Kapitola šestatřicátá - Mé jméno je Ansatsu!

Lepší život

„Co když tam bude i jeho sensei?“ nadhodil po chvilce chůze Kiba.

„Zavři oči, když se začnou objímat,“ odtušil Naruto.

„Myslel jsem to tak, jestli nebudeme překážet.“

„Gai-sensei bude rád za jakéhokoliv blázna, co se k nim dobrovolně přidá, věř mi. Už jsem s nimi několikrát trénoval.“

„Docela tě obdivuji,“ přiznal Kiba. „Já si stěžuji na trénink u nás doma a ty podstupuješ toto.“

„Ono to není tak hrozný… když dostatečně rychle omdlíš vyčerpáním.“

Na to Kiba jenom mávl rukou. Asi nenašel dostatečný argument nebo prostě o tom jenom nechtěl mluvit, aby se neotočil a neutekl.

Naruto ale poznal, že jeho štěstí muselo hodit dvě jedničky na kostkách, jinak nechápal, jak mohl zase být v blbý čas na blbém místě. Protože jakmile došli na dohled od tréninkového hřiště a spatřili Leeho, tak zjistili, že není sám a pokud to, co viděl, nebyla nějaká další tajná romance, stál před ním někdo, komu nevadilo zabíjet lidi jen tak na potkání.

„Kibo!“ stačil Naruto zařvat.

„Jo!“ dostalo se mu odpovědi a oba s použitím svých schopností se snažili co nejrychleji dostat do té mezery, která byla mezi těmi, kteří se opravdu nemají rádi.

Lee stále v bojové pozici jenom kývl hlavou na to, že bere na vědomí jejich přítomnost, ale nepřestával se soustředit na hrozbu před sebou.

„Nehraje roli, kolik vás tu je,“ řekl Gaara a ovládal ve vzduchu dostatečnou várku písku.

„A mě bude někdo říkat, že jsem namyšlený,“ neodpustil si Kiba, ale jak on, tak i Akamaru převtělený do jeho klonu, si nedovolili snížit svou pozornost.

„Zabiji vás všechny, jestli neuhnete,“ řekl Gaara klidně.

„Za pár minut tu bude někdo z jouninů nebo ANBU,“ poukázal Kiba na červenou kouřovou bombu, kterou hodil na strom. Bohužel nešel na pomyslné rande se světlicí, ale tohle muselo stačit.

Gaara ale nevypadal, že ho to nějak rozhodilo. „Uvidíme, jestli to stihnou,“ bylo vše, co řekl.

Naruto, ale nechtěl, aby se tady pustili do boje. Ne že by Gaaru ve třech nezvládli udržet tu chvilku, ale kdyby je teď Gaara napadl, nemohl by mu Sasuke rozbít držku v souboji, který je čeká za těch pár dní a on prostě nechtěl poslouchat Sasukeho naříkání.

„Myslíš, že mít v sobě monstrum tě opravňuje ke všemu?“ odfrkl si Naruto, čímž donutil Gaaru v zabrzdění začátku souboje. „Myslíš, že jsi jediný, kdo nemá normální rodinu? Myslíš, že ti zlá minulost dovoluje se chovat takto?“

„Byl jsem stvořen jako monstrum, tak jím budu,“ pousmál se hrozivě Gaara. „Ukážu vám, k čemu jsem byl vychován!“

„A budeš popraven,“ ozvalo se za Gaarou a Naruto byl poprvé opravdu vděčný, že Gai-senseie vidí. „Odejdi teď hned a nebudu z tohoto dělat oficiální závěry.“

„Zabiji vás později… všechny… uvidíte,“ chytil se Gaara za hlavu jako opravdový psychopat, ale nakonec udělal těch pár kroků pryč a přemístil se.

„Jste tu rychle,“ řekl Kiba, když nepřišel na nic jiného, co by mohl říct.

Gai chvilku nechápal, ale pak následoval Kibova pohledu a spatřil kouřovou bombu na stromě. „Posily, které sis zavolal, možná ještě přijdou.“

„Tak jak?“ nechápal Kiba.

„Zavolal jsem svého senseie vysílačkou, když se tu on objevil,“ řekl poprvé něco Lee a až teď konečně uviděli na Leeho tváři úsměv, kterým byl tak nějak typický.

„V tom případě jsme tu asi byli zbyteční,“ podrbal se Kiba na hlavě a šťouchl do Naruta v gestu ‚do čeho jsi mě to zase dostal‘.

