který porazil Voldemorta‘ snad budou pyšní, musíme to pro ně udělat, pro ně a pro všechny ostatní.

„Dokážeme to, věřím tomu,“ podpořila ho.

„Samozřejmě, že ano, předvedu mu moc, kterou ani pán zla nezná,“ konečně se usmál a ještě jednou si prohlédnul sám sebe ležícího v rukách své matky a otočil se a vykročil dál směrem do města. Ještě jednou se otočil, ale už tam opět stál jen zasněžený obelisk, ve kterém bylo určitě vypsáno spousty jmen hrdinů.

Byl rád aspoň za to minimální zakrytí, v tom sněhu a tmě to bylo stejně skoro jako neviditelnost.

Ještě než tohle místo opustí, chtěl najít dům, ve kterém žil svůj první rok, ale bál se, že mu to Fidelovo zaklínadlo nedovolí nebo ten dům už vůbec nemusel existovat, kdo ví.

„Hermiono podívej,“ skoro vykřikl, bylo naprosté štěstí, že trefil správnou cestu, ale nyní stál před…zbořeništěm domu, jeho domu. Nyní to ale byla zřícenina, část domu byla úplně srovnaná se zemí, ta druhá sice stála, ale určitě jen díky kouzlům, ale obě části spojovala jedna věc, břečťan, ten byl opravdu všude a taktéž skoro půlmetrová tráva, která ukrývala části střechy, zdí, nábytku a všeho co zničila magie, která porazila Voldemorta.

„Půjdeme dovnitř?“ zeptala se Hermiona nečekaně.

„Myslíš to vážně, žádný rozhovor o rizicích?“ usmál se zmateně.

„Kvůli tomuhle domu jsme sem šli, proč bych ti to měla zakazovat, nezřítil se patnáct let, snad nám nespadne na hlavu teď,“ poukázala Hermiona na skutečnost, kterou si sice nebyl tak jistý, ale chtěl uvěřit tomu, že je to bezpečné.

Volnou rukou chtěl otevřít zničenou branku, ale ihned poté co se lehce dotkl, se před něj zvedl dřevěný štít, na kterém bylo napsáno skoro to stejné jak na náhrobku, datum, kdy za něj jeho rodiče položili život.

Trochu níž, ale bylo taktéž pár slov o něm, kde bylo napsáno, že je jediný, kdo přežil smrtící kletbu a taktéž tam byl důvod, proč ten dům zůstal takový, jakým je.

„Je to monument a vzpomínka Harry, proto je to v tomhle stavu, nechali to tu pro tebe.“

„Já vím, tihle lidé udělali cokoliv, aby to tu zůstalo stát, jsem jim vděčný, takže bychom tam asi neměli vstupovat, ať tu památku nepošpiníme,“ stáhnul ruku z branky a jenom si prohlížel, jak na ten znak bylo připsáno pár slov, či jmen nebo iniciálu.

„Harry, obyvatelé to tu nechali pro tebe, starali se o to, aby si tam jednoho dne mohl vstoupit, ten dům patří tobě, měl bys tam jít.“

„Já…dobře,“ odvážil se znovu dotknout branky a otevřít ji tak, aby mohli projít.

„Dávej si pozor, ať se o něco nepořežeš,“ řekl pro jistotu, když viděl co vše je na zemi vyskládané.

„Lumos,“ rozsvítil si hůlku a poodešel trochu od Hermiony, aby našel cestu mezi trámy a cihlami.

Překračoval rozbité věci a brodil se ve vysoké trávě, která byla zmrzlá, ale i přes zimu zůstávala, neustále byl připravený vyčarovat Protego horribilis, kdyby se na něj mělo něco zřítit, ale vypadalo to, že Hermiona měla pravdu, nespadne to díky jeho přítomnosti.

„Tudy se tam dostaneme nejbezpečněji,“ zavolala ho Hermiona a ukázala na díru ve zdi, přešel tedy k ní a společně si prohlíželi trosky domu.

