1. Kapitola - Přisaha

Harry Potter & Frozen Throne

„Avada Kedavra.“ Řekl muž s umaštěnými, černými rovnými vlasy a trošku delším nosem. Z jakéhosi dřevěného proutku, který držel v natažené pravé ruce, vyletěl smaragdový paprsek, který letěl přímo k postaršímu muži s dlouhými bílými vlasy a vousy. Když do něj smrtící kletba narazila, přepadl přes zábradlí veliké věže a padal dolů.

Harry nemohoucí se pohnout z následků svazující kletby, kterou na něj seslal neverbálně Albus Brumbál onen postarší muž, který byl zavražděn. Sledoval celou scénu a nemohl uvěřit tomu, co viděl.

„Snape! Ten zrádce.“ Prohnalo se mu hlavou. „Já ho zabiju!“

Postava, která stála hned vedle Severuse Snapea, se začala ihned radovat. Namířila svou hůlku na nebe, z které ji velikou rychlostí vystřelila zelená kulička. Ta když narazila do mraků, jemně explodovala a vytvořila tak obrázek lebky, která z pusy vypustila hada. Ten se začal ve vzduchu pohybovat a vypadalo to, že se chce zauzlovat.

Všechny osoby stojící nahoře na astronomické věži, okamžitě po vyčarování znamení zla, začali sbíhat dolů do vnitřních prostor Bradavického hradu.

Jakmile už mrtvé tělo Albuse Brumbála dopadlo na travnatou orosenou zem. Svazovací kouzlo na Harryho přestalo účinkovat. Neváhal ani vteřinu vzal svou hůlku ze země, která mu spadla, když byl odstrčen stranou ředitelem. A vyběhl za smrtijedy. Cestou potkával bradavické studenty, členy brumbálovy armády jak s nimi bojují. Vždy rychle pomohl smrtijeda omráčit a běžel dál. Pak potkal na jedné z dlouhých chodeb hradu mladou krásnou zrzavou dívku.

„Ginny!“ Vykřikl. Jmenovaná se lekla a otočila, když uviděla Harryho tak si oddychla, ale v zápětí jen tak, tak uhnula jedné kletbě, kterou po ni mrštil její soupeř. Smrtijed posílal jednu kletbu za druhou, ale Ginny se mu s velikou lehkostí vyhýbala. Pak poslala jednu omračující kletbu. Ta svůj cíl našla a poslala k zemi.

„Ginny co tu děláš? Běž se schovat, neunesl bych, kdyby se ti něco stalo.“

„Ničeho se neboj Harry.“ Řekla a sladce se na něj usmála. „Vzala jsem si zbytek toho felixe felicise co jsi mi dal. Nemají žádnou šanci mě trefit, na to mám až moc velké štěstí.“ Dodala a pořád jí na její tváři hrál pobavený úšklebek. Harry očividně překvapen se okamžitě vzpamatoval.

„Dobře. Jdeme, pojď se mnou.“

„Harry?“ Zeptala se zvědavě.

„Ano?“

„Viděla jsem znamení zla, nevíš kdo…“ Na to se zastavil, smutně se na ni podíval a řekl.

„Brumbál.“ Ginny se na něj soucitně podívala, lehce přikývla a roztřeseným hlasem dodala.

„Kdo to udělal?“

„Snape s Lestrangeovou. A jestli tě zajímá, jak se sem ti parchanti dostaly. Tak je sem pustil Malfoy přes rozplývavou skříň v komnatě nejvyšší potřeby.“

„To snad ne? Profesor? Byl vždycky takový nějaký divný, ale že by zabil Brumbála? Vždyť ten mu věřil! To nemůže být pravda.“

„Bohužel je. Viděl jsem to na vlastní oči.“ A sklopil pohled do země, když si na to vzpomněl.

„A to si nic neudělal? To jsi jen přihlížel, jak ho tam vraždí! Slavný Harry Potter jen přihlížel!“ Začala po něm křičet. Až přecházela k hysterii.

„Nic nevíš!! Brumbál mě odhodil stranou a svázal svazovací kletbou. Kdybych mohl něco udělat tak to udělám! Jenže já nemohl! Víš, jaké to bylo dívat se na to, jak ho vraždí? Nemoct nic udělat, jen tupě zírat!“ Zařval pro změnu on a do očí se mu nahrnuly slzy.

„Promiň mi to… Já, já nevěděla.“

„V pořádku to teď není důležité, musíme je dohnat. Jdeme, už jsme se tu zdrželi moc dlouho.“ Řekl a rychle vyrazil směrem do vstupní síně a pak ven. Ginny se od něj oddělila, aby pomohla bojující Hermioně a Ronovy a Harryho doslova dokopala, aby šel za Snapem, že si s těma dvěma smrtijedy poradí.

„Snape! Snape! On vám věřil!“ Zakřičel Harry na běžící postavu kolem zrovna hořícího Hagridova srubu, který zapálila Belatrix Lestrangeová. Ta se taky otočila po směru výkřiků, když spatřila Harryho, udělala zvláštní úšklebek podobný úsměvu. Poslala na něj kletbu, která ho srazila k zemi.

„Ne! On patří jedině Lordu Voldemortovy!“ Řekl s důrazem Snape. Belatrix nevypadala moc šťastná, když to slyšela, ale nechala to být a běžela dál. Harry se zvedl, podíval se Snapeovy do očí a řekl.

„Proč? Proboha proč Snape! On vám důvěřoval! Proč jste ho zradil!“ Snape si jen odfrkl a odpověděl.

„Já nikoho nezradil. Od začátku jsem nebyl věrný ani jedné straně. Ale nedávno jsem se rozhodl pro stranu zla.“ Řekl jako by nic, chystal se odejít, když tu na něj Harry chtěl vyslat kletbu.

„Sectum S…“ Nebylo mu to dovoleno, protože Snape rychlostí blesku zvedl ruku s hůlkou a kletbou ho poslal k zemi.

„Myslíte, si Pottere, že mě porazíte mou vlastní kletbou?“ Pobaveně se ušklíbl na Harryho ležícího na zemi.

„Ano. Já jsem Princ dvojí krve.“ Otočil se a utíkal za Belatrix. Harry ležící na zemi se rozplakal.

„Harry, jsi v pořádku?“ Ozval se hluboký hlas Hagrida. A nabídnul mu ruku, že mu pomůže vstát.

„Jo, jsem. Zabil Brumbála Hagride.“ Řekl, podíval se polo-obrovy do očí a přijal nabízenou ruku. Hagrid nic neřekl, jen přemítal nad Harryho slovy. Všechno si dal dohromady a pochopil, že Snape.

„Pojďme do hradu Harry.“ Pronesl Hagrid trochu sklesle a vydal se na cestu. Když dorazily pod astronomickou věž. Všimly si velikého zástupu lidí. Pomalu se šouraly dopředu. Všichni Harrymu uhýbali z cesty, jakoby chápaly, že smrt Brumbála ho zasáhla ze všech nejvíc. Přišel až k tělu a klekl si k němu. Objal ho a rozplakal se. Chvíli bylo ticho. Pak Harry chytil hůlku, zamířil s ní do vzduchu a začal odříkávat magickou přísahu.

„Já Harry James Potter, přísahám při všem, co je mi drahé, přísahám, že zabiju, ne… Že zničím každého kdo má znamení ZLA!“ Poslední slova zakřičel. Všichni na něj s hrůzou, někteří s pochopením hleděli, ale všem v tu chvíli proběhla stejná myšlenka.

„Přísahal právě, že bude zabíjet?“ Jeho hůlka se rozzářila, bílím světlem. Svítila tak moc, až oslnila úplně všechny. I znamení zla na obloze, které po záři zmizelo. Na to se zvedl a rozběhl se zpátky do vnitřních prostor Bradavické školy čar a kouzel. Všichni v domnění, že potřebuje být chvíli sám, ho nechali být. Šel a potkával omráčené, svázané smrtijedy. Do jednoho je zabíjel nejrůznějšími kletbami. Vyhýbal se však použití smrtící kletby. Tu má schovanou pro někoho jiného.

Voldemort se s pobavením díval do křišťálové koule stojící na třínohém zlatém podstavci uprostřed kulatého stolu s červeným ubrusem. Viděl, jak Harry složil přísahu, která ho dost překvapila. Viděl, jak jí dodržuje, při odsekávání končetin svázaným smrtijedům.

„Ach Harry, jen aby tě ta přísaha nepřišla příliš draho.“ Říkal nahlas přímo k oné křišťálové kouli a ďábelsky se rozesmál.

Až Harry zabil i posledního smrtijeda, tak se opřel o stěnu a pomalu sjel, až na zem. Potichu se rozvzlykal. Chvíli takhle seděl, když mu na rameni přistála něčí ruka. Zvedl uslzené oči a spatřil Ginny jak se na něj upřeně dívá.

„Harry. To co jsi udělal, nebylo vůbec správné. Zabíjet se nemá, i když si to zaslouží. Přece nechceš klesnout na jejich úroveň.“ Zašeptala.

„Navíc ministerstvo si tě vychutná, až se to dozví. Víš přece, že TY VÍŠ KDO, má pod palcem většinu ministerstva.

„Ginny, Já, já musím zabíjet. Musím, protože jsem předurčen zabít Voldemorta. Nesmím si dovolit potom zaváhat ani vteřinu! Prostě ho chladnokrevně zabít, nesmím mu dát žádnou šanci něco zkusit. Sice den kdy se mu postavím, přijde za dlouho, ale musím být připraven. A čím dřív s tím začnu, tím líp.“ Podíval se na ni a uviděl na její tváři menší úsměv.

