Kapitola sedmatřicátá - Vize

Lepší život

Kin Tsuchi měla momentálně jediný úkol a ten už v žádném případě nehodlala zmrvit. To, že přežila nesplnění toho minulého, byla spíše otázka náhody a jiných povinností Orochimara-sama, nebo si to alespoň tvrdila pokaždé, když se někde něco v okolí šustlo a ona se mohla neklidně dál nadechnout, protože stále ještě nebyla mrtvá.

Byly to neklidné dny, které tu musela sedět, zde na lavičce blízko jedné z bran Listové. Její momentální partneři na tuto ‚misi‘ šli vyřídit zjištění o této chuninské zkoušce přímo Orochimarovi-sama a ona… ona tu měla zůstat čekat. Když se nad tím vším zamyslela, nevěděla co je horší. Čekat tady nejspíše na smrt nebo si pro ni dojít, protože to byl obvyklý výsledek, když někdo došel za Orochimarem-sama se zprávou, že něco podělal.

Sama ale cítila mírnou křivdu. Co to byl sakra za úkol, vyzkoušet sílu Sasukeho Uchihy? Byla to asi stejně logická myšlenka, jako vyzkoušet na sobě hrubou sílu jednoho ze Sanninů, Tsunade Senju, tedy víceméně jasná sebevražda.

Naštěstí či naneštěstí své selhání přežila. Sasuke Uchiha je přepral, zesměšnil je v zápasu s handicapem jeden proti třem a ještě je nechal žít, a proto seděla zde, teď a tady.

Znovu se něco pohnulo a Kin neovládla své impulsy a znovu lehce vystrašeně ucukla. Ale opět to nebyl Orochimaru-sama nebo někdo z jeho lidí, bohužel to ale nebyl ani nikdo z jejích parťáků.

„Mám toto místo rád,“ prohlásila ona osoba a Kin měla co dělat, aby samým strachem nevzala nohy na ramena, protože i když to Orochimaru-sama vždy popíral, všichni inteligentnější shinobi věděli, že před ní stojí někdo, z koho nejenom Orochimaru-sama má strach a sakra po právu.

Kin dělala, že neslyší, nejspíše proto, že nebyla oslovena a třeba když bude dělat, že se nic neděje, bude znovu opuštěna.

„Vždy se podivuji nad tím, jak někdo z úplně cizí země, někdo, kdo tu nikdy nebyl, objeví takovéto nádherné místo,“ řekl Hiruzen Sarutobi a posadil se vedle Kin. Ne přímo vedle samozřejmě, ale tak, aby to vypadalo, že tu prostě mají nějakou schůzku.

Kin se snažila nenápadně rozhlédnout kolem sebe, jestli neuvidí Hokageho ochranku, ale buď tu žádná nebyla anebo dokázala být dostatečně skrytá. Hádala, že to bylo spíše tím druhým důvodem. „Náhoda nejspíš,“ řekla nakonec Kin, aby to nevypadalo, že má špatné úmysly, protože to by zemřela asi stejně rychle, jako když špatné úmysly ukážete před Orochimarem-sama.

„Nejspíš to tak bude,“ prohlásil Sandaime a už si chtěl vytáhnout svou dýmku, ale pak se podíval na dívku vedle sebe a tuto myšlenku zavrhl. Nebude přece nezdvořák. „Bylo mi řečeno, že nikdo z vašeho týmu si nevyzvedl lístky na finální zápasy. Nebudete tu na ně zůstávat?“ navrhl Sandaime téma na konverzaci.

„Ne,“ pověděla po chvilce Kin opatrně. „Moji kolegové už zamířili domů a já půjdu, až se tu sejdu s někým,“ pokračovala Kin s upravenou pravdou. Neříct nic by bylo ihned nápadné a říct lež by bylo kompletně sebevražedné.

„Mladá láska,“ řekl Sandaime s úsměvem, který byl trošku nucený. „Myslím, že se to o tomhle místě proslýchá, že je využívané na tyto záležitosti.“

Kin na toto nic neřekla. Tušila, že kdyby byla jedna z obyčejných lidí a ne nepřítel této vesnice, tak by stejně nepovídala Hokagovi o tom, co dělá či nedělá ve svém milostném životě.

Hokage tedy dál seděl a Kin měla nějaké tušení, že oproti ní si tento klid a toto posezení užívá. Ona byla ale jak na trní a čekala na něco drastického. Hokage ale ještě dlouhé hodiny… nebo aspoň jí to tak připadalo, neřekl vůbec nic a jenom spokojeně relaxoval. Ale pak si povzdechl a sáhl do jedné ze svých kapes a Kin věděla, že se chová dětinsky, ale vyděsila se, že Hokage vytáhne kunai a prostě ji na místě usmrtí, i když to byla samozřejmě blbost, na to měl Hokage lidi.

