Kapitola jednadvacátá - Poznání

Lepší život

„Myslíš, že přijdou?“ otočil se Naruto s otázkou na Tayuyu, když stáli před jedním domem.

„Nebylo tam nic, co by naznačovalo, že ta zpráva byla od tebe a jako budoucí shinobi nemají mnoho na výběr,“ dodala mu jistotu, „proč se toho bojíš? Furt s někým trénuješ, pořád se snažíš někomu zlepšit jejich schopnosti, z čeho pramení ten strach?“

„Z odmítnutí… asi,“ pokrčil Naruto rameny, „když s někým trénuji je to jiné, někdo je lepší než já a je to jakýsi souboj, který nám oběma pomůže… je to jiný než trénink Hanabi či Kiby, oba když jsem s nimi začínal, byli horší než já a mohl jsem je alespoň něco naučit ale tohle?“ rozhodil rukama, „Shikamaru je spolu s tebou jeden z nejinteligentnějších mladých shinobi, Chouji je ten, kteří má největší hrubou silu a Ino… o té vlastně nic nevím, kromě tohoto,“ ukázal na spisy, které stále držel v ruce.

„No a?“ pověděla s úsměvem Tayuya, „jsem chunin a dokázala bych i klidně všechny Kage něco naučit,“ a s tím si poklepala na svou flétnu, „to že jsou to lidé, kteří něco umí na skoro maximální úrovni, neznamená, že dokážou všechno na té maximální úrovni, vykopej ze Shikamara tu jeho lenost a myslím si, že celý klan Nara k tobě bude chodit na tréninky, protože je jejich drahé polovičky k tomu dokopou.“

Na to se Naruto také usmál. „Zázraky neumím,“ a s tím Tayuyu obejmul, „děkuji, něco takového jsem potřeboval slyšet.“

„Od toho tu přeci jsem,“ podržela si ho chvilku v objetí, „a nyní pojď, jeden člověk co chodí všude pozdě, nám v Listové stačí.“

Naruto na to jenom kývnul a pomalu se s Tayuyou vydal do schodů, které je měli přinést na střechu a tak se i po chvilce stalo, když vyšli úplně nahoru, naskytl se jim pohled na ležícího Shikamara, chroupajícího Choujiho a Ino, která seděla opřená s knížkou v ruce, vlastně se toho tolik od dob, co se neviděli, nezměnilo.

Poté, co přišli blíže, Shikamaru trochu nazvedl hlavu a otevřel jedno oko. Chouji přestal jíst a Ino zavřela knížku.

„Také vás pozvali?“ zeptala se Ino jako první.

„To oni nás sem pozvali,“ řekl jen Shikamaru a znovu sklonil svou hlavu.

„Jak si tím můžeš být tak jistý?“ otočila se Ino na něj.

„Otrava,“ zívnul Shikamaru, ale když chtěl Naruto začít vysvětlovat, Shikamaru pokračoval, „zaprvé přišli sem a nebyli překvapeni, že nás tu vidí, tudíž dostali jiné informaci než my nebo to byli oni, kdo nás sem pozval a za druhé, když nad tím dodatečně přemýšlím, bylo to Narutovo písmo, které nás sem zvalo.“

„Pamatuješ si Narutovo písmo a to jsi ho pomalu roky neviděl?“ podivila se Ino, „to je docela úchylné.“

„Pamatuji si písmo všech lidí, se kterými jsem někdy někde byl a viděl je něco psát,“ pokrčil rameny Shikamaru, „v naší rodině je běžné, že když se nám něco stane na misi a nebudeme moc vykonávat svou práci dál, tak nás přesunou do kryptografické jednotky nebo někam, kde se tyto informace a naše schopnosti hodí.“

„A jaké písmo mám já?“ zeptala se Tayuya zvědavě.

„Druhé nejúhlednější ihned po Saiovi, na rozdíl od něj ale nedodržuješ vždy přesně řádky, Sai má písmo bez jediné chyby, proto by také jeho písmo bylo nejtěžší zfalšovat.“

„Pokud nemáš Sharingan,“ odtušila Tayuya.

„Pokud nemáš Sharingan,“ odsouhlasil to Shikamaru.

„Jak jsi ale přišel na to, že to je Naruto, kdo nás tu chtěl, mohl napsat jenom ty dopisy, to Tayuya má přece na tohle hodnost,“ řekl mezi jednotlivými sousty Chuoji.

