Kapitola patnáctá - Felix Felicis

Harry Potter and Pactum Purgamen

Bylo mu nesnesitelně zle, což bylo ale pořád lepší než bolest, co cítil před tím, snažil se otevřít oči, ale nešlo to, takže je nechal zavřené a znovu usnul.

Probudil se znovu, nyní už jen s mírnou bolestí všeho, co cítil. Zkusil otevřít oči, ale stále to nešlo. Dokonce nedokázal pohnout ani rukama, ani nohama, a tak se snažil přemýšlet, jestli není mrtvý, ale ani to mu dlouho nevydrželo, protože po pár sekundách znovu usnul.

Při dalším probuzení, už necítil žádnou bolest, dokonce se mu povedlo otevřít oči, které musel okamžitě zavřít, kvůli ohromnému množství světla, které ho okamžitě na chvíli oslepilo. Po pár vteřinách oči jenom pootevřel a postupně je otvíral víc a víc, až po chvíli viděl sice rozmazaně, ale viděl.

Viděl ošetřovnu, což mu dalo první důvod k radosti. Žije. Podle toho jak se cítil ještě před chvíli, to neočekával, naštěstí už nic z té bolesti necítil a po chvíli zjistil důvod, necítil vůbec nic, natož své končetiny. Zkoušel pohnout čímkoliv. Hrozně moc se snažil a až při naprostém soustředění a vypjetí všech vnitřních sil, dokázal pohnout prstem. Nevěděl o kolik, protože jak nemohl otočit hlavou, tak neviděl nic, jen strop a světlo.

Pokusil se pohnout ještě něčím, ale v tu chvíli mu světlo zmizelo a nahradila ho hlava, podle všeho madam Pomfreyové, ale jistý si být opravdu nemohl, protože vše co viděl, bylo rozmazané a jen stěží si pod tím představil obličej. Chvíli se mu ten obličej míhal před očima, pak ale zmizel a on znovu ztratil vědomí.

Po těch všech vzbuzeních na maximálně pět minut, se teď rozhodl zůstat vzhůru co nejdéle a jelikož už alespoň dokázal hýbat hlavou a částečně končetinami, tak se mohl rozhlédnout po pokoji. Neviděl nikde své brýle, místo toho alespoň slyšel vrzání postele, což znamenalo, že jeho sluch je v pořádku. Ale i sluch madam Pomfreyové byl asi v pořádku, protože ihned prošla dveřmi a zamířila k jeho posteli a začala mu měřit tep.

„Jak vám je, pane Pottere?“

Chtěl odpovědět, že hrozně, ale z jeho úst vyšlo akorát podivné chrčení.

„Jistě, vyschlo vám v krku, ihned donesu něco k pití a vaše brýle,“ řekla ošetřovatelka a poté, co dokončila měření tepu, odešla zpátky.

„Už nikdy nebudu pít medovinu,“ řekl si v duchu, když si vzpomněl, proč tu leží.

„Zde jsou vaše brýle,“ pověděla madam Pomfreyová, když mu je nasadila na nos, „a zde je něco, co by vám mohlo pomoci,“ pokračovala, když mu násilně otevřela ústa a nalila mu do krku nějakou břečku a on byl donucen to polknout.

Chvíli bylo ticho, koukali na sebe, jako kdyby se v životě neviděli, a pak ošetřovatelka zodpověděla znovu svoji otázku. „Tak jak vám je, pane Pottere.“

„Hrozně,“ zopakoval svoji odpověď a tentokrát i tak, že tomu bylo rozumět.

„To je dobrá zpráva, protože pokud cítíte, že vám je hrozně, tak se pomalu vracíte do normálu,“ usmála se na něj, jako kdyby byla ráda, že mu je zle.

„Radši bych se cítil normálně,“ těžce pronesl těch pár slov.

„To bude bohužel ještě nějakou chvíli trvat,“ pověděla smutně to, co tak nějak vytušil.

„Co se mi stalo? Teda potom, co jsem omdlel,“ odvážil se zeptat.

„Pane Pottere, vy jste neomdlel, vy jste zemřel, ale naštěstí se nám podařilo vás včas oživit, podle slov Horácia Křiklana jste vypil jeden z nejhorších jedů. Jeho účinek se dostaví do dvou sekund a zabíjí do minuty,“ oznámila mu ošetřovatelka a jemu začalo neskutečně bušit srdce.