„Já tě chápu Harry, ale vážně se o tebe bojím.“ Řekla, sedla mu na kolena a objala ho.

„O mě se neboj, s ministerstvem to už nějak zařídím, pokud budou dělat potíže.“ A ďábelsky se usmál. Vzápětí, ale zase posmutněl, protože si vzpomněl na smrt Brumbála. Ginny jakoby si toho všimla a stiskla ho o něco silněji.

„To bude dobrý, uvidíš.“ Ještě chvíli tam tak seděli, až s toho Harry usnul.

***

Chodbami Bradavického hradu se potulovala postava v černé kápi, vždy když potkala, mrtvolu nějakého smrtijeda okamžitě na něj seslal několik zvláštních kouzel a šla dál.

***

Seděl na své Nebelvírské posteli zpocený a ztěžka dýchal, už to viděl zase. Zase ten sen, co má znamenat? A proč mě tak unaví. Kráčel zasněženou, zalesněnou krajinou po vydlážděné stezce. Stromy byly zvláštní, jestli se tomu dalo říkat stromy, byly to spíš obří houby. Pokračoval dál hlouběji do onoho lesa. Pak se zastavil, protože v dálce na obzoru uviděl obří ledovec. V té chvíli se vždy probudil. Ještě, že se mu to nezdálo každý den, říkal si pro sebe. Podíval se na budík a zjistil, že má ještě dvě hodiny času, než vstanou ostatní, tak si ještě lehl a po chvilce znovu usnul.

Přišlo mu to jako by právě zavřel oči, když ho budil Ron na snídani.

„No tak Harry vstávej. Bude snídaně.“ Hučel do něj. Harry zamžoural očima a posadil se.

„No sláva! Sice nám říkaly, že tě máme nechat vyspat, ale mě to prostě nedalo.“ Vymlouval se Ron.

„Dobré ráno Rone.“ Řekl jen, postavil se a trošku se protáhl a zívl.

„Jo dobré.“ Odpověděl mu a šel do společenské místnosti a Harry jej následoval. Tam potkali Hermionu.

„Ahoj Hermiono.“ Řekli oba kluci naráz. Ta se otočila a ze široka se usmála.

„Ahoj Rone, Harry. Jdeme?“ Oba přikývli a šli do velké sině, kde už seděla většina studentů na svém místě. Sedli si na volná místa. Chvíli se o něčem bavily, když se zvedla McGonagalová ze svého místa a začala proslov.

„Milý studenti. Včera se stala tragická událost, náš milovaný ředitel Albus Brumbál byl zavražděn.“ Začala vyjmenovávat všechny Brumbálovy dobré skutky a vlastnosti, jenže Harry jí nevnímal.

„Neviděli jste někdo Malfoye?“ Zeptal se Hermiony a Rona. Oba zakroutily hlavou a v očích jim šla vidět jasná otázka proč.

„Protože on sem včera pustil ty smrtijedy. Nemám v plánu se s ním mazlit má znamení zla.“ Řekl a oba hned pochopily, co tím myslel. Prakticky hned si vzpomněli, jak skládal včera tu přísahu.

Ozvalo se hlasité zahoukání a do velké síně přiletěly sovy s poštou. Před Hermionu padl Denní věštec, ta se do něj začetla a zbledla.

SMRT ALBUSE BRUMBÁLA – Zavražděn Harry Potterem!

 Včera k večeru zemřel všemi uznávaný „největší čaroděj všech dob“ a ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích, Albus Percival Wulfirc Brian Brumbál. Příčina jeho smrti je velice jasná, a to použití smrtící kletby, která se nepromíjí, (Je mi, až špatně z toho psát jen o té kletbě natož ji jmenovat, ale co bych já Rita Holoubková pro vás milý čtenáři neudělala) „AVADA KEDAVRA“. Na Místě úmrtí ředitele školy bylo také vyčarováno znamení zla. SMRTIJEDI? NE! Harry Potter je správná odpověď! Jediný kdo s ním byl celý den před jeho smrtí a jediný, který ho v den jeho úmrtí viděl, který mněl tu možnost zabít nebohého Albuse Brumbála naprosto nepřipraveného. Z různých výpovědí svědků událostí víme, že ten den byl Harry s Brumbálem mimo školu, velice podezřelé nemyslíte? A navíc máme očitého svědka, který tvrdí, jak viděl chlapce, který přežil čarovat znamení zla nad Školu čar a kouzel v Bradavicích. A ta nejžhavější informace! Harry Potter je navíc ještě stíhán za vraždu deseti nevinných lidí, kteří se ten den nacházeli jako návštěva v čarodějné škole! HRŮZA! Z chlapce, který přežil, se stal mnohonásobný vrah nevinních lidí! Slouží, VY VÍTE KOMU? Máme se bát? Koho Harry Potter zavraždí příště? Upřímně lituji, každého člověka, který se s ním, musí dostávat do styku, každý den. A jako největší vrchol všeho, po té co zabil, Albuse Brumbála přísahal nad jeho mrtvolou, že zabije každého, kdo se mu postaví do cesty! Jak příšerně otřesné! Více informací vám přineseme v dalších vydáních denního věštce.

Po tom co to dočetla, se podívala na Harryho, který po ní tázavě hleděl. Než však něco stihla říct, přistála před Harrym sova a hodila mu dopis. Ten ho otevřel a začetl se do něj.

Milý Harry Jamesi Pottere,

Z hlediska velice značných a závažných důkazů a svědectví několika lidí, jste obviněn z deseti vražd nevinných osob a ředitele Školy čar a kouzel v Bradavicích. Prosím dostavte se na ministerstvo k soudnímu řízení o vaší vině a následnému zlomení hůlky, příští týden v pátek ve čtyři hodiny odpoledne.

S přáním pevného zdraví ministr kouzel Kornelius Popletal.

„Cože!“ Vykřikl nahlas, až se po něm otočilo několik studentů Nebelvíru. Hermiona mu nakoukla, přes rameno a zbledla ještě víc. Nic neříkala a podala mu Denního věštce. Ten když si ho přečetl, měl co dělat aby znovu nezařval. Rozhlédl se po místnosti, všichni horlivě o něčem diskutovali a pár jich po Harrym pokukovalo. Bylo mu to jasné, všichni mluví o tom článku.

Ale jak můžou smrtijedy nazývat nevinnými lidmi? Jak jeho můžou obviňovat za smrt Brumbála? Ty smrtijedy zabil to ano, ale byly to SMRTIJEDI PROBOHA! Jak si můžou dovolit dělat z nich chudinky? Spousta otázek mu proudila v hlavě, pořád přemýšlel nad dopisem i článkem. Navíc mu chtějí zlomit hůlku? Jeho hůlku? To tak nemůže nechat. S tím musí něco udělat a to hodně rychle, jinak tu přijde hodně lidí k úrazu. Zvedl se a šel na hodinu obrany proti černé magii vůbec se na ni kvůli Snapeovy netěšil.

„No jo vlastně, jak jsem mohl zapomenout. Snape včera zdrhl z hradu.“ Podíval se na dopis od ministerstva a hlavou mu projela další myšlenka.

„Stejně tu klidně mohl zůstat, nikdo by mi nevěřil, když označují smrtijedy za nevinné.“ Harry teď už o hodně víc naštvaný, se ale vůbec netěšil na jeho přelíčení. Ještě, že v hradě byli lidi co ty smrtijedy viděly. Sice jich bylo málo, ale stačilo to k tomu, aby se nezbláznil. A ty pohledy McGonagalové. Jako by mu přímo do očí říkala, nevěřím vám, Pottere. Když přišel, před učebnu obrany proti černé magii, byly tam už všichni zmijozelští i nebelvírští, ale něco bylo jinak.

„Zmijozel se na mě dívá s obdivem? Nebelvír se strachem? Snad tomu nevěří?“ Říkal si v duchu a pořadně přemýšlel, kdo nahradí Snapea. I Ginny na Harryho koukala, ale v jejím pohledu byl spíš soucit.

Z jeho přemýšlení ho vyrušila, až McGonagalová, která přišla k učebně obrany proti černé magii.

„Omlouvám se, ale hodina obrany proti černé magii je zrušena. Profesor Snape není k nalezení. Zapomněla jsem vám to říct. Většinou to totiž dělával pan ředitel.“ Prohlásila, otočila se a šla pryč. Harry se za ní rozběhl.

„Paní profesorko! Paní profesorko McGonagalová.“ Ona však jako by jej neslyšela a šla dál. Tak se Harry rozběhl a dohnal ji.

„Paní profesorko, potřebuji s vámi mluvit.“ Řekl zadýchaně.

„Dobrá Pottere, mluvte.“ Vyzvala ho                              

„Pro pokračování našeho rozhovoru musím vědět jedno, věříte tomu, co se píše v Denním věštci?“ Profesorka se zamračila, jakoby právě této otázce se snažila vyhnout, zřejmě jí to, ale nebylo přáno.

„Pane Pottere, čemu já věřím nebo nevěřím, není vaše starost.“ Řekla a divně se na něj zadívala.

„To si ze mě děláte srandu. Sama jste tu přísahu slyšela! Přisahal jsem, že zabiju všechny, co mají znamení zla!“ Zařval už Harry na chodbě. Pár studentů, kteří se spolu bavili opodál, přestali a naslouchali rozhovoru Harryho a profesorky.

„To ano Pottere to mohu potvrdit. Ale ti lidé, které jste zabil, byly mudlové. Rodiče, některých studentů této školy.“ Dodala a Harry zůstal stát zaraženě na místě.