Odpovědí mu byl ale odlesk světla od zubů Gai-senseie. „Hloupost!“ ozval se vesele. „Parťáků není nikdy dost!“

Naruto na to jenom pokýval, i když se ale soustředil na něco úplně jiného… Bylo vůbec myslitelné nechat volně pobíhat někoho jako je Gaara? Naruto nechal Kibu vyprávět, proč vlastně sem přišli a Gai-sensei je ujistil, že si klidně můžou zacvičit a ukázat sílu mládí a tohle všechno. Naruto ale ještě pořád sledoval místo, kde před chvilkou stál Gaara. Opravdu se má začít obávat o svou rodinu a přátele, když je tu na návštěvě někdo, komu nevadí se připlížit k někomu jenom proto, aby sám sebe uspokojil tím, že někoho zabije?

„Naruto?“ zeptal se starostlivě Gai-sensei, když nejspíše chvilku nereagoval.

„Hm?“ odvětil.

„Ještě máš chuť na nějaký ten trénink?“

„Jo… chvilku si dám s vámi… pak dojdu za Hokagem a požádám ho o hlídání Gaary.“

„To je moje starost,“ ubezpečil ho Gai-sensei. „Nedopustím, aby se tohle ještě někdy stalo,“ a s těmito slovy ukázal zdvižený palec. Naruto jenom kývl hlavou. Chtěl totiž tomuto člověku věřit, ale jednu věc si stejně slíbil. Že pár dní bude spát alespoň s jedním okem otevřeným, protože jestli ten magor jenom vstoupí na jeho pozemek, bude to poslední, co udělá… čert vem to, že slíbil, že nikdy nikoho nezabije… klidně ať se nemůže podívat sám sobě do zrcadla, když to bude znamenat, že jeho rodina bude v bezpečí.

Kiba nejspíše něco vytušil a tak ho poplácal po ramenou a společně se vydali konečně splnit to, proč sem vlastně přišli. „Viděl jsi tu kočku?“ zeptal se z ničeho nic Kiba, ale ať se Naruto podíval do všech stran, nic neviděl. „Asi je toho na mě po dnešku moc,“ tak nějak se omluvil Kiba a pokračovali dál. Naruto se mu ale nedivil. Dnešek byl celý divný.

***

„Orochimaru-sama není vaším konáním potěšen,“ řekl Mizuki, když se setkal s Bakim.

„Omlouvám se,“ dostal skrz zuby Baki. „Nevím, co přimělo jednat Gaaru tak, jak jednal.“

„Omluvy,“ odfrkl si Mizuki. „Orochimaru-sama není člověk, který by trpěl takovéto lehkovážné jednání,“ řekl tak, aby bylo jasné, že příští chyba už se nestane, protože by skončili nejspíš mrtví… všichni. „Mám tu pro vás plán,“ začal Mizuki jako kdyby se předtím vůbec o ničem nebavili.

„Kazekage-sama si přeje, abychom čekali, až to vše vypukne,“ řekl Baki, ale plán si uschoval.

Mizuki to jenom odmávl. „Udělejte to, co jste Orochimaru-sama přislíbili a už žádné chyby. Vyřiďte jim, co se od nich očekává.“

„Ano,“ řekl jenom Baki.

„A ještě jedna věc,“ řekl Mizuki než se pomalu vydal pryč. „Když už jste si přivedl návštěvu, postarejte se o to, aby byla obsloužena.“

A s tím Baki zmizel a zanechal po sobě jenom zvednutý prach, ale nebyl jediný, kdo urychleně zmizel. Ještě jedna postava schovaná ve stínu, udělala vše, co mohla, aby co nejrychleji unikla.

„Ts ts ts,“ zamlaskal si Baki, když dohnal a na moment i předběhl toho, co je špehoval. „Cožpak neučí v této vesnici, že se nemá poslouchat za dveřmi?“

Odpovědí mu bylo jenom nezdravé zakašlání a zvuk meče. Než Baki stačil vyprovokovat svého protivníka více, objevilo se vedle něj jeho protivníků více a všichni na něj z nějakého úhlu zaútočili. Baki ale nebyl jeden z nejlepších jouninů své vesnice pro nic za nic. Toho levého i pravého odstranil pomocí svých rukou a tomu co útočil čelně a který byl i ten jediný reálný, jenom nastavil svůj chránič tak, aby neutrpěl žádné kritické zranění, ale tak aby byl u svého protivníka blízko. Ano mohl se vyhnout, použít nějaké silnější větrné jutsu, uskočit či cokoliv, ale jestliže chtěl zabít svého protivníka, než se tu objeví posily nebo někdo zjistí, co se tu děje, musel to udělat přesně takto.

„Takhle mladý a takhle zkušený,“ řekl Baki a nedal na sobě nějak znát, že jej bolí ten zásah, který mu prošel přes chránič až do masa. „Ale stejně ti chyběly roky zkušeností,“ vysmál se Baki a pomocí ruky stále naplněnou větrnou čakrou zaútočil s úmyslem zabít.