„Teď byste se měl vyspat, vaše tělo se potřebuje zregenerovat,“ pověděla madam Pomfreyová a než stačil něco odpovědět, donutila ho spolknout další lektvar, který byl jistě uspávající.

Při dalším vzbuzení měl chuť se otočit a spát dál, protože pokud bude vzhůru vždy maximálně pět minut, tak nemá cenu ani ty oči otevírat, ale jeho pozornost upoutaly hlasy, které byly blízko jeho postele a tak otevřel oči, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Bohužel, i když zjistil, že vedle jeho postele sedí profesor Křiklan a madam Pomfreyová, tak jejich rozhovoru vůbec nerozuměl a tak se alespoň snažil na sebe získat pozornost jednoduchým „Dobré ráno.“

„Harry, omlouvám se, že jsem tam nebyl, když si mě potřeboval, co jsem to za profesora lektvarů, když ani nevyzkouším pití na jedy,“ pověděl smutně profesor a bylo vidět, že toho moc nenaspal.

„Vy za to nemůžete a navíc jste mě zachránil,“ snažil se profesora uchlácholit, protože stačilo, že se cítil hrozně on.

„Jako tvoje matka, vždy hleděla jenom na to dobré, ale i tak to byla moje chyba a kdyby si nebyl tak dobrý kouzelník, tak by si zemřel.“

„Proč, co se stalo?“ zeptal se, protože se chtěl dozvědět, co nejvíc.

„I s tím jedem se ti podařilo vyvolat nějaké kouzlo a odhodit židli, která s rámusem přistála na zdi, díky tomu jsme přišli, sice pozdě, ale přišli,“ začal vysvětlovat profesor.

„Přišli?“ zeptal se nechápavě.

„Já a slečna Grangerová, nebo si už nepamatuješ?“

„Jo, už si vzpomínám, byla se vás na něco zeptat,“ řekl a profesor mu to kývnutím hlavy odsouhlasil.

„Když jsem viděl, co se ti asi stalo, okamžitě jsem našel bezoár, protijed na všechny jedy, ale nebylo vyhráno, bezoár samozřejmě zafungoval, ale ty už si nebyl mezi živými a já si nemohl vzpomenout na žádná kouzla, která by tě mezi živé zpátky dostala, ale měl si štěstí, že tam se mnou byla tvoje kamarádka, okamžitě ti pomohla první pomocí? Nebo jak tomu říkala, bylo to něco, čemu jsem nevěřil, že pomůže, ale dokázala to. Začal si znovu dýchat a pak jsem mohl použít pár kouzel, aby to tak zůstalo, jenže ani tak nebylo vyhráno. Když jsme tě dostali na ošetřovnu madam Pomfreyová zjistila, že si utrpěl celkovou paralýzu. Ten jed byl paralyzující, ale taktéž smrtelný, což znamenalo, že se paralýza ani nedostaví, jenže když se tě podařilo oživit a jed neutralizovat, už zasáhl tvé nervy. Za tu dobu co tu ležíš, si vypil víc lektvarů, než si v životě viděl, ale nic nepomáhalo, aspoň v první chvíli, pak přišla slečna Grangerová s dalším úžasným nápadem,“ pověděl první část svého dlouhého vyprávějícího monologu, který mu postupně vyjasňoval vše, co se stalo.

„Hermiona byla tady?“ zeptal se překvapeně, byl ji nesmírně vděčný, že ho zachránila, ale neočekával nic víc.

„No samozřejmě, byla tu celou dobu a společně s vaší další kamarádkou, vymýšleli různé metody i ty nejabsurdnější, aby tě z toho dostali, pak ale jak říkám napadlo slečnu Grangerovou něco úžasného. Lektvar, který vás nejspíš zachránil.“

„Jaký pane?“ zeptal se a přitom přemýšlel nad lektvary, i když to šlo s bolestmi a minimálními znalostmi o lektvarech těžko.

„Felix Felicis, protože podle našich odhadů, by bylo pouze štěstí, kdyby ses mohl ještě plně hýbat a bylo. Dostal jsi celou dávku, kterou jste vyhrál a další den? Podívej se, opravdu se to povedlo,“ řekl profesor a dokonce viděl, jak mu stéká po tváři slza.

„Takže všechny lektvary byly zbytečné?“

„To určitě ne, všechny byly na něco, ale podle mých odhadů tě zachránil právě ten lektvar, který si vyhrál,“ usmál se na něj profesor, ale stále vypadal jako, že mu padne kolem krku a vybrečí se.

„Takže jsem v pořádku?“ zeptal se na otázku, která ho trápila.

