Kapitola sedmá

Čtvrtý šampión

„Crucio!" ozvalo se místností a Červíček padl bolestí na zem. „Hlupáku! Zklamal jsi svého pána!"

„Omlouvám se, můj pane," skučel Červíček, „nevím, jak se to stalo, že utekl."

„Protože jsi byl nepozorný!" sykl Voldemort, „máš štěstí, že se nikde neukázal a že tě potřebuji," ukončil naštvaně mučící kletbu, „doufám, že aspoň tvoje pitomost není nakažlivá a v Bradavicích vše postupuje podle plánu."

„Mohu se tam sejít-."

„Běž," propustil ho Voldemort, „ale buď tu brzy zpátky, budu mít jistě hlad."

*ČŠ*

„Harry!" probudilo ho zatřesení a onen jmenovaný okamžitě téměř vyskočil do sedu.

„Rone?" nechápal a nechal si podat od Rona brýle.

„Křičel si ze spaní," pověděl mu neklidně Ron. „Další noční můra?"

„Nejspíš," dostal ze sebe Harry, „ale téměř nic si nepamatuji, jen jednu scénu. Zkusím znovu usnout. Díky za to, že jsi mě vzbudil."

„Samozřejmě, Harry," usmál se na něj Ron a pak jej potichu opustil a zmizel do své postele. „Dobrou, Harry."

„Dobrou, Rone," vrátil mu toto gesto a znovu si sundal brýle, které si položil vedle na stolek. Tak nějak ale tušil, že usnout bude větší problém, než by někdo čekal.

*ČŠ*

Harry řediteli o svém snu řekl samozřejmě vše, a dokonce se na ten sen společně podívali v myslánce, ale to už bylo velmi dávno, protože ať už Harry chtěl nebo ne, čas strašně utíkal, protože se všichni starali o to, aby neměl ani sebemenší chvilku volného času. Dobře, zase tak hrozné to nebylo, měl dostatek spánku i soukromí, když si jej přál, pokud ale měl sílu, cvičil s Hermionou kouzla od prvního do pátého ročníku – protože Hermiona byla zase napřed – anebo s Fleur kouzla z ročníků vyšších. Samozřejmě, že mu trvaly některá kouzla i týdny, ale zvládl toho den před posledním úkolem tak deset krát více, než kdy očekával.

Dnešní večer byl tím posledním klidným, který měl dostat, protože zítra večer bude v bludišti, kde se může stát cokoliv.

„Jak se cítíš, Harry?" zeptal se ředitel, když naproti sobě seděli v ředitelně.

„Jde to."

„Plně tě chápu," kývl na něj ředitel, „také se poslední dny nemám nejlépe."

„A co pan Skrk?" snažil se Harry tak trochu změnit téma.

„Pan Skrk je už na tom mnohem lépe, ale musel jsem přistoupit na ochranná opatření, takže odpočívá na samotě."

„A pověděl vám, co jste chtěl?"

„Ano, Harry… nyní už mám všechny informace… není to ale s nimi o mnoho jednodušší. Co je důležité je ale to, že vím, co vše musím udělat, abych tě tam ochránil."

„Bude ten někdo se mnou v labyrintu?"

„To zjistíme teprve až v tu chvíli, co se to stane, Harry, ale věř mi, že nespustím z očí toho, kdo za tohle vše může."

Harry mu na to jenom kývl, lepšího ujištění by se mu stejně nedostalo.

„Musím mít ale na tebe ještě jednu prosbu, Harry. Musíš to vyhrát nebo se alespoň do středu dostat jako první, bojím se, co by se stalo těm, kteří by se tam dostali místo tebe."

„Mám náskok, tak snad k něčemu bude," povzdechl si Harry.

„Máš mnohem více než to, máš znalosti od Hagrida, který byl i ten, co tam dal magické tvory a podle slečny Grangerové jste cvičili i hodně zaklínadel, které ti pomohou přejít případné jiné překážky. Bohužel ti nemohu nijak lépe pomoci, jen jednu radu… nikde se nezdržuj, pokud narazíš na překážku, u které budeš vědět, že ti zabere hodně času, otoč se a najdi jinou cestu."

„Rozumím," kývl Harry chápavě, tohle byla dobrá rada.