„Támhle se to stalo, tam jsem měl pokoj,“ ukázal na nejzničenější část domu. „Támhle zemřel můj táta, když nám chtěl dát trochu času, neměl hůlku, byl bezbranný, ale nevzdal se, byli to hrdinové.“

„Máš to po nich,“ pověděla Hermiona, aby ho dostala ze vzpomínek, které nebyli ani jeho, tuhle scénu viděl z očí svého největšího nepřítele.

„Já vím, jsme tu proto, abychom šli dovnitř,“ povzdechl si nahlas a pomalým krokem, jako kdyby se bál, že se propadne podlahou, překročil trosky, aby konečně stanul ve svém domě.

„Počkej, pomůžu ti,“ otočil se a pomohl ji dostat se také dovnitř. Uslyšel taktéž zaklínadlo Lumos a světlo se dvakrát zvětšilo.

„Nechoď ode mne daleko, nechci tu zůstat sama,“ otřásla se Hermiona, i jemu to nahánělo strach, statika domu držela jen na kouzlech, bál se pomalu i dýchat, aby se něco nestalo.

Připadalo mu divné, že věci co tu byli před patnácti lety, tu jsou stále, zničená pohovka, zničený stolek, vymlácená okna, rozházená suť společně s věcmi co už se nedali poznat a podobně.

„Je naděje, že tu něco najdeme?“ zeptal se směrem k Hermioně.

„Nevím, je to tak dávno a navíc, musel tu být Řád, sousedi…zloději,“ tu poslední možnost spíš zašeptala, ale věděl, že je to nejpravděpodobnější.

Věděl, že můžou být maximálně ve dvou místnostech, protože ostatní už…neexistovali, opatrně si vykračoval a došel do kuchyně nebo to aspoň usuzoval, stejně tak to mohla být jídelna, či úplně něco jiného. Na zemi uviděl nějaký hrnek a tak zkusil Reparo a ono to fungovalo, střepy porcelánu se pomalu začali slepovat do sebe a nakonec se na zemi válela jediná celá věc, v tomhle domě. Sehnul se pro něj a pousmál se, když uviděl na něm napsáno, Lily. Vytáhl si nekonečný váček, který dostal od Hermiony a hrnek do něj schoval.

„Můžeme jít,“ potichu zavolal a tichý tón hlasu mu vydržel až do té doby, kdy opustili zříceninu a vstoupili zpátky na ulici.

„Přece jenom mi oči ještě slouží, takže se mi nezdálo, že tu někoho vidím,“ řekl hlas z druhé strany ulice a mířil přímo na ně, takže prohlédl jejich zatření.

„Přišli jste něco ukrást? To jste měli přijít před patnácti lety, nyní je to místní památka, nikdo tady nerad vidí, když tam někdo chodí,“ povídal nahlas muž skoro sám pro sebe, ucítil jak mu Hermiona pevně sevřela ruku, ale věděl, že je zbytečné se ukrývat a tak je jednoduchým kouzlem zase zviditelnil.

„Zamilovaný páreček vykrádá po silvestrovských nocích domy?“ zeptal se znovu ten hlas.

„Myslím si, že mohu navštívit dům mých rodičů,“ nesnažil se ukrýt svoji totožnost, mohl je přemístit, ale nebyl hledaný zločinec, takže to bylo zbytečné.

„Harry Potter?“ přistoupila k nim postava muže blíž a oni mohli poznat shrbeného muže, kterému už muselo být spousty let. „V tom případě omluvte mé chování, nevěděl jsem, že to můžete být zrovna vy. Almond Abbott, jméno mé, těší mě, že vás zde vidím, pane Pottere,“ podal mu ruku asi dědeček jeho spolužačky ze školy.

„I mě těší, pane Abbotte,“ stiskl mu ruku a poté si s ním podala ruku i Hermiona.

„Chvátáte pryč? Zde v Godrikově dole se vždy noc před Novým rokem scházíme v místním hostinci, nechcete se přidat? Všichni by vás zde rádi viděli.“

Podíval se na Hermionu, která se na něj usmála a tak bylo rozhodnuto, stráví večer a noc zde, na místě, kde odpočívají jeho rodiče.

