Kapitola dvacátá - Náhody neexistují

Lepší život

První krok, druhý krok, třetí krok až takhle jednoduchá byla posloupnost techniky, která byla dědictvím jednoho z nejsilnějších lidí, kteří kdy v Listové žili. Posloupnost tak jednoduchá, že už přes měsíc ustavičně pracovala na třetím kroku a nedařilo se jí nic nového. Rasengan jak bylo řečeno, nebyla žádná hra, technika tak silná, že vyžadovala mnoho času, ale jak se jí poslední dobou zdálo, toho nebylo nikdy nazbyt. Nevěděla proč, ale něco jí říkalo, že by tohle měla umět dřív, než se vrátí domů, ať už to bude s Tsunade Senju nebo bez ní.

„Stále mi připadá, že o té Tsunade moc nevím,“ nechala trénink na chvilku být a podívala se na Jirayu vedle sebe.

„A co chceš vědět? Věci, které zajímají mě, tebe jistě zajímat nebudou,“ pousmál se Jiraya.

„Máš pravdu, velikost podprsenky mě sotva bude zajímat.“

„Zrovna tohle je ale informace hodná vědění,“ mrknul na ni, ale když na tváři své studentky neuviděl úsměv, povzdychl si, „tak co chceš slyšet?“

„Třeba proč odešla? Proč ji hledáme všude možně? A proč není nahlášená jako nukenin?!“ musela Karin už zvednout hlas.

„Otázky dobře položené ale asi na špatném místě,“ zamumlal Jiraya, „Tsunade měla osobní důvody, proč odejít a Sarutobi-sensei věděl, že nezradí či něco podobného a tak ji mohl dovolit stejné zacházení, jako jsem měl já, ve stručnosti ‚běž si, kam chceš, ale jakmile tě budu potřebovat, naklušeš domů‘ a ona mu to odkývala a už se v Listové neobjevila a proč ji hledáme všude možně? Protože ji potřebujeme a to ti jako malému geninovi musí stačit.“

„A když se takhle domluvili, proč neposlat někoho z ANBU, ukázat podpis od Hokage-sama a ona by musela přijít?“

„V dnešní době bohužel ani domluva už nic neznamená,“ povzdychl si Jiraya, „ze všech lidí z Listové mám největší šanci k tomu, abych ji přemluvil, neznamená to ale bohužel, že je to stoprocentní, že se vrátí.“

„A co pak?“ těžce Karin polkla.

„Nepřekračujme zatím ten most,“ řekl jen Jiraya a pokračoval dál.

„A nějaké informace o ní? Byl jsi s ní přece v týmu ne?“

„Co najednou takový zájem?“ zastavil se Jiraya a podíval se na ní a když viděl její skoro až ďábelský úsměv, musel jenom zatřepat hlavou, „chci to vůbec vědět?“

„Není dobré znát cíl svého úkolu, ať je ten cíl jakýkoliv?“

„Že já ti to vůbec nevěřím,“ povzdychl si Jiraya dneska asi podesáté, „tak jo, Tsunade Senju je…“ a s tím se pustil do vyprávění všeho, co nebylo tajné nebo velké tajemství a byl překvapen, že Karin si to vše zapisuje, jako kdyby to bylo důležité, jak kdyby něco věděla co on momentálně ne a to ho rozhodně jako špiona nenechalo chladného, když si chtěli cestou hrát, on se rád přidá.

***

„Takže říkáte, že jste tuhle ženu nikdy neviděl?“ zeptal se Jiraya u baru v jedné herně, když se tam ležérně opíral a popíjel saké.

„Opravdu si nemůžu vzpomenout,“ řekl s vychytralým úsměvem místní opilec.

„A řekněme láhev saké by k rozvzpomenutí pomohla?“ usmál se také Jiraya, ale byl přerušen, když od blízkého stolu se ozval all-in a on si všimnul, že Karin stále sedí u toho pokerového stolu a musel si povzdychnout, ta holka ho opravdu přivede jednou do důchodu. Objednal tedy láhev saké pro tohoto opilce, omluvil se na chvíli a vyrazil k tomu stolu a přisedl si jako divák.