Hayate věděl, že je v těžké situaci, tak pustil meč z ruky, sklonil se, přesunul váhu na pravou nohu a tou levou se snažil podkopnout tomuto zrádci z Písečné nohy. Baki zvolil výskok nahoru, ale tím byl ihned v nevýhodě, což jeho protivník využil a nohu vyšvihl na Bakiho břicho, které sice bylo chráněno dalším chráničem, ale i tak jej dokázal odkopnout pár metrů a tím získat tu důležitou sekundu na další plánování.

Baki si až s ledovým klidem vyndal z ramena meč, který mu tam jeho protivník zanechal a vzal si jej do levé ruky, která byla nezraněna. Pak stačila jenom sekunda a z Hayateho meče, byla už větrná čepel plně k dispozici pro jeho protivníka.

Hayate jenom lehce zavrčel. Bylo to až ponižující, když vás váš protivník chce zabít vaší zbraní, ale Hayate věděl, že v tuhle chvíli moc nezáleží na tom, jestli je to ponižující nebo ne. Jestli zemře, nikdo se to nedozví a jestli to přežije, nikdo mu to snad nedá sežrat.

„Copak pane rozhodčí, cítíte se oslaben?“ řekl Baki, když uslyšel Hayateho zakašlat. Baki nebyl hlupák. Jejich rozvědka v Listové byla tak velká, jak jen mohla být a proto to bude Písečná, která bude zánikem Listové a také proto věděl o svém protivníkovi více, než jeho protivník o něm.

Hayate se jenom navenek zamračil, ale v duchu si dovolil krátce usmát. Jeho přítelkyně jej čeká doma, a jak věděl dobře každý chlap, nebylo dobré nechávat své přítelkyně čekat. Vytáhl si tedy kunai a vyčkal ten malý moment, než se na něj Baki rozběhl. Věděl, že jeho čakra není nekonečná, ale stejně se pokusil o víceméně nemožné. Předvést Tanec srpku měsíce jenom s kunaiem proti člověku, který ovládá minimálně základy kenjutsu.

Baki viděl, jak se na něj rozbíhají tentokrát tři kopie a jeden originál. Moc si nevšímal toho, který se ho snaží přeskočit, protože věděl, že jakmile zabije originál, bude o tento klon také postaráno a momentálně klon za ním byl nejméně nebezpečný, protože nejdříve musel jej přeskočit, dopadnout, otočit se, rozběhnout se na něj a pak zaútočit. Takže jenom rozřízl vodorovným úderem jak levý, tak pravý klon a pravého Hayateho jenom těsně minul. Byla škoda, že jeho čepel nebyla delší, mohl být už konec. Hayate věděl, že mu zbývá jenom jeden klon, který už toho moc neudělá, ale stejně udělal úhybný manévr proti ničivému útoku Bakiho a zaútočil jako odpověď na hlavu. Baki se jenom se štěstím uhnul a v rychlosti, které se Hayate nemohl měřit, zapíchl meč napuštěný čakrou, svému soupeři do břicha a s potěšením sledoval krev, kterou Hayate vykašlal. „Nic nedokáže zastavit větrnou čepel,“ řekl jako poslední věc, co jeho protivník uslyší, ale pak se staly dvě nemožné věci. Z Hayateho před ním se stal jenom kouř, a to, co si myslel, že je klon na něj hodilo tři kunaie, každý mířící na smrtelná místa. Tomu mířícímu na hlavu se uhnul, ten mířící na páteř zablokoval mečem, když udělal rychlou otočku, ten co ale mířil na ledviny, zablokovat nedokázal, ale tím, že se otočil, mu kunai naštěstí jenom prorazil brnění a ze smrtelného zranění udělal jenom kritické.

„Podcenil jsem vás, pane rozhodčí,“ řekl stále ještě Baki s humorem, který nebyl na místě.

Hayate se jenom ušklíbl. V tuto chvíli byl nahraný. Vytvořit pět klonů byl víceméně jeho limit. Doufal, že jeho poslední útok bude finální… A možná i byl, ale ne tak, jak si představoval, protože věřil ve své vítězství.