„Rádi.“

„Uvidíte, že vás zde všichni rádi přivítají, někteří už ani nevěřili, že vás zde ještě někdy spatří,“ začal nový rozhovor pan Abbott a směřoval k tomu hostinci, kolem kterého už jednou procházeli.

„Měli jste někomu říct, zaťukat na některý z domů nebo přijít do hostince, určitě by vás tu někdo provedl, jste tu symbol naděje a statečnosti, vaše rodiče tu byli oblíbení, určitě by vám o nich každý rád něco řekl,“ pokračoval postarší pan Abbott.

„To nás nenapadlo,“ přiznal se. „Neočekával jsem, že tu bude ještě dům stát a už vůbec, že tu bude ta socha, přišli jsme se podívat na hrob mých rodičů, a pak odejít.“

„Kam byste chodili,“ pousmál se Almond Abbott. „Místní obyvatelé jsou velmi přátelští, vždy by vás tu řádně uvítali a pohostili.“

„Nechtěli jsme překážet nebo obtěžovat,“ promluvila Hermiona.

„To se nestane, uvidíte sami,“ dokončil pan Abbott větu tehdy, když stáli před hostincem, který vypadal naprosto stejně, jako ostatní domy, podobná vánoční výzdoba, i barva obkladů, jediné čím se lišila od ostatních, byla cedule s nápisem Hostinec a veselou hudbou s rozhovorem zevnitř vycházejícím.

Následovali příkladu svého průvodce, který vstoupil dovnitř a tak jak už očekával, všechny hlasy pokračovaly dál, když uviděli pana Abbotta, ale klid se objevil, když poznali jeho. Dokonce i hudba po chvíli přestala hrát.

„To koukáte, koho jsem to potkal venku že?“ využil momentu jejich průvodce.

„Dobrý den,“ pozdravili s Hermionou na stejno, ona nesměle, on s divným pocitem, že i když sem patří, tak ho tu vidí jako tu sochu na náměstí a ne jako osobu.

„Pane Pottere, vítejte doma,“ pověděl hostinský, a i když to měl od baru nejdál, jako první mu podal ruku, kterou vděčně přijal.

„Děkuji, doufám, že neruším.“

„To určitě ne, sedněte si támhle, hned vám přinesu něco k pití,“ ukázal na jeden ze stolů, kde sedělo nejvíc lidí, ihned jim donesli židle, jak koukal.

„Něco nealkoholického prosím, dvakrát,“ dodal, když pohledem zkontaktoval Hermionu.

„To se ani s námi nenapijete?“ ozvalo se překvapeně od stolu, ke kterému se blížili, ale nebyli sami, všichni se snažili dostat co nejblíže ke stolu, aby si mohli popovídat, ale nemohl jim to mít za zlé, prostě nemohl.

„Bohužel, ještě dnes se musím dostat domů a někde jsem slyšel, že alkohol a přemísťování nejde k sobě.“

Byl rád, že aspoň pobavil a zmírnil tu atmosféru, takže se lidé začali bavit normálně. „Samozřejmě to chápu, ale musíte nám aspoň za to slíbit, že tu vydržíte do Nového roku,“ pověděl jeden z mužů po jeho pravici, odsunul Hermioně židli a teprve, když ona seděla, zaujal místo vedle ní.

„Chceš tu zůstat?“ otočil se na Hermionu, protože i když už slyšel její názor, že je to na něm, chtěl vědět, jestli s tím souhlasí.

„Přišli jsme sem, nemusíme brzo odcházet,“ uklidnila ho a byl rád, že se mu nedostalo odpovědi, kterou očekával.

„To rádi slyšíme, další runda jde na mě,“ ozval se někdo další a on se nad tím musel jenom zašklebit.

„Ne, mělo by to být obráceně, takže si nechte nalít, co chcete, půjde to na mně,“ pozval celou hospodu, protože by to tak mělo být. Byl rád, že se jeho obavy nevyplnili, lidé tu zde byli až přívětivě milý, všichni bez rozdílu věku se tu dobře bavili a vyprávěli jim nebo i mezi sebou vtipné historky, co se za ten rok stalo, či anketu, kdo je na ministerstvu největší blbec.