„Měla bys toto vidět,“ řekl Hokage a podal ji malou fotku, která ale jistě nebyla focena z těch fotoaparátů, které byly i se stojanem metr a půl vysoké, ale něčím přenosnějším. Kin si tedy opatrně fotku vzala, ale nebylo toho na ní moc vidět. Jenom nějaký kus lesa a tolik krve, že ten, co ji tam zanechal, jistě už není mezi živými.

„Co v tom mám hledat? Hokage-sama?“ zeptala se a pro jistotu nakonec přes zuby dostala i to nechutné oslovení.

„Ať už tomu budeš věřit nebo ne, na tomto místě zemřeli tvoji partneři,“ řekl Hiruzen a podíval se na ní s výrazem, který přál upřímnou soustrast.

Kin tak nějak tušila, že její partneři to osudové setkání s Orochimarem nemohli přežít, ale i přesto v sobě našla ten kus pochyb a nadějí, aby Hokagovi dokázala předvést uvěřitelnou reakci, že je touto zprávou zděšená a vykolejená.

„Jak rád bych chtěl věřit, že tě tato zpráva zaskočila,“ povzdechl si Hiruzen. „Oba ale víme, že to tak není.“

Kin tedy zanechala svého fingovaného smutku a zůstala jenom sedět. Věděla, že je nahraná už od té doby, co sem osobně Hokage přišel. Pokud by nevěděl o tom, ke komu patří její loajalita, nikdy by sem totiž nepřišel. „Co po mě chcete?“ řekla tedy jenom nakonec.

„Víš, proč na tom místě nebyla nalezena žádná těla?“ ignoroval tak nějak Hiruzen její otázku. „Protože je pár technik, které tělo potřebují.“

Teď už šok na její tváři byl opravdový.

„Ano,“ odhadl Hiruzen její myšlenky. „To je osud, který čeká nejspíše i tebe. Buď tedy tento, jestli tě Orochimaru vyhledá, dokud bude některá z těchto technik potřeba, nebo budeš mít to štěstí, že bude tvé tělo nalezeno, aby ti mohl být učiněn pohřeb.“

„Proč mi toto vše říkáte?“ nechápala Kin a už se začínala pomalu přestávat bát. Tohle setkání nemohla přežít, takže strach vystřídala apatie.

„Nevím, jestli jsi někdy zapřemýšlela nad tím, jak se Orochimaru dostal z jednoho mých možných nástupců na někoho, kdo tuto vesnici chce vyhladit. Vynechme nudnou historii a já jednoduše přiznám, že toto padá na moji hlavu. Nevím tedy, jestli to byla moje jedna určitá chyba nebo desítky malých, ale to já jsem zapříčinil to, že Orochimaru utekl z naší vesnice a taktéž jsem to byl bohužel já, kdo jej za to nezabil. Ale abych odpověděl na tvou otázku. Proč toto říkám? Mám pro tebe nabídku, která není taktéž bohužel nijak dobrá, ale je to alternativa k jisté smrti.“

„A to…“ nedokončila schválně myšlenku, aby nezněla nadějně, protože v žádném případě teď neměla žádnou naději cítit.

„Vězení,“ řekl Hiruzen jednoduše. „Na dobu neurčitou,“ dodal za okamžik k tomu. „Jen to je jediná možnost, jak tě Orochimaru nebo někdo jiný později jako nepřítele vesnice nezabije.“

„A když odmítnu?“ odvážila se zeptat.

„Dám tě zavřít stejně,“ povzdechl si Hiruzen ale na jeho tváři byla vidět únava z toho všeho.

„Takže moje možnosti jsou vězení nebo vězení?“ nadhodila sarkasticky. Ani nevěděla, kde se to v ní vzalo.

„Ano,“ odpověděl ji Hiruzen stručně. „Chci limitovat počet lidí, který zemřou kvůli Orochimarovi a jelikož nemám v plánu tě přemlouvat, aby ses loajality k tomuto člověku vzdala, je vězení jedinou alternativou ke smrti.“

„Co je to za život bez naděje na svobodu?“

„Myslím, že naděje na propuštění je větší, než kterou jsi cítila, když ses vydala zastavit tým 7 s plánem je přemoct,“ odvětil ji Hiruzen a ona v tom hlase cítila takové to učitelské kárání, když žák udělal hloupost… možná si to ale jenom domýšlela.

„Pokud Orochimaru vesnici vyhubí, zemřu stejně,“ naznačila Kin budoucnost.

„V tom případě je na místě doufat, že se mu to nepovede,“ pousmál se malinko Hiruzen. „Protože jestli člověk nemá naději, nemá vůbec nic.“

„Bylo by jednodušší mě nechat zemřít,“ prohlásila po chvilce a Hiruzen rád doufal, že tu chvilku si vzala na přemýšlení nad jeho slovy, ale bohužel byl realista. Aniž nevěděl proč, ale právě v tento moment si vzpomněl na jedno další rčení a tím bylo, že se má dělat to, co je správné a ne to, co je jednoduché. Bylo nanejvýš smutné, že pokud nechtěl znít jako pokrytec, nemohl jej vyslovit.