„To není možné! Vždyť, měli smrtijedské pláště a masky! Metali po nás kouzla! To je nějaký špatný vtip. A Ještě si dovolí mě nařknout ze smrti pana profesora.“ Řekl a poslední větu už jen tak zašeptal, nebo si spíš myslel, že jí zašeptal. Jemu to tak připadalo, ale ve skutečnosti jí, řekl už normálním hlasem po předešlém křičení. McGonagalová se po něm soucitně podívala, chvíli tam ještě stály, ale pak odešla s tím, že musí učit.

Harry se svezl na zem a začaly mu trochu slzet oči, když se otočil tak uviděl onu skupinku studentů, kteří poslouchali jeho rozhovor s profesorkou. Byly to nějaké mladé slečny z havraspáru. Přišli k němu a začali povídat.

„Harry. My ti věříme, já-já včera ty smrtijedy viděla, tedy spíš jednoho. A on chodil a něco čaroval po mrtvých smrtijedech. Nevím, co to bylo a ani jak ty kouzla vypadaly, protože jsem raději utekla.“ Řekla trochu ostýchavě.

„Doufala jsem, že ti to nějak pomůže.“ Řekla už s úsměvem. Harry se jí celou dobu díval do očí, měla je krásně modré. Harry se na ni usmál a řekl: "Díky, to mi rozhodně pomůže. Sice ne u soudu, ale k tomu abych zjistil, co se stalo." Usmál se na ni. Trochu se začervenala a odešla i se svými kamarádkami pryč. Harry se za ni díval ještě nějakou chvíli a pak za ni vykřikl.

„Díky! A jak se jmenuješ.“ Tohle vyvolalo mezi děvčaty trochu šuškání a červenající se dívka mu odpověděla.

„Nemáš zač. Mé jméno je Angela.“ Nepatrně na něj mrkla, čehož si nikdo nevšiml.

„Krásné jméno, Tak ahoj Angelo.“ Dodal a znovu se na ni usmál. Angela se s ním taky rozloučila a rychle se otočila, aby neviděl její tvář, která zářila červeně.

Harry už s dobrou náladou a vědomím, že hodinu má až zítra, dneska měl mít totiž jen čtyřhodinovku obrany, se vydal do společenské místnosti Nebelvíru. Po cestě nikoho nepotkal, jak taky, když byla hodina.

Došel do společenské místnosti a už tam seděl Ron s Hermionou a líbali se. Harry se usmál, tohle o nich nevěděl, to si vychutná. Použil na sebe neverbálně kouzlo, které se učily v hodinách přeměňování, a změnil se na profesora Kratiknota.

„Pane Weasley! Slečno Grangerová! Uděluji vám školní trest za porušení školního řádu o provozování sexuálních aktivit na školních pozemcích a navíc dávno máte být na hodině!“ Díval se na ně přísně.

„Ale-ale.“ Začala Hermiona.

„Žádné ale slečno.“ Dodal Harry, který si to náležitě užíval. Jejich pohledy stáli za to, kdyby tak měl u sebe fotoaparát, aby to mohl zvěčnit. Pak se podíval na Rona a už se neudržel, vyprskl smíchy.

Oba si vyměnily nechápavé pohledy, ale to už se Harry začal pomalu měnit zpátky.

„Měli jste se vidět.“ Řval smíchy na celou společenskou místnost.

„Harry!“ Řekli oba naštvaně. Po chvíli se dosmál a začal.

„Jak dlouho už jste spolu?“ Zeptal se celý zvědavý.

„No pár dní.“ Odpověděl mu Ron s červenýma ušima.

„A to jste mi nic nemohli říct?“

„My jsme vážně chtěli.“ přitakala Hermiona.

„Vážně Harry, jen jsme se nemohli shodnout jak.“ Doplnil Hermionu Ron a ta ho vzala za ruku. Harry se na ně usmál.

„Takže se nezlobíš?“ Zkusil to znovu Ron.

„Ne jak bych mohl. Navíc už jsem vám to oplatil dostatečně.“ A uchechtl se. Na to oba dva trošku zrudly studem, že je tak mohl kdokoliv načapat a ani by si ho nevšimli.

„Ale teď vážně.“ Řekl Harry rázně a viděl, jak oba zpozorněli.

„Někdo mě křivě obvinil. Musím s tím něco udělat.“

„My ti oba věříme Harry, ale co chceš dělat?“

„Nějak to vyřeším. Už mám první stopu. Nějaká Angela z Havraspáru mi řekla, že viděla jednoho smrtijeda jak čaruje různá kouzla na těla dalších. Nevěděla, sice co použil, ale dá se toho chytit. Možná je nějak přeměnil.“ Oba mu naslouchaly a přemýšlely nad tím.

„To by vysvětlovalo pár věcí.“ Řekla Hermiona.

„To ano jenže.“ Zarazil se, něco ho napadlo.„Jenže McGonagalová říkala, že zavraždění byly rodiče některých mudlovských studentů.“ Po tomhle se Hermiona trochu polekala.

„Co když, nepřeměňoval, ale vyměňoval?“ Dodal Harry a sledoval, jejich zamyšlené pohledy. Byly tak zahloubáni v myšlenkách, že si nevšimly osoby, která právě opouštěla místnost a vyslechla část rozhovoru.

„To by znamenalo, že rodiče těch studentů. Musely Zabít předem.“ Oddechla si Hermiona. Protože dnes ráno dostala od svých rodičů dopis, znamenalo to, že jsou v pořádku.

„Všechno je to součástí velikého rafinovaného plánu.“ Řekl Harry.

„To je, jenže nevíme co má za cíl.“ Promluvil Ron po dlouhé době.

„Řekl bych, že jednou fázi toho plánu je, aby mě studenti nenáviděli za smrt svých rodičů, aby mě svět bral, že nesnáším mudly a důležitá část abych skončil v Azkabanu. Což se jim částečně daří. Nebýt toho co mi řekla Angela tak tomu snad uvěřím i sám, že jsem je zabil.“

„Zní to logicky. Znám hned dva lidi co by tě tam chtěli Harry. Popletal a Voldemort.“ Pronesla Hermiona šeptem, hlavně Voldemortovo jméno.

„Ano, Proto se nesmím toho stání zúčastnit. Určitě hned jak přijdu na ministerstvo, tak dostanu ochranku, že kdyby náhodou. Ale zase nesmím utéct moc brzy.“

„Proč bys nemohl?“ Ozval se dvojhlas.

„Když, uteču moc brzo. Zjistí to hned a najdou mě rychle, protože se nedostanu daleko. Stejně tak když uteču moc pozdě. Musím utéct nejpozději do tří dnů před zahájením soudního řízení. Takže mám čtyři dny na přípravu útěku. A musí to vypadat tak, že pořád jsem tady ve škole.“

„To sem zvědavý jak něco takového vymyslíš.“ Pronesl Ron

„Rone, zapomínáš, že vedle tebe sedí nejchytřejší studentka, jakou Bradavice zažily.“ Při té zmínce Hermiona krapet zrudla.

„A-Ale zase nepřeháněj jo?“ Vykoktala Hermiona. A Ron se praštil rukou do hlavy, proč to nenapadlo jeho. Seděli tam hodně dlouho, povídaly si, ale také vymýšlely plán Harryho útěku. Jenže zjistily, že tak lehce to nepůjde. Musí najít víc lidí, kterým Harry bude moct důvěřovat. Určitě by pokračovaly dál, ale zastavilo je zakručení v Ronově žaludku. Harry a Hermiona se u toho zasmáli.

„No jo, už je čas na oběd. Tak jdeme.“ Řekl radostně Ron. Jeho obličej při tom jak to říkal, se nedal popsat slovy. Oba se zase rozesmáli a Harry už chtěl něco namítnout, když mu taky zakručelo v břiše. To se Hermiona rozesmála mnohem víc a Ron se vítězoslavně usmíval. Tak se vydaly na oběd do velké síně. Harmiona a Ron šli před Harrym, takže si ani nevšimli, že ho někdo stáhl do jednoho velmi tmavého kouta a praštil s ním o zeď a zacpal mu pusu rukou.

Harry se snažil vymanit, ale marně. Ta osoba byla očividně silnější.

„Tak Pottere, teď zaplatíš za to, že jsi mi zabil tátu. Ty bastarde.“ A udeřil ho do břicha. Harry se prohnul a bolestně zasténal. Šahal pro hůlku, ale než to udělal tak mu byly obě ruce strženy za záda druhou osobou. Další rána pěstí do břicha, pak do hrudi a znovu do břicha.

„Já tě zabiju, Pottere, slyšíš! Dávej si pozor na svoje kamarády, ty bastarde jeden!“ S tím mu dal poslední ránu pod pás a nechal ho svíjet se na zemi. Kývnul na druhého člověka ve stínu tmavého zákoutí dlouhé chodby. A pak se vydaly směrem k velké síni.

Hermiona a Ron si všimly, že s nimi není Harry, až když si sedly a zeptala se na něj Ginny. Nervózně sledovaly veliké dveře vedoucí do síně. Jenže těmi Harry pořád nepřicházel. Tak se zvedly a vydali se zpátky cestou, kterou přišly. Za chvíli narazily na ležícího Harryho, jak se drží za hrudník a z pusy mu teče krev.

„Panebože!“ Vydechla Hermiona s Ginny současně.

„Musíme s ním rychle na ošetřovnu.“ Prohlásil Ron a už ho zvedal. Jenže holky pořád koukaly na Harryho, jakoby měl každou chvíli umřít.