„Než tě dodělám,“ řekl Baki a sledoval jak se Hayate klepe vyčerpáním a na nohách se drží jenom proto, že jeho vůle byla silnější, než nutkání jeho těla. „Musím tě pochválit. Ten trik, že jednou pošleš sebe sama a po druhé jenom klony, to bylo něco…“ pokračoval Baki a jeho uznání bylo opravdové. „Listová má opravdu velmi nadané shinobi,“ a s tímto se rozběhl jednou pro vždy dokončit svého protivníka, ale jen co byl před ním, Hayate se děsivě ušklíbl. Skrčil se a s kunaiem, co měl ukrytý v rukávu, řízl Bakiho do ruky a trikem, který trénoval s Yūgao možná i roky, vyrval Bakimu svůj meč z jeho nyní už poraněné ruky a otočkou kolem své osy zaútočil na Bakiho záda. Ale Bakiho reflexy byly stále neskutečné, a tak Baki dokázal udělat kotrmelec dopředu a tím se vyhnout smrtelném úderu. Později přišel další útok a on tak musel uskočit daleko dopředu, aby měl na chvilku klid, ale Hayate na něj nešel, přece jenom tu hrál o čas.

„Neměl bys být kriticky vyčerpán?“ podivil se Baki a snažil se zastavit si krvácení na ruce.

„Myslíte,“ zakašlal, ale teď už to znělo velmi fingovaně, „moje,“ další zakašlání, „nevyléčitelné kašlání?“ ušklíbl se Hayate. „Jsem už několik let vyléčen. Jen mi přišlo zábavné sledovat, jak jeden po druhém moji protivníci skončí poraženi, protože čekají na moment, kdy vypadám jak troska a už si jdou jenom pro jistý zářez…“

„Chápu,“ řekl Baki. „Já už ale stejnou chybu neudělám,“ a s provizorně obvázanou rukou se už poněkolikáté rozběhl s úmyslem zabít, ale tentokrát to nebyl Hayate, kdo jej překvapil. Před ním, za ním, vedle něj a dokonce i nad ním se objevily červené koule, z kterých vyřazoval nepřirozený žár a Baki věděl, že v tuhle chvíli je konec. Na světě existovalo několik lidí, které Baki věděl, že by nikdy nedokázal porazit. Jenom několik proto, že ostatní byli už mrtví, ale teď zjistil, že jeden z těch mrtvých se rozhodl udělat mumii z něj… doslova.

„Jak?“ dokázal ze sebe dostat Baki jednak překvapením a jednak žárem, který jej spaloval.

„Tolik jsem na tento moment čekala,“ objevila se před ním majitelka vězení, které jej uvěznilo. „Tolik let jsem si v hlavě snažila představit tvář někoho, jako jsi ty, a když ji vidím, musím říct, že žádná představa nikdy nebyla tak blízko,“ pokračovala s ohromnou fascinací.

„Jestřábe, Ansatsu,“ poděkoval všem možným i nemožným Hayate, když se objevily posily. Jestřáb nechal svou partnerku při práci a okamžitě se vydal k Hayatemu s otázkou, jestli je v pořádku. „Jsem jenom vyčerpán,“ ubezpečil jej, ale pro jistotu si poklekl. Jeho nohy sice ještě jeho váhu unesly, ale dokud mohl, chtěl načerpat sílu.

„Jsi člen jejich ANBU?“ dodal Baki s důrazem na slovo jejich, tahle noc se pro něj stala noční můrou a neviděl mnoho cest, jak se z tohoto dostat.

„Ansatsu,“ pověděla s hrdostí na svou přezdívku. „Ale ty,“ pověděla potichu, „ty mi můžeš říkat mým jménem,“ ušklíbla se na něj a plamenné koule přiblížila jenom svou vůlí blíž, aby Baki pochopil, že jeho život je jenom v jejích rukách.

„P-akura,“ dostal ze sebe Baki, když se jeho oblečení začalo pomalu k němu přilepovat.

„Šikovný chlapec jsi,“ vysmívala se, ale za chvilku ucítila na svém rameni ruku svého přítele a tak své plamenné vězení trošku oddálila.

„Užij si tento spánek, možná bude tvůj poslední,“ řekl Shisui a pomocí Sharinganu uspal Bakiho, který jenom spadl na zem. Naštěstí mu v cestě nestálo už žhnoucí vězení. Ansatsu se přesvědčila o spánku a pak jej spoutala.

„Mizuki je ten zrádce,“ řekl Hayate. „Sledoval jsem jejich rozhovor.“

„Vše je vyřešeno,“ řekl Shisui. „Mizukiho teď odvádí na výslech.“

„Ale jak? Nevěděl jsem, že mám nějaké posily,“ pokračoval Hayate. Nechtěl být nevděčný a nepoděkovat všem svým zachráncům.

Shisui se podíval na svou přítelkyni, která jenom pokrčila rameny. „Náš senzor si dal za úkol sledovat Mizukiho, a když viděl, jak ses k tomu přichomýtl, zavolal nás,“ pověděl neurčitě a bez zbytečných informací.