Půlnoc se kvapem blížila a všichni byli čím dál veselejší, samozřejmě na tom měl i zásluhu alkohol, kterého se vypilo dost, ale když lidé dokážou pít a ne se ožírat, tak mu to nevadilo.

„Harry, a co že ses tu objevil zrovna dnes?“ přešel jeden z obyvatel na tykání, domníval se, že se jmenoval Tom.

„Vlastně to nebyl ani můj nápad,“ pověděl, a když viděl nechápavost, pokračoval. „To napadlo mou drahou polovičku, nabízel jsem ji různé končiny, kde bychom mohli tuhle noc strávit, ale když ji napadlo tohle místo, samozřejmě, že jsem nemohl, ani nechtěl odmítnout.“

„V tom případě si připiju na tvou partnerku, která tě dovedla sem,“ zasmál se Tom a dopil své víno a ihned si objednal další.

„Harry, můžeš jít se mnou?“ ozval se hostinský, když Tomovi naléval další číši.

„Jistě,“ pověděl udiveně a jenom se ohlédl na Hermionu, která se bavila s nějakou další slečnou, která vyšla před pěti lety z Bradavic nebo tak mu to aspoň bylo sděleno.

„Pojď,“ nadzvedl mu hostinský přepážku u baru a mohli tak projít do místnůstky za barem, dost podobné jako má Aberforth ve svém hostinci.

„Posaď se, ať tu nevystojíš důlek, než to najdu,“ pokračoval hostinský, než si klekl a otevřel starou truhlu.

„Co hledáš?“ odvážil se k tykání.

„Možná sis všiml, že tě několikrát někdo z místních vyfotil, tady je to zvyk, dělat si fotografické záznamy všech společných akcí, oslava Halloweenu, Vánoc, Nového roku a podobných událostí, takže tu mám i pár fotek, kde by měli být tví rodiče a mám tu i jednu perlu,“ odpověděl hostinský a pak si pro sebe dodal. „Kde to sakra je.“

„Tady, to mám,“ podal mu kus pergamenu, na kterém jako první slovo bylo napsáno diplom.

„Diplom?“ zeptal se pobaveně.

„Čti dál.“

„Diplom za první místo v pití ohnivé whisky pro Jamese Pottera?“ zasmál se nahlas.

„Jeho manželka tou cenou moc potěšena nebyla, James ano, teda potom co se vyspal z té kocoviny, vypil toho tolik, že jsem byl připravený ho odvést k Mungovi.“

„Můj táta sem chodil často?“

„No později už jen na nealkoholické nápoje, předpokládám, že dostal přednášku. Naposledy jsem ho viděl tady pít, když oslavoval tvé narozeniny, ale můžu se mýlit, už je to tak dávno.“

Díval se chvíli na diplom a musel pousmát tomu, že když někdo žije se Siriusem, tak neexistují žádné extrémy ani pravidla.

„Tady jsou ty fotky, já věděl, že jsem si je někam založil,“ podal mu hostinský obálku, kterou chtěl otevřít, ale byl zastaven a tak se tázavě podíval.

„Vezmi si je domů, teď je čas oslavit nový rok, nebudeme se tedy zdržovat tady a půjdeme zpátky, jestli mi ten hostinec ještě nezbořili,“ ukázal mu, že má jít první a tak tedy udělal.

„Kde si, už mi došlo,“ přivítal je jeden z místních s nataženou číší.

„Promiň,“ omluvil se hostinský šeptem a začal se zase věnovat své práci a on aby nepřekážel, vydal se zpět ke stolu, vypadalo to, že si ho Hermiona ani nevšímá, ale očekával, že ho sleduje na každém kroku.

„Tome?“ otočil se na skoro jediného muže, kterého tu zná jménem. „Jak to, že jsem tu tak…oblíbený nebo jak to říct, většina lidí dala na Věštce a odsoudila mě kvůli tomu, co se tam psalo.“

„Támhle Marvin pracuje pro Denního věštce a už dlouhou dobou nám podává skutečné zprávy, žádné fikce, takže víme, že si v tom nevinně a nikdo tě tady za to co děláš, neodsuzuje,“ vysvětlil mu Tom mírně v podnapilém stavu.

