Kapitola třiadvacátá – Chránit vlastníma rukama

Lepší život

„A proč vůbec míříme sem?“ zeptal se Naruto, když měli pauzu na hranicích Země Ohně.

„Říká ti něco jméno Gatō?“ zeptal se Shisui neboli Jestřáb, jak mu musel na této misi říkat. Naruto se zamyslel a už chtěl vyndat své ninja karty, ale byl zastaven, „není nutné jej hledat, pochybuji, že by si jej tam našel,“ odtušil Shisui, „Gatō není ninja, ani někdo s kým by ses mohl potkat.“

„Ta mise byla infiltrační, ne žádná eskortní či ochranná, proč se tedy infiltrujeme někam, kde není nikdo důležitý?“ nechápal Naruto.

„To, že Gatō není ninja, z něj ale nedělá bezvýznamný cíl,“ opravil ho Shisui, „a není to infiltrace, jakou asi očekáváš, náš úkol je vypozorovat to, co se tam vlastně děje a jestli je Gatō problém pro Konohu.“

„A co by ten člověk měl dělat?“ zeptal se ještě, ale odpovědí mu byl jen smích od Ansatsu, „řekl jsem něco špatně?“

„Jen si špatně položil otázku, ta správná by měla být něco ve stylu ‚a co ten člověk nedělá?‘ podle informací je to ohromný parchant, který pašuje, krade, vyhrožuje, uplácí a prodává drogy… a to je jenom to, co víme.“

„Tak proč jej nejdeme zabít?“ začínal být Naruto naštvaný, naštvaný že tací lidé stále existují.

„Protože se nás to netýká,“ snažil se ho Shisui uklidnit, „kdyby to bylo u nás, tak už by mu havrani klovali oči někde na popravišti, jelikož to je ale ve vesnici, která s námi nemá žádné styky, nezasahujeme do jejich problémů. Než se ale zeptáš na otázku, proč tam tedy jdeme, pořád se nachází v zemi vedle nás, tudíž by to mohlo přerůst až do našich problémů a od toho jsme tu my, aby se to nestalo, ať už jedním způsobem nebo druhým.“

„A co se nechat najmout na jeho zabití? Není to ninja, bude to lehká mise, někdo zaplatí malou sumu, my to vyřešíme a budeme tam za hrdiny.“

„Takhle by to fungovalo tehdy, kdybychom nežili ve světě intrik, podvodů a tak podobně, každá mise jde přes našeho Hokageho, který se rozhoduje, jestli ji chce splnit, to jistě víš a někdy prostě nemůžeš všechny mise přijmout.“

„Chceš tím říct, že stařík Hokage takovou misi odmítl?“ rozzuřil se Naruto.

„Jenom říkám, že se to mohlo stát nebo že nad tím přemýšlí či nás sem posílá, aby věděl, co má udělat.“

„Ale-.“

„Vlku,“ pověděl vážně Shisui, „ani já, ani ty dokonce ani nikdo ve vesnici nemá tolik zkušeností jako Hokage jako má Sandaime-sama, tudíž měj důvěru v to, co dělá.“

„Vždyť je to ale nějakej hajzl!“ rozhodil Naruto rukama, „pobuda co ničí lidem život.“

„To jsem i já,“ řekl Shisui poklidně, „také jsem zničil přes své mise hodně lidem život a než začneš namítat něco o tom, že to byl příkaz, stejně to na tom nic nemění, třeba i tenhle Gatō má příkaz, musíš pochopit jednu věc, na této misi můžeš mumlat, jak chceš, když ale řeknu, že budeš sedět na zadku, uděláš to bez rozmyslu. Máš pohled, který to nevidí ze všech úhlů a tak nás budeš poslouchat, rozumíme si?“

„Hm,“ odvětil Naruto typickou odpovědí pro Uchihy a jelikož se s jedním bavil…

„Jsem rád, že si rozumíme,“ usmál se Shisui nebo to alespoň Naruto usuzoval, „v této misi budeš často operovat sám, vesnici budeme prozkoumávat po jednotlivcích a tak ti rovnou radím, nedělej nic, co by tuhle misi ohrozilo, jinak neskončíš s dalším trestem jako je čtvrt roku misí třídy D.“

„Kamarádi navštěvující mě ve vězení a tohle všechno,“ odmávl to Naruto, věděl, co ho čeká a nebyl takový hlupák, jak si o něm všichni mysleli.