„Stejně nic nemáš, dědo,“ pověděla jak nevinné děvčátko Karin a taktéž nevinně se i usmála.

„Tak si vsaď, ale až prohraješ, počítej, že ti rodiče naplácají na zadek,“ zasmál se hráč a celý stůl kromě Jirayi se k němu přidal.

„Stejně nemáš víc jak dva páry,“ odmávla ho Karin a vzala do rukou všechny žetony a když viděla krátké zaváhání na tváři hráče, hodila je na stůl, pak už bylo jednoduché ukázat svou trojici sedmiček a vzít si k sobě svou výhru.

„Děti štěstěny,“ zamručel ten člověk a začal vstávat od stolu.

„Počkejte, ještě jedna hra,“ zastavila ho Karin a její protihráč se zastavil v pohybu, „když vyhrajete, všechny vaše žetony dostanete zpět, když ne, řeknete mi, kde najdu svou sestřenici,“ a s tím hodila na stůl fotku Tsunade.

„A když nevím, kdo to je?“ pomalu si začal sedat zpět.

„Ale no tak, s takovýmto lhaním se nemůžete divit, že prohráváte,“ odfrkla si Karin, „ale aby se neřeklo, že tu zabírám stůl, se svými žetony hraju furt dál.“

A s tím to začalo nanovo, Jiraya jenom s pobavením sledoval, jak Karin jistě využívá svých schopností odhalení pravdy, aby zjistila, kdo co má a ti co náhodou měli něco víc než ona, tak je začala provokovat nebo deptat, aby to položili a proti ní nehráli. Nakonec se to dostalo opravdu do té fáze, že hrálo jenom pár hráčů a Karin s širokým úsměvem ukázala, že poslední karta na stole jí vytvořila barvu. Jiraya jenom musel uznale zapískat, nevěděl, jestli v tom byl podvod nebo štěstěna, tak či tak, vyhrála slušnou sumu a ještě informace k tomu.

„Dvacet kilometrů na sever je menší městečko, v pátek se tam hraje velký turnaj, bude tam,“ a s tím ten hráč bouchnul do stolu a odešel pryč, stejně jako pár dalších, Karin tedy s úsměvem sebrala všechny své žetony a zamířila k místu, kde ji to vymění za opravdové peníze.

„Pěkná hra,“ přiznal Jiraya.

„Díky tati,“ pověděla ve stylu jejich hry, kdy stále hrála jeho dceru.

„Byl to docela ale risk.“

„To je celý náš život,“ odtušila Karin a sladce se usmála na paní, která jí podala její výdělek.

„Co s tím budeš dělat?“ ukázal na malý kufřík v jejích rukou.

„Nejsou to čestně vydělané peníze,“ řekla jenom Karin, když byli venku, „tak je jako anonymní sponzor daruji nějakému sirotčinci.“

Jiraya na to nic neřekl a jenom se usmál, tenhle hazard na Karin se mu začínal čím dál více vyplácet.

***

„Jsme tu,“ zastavil se před hospodou Jiraya, „v této hospodě prý posedává už třetí den po sobě.“

„Nepočkáme na ten turnaj?“ zeptala se Karin.

„Nepotřebujeme, aby prohrála ještě více,“ odtušil Jiraya a jenom si všiml, jak si Karin schovává tvář do dlaní.

„Jak někdo z nejsilnějších shinobi Listové, může být takový loser?“

„Tipl bych, že asi stejně jednoduše jako ten druhý může být největší perverzák a ten třetí největší zrádce,“ pokrčil rameny Jiraya a Karin najednou pochopila, že teď to přestala být sranda a hra.

„Jaký je plán?“ zvážněla.