„Tady jeden z mých lidí tě doprovodí do tvého nového domova, buď tak hodná a neučiň něco, čeho bychom oba litovali,“ řekl Hiruzen smutně a pokynul někam do prostoru a za ani ne sekundu se vedle nich objevil další člověk.

Kin se na Hokageho zamračila, ale bylo to všechno, co stihla udělat, než jí její vědomí opustilo.

ANBU s mírným úklonem okamžitě zmizel i se svým ‚nákladem‘ a Hiruzen tedy zůstal sedět na lavičce sám. Možná nebyl tak dobrý nápad nechávat děti stát se shinobim, protože povětšinou dělají to, co se jim řekne, aniž by přemýšleli o lepším řešení a povětšinou jsou to pak oni, kdo skončí špatně, ne ti kdo jim ty rozkazy dali.

***

Shikaku Nara seděl na židli a opíral si hlavu o ruku a sledoval práci svého dlouholetého kolegy Inoichiho a nejenom jeho. „Musíme předpokládat, že smrt Mizukiho dolehne k Orochimarovi.“

„Jaká je vůbec oficiální zpráva?“ zeptal se Jiraya, který tu byl v nepřítomnosti Hokageho jako generál.

„Srdeční selhání,“ odvětila mu Tsunade. „Jeho smrt skrz Jūken této skutečnosti napomáhá. Pro jistotu jsme ale jeho tělo nadopovali látkou, která bude tuto diagnózu ukazovat všem, kteří nejsou experti v medicíně.

„Stále tedy předpokládáme, že má ve vesnici někoho, kdo má přístup k lékařským dokumentům,“ ujistil se Jiraya.

„Jestliže chtěl mě,“ ozval se Kabuto, „musíme předpokládat, že jsem měl podpořit výzvědnou jednotku v tomto oboru, nebo že si našel někoho, kdo mou práci zastal.“

„Prošel jsem si všechny spisy, ke kterým měl Mizuki přístup jako člen učitelského sboru na akademii,“ vzal si opět slovo Shikaku. „A našel jsem tam mimo jiné toto,“ vytáhl jeden spis a otevřel ho na určité stránce. „Cituji,“ odkašlal si. „Karin Uzumaki projevuje nadprůměrnou inteligenci, která vyvažuje její menší schopnosti v taijutsu. Její hlavní silou je ale neznámá technika léčení a silné senzorické schopnosti,“ dočetl a spis hodil vedle na stůl. „Samozřejmě spousta keců předtím a zatím, ale toto a další náznaky z různých hodin nasvědčují tomu, že Orochimaru tuší, že Karin je senzor, jenom netuší, jestli to byla ona, kdo jej odhalil.“

„Musíme předpokládat to, že Orochimaru si tohle dá dohromady. Je to přece jenom génius,“ povzdechla si Tsunade.

„V tom případě je tedy rozhodnuto,“ řekl Jiraya a tím se všichni na něj podívali. „Poté, co zakopeme Orochimarův plán na invazi, jsem měl v plánu odejít, zkontrolovat své informátory a dozvědět se více o krocích Akatsuki. Přemýšlel jsem, že vezmu s sebou Naruta a možná i Fū, abych je naučil lépe ovládat svá břemena a že Karin přenechám v rukou žabích stařešinů… Ale takhle to vypadá, že radši vezmu Karin s sebou.“

„Nic proti tobě Jirayo, ale nebyla by Karin přece jenom ve větším bezpečí na té žabí hoře?“ otázala se Tsunade.

„Nejspíš,“ připustil Jiraya. „Ale není možné ji tam nechat třeba tři roky samotnou. To by ani ona, ani komunita tam, nepřežili,“ snažil se Jiraya trošku odlehčit situaci. „Tím, že ale vezmu Karin s sebou, ji můžu naučit mnoho věcí a zabránit Orochimarovi v tom, aby se k ní někdy dostal. Protože ať je Orochimaru jakýkoliv a bude si povídat, co chce, stále ví, že kdyby mě napadl, tak bychom v nejlepším možném měřítku pro něj, zemřeli oba dva.“

„Dobrá,“ řekl opět Shikaku. „Pořád tu ale máme Sasukeho, o kterého Orochimaru také projevuje zájem.“

„A to je ten další důvod, proč Naruto nemůže jít se mnou,“ pronesl Jiraya. „Protože Naruto je dle mého jediný člověk a jediný důvod, proč Sasuke za Orochimarem dobrovolně nepůjde.“

„Nic proti Narutovým schopnostem, ale je dostatečně motivující, aby toto dokázal? Já odmítl Orochimara jenom proto, že jsem měl možnost být s rodinou a také to, že jsem nestál o to, co mi nabízel,“ nebál se Kabuto přiznat. „Sasuke ale netouží po rodině… momentálně ne teď. Touží pouze po jednom, zabít Itachiho a to mu splní Orochimaru lépe než Naruto.“

„Opravdu věříš, že Orochimaru pomůže Sasukemu?“ ozval se Kakashi.