„Chápu,“ řekl Hayate. Bylo mu jasné, o čem a o kom se tu baví. Než stačil ale něco dodat, objevili se tu další ANBU a po pár slovech si vzali Bakiho na starost a zamířili s ním do míst, které byly horší než samotné peklo. Ale i on dostal svůj rozkaz, a jelikož věděl, že nemá cenu se hádat, zamířil s doprovodem do nemocnice. Ne ale dřív, než stačil ještě jednou Jestřábovi a Ansatsu poděkovat.

Shisui pro jistotu zavolal vysílačkou své místo pro jednotku, která to tu uklidí a podíval se na lásku svého života. „Nevím proč, ale pořád zapomínám, jaký strach tvá osoba přináší do srdcí těch, co tě poznají.“

„Je ti jasné, že mu budeš muset vymazat z hlavy vzpomínku na mě.“

„Pokud se Hokage-sama rozhodne, že Baki musí zůstat naživu…“ naznačil Shisui, že neví, nakolik je to reálné.

Odpovědí mu ale bylo jenom odfrknutí.

„Chápu, že by sis přála, aby místo Bakiho stál někdo jiný, ale členové rady těžko přijdou sem.“

„Proto si pro ně jednou přijdu sama,“ slíbila.

„Pakuro,“ dovolil si použít její skutečné jméno, „už-.“

„Já vím,“ řekla. „Je to minulost,“ odsouhlasila mu to tak nějak. „Radši pojďme. Máme dost papírování a toho všeho kolem.“

Shisui si jenom povzdechl, ale nekomentoval to a Pakura se na moment pustila myšlenkami k tomu, jak to tenkrát bylo, ať už z jejího pohledu, nebo z pohledu toho, jenž jí zachránil.

***

Před pěti lety

Kabuto chvilku přemýšlel, než se vůbec odhodlal vstát ze své postele a zamířit ke svému šéfovi. Danzō-sama byl člověk, který spal minimum hodin denně, takže si byl jist, že jej zastihne za jeho stolem.

„Kabuto,“ vzal na vědomí Danzō, že k němu někdo přišel. „Tvé zprávy jsem si ještě nestihl přečíst,“ naznačil na štos papírů z jejich cest, kdy doprovázeli Naruta. „Takže na tebe nemám zatím žádné otázky.“

„Jen mě napadlo vám přinést na pozornost jednu z těch zpráv, která by možná časem ztratila význam,“ pověděl Kabuto uctivě. Nechtěl, aby to v žádném případě vyznělo tak, že by Danzō-sama byl pomalý.

Danzō tedy jenom pokynul Kabutovi, aby mu ukázal, čím se má zabývat okamžitě.

Kabuto vytáhl to, co měl na mysli a uctivě to podal svému nadřízenému a Danzō se tedy pustil do spisu, který byl víceméně celý o kunoichi z Písečné, Pakuře. Danzō nikdy nebyl ten, který věřil v osud nebo v někoho nadpřirozeného, ale když viděl spis před sebou, pochopil, že se mu někdo musí vysmívat. Jaká šance byla to, že Písečná chce udělat něco podobného, co má v plánu on? A to ještě v téměř stejnou dobu? Ve spisu totiž stálo zjištění Kabuta, že Písečná má v plánu nechat zabít jednoho z nejlepších shinobi, aby rozpoutala energii a touhu se mstít, a ten, kdo mu tuto zprávu přinesl, nebyl nikdo jiný, než ten, kterého on má stále v plánu zabít. Možná tedy bylo na místě, když Fū mu ve své zprávě nedá velký důvod, nechat Kabuta žít, protože člověk by měl poslouchat své smysly a pocity a něco mu říkalo, že se tady děje moc divných věcí.

„Za jak dlouho se to stane?“

„Na tuto misi měla být poslána víceméně ihned poté, co jsem se toto dozvěděl. I proto jsme zamířili co nejdříve domů, protože kdybyste ji chtěl zastavit, abyste měl tu možnost.“

Danzō viděl v tomto mnoho možností. Zabít ji, zajmout ji… mohl využít této informace, aby trošku podlomil vliv Písečné a on nebyl hlupák, aby toho nevyužil.

„Kabuto,“ řekl Danzō po chvíli. „Dojdi se připravit na misi a cestou mi zavolej Fū.“

Kabuto na to jenom kývl a zmizel. Danzō teď potřeboval slyšet od Fū, jestli je Kabuto schopen dál pracovat a jestli ano, bude jeho úkol konfrontovat Pakuru ať už způsobem tím nebo oním.

***

Kabuto byl znovu a opět rád, že když plnil takovéto mise, měl vždy k dispozici do týmu někoho, kdo jej doplňoval. Kabuto o svém nynějším parťákovi nevěděl mnoho. Nebyl to nikdo z jeho bývalých kolegů, ale tak či tak to byl typický Root shinobi. Maska na obličeji, žádné emoce pod ní a tichý, dokud nebyl dotázán. Kabuto s tím neměl problém. Při jeho misích měl sice neustálou společnost lidí, kteří s ním chtěli probírat různé věci, to ale neznamenalo, že neměl rád klid, když byla ta možnost.