„A nyní něco trošku veselejšího," usmál se trošku nuceně na něj ředitel, „je právem každého šampiona se sejít se svou rodinou před posledním úkolem, a tak jsem se pokusil udělat maximum, aby na tebe čekal někdo, kdo si s tebou chce promluvit."

„Snad jste nepozval Dursleyovi."

„Ne, Harry… myslím, že jak ty, tak oni budou šťastnější, když se uvidíte jenom potřebné minimum dní."

I na tohle Harry kývl, teď právě ředitel řekl tu největší pravdu všech pravd.

„Pozval jsem sem rodinu Weasleyů, i když jsem si všiml, že s Ronem už nejste takový přátelé, věřím, že je rád uvidíš a oni, že rádi uvidí jak tebe, tak svou rodinu."

„To je od vás milé," usmál se Harry.

„Chtěl jsem pozvat i rodinu slečny Grangerové, ale s lidmi, co nejsou kouzelníci je doprava sem velmi obtížná, a dokonce si myslím, že až téměř nemožná. Udělal jsem tedy druhou nejlepší věc, pozval jsem sem rodinu slečny Delacourové. Věřím, že bys je rád potkal."

„Myslíte, že je to dobrý nápad, pane?" zeptal se nejistě Harry, „zatáhl jsem jejich dceru do nebezpečí, kdyby to věděli, tak si myslím, že by mě radši prokleli, než poznali."

„Nikdy jsem nebyl rodičem, Harry, ale tak nějak tuším, že děti si vždy vyberou svůj osud, i když s ním jejich rodiče nesouhlasí, říká se tomu dospívání," usmál se na něj mile ředitel, „slečna Delacourová prokázala ohromnou odvahu, že zůstala po tvém boku i když ví, co se tu děje a myslím, že pro vás oba bude odměna vidět její rodiče… protože prozatím vám nic víc jako výraz svého vděku dát nemohu."

„I tak děkuji," vrátil mu Harry úsměv, bylo dobré, že se Fleur setká se svou rodinu, moc jí to přál, jemu stačí, že vidí často svého štěkavého kmotra.

*ČŠ*

„Harry, mohl bys mě přestat táhnout za sebou?" pověděla mu Fleur, když jí nedovolil jít na hodinu a vzal ji sebou.

„Nemohl, protože pak by ses otočila a šla zpět na hodinu."

„Je ti jasné, že na rozdíl od tebe mám zkoušky, že?"

„U tohoto musíš být," mrkl na ni a jemně ji táhl dál, až ji dovedl do místnosti, kde už byli všichni ostatní šampioni. Cedrikovi ukázal zdvižený palec, Krumovi kývl a Sebastiana si nevšímal. Následně se posadil a ukázal Fleur, že si má sednout vedle něj.

„Tak koho mi budeš chtít představit?" usmála se na něj.

„Tentokrát si ty role otočíme," vrátil ji záhadný úsměv, ale na její otázky, co tím myslel schválně neodpovídal, byla legrace ji vidět frustrovanou.

„Fleur!" ozvalo se najednou a Harry musel uznat, že i když její jméno pověděl snad už tisíckrát, nikdy se netrefil do té intonace, jako její máma. To už ale Fleur nadšená běžela ke svým rodičům a Harry se na ně jenom usmíval s rukama za hlavou.

„Sbíráš plusový body, Harry?" zahlásil Cedrik pobaveně.

„Ještě tak miliardu a možná budu mít šanci," odvětil mu taktéž pobaveně.

„Nemáš se na první pokus snažit o druhou nejhezčí holku na škole," dostalo se mu odpovědi.

„Cho tady není, nemusíš sbírat plusové body ani ty," zasmál se Harry.

„Jenom říkám pravdu… každopádně vybral sis dobře, holky, které jdou s tebou proti celému světu se jen tak nevidí a ty máš rovnou dvě."

„Nakonec se ale svět otočil zpět ke mně ne?"

„A stačilo jenom zabít mečem baziliška," pokrčil Cedrik rameny a trochu si odfrkl, „chceš znát můj názor? Kašlal bych na svět, kdybych se měl rozhodnout, jestli chci uznání nebo duel s baziliškem."

„A proto jsem já první a ty druhý," vrátil mu to Harry.