„Psychicky ano…, ale fyzicky ne,“ nesnažil se mu profesor dávat žádné mylné informace.

„Co to znamená?“ optal se vyděšeně, protože první na co si vzpomněl, byl boj s Voldemortem, který byl momentálně ohrožen.

„Bude dlouho trvat, než se tvé svaly a nervy vrátí do pořádku, ale o tom ti víc řekne madam Pomfreyová.“

„Ne pane, já chci vědět, co to znamená, budu se moct ještě někdy pohybovat jako předtím?“ snažil se vynutit odpověď.

„Já doufám, že ano, ale…, moc se omlouvám Harry, kdybych tu medovinu nejdřív nechal ochutnat na skřítkovi nebo…je mi to tak líto,“ pověděl smutně profesor a kolikrát se zastavil ve větě, aby si otřel slzy.

„Pane, můžu být chvíli sám?“ zeptal se zděšeně, při představě, že už nikdy nebude takový jako předtím a uslyšel, že profesor Křiklan odchází. Nevinil jeho, vinil sám sebe, i když nebylo za co. V tuhle chvíli by měl být rád, že žije, ale představa, že by už nikdy neseděl na koštěti nebo si nezaběhal, ho ubíjela. Čas tu utíkal nějak zvláštně. Nikdo jiný tu nebyl, a když přežil vypití spousty lektvarů, tak tam zase zůstal sám, celou dobu se snažil hýbat, čímkoliv co šlo, ale věděl stoprocentně, že kdyby ho někdo postavil, že by se na nohách neudržel.

Když zrovna přemýšlel nad tím, že by se na chvíli prospal, tak se otevřely dveře. Nevěděl, kdo přišel, protože bílé plátno mu v tom bránilo nebo spíš ve výhledu na dveře.

„Myslíš, že už bude vzhůru?“ ozval se hlas Lenky, který by poznal kdekoliv.

„Myslím, že jo,“ ozval se on, místo dotyčného, ke kterému ta otázka směřovala.

„Harry,“ vykřikla Lenka a vrhla se mu kolem krku, což bylo poněkud zvláštní, když skoro nehnutě ležel na posteli.

„Jak se cítíš?“ zeptala se poté, co ukončila přátelské objetí.

„Jako kdybych pil něco, co jsem neměl,“ snažil se zavtipkovat, aby aspoň chvíli nemusel myslet na budoucnost.

Těžce otočil hlavou, protože se vším se mu pohybovalo s obtížemi a uviděl Hermionu, která stála uprostřed místnosti, a bylo vidět, že nad něčím přemýšlí.

„Víš, že tak nějak to bylo? Sice jsem u toho nebyla, ale všichni mluví o tom, že si se opil do němoty,“ snažila se Lenka přidat k jeho debatě, protože musela vidět, že jeho nálada je na bodu mrazu.

„Poslyš, vypadám jak duch? Protože Hermiona na mě kouká nějak divně,“ řekl hlasitým šeptem, aby ho Hermiona slyšela. Ta se na něj omluvně smutně pousmála a sedla si stále zamlklá k němu na postel.

„Tak co se děje Hermiono, vypadáš, jako kdyby si tu ležela ty,“ chtěl ji donutit k rozhovoru. Ale její reakci opravdu nečekal. Skočila mu kolem krku, až se skoro nemohl hýbat a to zrovna nebylo nejpříjemnější, ale tušil, že by měl zůstat ticho a počkat.

„Já se moc omlouvám, Harry, já…byla strašně hloupá a nevěřila jsem ti, já…ty si tam jen tak ležel a já…já tě viděla umřít,“ pověděla mezi slzami, které mu smáčeli polštář i jeho samotného.

„Hermiono neplač, všechno je v pořádku,“ snažil se ji hladit po zádech a ani nevěděl, proč to dělá.

„J-Jenže ty si byl…mrtvý a já to viděla…málem jsem o tebe přišla…a-ani profesor si nevěděl rady a já si myslela, že je konec a-,“ nedokončila svoji větu, protože se znovu rozbrečela.

„Je to dobrý Hermiono. Neplač. Jsem tady. Nic vážného se mi nestalo. Jsem tady,“ snažil se ji stále utěšovat, i když věděl, že v tomhle zrovna dobrý není.

Cítil, že z objetí si znovu sedá a utírá slzy. „Nic není v pořádku Harry, tvoje tělo není v pořádku, protože jsem nezasáhla dřív a-,“ chtěla se dál obviňovat, čemuž zabránil, tím že ji položil ruku na nohu, což šlo kvůli paralýze těžce.