„Pomůže?“ narovnal si Kabuto brýle. „Orochimaru Sasukeho využije, ale to, co si Sasuke přeje, mu bude splněno. Sasuke se toho možná v konečném hledisku nedožije, ale jeho ‚úkol‘ dojde výsledku.“

„Co navrhuješ tedy?“ zeptal se Jiraya.

„Splnit mu to, co si přeje,“ řekl prostě Kabuto.

„Poslat ho s jednotkou ANBU na Itachiho?“ nadzvedl Kakashi obočí.

„Ameyuri říkala něco o tom, že Akatsuki ulovila jejího bývalého kolegu Kisameho. Víme, že tam je Itachi, býval tam i Orochimaru…“

„Co tím naznačuješ, Kabuto?“ zeptal se Jiraya, který jako jediný v této místnosti věděl více, ale prozatím tyto informace sdělil jen Senseiovi a tak to pochopitelně věděl i Danzō, ale to bylo nejspíše prozatím vše.

„Ameyuri, Naruto a ten Suigetsu mají mezi sebou nějakou dohodu, že získají všechny meče. Jeden z mečů má u sebe Kisame, tudíž i on bude jejich cílem, ať už dříve nebo později. Takže jestli Sasuke pochopí, že pro něj bude rychlejší přístup ke své pomstě přes Naruta a Ameyuri, než několik let dělat otroka Orochimarovi, než se tak stane, je šance, že bude dostatečně racionální, aby poslal Orochimara do háje.“

„Stále narážíme na ten samý problém,“ řekl Shikaku. „Jestli opravdu kromě tady Jirayi věříme Ameyuri.“

Tsunade už si musela hlasitě povzdechnout. „Pověřili jste Ameyuri, aby byla osobní ochranka Mei Terumi. Svěřili jste jí jak Sasukeho, tak i Karin, aby je hlídala, když tam není Jiraya k dispozici. A jako poslední věc, protože se mi to nechce vyjmenovat vše, už několik let je mentor – nebo jaký mají mezi sebou vztah – Naruta. Kdyby chtěla něco udělat, udělala by to už dávno,“ řekla dostatečně nahlas, aby ji všichni chápali. „Ano, nemám ji ráda,“ nebála se Tsunade přiznat, „Její jednotka i ona bojovali proti Listové dlouhou dobu. Jestli ale někdo z vás přemýšlí, jestli je ona větší zlo než Orochimaru, tak by měl teď zvednout prdel, vrátit hodnost a začít nový život civilisty.“

Na tohle nikdo nic neřekl. Nebylo co. Nikdo se také pochopitelně nezvedl, takže toto téma bylo ukončeno.

„Co s Bakim?“ zeptal se poprvé Inoichi. „Kdy se mu mám začít věnovat?“

„Teď jej má na starost Ibiki. Já si myslím, že tohle můžeš řešit s ním,“ řekl Jiraya, protože ani on sám nevěděl. „Důležitá, aby tento plán mohl pracovat, je schopnost Shisuie nastrčení informací, že jsme Bakiho nikdy nechytli. Takže pracujte rychle, aby mohl být Baki propuštěn, přece jenom očekáváme, že musí své plány dojít říct Kazekagemu.“

„Takže mu ať už s jeho vědomím nebo bez něj, vezmeme z hlavy vše, co ví o invazi a pak pomocí Sharinganu Shisuie mu dáme do hlavy myšlenku, že se nic nestalo a že se jenom opil nebo tak něco?“

„Takový je plán,“ odsouhlasil to Jiraya. „Tsunade připravila nezjistitelnou drogu, kterou dáme Bakimu do pití, tudíž si bude myslet, že dostal od Mizukiho plány Zvučné, šel do hotelu, aniž by byl odhalen Hayatem, tam se napil, padl do bezvědomí, a i když bude jistě paranoidní, co se za dobu, co byl mimo, stalo, určitě nepřijde na to, že na něj byla použita technika Mangekyō Sharinganu a že byl zajat a tohle všechno.“

„Co když jeho paranoia způsobí změny plánu v Písečné?“

„Lépe pro nás,“ odtušil Jiraya. „Čím horší bude jejich spolupráce, tím menší udělají škody. A jestli Bakimu dáme náznaky, že to něco do pití mu dal právě Mizuki, možná dosáhneme i toho, že až půjde invaze do zadku, tak se rychleji stáhnou.“

„Nepředvídatelnost nepřítele nám může ale uškodit,“ připomněl Kakashi.