„Zatím, Harry… zítra budeš tleskat mne."

„Samozřejmě, až budou vyhlašovat, že jsi druhý, tak ti zatleskám, je to pocta být hned za Harrym Potterem."

„Rád bych s tebou debatoval o nesmrtelnosti chrousta dále, ale támhle jsou moji rodiče," vstal Cedrik, „až budeš mít chvilku, přijď za námi, mamka tě také ráda pozná."

„Jasně, Cede," tohle velmi rád udělá. Pak se otočil, aby se podíval zpět na Fleur, ale to už stála téměř u něj a podávala mu ruku, aby vstal a jakmile tak udělal, pořádně jej objala.

„Děkuji, že si je sem pozval," dala mu z vděčnosti pusu na tvář a už ho táhla k rodičům. „Mami, tati, tohle je Harry," pověděla anglicky.

„Nenaučila si jej francouzsky?" podivila se paní Delacourová ve svém rodném jazyce.

„Fleur se snažila… moje přednosti ale leží nejspíše jinde," dostal ze sebe Harry lámanou francouzštinou, čemuž se všichni zasmáli a Fleur na něj zírala.

„Neřekl jsi mi, že se učíš francouzsky!" usmála se na něj.

„Hermiona chtěla, abych toho uměl co nejvíce, a tak mě alespoň hodinu denně učila základy, stále ale umím tak nějak jenom francouzsky koukat," pokrčil rameny a odvětil ji už anglicky.

Fleur ale nestihla odpovědět, protože ji zatahala Gabriella za sukni.

„A Gabriellu už znáš," připomněla Fleur, že je tady i ona.

Harry se na ní ale jenom mile usmál, takže se Gabriella zase znovu schovala za svou starší sestru.

„Přesuneme se tedy do tvého rodného jazyka, ne?" usmál se na něj mile pan Delacour, „Gabriella nebude ráda, že nám nerozumí, ale aspoň bude mít o důvod navíc, proč by se měla také věnovat dalším jazykům."

„Budu jenom vděčný, pane. Naše škola nenabízí mnoho možností, jak se naučit dalšímu jazyku, takže bych byl špatným společníkem, kdybyste trval na vašem jazyku."

„Za to, že jsi nás sem pozval, je to jenom maličkost z naší strany," usmála se na něj paní Delacourová a Harry musel uznat, že je to strašně krásná žena. Harry ihned chápal, odkud pochází krása Fleur. Na to, aby to ale zmínil nahlas mu chybělo pár věcí, věk, asertivita a koule.

„Harry!" ozvalo se natěšeně a Harry spatřil Molly Weasleyovou, jak k němu jde rychlou chůzí, vedle ní šel Bill.

„Paní Weasleyová, Bille, děkuji, že jste přišli," usmál se na ně a nechal se od prvé zmiňované obejmout.

„Nejsi překvapen?" podivila se paní Weasleyová, „pan ředitel ti to řekl? To si s ním vyřídím," zahrozila s humorem.

„On za to nemůže, já to z něj tak nějak vytáhl," řekl rychle a pak si vzpomněl, že by bylo fajn všechny představit a přesně tak i učinil.

„Rád vás poznávám," pověděl Bill mile, paní Weasleyová byla trošku neutrálnější. „Tak konečně potkávám slečnu, co sis vzal na Vánoční večírek, Harry. Ron jenom psal, že to byla studentka Krásnohůlek," usmál se především na ní.

„Ano to jsem já," vrátila mu úsměv Fleur.

Harry se radši soustředil na paní Weasleyovou. „Jaké to pro vás je být tu znovu?"

„Stále je to magické," usmála se na něj okamžitě, „i když je to tolik let, pokaždé když tu jsem, je to jako kdyby bych stále mladá."

„Však to jste, paní Weasleyová," pověděl charismaticky Harry, tohle ještě dokázal.

„Děkuji za kompliment," dostalo se mu dalšího úsměvu, „ani nevíš, jak jsem byla šťastná, když jsem si v novinách přečetla, že konečně napsali o tobě hezké věci. To, co jste museli s Ronem ve svém druhém ročníku přežít, byla hrůza a ještě to, jak si zachránil Ginny…" rychle si utřela jednu slzu z oka.