„Přijdeme tam, sedneme se k ní, řeknu jí náš rozkaz, a co tu děláme a od toho se to bude odvíjet.“

„Něco mi říká, že to nebude tak jednoduché.“

Na to ji Jiraya poplácal po ramenou. „Co dneska je,“ pousmál se, „co dneska je.“

Karin na to nic neřekla, a když viděla, že Jiraya už šel, udělala jen jednu pečeť a vydala se za ním, netrvalo dlouho a spatřila to, co hledali, Tsunade Senju a její studentka Shizune sedící u jednoho stolu, kde další společníci byli jen vypité láhve.

„Tsunade, Tsunade,“ skoro až zakřičel Jiraya, „každým rokem jsi krásnější, jak to děláš?“

Karin se musela pousmát, Jiraya sice v některých věcích byl pošuk, ale aspoň nebyla nuda.“

„Jirayo?“ podivila se překvapeně napůl opilá Tsunade, když si k ní sedl, „co tu děláš?“

„Tomu by si ani nevěřila!“ proměnil se okamžitě Jiraya do spisovatelského módu, „jdu si takhle lesem a najednou uslyším nářek a zvuk boje, když tam přijdu, uvidím tady Karin opřenou o strom a před ní čtyři shinobi z Kamenné, bylo vidět, že to nezvládne, že bojuje z posledních sil, ale že se nechce vzdát a že je připravená vzít do horoucích pekel co nejvíce svých protivníků. To já galantní poustevník nemohl ale dovolit a tak jsem tam skočil a jednou technikou je všechny porazil. Děvče tady bylo ale velmi zraněné a já nebyl žádný léčitel, spustil jsem tedy své senjutsu s tím, že najdu nejbližší shinobi, protože kde jsou shinobi, tam může být i medik… no a našel jsem tebe, vzal jsem tedy dívku do náruče a běžel jsem k tobě, co největší rychlostí,“ dovyprávěl Jiraya hlasem znalého vypravěče a čekal na odezvu.

Shizune se začala do dlaní lehce smát, Tsunade jenom zakroutila hlavou a Karin si musela naštvaně odkašlat.

„Nemáte smysl pro příběh,“ nařkl je Jiraya s úsměvem, „posílá nás Sarutobi-sensei, máte se obě vrátit domů.“

„Ne,“ pověděla skoro až na truc Tsunade.

„Věřím, že to nebyla prosba,“ pokrčil rameny Jiraya.

„A já věřím, že mé ‚ne‘ bylo srozumitelné. Nikdo mě do té vesnice už nedostane, nikdo nemá právo po tom všem, mě nutit jít zpět.“

„Právo?“ nadzdvihl Jiraya obočí, „opravdu věříš, že je to tak jednoduché? V tom případě ses hodně změnila.“

„Už jsem padesátnice, co bys chtěl? Lidé se mění věkem.“

„Potřebujeme vůbec tuhle starou bábu zpátky?“ promluvila Karin poprvé a sledovala šokovaný výraz na tváři Shizune, rozčilený na tváři Tsunade a lehký úsměv na tváři Jirayi, „žena co nedokáže přijmout, že je za zenitem a tak použije jistě nějakou zakázanou techniku, aby mohla furt žít v iluzi, že ji někdo chce a že není tak sama… nic proti Jiraya-sensei,“ omluvila se schválně se slušným oslovením, aby jenom více dopálila Tsunade, „k čemu potřebujeme v Listové někoho, kdo se nedokáže podívat sám sobě v zrcadle do očí a tak na sebe musí nadhodit nějaké genjutsu? Navíc to asi nebude už ani tak dobrý medik, někdo kdo poslední roky trávil alkoholem a hazardem, už nemůže mít ani na to klidné ruce. Matka i Kabuto ji už v tomhle dokážou určitě zastoupit, čtou si nové informace a studují každý den, to se o ní říct nedá, takže si myslím, že to bez ní přežijeme,“ podívala se Karin Tsunade do očí a dovolila si lehký úšklebek, když viděla hněv v jejích očích, „navíc ani alkoholiky nepouštějí do prvních linií, Hokage-sama je na tohle přísný a Listová nemá ani peníze na odvykací kůry pro závislé shinobi.“

Když Jiraya slyšel křupání prstů pod stolem, rozhodl se také něco říct.