„Tak pomůžete mi s ním nebo ne?“ Až tahle věta je dostatečně probrala a okamžitě ho vzaly na vyčarovaná nosítka. Asi po pěti minutách, už stáli na ošetřovně.

„Madam Pomfreyová! Madam Pomfreyová!“ Hulákala Ginny a utíkala k zadní části ošetřovny, kde měla madam Pomfreyová pracovnu. Než, ale doběhla tak se dveře rozrazily a v nich stála naštvaná lékouzelnice.

„Kdo mě to tady huláká!“ Řekla klidným, ale rázným tónem.

„Omlouvám se madam Pomfreyová, ale Harryho někdo napadl a surově ho zmlátil.“ Řekla a ukázala směrem k Hermioně a Ronovy, kteří zrovna dávali Harryho na postel z nosítek. Když se tím směrem madam podívala, okamžitě se ujala iniciativy a začala Harryho léčit.

„Běžte teď odsud pryč a nechte mě dělat svou práci. Přijďte ho navštívit večer.“ Řekla a dala se znovu do prohlížení jeho stavu. Po chvíli mu přinesla lektvar, který do něj nalila a nechala ho ležet.

Harry ležel a přemítal nad minulými událostmi. Smrt Brumbála ani Siria ho už tak moc netížila, naopak jakoby mu dodávala sílu. Pořád přemítal, kdo mohl být ta osoba, kterou Angela viděla. Přemýšlel, dokud se nerozrazily dveře a nenapochodovala dovnitř McGonagalová.

„Pane Pottere, jste schopen mluvit?“ Po jeho zdráhavém přikývnutí začala znova.

„Jak moc jste znal Angelu z Havraspáru?“ Zeptala se temným tónem.

„Znal?“ Blesklo mu hlavou. „Dneska jsem se s ní setkal poprvé, nebo respektive s ní poprvé mluvil, docela příjemná slečna.“ McGonagalová se na něj hluboce zadívala.

„Právě ji našli zavražděnou na chodbě, bylo to zhruba v době, kdy jste byl napaden.“ Řekla mu. Harry, na ni nevěřícně hleděl. A sám sebe se ptal, jak to.

„Potřebuji vědět, proč byla zavražděna. Nikdo vás z toho neobviňuje, jen jste mohl být poslední osoba, která ji viděla na živu.“ Dodala

„To samé platilo o Brumbálovy.“ Odpověděl ji, ale pokračoval než se McGonagalová rozhodla něco namítnout. „Řekla mi, že viděla někoho na chodbě, jak čaruje něco na mrtvé smrtijedy. Neviděla co to je za kouzla a nepoznala ani osobu. Ale řekl jsem to zatím jen Ronovy a Hermioně. Ještě jedině její kamarádky, které byly nablízku, když mi to oznamovala. Ale ty se netvářily překvapeně, když to řekla, takže ty to museli vědět taky.“ Říkal Harry a slzy se mu drali do očí. Další člověk mrtvý kvůli němu. To snad nikdy nepřestane.

McGonagalová zarytě zírala na Harryho. „A kdy to bylo?“

„Chvíli po našem rozhovoru ráno, paní profesorko.“

„Dobrá, nechám vás tu odpočívat.“ S tím odešla z ošetřovny. Harry, přemýšlel snad ještě víc než předtím.

„Byla tak hezká a mladá. A Někdo jí zabil kvůli tomu, že mi řekla, že někoho viděla. To snad ne. Ten co podává informace Voldemortovi a Dennímu věštci mi musí být na blízku víc, než jsem si vědom. Hermiona a Ron to nebudou, neslyšel někdo náš rozhovor ve společenské místnosti?“ Zděsil se, jak snadno ho mohl někdo slyšet, teď už jen doufal, že ať už poslouchal kdokoliv tak neslyšel celý rozhovor mezi nimi, jinak by jeho odchod nemusel vůbec dopadnout dobře.

***

„Hermiono?“ Oslovil ji Ron ve velké síni. Když na něj pohlédla tak pokračoval.

„Slyšela jsi o tom, že zabily nějakou studentku z Havraspáru?“

„Ne neslyšela. Odkud to víš? Počkat! Neříkal Harry, že nějaká studenta z Havraspáru, mu řekla, že někoho předtím viděla?“ Říkala Hermiona a zkoušela si dát kousky skládanky do sebe.

„No když o tom teďka mluvíš, tak se o tom rozhodně zmiňoval. Musíme hned za Harrym!“ Vykřikl Ron a už běžely na ošetřovnu. Když tam doběhly tak uviděly, jak z ní vychází zrovna profesorka McGonagalová s trošku smutným pohledem. Přešly to bez poznámek a vešli dovnitř. Uviděli Harryho a hned se za ním rozběhly.

„Harry? Co tu chtěla McGonagalová?“ Zeptal se bez okolků Ron.

„Oznámila mi, že byla nalezena mrtvá studenka, v době kdy já byl napaden. Tak tu přišla zjistit, jestli to nemá nějakou spojitost a zjistila, že mělo.“

„Kdo to byl?“ Zeptala se pro změnu Hermiona. Harry se na ni podíval se smutným výrazem ve tváři a řekl.

„Angela z Havraspáru.“ A stočil pohled na strop. Ron i Hermiona byly zticha, dokud se ticho nerozhodnul protnout zase Harry.

„Já jsem zavinil smrt další osoby, kdybych nebyl, tak by nemusela umřít a nejen ona, ale spousta dalších.“ Vzlykal potichu Harry, Ron se tvářil rozpačitě, jakoby nevěděl co dělat a Hermiona na tom nebyla o moc lépe.

„Měla celý život před sebou, já můžu za její smrt! Je to skoro jako bych jí zabil já!“ To už, ale zareagovala Hermiona.

„To snad ne! To nemyslíš vážně, Harry! Ona sama se rozhodla, že ti to řekne a řekla bych, že si moc dobře uvědomovala, co se stane, pokud jí někdo uvidí. Nemůžeš se vinit za její smrt, Harry!“

„Nemůžu? Ale jistě, že můžu. Zavinil jsem to. Kdybych si dával lepší pozor a nikomu to neříkal, mohla ještě žít!“ Na to se Hermiona zarazila.

„Harry komu všemu jsi to říkal?“

„Jen vám dvěma.“ Odpověděl

„Snad nemyslíš, že my…“ Nedopověděl Ron, protože ho Harry přerušil.

„Vy ne, ale mám dojem, že nás někdo slyšel ve společenské místnosti.“ Ron si znatelně oddychl, když se dozvěděl, že je Harry z toho nepodezřívá.

„Kdo to tak mohl být? Kdo z Nebelvíru by udělal něco takového?“ Ptala se Hermiona zaskočená jeho větou.

„Nemusel být nutně z Nebelvíru. Ale nemám ponětí, kdo to byl a ani jak se tam dostal. Navíc je to můj dojem. Je to jediný místo, kde sem o Angele mluvil. Kromě tady s McGonagalovou.“ Chvíli ještě byly zahloubaní ve svých myšlenkách, když v tom na ošetřovnu vešla madam Pomfreyová z její pracovny a řekla směrem k Harrymu.

„Můžete už jít, pane Pottere.“ Harry neváhal ani chviličku zvedl se a šel v doprovodu Rona a Hermiony na večeři do velké síně. Když vkročily dovnitř, veškerý hovor, který tu probíhal, zčista jasna ztichl a všichni stočili svůj pohled na nově příchozí. Harrymu se dělalo špatně, jak na něj všichni civěly.

„Co s tím civěním všichni pořád mají?“ Rozčiloval se Harry v duchu. Hermiona a ani Ron z toho taky neměli zrovna nejlepší pocit.

„Aspoň, že oni dva mi věří.“ Usmál se a podíval se po Hermioně a Ronovy. Šli si sednout k Nebelvírskému stolu. Jak si chtěli sednout, všichni poblíž se odsunuli. Harry nad tím pokrčil ramena a řekl svým kamarádům.

„Má to i své výhody.“

„Jo aspoň se nikde nebudeme muset tlačit.“ Zasmál se Ron a Hermiona ho probodla zlým pohledem.

„Promiň, už mlčím.“ Dodal rychle na obranu Ron. Ve velké síni panovala špatná nálada, všichni byli roztřeseni ze smrti mladé studentky, která zemřela, protože se přiblížila k Harrymu. Všichni se ho báli a skoro nikdo se k němu nechtěl přiblížit. Dokonce ani Ginny, Která ho sledovala z druhého konce Nebelvírského stolu a držela se za ruku s Deanem. Harry tam nechtěl zůstávat zbytečně dlouho, tak do sebe jídlo narychlo naházel a šel do společenské místnosti. Ron i Hermiona okamžitě vstaly a šli s ním.

„Mohli jste tam zůstat.“ Řekl Harry těm dvěma.

„To určitě a zase tě někdo zákeřně napadne, když se nebudeme dívat.“ Pronesla Hermiona.

„Hermiona má pravdu Harry, budeme tě teďka celou dobu hlídat, dokud se nestane, ty víš co.“ Přitakal Ron a poslední slova jen zašeptal.

„Asi máte pravdu. Víte co, půjdeme do ložnice a začneme pracovat na tom plánu.“

„Už máš nějaký nápad?“ Zeptala se Hermiona.

„Jo, jeden bych měl, ale bez pomoci z venku to bude těžký.“ Harry se zasekl.

„Mluvím, jako by tohle bylo vězení.“ Usmál se smutně Harry.