„Ginny bude jistě ráda až vás uvidí, Ron má právě teď zkoušku, Ginny by tu ale za chvíli měla být," pověděl ji a pak se otočil tak nějak na všechny. „Můžeme se jít posadit, ředitel Brumbál nám připravil velký stůl, abychom se tam všichni vešli," a ukázal do jednoho rohu místnosti. „Nebo pokud se chcete projít..."

„Jestli by ti to nevadilo, Harry, navštívili bychom Ginny a pak i s Ronem přišli," usmála se na něj paní Weasleyová. „Pověděla bych ti, abys šel s námi, ale máš tu další návštěvu, takže to bude nejlepší, když zůstaneš tady. Máme na sebe celé odpoledne."

„Samozřejmě," rozloučil se tedy Harry a celou rodinu Delacourovou odvedl k připravenému stolu.

„To byl ten, co sem měl přivézt ty draky?" zeptala se Fleur a hlavou ukázala na Billa.

„Ne, ten, co pracuje s draky, to je Charlie, tohle je Bill, pracuje v Egyptě u vykopávek."

„Zajímavé," pověděla zaujatě.

„To jistě ano, ten by věděl, co by mě mohlo čekat v bludišti," naznačil Harry, ale pak lehce zatřepal hlavou, aby na příští úkol přestal myslet.

„Harry, mohu ti říkat, Harry?" zeptala se madam Delacourová, Harry jen kývl, že bude rád, „povíš nám aspoň ty, jak jste vy dva začali spolupracovat? Fleur se tomuto tématu v dopisech dost vyhýbala."

Harry se jenom podíval na Fleur, která mu zakývala hlavou, aby mu naznačila, že nemá říkat nic špatného, a tak se na ní jenom ušklíbl, když ona tady může věnovat pozornost Billovi, proč by si on nemohl také užít své srandy.

„Když jí nevybral Ohnivý pohár, to je artefakt, který losuje šampiony, tak přišla za mnou, že jsem jediný, kdo to může vyhrát a že mi chce pomoci, abych toho dosáhl-"

„Harry!" ozvala se Fleur.

„Řekl jsem něco špatně?" usmál se na ní nevinně, „já mám samozřejmě pochopení pro lidi, kterým se nedaří," pokračoval Harry ve vyprávění, „a tak se mi Fleur zželelo a její pomoc jsem přijal, aby se cítila užitečně a-," více nestačil říct, protože mu Fleur naštvaně zacpala pusu svou rukou.

„Ty si tak vymýšlíš! Vůbec mu nevěřte! Bylo to přesně naopak, to mě se tady malého Harryho zželelo, a proto jsem mu nabídla pomoc."

„Myslím, že teď chápu mnohem více," usmál se nad jejich chováním pan Delacour. „Harry, děkujeme, že jsi vzal Fleur pod svá ochranná křídla, bylo to od tebe milé."

„Tati!" otočila se Fleur na svého otce dotčená a to tak, že pustila onu ruku a Harry mohl tak promluvit.

„Samozřejmě, pane, bylo mi ctí-," více toho neřekl, protože měl zase ruku na puse.

To se ale začala Gabriella smát, i když jim nejspíše nerozuměla nic, bylo ale vidět, že je ráda, že její sestra je šťastná a trošku rozčilená, mladší sourozenci byli přesně takový.

„Teď ale vážně," dostal se Harry ze sevření Fleur, přece jenom byl silnější než ona, co se týče hrubé síly, „vaše dcera mi věřila v době, kdy mi věřilo velmi málo lidí a naučila mě mnoho věcí, které mi pomohli jak v turnaji, tak počítám, že mi pomůžou i v běžném životě. Vychovali jste úžasnou dceru a já jsem rád, že ji mohu nazývat svou kamarádkou a učitelkou."

To asi Fleur nečekala a koukla se na něj překvapeně.

„To velmi rádi slyšíme," pověděla šťastná madam Delacourová, „Fleur plánuje zůstat po zkouškách alespoň na chvíli zde v Anglii, jsem hned šťastnější, když vím, že zde bude mít někoho, na koho se bude moct spolehnout, přece jenom není to lehké začínat v cizí zemi."