„To je jednoduché, Naruto sem přišel jako ten, co má něco na srdci a jako velitel jejich dvoučlenného týmu. Mě spíše zajímá, kdo vás sem poslal, někdo z našich otců? Protože jinak byste nevěděli o této naší střeše, kde trávíme veškerý náš čas.“

„Vše je napsané tady,“ ukázal Naruto na jejich spisy, „to, že jste se v době našeho odchodu spřátelili tak hodně, že spolu trávíte mnoho času a střídáte jenom místa.“

„Takže jounin,“ odkýval to Shikamaru, „v tom případě to souvisí se závěrečnýma zkouškami,“ a s tím se protáhl a stoupl si, což překvapilo oba jeho kamarády.

„Ano,“ podrbal se Naruto na hlavě, „když to všechno víš, nechceš to vysvětlit za mě?“ usmál se trochu nervózně.

„Nečtu ti myšlenky,“ ujistil ho Shikamaru, „to by bylo otravné, představa co bych našel v hlavě Ino,“ otřepal se a vyhnul se letící knize od ní, „problematické ženy.“

Naruto se jenom otočil na culící se Tayuyu a pokrčil rameny. „Takže je to asi nějak takhle, Listová má zájem nad tím, abyste už tenhle rok zkoušky splnili a nemuselo se čekat do dalšího roku, takže vám máme dopomoci se připravit na souboj, který tam bude.“

„Naruto chtěl říct, že to on,“ dodala Tayuya s důrazem na jeho oslovení, „vám má dopomoci a já jsem si tu srandu nemohla nechat ujít.“

„Problematické,“ shrnul to za všechny Shikamaru.

„Nechci být nepříjemná,“ řekla Ino, když vykročila pro svou knížku, která předtím těsně minula jejího kamaráda, „ale proč ty?“

„Má zkušenosti,“ pověděl Chouji, „Kiba na obědě několikrát zmínil Naruta jako sparing partnera.“

„Já ani Shikamaru nejsme shinobi, které se spoléhají na taijutsu,“ pověděla Ino a když se na něj lépe podívala a všimla si dvou katan na jeho zádech, tak dodala, „či kenjutsu.“

„Což může být přesně ten důvod ne?“ nadhodil Chouji, „má nad vámi jasnou převahu, kdežto já jako člověk, co ovládá podobné věci jako on, jsem jeho vyrovnaným soupeřem.“

„Chouji má pravdu, všichni víme naše slabiny a doplňujeme se v nich pomocí spolupráce, ale zkouška bude jako vždy jeden proti jednomu, tentokrát musíme postoupit všichni.“

Na to se Tayuya usmála. „Jak jste si dali vědět, že jeden z vás nepostoupil, abyste prohráli všichni a mohli spolu zůstat dál na akademii?“

„Jak jsi na to přišla?“ ozvala se překvapeně Ino, „samozřejmě to ale není pravda,“ rychle dodala, ale Naruto nemusel být Karin, aby pochopil, že je Tayuya odhalila.

„Nezahrajeme si Shogi?“ navrhl Shikamaru a podíval se na Tayuyu vyzývavě a zvědavě, „ale abych vám to zodpověděl, přesun mysli a stíny, pomocí těchto našich technik si předat informace není vůbec těžké či pak schválně pokazit poslední testy.“

„Stejně jsem tvůj sparing partner já,“ řekla Tayuya Shikamarovi, což Narutovi znělo jako potvrzení jejich vzájemné hry, „a proto než začne zkouška, tak se každý den budeme scházet na tréninkovém hřišti našeho týmu, nikdo z našeho týmu nás tam rušit nebude.“

„A já jakožto ten, kdo má větší výdrž, budu střídavě trénovat s vámi, jelikož ještě nemám žádnou misi, jsem vám k dispozici každý den od rána do noci, je na vás kdy za mnou přijdete a jak dlouho budete chtít cvičit.“

„Proč to ale děláš?“ zeptala se Ino, „můj otec mě učil, že málokdo dělá něco jen tak a vždy je nějaká záminka.“

„Od vás nechci nic, nabízím vám pomoc a je jen na vás, jestli ji využijete, neplynou z toho žádné laskavosti či něco takového.“

„Dojdu se najíst, vzít co nejvíce svačiny a přijdu k tobě, může to tak být?“ zeptal se Chouji poté, co zmačkal pytlík od posledních brambůrek.

Naruto se jenom podrbal na hlavě a podíval se s otázkou na Tayuyu, ta už ale mířila s mávnutím pryč a za ní otrávený Shikamaru. „Sejdeme se na tréninkovém hřišti číslo sedm.“

„A co já?“ zeptala se Ino.