„Stejně úplně přesně nevíme, co Kazekage rozhodne. Ať se stane cokoliv, nebude to horší než to, kdybychom tyto informace z Bakiho neměli,“ řekl Jiraya. „Každopádně, jestli někdo přijde s lepším nápadem, bude jistě projednán. Toto je zatím to nejlepší, co jsme vymysleli.“

A po těchto slovech se pustila celá místnost do ticha, které přerušila až Tsunade.

„Jestli je to všechno…“ zeptala se Jirayi, který ji to odkýval, „tak půjdu do ordinace. Mám další rehabilitaci s Narutem.“ A s tím se ne zrovna přátelsky podívala po ostatních. Ti, co tu seděli, byli i ti, kteří normálně rozhodují o důležitých věcech na poradách s Hokagem, takže jestli tu byl někdo, kdo na začátku té osudové mise byl pro to, aby se více staralo o Gatōa než o Naruta a jeho tým, tak si ten pohled určitě správně přebral.

***

Ameyuri s veselým úšklebkem čekala u hlavní brány, než ti, které tu vyhlíží, dojdou dostatečně blízko, aby ji dobře uslyšeli.

„Vítejte v Konoze,“ pověděla s přehnaně otevřenou náručí, aby dodala celé této komedii větší grády. „Budu vaším průvodcem.“

Pátá Mizukage, Mei Terumi, měla co dělat, aby si nedala hlavu do dlaní. Mohla tušit, že tu na ni čeká něco podobného. Tak jenom ukázala svým bodyguardům, že to mají vyřešit na bráně, kde už na ně netrpělivě čekali místní chuninové a ona se vydala za svou bývalou kolegyní. „Jak dlouho sis tuto větu připravovala?“ bylo první, na co se zeptala.

Ameyuri si hraně přemýšlivě dala prst k bradě. „Asi stejně dlouho, jak ti trvá si najít ‚správného‘ partnera.“

Ao, když uslyšel tuto větu, už očekával všude létající moře lávy či kyseliny, protože málokdo byl tak šílený, aby zmínil něco podobného před Mizukage, když už hrozila smrt jenom za to, že si Mizukage špatně přebere větu, která to ani nenaznačovala. Nic takového se ale nestalo. Mizukage se jenom podívala s všeříkajícím pohledem na Ameyuri. Asi to bylo kvůli tamtomu, že si tohle Ameyuri mohla dovolit, ne že by se divil. Mizukage dokáže ocenit ty, kteří jí pomohli.

„Vypadáš dobře na někoho, kdo má být mrtvý,“ pověděla nakonec Mei a natáhla ruku na znamení přivítání.

„To jsem celá já,“ odvětila Ameyuri a nabízenou ruku přijala. „Hezká ve všech případech.“

Mei se na to jenom krátce usmála. Věděla už nějakou dobu, než se událo tamto, že Ameyuri žije a že otravuje lidi v Listové, ale stejně byla mírně překvapená, když ji přišel oficiální dopis od Hokageho na její žádost o začlenění do zkoušek, že bude chráněna jak ANBU – což se očekávalo – ale že jakýsi ambasador a průvodce plus další stráž bude její bývalá kolegyně.

„Jaká byla cesta?“ zeptala se Ameyuri, aby řeč nestála a podívala se na ochranku Mei, jak dlouho jim to bude ještě trvat.

„Lepší, než jsem očekávala. Popravdě jsem čekala, že naší cesty využije Kisame nebo někdo jiný, ale…“

„Proto ten dřívější příchod,“ potvrdila si Ameyuri svoji domněnku, proč Mei doráží na zkoušky dřív, než v den zkoušky.

„Dřívější příchod je pro započetí nových vztahů mezi našimi vesnicemi. Kdybych přišla na poslední chvíli, nebyl by žádný čas na dohody o budoucí spolupráci,“ opravila Mei a Ameyuri na ni kývala, že jí rozumí. Ale zároveň na ni mrkla, což pro Mei byla ukázka toho, že jí vůbec ale vůbec nevěří.

„No, alespoň na vás nemohl zaútočit Zabuza,“ dodala ještě Ameyuri, aby se lehce vrátila k předchozí debatě, ale jelikož ochranka Mizukage skončila vše potřebné, ukázala Ameyuri, ať ji následují.

„Kdybych měla v oblibě sázky, už doma bych si vsadila, v kolikáté větě zmíníš tuto skutečnost.“

„Hej,“ ohradila se Ameyuri. „Už jsem se zeptala, jaká byla cesta,“ řekla ještě, ale Mei v té větě slyšela nevyřčené ‚co víc bys chtěla‘.