„Tohohle Marvina by asi potřebovalo víc lidí,“ povzdechl si nahlas.

„Aspoň víš kdo je idiot a věří té krávě Holoubkové.“

„Koukám, že je oblíbená,“ usmál se.

„To už si ty nepamatuješ, ale byli doby, kdy byl Denní věštec pravdivý přísun informací, ale pak tam vzali takové jako je ta Holoubková a jí podobní, stal se z toho akorát bordel a noviny na utírání stolů a ne na čtení.“

„Opravdu jsou na to dobré, mám jich doma spousty, mohl bych je začít používat jako utěrky,“ chytil se jeho nápadu a dále probírali skoro nekonečné téma.

 

„Pánové,“ ozvalo se od baru. „Pánové a dámy věnujte mi chvilinku svého času. Za prvé vám chci poděkovat, že jste se tu sešli v takovém počtu, když jste mohli klidně trávit dnešní noc ve svých domovech, za druhé bych rád oficiálně přivítal našeho slavného navrátilce, pana Harryho Pottera a jeho přítelkyni. No a za třetí bych si přál, abyste pozvedli své číše a dali holt těm, kteří už tu mezi námi nejsou, nedokážu všechny vyjmenovat, takže si připijme na toho, díky kterému máme tu možnost tu žít, na Godrika Nebelvíra.“

„Na Godrika Nebelvíra,“ pronesl nahlas a pozvedl svou číši a byl rád, že zrovna ten člověk, je zakladatelem jeho koleje.

„Na Godrika Nebelvíra,“ ozvalo se ode všech přítomných.

„Mám navrhnout přípitek na Salazara Zmijozela? Když už si chtěl u něj strávit celou školní docházku?“ poškádlila ho Hermiona, když mu dala své ruce kolem krku.

„A co třeba přípitek na Viktora Kruma? Hráč, který dokázal okouzlit spousty holek, včetně tebe?“ navrhl neškodně.

„Slyším žárlivost?“ optala se mile Hermiona.

„Na Viktora? To ne, Krum je kamarád, jednou mu budu muset poslat autogram.“

„Celé Rusko stojí o tvůj autogram,“ uslyšel ironii v jejím hlase.

„Jednou bude, sama uvidíš,“ stál si tvrdě za svým.

„Víš, že kdyby to řekl někdo jiný, tak bych si myslela, že je namyšlený, ale když to řekneš ty, tak tomu i věřím?“

„To možná proto, že o žádnou mizernou slávu nestojím,“ pověděl, a když uslyšel její tichý smích, doplnil. „Dobrá, tak o velkou slávu nestojím.“

„Tomu už se dá uvěřit, ale stejně si myslím, že si to všechno užíváš.“

„Hm…možná, ale jenom možná, trochu ano,“ pošeptal potichu a věděl, že je to pravda.

„Hlavně, že jsi šťastný, jestli ano, nic ti vyčítat nebudu,“ potěšilo ho, jak to krásně říká a opravdu měla pravdu, změnil se, opravdu se změnil a s tím i vyhlídky na svět a ona stále zůstává a pomáhá.

„Pánové, dámy a zamilované páry,“ uslyšel znovu hostinského jemně zesíleným hlasem a skoro by se vsadil, že to poslední oslovení mířilo na ně. „Zbývají nám už jen tři minuty do půlnoci, takže navrhuji, abychom se dopravili ven na zahradu, kde už je připravená nějaká ta show na oslavu Nového roku, kdo se nemůže dopravit sám, ať požádá ty agilnější nebo ty, s menším počtem alkoholu v krvi.“

„Já mu dám agilnější, holí bych ho hnal, fracka jednoho,“ zamumlal pan Abbott, když kolem nich procházel.

„Půjdeme?“ ozvalo se mu u ucha.

„Jistě, to si nechci nechat ujít nebo máš lepší nápad?“ zeptal se jí.

„Nesvádějte mě tady, pane Pottere,“ zasmála se Hermiona a vytáhla ho ze židle.