„Pro tebe momentálně je.“ Dodal Ron a následoval jej na schody do chlapeckých ložnic. Když vešli dovnitř tak na dveře seslaly obyčejné poplachové kouzlo, které je mělo upozornit, když se někdo ke dveřím přiblíží z druhé strany a sedli si na Harryho postel.

„Tak jak to chceš udělat?“ Ptal se Ron zvědavě.

„Použiju k tomu Pobertův plánek, který je ve Snapeově kabinetu a neviditelný plášť. Půjdu tajnou chodbou za tou sochou jednooké čarodějnice, co končí v Medovém ráji. A odtamtud nevím jak dál.“ Odpověděl mu Harry.

„No, můžeš si vzít koště.“ Řekla na to Hermiona a bylo vidět, že Harry nad jejím nápadem velmi silně uvažuje a pak dodal.

„To sice ano, ale pořád to neřeší, kam se mám schovat a jak odtamtud budu bojovat s Voldemortem. Měli bychom kontaktovat někoho z řádu, ti by mi mohly pomoct. Hermiono napiš Moodymu, tomu já věřím.“ Hermiona se na něj nechápavě zadívala, ale pak Harry mluvil dál.

„Moji poštu určitě budou hlídat. Když napíšeš Moodymu ty a nějak to zašifruješ jen pro jistotu, tak to bude v pořádku. Potom během prázdnin se za mnou, stavíte a spolu zničíme Voldemorta jednou provždy. Do dalšího ročníku v Bradavicích, ale už nenastoupíme. Jdete do toho se mnou?“

„Jistě Harry, na nás se můžeš spolehnout, že ano Rone?“

„Jasně!“ Zakřičel Ron a Hermiona s Harrym ho hned uklidňovaly, aby tolik neřval.

„Dobře to jsem rád.“ Usmál se na ně Harry.

„Harry? Všiml sis Ginny dnes večer? Kdy se dala dohromady s Deanem?“ Ptala se Hermiona a v duchu litovala Harryho.

„Nevím, ještě včera to vypadalo jinak, snad neuvěřila těm zprávám. Byla jedna s těch, co bojovaly.“ Řekl Harry a sklopil pohled do země. Do očí se mu draly slzy. Měl Ginny rád, ale nemiloval ji, bylo to spíše takové poblouznění, ale přesto vidět jí s někým jako je Dean ho bolelo, do toho smrt Brumbála a poměrně nedávná smrt Siriuse, vše to najednou na něj dolehlo a začal brečet naplno. Hermiona ho ihned objala a začala ho utěšovat, Ron stál bokem a jen svého nejlepšího kamaráda smutně sledoval, vůbec nevěděl, co má říct, nebo udělat. Tyhle situace vůbec nebyly jeho parketa. Za chvíli už Harry pomalu oddechoval na své posteli, Hermiona kývla na Rona, ať jde s ní dolů. Ten se bez řečí vydal za ní do společenské místnosti.

Nebelvírská společenská místnost byla ještě prázdná, sedli si na křesla, která tam byly u krbu, a začali si povídat.

„Jak mu to mohly udělat, Rone?“ Zeptala se nevěřícně Hermiona. Ron se na ní podíval a nevypadal, že by se jí na tohle chystal odpovědět, ale po chvíli přece jen začal.

„Jednoduše. Voldemort ho chce dostat, tak využívá všeho a zřejmě je ministerstvo smrtijedy prolezlé víc, než jsme si myslely.“

„To sice ano. Ale víš, jak se musí cítit, když ho obvinily z Brumbálovy smrti? A Ještě ta Angela nebo jak se jmenovala. Navíc několik členů Brumbálovy armády s těmi smrtijedy bojovalo, tak jak to, že ani oni mu nevěří?“

„S tím nic nenaděláš, třeba věří, že tu byly ti smrdijedi, ale nevěří, že Harry nezabil Brumbála. To máš těžký a já se jich na to nehodlám ptát. Radši pomůžeme Harrymu s…“ Nedořekl, protože byl přerušen.

„S čím chcete pomáhat Harrymu?“ Zeptala se nějaká žena za nimi, až z toho skoro nadskočily. Oba se otočily a zjistily, že je to Ginny. Ron se podíval na Hermionu a ta zavrtěla nesouhlasně hlavou.

„Ale s ničím.“ Odpálkoval jí Ron

„Myslíš, že jsem hloupá? Slyšela jsem vás.“

„No chceme mu pomoct vyrovnat se s tím.“ Vychrlila rychle Hermiona. Ginny si je podezíravě prohlížela a pak řekla.

„Proč mi nevěříte?“

„Ale my ti věříme.“ Řekli oba najednou.

„Tak mi nelžete a řekněte mi pravdu!“ Rozčilovala se Ginny.

„Nelžeme ti. Říkáme ti pravdu.“ Řekli opět oba dva.

„Opravdu mu chceme jen pomoct se s tím vyrovnat. Víš, jak se musí cítit.“ Řekla Hermiona a probodávala Ginny pohledem.

„Tak dobrá. Když nechcete tak mi to neříkejte, já to z vás dostanu.“ Odfrkla si a odešla do ložnice.

„Ginny je poslední dobou nějaká hodně divná.“ Pronesla potichu Hermiona a dívala se směrem, kam odešla Ginny.

„Jo taky jsem si všiml. Jen by mě zajímalo, co jí přeletělo přes nos.“ Řekl Ron

„To mě taky. Už si, půjdu lehnout. Jsem ospalá.“ A na podporu svých slov zívnula. Rozloučila se s Ronem krátkým polibkem a šla do své ložnice. Ron ještě nějakou chvíli seděl a pozoroval krb. Studenti postupně přicházeli do společenské místnosti a o něčem se bavily, ale Ron tomu nevěnoval, žádnou pozornost. Sledoval, jak plamínky v krbu tančí a byl zahloubán ve svých myšlenkách. Když byl ve společenské místnosti úplně sám, sebral se a šel do postele.

***

Druhý den ráno se jako vždy sešli ve společenské místnosti, odkud po vřelém pozdravení vyšli na snídani. Tam je čekalo velice nemilé překvapení. Na ředitelově místě seděla Umbridgeová.

„Jak se tu dostala ta baba? To není dobrý. Myslím, že měním plán. Musím jít ještě dnes.“ Pošeptal Harry Hermioně ta přikývla a taky nevěřícně civěla na učitelský stůl, konkrétně na Umbreidgeovou.

„Zatraceně! Neměla být zavřená za to, co udělala minule? To jí sem musely poslat znovu?“ Divil se Ron, jenže k jeho smůle to nebylo zrovna potichu, takže se po něm otočilo několik studentů, kteří taky nevypadali zrovna nadšeně. Ron měl štěstí, že to neřekl dostatečně nahlas, aby jej slyšely u učitelského stolu. Hned si sedli k Nebelvírskému stolu, kde mu hned studenti udělaly místo, ale víc se jím nezabývaly. Byl jim ukradený, což mu nesmírně vyhovovalo, alespoň bude mít klid. Když už všichni seděli na svých místech, Umbreidgeová vstala a přešla před stůl a začala mluvit svým pisklavým hlasem.

„Drazí studenti. Jsem ráda, že vás mám možnost znovu vidět a vést vaše chytré hlavičky, k lepším výkonům.“ Usmála se na ně a po krátké odmlce znovu pokračovala.

„Myslím, že bychom všichni mohli zapomenout na události minulého školního roku.“ Koukla po Harrym a trošku se zachvěla při představě, jak jí kentauři chtěli udělat, ona vlastně ani nevěděla, co jí chtěli udělat, ale nelíbilo se jí to.

„A tímto bych vám ráda představila nového učitele proti černé magii, Erlana Shadowsonga. Nového ředitele zmijozelské koleje.“ Až teď si všichni všimly vysokého, ale hubeného muže s nafialovělou kůží s velmi dlouhými ušima, který seděl u učitelského stolu.

„Co je zač? Přerostlý skřet?“ Zeptal se někdo ze Zmijozelu. Erlan se otočil na Zmijozel a řekl.

„Já jsem Noční Elf.“ Řekl hrdě a podíval se přes nos na všechny studenty.

„Zatím vaši poznámku přejdu bez trestu. Ale nepočítejte s tím, že to tak bude vždycky.“ A podíval se pronikavým pohledem přímo na Zabiniho. Který nasucho polknul.

 „Noční elf.“ Zašeptal potichu Harry.

„To má být zase co? Snad bude lepší než Snape.“ Nedopustil si poznámku Ron

„Kdokoliv bude lepší než Snape, Rone.“ Řekla Hermiona.

„Sice bývá zvykem neboli tradicí představovat nové učitele proti černé magii na začátku nového roku.“ Všichni se usmáli, když si vzpomněli, že žádný učitel obrany nevydrží déle než rok.

„Doufala jsem, že tímto se pokusím to prokletí, nebo jak tomu říkáte, zlomit. Chtěl jste něco vašim novým studentům něco říct, Erlane?“ Domluvila a otočila se k učiteli Obrany, který celou dobu pozoroval Harryho. Když padlo jeho jméno, jakoby dostal facku a zadíval se na Umbreidgeovou.

„Ne děkuji, ale nepotřebuji jim nic sdělovat.“

„Výborně. Tak vám přeji dobrou chuť.“ A na stole se začalo objevovat jídlo. Erlan opět upřel pohled na Harryho a vůbec ho nezajímalo, jak to asi vypadá.

