Kapitola sedmnáctá - Pobertův žertík

Harry Potter and Pactum Purgamen

„Pane profesore? Mám vám vyřídit od pana ředitele, že se Harry Potter má k němu dostavit,“ ozvalo se po zaťukání na dveře od nějakého druháka, když zrovna pracovali s Hermionou na dalším ze společných lektvarů.

„Dobrá, Harry odstav kotlík a můžeš jít,“ pokynul mu profesor Křiklan.

„Pane, můžu ten lektvar dokončit sama,“ ozvala se Hermiona, když si balil pomůcky.

„Lektvar má být společný, takže na zbytek hodiny vás propouštím,“ ozvala se odpověď a Hermiona se také začala balit, i když ne tak ochotně jak on.

„Nashledanou, pane profesore,“ rozloučil se, když stál mezi dveřmi a vzal na vědomí mávnutí rukou od profesora.

„Taky mě mohl nechat ten lektvar dodělat, všechno vycházelo,“ stěžovala si a on dělal, že to nevnímá.

„Proč mě ignoruješ? Myslíš, že bych to bez tvé knihy nezvládla?“ pokračovala a on stále pokračoval, jak řekla, v ignorování.

„Hej-,“

„Ano, protože se nechci hádat o ničem tak hloupém jako je škola. Horácio ti dal volno, protože v tom jede s námi a ví, že bude lepší, když budeš cvičit, učit se, skákat nebo dělat cokoliv jiného, než trpět u lektvarů, když on je zvládá dokonale,“ rozhodl se jí odpovědět, protože ho iritovali debaty o škole.

„Ale lektvary jsou důležité.“

„Důležité, je umět desítky štítů na nejhrůznější kletby černé magie, které on ovládá,“ pověděl s úplnou vážností.

„Každý z nás bude mít nějakou funkci, jestli k tomu dojde, a všichni nemusí být dobrý v lektvarech, když jeden v nich je mistrem,“ pokračoval, když chtěla vznést nějakou námitku.

Došel potichu až k ředitelně, která byla překvapivě otevřená.

„Mám jít s tebou?“

„Možná bude lepší, když najdeš Lenku a půjdete spolu trénovat a já až budu s ním hotov, tak za vámi přijdu,“ zašeptal, protože bylo známo, že i zdi tu mají uši.

„Snad už skončila…každopádně tak i tak budu v KNP,“ rozloučila se s ním a on tak mohl vyběhnout po schodech, protože i když by neměl, chtěl taky dělat něco jiného, než jenom neustále chodit.

Zaklepal na dveře, které byly zavřené, a když se ozvalo „dále,“ vstoupil. V místnosti byl samozřejmě ředitel a s ním neočekávaně i ministr a za ním i Percy.

„Pane ministře, pane řediteli, Percy,“ slušně pozdravil všechny v místnosti.

„Doufám, že jsem tě nevyrušil z výuky,“ optal se ministr Popletal.

„Vy nikdy, pane ministře,“ snažil se být co nejvíc slušný, možná jenom proto, aby naštval Brumbála.

„To jsem rád,“ usmál se na něj ministr, „dostalo se k nám, co se ti stalo, což je velice znepokojující.“

Nemusel dlouho přemýšlet, aby věděl, co myslí, ale nevěděl, co mu má říct, takže radši mlčel.

„Můžeš nám říct, jak to vše proběhlo, aby mohlo začít konečně nějaké pořádné vyšetřování?“ pověděl ministr jistě narážku na výkon nynějšího ředitele.

„Samozřejmě pane, řeknu vám vše, na co si pamatuji,“ pověděl a už teď to chtěl mít z krku.

Po pár minutách, kdy řekl snad vše, co mohl prozradit, si to ještě přečetl, ale udělal to jen z nutnosti, jelikož to psal Percy a ten by nenapsal nic lživého.

„Výborně, to nám prozatím stačí, pošleme sem nějaké bystrozory, aby to vyšetřili. Neboj se, najdeme viníka,“ pověděl ministr a spolu s Percym se rozloučili s ředitelem, a jelikož tu také nechtěl zůstat, tak je napodobil.

„Proč jsi mi neřekl, že tě někdo otrávil,“ vyčetl mu šeptem Percy, když šel ministr pár kroků před nimi.

„Na ošetřovně nemají sovy a psát dopis ve stylu ‚ahoj Percy umřel jsem, ale už je to v pořádku,‘ taky není nejlepší,“ nenechal si nic vyčítat.