„Víš, že Tsunade je vnučka prvního Hokage?“

„Slavný předek neznamená, že dotyčný nemůže být troska,“ pousmála se Karin a jen co to dořekla, ruka Tsunade vyletěla, aby ji nejspíše chytla za triko, ale Jiraya byl rychlejší a ruku Tsunade v letu chytil.

„V hospodě se nebojuje, Tsunade,“ řekl jenom.

„Fajn, půjdeme ven,“ a s tím se vysmekla Jirayovi a zamířila ven.

„Tsunade-sama,“ vykřikla Shizune a vyběhla s nic neříkajícím výrazem za svou učitelkou.

„Doufám, že to máš promyšlené,“ pousmál se Jiraya.

„Na ty informace jsem se neptala pro nic za nic,“ ukázala na sešit v kapse, „něco tu chci dokázat, zbytek bude pak na tobě.“

„Tak se nenech zmrzačit a ještě jedna rada,“ zastavil Karin v cestě pryč, „Tsunade má strach z krve, jak toho využiješ, je na tobě.“

„Děkuji, Jiraya-sensei,“ usmála se naposledy Karin a zamířila ven, kde už Tsunade čekala a pokřupávala si prsty.

„Jako jeden z legendárních shinobi se ani nemusím snažit, abych ti tvá slova dala sežrat.“

„Vsadíš se, babi?“ vyzvala Karin.

„Co máš tak cenného, že bych to chtěla?“ pověděla výsměšně Tsunade a Karin jen vytáhla svitek, který když odpečetila, stál na místě kufřík, ten samý kde byli všechny peníze, co vyhrála v herně.

„Tyto peníze například?“

„Dobrá, tvou sázku přijímám, co chceš ode mě? Abych se vrátila domů? Už jsem řekla-.“

„Mě je naprosto jedno, jestli půjdete s námi zpět nebo ne, ke svému životu tě moje rodina nepotřebuje a jestli tě chce Jiraya, tak ať se snaží on,“ mrkla na svého učitele, „já chci něco jiného,“ a s tím ukázala na svůj krk, „ten medailon.“

Po jejich slovech se rozhostilo po celé ulici naprosté ticho, jenom vítr jej občas přerušil.

„Můj medailon, potřebuješ peníze?“ zeptala se Tsunade nyní už vážně.

„Peníze?“ zasmála se Karin, „můj bratr a sestra jsou Jinchūriki, jeden z našich senseiů je člověk ovládající mokuton, takže jestli to znamená, že jeden z nich bude mít šanci potlačit svého démona, tak ten medailon z vás vymlátím i kdybych tu měla vypustit duši.“

„Kdo jsi?“ zeptala se Tsunade překvapeně.

„Karin Uzumaki a pro ochranu svého brášky před Kyuubim udělám cokoliv.“

Na to se Tsunade trochu zjemnily rysy a uvolnil postoj. „Tak dobrá, Karin, tvou sázku přijímám…“

„Cože?!“ ozvala se Shizune.

„… souboj mezi námi dvěma a já budu používat jen jeden prst na každé ruce.“

„Jak je libo,“ a s tím Karin vytáhla dva kunaie do každé ruky a po jednom je hodila na Tsunade, která se jednoduše vyhnula, ale až pozdě si všimla, že na každém kunaii byla kouřová bomba, která vybouchla kousek za ní, a kousek náměstí se ponořil do kouře. V tu chvíli Karin hodila zbývající dva kunaie a než stihla udělat něco dalšího, z kouře vystoupila Tsunade a na obou prstech, které se rozhodla používat, se točili její vržené kunaie.

„Dobrý pokus,“ ohodnotila to Tsunade, „nestačí to ale,“ a s tím rychlostí, kterou Karin ani očima pořádně nezaregistrovala, se Tsunade objevila před ní a oběma prsty ji strčila do rukou, až Karin odlétla pár metrů a dopadla na zadek, „protože je konec.“

„Konec bude, až se nebudu moct zvednout,“ zavrčela Karin.