„Vskutku,“ odsouhlasila to. „Nemusíš mít ale strach. Ocením klidně i před celou arénou toho, jenž to dokázal.“

„Naruto nemá zájem přejít do Mlžné,“ bránila svého studenta Ameyuri, protože v té větě našla i to, co takovéto ocenění znamená.

Na to se ale Mei zasmála upřímným smíchem. „Když mi genin Haku říkal poslední slova Zabuzy, která pronesl tomu Narutovi, měla jsem velmi pádný důvod ho nechat projít kromě jiných testů i tím, jestli je duševně v pořádku. Ale jak vidím, bylo dobře, že jsem to neudělala.“

Ameyuri nebyla hloupá a tak věděla, že Mei naráží na její ochranitelskou povahu vůči Narutovi, ale stejně nahlas řekla: „Nevím, o čem mluvíš.“

„Samozřejmě že ne,“ mrkla na ni Mei a pak si lehce odkašlala, aby mohla následně plynule přejít na jiné téma. „Abych nebyla ale nezdvořilá, je na místě představení. Ao je stejně jako ty dostatečně znám, tudíž vás nemusím představovat-.“

„Ameyuri-san,“ lehce se Ao uklonil na pozdrav. Přece jenom věděl, kdo před ním stojí. Ameyuri mu vrátila částečně vřelý úsměv, což podle něj bylo více, než dostane devadesát devět procent Mlžné a tak si toho svým způsobem i cenil.

„-a toto je Tsurugi, mnou zvolený velitel hunter-nin,“ pokračovala Mei a ukázala na svého druhého ochránce.

Ameyuri nemohla popravdě říct, jestli tohoto člověka už potkala nebo lépe řečeno, jestli s ním někdy přišla do styku. Ale jestli mu Mei dala takovouto funkci, bylo jasné, že mu věří a že se osvědčil při převratu a to jí stačilo. Takže stejně jako předtím, i na tohoto dotyčného se lehce usmála na pozdrav.

Tsurugi se taktéž lehce uklonil na pozdrav. I on věděl, kdo před ním stojí a za co má být vděčný.

Když už bylo i toto za nimi, opět se všichni vydali na cestu a snažili se ignorovat, že tam někde, je někdo další ze stínů sleduje a hlídá.

Ameyuri přesně věděla, kam musí nejdříve zamířit a tak je rovnou vedla cestičkami až k ní domů, do sídla Uzumaki, kde možná nebyli nejlépe chráněni, ale dala by svůj život v sázku, že není moc lidí, kteří by se je rozhodli tam ohrozit a jelikož nepřiletělo komando ANBU, aby jim ukázali, že ubytovací zařízení Mizukage je na druhé straně, nenechala si svůj plán ničím změnit.

„Sídlo Uzumaki,“ přečetla Mei, když došli před bránu. „Ten kluk musí stát za to, že s ním i bydlíš.“

„Sama jsi mi jednou řekla, že dobrých mužů je poskrovnu,“ pokrčila Ameyuri rameny a otevřela bránu.

Mei její poznámku přijala se souhlasným pokýváním hlavy a vydala se za ní. Tak nějak čekala, že bude představena těm, kteří tu žijí, ale i když se ozývaly zvuky nějakého nejspíše tréninkového boje, zamířila Ameyuri s nimi rovnou do nějakého domku, který odhadla, že bude Ameyuri. Netrvalo dlouho a všichni byli v pohodlí obývacího pokoje.

„Jestli chceme něco probrat, než zmizí víceméně všechno naše soukromí, je teď pravá chvíle,“ řekla Ameyuri a doslova zapadla do svého křesla.

„Ao,“ otočila se Mei na svou ochranku. „Postarej se o to, aby nás nikdo nerušil.“ A s tím Ao spustil své senzorické schopnosti a došel k oknu, aby měl i tento druh zraku. Tsurugi, když viděl, jak si Mizukage sedá naproti Ameyuri, zaujal jakési připravené ochranné postavení, kdyby se něco stalo. Přece jenom to byl jeho momentální úkol.

Mei si tedy sundala klobouk a položila jej s velkým povzdechem na stůl mezi nimi. „Měla jsi to být ty,“ řekla nakonec Mei. „Měla jsi to být ty, kdo se stane novou Mizukage.“

„Jenom proto, že jsem nezradila vesnici stylem jako moji kolegové?“ pověděla Ameyuri pobaveně.

„Protože jsi na podobné úrovni jako já, co se týče schopností, ale máš druh osobnosti, který by se na to hodil více.“

„Byla bych špatná Mizukage,“ přiznala po chvilce Ameyuri. „A nesnášela bych to papírování,“ dodala po chvilce humorně.

„Vím, co myslíš,“ dodala taktéž s mírným úsměvem nad poslední poznámkou.