Teď se Harry podíval na Fleur pohledem: „No neříkej," také se mohl dozvědět toto od ní, a ne od jejich rodičů. Harry ale uměl dobře maskovat, co si myslí, takže se na její rodiče usmál. „Samozřejmě, rád ji pomohu, jak bude potřeba."

A tímto stylem se ubírala debata dál alespoň dobrou hodinu, než přišla rodina Weasleyů a pak se společně všichni šli projít po škole a pozemcích. Harry ukazoval těm, co tu nebyli, co k čemu slouží, paní Weasleyová občas přidala informace, které netušil a jejich hosté z Francie jim povídali, jak to vypadá u nich ve škole. Bylo to krásné odpoledne, kde byli všichni jako jedna rodina, Hermiona a Ron si povídali jako kdyby se nikdy nic nestalo a Harry poprvé cítil, že je brán dospělými jako další dospělý, a ne jako malé dítě, které nemá o ničem ponětí. Harry měl naopak ponětí o něčem, o čem se lidem zdáli jenom maximálně noční můry. Za pár hodin se bude muset postavit ať už tak či tak Voldemortovi a pokud se něco nepovede, je to naposledy, co je všechny takhle vidí.

*ČŠ*

Harry po zvolání ředitele, že se mají všichni dostavit k famfrpálovému hřišti, se postavil a nechal si popřát štěstí od všech přítomných a pak rychle zmizel, než se stihla Fleur nebo Hermiona zvednout. Po pár stovkách metrech ho ale doslova dohnal Cedrik.

„Nejsi loučící se typ?" nadhodil konverzačně.

„Bude to nejnebezpečnější úkol, nemohl bych jim s čistým srdcem tvrdit do očí ať se nebojí, že budu v pořádku."

„To naprosto chápu," povzdechl si Cedrik, „neříkám, že lituji, že jsem tam své jméno hodil, ale už aby to bylo za mnou."

„Naprosto tě chápu."

„Nějaká vymyšlená taktika?"

„Dostat se do středu, sebrat pohár, nechat se vyhlásit vítězem a zapomenout na všechny ty starosti."

„Taková je i má, ale v mé mysli jsem já vítěz samozřejmě."

„Jo to už říkal Albus Brumbál dávno, že v naší mysli můžeme být cokoliv… takže je šance, že aspoň někde můžeš tento turnaj vyhrát," pokračoval v provokování Harry.

Cedrik ale žádnou smeč nevrátil. „Kdyby se náhodou něco stalo, chci, aby bylo řečeno, že jsem rád, že jsi byl vybrán také, byl jsi dobrý spoluhráč a protihráč zároveň."

„Nápodobně, Cede, ať vyhraje ten lepší a zůstane trofej v Bradavicích," podal mu ruku, kterou Cedrik stiskl.

„A nyní pojď, čeká na nás ohlušující potlesk."

„Musíme jim tedy něco ukázat," dodal Harry.

A s těmito slovy vyrazili směrem ke hřišti, kde už čekalo spousta učitelů a pár ministerských pracovníků. „Pottere," uvítal ho profesor Moody, „Diggory."

„Pane profesore," vrátili mu oba pozdrav.

„Jsem tu abych vám případně zachránil vaše mladý zadky, takže když se na něco nebudete cítit, tak vyšlete světlici."

„Alastor má pravdu," sjela ho trošku profesorka McGonagallová za to, jak tuto pravdu přednesl. „Pokud se budete cítit v ohrožení, přijdeme vám pomoci, budeme rozděleni, takže se k vám někdo včas dostane, pokud nenecháte vše na poslední chvíli."

„Děkujeme," pověděl jim trochu nervózně Harry.

„A koukejte to někdo vyhrát," pověděla trošku tišeji, „jsem ráda, pane Pottere, že se mi díky vašim zápasům množí trofeje, ale tuhle bych chtěla také, takže se oba ukažte."

„Samozřejmě, paní profesorko," usmál se na ní Cedrik, „nenecháme to žábožroutům nebo eskymákům že?"

„Přesně tak, Diggory, tak to má být!" ocenil ho Moody, „a nyní se běžte pozdravit s diváky, musíme i ostatním šampionům říct, že je budeme hlídat," odehnal je Moody, a tak Harry se Cedrikem zamířili na start, kde už čekal Pytloun. Harry zamával všem, které poznal a kteří mu fandili, podali si tam v rámci gesta s Cedrikem ještě jednou ruce a čekali, než přijde Viktor a Sebastian.