Na to se mu odpovědi nedostalo, bylo vidět, že je svými slovy tak nějak umlčel.

***

„Je na čase, aby si nám ukázal, jak jsi pokročil se svou technikou, Vlku,“ řekl Shisui o mnoho později.

„Myslím, že neuvidíš nic nového,“ odtušil Naruto ale jak mu bylo nařízeno, tak učinil a v rukou se mu objevilo malé tornádo nebo něco, co to alespoň připomínalo.

„Už to má jméno?“ podíval se na to se zájmem Shisui.

„Jméno?“ nechápal Naruto, „zatím to nemá ani tvar,“ ukázal na to druhou rukou a aby dodal svým slovům zapravdu, pohnul rychle rukou a technika zmizela.

„Stejně je to pokrok oproti tomu vánku, co jsi měl v ruce předtím,“ pochválil ho Shisui ale jelikož se Ansatsu zasmála, viděl to spíše jako popíchnutí, než jako chválu, „jak dlouho ještě usuzuješ, než to bude schopné k útoku?“

„Tři měsíce?“ zamyslel se Naruto, „možná i pět,“ zapřemýšlel trošku lépe, „do půl roku by to mělo být schopný nadělat nějakou paseku, pochybuji ale, že to budu moct hodit, jako ale technika, když mi vyrazí meč nebo tak něco, to bude dostačující.“

Na to se na něj otočila i Ansatsu a Naruto si musel znovu pozvdechnout.

„Co jsem řekl špatně teď?“

„Za necelých pět měsíců ses dostal do fáze, kdy očekáváš jen další půl roku, než to bude hotové?“

„Moc pomalý?“ zeptal se.

„Přesný opak,“ ubezpečila ho, „tahle technika není něco, co by mělo jít tak rychle.“

„Řekli jste mi, jak to má vypadat, Hanabi stále hlídá množství čakry, které do toho dávám, abych to udržel, myslím si, že je normální, že to už nějak vypadá.“

„Ne s Kyubbim v sobě.“

„Kurama,“ opravil automaticky Naruto, on taky lidem neříká ‚člověk‘ přece, „a navíc i když je pravda, že mi rozhozuje kontrolu čakry, tak tím, že mi léčí stále poraněnou ruku, mi spíše pomáhá, než ubližuje, stejně jsem ten typ, co se to učí způsobem pokus a omyl, takže je to možná takhle i lepší.“

„V tom případě možná dosáhneš nějakého rekordu.“

„Škoda tedy, že neexistuje Listová kniha rekordů,“ odtušil Naruto, „každopádně dokud nebudu zase s Hanabi, jsem v tuhle chvíli na mrtvém bodě, Sharingan je dobrá věc, ale pokud mi, Jestřábe nedokážeš vysvětlit to, co dělám špatně, tak mi moc nepomůžeš.“

„V tom případě je ale ještě mnoho věcí, co můžeme zlepšovat, třeba boj s meči,“ a s tím ho Ansatsu vyzvala k boji, i když kdyby jej vyzvala k tanci, vyšlo by to nastejno, Naruto mohl používat vše, co měl v arzenálu a Ansatsu jeho snahy dokázala vždy odrazit jedním kunaiem a to dokonce i tak, aniž by jí ten kunai zničil, Naruto vždy když viděl tyhle pohyby, tak vždy měl na jazyku stejnou otázku ‚kdo sakra Ansatsu je?‘

***

„Vše je stoprocentní!“ vrazila Ino do květinářství její rodiny a rozběhla se k pultu, kde věděla, že bude její otec, „titul genina už mi nikdo nevezme!“

Inoichi si musel jenom povzdychnout, jak ona může být jeho dcera? „To říkáš mě?“ zeptal se po chvilce, „či to měl slyšet někdo v Písečné?“

„Haha,“ dala si ruce v bok, „nic to ale nezmění na tom, že vše jsem dokázala, ani v písemném testu nenašli nic špatně, byla jsem v první trojici, co se týče nejlepších kunoichi, což je ale jedno, protože stejně budu v týmu s Lenochem a Tlusťochem,“ usmála se Ino na svého tátu.