Byli mezi posledníma, kdo z hostince vyšli, ale podle hodin ještě zbývalo asi padesát sekund, takže si stoupli na terasu, dostali do ruky číši jistě alkoholického nápoje a všichni v tichosti vyčkávali a hypnotizovali kouzelné hodiny, které s hlasitým bouchnutím dokazovali, že je zase o sekundu blíž k půlnoci.

„Deset,“ začali všichni nahlas odpočítávat a každou další sekundu vykřikli ještě zřetelněji.

„Štastný Nový rok všem,“ zakřičel se stále zesíleným hlasem hostinský a všichni se k němu ihned připojili.

Prvních dvě tři minuty si museli ťuknout s každým, kdo k nim přišel a teprve pak se mohli napít, někde po vesnici už létali rachejtle, ale tady se stále ještě vyčkávalo na to, než se všichni uklidní a začnou sledovat noční oblohu.

Po chvíli bylo ale vidět, že to za to stálo, stovky barevných světýlek vyletělo k obloze, kde se s ohromným výbuchem rozličných světel se roztříštily. Tahle salva se opakovala minimálně pětkrát, než Tom pozvedl svoji hůlku a přidal své kouzlo, aby nebe bylo ještě zřetelnější, poté, co se k němu začali další přidávat i on vytáhl z rukávu hůlku a vyslal k nebi Fulgur vestis, který jako blesk letěl vzhůru, než zmizel.

„Perikulo,“ vyslala Hermiona světlici a on ji napodobil a tohle kouzlo společně s místními vyslali tolikrát, než poslední rachejtle skončili na obloze.

„Výborně, všem vám děkuji za tuto účast, nyní se můžete vrátit dovnitř,“ pověděl naposledy hlasitě hostinský, než si kouzlem ztišil hlas. Začínal na sobě pociťovat první známky únavy a tak se rozhodl radši rozloučit, nechtěl, aby ho únava ovlivnila a pak se nemohl ani přemístit.

„Chceš pomoct?“ zeptal se, když viděl, jak se hostinský snaží všechny číše odklidit pryč.

„To je dobrý, běžte se bavit.“

„Spíš se chceme rozloučit.“

„Tak brzy? Jo vlastně, bydlíš daleko, tak dobrá tedy, mějte se dobře a určitě se tu zase někdy stavte, mám otevřeno každý večer, takže tu vždy budete mít volný stůl.“

„Rád,“ nedořekl, protože viděl pohled Hermiony. „Rádi se sem zase podíváme.“

„To rád slyším, tak šťastnou cestu a běžte se ještě rozloučit dovnitř nebo vám to neodpustí,“ zasmál se hostinský a dál se věnoval své práci.

**

Nikdo je nechtěl pustit domů, všichni je přemlouvali, že tam mají zůstat, až po několikaminutovém přesvědčování, že se o prázdninách zase vrátí, se s nimi rozloučili a oni mohli odejít, byl rád, že se přemístil do pokoje, sice s botami, oblečením od sněhu, ale byl tam.

Sundal si jen hábit a nechal padnout své polomrtvé tělo do postele a povzdychnout si. „Proč to musí být tak daleko.“

„Mohli jsme tam zůstat, kdybych věděla, že se ti bude špatně přemisťovat.“

„To já věděl, ale všude dobře, doma nejlíp.“

„Běž se zatím vykoupat, jestli chceš, já zkusím nabrat taktéž síly, kdyby si mě našla na tom samém místě mrtvého, shoď mě na zem a normálně si lehni,“ dodal a sledoval jenom strop.

„Opovaž se spát,“ zahrozila mile a odešla.

„Budu si muset dávat tréninky přemisťování, protože tohle není možný,“ řekl sám sobě a několik minut se ani nepohnul.

Po více jak deseti minutách, se donutil zvednout a svléct se aspoň do košile a hlavně sundat boty, všechno odnesl k vchodovým dveřím a vydal se do kuchyně, když se k němu přemístil Krátura.

„Pane Harry, Krátura se omlouvá, že ruší, ale přišel jeden dopis, který by pan Harry měl přečíst,“ odpověděl uctivě skřítek a natáhl ručku s dopisem.