„A máme je tu všechny!" zesílil si hlas Pytloun, „naše šampiony, to chce ještě jednou potlesk," nechal Pytloun dostatečný čas na působivý potlesk, co se jim dostal. „První půjde pan Potter!" křikl a arénou se ozvalo skandování jeho jména, „následně pan Diggory," to se ozvalo větší skandování, „pak pan Krum a jako poslední pan Bonaccord."

„Všichni připraveni?" zeptal se jich a oni mu kývli. „Harry Potter vystartuje první a bude mít náskok úctyhodných dvaceti dvou vteřin, uvidíme, co s nimi předvede! Pojď Harry, stoupni si tady a až písknu, je to v tvých rukách."

„Jsem připraven."

„Tři, dva, jedna," a pak se ozvalo písknutí a Harry tak vyběhl s hůlkou v ruce směrem k neznámému, měl v hlavě nějakou režii, tak doufal, že se nepodělá ihned na první překážce. Harry věděl, jakým směrem je střed, takže pomocí ukazovacího kouzla se snažil mířit vždy tam, ale už v těch prvních dvaceti sekundách narazil na slepou cestu, tak se ihned musel otočit a běžet jinam.

V tom se ozvalo další písknutí a Cedrik byl také v bludišti. Harry se snažil tohle nevnímat, pokud chtěl, aby vše dopadlo tak, jak má, musel doběhnout do středu jako první.

První překážka byla i ta, kterou očekával vícekrát v průběhu tohoto úkolu. Třaskavý skvořejši byli protivníkem, kterého znal nazpaměť a věděl, jak se proti nim bránit, protože znal všechny jejich slabá místa. O to se předem postaral, vyzpovídal Hagrida pod záminkou lepší známky, aby mu řekl naprosto vše a když tedy před ním stálo něco velkého jak kráva a vypadalo to jako štír, už byl přikrčený, aby lépe viděl odhalené břicho a poslal tam tři silná kouzla Impedimenta, které skvořejše na několik sekund odrovnaly. Harry jej tedy jen přeskočil a běžel dál. Co bylo ale divné, že nic dalšího dlouhou dobu nepotkal, jenom jednu kaluž krve. Buď něco jen tak z hecu krvácelo nebo tu někdo něco odrovnal a jedno bylo děsivější než druhé, měl být nejvíce vepředu, tak kde se tu vzala krev?

Pak se ozval hlasitý křik a Harry poznal, že je Sebastian nejspíše mimo, protože takhle jen tak někdo nekřičí. Harry se modlil ke všem bohům, aby byl v pořádku a někdo jej přišel zachránit, protože i když Sebastian byl protivník a idiot, nezasloužil si tu být sežrán.

„Proč já," povzdechl si, když mu za zatáčkou zablokovala cestu Sfinga, něco, co nikdy v životě neviděl, možná jenom jednou v knížce. „Necháš mě projít?"

„Ne, musíš uhodnout hádanku," odvětila mu a postavila se tak, aby bylo vidět, že přes ni neprojde, dokud správně neodpoví.

„Ne, děkuji," uklonil se ji uctivě, „na to nemám čas," a s tím se otočil a rozběhl se ještě rychleji zpět a zatočil správným směrem jenom o trošku jinde. Cestou ho zastavila třikrát slepá ulička, ale na počtvrté měl štěstí, protože běžel tak dvě minuty v kuse, aniž by potkal cokoliv. Pak ale dorazil na rozcestí, mohl zaměřit doprava nebo doleva.

„Viktore! Co to do prdele děláš!" se ozvalo Cedrikovým hlasem přímo před ním.

„Crucio!" ozval se druhý hlas a bylo hodně očividné, že se Cedrik nevyhnul nebo hodně dobře předstíral výkřiky bolesti.

„Sakra!" zaklel Harry a namířil řezavé kletby naučené od Fleur na roští před sebou a potřeboval jich dost, než se přesekal na druhou stranu, pak mu už jenom stačilo tím proskočit a po dopadu zamířit na Viktora. „Mdloby na tebe."