„Zachránila jsi mi život, všechno ostatní není důležitý, rozumíš? Ostatní věci jsou maličkosti, netrap se tím, ano?“ poprosil aspoň ji, když i on sám sebe obviňoval.

„Ale-,“

„Nic není důležitý, dýchám a to je hlavní,“ snažil se, aby to pochopila.

„Jenže-,“

„Ne Hermiono, není žádné jenže ani ale, obviňování nech na mě a slzy si nech na důležitější momenty. Vidíš? Třeba Lenka se usmívá, zkus to taky, úsměv ti sluší víc,“ naposledy se pokusil, ale naštěstí se mu to povedlo, Hermiona si znovu utřela slzy a pokusila se o nucený úsměv, ale i ten byl lepší než nic.

„Tak teď mi povězte, co všechno se stalo, po tu dobu, co jsem se tu flákal,“ začal novou debatu, aby se bavili normálně.

„Harry, jaké to je?“ zeptala se Lenka a on musel chvíli přemýšlet, co tím myslí.

„Myslíš umřít?“ zeptal se, a když uviděl její souhlasné pokývání, tak se zapřemýšlel.

„Já vlastně ani nevím, nepřipadalo mi, že jsem umřel. Věděl jsem, že mi dochází dech a že se celý třesu. Došlo mi, že jsem se otrávil, protože jsem se válel obličejem, no vy víte a pak mi na mysl přišla myšlenka, že bych měl dát vědět, ale hůlka i když byla v mé kapse, byla pro mě daleko, ale v poslední sekundě, jsem se jí dotkl nebo aspoň myslím, pak jsem jen pomyslel na nějaké kouzlo, a pak jen tma.“

„Takže žádný tunel ani žádné setkání s mrtvými?“ zeptal se zaujatě Lenka a ani se ji nedivil, taky by se asi zeptal.

„Ne bohužel…, taky bych rád viděl své rodiče a kmotra, ale nic prostě jenom spánek a pak kostky.“

„Kostky?“ optala se Lenka.

„No jasně, přišla ke mně Smrt a řekla, že ji musím porazit v kostkách, že prý když hodím jedničku nebo dvojku, tak půjdu zpátky jako duch a budu strašit prváky, když prý hodím něco jiného a bude to větší, než její číslo, tak se můžu vrátit,“ vymýšlel si blbosti, jenom aby je zabavil.

„Lháři!“ zasmála se Lenka a praštila ho polštářem z vedlejší postele do hlavy.

„Přece nebudete mlátit mrzáka,“ snažil se bránit alespoň slovy, když se nemohl bránit rukama.

„Když si to zaslouží, nám tu děláš starosti a pak si tu nad tím žertuješ,“ řekla Lenka, ale polštář, kterým ho praštila, mu dala pod hlavu, takže viděl mnohem lépe.

„Asi bychom měli jít,“ navrhla Hermiona, která chvíli mlčela a jakoby nad něčím přemýšlela.

„Neblázněte, kam byste chodili? Ještě mě musí někdo nakrmit a říct mi, co všechno se stalo,“ snažil se jim v tom zabránit, nechtěl být sám, aspoň ne v tuhle chvíli, protože okamžik samoty ho ubíjel, když musel přemýšlet jen nad tím, zda bude v pořádku. Nakonec se mu to podařilo a dlouhou dobu mu povídali, různé blbosti, jako kdo u něj byl, co všechno do něj nalili za lektvary a podobné nesmysly.

„Pan Potter potřebuje klid, takže přijďte zase zítra,“ ozvala se madam Pomfreyová z vedlejší místnosti.

„Ne, pan Potter potřebuje společnost a to takovou, která je při něm, když je vzhůru,“ odsekl, ale v rámci slušnosti.

„Hodinu, pak půjdete spát,“ naštvala se ošetřovatelka a zase zmizela za dveřmi.

„Spát budu v důchodu, nevím, proč mě nutí neustále spát, tolik fujtajksl lektvarů, co do mě nalila a teď by chtěla další,“ breptal sám pro sebe, ale jelikož rozesmál holky, tak asi ne moc potichu.

„Ale spánek je pro tvoji regeneraci důležitý,“ poučila ho Hermiona.

„Ale společnost je důležitá pro mě a já radši preferuju sebe než regeneraci,“ hádal se, i když věděl, že má pravdu.