Nevěděl proč, ale každých pár minut se na svého partnera podíval, jako kdyby z něho chtěl vypáčit tu informaci, jestli už Pakuru našel, ale nic takového se pochopitelně nestalo. Kabuto byl rád, že v Písečné zjistil přesné místo, kde má nastat jejich zrada, takže úkol jejich dvoučlenného týmu bylo se na toto místo dostat dřív, než ona. Nezbývalo mu tedy nic jiného než doufat, že Pakura půjde velmi pomalu, aby neriskovala odhalení na cizím území bez povolení, protože jestli tomu tak nebude, najdou jenom její mrtvolu.

Netrvalo to ani pár hodin a jeho kolega jej zastavil zvednutím ruky.

„Mnoho shinobi támhletím směrem,“ bylo vše, co řekl.

Kabuto nemusel ani vytahovat mapu, aby se ujistil, že to místo bude jistě ta cesta mezi dvěma skálami, na které ji mají v plánu přepadnout.

„Nemůžou o nás vědět?“ zeptal se Kabuto.

„Moje schopnost senzora funguje na větší vzdálenosti než u ostatních netrénovaných, tudíž bychom měli být v pořádku.“

Kabuto na to jenom pokýval hlavu a rukou ukázal, kam se vydají, tedy tím směrem, odkud by měla Pakura přijít.

Byli tak možná dva kilometry od nepřátelských shinobi, když se rozhodli, že tady na ni vyčkají. Byl to docela hustý les, na to že byli na území Mlžné a ne Listové, tudíž měli jakési krytí a všechno, co tak nějak potřebovali. Další výhodou byla samozřejmě všudypřítomná mlha. Kabuto, aniž by nevěděl proč, začal děkovat Narutovi, když mu jeho kolega z Root naznačil, že se někdo a nejspíše Pakura blíží. Naruto byl podle všeho opravdu dítě štěstěny. Ne v tom slova smyslu, že by měl báječný život, ale když byla možnost, aby se něco skoro nereálného povedlo, byla skoro stoprocentní šance, že se tak i stane a když mu došlo, že byla víceméně skoro mizerná šance, že se na toto místo dostanou před Pakurou a přesto to dokázali, tak nějak mu došlo, že trochu toho štěstí muselo na něj z Naruta skočit.

Kabuto musel uznat, že Pakura je opravdu legenda Písečné, protože jej odhalila dřív, než čekal. Tak tedy prostě a jednoduše seskočil ze svého úkrytu pár desítek metrů před ní.

„Krásný večer,“ prohlásil Kabuto a pak se trochu hraně podíval po okolí. „Když si člověk odmyslí tu mlhu samozřejmě.“

Pakura trochu zvýšila opatrnost, ale nic jiného neudělala. Přece jenom Listová a Písečná byly spojenci… alespoň tedy na papíře.

„Potřebujete něco?“ zeptala se po chvilce.

„Ano i ne,“ odpověděl ji Kabuto neurčitě. „Lepší otázka by byla, jestli vy něco nepotřebujete.“

V tuto chvíli byla Pakura asi ještě zmatenější, tak si Kabuto vzal znovu slovo a pokračoval.

„Listová se dozvěděla o vašem úkolu a přišla vám nabídnout pomocnou ruku.“

„Můj úkol je tajná mise. Nevím, jak jste se o ní mohli dozvědět.“

„Tuto informaci vám prozradím možná jindy, až budete vůbec věřit mým slovům,“ usmál se krátce Kabuto. „Předpokládám, že ale o vaši misi nikdo kromě rady a Kazekageho neví, hm?“ naznačil, a když si vzal její ticho jako souhlasnou odpověď, pokračoval. „Takže vám jistě musí dojít, že jestli se vám na této misi něco stane, bude z vaší smrti jenom propaganda pro jisté cíle.“

„Nechápu, o co vám jde, ale ráda bych pokračovala.“

„Jenom se nad tím zamyslete. Legendu jako jste vy, posílají jako posla… v noci… jako tajný úkol… do Mlžné. To vám opravdu nedochází, co na vás za mnou čeká?“

Pakura si jenom zkřížila ruce na prsou, ale jakýmsi gestem dala na vědomí, že jej alespoň částečně poslouchá a s tím Kabuto dokázal pracovat.

„Představme si situaci, kdy projdete dál, půjdete nějaký ten kousek a dostane se do jakéhosi prostoru mezi dvěma skalami a to… to bude poslední věc, kterou ve svém životě uděláte.“

„Někdo tam na mě čeká?“ zeptala se Pakura překvapeně.