„A navíc, už bych to tu nedokázala opustit,“ dodala stylem, že to znělo jenom ‚jen tak‘ ale Mei věděla, že Mlžná má v Ameyuri vítanou pomoc, ale ne kompletní loajalitu.

„No… budu to brát jako výhodu, že když tě tu Hokage dokázal přes všechno udržet, bude s ním nejspíše rozumná debata nad naší společnou mezi-vesnickou budoucností.“

Ameyuri se jenom více ponořila do svého křesla a přemýšlela, jak na toto odpovědět.

„Hokage není špatný člověk,“ začala s těmito slovy a možná i trošku opatrněji, „takže si myslím, že otázka spolupráce se bude řešit velmi dobře, protože si myslím, že touto myšlenkou bude nadšený.“

„Očekávám ale,“ řekla Mei.

„Ale,“ začala Ameyuri tedy s tímto slovem, „je tu jedna velká překážka a pár malých, tou velkou překážkou je člověk se jménem Danzō.“

„Tsurugi už dokázal tuto informaci zjistit, jak zde ‚velení‘ funguje, co to ale znamená v realitě?“

„Nevím, jak to přesně funguje, jestli si hodí kostkou, kdo nakonec rozhodne nad nějakým problémem,“ pověděla Ameyuri. „Ale znamená to to, že se občas přestřelí do agresivnějších metod, které můžou způsobit více problémů, než jich zničí.“

„Je tedy Danzō problém?“ chtěla Mei vědět.

„Bez něj by ta vesnice skončila hůře než je teď, takže to se mu musí nechat. Co chci ale říct je to, aby sis na něj dávala pozor, protože Danzō je dobrý pomocník ale zlý pán,“ vůbec Ameyuri nevadilo, že používá tuto možná až trapnou myšlenku, která se vysvětluje dětem o ohni.

„Bude proti spojenectví?“

„Pochybuji,“ řekla Ameyuri. „Spíše časem by ale mohl nenápadně ničit vliv ostatních vesnic a jinak škodit, aby nakonec zůstal sám na špičce světa.“

„Jaký máš plán?“ zeptala se okamžitě Mei, protože o Ameyuri minimálně jedno věděla. Vždy měla plán.

Ameyuri po chvíli ukázala na okno, ale její ruce směřovali spíše na to, co se za tím oknem dělo. „Jeden z nich… jeden z mojí rodiny,“ dodala pevně, aby si tu všichni rozuměli, „se za několik let stane novým Hokagem a v té době chci, abys žila nebo sis vychovala někoho, kdo tenhle svět může změnit a nahradí tyhle magory jako je či byli Danzō, Yagura nebo Ōnoki.“

Mei zůstala na chvilku překvapená. „Cvičíš si někoho, přes koho budeš moci přednášet své myšlenky?“

Ameyuri na chvilku ztvrdly rysy, ale ihned se snažila o nápravu. „Žila jsi dlouhou dobu pod nadvládou Yagury, takže ti nebudu mít tvoji větu za zlou,“ pověděla po chvilce. „Chci změnit tento svět, protože to je to, co si přeje Naruto, a člověk může začít buď odshora, nebo odzdola. Já si vybrala to první.“

„Pokud chceš, aby se tam někdo dostal demokraticky, aby se vyhnul nenávisti či strachu těch, které vede, musí na to mít ten člověk. Chápu, že věříš ve svého studenta ale-.“

„Naruto toto břemeno nebude chtít převzít,“ povzdechla si Ameyuri. Na jednu stranu byla ráda, ale na tu druhou… „Ale mluvili jsme o tom,“ naznačila Ameyuri dávné i nedávné rozhovory s Narutem, „a oba jsme se shodli na tom, že nejlepší Hokage bude buď Sasuke Uchiha nebo Karin Uzumaki a proto i tak učiníme.“

„Měla jsi být Mizukage,“ povzdechla si znova Mei. „Už jenom kvůli těm ambicím a důvěře v to, že se i naplní,“ pokračovala. „Asi tě nepřemluvím, aby jsi popřemýšlela nad tím, že bude Listová v budoucnu vazalská vesnice co?“ snažila se zavtipkovat.

„To už nebudeš řešit se mnou,“ ušklíbla se taktéž Ameyuri.

Mei mohla takto jednoduchou poznámku přejít jako nějaký druh humoru, ale její inteligence a psychické schopnosti jí dovolovaly tam najít i něco hlubšího.

„Jakto?“ zeptala se a očekávala, že to Ameyuri nějak rozvětví. Ameyuri se ale podívala významně na dva členy osobní ochranky a Mei rychle pochopila. „Ao, Tsurugi, počkejte venku na chvíli,“ bylo jediné, co řekla, a všichni přítomní pochopili, že je jasné, že tam venku udělají vše proto, aby nic z tohoto rozhovoru neslyšeli.