„Kdybych nevěděl, že jim nevadí, že jim tak říkáš, protože i oni pro tebe mají svou přezdívku, napomenul bych tě, ale takhle…“ povzdychl si Inoichi, ale nakonec se usmál a svou dceru obejmul, „gratuluji, děláš mě pyšnou.“

„Díky, otče,“ měla Ino radost, „teď jen to vmést Narutovi do obličeje,“ ušklíbla se ďábelsky, „chci vidět ten jeho protivnej obličej, až uslyší, že jsem neměla žádný problém ve svém souboji,“ a s tím ukončila objetí s tátou a chtěla zamířit pryč.

„Jsi si jistá?“ řekl jen její otec.

„Jistá?“

„Jestli Naruto bude tak překvapen tím, že jsi to dala, mám na mysli.“

„No jelikož mi pořádně nevěřil a považoval mě za automaticky poraženého, ano jsem si jistá.“

„Že já jsem se vsázel,“ povzdechl si Inoichi a znovu se opřel o pult, čímž zastavil Ino v pohybu.

„Prosím?“ nechápala.

„Ale to nic,“ odmávl to otec, čímž samozřejmě věděl, že má její plnou pozornost, ženská mysl prostě takhle fungovala. To už ale Ino seděla na pultu a koukala na něj s výrazem ‚pokračuj‘, „nevěřil jsem Tsume, když říkala, že Naruto má zvláštní tréninkové metody.“

„S tím souhlasím, Naruto totiž nenaučí poř-.“

„Tou metodou myslela to, že Naruto dokáže poznat, jak jednotlivé lidi motivovat a jak pro ně vymyslet co nejlepší trénink,“ přerušil ji její otec a podíval se na ni, aby se nad tím zapřemýšlela, Inoichi začínal vidět to, co tak nějak celou dobu přehlížel a to, že Naruto opravdu zdědil to nejlepší po svých rodičích.

„Bavíme se o tom Narutovi? Narutovi, kterému se všichni vysmívají?“ nechápala Ino.

„Ten Naruto, kterému budeš říkat na misích, pane, jestli si to bude přát,“ trošku ji vrátil její otec na zem, „Naruto udělal hlavně pro tebe minulý týden plno věcí, které ti dopomohli k tomu, aby ses stala ninjou a udělal to takovým stylem, aby si k němu necítila vděčnost a nemusela si mu děkovat, využil tvých vlastností a popostrčil tě, takže bylo by dobré popřemýšlet na tom, jestli je na místě jej urážet.“

„Opravdu?“ byla Ino překvapená, mohl to být opravdu plán, jak ji vybudit ke snaze?

„To musíš vědět sama.“

„Myslíš, že to může být tím, co má v hlavě?“ zeptala se, když si vzpomněla na tu jednu situaci.

„Prosím?“ zakuckal se Inoichi a podíval se na ni skoro se zděšením.

„Naruto má v hlavě nějaký přízrak nebo tak něco, když jsem se tam dostala pomocí naší techniky, tak tam něco volalo, že mě to sežere, mohlo to být i genjutsu ale-.“

„Naruto ti neřekl, že tu techniku nemáš na něj používat?“ zeptal se Inoichi, přece nemohl být Naruto takový hlupák, aby nad tím nepřemýšlel.

„To mi řekl, ale já ho nebrala vážně,“ uculila se Ino, jako kdyby to byla hra a ono by to možná i byla, kdyby její otec silou nepraštil do pultu, až lehce popraskal, což samozřejmě Ino vyděsilo.

„Sakra, holka, to mě chceš dostat do vězení nebo sama sebe?!“ vykřikl Inoichi naštvaně.

„J-já-,“ nedokázala ze sebe Ino vykoktat, protože takhle naštvaného svého otce ještě nikdy neviděla.