„Dobrá, pokusím se dostat do Prasinek, až tam budete mít výlet a tam mi vše povíš,“ řekl Percy, a pak přidal, aby dohnal ministra.

Cestou do komnaty nejvyšší potřeby přemýšlel nad tím, proč byl ministr tak tichý a nevyptával se ho na nic, a když už byl takový, proč se snažil vyšetřovat něco, do čeho by nemusel zasahovat. Vyplynuli mu na mysl volby, ale kdyby to bylo kvůli nim, snažil by se ministr udělat cokoliv, aby ho dostal na svoji stranu a ne jen toto.

Přestal nad tím přemýšlet, když si všiml dalšího problému, jak se dostat do komnaty, před kterou stojí, když už v ní někdo je? Vždy tam při cvičení Brumbálovi armády byl jako první, takže tohle nikdy nezjišťoval. Rozhodl se, že zkusí vždy třikrát projít kolem zdi a zkoušet různá přání a bude doufat, že se mu to podaří.

Až na třetí pokus, se mu dveře objevily, a tak mohl vejít dovnitř. Nejdříve si, ale vyndal hůlku s tím, že je překvapí, a tak opatrně a potichu otevřel dveře a viděl, že proti sobě obě bojují. Snažil se projít nenápadně, aby při útoku nestál polovinou těla ve dveřích. Když už se ale připravoval ke kouzlu, obě dvě se na něj otočili a nastejno na něj vyslali kletbu, kterou nemohl slyšet, jelikož byl daleko. Naštěstí byl připraven. Použil pouze slabé Relashio na jejich vykrytí a naschvál se tvářil tak, aby jim ukázal, jak jednoduché to bylo.

„Ahoj Harry,“ usmála se na něj Lenka, jako kdyby na něj před chvíli nezaútočila.

„Chcete souboj?“ pověděl vyzývavě.

„Když si to přeješ,“ odpověděla mu Hermiona, ale obě se postavili do bojového postavení.

„Ale bude to nespravedlivé, měli byste si sehnat někoho třetího,“ zahrál si na frajera, i když věděl, že jenom proti jedné by to byl těžký boj.

„Měl by ses spíš bát Pottříčku,“ pověděla Hermiona podle něj zrovna tuhle přezdívku, protože věděla, že ji nenáviděl.

„Neplýtvej dechem a šetři si ho, až budeš za chvíli říkat „Harry, jsi nejlepší,“ vrátil jí to a také se postavil do bojového postoje a už v duchu uvažoval nad kouzly, které použije, protože nemůže jít o něco obyčejného a průhledného.

Ukázal rukou, že můžou začít a tak na něj letěli dva paprsky a naštěstí oba ve stejné výšce, což mu umožnilo se pouze skrčit a vykřiknout své kouzlo Serpensortia, což znamenalo, že přímo na ně letěla veliká kobra. To je na chvíli zastavilo, což přesně potřeboval a křiknul Voateaceterain. Paprsek tohoto kouzla narazil do hada, který se zvětšil. Vypadal hrůzostrašněji a ihned se začal plazit k nim, takže museli udělat dva kroky zpět. On mohl v rychlosti dát hadovi příkaz „neútoč,“ pro ostatní pouhým syčením. Hermiona se ale nedala a vyčarovala Imobilus, což zpomalilo hada, který měl stejně příkaz nic nedělat, takže mu to nevadilo, ale jelikož byla tím kouzlem zaneprázdněna, tak vyslal dvě kouzla po sobě. Jedno zamířeno stále na hada a tím bylo Engorgio, čímž zvětšil hada do velikosti Hagrida a další na Hermionu. Kouzlo, které se naučil z princovy knihy a moc se mu líbilo „Levicorpus,“ a jelikož Hermiona kouzlo neočekávala, tak už visela za kotníky vzhůru nohama, ale stále neměl vyhráno. Lenka už stačila obejít velkou kobru a začala na něj vysílat různé soubojové kletby. První dvě vyblokoval štítem Protego a dalšímu se uhnul. Vyslal Finite na hada a hadí řečí mu dal příkaz „braň mě,“ takže ohromná kobra si zase stoupla před něj a zacláněla Lence v čemkoliv, co by chtěla udělat. Využil toho momentu a pomocí kouzla Locomotor si Hermionu přitáhl před sebe a kouzlo Levicorpus zrušil protikouzlem Liberacorpus a jelikož si byl jistý, že je podlaha očarovaná, tak ji nechal padnout do želatiny nebo jak se momentálně dala podlaha nazvat. Jenže Lenka už zase něco vyčarovala a připadalo mu, že to nezná, tak se radši pro jistotu vyhnul a nazpátek poslal Lumos solen, aby ji na chvíli oslepil. Ukončil světlo zaklínadlem Nox, ale to už vstávala Hermiona, a tak na ni zakouzlil Locomotor, které mu ji automaticky postavilo na nohy přímo před něj, a tak zakřičel Finite a zabodnul ji hůlku do zad a s bušícím srdcem a adrenalinem v těle řekl: „Konec.“