„Jak mám teďka sebrat ten plánek z jeho kabinetu? Počítal jsem s tím, že bude prázdnej. Sakra.“

„No bude to o hodně těžší.“ Přitakal Ron

„Ale ty to nějak zvládneš.“ Přidala se Hermiona

„Nějak zvládnu?“ Šeptl nevěřícně Harry

„Jak mu mám před nosem prohrabat šuplíky.“

„Tak prostě za ním zajdi a řekni mu, že minulý učitel proti černé magii ti něco zabavil na začátku roku. Ted už je jen měsíc do konce, takže by ti to mohl vrátit.“ Pronesl Ron. Harry nad tím chvíli přemýšlel.

„No zkusit to můžu, proč ne. Dobrý nápad Rone.“ Řekl Harry a Ron se jen zazubil a pustil se znovu do jídla.

Po jídle se vydali na dvouhodinovku obrany.

„Harry všiml sis, jak celou snídani civěl na tebe?“ Zeptala se Hermiona.

„Toho si nešlo nevšimnout, Hermiono.“ Odpověděl Harry.

„A už vůbec nevím proč.“ Dodal rychle jak viděl, že se Hermiona znovu nadechuje. Pak už šli jen mlčky. Když přišli k učebně obrany proti černé magii, zjistily, že se čeká už jen na ně.

„Výborně, jsme tu všichni.“ Řekl profesor Erlan a pustil je dovnitř. Všichni si posedali a Erlan se na ně díval.

„Vy prosím.“ A ukázal na Harryho. Ten se lekl, co mu bude chtít.

„Posaďte se do první lavice.“ Tohle Harryho dokonale zaskočilo, ale poslechl profesora a sedl si do první lavice a Ron přispěchal hned vedle něho.

„Tak jelikož vás vůbec neznám.“ Říkal pořád s pohledem upřeným na Harryho.

„Mohli byste se mi představit?“ Zeptal se Erlan a až teť odlepil svůj zrak od Harryho. Celé dvě hodiny se představovaly a mluvily o minulých učitelích. A Erlan si dělal obrázek o tom, kolik toho jeho předchůdci zanedbaly.

„Tak jsem rád, že jsme se seznámily. Příště začneme už probírat různé věci spjaté s výukou.“ Řekl tajemně Erlan a otočil se ke všem zády a přehraboval se v různých papírech na katedře. Jen Harry zůstával a čekal na odchod všech studentů, kývnul na Rona a Hermionu ti mu to oplatily a vyšli ven, až se zavřely dveře, tak se Erlan otočil a překvapeně koukal na Harryho.

„Pane Pottere, potřebujete něco?“

„Ano pane profesore. Víte, minulý pan profesor mi zabavil jistou věc, kterou bych potřeboval zpátky, a teď má být už konec školního roku, tak bych vás prosil, jestli byste mohl?“ Profesor se na něj díval a pak kývnul na znamení souhlasu.

„Dobrá nevím, kde by to mohlo být tak se tu porozhlédněte.“ Řekl a zase se věnoval svým papírům. Harry po chvíli přehrabování se vším možným, našel to, co hledal. Pobertův plánek. Erlan se na něj podíval a pak sjel nechápavým pohledem na kus složeného pergamenu, přešel k Harrymu a nepatrně pohnul hůlkou a do Harryho slabě vplulo kouzlo. Harry to ani necítil.

„Co je to za věc? Pochybuji, že byste šel za mnou kvůli kusu obyčejného pergamenu.“ Řekl Erlan a sledoval Harryho pronikavým pohledem.

„Je to Pobertův plánek, pane profesore.“ Řekl Harry a málem se začal být do hlavy, proč mu to říká?

„Pobertův plánek? Čeho je ten plánek?“ Zeptal se znovu profesor.

„Bradavic pane.“ Harry se už málem zbláznil, jak to, že mu říká pravdu?

„Ukažte ho.“ Přikázal Erlan. Harry na něj přiložil hůlku a řekl.

„Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti.“ Za chvíli se na plánku objevila mapa Bradavic a ne tak ledajaká, byla naprosto detailní a byly na ni, zakresleni i lidé co se právě potulovaly po chodbách. Na to se Erlan ušklíbl a začal.

„K čemu vám bude taková to mapa Bradavic, pane Pottere?“

„K útěku, pane profesore.“ Erlan se podivným, ale radostným pohledem podíval na Harryho.

„K útěku?“ Zeptal se Erlan. Na to mu Harry vypověděl vše, co se událo během posledních dvou dní. A taky co plánoval, Erlan pokýval hlavou.

„Dobře, můžete počítat s mou pomocí, stejně jsem tu měl za úkol vás odsud dostat. Možná se divíte jak to, že mi říkáte pravdu.“ Po Harryho přikývnutí pokračoval.

„Použil jsem na vás Pravdomluvné zaklínadlo.“ Ušklíbl se Erlan.

„Funguje jako veritasérum, jen ho lze použít na jednoho člověka jednou za týden. To kouzlo jsem vymyslel sám.“

„Takže mi pomůžete a Umbridgeové nic neřeknete?“ Zeptal se.

„Ne neřeknu jí nic a vám nepomůžu přímo tady v hradu. Máte lepší plán, než byl ten můj, ale až porazíte, vy víte koho, vyhledejte mě.“ Řekl Erlan a mrkl na něj.

„Děkuji, pane profesore a ano až ho porazím, rozhodně vás vyhledám.“ Dodal Harry

„Teď můžete jít.“ Propustil ho. Harry se bez váhání sebral a šel. Před opuštěním Učebny ještě poklepal hůlkou na plánek a řekl.

„Neplecha ukončena.“ A vyšel ven, kde na něj už čekala Hermiona s Ronem.

„Tak co?“ Vychrlila otázku Hermiona.

„V pohodě, mám ho.“ Řekl Harry a usmál se na oba dva.

„Paráda, takže už ti nic nebrání v útěku.“ Řekl potichu Ron a rozhlížel se kolem sebe.

„To nebrání, ale je tu ještě něco co vám musím říct.“ Řekl Harry a blížily se k učebně lektvarů.

„A co?“ Zeptaly se oba sborově.

„Až později, teďka raději ne.“ Řekl Harry a vešel do učebny lektvarů.

„A. Sám mistr lektvarů.“ Prohlásil Křiklan, když uviděl Harryho.

„Mohu mýt tu smělost a zeptat se, co vás tak zdrželo, že jste přišel pozdě na mou hodinu?“ Zeptal se Křiklan a nespustil oči z Harryho. Ten toho už začínal mít dost, kdy bude moct někde být, aby ho pořád někdo nerentgenoval pohledem?

„Ale jistě pane profesore.“ Řekl a po krátké odmlce pokračoval.

„Zdržel nás pan profesor Erlan, něco po nás potřeboval.“

„Aha, jistě náš nový profesor Obrany proti černé magii. No dobrá posaďte se ke svým kotlíkům a začněte.“ Všichni ho poslechli a začali vařit lektvar, kterého zadání bylo na tabuli.

„Proti chraptivý lektvar? Ten se přeci bere někdy v druhém ročníku.“ Řekl Harry, ale okamžitě ho začal vařit.

Po skončené dvou hodinovce lektvarů se vydali na oběd. Hned jak vešli do velké síně, Harry pohledem vyhledal profesora Erlana a přikývnul. Ten mu přikývnutí opětoval, ale víc si ho nevšímal.

„Zajímavá změna od rána.“ Prohlásil Harry a Ron s Hermionou se na něj nechápavě podívaly.

„Ráno jak si mě všichni prohlížely a profesor Erlan ze mě nespustil oči, tak teď je to přesně naopak.“ Dodal.

„Zvláštní.“ Řekla Hermiona ale dál to nekomentovala a raději se usadila k jídlu vedle Harryho.

„Kdy nám řekneš to, co jsi chtěl před lektvary?“ Zeptala se Hermiona

„Půjdeme do komnaty nejvyšší potřeby. Tam nás nikdo nebude rušit.“ Řekl Harry. Oba jeho kamarádi přikývli a pustily se s velkou vervou do jídla, hlavně Ron. Po jídle se zvedli a šli do sedmého patra, kde si otevřeli komnatu nejvyšší potřeby. Jakmile vpluly dovnitř tak si všimly, že se vůbec neliší od Nebelvírské společenské místnosti, sedli si tedy na křesla a Harry po chvíli začal.

„Když jsem tam byl u Erlana v kabinetu a řekl jsem, že Snape mi zabavil jistou věc a už je konec roku. Tak mi ho ochotně vrátil a pak se začal vyptávat co to je a podobně. Jenže místo toho abych lhal, jsem říkal pravdu, Erlan teďka ví všechno o tom, co se chystám udělat.“ Hermiona zalapalo po dechu.

„Harry! To snad ne? To jsi mu nemohl lhát?“

„Nemohl Hermiono. Použil na mě nějaké kouzlo, pravdo mluvení, nebo co to bylo. Prý to funguje jako Veritasérum.“

„Aha.“ Řekla sklesle Hermiona. „Ale co teď? Když zná tvůj plán tak to budeš muset provést co nejrychleji!“ Hermiona se lekla.

„Panebože já ještě nenapsala tomu Moodymu!“ Zděsila se.

„To nevadí, čas máme. Musíš mu napsat nejlépe ještě teď.“ Řekl Harry.

„Jak můžeš být v klidu? Vždyť zná tvůj plán! Co když ho řekne Umbridgeový? Co pak?“

„Neřekne jí ho.“ A tím je uzemnil „Říkal, že má za úkol, aby mě odsud dostal, že prý tímhle jsem mu to dost usnadnil.“

„Počkej, říkáš to jako by ses odsud neměl dostat, kdyby nezasáhl a ty neměl plán.“

„No něco na tom pravdy bude. Nezapomínej, že mě chtějí šoupnout do Azkabanu.“ Uzemnil jí okamžitě Harry. „Navíc nevypadal moc překvapeně, když jsem mu říkal, co se stalo.“ Dodal Harry.