„Madam Pomfreyovou neobměkčíš,“ pověděla Lenka.

„Když jsem obměkčil smrt, tak kdo je madam Pomfreyová?“ zeptal se, ale zapomněl ubrat na hlasitosti.

„Někdo, kdo je horší než smrt,“ ozvalo se z vedlejší místnosti, čemuž se všichni aspoň na okamžik skupinově zasmáli.

**

Po lektvaru spal dobrých patnáct hodin, jelikož šel spát za světla a za světla se vzbudil, nikdo nikde nebyl, ale na stole, ležely brýle, které si včera zapomněl odložit, takže tu asi někdo byl. Nemohl nic dělat, dokonce si ani číst, když by jeho ruce knihu neudrželi nebo dneska už možná jo, ale stejně by mu madam Pomfreyová nedovolila, ale jak se říká, když se o někom moc přemýšlí, tak se ten dotyčný objeví, což se mu potvrdilo, když hned madame vyšla z vedlejší místnosti.

„Tak, pane Pottere, bolí vás něco?“

„Ne, nic mě nebolí,“ odpověděl popravdě.

„Ani když zmáčknu tady?“ zeptala se poté, co mu trochu zmáčkla ruku.

„To už jo, ale jenom málo.“

„Tak to je dobrá zpráva, že se vám vrací cit, od zítřka se budeme pokoušet cvičit, aby si vaše tělo začalo postupně zvykat na pohyb,“ sdělila mu podle něj výbornou zprávu.

„Nyní vám dám nějaké lektvary a pak vám sem dovolím pustit nějakou návštěvu,“ řekla ošetřovatelka a za chvíli do něj vylila tři nechutné lektvary.

I když mu dovolila návštěvu, tak stejně nikdo nepřicházel a tak se snažil alespoň hýbat čímkoliv, čím hýbat šlo. Přemýšlel nad tím, že se pokusí postavit, ale při představě, jak ho na zemi najde madam Pomfreyová a nalije do něj další hnusy, téhle myšlenky radši nechal. Nikde ani neviděl hůlku, takže si nemohl ani vykouzlit něco, čím by se zabavil, ale naštěstí po pár minutách zírání do stropu se otevřeli dveře a za nimi stál profesor Aberforth.

„Profesore Brumbále,“ zvolal nadšeně, protože by si teď klidně povídal i s Protivou.

„Takže je to pravda, prostě si se chtěl zbavit cvičení nitrozpytu, takže si radši předstíráš nemoc,“ uvítal ho usměvavě profesor, když začaroval bariéru, proti odposlouchání.

„Jo už jsem toho měl dost a tak jsem se otrávil,“ potvrdil mu sarkasticky jeho teorii.

„Tak to příště nedělej, měli jsme s tebou starosti,“ vytknul mu pobaveně profesor.

„Stačí, když se nebudou ve škole válet medoviny s jedem,“ zamumlal.

„To je to, o čem jsem se s tebou chtěl bavit. Horacio mi řekl, kdo mu dal tu láhev, okamžitě jsme po něm pátrali a to se nám i podařilo, byl to nějaký člověk z ministerstva, když jsme mu řekli, co se stalo, nechal na sobě udělat zkoušku nitrozpytem a Veritasérem a to nám potvrdilo, že on to skutečně nebyl. Takže víme jedno, byl to někdo ze školy nebo si psal někomu ven, že máte přátelský vztah s profesorem Křiklanem?“ zeptal se nakonec a on málem vyprsknul smíchy, když si představil, že by psal Dursleyovým, že se přátelí s učitelem.

„Ne, pane, nikdo mimo školu to nevěděl,“ potvrdil mu jeho teorii.

„To nám ovšem tu věc moc neulehčuje. Někdo vás chce ve škole zabít a to není žádná sranda,“ řekl profesor a on mu do toho ironicky pověděl „neříkejte“, to ale profesor nevnímal a pokračoval dál: „Všechno jsem to řekl svému bratru a ten taky nebyl nijak nadšen. Stávalo se, že tu byly nějaké úrazy, ale už dlouho se nestalo, že by někdo ve škole umřel, ty si měl sice štěstí, ale to nic nemění na tom, že se tebe a profesora Křiklana pokusil někdo zabít a v dopise jasně stálo, že ta medovina byla také pro tebe.“

„Máš na někoho podezření?“ zeptal se ještě profesor.

„Nemám, pane profesore,“ nad tímhle taky přemýšlel a nenapadl ho nikdo.