Cítil jak Hermiona zrychleně dýchá a stejně na tom byl i on. Chvíli nevěděl, jestli se ještě něco nesemele, ale byl klid, přerušovaný pouze jeho zdivočelým bušením srdce, což mohlo znamenat cokoliv.

Udělal krok do boku a do stále stojící hada vystřelil Vipera Evanesco, který pomalu celý shořel.

„Nikdy bych nevěřil, že to bude tak vysilující a…skvělý,“ usmál se na ně, když si vzpomněl na ten pocit adrenalinu v těle.

„Já bych nikdy nevěřila, že mě dostane trik s hadem,“ zamračila se Hermiona.

„Ber to jako dobrý trénink,“ snažila se ji utěšit Lenka.

„Mně nevadí, že jsem prohrála, mně vadí, že jsem prohrála nad ním,“ ukázala na něj a on to bral jako uznání vítězství.

„No tak Hermiono, musela jsi to vědět, už od začátku, že nemáš šanci,“ jako pokaždé využil šance a začal ji provokovat.

„Měl jsi jenom štěstí,“ ukázala se Hermionina stránka, „nikdy neprohrávám.“

„Jo, a pokud ho budu mít pořád, budu nejšťastnější člověk na světě,“ řekl vesele, ale věděl, že štěstí při opravdových bojích nemusí stát na jeho straně.

**

Když si po nějaké uplynuté době myslel, že jediný kdo na něj bude mít narážky, bude Malfoy, tak nyní zjistil, že se mýlil. Hned co začal čas tréninků a zápasů ve Famfrpálu, tak nebyla chvíle, aby do něj Weaslyovi neměli nějaké pro ně určitě vtipné připomínky. Stále je okázale ignoroval a občas se nachytal při přemýšlení, že by s Famfrpálem skončil úplně, protože byly důležitější věci, které mohl a musel dělat, než létat v oblacích.

Byl rád, že do lektvarů oni dva a Lenka nedostávali žádné úkoly. Horácio pochopil to samé co on, že je zbytečné dělat úkoly do něčeho, co je nepotřebné, takže jediné co musel neustále studovat, bylo Přeměňování.

Dneska zase dostal úkolů tolik, že přemýšlel, jestli půjde spát po půlnoci nebo vůbec, protože padesát stran pergamenu bylo na jeho počty ohromné množství.

Snažil se něco napsat, ale pojednání o „neočekávaných následcích nejtěžších přeměn,“ mu nepřipadalo dostatečně jednoduché, aby mohl psát z hlavy a z knížek, by to nestačil opsat ani do zítřka, kdyby to jen opisoval. Věděl, že to McGonagallová dělá schválně. Mstí se mu, ať už je to za cokoliv. Začal tedy psát z hlavy, protože než by našel knihy obsahující informace, bylo by už stejně pozdě. Neměl ani nikoho, kdo by mu mohl pomoci. Hermionu si zavolala McGonagallová k sobě, ihned poté, co skončila hodina a jako každou hodinu ani tuto nebyla nadšená, když oni dva seděli spolu.

Měl popsaný už asi jeden list tím, že je možné při přeměně zvířat na věc, že věcem zůstanou končetiny právě od toho zvířete, jak se to dodnes stává Ronaldu Weaslyovi, což nezapomněl napsat krasopisně a velkými písmeny.

Vymýšlel si různé kraviny, jako že hrozí při přeměně soli na cukr, že vznikne karamel a při přeměně oblečení na kožich, že se kožich bude hýbat, protože když už nic, aby aspoň naštval profesorku, protože podvědomě tušil, že by tohle udělal jeho táta a kmotr.