„Nevím přesné číslo, ale odhaduji, že jich tam bude tolik, aby vás zasypalo tolik technik, kunaiů nebo shurikenů, že by vás to zabilo, i kdybyste měla devět životů.“

Pakura nebyla stále přesvědčená, ale i přesto se nad tím zamyslela, což Kabuto bral jako výhru.

„Jak můžu mít ale jistotu, že mluvíte pravdu, než do té případné pasti opravdu vstoupím?“

„A to je ten důvod proč jsem tu já,“ usmál se Kabuto. „Ukážu vám jednu mou techniku a nebojte se,“ a s těmito slovy vyndal jeden svitek, který když odpečetil, objevilo se na zemi jedno tělo.

„Tady jedna paní se na pár minut stane vámi. Bude to víc, než ve svém životě dokázala,“ řekl Kabuto klidně. „Pošleme ji místo vás a až tuto mrtvolu zabijí, zjistíte, že jsem měl pravdu. A když se nic nestane, omluvím se vám, vy si vymyslíte nějakou výmluvu, proč před sebou posíláte ‚klon‘,“ řekl první výmluvu, co ho napadla, „a s přáním hezké noci se rozloučíme.“

„Co udělala?“ zeptala se po chvilce Pakura a ukázala na onu mrtvolu, nejspíše aby měla chvilku času popřemýšlet nad jeho návrhem.

„Porušila tajemství třídy S,“ řekl jenom Kabuto.

„Řekněme, že souhlasím s vaším plánem. Co pak?“ nadhodila.

„Z hlavy mě napadají tři možnosti. Buď se vrátíte do Písečné a konfrontujete vaše nadřízené a budete doufat, že vás nezabije v ten samý moment někdo z jejich ochranky, nebo se můžete otočit a zamířit někam, kam jste se vždy chtěla podívat a nebo…“

„Půjdu s vámi,“ doplnila za něj a lehce se zamračila. „To je ten důvod, proč jsi tady. Chcete použít tuto informaci proto, abyste mě donutili přejít k vám.“

„I když mi nejspíše nebudete věřit, kdyby nebylo poslední mise, než jsem dostal misi zachránit vás, vykašlal bych se na vás,“ narovnal si Kabuto brýle a trochu povýšeně se usmál. „Nemějte mi to za zlé, ale co je mi do vás? Tím, že Písečná rozpoutá válku s někým, kvůli vaší oběti není něco, co by Listovou, jako celek, nebo mě, jako jedince, trápilo a to že budete mrtvá, v celkovém hledisku jenom Listové pomůže.“

Pakura se na něj podívala s jistým překvapením v očích. Takovouto upřímnost asi nečekala.

„Takže abych vás nenudil dlouho mým příběhem, řekněme, že jsem na té misi spolupracoval s někým, kdo by vás šel zachránit, i kdyby to znamenalo, že musí běžet dvakrát tak dlouhou trasu za stejný čas a jako úctu k tomuto člověku přesně toto dělám.“

„Udělám tedy vás plán a pak se rozhodnu,“ řekla Pakura nakonec.

„Dobrá,“ usmál se Kabuto. „Tak přistupte blíž, musím vám udělat dvojníka,“ a s těmito slovy se Kabuto pustil do práce. Byla to už nějaká doba, kdy tuto techniku Orochimara-sempaie použil. To ale neznamenalo, že ji pozapomněl. Změnit pomocí plastické operace obličej, pomocí čakry schovat veškeré stehy, pomocí skalpelu zkrátit vlasy tak, aby korespondovali s originálem, pomocí barvy změnit barvu vlasů, pomocí slabého make-upu dokončit podobu a pomocí čakry změnit i mrtvolný pach na něco skutečného a živého. „Teď už zbývá jenom jedna věc,“ řekl Kabuto a podíval se na Pakuru před ním, která stále pozorovala podobiznu před ní.

„A to je?“ zeptala se po chvilce.

„Vaše oblečení a pokud možno přes to nějaký plášť, netuším, na kolik v Mlžné znají vzhled vašeho těla, ale je lepší toto zakrýt a mít jistotu.“

Pakura s povzdechem vyndala svitek, ze kterého odpečetila svůj batoh a pak jenom po možná trapných pár minutách, byla nahá mrtvola zakryta jejím oblečením. Kabuto si ještě párkrát Pakuru prohlédl a trochu vycpal podprsenku, udělal lepší účes a teprve pak byl spokojen.

„Děsivé,“ zhodnotila to nakonec Pakura, když viděla víceméně svůj klon. Jelikož ale už nějak začínala věřit tomu, že opravdu vepředu je nějaká past, i ona udělala posledních pár úprav a pak jenom kývnutí dodala, že je s přeměnou spokojená.