„Tak se o to pokus,“ vybídla ji Tsunade a Karin okamžitě pochopila, že se něco stalo, když chtěla zvednout pravou nohu, zvedlo se jí levé rameno, když chtěla zvednout tu levou, pohnulo se jí pravý loket a tak to bylo nějak postupně se vším, „pohrála jsem si na chvilku s tvými nervy, je to dočasné, ale tvůj mozek je tak zmaten, že už neuděláš nic, nyní si vezmu ten tvůj kufřík.“

„Když zvednu tohle, tak se pohne tohle,“ řekla si Karin pro sebe, „když tohle, tak tohle… sakra Kabuto, jak jsi mě to učil.“

„Musíš se děvče naučit, že ti nejslabší nejvíce hlučí a nejvíce křičí, když chceš něco dokázat, musíš svým slovům umět dostát.“

„Pojď ke mně, pravá ruko!“ křičela v duchu na své tělo, když ji odmítalo poslouchat a musela se usmát, když začala postupně chápat, jak své tělo ovládnout a pak ji stačilo se jen zakousnout do své ruky.

„To jsem tvé tělo tak zbláznila, že zkoušíš kanibalismus?“ zasmála se Tsunade.

„Kanibalismus?“ usmála se Karin a pomalými pohyby se postavila na nohy a vytáhla si další kunai, „jen mé eso v rukávu,“ a s tím se znovu rozběhla na Tsunade.

„Jak?“ stačila se podivit Tsunade ale jen na chvíli, protože na ni ten kunai vyletěl a ona jej musela opět chytit, ale když jej chtěla hodit zpět, ucítila díky větru, že na ní letí něco zezadu a když viděla další Karin stojící na střeše a letící senbony, využila kunai omotaný kolem prstu a všechny senbony odrazila pryč, když se ale otočila, stála před ní Karin s rasenganem, který ji mířil na břicho, už tam přesouvala prst druhé ruky, aby odrazila rasengan do země, ale zamrzla v pohybu, když si všimla, že je Karin pokrytá něčí krví, nejspíše svou vlastní.

„Šach mat,“ pověděla Karin a zastavila rasengan těsně před svým cílem, „hematofobie je koukám svinstvo,“ odtušila a rasengan odvolala.

„Tsunade-sama,“ zavolala Shizune a objevila se vedle třesoucí se učitelky, „jste v pořádku?“

„Koukám, že mé zranění nikoho nezají-,“ než to ale stačila doříct, stál vedle ní s pyšným úsměvem Jiraya a podával ji obvaz.

„Jak jsi jen mohla?!“ osočila se na ní Shizune.

„Poté, co mi elektřina v těle rozhodila všechny nervy, to nebylo na tak dlouhé přemýšlení,“ ozvala se Karin sarkasticky, „a jsme shinobi, pokud člověk neumí využít slabiny svého protivníka, je jednou nohou v hrobě a navíc řekla jsem, že udělám cokoliv, abych ochránila svého brášku a svou rodinu, ten rasengan bych klidně použila, kdyby mi to zařídilo výhru.“

„Jak jen můžeš-.“

Tentokrát Shizune přerušil Jiraya. „Nebuď hypokrit, Shizune, sama jsi jistě zabila mnoho lidí, když šlo o ochranu své učitelky, vesnice či tak, stejně jako jsme to dělali všichni ostatní.“

„Ale Jiraya-sama-.“

„Neexistuje žádné ale a ty to dobře víš,“ zamračil se na ní Jiraya, „Karin běž do hotelu a počkej tam na nás, vyřešíme to tady a tvou výhru ti někdo donese.“

„Rozumím,“ a s tím si Karin sebrala svůj kufřík a zmizela, svou část úkolu splnila, teď to bylo jen na jejím učiteli.

***

Na dveře hotelu, který si na ten týden koupili, se ozvalo zaťukání a tak jen Karin bez nutnosti pohybu, zakřičela přes celý pokoj. „Je otevřeno, Jirayo.“

„Koukám, že si opravdu nepotrpíš na slušném vychování,“ ozvala se Tsunade, když vstoupila dovnitř.