Věděl, že i kdyby to stihl a napsala to za něj pod Imperiusem ona, nikdy by nedostal nic lepšího než N a to by musel použít leda tak ten Imperius.

Pak ale uviděl svoji chodící záchranu, která právě prošla obrazem Buclaté dámy a rozčileně si sedla vedle něj.

„Naštvaná si na mě nebo můžu být v klidu, že mi jednu nevrazíš jak Malfoyovi?“ zeptal se opatrně, protože by nechtěl být ten, kdo ji naštval.

„Půjdeš se mnou ven? Já ti potřebuju něco říct,“ řekla Hermiona a on se smutně kouknul na úkol a věděl, že jestli měl někdy nějaké vyhlídky na dobrou známku, tak teď známka troll je jasná.

„Jo stejně nemá cenu se tu snažit nad tímhle,“ ukázal rukou na prázdných čtyřicet osm listů pergamenu.

„Nějaké zvláštní přání kam je to ven? Nebo prostě rovnou za nosem?“ zeptal se, když si balil to ‚nic‘ co napsal.

„Nejlíp KNP potřebuji vybít vztek,“ pověděla Hermiona a on doufal, že nebude muset být jejím protivníkem.

Poté, co odešli, což se neobešlo bez pohledů od ostatních, mlčeli celou dobu cesty. Nechtěl ničím začínat, jestli mu chtěla vysvětlit příčinu svého vzteku, tak to udělá až uvnitř a povídat si cestou o tématech jako je počasí, by bylo snad ještě horší.

Když se zavřely dveře od místnosti, která připomínala malou částí salónek a tou druhou částí tréninkovou místnost, byl rukou postrčen k tomu, aby si sedl.

„Víš, co mi chtěla McGonagallová?“ zeptala se zostra a jelikož nepoužila před jménem profesorka, ihned vytušil, že to nebylo nic hezkého.

„Prý, slečno Grangerová vůbec se mi nelíbí, že se přátelíte s panem Potterem, bylo by vhodné se rozhodnout co je důležitější, jestli přátelství s někým jako je on nebo znalosti, které vám dopomohou k výborným známkám na OVCE, obojí nejde dohromady a já věřím, že se rozhodnete správně,“ imitovala velice naštvaně Hermiona, McGonagallovou.

„To jako fakt?“ zeptal se nevěřícně, přestože mohl očekávat cokoliv, tak tohle by si nikdy netipnul.

„Jo a ještě to povídá hlasem, jako když se baví o úkolu,“ pokračovala naštvaně.

„A co jsi ji na to… řekla?“ zeptal se opatrně.

„Řekla? Já nepotřebovala nic říkat, všechno to poznala z mého výrazu a ze silného bouchnutí do jejího stolu, pak jsem teda i něco řekla, ale bylo ji myslím jasné, že je mi úplně jedno, jaké OVCE dostanu a i kdyby to třeba byly ty živé, ze kterých dělají mudlové svetry,“ pokračovala zamračeně Hermiona a on se opravdu hlasitě rozesmál.

„To není vtipné,“ zamračila se i na něj.

„Že není? Tohle je pro mě ukázka naprosto dokonalé poznámky,“ nepřestával se smát.

„McGonagallová si to zrovna nemyslela,“ usmála se na něj konečně, což ji slušelo mnohem víc.

„Pojď ke mně, ty moje ochránkyně,“ vstal a přátelsky ji objal. “Jestli chceš, můžeme si dát cvičný souboj, a když mě uvidíš ležet na zemi, třeba ti to udělá radost.“

„Moc ráda,“ pověděla už konečně nadšenějším hlasem, ale stejně se ho pěknou chvíli nechtěla pustit.

**

Uběhl nějaký čas, od té doby co se setkal s ministrem, který slíbil, že budou vyšetřovat jeho ‚smrt‘ a teprve dnes, když šel z hodiny nitrobrany, která mu šla mnohem lépe, než když ho učil umaštěnec, tak potkal první bystrozory, vlastně Moodyho a Tonksovou. Nechtěl ani vědět, co tu dělají zrovna oni a jediné co chtěl, je zmizet, aniž by ho potkali.

„Pottere co tu děláte tak pozdě,“ vyštěkl Moody a asi pro zlepšení atmosféry bouchnul dřevěnou holí do podlahy.

„Máma mi říkala, že se nemám bavit s cizími lidmi,“ odsekl a pokračoval dál.