„Au," skučel Cedrik na zemi, ale bylo vidět, že kletba pominula stejně rychle, jak spadl Viktor obličejem napřed na zem.

„Cedriku, ty vole, jsi v pořádku?"

„Pěkně hnusná kletba," snažil se Cedrik postavit, „co zmagořil? Vždyť se choval celou dobu normálně."

„Určitě nebyl při smyslech," vytušil Harry, „také vám vyprávěl Moody o kletbách ne? Musíš ji myslet vážně tu kletbu Cruciatus a věřím tomu, že Viktor nemohl nesnášet někoho tak, aby ji dokázal použít a už vůbec ne tebe."

„Takže co, je to jeho zlé dvojče?" byl Cedrik sarkastický i přes bolest.

„Nemám zdání," přiznal Harry, „ale jestli mi chceš tvrdit, že je vše v tomhle úkolu, jak má, tak jsi magor."

„Myslíš výkřik Sebastiana?"

„Padl tak minutu poté, co sem vlezl, to se nemohl stihnout ani rozkoukat, musel ho dostat Krum nebo kdokoliv, kdo to je."

Cedrik vypadal, že nad tím uvažuje. „Vypadáš v pohodě, co si potkal cestou?"

„Jednoho skvořejše a sfingu," přiznal Harry.

„Tak teď už s tebou souhlasím. Tohle není rozhodně tak, jak má," postavil se Cedrik s bolestí, „potkal jsem tři skvořejše, akromantuli, bubáka, zaklínadlo, co pomátne smysli a zaklínadlo, které vytvoří všude tmu."

„To je slušný za pár minut."

„Strašně vtipný," pověděl Cedrik a vystřelil světlici do vzduchu. „Nejradši bych ho tu nechal, ale normální Viktor je fajn, takže si nezaslouží tu být nechaný."

„Souhlasím, ale my musíme pokračovat, jsme už na to jenom dva," pověděl Harry váhavě.

Cedrik jenom kývl. „Žádný psychopatický Krum už tu nebude, takže to bude bezpečnější, půjdu třeba tudy."

„Tak já tudy," ukázal na druhou stranu Harry.

„Uvidíme se na konci, Harry," řekl ještě Cedrik, „a díky za záchranu, vážím si toho," a s těmito slovy se rozběhl pryč.

Harry běžel svou cestu a každou další sekundou, co nic nepotkal, začínal chápat, co se tu děje. Ten, kdo vhodil jeho jméno do poháru, mu pomáhá tím, že mu likviduje překážky, Krum a Sebastian do toho patřili taky a jestli to neukončí rychle, bude Cedrik další na řadě.

„Proč furt musím myslet na ostatní?" zanadával si a přidal do sprintu. Měl Cedrika uspat a zavolat mu pomoc a byl by v bezpečí, takhle ten magor akorát potká desetkrát více příšer než on. Harry sprintoval jak nikdy předtím a stále kontroloval hůlkou směr, když už se mu zdálo, že je blízko, zatočil doprava a uviděl Cedrika opírajícího se o šest metrů vysoký živý plot a vedle něj leželi dvě ohromné akromantule.

„Cedriku!" přiběhl k němu.

„Žiju," mávl mu Cedrik. „Kolik jsi toho potkal?"

„Nic…"

„Nesnáším tě, Harry," odfrkl si Cedrik, ale bylo vidět, že to nemyslí vážně.

„Koukám, že ty jsi takové štěstí neměl," poznamenal Harry trochu humorně a trochu s omluvou.

„Vše, co tu bylo se na mě spolčilo, srát na tu trofej," plivl Cedrik před sebe, a když se tím směrem Harry podíval, zjistil, že je od oné trofeje tak třicet metrů přímo rovně.

„Chceš k ní dovézt, byl jsi tu první," pokrčil Harry rameny.

„Buďme upřímní, kdybys mi nepomohl s Krumem, nebyl bych tu, a i kdyby ano, tak se nemohu hnout. Nezasloužím si ji tak či tak, když jsem nebyl schopný se k ní dostat bez tvé pomoci."

„Pomáhali jsme si i u prvního úkolu."