„Vůbec nikdo?“

„Ne, pane. Pár nepřátel tu sice mám, ale nemyslím si, že by mě chtěl někdo zabít,“ odpověděl to samé.

„Ani v době, no ty víš, co myslím,“ naznačil profesor to, co věděli skoro jenom oni.

„Myslíte, že on by mě chtěl zabít a tak si vybral nějakého studenta?“ zeptal se a musel si přiznat, že takhle by nad tím nepřemýšlel.

„Řekl bych, že je to nejpravděpodobnější, kvůli holce ani penězům to nebude a jelikož tvůj největší nepřítel má velké přesvědčovací metody, tak můj názor je, že to opravdu byl někdo ze studentů.“

„Pane a nemohl by to být třeba někdo z učitelů?“ optal se a hned mu na mysli přišel Snape.

„Máš na mysli někoho určitého? Ale abych odpověděl. Nemyslím si, protože kdyby to byl někdo z nich dokázal by to líp. Musel to být nějaký student, který se bojí postavit se vám čelem, kdyby to byl někdo z učitelů, tak tě dostane jedním kouzlem, které nečekáš.“

„Děkuji, že dokážete člověka utěšit,“ pověděl ironicky.

„Harry,“ povzdychl si profesor, „mám tě utěšovat, že jsi v bezpečí, když jsi málem zemřel? Nemůžu ti říct, že se to nestane, protože jsme viníka nechytli a pokud má úkol tě zabít, tak se nespokojí s tím, že mu to skoro vyšlo.“

„Tak co mám dělat, plazit se? Nemám dokonce ani hůlku, kdyby sem někdo přišel, tak by mě udusil polštářem,“ řekl naštvaně a začínal litovat toho, že chtěl společnost.

„Hůlku seženu, určitě ji má ošetřovatelka a s tím prvním, chtělo by to, aby ses co nejdřív uzdravil, a pak se můžeme soustředit na tvoji ochranu,“ slíbil mu profesor.

„Jenže v době, kdy se nemůžu pořádně hýbat, i kdybych byl kdokoliv, tak mě dostanou, když budou chtít.“

„Ne pokud tě někdo bude ochraňovat. Víš co, já teď půjdu a až tě ošetřovatelka pustí, tak půjdeme do komnaty nejvyšší potřeby, kterou určitě znáš a tam si všichni promluvíme, ano?“ zeptal se profesor a on mu jen pokýval hlavou, že rozumí.

„Dobrá, tak to tady ještě vydrž, ale když tady budeš mít svoje kamarádky, tak to snad nebude tak zlý,“ mrknul na něj profesor a vstal z vedlejší postele a vydal se pryč. Za tu jeho poslední větu, měl chuť ho ještě před ochodem trefit polštářem, ale ovládl se.

„Prý jste si stěžoval, že vám někdo nepřinesl hůlku, tak tady ji máte a tady máte ještě jeden lektvar,“ ozvala se madam Pomfreyová chvíli potom, co profesor Aberforth odešel.

Při polykání další břečky přemýšlel, jestli se dá otrávit i z lektvarů, které léčí, protože mu už začínalo být zle.

„Madam? Nejdou nějak ty lektvary ochutit?“ zeptal se nadějně.

„Tohle není dýňový džus, tohle slouží k léčení a nikdo se nestará o to, jak to chutná,“ zvýšila hlas madam Pomfreyová, jakoby ji urazil.

„Vypila jste jich někdy padesát během týdne?“ začal se s ní hádat.

„Buďte rád, že vám pomáhají,“ nenechala se ošetřovatelka obměkčit.

„To jsem, ale stejně jsou pěkně nechutný,“ zamumlal.

„Dobrá, nechám vám tu od skřítků donést něco, co není nechutné, na zapití a nyní budete odpočívat,“ přikryla ho skoro až po hlavu a odešla zpátky, ale jelikož měl hůlku, tak měl aspoň něco, čím se zabavit. Začal tím, že si přeměnil polštář na něco příjemnějšího a peřinám změnil barvu, také si jednoduchým kouzlem zatáhl závěsy a přitáhl si vedlejší postel k sobě, do škvír mezi postelemi nacpal peřinu a mohl se jednoduše válet v posteli, která měla velikost manželské.

Byl pyšný na svoji práci. Sice mu trvala několik minut, než přišel na správná kouzla, avšak podařilo se a to bylo hlavní.

„Můžu dál?“ ozval se hlas Hermiony, poté co zaklepala.