„Co si to dovoluješ ty-,“ naštval se Pošuk, až ho musela Nymfadora uklidnit.

„Harry…jsme tu, abychom vyšetřili tvůj případ,“ začala Tonksová.

„Už v Londýně jste mě nechali málem unést, tak se nemusíte zajímat o mě ani teď, stejně mi nepomůžete a ani nechcete,“ rozloučil se s těmito slovy a zmizel jim za rohem.

 „Brumbálovi poskoci, jako kdyby někomu z nich záleželo na tom, jak se mám, ať jde ten jejich Řád do háje,“ zamumlal si naštvaně potichu a co nejrychleji zmizel směrem do společenské místnosti, kde kousek výš na něj čekala útulná postel.

**

 „Už mě to učení štve, ode dneška slavnostně slibuji, že neudělám ani jeden úkol do Přeměňování, prostě ty hodiny odsedím, naučím se něco, co mi může pomoci, a na ostatní kašlu, už jsem dostal tři trolly za to, že jsem nepřinesl celý úkol, tak teď, už nepřinesu ani jeden list,“ řekl, když hodil knihou o zem.

„Slavnostně slibuji, znamená, že to splníš,“ pověděla Hermiona jako kdyby mu nevěřila.

„Taky to hodlám splnit a začnu takhle,“ vytáhl hůlku a ukázal na částečný úkol z Přeměňování a neverbálně, což se mu už obstojně dařilo, jednoduchým zaklínadlem Incendio ho nechal shořet.

„Jsi blázen, teď to budeš psát znovu,“ zakroutila pobaveně hlavou a dál se věnovala psaní.

„Hermiono?“ zeptal se a počkal, až zvedne svůj brk a otočí se na něj čelem a pak rychle taktéž neverbálně zapálil její úkol.

„Ty pitomče, to byl můj úkol,“ zvýšila svůj hlas, ale nedokázala zakrýt pobavení a musel si přiznat, že kdyby tohle udělat Hermioně minulý rok, asi by spálila i jeho nebo s ním týden nepromluvila.

„Ano, byl, teď odpočívá v pokoji,“ provokoval ji dál.

„Takže co teď, já to psát znovu nebudu,“ zkřížila ruce na prsou a hrála naštvanou.

„Kdyby jo, tak bych spálil i to.“

„Takže necháme si dát trolla?“ optala se Hermiona stále v naštvané póze.

„Od té doby, co si McGonagallové řekla, že je ti jedno jestli dostaneš OVCE živý nebo ne, už jednoho trolla máš, tak jestli budou další nebo nebudou, není to jedno?“ připomněl ji její výbornou připomínku.

„Všechno ale kvůli tobě, vždy se dostanu kvůli tobě do problémů,“ ukázala na něj, ale neustále se usmívala.

„Vybrala sis správného průvodce životem,“ mrknul na ni a věnoval ji úšklebek.

„Kvůli kterému vyletím ze školy,“ povzdychla si Hermiona.

„Když tak všechno sveď na mě, protože jsem syn poberty a musím pokračovat v tátových šlépějích a to právě teď,“ usmyslel si a nechal Hermionu ve společenské místnosti a vběhl do pokoje, ze kterého se vracel již s oběma důležitými prvky, pro záškodnickou kariéru.

„Počkej, to jdeš teď jako něco provádět?“ zeptala se Hermiona jistě přemýšlejíc nad jeho duševním zdraví.

„Zkus mě zastavit,“ rozhodil rukama a v klidu si pískal cestou až k Buclaté dámě.

„Je po večerce,“ vyběhla za ním pochvíli Hermiona.

„Od toho tu mám plášť a…tebe,“ usmál se, když Hermiona ani neprotestovala.

„Co máš v plánu?“

„Něco udělat McGonagallové, Snapeovi a Zmijozelákům,“ počítal na prstech, a když se dostal na trojku, usměvavě pokýval hlavou.

„Budeš mít problémy,“ snažila se ho zastavit Hermiona.

„Kdybych je neměl, pak by to nebylo to pravé,“ ujistil ji, že je všechno v pořádku.

„Neboj, zatím uděláme jen něco malého jako třeba, že ve Snapeově učebně obarvíme všechno na Nebelvírské barvy, to samé uděláme celou cestou do podzemí a u McGonagallový v učebně bychom mohli proměnit všechny pohárky na krysy, které tam budou ráno běhat a ještě bychom mohli dojít za Dobbym a proměnit všechen cukr v sůl, aby si ráno studenti pochutnali na čaji, kávě a čokoládě.“

„Za to nám může hrozit vyloučení!“

„Jenom, když nás chytí a s touhle výbavou společně s nejchytřejší studentkou na škole, je to nemožné,“ trochu ji zalichotil, aby se k němu přidala.