Na to si Naruto jenom povzdechl. „Nebudu lhát, že kromě maličkostí, co byli napsané tady a toho, že jsi šíleně zamilovaná do Sasukeho o tobě nic nevím.“

Na to se Chouji jenom zasmál.

„Nebyla jsem tak hrozná!“ ohradila se Ino skoro až zděšeně.

Na to k ní Chouji přišel a položil ji s lehkým smíchem ruku na rameno. „Byla jsi ještě horší.“

„Proč jste mi nic neřekli.“

„Jakoby si nás poslouchala,“ usmál se Chouji, „lenoch a tlusťoch k tobě přijdou a řeknou ti, že bys měla zanechat ‚pravou celoživotní lásku‘ kterou máš v budoucnosti se Sasukem…“

Na to si jenom Ino povzdechla a otočila se na Naruta. „Omlouvám se,“ a lehce se uklonila, „byla jsem protivná v době, kdy jsi mě mohl poznat.“

„No,“ řekl jenom Naruto, „je vidět, že mé informace nejsou moc aktuální,“ podrbal se znovu na hlavě, „omluva přijata, jestli to pro tebe něco znamená,“ vrátil se k její omluvě, „a myslím si, že mi budete muset oba ukázat to, co umíte, abych mohl něco vymyslet, čekal jsem asi něco jiného.“

„Naruto,“ poplácal i jej Chouji po ramenou, „nejenom tvoje rodina se změnila poté, co akademie nabrala jiný rozměr, každý se musel nějak přizpůsobit, když pochopil, že být shinobim není hra.“

„Anko-sensei,“ pověděl Naruto chápavě a trochu se otřásl.

„Máš pravdu,“ otřásl se i Chouji, „její učební metody mě občas ještě dnes budí ze spaní.“

„To samé, brachu,“ souhlasil Naruto, „jednou se mi zdálo, že mě těmi špejlemi probodává tam dol-.“

„Ne to nechci slyšet,“ zastavil ho Chouji zděšeně, „už bych vůbec neusnul.“

„Chlapi,“ povzdechla si Ino, ale usmála se, tenhle týden začínal vypadat příjemně.

***

„Nebylo moc lidí, kteří odložili masku a hodnost Root shinobi a přijali tuhle,“ poukázal Sandaime na masku a oblek na jeho pracovním stole.

„Toho jsem si vědom,“ odkýval to Kabuto, „jsem si také vědom toho, že kdyby to bylo pár let zpátky, nemohl bych si dojít ani na malou, aniž by mě někdo hlídal kvůli nedůvěře.“

„Divná minulost to byla co?“ zasmál se krátce Sandaime, „jsi si opravdu jistý, že to chceš udělat? S tvými znalostmi jsi mohl dělat jiné věci.“

„Anko-sempai mi připomněla, co mi chybí,“ pokrčil rameny Kabuto.

„Tvé rozhodnutí bude mít následky, víš o nich že?“

„Ano,“ povzdechl si Kabuto, „myslím si, že to ale Naruto i Sasuke pochopí.“

„Myslíš si to?“ nadzvedl Hokage obočí.

„Doufám v to,“ opravil se Kabuto s dalším povzdechem, „práce ANBU ale je dělat obtížná rozhodnutí, stejně jako vaše práce, Hokage-sama.“

„Proto doufejme, že se to nedozví, držet v rukou něčí život není zrovna hra, která se dá vyhrát.“

„Mé schopnosti jsou potřeba jinde a to je mé rozhodnutí.“

„V tom případ vítej v ANBU, synu,“ dal Sandaime jakýsi povel, aby si ze stolu vzal to, co mu nyní už patří, „zbytek tvého týmu souhlasil, že jestli tuto čest přijmeš, vytvoříte novou jednotku a na ten rok a půl se tady v Listové moc neohřejete.“

„Rozumím,“ poklekl Kabuto, aby ukázal svou úctu, „kdy začneme?“

„Zítra vyrážíte, váš velitel má potřebné informace, takže se dobře rozluč,“ navrhnul Sandaime.

„Nyní už nejsem Kabuto,“ vzal si na sebe masku, „nyní už se nemám s kým loučit,“ a s ještě malou úklonou, vstal a zmizel.

„A to jsem si myslel, že hra s vysokými sázkami připadá jen k Tsunade,“ povzdechl si Hiruzen a popadl svou věčnou kamarádku dýmku, „už teď mě bolí hlava při představě, jaký humbuk se spustí až se tohle Naruto dozví.“

***

Naruto pouze stál před stolem Hokageho s rukama v kapsách, žádné slovo, žádný nářek, žádné rozčilování, prostě tam jen stál.