„To je věc, kterou si člověk musí zasloužit a povětšinou ti, kteří si ho zaslouží, si stejně přejí, abych je nazývala křestním.“

„Jako Jiraya?“

„Ten si to nejdřív musí zasloužit,“ řekla a vstala z postele, aby ji vyšla naproti. Když stáli kousek před sebou, rozhostilo se mezi nimi takové to hloupé ticho, až si nakonec Tsunade odkašlala.

„Co to zranění, jsi v pořádku?“ vzpomněla si na krev, kterou měla skoro všude na sebe.

Na to jen Karin vyvolala léčivou zelenou čakru, jako by to říkalo vše a ono to tak asi i bylo.

„Medik s rasenganem,“ pověděla skoro až uznale Tsunade, „doba se jistě změnila od mého odchodu.“

„Nejsem medik,“ opravila ji rychle, „nepracuji v nemocnici nebo tak něco, část mé rodiny ale ano, nebylo těžké se to naučit, jako Uzumaki mám výbornou kontrolu své čakry, proto tohle,“ nechala si z ruky vytvořit čakrový skalpel, „a samozřejmě tohle,“ zrušila skalpel a vyvolala rasengan, „nedokončený samozřejmě, i kdybych tím zasáhla břicho, maximálně tě odhodím, neudělalo by to nic jiného než povrchní zranění, to v té době ale nepotřeboval nikdo vědět ne?“ ušklíbla se spiklenecky.

„Jiraya mi řekl, že to byl on, kdo ti řekl o mé fobii.“

„Není to všeobecná informace a já nemám důvod to šířit, pokud se tedy po dnešku nerozdělíme jako nepřátelé, pak bych tuhle informaci musela šířit dál, můj bráška je informátor.“

„Máš odvahu mi vyhrožovat,“ objevila se ji žilka vzteku vedle čela a přistoupila o krok blíž.

Na to Karin zareagovala stejně a udělala taktéž krok. „Protože bys mi něco udělala a našli by tě rozřezanou nebo rozsekanou a někde pohozenou.“

„Silná slova neznamenají nic,“ zašeptala děsivě Tsunade, ale na její tváři byl vidět mírný úsměv.

„Řekni to pak svému popravčímu,“ zkusila taktéž odpovědět děsivě Karin, ale stále jí k tomu chyběli roky zkušeností.

„Až se začnete plácat přes zadek a prát se v bahně, můžu si to fotit?“ ozval se Jiraya ode dveří s notýskem v ruce a jen tak se stačil vyhnout vržené vázy od Tsunade.

„Jak jsem s tebou mohla vydržet v jednom týmu?“ otočila se na něj.

„Můj mužný šarm?“ zamrkal na ni, ale nepřestával se usmívat.

„Spíše mám slabost pro postižené, jak s nimi celý život pracuji.“

„Mé srdce krvácí.“

„A polibek bude kdy?“ nadhodila Karin a jen tak se vyhnula ráně, která ji mířila na hlavu od Tsunade, ale bylo vidět, že v tom nebyla žádná zloba.

„Tady je tvá výhra,“ podala jí svůj náhrdelník, „než jej ale předáš svému bratrovi, vyzkouším si, jestli je toho hoden,“ a s tím zamířila ke dveřím.

„V tom případě musíš jít do Listové ale,“ ozvala se ještě Karin.

Tsunade na to nic neřekla, jen mávla rukou a zavřela za sebou, tak se Karin s otázkou podívala na Jirayu a ten jen s mrknutím řekl: „Mužný šarm,“ jako by to říkalo vše a nakonec možná i říkalo, to už Karin nevěděla.

***

„Přišel jsi!“ ozvala se Hanabi, když ho spatřila na stromě, kde dříve trávil čas na houpačce, když ho tenkrát ještě nikdo neměl rád.