„Já…tak dobře,“ odsouhlasila Hermiona s povzdechnutím a on tak mohl vytáhnout neviditelný plášť.

„Tak šup, jde se za slávou,“ nadzvedl ji plášť a za pár sekund by je viděl pouze Moody.

„Opravdu chceš udělat to s tou kuchyní?“ zeptala se Hermiona, když už všechny předešlé úkoly byly splněny.

„No jasně, to co jsme udělali teď, byl pouze zakrývací moment. Všichni budou naštvaní anebo pobavení z toho, co se stalo, a tak nikdo nebude věnovat pozornost tomu, že by se mohlo něco udělat s jejich snídaní,“ pověděl přesvědčeně a otevřel dveře do kuchyně, které předtím musel samozřejmě odemknout. Rozhlédl se kolem a vypadalo to, že je kuchyně prázdná a všichni skřítci spí ve vedlejší místnosti.

„Určitě víš, kde mají cukr, že ano?“ zeptala se ironicky Hermiona.

„Ne, ale vím, kdo to ví,“ usmál se nad svým nápadem.

„Dobby,“ řekl tak, aby to znělo jako příkaz a volání.

Dokonce uslyšel přemístění, jak se Dobby přesunul jen o místnost vedle a rozhlížel se, protože je přes plášť nemohl vidět, a tak z něj nechal vykouknout hlavu.

„Pan Harry, co pro něj můžu tady udělat? Má pán Harry hlad?“ začal okamžitě, když si skřítek spojil, že hlava je opravdu ‚pan Harry.‘

„Nemám hlad, ale něco od tebe potřebuji,“ začal a viděl jak Hermiona z nich nesouhlasně sundává plášť.

„Nechceš to rovnou říct všem?“

„Dobby nic nepoví viď?“ zeptal se skřítka, který začal kroutit ušima a odpověděl, „Dobby bude držet jazyk za zuby, jinak si spálí ruce v krbu.“

„To nesmíš Dobby,“ pověděl sám, než by chtěla Hermiona povědět něco sama.

„Dobby, spí všichni skřítci?“ zeptal se před začátkem a dal Hermioně plánek, aby zkontrolovala ostatní.

„Asi ano, pane Harry,“

„Tak Dobby, pověz mi, odkud berou skřítci na snídani cukr,“ konečně začal, když mu Hermiona naznačila, že všude je klid.

„Z této nádoby, která se naplňuje z pytle, který je ve skladu,“ ukázal na prázdnou nádobu, v jedné ze skříní.

„A šlo by sem nějaký ten cukr přivolat?“ zeptal se nenápadně a odpovědí mu byla plná nádoba.

„Takže z tohoto uděláte snídani?“ pokračoval v otázkách a odpovědí mu bylo plandání uší v souhlasném směru.

„Děkuji Dobby, můžeš jít spát nebo…víš co? Mohl by si nám ke snídani dát něco slaného a řekněme třeba ananasovou šťávu? Mě, Hermioně, Lence a profesoru Křiklanovi? “ poděkoval a naposledy poprosil Dobbyho předtím než poslušně zmizel.

„To mu to nebylo divný?“ zeptala se zmateně Hermiona, když mu nakukovala přes rameno na nádobu cukru.

„Za to může moje aura dobra, že si všichni myslí, jak jsem hodný,“ pošeptal, protože nemělo cenu křičet, když byla tak blízko něho a vytáhl si hůlku.

„Znáš zaříkávadlo?“ a když viděl, jak nesouhlasně kývá hlavou, tak dodal: „Sleduj a uč se.“

A začal pomalu přeměňovat všechen cukr na sůl a za chvíli se k němu přidala i Hermiona a za necelé dvě možná tři minuty, bylo hotovo. Ještě na zkoušku vyzkoušel chuť a musel se zašklebit a povědět „sůl.“

„Teď jen počkat na snídani,“ mnul si radostí ruce, než ho Hermiona přikryla pláštěm, pak už si je mnul jen pod pláštěm.

**

Podle plánů se vzbudil dřív, aby mohl být mezi prvními na snídani a vidět odměnu toho, že místo spaní běhal všude možně.