„Chcete se na něco zeptat chlapci?“ pověděl smířeně s povzdechem Sandaime, když se podělil s nimi o zprávu o dočasném rozpadu jejich týmu.

Naruto se podíval na Sasukeho zhruba ve stejné chvíli, kdy se on podíval na něj.

„Ne Hokage-sama,“ řekl Sasuke za oba.

„Můžu vám zodpovědět vaše dotazy,“ nadhodil se zdviženým obočím Sandaime.

Oba se zase na sebe podívali. „Nejsou žádné,“ znovu promluvil Sasuke.

„Dobrá tedy, kdyby něco mé dveře jsou neustále otevřeny,“ a s tím je Hokage propustil, oba udělali lehký úklon a se slovy rozloučení odešli. Celou cestou dolů šli oba mlčky a pomalým krokem, teprve když oba došli ven, se na sebe znovu podívali.

„Co bude teď?“ zeptal se Naruto jako první.

„Hádám, že se budu pohybovat tento týden na našem tréninkovém hřišti a třeba tam potkám někoho, kdo si se mnou dá trénink,“ pokrčil Sasuke rameny.

„Chceš pomoci Ino s Choujim?“ podivil se Naruto.

„Kdo to je?“ zahrál Sasuke hloupého.

„Nevěděl jsem, že se staráš,“ šťouchl do něj Naruto s úsměvem.

„Uchiha a starat se? Nepraštil ses do hlavy, hlupáku?“ zkusil Sasuke povědět povýšeně ale smějící se Naruto vedle něj mu jeho image kazil. A takhle tam stáli chvilku, Sasuke se snažil mračit a Naruto se vedle něj smál.

„Co myslíš, že s námi teď bude?“ zeptal se Naruto po chvíli, „jsme jak nějaký odpad, Jounin šel na misi, Kabuto šel… někam,“ rozhodil rukama, „a nemáme hodnost na to, aby si nás prohazovali do týmu na nějaké mise, nikdo nechce nikam geniny.“

„Budu trénovat, peníze z misí stejně ani nepotřebuji, takže ztrácím jenom ty zkušenosti.“

„A to je ta věc, co ti povětšinou zachrání život, ne ty peníze.“

„A co mám s tím dělat? Hodit po něm,“ ukázal Sasuke na kancelář Hokageho, „vázu či židli? Či si dát ruce v bok a tvrdit, že se odtud nehnu, dokud nedostanu zacházení, jako se hodí k elitě Listové? Možná jsem Uchiha ale nejsem primitiv a blbec.“

„Já myslel, že jsou to synonyma,“ hrál překvapeného Naruto a usmál se, když viděl mrzutý pohled, „tak či tak jsme to mohli čekat, tým ve kterém je Kabuto jako dlouholetý genin, který není ani genin a někdo, kdo vlastně není veden jako někdo, kdo má vést tým? Byli jsme předurčeni k tomuhle.“

„Hm,“ dostalo se mu odpovědi, „takže buď můžeš brečet, nebo jim ukázat, že o něco přišli.“

„Ty jsi emo našeho týmu, takže jaké je tvé řešení?“ nadhodil Naruto s úšklebkem.

„Odpoledne na tréninkovém hřišti,“ řekl jen Sasuke a s tím zmizel.

„I mě ta druhá možnost zněla líp,“ řekl si Naruto sám pro sebe a také se rozhodl vydat na cestu, přece jenom vždy se dá něco dělat se špatnými zprávami a hroutit se z nich nehodlal.

***

Naruto několik dlouhých sekund přemýšlel, jestli je správné tu být, jestli je správné položit tyto otázky zrovna této osobě, ale někde uvnitř věděl, že ten kdo nezariskuje, nikdy nemůže vyhrát a pokud se člověk nezeptá, vždy odpověď bude znít ne. Očima stále hypnotizoval dveře, před kterými stál, jakoby čekal, že se za něj rozhodnou, jakoby čekal, že zaťukají sami na sebe a on tohle rozhodnutí nebude muset udělat, ale nestalo se tak. S povzdechem tedy natáhnul ruku s tím, že zaklepe sám a nemusel ani pořádně bouchnout a ozvalo se „dále,“ Naruto tedy jen pokrčil rameny a dveře si otevřel a když prošel následně je i po sobě zavřel.

„Jak jsi věděla?“ otázal se.

„Celou tu dobu jsem o tobě věděla, jen jsem ti dávala možnost si vybrat, jestli opravdu chceš přijít nebo si to rozmyslíš, chtěla jsem, aby to bylo tvé rozhodnutí,“ řekla v klidu a s úsměvem.