„Naruto je genin, genin, rozumíš? Nebo ti to mám vyhláskovat? Když ti někdo řekne, že na něj nemáš něco použít, tak neexistuje něco jako ‚nebudu jej brát vážně‘ když je to sakra tvůj nadřízený! Podkopáváš autoritu i učitelům na akademii? Takovou dceru jsem si vychoval?!“

„N-ne-.“

Inoichi se jenom chytl za hlavu a snažil se uklidnit. „Řekla si ještě někomu, co jsi tam viděla?“

„Naruto ř-řekl, že to mám říct nejdřív t-obě,“ vykoktala ze sebe.

„Dobrá… Naruto je rozumný ninja, hodný chlapec,“ oddechl si Inoichi pro sebe, „budu muset navštívit Hokage-sama, jestli ti dovolí tuto informaci mít nebo jestli ti ji budu muset z hlavy vytáhnout, ale říkám ti narovinu, jestli to řekneš někomu, kdo o tom neví, uvidíš mě viset, nezachrání mě před smrtí ani dlouholetá služba Listové, ani moje postavení ani to, že jsem hlava klanu.“

„Viset?“ zděsila se, „ale já nic pořádně neviděla! Jen nějaké oči a někdo tam mluvil, nic jsem neudělala!“

„Porušila si tolik rozkazů a nařízení, že bych je ani nechtěl počítat,“ stále byl Inoichi naštvaný, „to jsem tě o našich technikách nic neučil? To jsem ti neříkal, když jsem tě tuto techniku učil, že jí nebudeš používat na nikoho se jménem Uzumaki?“ pokračoval dál Inoichi, věděl, že ho za to Hokage sežere zaživa, od té noci a od toho nařízení, musel přísahat, že každému vysvětlí, že na Naruta se tato technika nepoužije bez jeho přímého rozkazu, ale jak bylo vidět, vysvětlovat něco dítěti bylo zbytečné, Ino si to ani nepamatovala a když jí to někdo zopakoval, nebrala to ani vážně, „dokud nebudeš mít misi nebo trénink, budeš celý den pracovat tady, žádné flákání, žádný kamarádi, jenom domácí vězení a doufej, že ostatní budou taky tak milý, jako jsem byl na tebe já.“

„Můžu se Narutovi omluvit,“ rychle vymyslela Ino, „říct, že mě to mrzí.“

„Naruto je na misi, což je tvoje jediná výhoda, dojdu za Hokage-sama a budeme doufat, že bude shovívavý, protože prostě nejde, aby sis dělala, co chtěla!“ řekl a zamířil ke vchodu, „byl jsem na tebe hodný, Ino, byla jsi tatínkův mazánek a všichni si ze mě dělali z toho srandu, ale já byl rád, ale tímhle to dneska skončilo, nevychoval jsem ze své dcery namyšlence, co má představu, že si může dělat co chce, naučím tě pokoře, i kdybych měl používat stejné metody, co používám v práci,“ a s tím Inoichi zmizel a nechal Ino samotnou nebo si to alespoň ona myslela.

„Co si to Ino provedla,“ ozvala se ze schodů její matka, která slyšela také vše.

„Já ani nevím,“ dala si hlavu do dlaní.

„Už jsi shinobi, Květinko, nemůžeš takhle tátu strachovat.“

„Opravdu měl otec pravdu? Jsem taková?“

„O tom musíš popřemýšlet sama, myslím si, že teď budeš mít hodně času na přemýšlení,“ a s tím její matka sešla dolů a obejmula ji, jako matka věděla, kdy se její dcera potřebuje vyplakat a nezáleželo na tom, že už je ninja.

***

„Vypadá to tu, jako kdyby tu chcípl pes,“ odtušil Naruto, když přeběhli po vodě až do města, vesnice nebo cokoliv, co tohle bylo.

„Gatō,“ řekl jednoduše Shisui, „teď se rozdělíme a sejdeme se zde za tři hodiny a pokusíme se něco zjistit,“ a s tím všichni tři použili Henge a ani vzájemně by sami sebe nepoznali, kdyby o sobě nevěděli, „znamení znáte, kontrolní heslo také, takže tři hodiny,“ a s tím oba jeho nadřízení zmizeli.