Jako každé ráno hodil znechucený pohled na své spící spolubydlící, ale teď každému z nich přilepil boty k podlaze a s úsměvem se šel umýt a připravit na snídani. Oblékl se a vyrazil přes poloprázdnou společenskou místnost, kde poznal jen Brownovou, která musí být slepá, když chodí s Ronaldem. Zamračila se na něj, když kolem procházel a tak přemýšlel, co ji udělá.

„Dobby?“ zvolal, když šel poklidnou cestou k velké síni.

„Pán volá Dobbyho?“ zeptal se radostně skřítek.

„Dobby, použil se ten cukr do snídaní a nápojů?“ zeptal se na první věc.

„Ano pane, Dobby a ostatní udělali snídani z toho cukru,“ pověděl nadšeně skřítek.

„Výborně Dobby, mám z tebe radost a mám ještě jednou přání, slyšel jsem, že slečna Levandule Brownová má ráda cizokrajná jídla jako jsou žížaly a housenky nebo osmažené myši, mohla by něco podobného dostat k snídani, samozřejmě jako dárek od neznámého ctitele,“ vymýšlel si, aby nemusel být Dobby z ničeho podezříván.

„Dobby se pokusí něco takového najít,“ rozloučil se Dobby a zmizel.

„Když se daří, tak se daří,“ pověděl si s neskrývanou radostí v hlase.

„Došel do Velké síně, kde zatím seděl akorát profesor Křiklan, profesorka Trelawneyová a několik hladových prváků a druháků neočekávaně čekajících na jídlo, které se tu každou chvíli objeví a tak vyrazil k učitelskému stolu.

„Dobrý den, pane profesore,“ pozdravil Horácia.

„Á, Harry, potřebuješ něco nebo si přišel jen popřát dobrou chuť,“ opětoval profesor pozdrav.

„Samozřejmě, že jsem vám přišel popřát dobrou chuť a zároveň vám doporučit ke snídani ananasovou šťávu a něco slaného jako snídani,“ pověděl a přitom na Horácia mrknul, aby naznačil, že to tak má udělat.

„Ananas říkáš? Tak děkuji, dobrou chuť i tobě Harry, uvidíme se na hodině,“ rozloučil se s ním usměvavě Horácio, protože asi profesor tušil víc už jen díky tomu, že učil jeho tátu a kmotra.

Sedl si na své místo k Havraspárskému stolu a s očekáváním čekal na ostatní, které se pomalu začínali ploužit, přišla velká část Nebelvíru v čele s Ronaldem a jeho slepou přítelkyní. Chvíli za nimi přišli učitelé, a pak i ostatní studenti a naštvaný Zmijozel s ještě více naštvaným Snapem, který vypadal, že by ho zavraždil, protože určitě vytušil, že to byl on, po kom musel přebarvovat vše, co přebarvil on, ale měl chuť ho naštvat ještě víc, a tak když procházel celkem blízko něho, tak mu zamával s úsměvem od ucha k uchu.

„Pane Pottere, určitě víte, že nestojím o váš pozdrav, tak byste mohl přestat chovat jak váš přihlouplý otec,“ pověděl rozčileně profesor a on jelikož se dobře bavil, tak mu odpustil i nadávku, která byla mířena na jeho tátu.

„Pane Snape, věřte, že bych radši pozdravil skupinu mozkomorů, než vás,“ usmál se, aby ho dostal k šílenství a aby pozdržel dobu podávání snídaně doté doby, než tu bude co nejvíc lidí.

„Dvacet bodů dolů za vaši drzost, pane Pottere,“ strhnul mu body jako vždy, ale s jedním rozdílem.

„Pane Snape, pokud vím, ztratil jste veškeré profesorské výhody vůči mé osobě, takže žádné body a bohužel ani žádný trest,“ usmál se a udělal místo Hermioně, která šla společně s Lenkou.

„Já vám ten úsměv smažu z toho vašeho hloupého obličeje,“ pověděl naštvaně Snape a vzal si plášť do ruky a už chtěl odejít.

„To měla být výhružka? Nebo jsem jenom blbě slyšel a vy jste říkal, že máte hloupý obličej,“ pokračoval a bylo vidět, že možná překračuje mez, protože všichni se zastavili v pohybu nebo v činnosti a civěli na něj a jeho kamarádky si dokonce zakryly pusu překvapením.