„Dobře a kdy teda utečeš?“ Zeptala se Hermiona.

„Chtěl jsem už dneska, ale musím vědět, že se Moody o tom dozví dřív, než se mi to povede. Takže nejlepší to bude zítra. A ty Hermiono neotálej a běž mu napsat.“ Řekl Harry.

„Dobře, už jdu.“ Na to se zvedla a vyšla z komnaty nejvyšší potřeby. Šla chodbami až do nebelvírské společenské místnosti a odtud do své ložnice, kde si sebrala svůj brk a pergamen a začala škrábat dopis pro Moodyho. Jakmile ho dopsala, tak se zvedla a utíkala do sovince.

„Harry, proč věříš tolik Moodymu? Co když to řekne ministrovy?“ Zeptal se zdráhavě Ron

„Zapomínáš, že Moody je především loajální k Brumbálovy, takže si myslím, že bude na mé straně a věří mi. A taky je to člen fénixova řádu.“

„To má svou logiku.“ Potvrdil mu to Ron. Chvíli jen tak mlčky seděli a pak Harry vstal.

„Myslím, že bude dobré se na útěk připravit. Pokud chci dostat Voldemorta, potřebuju být lepší v boji, ale také chytřejší. Asi navštívíme dnes večer knihovnu, Rone a vypůjčíme si nějaké zajímavé tituly.“

„Pane bože, jen to ne! Ne do knihovny vezmi sebou raději Hermionu.“

„Ne. Půjdeš ty. Hermiona by neporušila školní řád. Navíc, že půjdeš do knihovny, ještě neznamená, že se budeš muset učit.“ Řekl s úsměvem Harry, ale v mysli si říkal úplně pravý opak.

„Tak dobře. Jen ti pomůžu, ale víc ode mě nečekej, já se učit rozhodně nehodlám!“ Řekl s velmi odhodlaným výrazem ve tváři.“

„Opravdu se neboj, Rone, nikdo tě do toho nenutí.“ Dodal se šibalským úsměvem Harry, pak se rozešel ke dveřím vedoucí z komnaty nejvyšší potřeby a v půlce se zastavil.

„Není dneska odpoledne ten zápas Mrzimoru a Havraspáru?“ Zeptal se zvědavě Harry.

„Jo vlastně vidíš. Úplně jsem na něj zapomněl, poslední zápas téhle sezóny.“

„Tak se na něj půjdeme podívat ne?“ Zeptal se Harry, to ani nemusel dělat, ale po jeho otázce Ron vystřelil jako raketa a šel s ním ven na famfrpálové hřiště. Vzali to kolem sovince, takže zrovna potkali Hermionu jak jde z něj.

„Harry, Rone. Kam máte namířeno?“ Zeptala se.

„No teďka bude zápas Mrzimoru a Havraspáru.“ Řekl s nedočkavostí Ron.

„Aha. Půjdu s vámi.“ Řekla, oba jen přikývnuli a vyšli na stadion. Když se posadily, tak ještě se chvíli nic nedělo, ale pak byly všechny tribuny zplna obsazené. A komentátor spustil.

„Takže dámy a pánové, dnes jsme se tu sešli, abychom pozorovaly zápas mezi Mrzimorem…“ Přerušil nechvíli svůj komentář a na hřiště vyletěli Mrzimorští hráči a jejich kolej začala jásat.

„A Havraspárem!“ Dodal komentátor a na hřiště tentokrát přiletěli Havraspárští, ale tentokrát zajásaly koleje dvě a to Havraspárská a Nebelvírská.

Oba týmy, přiletěli doprostřed hřiště, kapitáni si potřásli rukama a šli na místa. Madam Hoochová došla doprostřed hřiště přímo mezi oba týmy, kde už byla předem připravená veliká truhla.

„Očekávám od vás čestnou hru, ode všech.“ Řekla, podívala se na oba týmy a kopla do bedny, která se otevřela a vylétly z ní malé potlouky, za nimi okamžitě vystřelila zlatonka, které si nikdo ani nevšiml. Pak Madam Hoochová chytila do ruky camrál, který vyhodila do vzduchu a pískla. Hned jak zazněla píšťalka tak se oba týmy vznesli do vzduchu a střelci šli po camrálu.

Zmocnily se ho Mrzimorští a okamžitě letěly k Havraspárským obručím.  Jakmile, ale hrozilo, že Mrzimoru přibude deset bodů, tak brankář zasáhl a Camrál vykopl směrem do hřiště, kde se jej zmocnily Havraspárští a okamžitě letěli na nepřátelské obruče. V tom si Cho, Havraspárská chytačka všimla jemně zlatého záblesku u Mrzimorského chytače. Okamžitě se po ní vrhla jako hladová šelma. Tribuny začali jásat a komentátor hlásil, že Cho uviděla zlatonku. Mrzimorský chytač nezaváhal a vyletěl za Cho, která už natahovala ruku, že zlatonku chytí, jenže za chvíli musela ruku rychle stáhnout, jinak by jí trefil potlouk. V tom se rozezněl hlas komentátora.

„A to je deset bodů pro Havraspár!“ Cho se jen usmála a znovu natáhla ruku po zlatonce, jenže vtom do ní zboku vjel Mrzimorský chytač a znemožnil jí tak zlatonku chytit. Chvíli se tak přetahovaly, až Mrzimorský chytač najednou vyletěl nahoru, Cho na něj nechápavě pohlédla, ale najednou cítila obrovskou ránu do hlavy a pak už jen tmu. Harry seděl na tribuně a pozoroval přetahování Cho s tím novým chytačem. Ale pak si všiml blížícího se potlouku, chtěl Cho varovat, ale už bylo pozdě. Začala padat. Vytáhl hůlku a zachytil jí levitujícím kouzlem a pomalu snesl na zem. Hned se k ní přihnala profesorka McGonagalová a naložila ji na nosítka a v tu chvíli se znovu ozval hlas komentátora.

„A Mrzimorský chytač, chytil zlatonku! To je vítězství pro Mrzimor!“ Na to se ozval obrovský jásot od Mrzimorských a nesouhlasný povyk Nebelvírských a Havraspárských. Harry utíkal dolů za Cho a profesorkou, za chvíli je dostihl před ošetřovnou.

„Jak na tom je?“ Zeptal se Madam Pomfreyové.

„Má jen otřes mozku, zítra by se mohla probudit, ale teď odsud běžte pryč.“ Řekla a zavřela před ním dveře na ošetřovnu. Hned jak to udělala, seběhla k Cho a začala jí prohlížet, něco nesouhlasně mumlala a kroutila hlavou. Pak se jí na tváři objevil výraz naprostého zděšení.

Hned na to utíkala do pracovny Ředitelky.

***

Zrovna probíhala porada fénixova řádu, kde se dohadovaly, kdo je teď po smrti Brumbála povede. Když vtom na okno zaťukala sova. Všichni se podívaly co se děje, a otevřely sově okno. Ta okamžitě vyhledala Moodyho a přiletěla k němu. Ten se na ni nechápavě podíval, pak si všiml dopisu, který měla na noze. Okamžitě jej rozevřel a začetl se. Všichni na něj nechápavě hleděli, protože každou chvíli nějak změnil výraz ve své tváři. Pak dopis hodil do vzduchu a nechal ho kouzlem roztrhat.

„Moody, můžeš nám říct co se děje?“ Zeptal se Kyngsley.

„Ano můžu. Ale ne vám všem Minervo.“ Řekl zamyšleně Moody a porozhlídnul se po ostatních členech. A Kingsley se na něj škaredě podíval. Pak se zastavil pohledem na Tonksové a řekl jí, ať jde s ním nahoru.

***

Harry se vrátil do společenské místnosti Nebelvíru, kde už na něj čekala Hermiona s Ronem.

„Tak jak na tom je?“ Zeptala se zvědavě Hermiona.

„Prý má jen otřes mozku a zítra by se mohla probudit.“

„Tak to je dobře.“ Pak ale začala šeptem.

„Harry, Ron mi řekl, co chceš večer udělat, nesouhlasím s tím, ale vím, že vás nezastavím, tak.“ Chvíli šátrala ve svém hábitu a pak mu podala pergamen.

„Seznam knih, které by se mi hodily.“ Řekla a mrkla na Harryho, ten jen s úsměvem přikývl a sedl si do křesla. Začali si spolu povídat o všedních věcech, dokud nepřišel čas na večeři. Když tam přišli, všimly si, že chybí Umbridgeová i Pomfreyová. Přešli to bez poznámek a sedli si ke stolu. Dojedli a vydali se do společenské místnosti a do ložnice. Vše bez poznámek a čekali, až všichni usnou. Za dvě hodiny už, ale stáli zpátky ve společenské místnosti.

„Tak Rone, tu máš Pobertův plánek a hlídej, jestli někdo jde a kde kdo je. Já budu držet neviditelný plášť.“

„Ale Harry, Jak se tam vejdeme oba?“ Zeptal se Ron a koukal na plášť pod, který se schová sotva jedna osoba.