Naruto si tedy jenom povzdechl a zamířil po svých, v Týmu sedm byl vždy ten, který hledal informace od lidí vyptáváním se a tak ani teď se nevydal jinou cestou, nikdy nebyl ten typ, který by si někam sedl a s dalekohledem by něco pozoroval, on musel být u všeho a poté, co se naučil trošku poznat lidská jednání a co znamenají při rozhovoru jednotlivá gesta a tak, už ani informace nijak jinak nehledal, ne pokud nemusel.

Když se procházel v uličkách a prohlížel si město, kde polovina lidí ztrácela už naději, dělalo se mu špatně od žaludku, poté co spatřil několik lidí žebrajících o cokoliv, připadalo mu to, jako kdyby se skoro díval na nějakou alternativní verzi svého života, jak by dopadl, kdyby to vše bylo jinak. Došel tedy k jednomu místu, kde seděli děti a žebrali o něco k jídlu, a když už začal hledat něco u sebe, co by jim mohl dát, přišel k nim jiný člověk. Dotyčný muž, kterého tipoval tak na třicet let, měl černé vlasy a černé oči a nějakým divným způsobem měl kolem hlavy uvázaný provázek, neříkal, že ten člověk vypadal praštěně, dokonce to vypadalo i celkem zajímavě, ale přece jenom provázek?

„Nemám toho mnoho, ale rozdělte si to,“ a s tím jim podal sáček, kde bylo, jak tipoval doma vařené jídlo.

Dětem se rozsvítily oči a uctivě přijaly nabízené jídlo. „Děkujeme, Kaiza-san,“ ozval se ten nejstarší ze skupiny.

„Díky, hrdino,“ poděkoval další z nich a dotyčný Kaiza se jenom usmál a otočil se, aby mohl pokračovat dál.

Naruto to vše sledoval se zájmem, mohl být stejně starý, jako byli někteří z té skupinky dětí a dokázal si představit, jaké to asi musí být, když vám někdo jen tak něco dá, jenom proto, že může. Musel si povzdychnout nad tím, že takový lidi bohužel ale asi nebyli v Listové. Vyndal z kapes pár desítek mincí, a když procházel za tím Kaizou, položil nenápadně ty mince do misky pro dary, když děti si porcovaly své jídlo, přece jenom byl ninja.

„Asi nebudeš od nás, že?“ ozval se Kaiza, když šel nějakou dobu za ním.

„To bylo na mě?“ hrál překvapeného Naruto.

„Ano,“ otočil se na něj Kaiza a zastavil se, než Naruto ale mohl podezírat něco zlého, Kaiza se na něj usmál, „bylo to od tebe milé a štědré, ale bohužel si toho ty děti moc nekoupí.“

„Všiml jsem si, obchody nějak stagnují, takhle je to tu všude?“ snažil se dostat potřebné informace.

„Ano,“ povzdechl si Kaiza, „bylo to krásné město, spousta ryb a rybářů, všude samé loďky, smějící se děti, všichni tu tahali za jeden provaz, něco si potřeboval a vždy ti tu někdo pomohl.“

„Ne teď,“ vytušil Naruto a pokýval si na to hlavou.

„Ne teď,“ souhlasil s ním Kaiza, „a odkud pocházíš ty?“

„Ze Země Ohně,“ odpověděl pravdivě Naruto a zněl schválně i trochu hrdě, „byl jsem poslán do světa, abych se něco naučil a pak s tím přišel domů,“ zazubil se.

„To zní podobně jako můj důvod, také jsem šel za štěstím, jen tedy sám od sebe,“ dostalo se mu také úsměvu.

„A našel jste?“ zajímal se.

„Toho největšího na světě,“ nyní to byl Kaiza kdo zněl hrdě, „našel jsem tu někoho, komu můžu říkat synu a někoho, koho můžu nazývat svou ženou, našel jsem vlastně vše, co jsem hledal.“

„Páni,“ pronesl Naruto, „a k tomu vás ještě nazývají hrdinou,“ vzpomněl si na setkání s dětmi.