„Jasně, jen si tady krátím dlouhou chvíli,“ pozval ji dál.

„To vidím, nechceš s něčím pomoct?“ navrhla, když se porozhlédla po jeho práci.

„Ne, mám všechno, dokonce je to i pohodlný.“

„Přinesla jsem ti nějaké knížky aby-.“

„Nechceš po mně, abych se učil ne?“ zděsil se, protože opravdu neměl chuť se učit.

„Kdyby si mě nechal domluvit, tak bych ti řekla, že jsou na zahnání nudy, protože je to o Famfrpálu,“ pověděla s rukama v bok, svým typickým hlasem „jak můžete být všichni tak hloupý,“ který mu tak chyběl.

„Teď si mě dojala, Hermiona mi přinesla knížky o Famfrpálu, to snad není možný,“ dělal si z ní srandu.

„Nějak moc sršíš vtipem, copak si se dozvěděl tak vtipného?“ zeptala se zaujatě a sedla si na postel k němu, bylo až zvláštní, jak to vzájemné nepřátelství najednou skončilo.

Vytáhl hůlku, z pod peřiny a začaroval kolem nich bariéru proti odposlouchání a nevnímal Hermionino „začínáš mě děsit,“ a když si byl jistý, že bariéra stojí, tak ji převyprávěl rozhovor s profesorem Aberforthem.

„Opravdu nemáš žádné tušení, kdo by tě chtěl zabít?“ zeptala se opatrně a slovo zabít skoro zašeptala a bylo na ni vidět, že jí opravdu změnila jeho chvilková smrt.

„Vůbec nevím, nikdo z Nebelvíru by to neudělal, z Havraspáru taky ne a Mrzimor my taky nepřijde jako útočiště studentů oddaných Voldemortovi,“ pověděl popravdě, protože ona o Voldemortovi samozřejmě věděla. Nechtěl ji říkat nic o věštbě, ale tohle vědět mohla.

„Takže Zmijozel?“ zeptala se a bylo vidět, že mu moc nevěří.

„Nekoukej na mě tak, Zmijozel je nejpravděpodobnější, ale za celý tenhle školní rok jsem s nimi žádný rozepře neměl, ani s Malfoyem a jeho gorilami a to je co říct. Jenže ten kdo to udělal, musel být inteligentní a vědět o tom, že někdy půjdu k profesorovi Křiklanovi,“ zapřemýšlel nahlas.

„Takže si myslíš, že ten jed byl od Voldemorta?“ zeptala se strachem v hlase a mohl jenom přemýšlet, čeho se bojí.

„Ne Voldemort by si jedy nevařil od toho má Snapea,“ pověděl přesvědčeně.

„To se mi nezdá, proč by tě profesor Snape chtěl zabít,“ nevěřila mu Hermiona ani slovo.

„Co já vím, třeba si myslel, že je to pro někoho jiného, třeba si chtěl zachránit krk, já nevím, ale Voldemort si lektvary určitě sám nedělá a pochybuji, že kromě Snape má někoho jiného,“ obhajoval si teorii.

„Jestli mu je náhodou dělal,“ pověděla Hermiona s důrazem na slovo náhoda, „tak určitě nevěděl, že je to na tebe, protože i on se zapojil do vyrábění lektvarů, které si pil a možná ještě piješ.“

„Tak proto jsou tak odporný,“ řekl tónem, jako když rozluštil záhadu. „Ale tak je to jeho práce, kdyby to neudělal, bylo by jasné, že to on chtěl mě otrávit.“

„Takže si myslíš, že to on poslal profesoru Křiklanovi medovinu s jedem?“ pověděla stylem, jako že je hodně předpojatý.

„Ne, on nevěděl, že chodím ke Křiklanovi. Musel to být někdo ze šestého ročníku anebo to někdo ze šestého ročníku musel říct dál, až se to dostalo k tomu, kdo mě otrávil, třeba takový Zabini věděl, že mě profesor Křiklan má nejradši a to jeho maminka je tak krásná a chudák sedmkrát vdova.“

„Mně se to zdá celé nějaké divné, proč by tě někdo chtěl vlastně otrávit?“ zeptala se na otázku, na kterou věděl přesnou odpověď a hned mu na mysl přišel kousek věštby „ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává živ.“

„Protože mu to Voldemort přikázal,“ odpověděl s důrazem.

„Takže si myslíš, že se to bude opakovat?“ zeptala se pomalu.

„Podle slov profesora Brumbála skoro stoprocentně,“ řekl smutně a bezmyšlenkovitě zmáčkl hůlku a v duchu si slíbil, že bude opatrnější a bude připraven.