„Kdo to přinesl?“ zeptal se, když držel v ruce zapečetěný dopis.

„Nějaká černá sova, předala dopis a ihned odletěla, pane.“

„Viděl jsi ji už někdy?“

„Krátura ještě takovou sovu neviděl.“

„Dobrá, děkuji, můžeš jít zpátky,“ propustil skřítka, který po přání dobré noci okamžitě zmizel.

„Černá sova? Že by Voldemort přešel na soví poštu?“ zauvažoval nahlas a sedl si do jídelny, která byla nejblíže. Roztrhl pečeť i dopis a vyndal z něj malý pergamen, na kterém byla napsána jen krátká zpráva.

Nevracej se do školy expresem.

                                                                                                                                              Přítel

Přečetl si to ještě několikrát, ale nemohl přijít ani na to, kdo je ‚přítel‘ natož, proč by se neměl vracet do školy vlakem, ten kdo to psal, si chtěl být jistý, že nezjistí totožnost, takže i celý dopis byl psán kouzelným brkem.

„Mohla by to být past?“ ptal se sám sebe, když mu pohled padl na podpis.

„Co by se ksakru mohlo stát ve vlaku,“ postavil se rozčilením. „Mohl by to být Ronald? Ne ten by na sovu ani na kouzelný brk neměl. Malfoy? Ten by na to měl, ale neměl by žádný prospěch, kdybych nepřijel na čas do školy, Aberforth, Horácio i Kratiknot by se podepsali, Lenka taky, Brumbál by nic neposlal,“ mumlal si potichu a procházel se po jídelně.

„Třeba je to opravdu nějaký smrtijed a chce mě nalákat někam do pasti, ale to by napsal, kam mám místo toho jít a nebylo by to jen varování,“ pokračoval v přemýšlení.

„Já jsem myslela, že jsem tě slyšela,“ ozvala se Hermiona od dveří jenom v noční košili a ještě s mokrými rozpuštěnými vlasy.

„Co si o tom myslíš?“ podal ji dopis a snažil se udržet myšlenky na dopise, když k ní šel blíž.

„Přítel?“ přečetla podpis a on ji mohl jen odpovědět pokrčením ramen.

„Krátura to přinesl?“ zeptala s na další otázku a on ji zase jenom beze slov odpověděl.

„Budeš se toho držet?“

„Já nevím,“ povzdechl si. „Může v tom být past? Kdyby jo tak by tam bylo napsáno, ať jedu něčím jiným, kde by mě mohl třeba někdo přepadnout, ale takhle? Zní to opravdu jako varování, ale co by se mohlo stát zrovna ve vlaku.“

„Ať už je to žert nebo ne, tak nám neublíží se toho držet, kdybychom se toho nedrželi, můžeme si jen přitížit.“

„Můžeme nějak zjistit, kdo to mohl poslat?“ zeptal se nadějně.

„Pochybuji, ten kdo to napsal, si dal pozor, určitě si půjčil i cizí sovu, která nepoletí zpátky k němu, ať to poslal kdokoliv, chtěl zůstat utajen.“

„Takže prostě nepojedu vlakem?“ zeptal se nakonec.

„Nepojedeš? Myslíš, že jako já pojedu vlakem a budu si kousat nehty strachem, jestli se ti opravdu něco nestalo? Na to zapomeň,“ pověděla pevným hlasem a on se jenom usmál.

„Nebude se ti ale líbit, na čem se tam chci dostat,“ ušklíbl se.

„Žádné koště!“

„Neboj, tohle bude lepší, věř mi.“

„Jsem kvůli tvé ochraně ochotná udělat hodně věcí, ale jestli přijdeš na nějaký hloupější nápad než koště, třeba létající koberec, tak tě uškrtím, rozumíme si?“ pověděla vážně a on už přemýšlel, co si napíše na epitaf, protože to se jí opravdu líbit nebude.

„Accio Pergamen, Accio Brk, Accio Kalamář,“ začala si Hermiona přivolávat věci na psaní a tak se na ní s otázkou podíval.