Ale Snape nevypadal, jako kdyby chtěl něco odseknout ironického či sarkastického a jako upír odkráčel ke svému stolu.

V tom přišel Brumbál a na stole se objevilo jídlo. To byl povel, aby na něj všichni přestali civět a začali se věnovat jídlu.

Nevnímal Hermionino zvolání „zbláznil ses?“ a pozvedl svůj pohár s ananasovou šťávou a mrknul na Horácia, který udělal to samý, a nastejno se napili. A pak nastalo to, na co se těšil. Někteří začali pít, někteří jíst, ale dopadli na stejno. Všichni začali všechno plivat zpátky, což vypadalo ve společnosti stovky studentů nechutně.

On se jenom usmál a zakousl se do slaného obloženého talíře a vychutnával si okamžik, že všichni se tváří nechutně. Dokonce slyšel zvolání Zabiniho „o tom se dozví moje matka,“ a zvolání některých žáků, „co je to za hnus,“ „to nebudu žrát,“ a jiná, která mu jenom přidávala větší chuť k jídlu. Lenka vypadala se vším seznámená, a tak v poklidu jedla. Hermiona mu asi stále neodpustila jeho chování před Snapem, takže se jenom na něj mračila a dokonce viděl nehorázný naštvaný škleb na tváři Snapea, který taky ochutnal slanou kávu. Dokonce ani Brumbálovi nechutnala slaná citronová poleva na jeho slaném koláči. Jediný Horácio si z učitelského sboru spokojeně pochutnával a vypadalo to, jako kdyby Brumbálovi chválil dobrou snídani.

Měl z toho takovou radost, že ho dokonce nerozhodili otázky od ostatních z Havraspáru, jak to, že on je jediný s chutným jídlem.

Jediný co ho štvalo, že Hermiona nejí a kouká na něj stále naštvaně, takže na ni udělal omluvné psí oči a na chvíli se aspoň usmála a začala také jíst.

Nejdřív se Brumbál bavil s Horáciem, a pak se postavil a s tlesknutím nechal zmizet všechno jídlo, včetně jejich chutného.

„Omlouvám se, za problémy se snídani jako odčinění vám nabízím sladkou odměnu,“ usmál se Brumbál a tlesknul znovu a před nimi se objevili zákusky, které museli být určitě v tom skladu, jak říkal Dobby. Jediné co ho štvalo, bylo, že se Dobbymu nepodařilo najít žádné červy, které by mohla dostat k snídani Levandule.

Ale nemuselo ho to štvát dlouho, protože chvíli poté, co se objevilo jídlo, se také ozval děsivý řev, právě od Nebelvírského stolu.

Bez jediného otočení tím směrem si jako jediný vychutnával jídlo. Brumbál okamžitě povstal a nechal zmizet talíř s určitě nějakou pochoutkou. Hodně lidí se ani neodvážilo ochutnat novou snídani a začali se zvedat a odcházet. On si spokojeně dlabal a s ním i jeho kamarádi. Pár lidí se k nim přidalo, ale jinak byla velká síň prázdná. Ronald musel utěšovat svoji přítelkyni a on si mohl gratulovat. Teda jenom doté doby, než do něj drkla rukou Lenka a jemně mu naznačila, že se někdo blíží.

„Harry, chutná ti snídaně,“ optal se ředitel s doprovodem, který mu dělala McGonagallová.

„Samozřejmě. Nevím, proč to všichni plivali, a musím přiznat, že byli dost nechutní,“ řekl, aniž by se podíval řediteli do očí a to kvůli nitrozpytu.

„Skřítci vyměnili sůl za cukr, takže jsi měl štěstí, že sis vybral správnou snídani,“ povídal mile ředitel, i když asi tušil, že za tím stojí on.

„To jistě ano, vždy jsem měl štěstí, a jestli půjdete za skřítkama, poděkujte jim za výbornou snídani,“ snažil se znít věrohodně, což se mu podle něj dařilo.

„Jistě, chlapče, to rád vyřídím, nashledanou,“ rozloučil se a i s doprovodem odešel.

„Jak ti to může procházet,“ optala se nevěřícně Hermiona, až když byly skoro o samotě.

„Tajemství,“ usmál se tajemně a na mysl mu připlula vzpomínka z prvního ročníku, kdy mu klobouk říkal, že by měl jít do Zmijozelu, možná by tam i zapadl.

Formát pro tisk