„Jenom jsem udělal to, co jsem musel,“ odmávl to s úsměvem Kaiza, „člověk musí chránit to, co je mu důležité, chránit to svýma rukama a případně i svým životem, nemyslíš si?“

Na to Naruto jenom radostně pokýval. „Také mám svou rodinou a až najdu to, co hledám, tak se vrátím, abych je mohl chránit,“ a vlastně to byla i pravda.

„V tom případě bych měl já tebe nazývat hrdinou,“ pověděl Kaiza se smíchem a rozdrbal mu vlasy, možná že by to v jiném případě bylo takové dotěrné, či by to nebylo na místě, ale v tuhe chvíli Naruto nenamítal a choval se jako kluk ve svém věku, nezničený světem Shinobi, zazubil se nad chválou a lehce se začervenal.

„Ještě jsem nic neudělal,“ zamumlal jenom.

„Přesně to říkám všem taky, ale myslíš, že budou někdy poslouchat?“ znovu se Kaiza zasmál a pak se najednou zasekl, „vlastně ani neznám tvé jméno.“

„Já vaše také ne,“ odpověděl mu Naruto vychytrale, „jména přece nejsou potřebná ne? Když se potkají dva superhrdinové ne?“

„Neměl by si tolik číst knihy o ninjech, kluku,“ pověděl Kaiza vesele a pokynul rukou, aby šel za ním, „ale kdyby si někdy něco v tomto městě potřeboval, ptej se po Kaizovi, lidé tě nasměrují.“

„Děkuji,“ usmál se Naruto, „ale cílem mého úkolu bylo to, abych se stal mužem sám, jak jste to říkal, jenom těmahle dvěma rukama,“ a zapózoval jako nějaký model na nějaké soutěži.

„V tom případě hodně štěstí, hochu, není to tak lehké, jak se zdá.“

„Mě nic nezastaví, těžké věci hned, nemožné na počkání,“ prohlásil Naruto sebevědomě a vlastně tak nějak měl i pravdu, ve vesnici, kde nebyli ninjové, tu byl skoro jako podvodník, co lidé museli dokázat silou, to on dokázal s čakrou, nebylo to taky lehké, furt to ale znělo, jako kdyby v životě podváděl.

„To je přesně ono,“ zachechtal se Kaiza, „jenom musíš ještě trochu vyrůst.“

„Hej,“ ozval se Naruto na oko dotčeně, „ne všem může být padesát jak vám.“

„To jsem si pravděpodobně zasloužil,“ přiznal s úsměvem Kaiza a zastavil se, Naruto poznal, že stojí na ulici, která směřuje nejspíše k jeho domu, „rád jsem tě poznal, kluku, dodává mi naději, když vidím, že stále existují lidé jako ty.“

„Úžasný jako já?“ navrhl Naruto.

„Přesně tak,“ zasmál se Kaiza, „přesně tak,“ a s tím mu zamával a jejich cesty se rozešly, Naruto tam ještě chvilku stal a pak v oblaku kouře zmizel, měl informací dost nebo si to alespoň myslel.

***

„Dělej, stařenko,“ ozvala se Karin a popoháněla Tsunade k rychlejšímu kroku.

„Neslušní haranti,“ odvětila na to Tsunade, ale tak či tak trochu přidala, čemuž se Jiraya jenom zasmál, „kdo vás vystěhoval na konec města?“ nechápala, když už šli nějakou tu chvilku od kanceláře Hokageho, u kterého se moc neohřáli, protože Karin prohlásila něco o tom, že ji nedovedla domů, aby se mohla objímat s Hokagem a vzpomínat na staré dobré časy.

„Danzō,“ odpověděla Karin, „vlastně to mohl být Hokage,“ upravila svoji odpověď, „či kombinace těhle dvou.“

Tsunade se podívala na Jirayu, ten ale pokrčil rameny s tím, že také neví.

„Danzō? Sandaime-sensei?“

„Operují teď spolu, takže těžko poznat, kdo vydal rozkaz.“

„Všimla jsem si Danza u Sandaime-senseie, ale stále to nechápu,“ pověděla Tsunade a Jiraya ji naznačil, že si o tom promluví, až budou sami, což bylo divné, kdyby ji někdo řekl, že vesnici spoluvede Danzō, nikdy by do ní nevkročila nohu.