„Jo přišel jsem se podívat na houpačku, shodou náhod je to ale stejný den, jako nástup do akademie,“ pověděl s úsměvem Naruto.

„Nekaž mi radost!“ osočila ho taktéž s úsměvem Hanabi.

„Tak promiň,“ a s tím se k ní přesunul, „jak se těšíš, škvrně?“ rozdrbal ji vlasy.

„Ukážu všem, že Hyuuga je nejsilnější klan v Listové,“ pověděla pyšně Hanabi.

„To zní jako vznešený cíl,“ pověděl Naruto a naklonil se pomalu k ní, „cíl, který tě dovede k brzké smrti,“ a s tím se na ní mile usmál a zase se oddálil.

„Vždyť je to pravda,“ zamumlala.

„Ano to je, ale pokud jenom na chvilku tu pravdu přijmeš místo toho, aby ses jí snažila dostát,“ pokrčil rameny Naruto, protože neměl čas to pořádně dokončit, protože se k němu začal přibližovat Hiashi a Kō.

„Naruto,“ ozval se jako první Hiashi.

„Hiashi-sama,“ pověděl částečně uctivě Naruto.

„Od dnešního dne uvidíme pokroky tvého tréninku, a jestli nebyl zbytečný.“

„Kdyby byl, už dávno byste jej ukončil,“ nadhodil s úsměvem Naruto.

„Byl bys překvapen,“ odtušil Hiashi, „pojď Hanabi, je čas abys šla do třídy.“

„Ano otče,“ uklonila se Hanabi a rozběhla se obejmout Naruta, „počkáš na mě po škole?“

„Pokud mě nějaký neznámý jed neotráví,“ ukázal Naruto otrávený obličej a předstíral věrně svou smrt, „tak ano,“ na to se Hanabi usmála a už chtěla odejít, ale Naruto ji ještě zadržel a pošeptal, „pokud nebudeš muset, moc se o mně nezmiňuj, ničemu to nepřilepší a jen mnoho dalších věcí to může zhoršit.“

„Kdybych se za tebe styděla, nebyla bych tu s tebou.“

„Jsi od dnešního dne už skoro shinobi, měla by ses začít tak i chovat, přetvářka a cizí masky jsou jedna z našich schopností.“

„Dobrá tedy,“ a s tím Hanabi odběhla za svou rodinou. Naruto tam jenom chvilku postával, než se za něj někdo přemístil.

„Asuma-sensei,“ pověděl Naruto aniž by se otočil.

„Už se z tebe stal i senzor?“ zeptal se Asuma.

„Ne, jen smrdíte kouřem.“

„Taky působivé,“ řekl po chvilce trapného ticha Asuma a Naruto se na něj otočil, „přejdeme asi rovnou k věci, oba jsme jistě zaměstnaný lidé,“ začal Asuma a Naruto mu to odkýval, „dlužíš mi pár laskavostí za ten trénink, tohle je jedna z nich,“ a s tím vytáhl tři spisy, „Ino Yamanaka, Shikamaru Nara, Chouji Akimichi,“ podal mu je, „za pět dní jsou finální zkoušky, věřím, že ani jeden z nich nebude mít problém u psané části či u částí, kde se zkouší techniky či přesnost, ale mohlo by se stát, že někdo z nich by nemusel projít soubojem jeden proti jednomu a myslím, že ta pravděpodobnost je až příliš vysoká.“

„Co navrhujete?“

„Otec i Danzō nepošlou jednotlivé členy proti sobě, protože chtějí, aby tohle trio prošlo do jednoho týmu ale-.“

Naruto jej ale přerušil. „Tolik k ‚náhodně vybraným zápasům‘ že?“

„Žiješ ve světě shinobi,“ odpověděl mu Asuma, „jak jsem ale říkal, než jsem byl přerušen, všichni tři prošli velkou změnou, díky změně akademie, nikdo nezůstane stejný tragéd, když projde tréninkem toho nejlepšího, co Listová nabízí, ale přesto mám obavu, že například Ino, nemá dostatek schopností jeden proti jednomu.“