„Napíšu Lence a objasním ji situaci a pak to pošlu po Hedvice, protože Křivonožka by to určitě nést nechtěl.“

„Dobrá, jdu se naložit do vany, kdybys potřebovala nějaký chytrý nápad, víš, kam máš zajít,“ řekl, když si ho už Hermiona ani nevšímala a tak se tedy vydal do koupelny s myšlenkami na to, kdo může být ten přítel.

 

 

print Formát pro tisk

Komentáře rss

Jméno
Předmět
Kontrola captcha
Text
b i url img code   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

, xxx odpovědět

Tohle bylo opravdu krásné... Godrikův důl a jeho vstřícní obyvatelé, památka na Harryho rodiče, hřbitov i ta hospoda. 1 Nevěděla jsem, jestli být smutná nebo šťastná, ale to je jen dobře, protože se vsadím, že Harry to taky nevěděl. 1
Dopis překvapil, ale musím se přiznat, že mě také první napadl Snape. 1 Třeba jako takové odškodnění za to, co mu udělal nebo prostě jen varování, když už je ten špeh. 1

, - odpovědět

Tak jsem přemýšlel, jestli koment napsat nebo ne, ale když jsi na začátku napsal takovou krásnou motivační řeč o tom, jak tě komenty těší, něco ti tu napíšu, co bych pro tebe neudělal, ačkoliv mě tu Emily mlátí po hlavě za kecy, co tu píšu. 5
Godrikův Důl byl nádherně popsán a lidé jsou tam také milí, jak jde vidět. Mohu jen hádat, že Harry se do školy vrátí na motorce? 1

odpověděl(a)

Určitě by si to přál, vrátit se na motorce, ale teď záleží na tom, jak velký podpantoflák je . 1

, - odpovědět

á, čierna sovička, Snape sa zapája do diania? alebo Malfoy? ten hádam nie 1
kapitola je super, Godrikova úžľabina nesklamala, ľudia boli super.. teším sa ďalej 1

odpověděl(a)

Co všichni máte s tím, že černá barva je barva zlých lidí? 5 Já nechtěl být rasista a tak udělám sovu černou a najednou se dozvídám, že černý sovy mají jenom smrtijedi 1 Godrikův důl zklamat neměl, bylo to něco na co jsem i trochu vsázel, přece jenom by to mělo být důležité místo pro minulost, přítomnost i budoucnost Harryho Blacka.

odpověděl(a)

tak moment- kto povedal, že Malfoy a Snape sú zlí? 5 ja som tým chcela len povedať, že čierna je náramne obľúbená u Snapea, jeho fascinujúce čierne habity, okúzľujúci prútik, uhrančivé oči a vlasy tak obľúbené u študentov o tom celkom svedčia. prepáč mi, ak sa mýlim, možno tou čiernou chcel zakryť, že jeho najmilovanejšia farba je vlastne ružová! len hlúpa Lucia si myslela, že čierna je dosť dobrá aj pre Snapea 5

odpověděl(a)

Černá je dobrá pro Snapea, ale také pro ostatních miliony lidí! a Malfoy je zlý! Protože jenom zlý lidé žijí ve vězeních... A třeba si Krátura jenom spletl sovu s kočkou a ten dopis mu přinesla sama McGonagallová ve zvířecí podobě, protože kočky také můžou létat! 1

odpověděl(a)

jasně. a potom si sa zobudil 5 proste na mojej logike nie je nič zlé a utrhol si sa na mňa bez príčiny 5

odpověděl(a)

Nevěříš že kočky umí létat? Když budu chtít tak budou i kouzlit hůlkou, protože moje fantazie nemá nikde konce :D 5 Proč bych se proti tobě utrhával? Já jen nemám rád konstatování, že když přiletí černá sova, musí to být okamžitě smrtijed, kdo jí poslal 1 :)

, - odpovědět

Krásná kapitola kdopak asi je ten přítel? :D godricuv důl byl opravdu krásně napsaný občas se mi stalo krom na tom hřbytově že mi tekly slzy opravdu se mi to líbilo :) těším se na další díl