„Děkuji,“ podrbal se rozpačitě na hlavě Naruto, netušil, že je tak k přečtení.

„Teď když už oba víme, jak ses rozhodl, posaď se, chceš něco k pití?“ vybídla ho.

„Radši ne,“ zakroutil hlavou a posadil se naproti do pohodlného křesla, pár sekund jen tak seděli a koukali na sebe, jakoby čekal, že se ozve: „tak spusť konečně,“ ale nic takového nepřišlo, bylo mezi nimi příjemné ticho.

„Kyuubi a jeho Jinchūriki,“ nadhodil konečně Naruto, „co mi o tom dokážeš říct?“

„Kromě toho, že jsi jedním z nich?“ otázala se, a když Naruto přikývnul, tak se zamyslela a pak spustila, „když nad tím přemýšlím, je docela vtipné, že všichni mně známý jste měli stejné příjmení, o té první asi budeš znát více než já, Mito Uzumaki tu je se svým manželem idol, takže jsi asi vyrůstal v době, kdy ti bylo vše řečeno a když ne, najdeš to v knihovně, jaká byla ti, ale neřeknu, pochopitelně jsem se s ní nesetkala.“

„Uhm,“ odkýval to Naruto.

 „Něco mi ale říká, že tahle debata není ani o Mito ani o tobě, že?“ usmála se Ameyuri na něj a nepotřebovala ani pokývání od Naruta a pokračovala, „Kushina Uzumaki byla dostatečně známá pro nás z Mlžné naštěstí jednou důležitou věcí… svého démona nedokázala vůbec ovládat a tak jediné varování u ní bylo to, že má velkou životnost, nadprůměrné znalosti fūinjutsu a bariérových technik a co jsem slyšela, to druhé a třetí zmiňované bylo opravdu něco, bariéra z řetězů, do které se podle svědků nedokázal dostat nikdo.“

„Zdá se jako zajímavý shinobi,“ připustil Naruto, vzpomínka na jednu debatu stále v živé paměti.

„Ať už ale byla v boji jakákoliv, nebyla to tím, čím byla známá,“ vzala si Ameyuri znovu slovo a když se na ní Naruto zaměřil pohledem, „něco mi říká, že tě bude spíše zajímat to, že byla manželskou čtvrtého Hokageho.“

Na to Naruto neřekl nic a jenom se zamračil, nyní už měl svou odpověď, ale marně přemýšlel, jestli tohle byla ta odpověď, o které snil a po které toužil.

„Nebudu říkat, že jsem čekala tuhle reakci, co se stalo?“ zeptala se starostlivě Ameyuri.

Naruto ani na tohle po chvíli nic neřekl a jeho odpověď byla asi jiná, než Ameyuri čekala. „Platí stále ta nabídka na něco k pití? Něco by teď bodlo.“

„Samozřejmě,“ a s tím odešla do vedlejší místnosti pro kalíšky a láhev, ale když se vrátila, Naruto už nebyl na gauči, ale stále cítila poblíž jeho čakru, tak udělala jenom pár kroků navíc a uviděla jej opřeného o zeď a sledující něco za oknem, „co bylo tak děsivého na dozvědění se, že minulý Jinchūriki byla manželka bývalého Hokageho?“

„Na jejich vztahu nebylo pro mě nic děsivého,“ začal Naruto, „děsivé bylo to, jak ten příběh pokračoval či možná lépe řečeno nepokračoval.“

„Víš, že se mnou můžeš mluvit o čemkoliv,“ nabídla mu kalíšek alkoholu, který Naruto vypil s pořádným oklepáním a znechucenou grimasou v obličeji.

„Jednou toho využiju, ale v tuhle chvíli si ty střípky potřebuju poskládat.“

„V tom případě ti můžu asi popřát jen hodně štěstí,“ pověděla mu a položila mu ruku na rameno s malým povzdechem.

„Tohle asi nebude o štěstí.“

„Já vím, že ne.“

Naruto se na ní až moc rychle otočil a podíval se jí do tváře, ale bylo mu jasné, že z ní nic nedokáže přečíst, před ním stál shinobi s více zkušenostmi z boje a manipulace, než on vůbec žil.

„To je to všechno všem tak jasné?!“ rozhodil rukama naštvaně.

„Kdyby bylo, dneska tu takhle nestojíš,“ odpověděla mu s naprostým klidem, „když jdeš si něco potvrdit, musíš počítat s tím, že ten dotyčný se dostane na stejnou myšlenkovou vlnu… nemusíš se ale bát, tvé tajemství je u mě v bezpečí.“

Naruto si jenom projel jednu rukou vlasy a zavřel oči v gestu, které by poznal každý, ale nikdo by ho správně nedokázal pojmenovat. „To je další věc, všichni o mě ví všechno,“ ukázal tou druhou rukou někam za okna, „ale já nikdy nebudu vědět nic.“

Na to se jen Ameyuri tajemně usmála, žádná slova, žádný náznak, jen její úsměv.