„Vyhrát ale může jenom jeden, tak běž, seber to, nech si zatleskat a doveď mě na ošetřovnu," a s těmito slovy vyslal do vzduchu červené jiskry. Netrvalo to ani sekundu a objevil se vedle nich ředitel Brumbál s fénixem na rameni. „To bylo působivé, pane řediteli," dostal ze sebe překvapený Cedrik.

„Děkuji, chlapče, jak jsi na tom?"

„Zlomená noha, poraněná ruka a ta bestie mě alespoň jednou kousla."

„Dobrá, to bys měl být schopen zvládnout přesun pomocí tady Fawkese, objevíš se přímo na ošetřovně, ostatní šampioni už jsou tam také."

„Krum na nás použil Crucio," nezapomněl zmínit Harry.

„Vím, podíval jsem se na poslední zaklínadla z jeho hůlky, ošetřovna bude ale hlídaná, budeš tam v bezpečí," vysvětlil ředitel.

A když se Cedrik vděčně usmál, přemístil ho fénix pryč.

„A pak že se nedá přemístit v Bradavicích," neodpustil si Harry.

„Stačí se stát ředitelem, Harry," usmál se na něj Brumbál trošku nuceně. „Pojď doprovodím tě k trofeji."

„Nediskvalifikují mě?"

„Někdo to vyhrát musí a tři šampioni se vzdali nebo nemohou pokračovat, už teď si víceméně vítěz," vysvětlil mu ředitel.

„Aha a ten, co mi čistil cestu a začaroval Viktora?"

„Poslal jsem ho na důležitý úkol, než jsem se sem přemístil, takže neví, že tu jsem s tebou. Myslí si, že si jdeš bezpečně pro vítězství," vysvětlil Albus Brumbál a zastavil se s hůlkou těsně před pohárem a něco dlouhou minutu čaroval. „Přesně jak jsem si myslel."

„Co jste zjistil?"

„Ten pohár je přenášedlo a je začarované, aby fungovalo jen na tebe. Zde jsme na konci cesty, můj chlapče, všechno, co jsi musel prožít tento rok a co začalo vhozením tvého jména vedlo až k tomuto přenášedlu."

„Voldemort mě chce unést pryč, pane?"

„Domnívám se, že máš pravdu a tohle byl chytrý způsob. Kdyby nebylo toho plánku a Bartemiuse Skrka, nikdy bych se o tomhle ani nedozvěděl a stalo by se mi to přímo před očima."

„Jestli vás to uklidní, já bych to taky nečekal."

„Moc ne, ale díky za snahu, Harry."

Harry se jenom slabě usmál. „Co teď?"

„Dám ti znovu na výběr ze dvou cest, můj chlapče. Buď tě přemístím zpátky a nechám tě užít si oslavu tvého zaslouženého vítězství anebo se společně necháme přenést."

„Nebudu moc dobrý sekundant, pane."

„To nikdo po tobě ani nechce, přemístíme se tam společně a jakmile bude Fawkes vědět, kde jsme, vezme tě do bezpečí. Tvým úkolem bude zůstat u dvou bystrozorů, co tam budou stát a hlídat a ani se nehnout a Fawkes mi tam přenese paní Bonesovou, kterou jsem uvědomil o tom, co se tu asi stane. Jestli tam bude Voldemort, tak jej porazím, pokud tam bude jen někdo ze smrtijedů, tak jej chytíme a vyslechneme."

„Zní to lehce, pane."

„Pokud se ale na to necítíš, nemohu tě nutit se toho poháru dotknout."

„Nemohu už couvnout, když jsem tady. Pokud jej neodstraníme, tak nikdy nebudu mít pokoj a rád bych si užil všeho, co dospívání nabízí, ne mít strach z každého dalšího dne."

„Ano, láska je mocná čarodějka a měl by sis ji užít do sytosti," usmál se na něj Brumbál a položil mu ruku na rameno, „kdykoliv budeš připraven, Harry, stačí jen říct a můžeme to ukončit."

„Jsem připraven," stiskl si Harry lépe svou hůlku a pak natáhl levou ruku směrem k poháru. „Na tři?"

Albus Brumbál jenom kývl.

„Jedna, dva, tři," a pak se oba najednou dotkli a Harrymu se zatočil celý svět.

Formát pro tisk