Ameyuri tedy počkala, až se tak stane a teprve pak se pustila do řeči. „Protože v té době už budu mrtvá.“

Mei očekávala mnohé, možná i tuto odpověď, ale stejně ji to vzalo část dechu a koukala na svou kolegyni trochu jinak.

„Ten lék co mě vyléčil, byl použit bohužel pozdě, takže nedostanu dvacet až třicet let navíc jako ostatní. Do pěti let jsem mrtvá, nebo připoutaná k lůžku.“

„Ale máte tu Tsunade-.“

„A byla to právě ona, která mi toto řekla,“ přerušila ji Ameyuri. „Ten lék je úžasná věc. Ale není to deus ex machina.“

Mei na to nenašla dobrou myšlenku, co říct, tak použila něco, co si myslela, že nemůže více uškodit. „A ten tvůj student, ví to?“

„Neví to nikdo kromě Tsunade a mě,“ řekla Ameyuri. Samozřejmě nemusela zmiňovat teď Mei. „A chci, aby to tak i zůstalo. Nejsem svou nemocí nijak oslabená a ještě několik let nebudu. Proto udělám vše, co je v mých silách, abych náš svět přiblížila k lepší budoucnosti a pak? Pak se vrátím na místo, ze kterého jsem tak nějak utekla.“

Mei si jenom v duchu odsouhlasila to, že Shinigami si odnese tučné sousto, až si dojde pro Ameyuri. Ona zmiňovaná se ale zvedla a zamířila k oknu, ze kterého vyhlédla jedním směrem a Mei to vzala jako otevřenou pozvánku, aby se podívala taktéž. Co očekávala, to spatřila. Ameyuri se nebavila o kandidátech na Hokage jenom proto, že existovali, ale i proto, že byli přesně tam, kam ukazovala, tedy na tréninkovém hřišti.

Sasukeho Uchihu poznala okamžitě podle všech typických poznávacích znamení. Pro ni ale zajímavou změnou bylo bleskové ostří v jeho rukou, se kterým podle jejího skromného pohledu máchal obstojně. Druhý vrchol pomyslného trojúhelníku tvořila dívka, která nejspíše byla Karin, nebo jak ji Ameyuri nazvala. V jejích rukách sice nebyl žádný meč, ale čakrové čepele se také nedaly brát na lehkou váhu, protože i tímto se dal protivník rozkrájet na náhradní díly. Poslední člen tohoto trénující tria, byl pro ni ale nejzajímavější, už jenom proto, že mu oddala Ameyuri doslova veškerý zbývající čas. Naruto, tak se ten kluk jmenoval, kluk který v době příměří měl možná dneska plnit svou první misi třídy C, chlapec, jehož hlavní úkol by mělo si hledat první lásku a sdružovat se se svým týmem. Místo toho ale tam stál někdo, kdo připomínal ty, které viděla v krvavé Mlžné velmi často. Veterán, i takto možná posměšně se daly tyto děti nazývat. Byly to děti, které kvůli osudu, jenž nebyl spravedlivý, se staly handicapovanými. V Mlžné za to mohla povětšinou finální zkouška akademie. Před ní stál výsledek toho, co se stane, když se genin potká s legendou Mlžné a Shinigami není zrovna doma. Přesto ale před ní nebojovala troska, naříkajíc na svůj osud, stál před ní někdo, kdo jednou rukou ovládal meč, který by nejspíše ona nedokázala ovládnout oběma, stál před ní někdo, kdo dokázal pustit větrnou čakru do už tak legendárně ničivého meče. Nebyl to ale meč, kvůli čemu viděla v Narutovi Ameyuri. Nebylo to ani identické oblečení, bylo to jedno gesto či styl boje, které jí v dávné minulosti pár nocí nedalo spát, když viděla výsledek tohoto stylu. Naruto držel v zubech kunai, který se v nejhorších chvílích dal použít na odražení menších projektilů a zbraní, ale dalo se s ním také zabíjet a podle pohybu, které Naruto dělal, to on věděl také. Toto nasvědčovalo tomu, že před ní opravdu stojí a bojuje student Ameyuri, student člověka, který se nevzdá do té doby, dokud není úplně mrtvý.

„Tak co říkáš?“ zeptala se Ameyuri trošku pyšně, ne nad tím, že je všechny cvičila, i když to v jistém měřítku byla taktéž pravda, ale pyšná nad tím, že mohla s těmito lidmi sdílet jeden domov.

„Že začínám chápat, kde se v tobě bere ta vidina budoucnosti.“

„Takže jsi se mnou?“ ušklíbla se vesele Ameyuri.

„Tak, jak jsi stála při nás, tak my budeme stát při tobě,“ pověděla Mei a obě se na chvilku ponořily do toho, jaký to tenkrát v ten osudový den bylo.

Formát pro tisk