„Řekl jsem něco špatně?“

„Ne,“ ubezpečila ho a pak se k němu naklonila a do ucha zašeptala, „dávej si pozor na to, co si přeješ, může se ti to taky splnit,“ a pak se znovu oddálila, „nyní mi ale něco říká, že za chvíli ti začíná trénink a jestli jej nechceš zmeškat, necháme si tuhle debatu na později.“

„Jen mi něco slib, prosím,“ pokýval na to, že souhlasí s tím, že musí jít, ale tyhle slova musel ještě vyslovit.

Ameyuri jen rukou naznačila, ať pokračuje.

„Nikdy se mě nesnaž využít, či podvést, či zneužít nebo co já vím co,“ znovu rozhodil beznadějně rukama, „Karin, Tayuya tohle neudělají, tím jsem si jistý, než jsem je potkal, byly to jen děti stejně jako já a pak už jsme vyrůstali spolu, ty jsi ale v první řadě shinobi a nebudeme předstírat, že nevím jak dobrá, pokud mě zradíš i ty…“ tuhle větu nechal naschvál nedokončenou.

Na to se jen Ameyuri usmála, ne ten úsměv který ukázal její děsivé zuby, ale normální příjemný a vřelý úsměv. To ale asi nebylo to, co vyvedlo Naruta z míry, spíše to bylo to, že se za chvíli ocitl v objetí. „Věř tomu, že za pár let si společně sedneme a tomuhle tvému přání či slibu se oba zasmějeme.“

„To není-,“ nedořekl Naruto.

„Já vím, že to není přesně to, co jsi chtěl slyšet,“ řekla tiše, „ale tvoje či respektive už naše vesnice nevznikla také okamžitě, vše chce svůj čas.“

„Dobrá,“ souhlasil Naruto, stejně ale neměl na výběr, takže to bylo jen takové prázdné gesto.

„Tak běž,“ řekla a ukončila to objetí, „kdyby něco, víš kde mě najít.“

Na to jen kývnul a s díky odešel tak, jak přišel. Tohle setkání mu možná některé otázky zodpovědělo, ale něco mu říkalo, že také dostal další otázky a že je tedy vlastně ještě zmatenější, než byl předtím, ale s tím musel asi počítat, ne nadarmo je informátor.

***

„Jsi připravená?“ zeptal se Naruto, když stál před Ino na tréninkovém hřišti číslo sedm.

„Nebylo by lepší to rozdělit jinak?“ navrhla Ino.

„Neříkala si, že Sasuke je minulost?“ nadzvedl Naruto obočí, když se podíval na silový zápas mezi Sasukem a Choujim.

„Tak to není,“ ohradila se Ino dotčeně, „já jen že-.“

„Chápu,“ odkýval to, „Sasuke je silnější a v boji s ním se toho naučíš více, ale i přes to, že je Sasuke silnější, já jsem silnější než ti, co potkáš na závěrečných zkouškách, porazíš mě, porazíš tam asi každého.“

„Dobrá,“ a s tím se Ino připravila k boji.

„A ještě jedno varování, jestli se dostaneš do mé mysli,“ zaklepal si na hlavu, „nezdržuj se tam dlouho, budu ti počítat výhru ihned, jak uspěješ, jestli se tam budeš zdržovat dlouho, neberu na sebe odpovědnost za věci, co tam uvidíš a za věci, které s tím budou souviset.“

„Tajemství jo?“ usmála se na něj spiklenecky, jakoby se už těšila, co bude moct říct svým kamarádkám.

„Něco takového,“ připustil Naruto s klidem, „varování jsi slyšela, takže můžeme začít,“ a s tím si vzal do rukou oba své meče. Pak byl chvilku klid, a když Ino chtěla ještě něco říct, Naruto využil toho momentu, kdy na setinu povolila soustředění na něj a vyběhl proti ní. Ino stihla reagovat uskočením, jinak by zápas skončil velmi brzy, ale jedno uskočení samozřejmě nemohlo stačit, Naruto cvičil svou rychlost každý den a někdy až do naprostého vyčerpání. Ino byla ihned v nevýhodě, i když stihla vytáhnout kunai, Naruto měl výhodu dvou zbraní, délky ostří, síly i rychlosti a to ještě Ino nevěděla, že poté co uskočila ještě dvakrát dozadu, někdo další za ní stál.