„Darovanému zubi na koni nekoukám,“ prohlásila Karin, „Naruto dostal sídlo a jestli ho věnoval ten, onen nebo Ďábel sám…“ naznačila a pokračovala dál.

Tsunade se otočila na Jirayu s pohledem, který značil velkou bolest, pokud ji nevysvětlí vše k její spokojenosti.

„Tadá,“ vykřikla Karin a rozběhla se k bráně, kterou rychle otevřela, pozdravila jednoho z ANBU, který je hlídal, jak to bylo zvykem už od doby, kdy tu začali bydlet, a podívala se za sebe, jestli ji oba následují a pak aniž by bránu zase zavřela, se rozběhla dovnitř s křikem: „Naruto-kun, jsem doma.“

Odpovědí ji bylo ale jen ticho a tak vyšla druhým vchodem a spatřila něco, co nečekala. Na tréninkovém hřišti byla Ameyuri a její protivníci byli tři démoni, které ovládala Tayuya z blízkého stromu. Souboj to byl překvapivě vyrovnaný, až se tomu musela podivit, tři na jednoho v podání tohoto tréninku bylo dostatečné množství, aby se Ameyuri nenudila a musela i něco předvést a že bylo co.

„Na tohle bych se vydržel koukat celé dny,“ prohlásil Jiraya, když se objevil vedle ní a sledoval Ameyuri soustředěným pohledem, když říkala, že Ameyuri měla co předvést, myslela úplně něco jiného, než sledoval Jiraya, ale i v tomhle ohledu, měla Ameyuri co předvést.

Tsunade ale Jirayu usměrnila pohlavkem. „Neslintej.“

„Nemusíš se obávat, Tsunade-chan, jenom ty si ta která mě zajímá,“ mrknul na ni Jiraya šibalsky.

„Já musela být v minulém životě velká potvora, že jsem si tohle zasloužila.“

„Mé srdce krvác-,“ nestačil říct více Jiraya, protože se před nimi objevilo obrovské množství blesků, a když se usadil kouř, byli všichni tři obři v bleskovém vězení.

„Nový rekord,“ prohlásila vesele Tayuya a seskočila dolů.

„Proti třem jouninům,“ ukázala Ameyuri na obry, „to nebylo tak špatné.“

„Děkuji za kompliment,“ usmála se Tayuya a své obry zrušila.

„Obě víme, že je to pravda, titul chunina k tobě nepasuje, ale budeme pokračovat později, máme návštěvu,“ a s tím Ameyuri ukázala ke dveřím, což bylo samozřejmě zbytečné, obě dvě věděly, že mají návštěvu ihned, jak přišli.

„Ne že bych tě neviděla ráda, Tayuyo,“ pověděla Karin, když se obě obejmuly s úsměvem, „ale kde je Naruto-kun?“

Ameyuri je zanechala povídání a sama si to zamířila k návštěvě, její úsměv se zvětšoval tím, jak byla blíž a blíž. „Kdo pak mě to přišel navštívit.“

„Ameyuri Ringo,“ dostala těžce přes jazyk Tsunade a podívala se na ní skoro vražedně, jak se říká, staré vzpomínky těžko zmizí.

„Jsem potěšena, že si mě ještě pamatujete, Tsunade Senju,“ usmála se na ni Ameyuri s potěšením, „copak tu děláte? Ve světě došlo saké?“ zeptala se s hraným zájmem, „nebo došli peníze? Můžu vám nějaké půjčit, víte… ze staré známosti.“

„A co tu děláš ty?“ vykašlala se Tsunade na jakékoliv vykání a snažila se ignorovat posměch v hlase bývalého nepřítele před sebou.

„Tohle a tamto,“ odmávla to Ameyuri s úsměvem, „povětšinou si tu ale jenom užívám pohostinosti, které mi tahle vesnice nabízí, víte, v Mlžné to po čase začne nudit, jistě mě chápete, všude samá mlha,“ hraně se zasmála vlastnímu vtipu a dobře se bavila nad touto situací, věděla, že Tsunade nikdy neměla ráda ženy, které byly stejné úspěšné, jako byla ona sama a byly z nepřátelských vesnic, Chiyo z Písečné by mohla vyprávět.