„Stále jsme se nedostali k tomu, jak do toho zapadám já.“

„Máš ten necelý týden, abys je na to připravil, já jako jounin nemůžu do těchto věcí zasahovat, vypadalo by to jako neférové jednání a toho se chceme všichni vyhnout, nikdo nebude mít nic proti, když kamarád pomůže kamarádům nebo se mýlím?“

„Nemožné ihned, zázraky na počkání,“ pověděl ironicky Naruto, „víte o tom, že techniku zpomalení času jsem nevymyslel?“

„Tvé výsledky povídají něco jiného, Tsume nedokáže přestat žvanit o tom, jak se z třídního šaška stal skoro nejlepší genin téhle skupiny a ani Hiashi tě nezasáhl do čakrových bodů, že jsi mu začal trénovat dceru,“

„I kdyby to tak bylo, je rozdíl mezi měsíci a týdnem,“ zkřížil si Naruto ruce na prsou.

„Tak si někoho sežeň, ať ti pomůže, nechci z nich mít shinobi Kage úrovně, jen někoho, kdo projde tímto soubojem, ať dostane za soupeře kohokoliv.“

„A jak to mám za pět dní udělat?“ rozhodil rukama Naruto.

„Mě se přece také neptal, jak tě mám naučit zacházet s větrnou čakrou, použil jsem své znalosti, tvé silné stránky a nyní to už umíš, udělej to samé, využij svých znalostí z terénu, využiješ jejich jednotlivé silné stránky, varuj je před slabinami a postarej se o to, aby to všichni vyhráli.“

„Až to dokážu,“ přistoupil Naruto o krok blíž, neřekl jestli, nemělo cenu si tu na něco hrát, „jsme si kvit, váš trénink, za ten náš.“

„Budu se těšit na výsledky,“ poplácal ho Asuma po rameni a zmizel v kouři.

„A já na svůj klid,“ odfrkl si Naruto, „mám snad někde napsáno ‚Naruto Uzumaki nájemný učitel? Myslel jsem, že to byla práce toho Ebisu, či jak se ten profesionál jmenoval,“ když ale Naruto zjistil, že ho stejně nikdo neposlouchá, jenom to odmávnul a zamířil pryč, je na čase tuhle novinu oznámit těm zainteresovaným.

***

„Stále si myslíš, že to byl dobrý nápad?“ ozval se Asuma, když společně se svým otcem koukal přes skleněnou kouli.

„Ale no tak, jsem slušný hráč Shogi a tohle nebyl žádný hazard, kdy by člověk odhalil protivníkovi svého krále.“

„Něco mi říká, že život stále není hra.“

„Ale je jí dost podobná,“ pověděl Hiruzen, „Shikaku je nejlepší hráč a zároveň nejlepší stratég, bez něj by Listová dneska vypadala úplně jinak.“

„Co si od toho slibuješ?“

„Mnoho věcí, synu, mnoho věcí,“ řekl Hiruzen a vydechl zbývající kouř, „Naruto požádá Tayuyu o pomoc, je jediná volná z jejich rodiny, která mu bude chtít pomoci a Naruto zjistí pár důležitých věcí, jak o osobě, tak o lidech, na které se bude muset v budoucnu spolehnout.“

„Anebo se pohádají jak psi,“ nadhodil Asuma.

Na to se Hiruzen upřímně zasmál. „Byl jsi mimo Listovou dlouho, synu, ale jestli bych měl tenhle klobouk na něco vsadit, tak na to, že co se týká Naruta a mezilidských vztahů, tak se nejde splést,“ pověděl stále s úsměvem, ale pak mu úsměv lehce pohasl, „jen je škoda, že jsem tohle nemohl vidět dřív a že to musel být Danzō, který mi tohle musel ukázat a otevřít mi oči, ale díky Narutovi máme teď novou rodinu, kde se každý člen stává legendární ve své vlastní cestě a nemyslím si, že by v nejbližší době skončila.“

„Nevěříš jim nějak moc?“

Formát pro tisk