„Jednoduše Rone. Žijeme ve světě kouzel, když jde, aby se do malého stanu, který by mudla využil sotva pro jednoho, nacpe sedm lidí a ještě mají místa habaděj. Myslím si, že zvětšit plášť tak, abychom se tam vlezli dva, nebude problém.“

„Zatraceně Harry, stačilo přece říct, že ho chceš zvětšit kouzlem.“

„To sice jo, ale lepší je to hned i vysvětlit, abych předešel zbytečným otázkám.“ Odpověděl Harry

„No to asi jo.“ Řekl Ron a vzal si do ruky už aktivovaný Pobertův plánek. Harry přes ně přehodil už zvětšený neviditelný plášť a vyšli přes obraz Buclaté dámy, na schodiště. Vydali se do knihovny. Cestou nepotkali jediného člověka. Pomalu otevřeli mříže do knihovny s omezeným přístupem a začali si prohlížet tituly. Harry z nich shodil plášť a nechal Rona, ať kontroluje okolí. Postupně si bral nějaké knížky, které se mu líbily podle názvu třeba něco jako:Magie, jak jí ještě neznáte. Titul, který měl nutkání otevřít hned na místě. Ale přemluvilo ho to, že kniha byla velice tlustá a velká. Když si ale prohlížel seznam knih od Hermiony, musel se usmát. Samé historické a poučné knížky.

„Ona se snad nikdy nezmění.“ Pomyslel si. Pak ale narazil na knihu, která ho uchvátila. Vypadala velice staře, byla celá skrytá pod nánosem prachu, Harry jí vytáhl a oprášil, přečetl si nápis a zalapal po dechu.

„Magie vyvolávání – Nejmocnější magie Lichů.“ Zašeptal potichu. Ron ho slyšel a přešel k němu. Jeho výraz mluvil za vše. Harry tu knihu pomalu otevřel a v knize se na první stránce, začalo objevovat nějaké písmo. Nemohli jej přečíst, bylo to v cizím jazyce. Chvíli se nic nedělo, ale potom se cizí jazyk začal měnit do angličtiny.

„Vítej kouzelníče. Chceš li pokračovat, lichem se musíš stát!“ Přečetl nápis Harry. Pod nápisem se začalo objevovat něco dalšího, když byli přerušeni.

„Je tu někdo?“ Zaslechli hlas Filche.

„Sakra, Rone, měl jsi hlídat.“ Pak se zasekl. Rychle přes ně přehodil plášť.

„Kdo je tam? Slyšel jsem tě, ty parchante! Vylez!“ Zakřičel Filch a vylezl v uličce, kde stál Harry s Ronem pod neviditelným pláštěm. Ti se pomalu začali přesouvat k východu, až se úplně rozběhli do Nebelvírské společenské místnosti. Když už byly uvnitř, shodily ze sebe plášť a oba se začaly vydýchávat.

„To bylo o fous.“ Vydýchával se Ron

„To bylo, ani si nedovedu představit, co by nám udělala Umbridgeová, kdyby nás za ní Filch zavedl.“

„Zřejmě nic hezkého, ale teď už půjdeme radši spát.“ Harry mu to odsouhlasil a šli do ložnice, hned jak sebou mrskly do postele tak usnuly.

***

Ráno se probudily a setkali se dole ve společenské místnosti.

„Tak máte, co jsem chtěla?“ Zeptala se Hermiona. Harry jí na to kývnul a chtěl vytáhnout knihy z vaku, kde je měl zmenšené, jenže ona ho zastavila.

„Tady ne, schovej je. Potom na začátku prázdnin mi je dáš, než vyrazíme na lov Voldemorta.“ Harry znovu přikývl a pak vyšli ven.

„Málem nás chytil Filch. Víš, co by s námi Umbridgeová udělala? Víš, co jsme tam riskovaly?“ Říkal Ron

„Promiň, Rone, bylo to vaše rozhodnutí tam jít, ne moje.“ Zakřenila se Hermiona na něj, ale potom ho k sobě přitáhla a políbila.

„To za to, že jsi tak statečný.“ Řekla mu a zasmála se.

„Dobře vy dvě hrdličky, mám hlad.“ Pronesl Harry a šel. Oba se ještě chvíli držely v objetí, než se vydali za Harrym.

Když už všichni byly ve velké síni. Umbridgeová vstala, ze svého velkého křesla, které bylo pro ředitele školy, a začala se svým proslovem.

„Drazí studenti, jak jistě víte, včera při famfrpálovém zápase, byla zraněna studentka Havraspáru Cho Changová.“ Řekla a na chvíli se odmlčela. „Včera ve večerních hodinách se její stav zhoršil a byla převezena do nemocnice sv. Munga.“ To vyvolalo veliký rozruch u Havraspárského stolu a Harry se bál toho co řekne dál.

„Bohužel vám s politováním oznamuji, že vaše spolužačka, dnes ráno na následky vážného zranění zemřela.“ A najednou bylo ticho, že i špendlík co by spadl na zem, by zněl jako výbuch.

Harry jen zavřel oči a bylo vidět, jak mu zpod víček tečou slzy.

„Harry to je mi tak líto.“ Řekla konejšivě Hermiona.

„To není normální, copak se někdo snaží zabít všechny mé přátele?“ Vydal mezi vzlyky ze sebe Harry.

„Až odejdu, musíte tu na sebe dávat pozor, aby se vám něco nestalo.“ Dodal Harry

„O nás se neboj Harry.“ Řekla Hermiona.

„Hele a proč nemůžeme utéct s tebou Harry?“ Zeptal se Ron

„Protože, by vás pak obvinily z napomáhání mi. A odnesly by to nakonec jen vaše rodiny.“ Odpověděl Harry.

„Proto musím jít sám a vy se pak ke mně přidáte.“ Ještě jim řekl a pak se zvedl a vyšel z velké síně a ani se nenajedl, při jeho odchodu ho pozorovala celá velká síň. Hermiona i Ron vystřelily za ním a dohnaly ho na chodbě, kde byl opřený o zeď a hlavu měl zabořenou v kolenou.

„Harry pojď aspoň do Nebelvírské společenské místnosti. Tady nemůžeš zůstat.“ Říkala Hermiona konejšivě.

„Jo Harry pojď tam, já tam s tebou zůstanu a Hermiona nás určitě omluví u učitelů.“ Řekl Ron a Hermiona mu věnovala, jeden nepěkný pohled, ale pak souhlasila, že to tak bude nejlepší. Odvedly ho do jeho ložnice, kde s ním zůstal Ron. Který měl docela dobrou náladu, že nemusí dneska do školy. Ale zase mu bylo strašně líto jeho nejlepšího kamaráda, který ležel v posteli a utápěl se ve vzpomínkách na Cho.

Hermiona omlouvala Harryho s tím, že mu není dobře a Rona, že ho pro jistotu hlídá, a když se jí někdo zeptal, proč není Potter na ošetřovně a Weasley nesedí ve třídě, tak řekla, že to je domluvené s madam Pomfreoyou, která má práce nad hlavu. Pak přišel oběd a Ron vytáhl Harryho, už v poněkud lepší náladě na jídlo. Sice do sebe Harry nic nenatlačil, ale za to děkoval Ronovy, že ho tam dostal, protože by neslyšel odpolední prohlášení Umbridgeové, které se ho nesmírně týkalo.

„Drazí studenti, k nedávným okolnostem. Bylo potřeba provést jisté opatření.“ Říkala Umbridgeová a přitom přejížděla pohledem všechny studenty.

„Na každé chodbě budou rozmístěni minimálně čtyři bystrozorové. A v každé Společenské místnosti budou dva. A speciálně pro ochranu Pana Harryho Pottera.“ Řekla mírně povýšeným tónem a koukla se na něj.

„Bude mu přidělena ochranka, taktéž dva bystrozorové.“

„To snad ne. Co sem komu udělal? Jak se jich teďka zbavím?“ Zanaříkal Harry a už se snažil vymyslet jiný plán úniku. Pohlédl k učitelskému stolu a profesor Erlan na něj zamyšleně hleděl a po té mu naznačil, že s ním musí mluvit. Harry přikývnul a čekal, až profesor odejde. Až se tak stalo, šel za ním.

„Kam jdeš, Harry?“ Zeptala se ho Hermiona zvědavým tónem.

„Za profesorem Erlanem. Musím s ním mluvit.“ Odpověděl jí a šel dál.

„Pane profesore?“

„Ano já vím, tohle celou situaci trošku komplikuje. Pokud ti ale nevadí vzít si na triko omráčené smrtijedy. Tak ti s nimi pomůžu. Řekni mi, v kolik chceš odejít a v tu dobu se postarám o to, aby bylo možné projít.“

„Dobře. Dvě hodiny po večerce bych měl vyjít ven.“ Řekl mu Harry.

„Dobrá tedy.“ Řekl zamyšleně.

„Nebude to lehké. První musí, padnou tvoje stráže a pak ty co budou ve společenské místnosti. Ale neboj, vše vyjde jak má.“ Ujistil ho Erlan

„Teď běž a užij si poslední odpoledne v Bradavicích.“ Řekl mu Erlan. Na to se Harry rozloučil a odešel.

 „Profesor mi pomůže zneškodnit ty bystrozory.“ Řekl Harry a pobaveně sledoval vystrašené pohledy svých přátel.

„Jen omráčit nebo uspat, zabíjet je nebudeme, nebojte.“ Řekl a opravdu měl co dělat aby se nerozesmál jejich předešlé reakci. Oba si oddechly a Harry navrhl, aby si šli naposledy zalétat na  fámfrpálové hřiště. Ron nic nenamítal a šli a Hermiona se odebrala do knihovny se slovy, že ani jeden snad nemyslí na nic jiného.

 Trénovaly do večera a po večeři, když už všichni spali, Harry nervózně ležel ve své posteli a čekal, až nastane hodina jeho útěku.