„Je to rozhodně překapení vás tu vidět, Ringo,“ přidal se do debaty Jiraya.

Ameyuri se na něj jen neupřímně usmála. „Říkáte to tak, jako kdybyste nepozoroval mé pohyby pokaždé, co jste tu, takže těžko to bude asi překvapení, na rozdíl od Tsunade-san že? Musí to být šok, že?“

„Nezahrávej si s ohněm, ať děláš v této vesnici cokoliv, mám vyšší hodnost,“ pověděla vztekle Tsunade, nejdříve Danzō jako částečný Hokage, děti z cizích vesnic jako kamarádi místního Jinchūrikiho, nový Jinchūriki žijící s prvním Jinchūriki pod jednou střechou a nakonec jedna ze dvou nejsilnějších kunoichi z Mlžné na tom samém místě, tenhle den bude muset pořádně zapít.

„Pokud se nestanete Hokage, tak se mnou nic neuděláte, Tsunade-san a pochybuji, že alkoholici se stávají Hokagové,“ pověděla s přehnaně sladkým hlasem.

Na to Tsunade nestačila něco říct, protože se vedle nich objevila Karin s Tayuyou a první řečená vyřkla větu, která Tsunade vzala vzduch z plic. „Nevěděla jsem, že jste kamarádi,“ a ty slova byly proneseny s takovou vážností, až se musela Ameyuri začít hlasitě smát, Jiraya se musel pousmát a Tsunade jenom nevěřícně koukala.

„Kamarádi?“ zeptala se Tsunade s otázkou na psychické zdraví Karin.

„Pokus o vtip,“ povzdechla si Karin, „bráška Naruto není doma, takže budeme muset počkat, až se vrátí z nějaké mise, kam zamířil.“

„Si počkáte,“ pronesla Ameyuri jen tak mezi řečí a když se na ní Karin s otázkou podívala, dodala, „dlouhodobá mise.“

„Jak to víš?“ nyní to byla otázka od Tayuyi.

Ameyuri se jenom usmála a podívala se na Jirayu s výrazem, který byl sladký jako med, ale ona věděla, že poté, co teď řekne, ty slova budou bolet mnohem více, více než kdyby tu větu pronesla jen tak. „Však víš, jako mentor a sensei Naruta si musím tohle pohlídat,“ a měla pravdu, když za Narutem přišli ANBU a všichni si mysleli, že spí v domě vedle nebo něco podobného, ve skutečnosti byla kousek vedle s naprostou pozorností upřenou na to, jestli je Naruto v pořádku a jestli v této misi není nějaká zlá hra. Věděla, že teď se Jirayovi v jednu chvíli zničil celý svět, od té doby, co si s Narutem dali dohromady to, že Minato Namikaze je Narutův otec, si ona dala čas, aby si něco více zjistila a nemusela jít daleko, aby se dostala k tomu, že sensei Minata byl Jiraya a v jedné z jeho knih se nacházela postava se jménem Naruto. Jak ona ráda říkala, stačí jenom trochu snahy a člověk zjistí to, co potřebuje, třeba to, že Jiraya je asi tak velký chlap, jako pětileté děcko, protože nedokáže přijmout odpovědnost jako kmotr a radši se schovává za úkolem informátora a za maskou perverzáka.

„Proč jsi to neřekla?“ zeptala se překvapeně Tayuya.

„Čekala jsem na správný moment,“ pokrčila rameny Ameyuri a Karin poznala, že mluví pravdu, „a nyní si půjdu odpočinout, jestli budeš mít chuť, můžeme za chvíli pokračovat s tréninkem, cítím že teď udělám další rekord,“ a s tím se ještě jednou podívala na Jirayu, „ráda jsem vás zase viděla, Tsunade-san,“ a s tím tak nějak všem zamávala a zmizela, tak nějak nestála o to si dál povídat s lidma, kteří představují vše, co ona tak nenáviděla a tím byl samozřejmě útěk a v tom byli oba ohromný přeborníci.

Formát pro tisk