„Ehm ehm,“ ozvalo se za Ino a i když se otočila tak, aby kunaiem toho kdo byl za ní, mohla poranit, moc toho neudělala, protože za ní stál další Naruto s kunaiem, který byl očarován větrnou čakrou a přesekl její obyčejný kunai jako máslo a tím vlastně skončil jejich zápas.

„Rada číslo jedna,“ vzal si slovo pravý Naruto, „využij své okolí ke své výhodě, jsi na mém hřišti a já tu byl dřív, musíš počítat s tím, že jsem tu nakladl pasti a připravil se na tebe.“

„Jak mi tohle pomůže u zkoušek?“ otočila se na něj frustrovaně.

„Víš, kde budeš mít souboj ne?“ nazvedl obočí s úsměvem.

„To ano ale-.“

Naruto ji ale zastavil zvednutým prstem. „Nejsem tu od toho, abych ti řekl, jak vyhrát souboj, jsi jedna z nejchytřejších z naší bývalé třídy, využij toho.“

„A jaká je rada číslo dva?“ zeptala se po chvilce.

„Využij toho, že tě lidé podceňují, čím slabší vypadáš, tím je větší šance, že tě lidé nebudou brát vážně.“

„Nejsem slabá,“ ohradila se dotčeně.

„Nic takového jsem ani neřekl,“ zastavil ji Naruto.

„Ale naznačil,“ zamumlala Ino.

Naruto si jenom povzdychl a přejel si jednou rukou ve vlasech. „Jednou mi někdo řekl, že člověk si ve větě najde to, co tam chce najít, proč si o sobě myslíš, že jsi slabá?“

Ino chtěla možná na něj začít křičet či se začít vztekat, a když se na něj podívala a viděla jen klid, žádný výsměch, celé si to rozmyslela. „Jsem nejslabší v souboji jeden na jednoho, náš klan se specializuje na boje v týmech, proto náš tým bude výborný, jako jednotlivci se tam ale dostanou jen oni.“

„Nedostanou,“ odvětil Naruto a po překvapení, které se objevilo na tváři Ino, pokračoval, „oni neprojdou dál, dokud tak neučiníš i ty, takže svou slabostí ovlivňuješ životy druhých, v tomto případě jen tím, že se ti dva lenoši budou dál válet na akademii, tam na misích tím, že se může něco zvrtnout.“

Ino tuto odpověď asi nečekala a její výraz byl plný trápení a možná i zrady, Naruto se také necítil nejlépe, tyhle informace mají povídat senseiové, Hokage, nějaký jounin a ne někdo jako on, jen o trochu lepší než ona.

„Vím o čem mluvím, Ino,“ pověděl dostatečně nahlas, „Sasuke je lepší a Kabuto je na úplně jiné úrovni, udělám chybu, někdo mě bude muset chránit, ošetřit nebo tak něco a celý tým půjde pod kytky… rozdíl v nás je ale v tom, jak se k tomu postavíš, pocházíš z rodiny, která je velice slavná a postavila ti základy, které já nikdy mít nemůžu, když budeš chtít, můžeš poprosit někoho z rodiny nebo z rodiny tvých přátel a všichni ti s úsměvem pomůžou, tvá rodina zaručuje i to, že když přijdeš do knihovny, do školy či klidně i na trénink jiného týmu, tak tě poznají a když je slušně požádáš, tak ti také pomohou,“ nechal svou myšlenku zapadnout, „nemůžu říct, že znám tvé kamarády moc dobře, ale jak Shikamaru tak Chouji trénují své přednosti každý den.“

„Jeden se furt válí a hraje stolní hry, druhý se jenom válí a jenom jí, jaký je tohle trénink?“