**

Když odešla Hermiona a madam Pomfreyová mu donesla další lektvary, tentokrát i s normálním jídlem a pitím k večeři, usnul zase na několik hodin, přesněji zase někdy do dopoledne, podle polohy slunce, celý další den spíše prospal, protože neměl více možností.

Následující den mu madam Pomfreyová slíbila, že ho na požádání profesora Brumbála, který podle ní byl neoblomný, pustí na chvíli mimo ošetřovnu s tím, že se tam za hodinu musí zpátky vrátit a celou dobu bude muset jít o berlích.

Byl rád, že aspoň na tu chvíli bude moct vypadnout, i když jenom na hodinu a s doprovodem. Nakonec po tom co mu všichni tvrdili, že se možná nepohne a najednou má na chvíli volnost, je přece jen dobrá zpráva.

Zhruba v čase, kdy mělo končit vyučování, za ním přišel profesor Aberforth, aby ho vyzvedl. Dostal ještě dva lektvary na cestu a berle, aby sebou nikde nešvihl o zem a mohl jít, tedy až poté, co si poslechl přednášku na téma nepřehánění.

Poté, co zavřeli dveře z ošetřovny a vyšli na chodbu, se na něj profesor otočil. „Víš, proč jdeme tam, kam jdeme?“

„Chcete mě poučit o bezpečnosti?“ plácl první, co ho napadlo.

„To také, ale má to jiný důvod, pamatuješ si náš rozhovor o skupinách? Teď je výborná možnost, aby si do té své sehnal, pár lidí,“ naznačil tak, aby nikdo třetí nemohl vědět, o čem se baví.

„Proč zrovna teď?“ zeptal se zvědavě.

„Protože teď potřebuješ ochranu a tudíž i lidi, kterým můžeš věřit,“ pověděl mu při pomalé chůzi, protože s berlemi to šlo pomalu, ale pak se profesor zastavil a zeptal se šeptem: „teď si dobře promysli odpověď, věříš slečně Grangerové? Nepopírám, že to byla ona, kdo tě zachránil a že to by její nápad, díky kterému můžeš chodit, ale potřebuji vědět, jestli ji skálopevně věříš a nechal by si ji, aby ti kryla záda, v jakékoliv situaci, to samé o slečně Láskorádové.“

„Ano pane, kdybych si měl vybrat, kdo mi bude krýt záda, chtěl bych, aby to byly ony,“ pověděl přesvědčeně a ani nevěděl, kde se to přesvědčení v něm bere.

„Svěříš jim jakékoliv tajemství a kamkoliv půjdeš, řekneš jim, aby šli s tebou? Věříš, že se na tebe nikdy nenaštvou a nepoužijí tvé tajemství proti tobě?“ ptal se profesor šeptem dál.

„Já…, ano profesore, věřím jim,“ řekl stále nahlas přesvědčeně, ale v duchu si řekl: „doufám, že dělám správně.“

„Harry, jakoby kdyby si nevěděl, že ovládám nitrozpyt, ale je správné, že jim nevěříš úplně, proto si uděláme takovou malou pojistku, kterou jsem chtěl udělat stejně,“ ukončil o tomto rozhovor a taktéž ukončil jejich oční spojení.

„Nyní dojdeš k vám do společenské místnosti, oblečeš se, ať tu neběháš v tomhle. Vezmi si vše, co potřebuješ na ošetřovnu a přijď i se slečnou Grangerovou ke komnatě nejvyšší potřeby, víš kde je, ne?“ zeptal se a on pokýval, že ano.

„Já mezi tím dojdu pro slečnu Láskorádovou a cestou se ještě někde stavím.“

„Pane profesore, ale měl bych chodit s doprovodem,“ pověděl skutečnost, která ho netrápila, ale nechtěl, aby měl problém.

„Když někoho potkáš, řekni, že tě hlídám pod neviditelným pláštěm nebo si něco vymysli. Je to kousek, věřím, že tě nikdo nenajde. Nyní běž, ať ještě zastihneš slečnu Grangerovou,“ ukončil jejich rozhovor a vydal se jiným směrem. On nad tím jenom zakroutil hlavou a sám se také vydal na cestu, nešel sice svoji obvyklou rychlostí, ale na to, že byl ještě před pár dny paralyzovaný a nevědělo se o jeho budoucnosti, si nyní vykračoval celkem dobře.

Formát pro tisk