„Shikon no Jutsu,“ zvolal Kabuto název této techniky a pomocí čakry začal toto tělo ovládat. „Nemyslím si, že by si chtěli něco ověřovat, ale budeme doufat, že úsměv a občasné gesto jim bude stačit, aby svou past spustili.“

„Když toto tělo zabíjí, co očekáváme, že se s ním stane?“

„Předpokládám, že někdo toto tělo vyfotí, aby měli co poslat do Písečné a pak toto tělo spálí, aby nebyli žádné důkazy, což nám jenom nahrává do karet.“

„A když se tak nestane?“

„Určitě vaše tělo nikdo neponese do Písečné, to je jasné. Ale stále je tu vcelku velká možnost, že vaše tělo vezmou k sobě do vesnice, aby jej mohli zkoumat, i když v celé Mlžné nenávidí lidi, jako jste vy,“ řekl s jakousi omluvou Kabuto. „Lidé, co mají Kekkei Genkai jsou tam zabíjeni na denním pořádku, ale musíme i s touto možností počítat,“ a s těmito slovy vytáhl pečeť na papíře, kterou mu dal samotný Danzō-sama.

„Co to je?“

„Tuto pečeť aktivuji na dálku, když zjistíme, že vaše tělo odnáší pryč, je to jakási autodestrukce.“

„Domnívám se, že to bude akorát nápadné.“

„To je možné,“ souhlasil Kabuto. „Ale je to sebezničení ohněm. Budeme doufat, že budou věřit tomu, že jste si tento mechanismus vymyslela sama jako jedna z legendárních kunoichi.“

„A jestli ne?“

„Už to nebude můj problém,“ prohlásil klidně Kabuto. „Tak co, jak jste se rozhodla?“

„Co se mnou bude, když půjdu s vámi?“

„Nemám nejmenší tušení,“ prohlásil po pravdě Kabuto. „Můžu snad jenom říct, že to bude lepší než smrt.“

Na to se Pakura poprvé lehce usmála. „Pojďme na to, ať to máme všichni za sebou,“ na toto prohlášení se jenom Kabuto uklonil a vyslal Pakuru číslo dvě do své záhuby. Bylo vlastně vtipné, že zrádce tajemství, jakým byla tato mrtvola, zemře za svůj zločin dvakrát.

***

Ona tedy vlastně poprvé v životě přežila vlastní smrt. Byl to divný pocit, tušit, že ji někdo chtěl zabít a to ještě někdo, komu víceméně bezmezně věřila. Když se dostavili do Listové, dostala se do rukou lidem, kteří z ní pomocí různých metod dostali to, co chtěli a nejspíše byli spokojeni, protože i toto přežila. Danzō, kterého znala z vyprávění až moc dobře, ji vzal do jakéhosi jeho týmu se jménem Root a na všechny mise ji posílal s jakýmsi jejím hlídačem, který měl krycí jméno Jestřáb. Nebyl to špatný člověk, ale moc toho nenamluvil, splnili spolu mnoho misí třídy C nebo B na území Listové, asi kdyby chtěla utéct, aby to měla co nejtěžší.

Pak nastala ale jedna změna. Danzō a Sandaime Hokage začali spolupracovat a nevěděla, jestli to bylo tím, že Sandaime Hokage byl důvěřivější než Danzō, ale v tu chvíli začala dostávat mnohem složitější mise a z dvoučlenného týmu se stal čtyřčlenný.

Byl to možná rok, když se jedna z těchto misí nepovedla a dva členové z jejího týmu na té misi zemřeli a jeden z nich byl její první partner v Listové, Jestřáb. Pro ni bylo nejspíše štěstí to, že ten člověk, co přežil s ní, potvrdil její slova, jinak by asi stále ve vzduchu panovala nedůvěra, že svůj tým zabila ona jenom prostě proto.

Vzhledem k tomu, že pro ni neměli prozatím další mise, cvičila na základně a utápěla se v myšlenkách, co udělá všem těm v Písečné, co ji zradili. Až pak jednoho dne se ve vesnici stala další hrozná věc a jeden z ANBU kapitánů, Itachi, vyvraždil víceméně celý svůj klan. Shisui se tedy z nenávisti vůči svému někdejšímu nejlepšímu příteli přidal k ANBU a ona se stala jeho partnerem. Nejdříve jenom na společné mise a později i životním. Oba se navzájem doplňovali a měli jeden společný cíl… pomstu. A tak Shisui dostal přezdívku Jestřáb po jejím bývalém kolegovi a z ní se stala Ansatsu, vznikl tak tým ve kterém se stala obávanější, než kdykoliv předtím.

Formát pro tisk