„Stejný jako ten, když Sai kreslí obrázky přírody, jak mu přece pomůže taková blbost v boji?“ nadhodil Naruto otázku, „rychlost kreslení, přesnost malby, automatičnost, tohle všechno se dá naučit z opakování té samé malby a když bude v boji, setina o kterou obrázek dokončí dřív, mu může zachránit život, Shikamaru se ve svých stolních hrách dostává neustále pod tlak a v opravdovém boji může správná taktika zachránit život všem. Stejně jako jeho otec zachraňuje životy lidem, které pomalu ani nezná a nejsou ani kolem něj, protože to on vymýšlí taktiky, jak ochránit naši vesnici a Chouji?“ poukázal na statného ninju, který stále vedle nich bojoval, „tím, že jí, bude připraven, kdyby nás teď přepadla parta cizích ninjů, všechno to co snědl, přemění na sílu, kdyby jedl jenom v dobách, kdy jde na misi, nebyl by nikdy dostatečně připraven. Nemůžu říct, že dělají to, co dělají, protože ví, co je čeká, když to dělat nebudou, možná to dělají bez rozmyslu, možná jim to poradili rodiče, co já vím, ale něco dělají. Kdy ty jsi naposledy vyskočila na vysokou budovu a zkoušela ovládnout nějakého letícího ptáka? Kdy jsi naposledy zkoušela přenést mysl do nějakého rychlého či malého zvířete? Spoléháš na to, že ti někdo protivníka zastaví, a i když je pravděpodobné, že se ti to díky Shikamarovi bude často dařit, jednou přijde doba, kdy oni budou omráčení a bude to na tobě, jak je pak zastavíš?“

„Svým vlastním tělem,“ pověděla Ino a na její tváři se objevil úsměv, „jsou to sice pitomci, ale jsou to moji pitomci.“

„Takže v tuto chvíli máš převahu?“ zeptal se Naruto s očekáváním, přece jenom stál před ní a o tom mluvila nebo ne?

„Nezabils mě a stojíš přede mnou, co víc bych si měla přát?“ a s tím prohodila hlavou a gumička na jejích vlasech se roztrhla a její vlasy se rozhodili na všechny strany a jelikož Naruto nic nedělal, její vlasy se pomocí čakry slušně prodloužili a chytli ho za obě ruce, to, že byl Naruto překvapen, bylo slabé slovo, její kontrola čakry byla na vynikající úrovni, „teď už mám dostatek času tě chytit svou technikou ne?“

„Doporučoval bych, když už tuhle srandu děláš,“ ukázal hlavou na své omotané ruce, „aby ses i nějakým způsobem postarala o moje nohy, furt bych ti na tuhle vzdálenost dokázal prokopnout obě kolena, skočit po tobě a povalit tě, či tě za ty vlasy chytit a přehodit tě přes sebe, ale jelikož jsi šla proti ninjovi, který se podle informací které máš, spoléhá na své meče, je to dobrá práce.“

„Dobrá práce to bude až teď,“ řekla s úšklebkem, „Shintenshin no Jutsu,“ a s tím se Ino objevila Narutovi v hlavě a když přemýšlela, jakým způsobem se mu pomstí za tu rychlou prohru na začátku, jestli ho donutí dělat slepici nebo ho nechá válet v bahně, tak se něco znovu objevilo za ní.

„Hlava? Ruka? Noha?“ ozvaly se slova v Narutovo mysli, které zněly spíše jako vrčení a byly plné nenávisti, „řekni mi děvče, která část tvého těla bude nejchutnější?“ a s tím se před ní objevili obrovské zvířecí očí v temnotě a Ino svou techniku zděšením uvolnila. Když se dostala zpět do svého těla, děs, který cítila, ji tak rozhodil čakru, že její vlasy už nedrželi Naruta a její tělo jí odmítalo poslouchat a tak se nebylo čemu divit, že její nohy vypověděly službu a ona dopadla na zadek.

„A teď se dostáváme k radě číslo tři,“ řekl Naruto klidně, „poslouchej své nadřízené, když ti dávají dobrou radu.“

„C-o… co to b-ylo?“ zeptala se Ino a snažila se ovládnout třepot svého těla.

„Následek toho, že neumíš poslouchat a důkaz toho, že žádná technika není bez slabin,“ odvětil Naruto a podal ji ruku, kterou po pár sekund Ino stiskla a nechala se vytáhnout nahoru na nohy.

„Genjutsu?“ nechápala Ino, „B-bylo to tak skutečné.“

„Něco na ten způsob,“ odkýval to Naruto, nejlepší výmluva je přece jenom ta, kterou si lidé vymyslí sami, „a ještě ti dám jednu radu, to o čem si teď viděla si nejdřív promluv třeba s tvým otcem, kdyby si tuhle informaci začala šířit mezi svými kamarádkami,“ naznačil Naruto její minulost drbny, „mělo by to špatná následky.“

„Dobrá.“

„Myslím to ale vážně,“ řekl Naruto.

„Já také.“

„Výborně tedy, v tom případě můžeme pokračovat, den je ještě dlouhý, a dokud můžeš stále vstát, můžeš ještě trénovat,“ pověděl s úsměvem a nechal ji se připravit, cvičných soubojů nebylo nikdy dost a pak je ještě spousta věcí, jak ji může pomoci a jelikož měl omezený čas, bylo nutné nezdržovat.

Formát pro tisk